„Tak co si o tom myslíš?" zeptal se Severus Huberta.

Ten pokrčil rameny. „Jde to. Trochu nuda. Připadám si tu jako v kostele."

Severus se na něj překvapeně podíval. „Ty jsi byl někdy v kostele?"

„Jo, s pradědou. Bral mě na různá místa a ukazoval mi, jak mudlové žijí." Nakrčil nos. „Kostel byl nuda. Procházky v parku a po městě byly lepší. Děda Archie vydržel sedět na lavičce a pozorovat dopravu na křižovatce celé hodiny. „Podívej se na ně, Huberte," řekl chraplavým hlasem, „všechno musí vymyslet bez kouzel. Když se dvě vozidla srazí, musí se sami zachránit. A aby se nesrazili, musí dodržovat komplikovaná pravidla. A nezapomeň," Hubert zvedl varovně prst. „Červené světlo znamená vždy stůj a zelená můžeš jít. Kdyby tě jedno z těch vozidel srazilo, mohlo by z tebe udělat palačinku."

Severus se usmál. „Zní jako pořádný chlapík."

„Jo, to je. Teda byl," rychle se opravil Hubert a rozhlédl se kolem. Těch pár lidí, co v salónku zůstalo, si jich nevšímalo. Naklonil se blíž k Severusovi a ten ucítil jeho dřevitou vůni. „O pradědovi už nikde nemluvíme," vysvětloval Hubert tiše. „Stáhl se do ústranní. Všichni už si myslí, že už dávno zaklepal bačkorami a jemu to tak vyhovuje. Jinak, mámě i babičce z něho už jde pára z uší, protože pořád něco vyvádí a někde se toulá po světě. Ale on se nenechá. Je prý dost starý na to, aby se o sebe postaral sám."

„A kolik mu je? Byl ministrem někdy... na začátku století, ne?"

„Devatenáct set dvanáct až dvacet tři," přikývl Hubert. „Teď mu bude pětadevadesát, ale když se ho zeptáš, zapře ti to a bude tvrdit šedesát."

„Vážně?"

„Jo," zazubil se Hubert. „Šedesát mu je už třicet let. Ale nemyslím si, že je to na něm poznat. I když by lidem přišel jako podivín. Však ho poznáš. Jestli teda přijdeš na Velikonoce," dodal s nesmělým úsměvem.

V Severusovi hrklo. Představování rodiny? „Vážně?"

„Jo," přikývl Hubert. „Vyprávěl jsem mu o tobě a říkal, že by tě rád potkal. Ale připrav se," varoval ho. „Asi tě bude nudit prohlížet si jeho fotoalba vývoje aut nebo se s tebou bude snažit rozebrat různé divadelní hry nebo opery. A bude se tě snažit dostat na svou stranu ohledně mého učňovství. Chce abych jel po OVCÍCH k synovi jeho známého do Států. A popravdě ho nadchlo, že, a to cituji, přibude čerstvá krev, která ho nebude mít za blázna."

„Jak to?"

Pokrčil rameny. „Všichni si ho pamatují jen jako toho ministra, který zakázal kouzelníkům plíst se do mudlovské války. Té, co byla těsně před Grindelwaldovou světovou."

Severus se zamyslel. „Myslím, že to byla pro mudly První světová."

„Jo, to bude ona. No, on děda Archie vážně jen chtěl ochránit kouzelníky. Nebyli jsme připraveni na odhalení." Odmlčel se a rozhlédl se kolem. „Pořád nejsme."

Severus se taky rozhlédl. Salónek U Tří košťat byl poloprázdný. Většina lidí se už přesunula do hlavní části Košťat, kde se nabízelo občerstvení. Za okny už byla tma, ale aspoň, že nesněžilo. Harry zmizel na záchod a jich si nikdo nevšímal, protože tu byla mnohem větší ryba. Pan Riddle se rozhodl zúčastnit a všichni z toho byli paf.

Severusovi se ze začátku zdál jako velký sympaťák. V podstatě to byl dokonalý dospělý, který jim mladým sliboval zářivou budoucnost. Ale... Bůhvíproč z něj měl stejný pocit jako ze svého otce, když měl dobrou náladu. Ani jeho úsměv ho neuklidňoval. Navíc tu byla Harryho reakce na něj. Choval se... Nepoznával ho. Jistě, byl to pořád on se svými způsoby. Jako by tam nebyl Harry, ale jen jeho perfektní kopie, která se smála a přitakávala na těch správných místech. Když se kolem nich proplétal Timothy a o Harryho zavadil, Harry sebou cukl a jeho výraz byl na kratičký moment úplně prázdný.

Co se děje?

„...ale to se nedá nic dělat. Jak říká děda, Mojžíš tahal lidi pouští čtyřicet let. A až ty staré struktury se starými názory vymřely, mohli konečně začít znovu a líp."

Severus se přiměl dávat pozor na to, co Hubert zrovna řekl. „Starý struktury? Co tím myslíš?"

„Děda by ti to vysvětlil líp, ale jde o to, že dokud ještě pořád žije generace, pro kterou je něco naprosto nepřístupné, bude velmi těžké prosadit jakoukoliv změnu. Protože právě tahle stará generace ji bude považovat za stejně nemožnou, jako je třeba přemisťování se na měsíc."

„Ale mudlové už na měsíci byli. Bylo to ve všech novinách, bylo mi devět."

„No právě," luskl Hubert. „Děda mě vzal na místo, kde jsme to viděli v té černobílé krabici. Byl z toho úplně na větvi. Říkal, že až se tam jednoho dne dostane i kouzelník, bude to považovat za velký skok pro čaroděje i mudly. Protože to bude velká spolupráce." Povzdechl si. „Ale už mu nikdo neodpáře nálepku anti-mudla. Bylo to nejtěžší rozhodnutí v jeho životě, ale vždycky říká, že by se rozhodl stejně. Kouzelníci, co tajně pomáhali, museli být extra opatrní, takže se nic neprozradilo. A kdyby se do toho války zamotala kouzla, to by byl masakr. Nebyla by jen na naší straně." Zavrtěl hlavou. „Válka je hnus."

„To jo," souhlasil Severus. „Jestli se ti tady nelíbí, můžeme jít," navrhl mu.

„To je dobrý," zavrtěl hlavou Hubert. „Vím, že nám to tady může pomoct s naším podnikáním. Možná bychom se ale měli zaplést mezi ostatními," navrhl, ale bylo na něm poznat, že se mu vůbec nechce.

„Co kdybys za to dostal nějakou odměnu?" zeptal se ho Severus ledabyle.

„Odměnu?" zbystřil Hubert. „To by šlo! Jakou odměnu?"

„No, vánoční poukazy přitáhly víc zákazníků, než jsme čekali a už teď si každý druhý něco přiobjednává, tak mě napadlo, že bychom mohli na zbytek odpoledne někam zalézt a oslavit to. Žádná práce, jen, no... my dva," usmál se na něj.

„To se mi líbí!" souhlasil Hubert a popadl ho za ruku. „Tak jo, jdeme! Čím dřív to budeme mít z krku, tím dřív to bude za námi."

Severus se nadechl, aby namítl, že tak to vůbec není, ale pak sklapl. Vlastně to bylo úplně správně. Nechal se odtáhnout do hlavní restaurační části, kde se studenti míchali s dospělými. Hubert ho nejdřív davem odtáhl ke stolku, kde byly pro všechny připravené máslové ležáky a jednohubky. Jeden ležák podal Severusovi a po přiťuknutí se napil.

„Vidíš někoho, s kým by sis chtěl povídat?" zeptal se ho Severus.

Hubert se rozhlédl. „Timothy vypadá, že má dost práce. Nevidíš někde Charlese s Maxem?"

Vytáhl se do výšky, aby líp viděl přes dav lidí. „Ne, nikde. Vzadu u boxu je Goyle s McNairem, zrovna se baví s Nathanielem."

Hubert lehce nakrčil nos. „Není támhleto kluk od vás? Myslím, že je odrážeč? Ten, co se baví s panem Riddlem nalevo od baru."

Severus se podíval tím směrem. „Jo, to je Rudolphus Lestrange, Harry ho teď trénuje." O čem se to baví?

„Trénuje? O tom mi později musíš říct víc," zašeptal Hubert. „Ale proč se s ním Riddle s Malfoyem baví? Vždyť ho tu dneska vítali jako prvního příchozího? Myslíš, že je to proto? Taky vás přivítal osobně?"

„Ne," zavrtěl Severus hlavou. „Před tím na setkání nebyl."

„O čem si tu šeptáte?" zeptal se jich Max zpoza zad.

Hubert se na něj otočil a usmál se. „Snažíme se zjistit, o čem by asi mohli Rudolphus s panem Riddlem mluvit."

„Možná o jeho snoubence," řekl spiklenecky Charles.

„A kde ses tu vzal ty?" zeptal se ho Severus. „Vy jste vážně jako dvojčata."

Hubert ho jemně šťouchl loktem do žeber. „Co se děje s jeho snoubenkou?"

„Severus ti to neřekl?"

Zmateně se na něj podíval. „Co jsem mu měl říct, Charlesi?"

Max zakroutil hlavou. „Ty jseš vážně někdy pomalej jak tlustočerv. To sis nevšiml, že se mladá Blacková nevrátila po prázdninách do školy?"

„Ne?"

„Merline," podíval se Charles ke stropu. „Vždyť už se čtrnáct dní neřeší nic jinýho. Musíš být jediný, kdo to ještě u nás neví."

Severus si založil ruce na hrudi a dal si pozor, aby přitom nevylil ani kapku ležáku. „To není pravda."

„Jo, beru to zpátky," řekl Max. „Ty a Herold jste tlustočervi. Někdy jste vážně mimo. Možná, kdybyste někdy vylezli z po –"

Charles dupl Maxovi na nohu. „Co tím chtěl Max říct, že by bylo fajn, kdybyste strávili víc času mezi námi. Ale zpátky k tématu, možná se pan Riddle snaží Rudolphuse podpořit. Ne že by to byla naše věc."

„A v čem podpořit?"

„To nikdo neví. Ale mluví se o tom, že se možná zruší jeho zasnoubení s Bellatrix. Sestra říkala, že se sestřenice její kamarádky hodně baví s Blackovými a prý říkala, že slyšela, jak se její otec rozčiluje kvůli rušení zásnub," pokrčil Charles rameny.

„Zrušení zásnub se přeci skoro nikdy nedělá," namítl Hubert. „Leda že by... Ale vždyť je ještě malá holka!"

„Jo," přikývl Max zachmuřeně. „Právě. Ale proč by to jinak její rodina tutlala a ona nebyla ve škole?"

Severus zvedl ruku. „Jsem mimo."

„Jo, to jsi pořád," odtušil Max.

„Hej, bacha na jazyk," upozornil ho Hubert lehkým tónem a chytil Severuse kolem pasu. „Seve, úplně nejjednodušeji. Tradičně, když se dva berou v domluveném sňatku, tak jednou z podmínek jejich zásnub je stoprocentní záruka, že ona porodí jeho děti."

Severus se na něj nechápavě podíval. „A?"

„A tak se ještě v den svatby dělají testy, jestli je... teda jestli není..." Charles se na kluky podíval.

Max si povzdechl. „Prostě holka musí být do svatby panna. Tečka. Když není, tak je po svatbě, je to strašný průser, ostuda obou rodin, a tak dále. Teda tak to je u těch hodně tradičních, teď už se to běžně tolik neřeší. Hlavní je, že děti budou jejich."

Severusovi se zdálo nějaký divný, že by jinak prodal tolik antikoncepčních lektvarů. „Takže myslíte, že ona..."

„Jo," přikývli Max s Charlesem. „Je to v podstatě jediný řešení. I když je divný, že není ve škole."

„Třeba má domácí vězení," navrhl Hubert.

„To by sice možný bylo, ale i tak je načasování divný," odtušil Charles.

„Takže myslíte, že spolu spali už teď a rodina se to domákla?" zeptal se Severus a snažil se to pochopit. Pan Riddle stiskl Rudolphusovi rameno, a i s Luciusem zmizel v davu.

„Nic nevíme, ale je to možný. I když, to by se zasnoubení nerušilo, ale urychlilo. Když ženich zkusí zboží, musí ho koupit," vysvětloval Max.

„Ale třeba si ho nechce vzít," uvažoval Charles.

Max zachmuřeně přikývl. „A to by byl dost velký průser."

„Takže o co si myslíte, že jde?" zeptal se Severus.

„To právě nevíme a všichni se to snaží už čtrnáct dní zjistit, ty génie," zavrtěl hlavou Charles. „Podle sestřenice sestřiny kamarádky Bellatrix nebyla druhou půlku prázdnin nikde k vidění a prý jí Andromeda říkala, že nesmí žádná z nich nesmí chodit bez dozoru ven z domu. Ani do parku."

„Což by podporovalo teorii, že se ta nešťastnice spustila s někým jiným," dodal Max.

„Všichni určitě ne," namítl Severus. „Určitě nejsem jediný, kdo nedrbe. A jen vaříte z vody. Jedna Máňa povídala mi nepřijde moc důvěryhodné. Drbání prostě nikam nevede."

„No dovol! My nedrbeme!"

„No jasně, že ne," otočil Severus oči v sloup. „Jste horší než báby na Příčné."

„To odvoláš!"

Usmál se. „Neodvolám. Takže, abych to shrnul, nikdo nevíme, co se děje, ale je to něco mezi Rudolphusem a jeho snoubenkou, která už možná nebude jeho snoubenkou?"

„Přesně."

„Výborně. To bychom měli. A teď, když mě omluvíte, pánové, půjdu najít Herolda, který není taková klepna. Huberte, jdeš se mnou?"

„Jasně."

Harry nikde nebyl. Ani zpátky v salónku, ani na záchodech, ani u baru.

Zrovna se chystal Huberta zeptat, kam by ještě mohli jít, když k nim Připlachtil Lucius. „Severusi, Huberte, měli byste chvíli?"

Podíval se na Huberta, a když ten pokrčil rameny, odpověděl. „Jistě, co potřebuješ?"

„Dostala se mi do rukou ta vaše kosmetika a musím říct, že mě překvapilo, jak dobrá je."

Severus se na něj usmál, i když ho dost naštvalo, že o ní vůbec pochyboval. „To jsem rád," přiměl se říct. „Takže vše vyhovovalo?"

„Ano, ano." Přesunul pramen blonďatých vlasů za rameno. „Rád bych si u vás objednal celou řadu na míru."

Hubert se usmál. „To nás těší. Budeš se chtít sejít osobně a projednat všechny detaily, nebo ti máme poslat nabídku s ceníkem? Pokud budeš mít nějaké speciální přání mimo nabídku, uděláme vše pro to, aby to bylo možné."

Lucius přikývl. „Ano, pošlete mi to, to bude nejlepší. Je pro mě nejdůležitější kvalita a za tu jsem samozřejmě ochoten zaplatit."

„To chápu," pokýval hlavou Severus a snažil se moc nekřenit. „Naštěstí máme kvalitní dodavatele a pokud opravdu není problém si připlatit za ingredience, budeš mít nejlepší kosmetiku na míru ze všech našich zákazníků."

Lucius se napřímil. „Výborně, to rád slyším. A mimochodem, vaše podnikání zaujalo i pana Riddla, rád by si s vámi krátce promluvil, můžete?"

Hubert v té době zrovna pil máslový ležák a div se nazakuckal. „Opravdu?" vyrazil ze sebe.

„Ano," přikývl Lucius. „Pojďte."

Propletli se mezi lidmi a došli k zastrčenému boxu, kde seděl pan Riddle a... samozřejmě, Harry. Severuse to už ani nepřekvapilo.

„Luciusi, koho jsi nám to přived?" zeptal se pan Riddle, jakmile je viděl.

Lucius se usmál a ukázal na ně. „Hubert a Severus rozjíždějí podnikání s kosmetikou."

Severus se přiměl usmívat. To nebyla jen kosmetika! To bylo mnohem víc!

„Myslím, že mají potenciál," pokračoval Lucius.

„Skutečně?" zeptal se pan Riddle. „V tom případě se posaďte pánové. Měli bychom podpořit mladé amatérské podnikatele."

Sevřel čelist, ale pořád se usmíval.

„Děkujeme za příležitost," řekl Hubert a vklouzl na sedačku. „Váš proslov o jednotě čarodějů byl velmi zajímavý."

Severus si sedl za ním a Lucius s omluvou odešel.

Pan Riddle se usmál. „Zaujalo vás to? Harrymu se nelíbila."

Harry sedící vedle pana Riddla ztuhl. Úplně nepatrně, Severus pochyboval, že si toho někdo jiný všiml. „Některé věci se dají vyložit různě," řekl zvolna tichým hlasem. „Omlouvám se, jestli jsem zněl neuctivě. Pouze si myslím, že je lepší mluvit konkrétněji. A není to tak, že by se mi nelíbila. Právě naopak, s některými body nemůžu než souhlasit."

„To jsem rád," usmál se na Harryho Riddle a položil mu ruku na předloktí. „A co vy pánové, Lucius říkal, že začínáte podnikat. Řekněte mi o tom víc."

Hubert se chopil slova. Mluvil o produktech na míru, o Severusově lektvařině, o různých strategiích, jak dostat produkty mezi co nejvíc lidí... Severus mezitím pozoroval Harryho. A Riddla, který seděl tak blízko vedle něj.

Riddle zúčastněně přikyvoval, ptal se na těch správných místech, usmíval se. Ale jeho palec dělal drobné kroužky na Harryho paži. Harry vypadal klidně. Ale když se mu Severus podíval do očí, nic tam nebylo. Občas přikývl nebo se usmál, když pan Riddle zavtipkoval.

V jednu chvíli si Riddle všiml Severusova pohledu na jejich rukou. Jen se na něj usmál a dál poslouchal Huberta. Severus se přiměl dívat nahoru, těkal pohledem mezi Hubertem a Riddlem a koutkem oka zachytil, jak Riddle mění pozici. Když se pak na ně podíval znovu, jejich ruce nebyly vidět vůbec, ale seděli u sebe ještě blíž.

„Takže jestli tomu dobře rozumím, politika vás nezajímá, Huberte?" zeptal se Riddle.

Hubert zavrtěl hlavou. „Právě naopak. Pouze beru politiku vážně. Vážná rozhodnutí by se měla zakládat na faktech. Bohužel se lidé velmi často řídí emocemi, a to i když jde o prosazování zákonů v oblastech, o kterých často nic nevědí."

Riddle přikývl. „Jste velmi inteligentní mladý muž, Huberte. Jsem si jist, že by na vás váš děd byl hrdý."

Hubert se usmál a sklonil hlavu. „Děkuju."

„Žádné děkování! Je to pravda! Jste z Havraspáru, že?"

„Ano."

„No vidíte, já si to hned říkal. Mám pro Havraspár slabost."

„Opravdu?"

„No ano. Havraspáři jsou inteligentní, racionální, zvídaví a kreativní lidé. Kam by náš svět bez nich spěl?"

„Většina lidí nás má za blázny a šprty," namítl Hubert.

Riddle mlaskl. „Nesmysl. A přesně kvůli takovým názorům to většina lidí nikam nedotáhne. A co si myslíš o kolejích ty, Harry?"

Harry chvíli koukal před sebe a potom pomalu řekl. „Každá kolej má své přednosti i nedostatky. Ale i ty se mění podle lidí. Je nesmyslné stavět na piedestal jednu kolej a ty další upozadit. To ovšem záleží na tom, jakých kvalit si váží vedení. Myslím si, že každý ví, že ve škole je ředitelem silně protlačován Nebelvír. Váží si chrabrosti, odvahy, statečnosti. Negativní stránky těchto vlastností jsou upozaděny, nikdo jim nepřikládá velkou váhu. Zbrklost, popudlivost, to vše je odmávnuto. Na druhou stranu, možná to je tím školním prostředím, vlastnosti Zmijozelu jsou téměř nežádoucí. Ambice ano, ale promyšlenost? Fikanost? Používání netradičních cest? To si mnoho učitelů překládá jako lhaní a podvádění, což se samozřejmě ve škole netoleruje. A protože jsou tyto modely známy už velmi dlouho, lidé je přejímají. Každý ví, že Nebelvír je nejlepší a Zmijozelu se nedá věřit." Pokrčil rameny. „Podle mě by se koleje měly zrušit. Stejně to nefunguje."

„Nefunguje?" pobídl ho Riddle. Pohnul rukou pod stolem a Severus přemýšlel, co tam asi dělá.

„Ne," zavrtěl Harry hlavou. „Jestliže Moudrý klobouk při zařazování dbá i na to, co si žák přeje, jaký to pak má smysl? Navíc, děti jsou odrazem prostředí, ve kterém žijí. Víc, než cokoliv jiného rozřazování vypovídá o určitých rodinách a jejich stylu výchovy."

„Jak to můžeš vědět?" zeptal se ho Hubert.

Pokrčil rameny. „Když mě rozřazovali, v podstatě mě chtěli dotlačit k tomu, abych si vybral. Klobouk mi několikrát nabízel, ať si zvolím. Nakonec mi dával na výběr mezi dvěma kolejemi. Dělá to často. Lidé koneckonců nejsou jen soubor přesně rozdělených vlastností. Jenže když dítěti řeknete, že patří do jedné koleje a do žádné jiné, vytváříte zbytečnou propast mezi čtyřmi skupinami budoucích kouzelníků."

„A taková společnost je pak rozpolcená už po celou dobu," dodal Riddle. „Výborně, Harry, s takovou úvahou bych měl problém přijít i já."

Harry se usmál a narovnal se.

„Je to opravdu problém. Když máme takto rozpolcenou společnost, těžko se nám pak brání před vnějšími silami. V jednotě je síla, a i rozdělení podle kolejí nám v tom brání. Co bys řekl na to, mít krátký výstup na příštím setkání? Pět, deset minut. Nemusí to být nic dlouhého, ale rád bych si tuto myšlenku poslechl znovu, a i ostatním by mohla přijít přínosná."

Harry sklopil hlavu. „Nejsem si jistý pane, jestli je to dobrý nápad, nejsem moc velký řečník."

„To nevadí, aspoň to bude autentické. Pokud budeš chtít, můžeme si do té doby vyměnit několik sov, dám ti pár tipů a můžu si pročíst tvé přípravy a opoznámkovat ti je. A kdyby tě to uklidnilo, sejdeme se ještě před setkáním a zkusíš si to."

„Opravdu si, pane, nejsem jistý."

„Prosím, Harry, velmi by mě to potěšilo."

Harry se chvíli kousal do rtu. „Pokud to opravdu chcete," souhlasil nakonec.

„Chci! Výborně!" zajásal Riddle a jednou rukou ho objal kolem ramen. „Už teď se těším. Sjednocenost kouzelníků je velmi důležitá a měli bychom dělat vše pro to, abychom se chránili." Zachmuřil se. „Zvlášť, když vezmeme v potaz, co se teď děje."

„Pane?" zeptal se ho Harry. Severusovi to připomnělo nacvičenou scénu mezi obchodníkem a jeho asistentem.

„Ano, ano, je to hrozné," pokýval hlavou Riddle. „Asi bych vás tím neměl zatěžovat, ale vždycky jsem věřil, že mladí jsou mnohem schopnější, než jim dospělí připisují. Bohužel," povzdechl si a utrápeně si promnul oči, „jsou naše děti, ti nejzranitelnější, čím dál častěji napadáni. Počty napadení každým rokem stoupají. Mudlové se bojí toho, co neznají, a útočí na ně. V jejich ústavech jsou uvězněni magicky nadaní lidé a pomocí barbarských procedur se je snaží léčit. Je to hrozné. Nejhorší je, že s tím naše zákony nic nezmůžou, protože jsou zákony sestaveny tak, aby bránily mudly. Nikoho ale nenapadne, že ti, kterým je nejvíc ubližováno, jsou naši nejslabší."

Než se Hubert se Severusem zmohli na odpověď, Harry přitakal. „Ano, je to problém. A přitom by řešení mohlo být tak jednoduché! Kdyby každý magicky nadaný člověk měl magického opatrovníka, který by ho chránil, hned by to bylo jednodušší. Nejen, že by si tento opatrovník mohl poradit s většinou dětských magických nehod, ale taky by se mohlo mnohem dřív začít s výukou fungování kouzelnického světa."

„Skvělá myšlenka, Harry, to by jistě mnoho věcí vyřešilo. Ale bohužel, někteří mudlovští opatrovníci nebudou z této představy nadšeni."

Harryho výraz ztvrdl. „V tom případě by bylo nejlepší dát těm dětem nový, lepší domov. Možná by se mohla postavit i škola, kam by tyto děti chodily a učily se. Mohly by tam i bydlet."

„Harry, nemůžeš přece sebrat děti od rodin!", namítl Severus.

„A proč ne? Pokud ta rodina není dost dobrá? Co když je dítě trestáno za každý projev divoké magie? Co když mu je nadáváno do zrůd? Co když ho někde zavřou a udělají z něj blázna?"

„Harry má pravdu, Severusi," přidal se Riddle. „Jakkoliv se nám to může zdát radikální, stále je lepší dát dětem lepší domov, než je nechat v prostředí, ve kterém trpí. Mohli by se z nich stát obskuriálové, a i když by si to jejich okolí zasloužilo, oni jsou těmi největšími oběťmi."

Severus zavrtěl hlavou. „Nemůžete jen tak sebrat děti od rodin."

„Není to jen tak," namítl Harry. „Nikdo neříká, že všechny děti by se měly unést, to je nesmysl!"

Riddle si souhlasně odfrkl.

„Ale když magický opatrovník zjistí, že prostředí není pro dítě zdravé? Je správné nechat dítě na takovém místě? Představ si, já nevím, malou holku, kterou zavřou do sklepa pokaždé, když praskne doma žárovka! Vystrašenou malou holku, kterou bijí, nadávají jí, říkají jí, že čarodějnice patří na hranici. Zavřenou ve vlhkém tmavém sklepě. Bojí se jich. Rodiny, která by se o ni měla starat. A co hůř, bojí se sama sebe a věří, že je zrůda. Vážně je to lepší než ji poslat na místo, kde je v bezpečí a kde jí řeknou, že je vše v pořádku?"

Severus na něj zíral. Měl horečný výraz a v podstatě se na Riddla už lepil. Ten ho chlácholivě držel kolem ramen. Proč na něj pořád chmatá? A proč se Harry nechá?

„Když to řekneš takhle..."

„Já vím." Harry se zhluboka nadechl a přejel si rukou po obličeji, jako by stíral nějakou mlhu. „Omluvte mě, potřebuju na vzduch."

„Jistě, Harry. Dej na sebe pozor," usmál se Riddle.

„Mám jít s tebou?" zeptal se Severus v ten samý moment.

Harry se slabě usmál, zavrtěl hlavou a vyklouzl z boxu ven.

„Je dobré, že má Harry takové přátele, jako jste vy," řekl Riddle.

Severus pokrčil rameny. „Je to vzájemné."

„Jak dlouho se znáte?"

„Od léta," řekl opatrně.

„Aha. Řekněte mi, Severusi, Huberte, kde se vidíte od teď za deset let?"

Severus kývl na Huberta, aby mluvil. Zrovna za oknem prošel Harry. Bez kabátu. Zastavil se o kus dál a sáhl pro něco do kapsy. Riddle ho neviděl, protože měl Harryho za zády a ještě v zákrytu.

Pořád koutkem oka sledoval Harryho, který si zrovna zapaloval, a poslouchal Huberta, jak mluví o podnikání, filantropii i burze v New Yorku. Riddle poslouchal, přikyvoval a zeptal se Severuse, co plánuje on.

Kolem oken prošel Black s celou svou partou. Zamířili k Harrymu.

„Chtěl bych se stát mistrem lektvarů," řekl roztržitě.

Prošli kolem Harryho. Zajiskřilo nějaké kouzlo a Harry sebou trhl.

„To zní zajímavě. Už máte vybraného mistra lektvarů, u kterého byste se chtěl učit?"

Odhodil cigaretu do sněhu a rázně se za nimi rozešel.

„Ne, ještě ne. Omluvte mě," řekl, na nic nečekal a rychle se propletl davem ven.

Okamžitě ho praštil mrazivý vzduch. Překřížil ruce na hrudi a rychle se vydal směrem, kterým šli oni. Co to zase vyvádí?

Našel je hned za rohem. Harry je podle všeho dohnal velmi rychle.

A nebylo to dobré.

Vůbec to nebylo dobré.

Harry stál na s hůlkou namířenou na Pettigrewa. Black s Pettigrewem na něj mířili taky. Lupin stál před nimi čelem k Harrymu a klidně na něj mluvil. Celou dobu mu ukazoval prázdné dlaně. A Potter stál bokem, hůlku svěšenou a vypadal, že je připravený kdykoliv Lupinovi přiskočit na pomoc.

Severus si pospíšil. Zastavil se asi půl metru vedle Harryho. Nestál mezi ním a Lupinem, ale pořád ho Harry viděl. Lupin zmlkl a vypadalo to, že je vděčný, že přišel.

„Ahoj Harry, to je kosa, viď?" zeptal se ho lehce.

Harry nezareagoval.

„O čem se tu bavíte?" zkusil to znovu a nevšímal si Harryho hůlky, která se lehce třásla.

„Kluci udělali pěknou volovinu, tak se omlouváme," řekl Lupin klidně, i když z Harryho nespustil oči.

Severus se na něj pozorněji podíval. Byl lehce přikrčený a klopil před Harrym pohled, i když bylo jasné, že se na něj pořád dívá.

„To zní zajímavě. Co se stalo, Harry?"

Nic. Jen je propaloval pohledem a Lupina před sebou si vůbec nevšímal.

„Tak jo." Zuby mu cvakaly. „Je to teda hrozný, že jsou to takoví blbci." Udělal krok blíž k Harrymu. „Jsou to asi pořád jen pitomá děcka. Nemá cenu se jimi stresovat."

Black začal protestovat, ale Potter ho okřikl. Lupin je jen napjatě pozoroval.

„Co myslíš, Harry?" naléhal Severus.

Nic. Hůlka neklesla.

„Tak asi ne," pokrčil hraně rameny a udělal ještě krok k němu. Stál teď vedle něj a mohl by se ho bez problémů dotknout. „Asi to jinak nepůjde. Řekni, Harry, co s nimi uděláme?"

„My?"

Konečně! Severus přikývl. „Ano, my. Přece v tom nebudeš sám. Co uděláme?"

Nic.

„Co bys chtěl udělat?"

„Zaslouží si to," řekl nakonec Harry.

„Ano," souhlasil Severus. „Ale co uděláme. Jistě, zaslouží si to. A co? Co uděláme patnáctiletému idiotovi, který si ani neumí zavázat tkaničky?"

Black něco vykřikl, ale tentokrát ho umlčel Lupin.

Harry se na Severuse tázavě podíval.

Usmál se na něj a přešel před něj. Měl teď Lupina za zády, ale věřil Harrymu, že mu je pohlídá. „Přesně tak. Sirius Black, patnáct let. Tak velký kretén, že si ani nejsem jistý, že ví, jak má dýchat. Naprostý ťululum, vážně, vlastně pořád jen navztekané dítě. Co mu chceš udělat?"

Harry zamrkal. Hůlka mu začala klesat.

„Je pravda," pokračoval Severus, „že Peter Pettigrew je spíš dvanáctiletý prcek. Nejspíš se ještě ani nemusí holit. Vážně jen děcko, co nic neví."

Jakmile řekl Pettigrewovo jméno, Harry po něm šlehl pohledem a zase napřímil hůlku, ale pak se tvářil čím dál zmateněji. „Je to krysa," řekl nakonec.

„Jasně, krysa," rychle přikyvoval Severus. „Naprostá. Malá neškodná myš, co jen píská. Tak co, oba dva jsou ještě malé děti, co jim uděláme? Sebereme lízátka?"

Harry zakašlal a usmál se. „Lízátka jsou dobrá."

Otočil se, aby stál mezi Harrym a ostatními. „Myslíš, že nějaká mají?"

„Mám čokoládu, zrovna jsme ji koupili v Medovým ráji," navrhl Potter.

„Přece mu nebudeš dávat čokoládu!" rozčílil se Black.

„Dej mu tu čokoládu, Jamesi," řekl Lupin klidně.

Potter se začal přehrabovat v brašně.

Harry byl pořád napnutý jako struna.

„Čokoláda zní dobře, ne, Harry? Já mám čokoládu teda rád," říkal Severus. Harry jen zamrkal.

Potter ji konečně našel. Automaticky se rozešel k Harrymu, že mu ji dá. Než ho ale stačil Severus stačil zastavit, už stál u Harryho a podával mu ji. „Na. Ber to jako naši omluvu. Byl to hodně hloupý fórek. Nebyl ani vtipný. Všechno dobrý?"

Harry se na něj podíval, jako by viděl ducha.

„Nebo nás taky můžeš zabít, ale bojím se, že z toho bude hodně velký nepořádek," zavtipkoval Potter.

Harry na něj zůstal zírat a pak zavrtěl hlavou. „Ne... nechci vás zabít."

„To se mi popravdě ulevilo," řekl Potter. „Vezmeš si to?"

Harry natáhl ruku a vzal si ji. Nešla mu otevřít. Severus se nedivil. Mrzly mu půlky a Harry byl venku bez kabátu ještě dýl než on.

„Ukaž, co kdybych ji otevřel?" nabídl mu a opatrně rozlepil obal. Automaticky ji nalámal a vzal si jeden kousek. Ledová čokoláda se mu začala rozpouštět v puse. „Fakt dobrá," zahuhlal s plnou pusou. „Dáš si taky?"

Harry přikývl a vzal si jeden kousek. Jakmile si ho dal pusy, Lupin se uvolnil.

„Super, je dobrá viď?" zeptal se ho Severus. „Co myslíš, že bychom teď měli udělat? Zabíjet bychom je neměli," řekl schválně v žertu. „Dovedeš si představit ten nepořádek? Navíc jsem si jistý, že je to proti školnímu řádu, a ještě bys nemohl jít tenhle víkend ke strýčkovi."

„Velká komplikace," přikývl Harry. Už měl konečně nějaký výraz. Zacukaly mu koutky. „Ale třeba by to stálo za to?"

Ze Severuse spadla tíha, „Jo, možná. Ale kdo ví, čtyřnásobná vražda už je docela masakr a jsem si jistý, že by se nenechali jen tak strefit. Že ne?" zeptal se Lupina.

Ten zavrtěl hlavou. Pořád pomalu a opatrně. „Neulehčili bychom vám to."

„Nandali bychom vám to," zasmál se Potter. „Teda spíš ne. Ale budu radši, když to zkoušet nebudeme. Rvačky mě moc nebaví."

Lupin zavrtěl hlavou. „Nezapomeň, že je v obraně rok před námi a rozdal si to s Joycem."

Potter hvízdl. „To je pravda. Beru to zpátky. Vyhráváte kontumačně. Takže všechno dobrý?" zeptal se Harryho.

Ten váhavě přikývl.

„Vážně mě mrzí, co se stalo. Neměli na tebe zkoušet žádný takový vtípek. Nebylo to nic hezkého."

Harry naklonil hlavu. „Omluvil ses ty. Omluvil se Remus. Ale přitom jste to nebyli vy dva."

Potter šlehl pohledem po Blackovi s Pettigrewem. „Je to taky mrzí, že?"

Pettigrew přikývl. „Promiň," řekl.

Black jen pevněji sevřel rty.

„Siriusi?" pobídl ho Potter.

„Omlouvám se," procedil mezi zuby.

Harry přikývl. „Už to nedělejte." Nabídl Lupinovi a Potterovi čokoládu. Když si vzali, Harry pokračoval: „Měli jste štěstí. Příště už se vám to nemusí vyplatit."

Lupin s Potterem vážně přikývli a Black obrátil oči v sloup.

„Myslím to vážně," řekl Harry a prošel kolem Severuse a vrazil mu do ruku napůl snězenou čokoládu. „Jsem unavený, Seve. Vysvětlíš mu to?"

Severus si povzdechl a jen zavrtěl hlavou. „Nelechtej spícího draka. Je to školní heslo. Tohle jestli nepochopí, tak už mu nic nepomůže. Mějte se," mávl čtyřem Nebelvírům a otočil se, aby mu Harry neutekl.

Kruci.

Tohle vážně Riddle vidět nemusel. Stál opodál i s Hubertem, který v ruce držel jejich kabáty.

„Všechno v pořádku, chlapci?"

Harry sebou trhl. „Ano, už je vše v pořádku."

„To jsem rád," usmál se Riddle a podal mu od Huberta kabát. „Zvládli jste to dobře."

No nekecej, problesklo Severusovi hlavou a vzal si od Huberta ten svůj. Dal do kapsy čokoládu a okamžitě, jak si ho oblékl, ho zalilo teplo ohřívacích kouzel.

Harry se ale napřímil a poděkoval. „Omlouvám se za způsobené komplikace. Příště se pokusím lépe ovládnout," dodal."

Za co se mu omlouvá? Vždyť to může být Riddleovi jedno, ne?

„V pořádku," poplácal ho Riddle po rameni. „Bylo to trochu zbrklé, ale nejsem si jistý, jestli bych ve tvém věku reagoval líp."

Jo, zrovna tohohle by chtěl vidět, jak má třikrát denně nutkání někoho proklít.

„Jste laskav," Harry sklonil hlavu. „Ale budu se muset omluvit. Bohužel už budu muset jít, nebo bude mít strýc obavy. Čeká nás ještě verze lekce o hůlkaření, doufám, že to chápete."

„Ale jistě! Vzdělání je nejdůležitější. Napíšu ti ohledně tvého výstupu na příštím setkání, ano? Myslím, že máš dobré nápady, které by stálo za to slyšet."

Harry přikývl. „Jistě. Mějte se tedy dobře."

„Máme tu s tebou na strýce počkat?"

„To není nutné, jedu autobusem. Už byste se měli vrátit do tepla, nechci vás tu v zimě zdržovat."

Riddle přikývl „Jistě. Půjdu tedy, jestli si to přeješ. Kdybys někdy něco potřeboval, neváhej napsat. A pro vás to platí taky," řekl Hubertovi se Severusem.

Všichni mu poděkovali a rozloučili se s ním. Sledovali ho, jak jde sněhem zpátky do osvětleného lokálu. Hned u dveří na něj čekal Lucius, který se zasmál něčemu, co Riddle řekl.

Harry už máchal hůlkou a přivolával Záchranný autobus.

Severus se nadechl, aby něco řekl, ale Harry zvedl varovně ruku. „Teď prosím, ne. Až se zítra vrátím, ano?"

„Dobře," přikývl Severus. „Ale promluv si o tom se strýcem nebo zítra s Kechnou."

„Pobaví ho, že mu tak říkáš," pousmál se Harry.

„Má dlouhé jméno," pokrčil Severus rameny.

Přijel autobus a zastavil u nich. Harry beze slova nastoupl a odjel.

„Co to sakra bylo?!" zeptal se ho Hubert.

Severus se zkroutil žaludek. „Na co přesně se ptáš?"

Hubert rozhodil ruce. „Na tohle na všechno? Ty. Herold. Zmizels. Pak se s někým pereš. Mluvíte a vtipkujete o zabíjení. Co to, do háje, znamená?"

Severus polkl a svěsil ramena. „Nevím, co ti mám říct." Zvedl ruku do vzduchu a pak ji svěsil.

Hubert zavrtěl hlavou a odešel sis sednout na nedalekou lavičku.

Severus za ním pomalu opatrně šel. Sevřel pěsti. „Zlobíš se na mě?" zeptal se ho tiše, když stál vedle něj.

Hubert se na něj podíval. „Nevím," povzdechl si. „Posaď se prosím."

Severus poslechl a objal se rukama. „Tohle je konec, že?"

„Co? Ne. Aspoň si nemyslím," řekl Hubert. „Chceš to?"

„Ne."

Pokrčil rameny. „Tak není."

„Nikdy to není tak lehké," namítl Severus.

Hubert zasténal a svezl se po lavičce, aby měl hlavu podepřenou opěrkou.

Severus se taky podíval nahoru. Byla čistá hvězdná obloha.

„Já tomu prostě nerozumím. Nedává to smysl."

„Co nedává smysl?" zeptal se ho Severus.

„Ty. Herold." Mávl rukou. „Tohle všechno."

„Jsme kamarádi," namítl Severus. Hlídáme si záda.

„Ne," zavrtěl hlavou Hubert. „Ty ho ze všeho taháš. Jako... úplně upřímně, nenaštvi se, ale je nevyrovnaný, nebezpečný, a pořád ho taháš z nějakých průserů. Co z toho doprdele máš?"

Polkl. „Je to můj kamarád."

„Vážně?" zeptal se ho. „Takže tohle všechno ti přijde normální? Hele, jednoho dne naštve špatné lidi a ty s ním skončím někde ve škarpě rozsekaný na kousíčky."

„To není pravda," namítl Severus.

„Jo," uchechtl se Hubert nevesele. „To je fakt. Ty mu pomůžeš zakopat mrtvolu, až mu rupne v bedně. Protože jsi kámoš."

Severus si stoupl. „Tohle poslouchat nebudu. Nechápeš to."

„Tak mi to vysvětli!" rozhodil rukama Hubert. „Co je na něm tak úžasnýho, že jsi ochotný tohle všechno riskovat?"

„Jaký tohle všechno?" zeptal se ho Severus.

„Svůj život: Budoucnost?"

Severus vyprskl smíchy. „Mou budoucnost? To je přesně vono! Přesně kvůli tomu mu pomáhám."

„Netvrď mi, že bez něj nemáš budoucnost," řekl varovně.

Severus se zase uchechtl a zavrtěl hlavou. „Ne, to ti vážně tvrdit nebudu."

„Tak co je tak vtipnýho?"

Zase jen zavrtěl hlavou. „Nemá to cenu. Zaprvý ti to ani říct nemůžu a za druhý by to nic nezměnilo. Jsme kamarádi a staráme se o sebe. Tečka."

„Jasný, kamarádi," odfrkl si Hubert.

„Můžeš toho nechat?" otočil se na něj Severus. „Tohle je hnusný. Je to můj kamarád a já ho nenechám na holičkách!"

„A proč to musíš dělat ty? Pořád za ním běháš jak odkopnutý pes? A pořád mu zachraňuješ zadek! Ani ti nepoděkoval! Copak tohle je nějaký kamarádství! Jen mi řekni proč. Proč to pořád děláš? Proč jsi ochotnej zahodit příležitost," ukázal směrem ke Košťatům, „kvůli někomu, kdo je magor? Tak by maximálně dostal trochu za uši, neměl je provokovat. Ale vždyť by si ani nic nelajzli!"

Severus na něj zůstal zírat a zavrtěl hlavou. „Já tě snad neznám. Nebo neznáš ty mě? To bych se jako podle tebe měl na někoho vybodnout, protože to je těžký?"

Hubert se nadechl, aby něco řekl, ale Severu se zrovna dostal do varu.

Všechno viděl tak jasně, jako už dlouho ne. „Mám pro tebe novinku. Je to těžký. Od prvního dne, co ho znám, to bylo těžký. Ale víš ty co? Stojí to za to. Harry je fajn kluk, kterýho potkaly fakt zkurvený věci. Jestli teda omluvíš můj slovník," řekl sarkasticky. „Fakt zkurvený věci. A řeknu ti, neznám nikoho silnějšího a lepšího, než je on. Jestli si někdo zaslouží respekt a pomoc, tak je to on. Protože kdybych si já prošel jen třetinou toho, co si prošel on, tak už si hodím mašli. Takže, promiň! Promiň, že nejsem ochotný ho odepsat jen kvůli nějakému zkratu. Drží se v devíti případech z deseti. Devětkrát to zvládne sám. Devětkrát se drží, ovládne se, uklidní se, rozdýchá paniku nebo se přesvědčí, že někomu fláknout nebo ho proklít není řešení. Takže promiň, že mu v tom desátým případě pomůžu! Protože nevím jak ty," ohrnul rty, „ale já bych se sebou nemohl žít, kdybych upřednostnil prachy před kámošem."

Hubert se na něj podíval. „Jednou tě přivede do Azkabanu. Nebo tě zabije. Rupne mu v bedně a budeš spoluviník nebo oběť."

Horkou hlavou mu protekl chlad. Najednou byl úplně klidný. „Jo, takže bych se na něj měl vysrat, protože je to těžký. Pardon." Naklonil se k němu a nevesele se usmál. „A mám pro tebe malé tajemství. Do vězení se zvládnu dostat i sám a nepotřebuju Harryho. Nejsem. Žádná. Oběť. Věř mi."

Hubert před ním ucukl.

Odfrkl si. Tohle bylo směšné. Naklonil se k němu ještě blíž. „Hned od začátku jsi o Harrym věděl, takže se teď fakt nemá cenu rozčilovat. Ale varuju tě, ještě jednou navrhni něco v tom smyslu, že bych kvůli němu neměl zahazovat svoje příležitosti, a nebudu znát bratra. Možná by sis měl uvědomit, že to kvůli němu všechny ty příležitosti vůbec mám. Bez něj by sis o mě ani kolo neopřel."

Narovnal se a sepnul ruce za zády. „Půjdu se projít. Oba máme zřejmě o čem přemýšlet."

Otočil se a beze slova odešel.

Sníh mu chrupal pod nohama. Prošel ráznými, dlouhými kroky kolem Košťat a šel dál. Na rohu ulice zatočil doleva. Pak doprava. Vešel do malého krámku s potravinami a věcmi běžné denní potřeby. V podstatě to byla sámoška. Popadl několik balení hořké čokolády a zastavil se u regálu s alkoholem. Chvíli před ním stál. Nakonec sáhl po flašce ohnivé whiskey.

Došel k pultu, kde si ho prodavač podezřívavě prohlédl. „Sedmnáct bylo?"

„Jo," zavrčel Severus a nabídl mu prst na věkový test.

Prodavač k němu přiložil kámen s runou, která se nerozzářila. „Pět galeonů a čtrnáct srpců," zamručel.

Vysypal peníze na pult, popadl tašku s věcmi a vyrazil ke dveřím.

„Nenalívej nezletilejm, jasný?"

„Jasný." Práskl za sebou dveřmi a vyrazil dál.

Kam teď?

Do hradu, bude lepší, když nezkejsne mimo pozemky, až zavřou bránu.

Než došel k jezeru k velkému kameni, který se dalo opřít, už ten klidný chlad zmizel.

Místo toho mu bylo jen smutno.

Otevřel flašku a napil se. Okamžitě ho zalilo teplo. Opřel hlavu o chladný kámen a zavřel oči. Jo. Tohle by šlo.

Znovu se napil.

Tohle posral.

Tohle tak moc posral.

Otevřel balení čokoládových pralinek a strčil si jednu do pusy. Jazykem ji strčil do tváře a znovu se napil. Kombinace whiskey a kakaa stála za to.

„Ale udělal bych to stejně stejně," zamumlal a zase se napil. „To jsem ho tam jako měl nechat a doufat, že je nezmrzačí? Lupin by to možná zvládl? Vždyť je to můj kámoš!"

Zase se napil a dal si další kousek čokolády.

Zavrtěl hlavou. Nějak divně se mu kývala. „Ne, kámoš se na holičkách nenechává."

„Ale Hubert tě teď nechá," zapitvořil se.

Zvedl flašku do vzduchu. „Tak ať! Koho to zajímá!?"

Hvězdy nad jezerem se mu smály.

Zamračil se na ně. „Jděte do háje."

„Herold to nechápe." Zamrkal. „Hu-Hubert to nechápe!" Napil se. „Ničemu nerozumí!"

„Harry je fajn. A možná jsem jako chůva, ale tak co?" Znovu se napil. „Někdo..." krkl si, „někdo na něj pozor měl dávat, jo. A zlepšuje se! Jen ta setkání mu vůbec, ale vůbec nedělaj dobře, to vám teda řeknu. Vždycky ho to rozhodí. To si jako Hubert představuje, že ho vyměním za Harryho?! Sakra." Zavřel oči a soustředil se. „Že Harryho pošlu do háje a místo toho budu pořád jen s Hubertem? Vždyť se mě i bojí! Vy jste to neviděli," řekl hvězdám a ukázal na ně flaškou. „Ale on přede mnou normálně ucukl! Kdybych ho chtěl praštit nebo proklít, budiž, ale mě to ani nenapadlo! Ani jsem mu neřekl nic, nenadával a stejně se mě bál."

Objal flašku a smutně se na hvězdy podíval. „A stejně se mě bál."