Harry se do těsta ještě jednou pořádně opřel vařečkou. Pod, přehodit, pod, přehodit. Ruce ho už začínaly pekelně bolet, a to to dělal jen chvilku. „Takhle?" zeptal se Hagrida.

Hagrid se podíval na těsto. „Musíš to pořádně vybouchat. Ať je to pak hezky vláčný."

Zatnul zuby a prohodil ruce. „Tak jo." Ruční práce dodává věcem hodnotu, ne? A paní Weasleyová taky dělala vánoční cukroví ručně... Aspoň si to teda myslí. Neviděl žádné perníčky, které by se samy vykrajovaly.

„Normálně bych to dělal až za týden nebo dva, ale chtěl sem ti to ukázat. Bábi vždycky tohle pekla na Velikonoce a vlastně i Vánoce. Ale o Vánocích jsi nestihl ochutnat, tak by byla škoda, kdybys to teď promeškal taky."

„Díky, Hagride," hekl Harry a dál usilovně bouchal těsto, „toho si moc vážím."

„Ale stejně se máš, taky bych tam chtěl jet. Migrace rajek, to zní moc pěkně. A ještě tam prý maj zajímavý plemeno draků."

„Jo, taky jsem to slyšel," řekl zadýchaně. „Ale ty asi neuvidím. Budu celé dny jen sbírat a třídit pera, dřevo na hůlky a učit se nové věci. Na výlety za draky asi čas nebude," lhal, jako když tiskne.

„Já myslel, že hůlkaři taky chodí za draky."

„Jen když sbírají materiál a k tomu se asi jen tak nedostanu. Budu jen učeň strýčkova přítele."

„Jen učeň! Já ti dám. Je to skvělá příležitost. A z toho, že přerušuješ školu, si nic nedělej."

Harry přikývl a zase vyměnil ruce. „Neboj. Nedělám. Stejně školu jako takovou nepotřebuju. A strýček říká, že tohle je výjimečná příležitost. Migrace rajek je jednou za pár let. Prý je to kvůli nějakému kouzelnému ovoci nebo něco takového. Proto taky nemůžu počkat do léta a jedu do Indonésie už teď o Velikonocích. Je to vlastně hraniční termín," vysvětloval.

„Chápu. A jak říkám, vždyť vono je to jedno. Jako, vzdělání je sakra důležitý, to jo, ale zkušenosti se taky počítaj. A zkoušky si vždycky můžeš dodělat."

„A co ty?" zeptal se Harry a snažil se ignorovat bolavou paži. „Nechceš si dodělat nějaký zkoušky ty?"

Hagrid rozpačitě zavrtěl hlavou. „Prej to nejde. Ale to je jedno. Brumbál mi ale slíbil, že až Ogg půjde do důchodu, tak budu mít jeho flek. A v Bradavicích je pěkně. Takže to ani nepotřebuju."

„A co bys chtěl dělat, kdybys mohl?"

„Starat se o zvejřata. Tak, jako teď, ale víc. Testrály, draky, jednorožce, skvorejše, o všechny. Možná bych šel do dračí rezervace nebo něco takovýho."

Harry začínal být dost zadýchaný. Jak tohle Hagridova Bábi zvládala? „Tak tam bys mohl i tak, ne?"

„Brumbál říkal, že na to potřebuješ tu, no, kvalifikaci. A hůlku," dodal sklesle.

Rychle změnil téma. „Myslíš, že už to je?"

Hagrid se pousmál. „Už tě bolí ruka, co? Ukaž." Vzal si od Harryho pernici a párkrát těsto vařečkou přeložil. „Jo, ještě chvilku a bude to."

Harry si protřepával ruku. „Jak dlouho to vlastně bude kynout?"

„Pár hodin. Bábi říkala, že nejlepší je dát těsto do tepla a zapomenout na něj. To je to nejlepší, co pro něj můžeš udělat. Pak ho ještě jednou zboucháme, necháme vykynout, zboucháme, spleteme a už to skoro bude připravený na pečení."

„Fíha. Tak dlouho?"

„Jo," pokrčil Hagrid rameny. „Jestli máš dneska ještě práci, tak můžeš jít a vrátit se až večer nebo zítra ráno a doděláme to."

„Ne ne ne!" Harry rychle zavrtěl hlavou. „Zůstanu tady rád."

Hagrid se rozzářil. „To slyším rád. Zůstaneš na oběd nebo si skočíš do hradu? Pak se můžeš vrátit a dáme čaj a hrudky."

Podíval se z okna na zasněžené pozemky. Slunce jasně zářilo a vrchní krusta sněhu se blyštila. „Ne, zůstanu tady."

Hagrid přikryl pernici s těstem utěrkou a postavil ji pod střechu na trám. Harry musel vyvrátit hlavu, aby tam viděl. Byly tam pověšené nějaké bylinky, pytlíky, pár kusů nádobí. Šikovný úložný prostor, když tam teda dosáhnete.

„Dám vařit další čaj, dáš si?"

Harry přikývl.

„A ještě jednou díky za ten hrnek k Vánocům, je úžasnej. Nejlepší, jaký jsem kdy měl."

Harry polkl. „Za málo. Když jsem té paní řekl, jak velký chci, aby byl, úplně se rozzářila. Říkala, že jí takové velké nádobí baví vyrábět ze všeho nejvíc. A ten drak vypadá moc pěkně."

Hagrid přejel palcem po hýbající se ilustraci draka. „Jo, je to moc pěkný. Snad mi dlouho vydrží."

„Dvacet let určitě," odtušil Harry a uhnul pohledem.

„To by bylo moc fajn. A co ty? Vypadáš vesele, daří se ti?"

Přitakal a rozhlídl se po místnosti. Robustní nábytek, kamenné zdi, oheň... Útulné. „Jo, mám se skvěle. To víš, vážně se těším na ten výlet."

„To ti věřím. A se ploužáky je už všechno v pohodě?"

Usmál se. „Nikdy nebylo líp. Všechno klape, všechno je prima. Týmu dávám hezky zabrat, Monty je trochu smutný, že odcházím, tak mám povolení z nich sedřít kůži," zavtipkoval. „Včera jsem byl s Lily s Jamesem a Remusem. Hráli jsme tchoříčky a musím říct, chudák Remus, dostal plnou dávku do nosu!"

Hagrid se zasmál. „To mu nezávidím."

„Já taky ne. Je to vážně dobrý... Nevím... cítím se, lehce. Jako by ze mě spadl velký kámen. Každý den mám spoustu energie. Vyskočím z postele a těším se, jaký zase bude den. Je to super."

„To bude tou cestou a vejletem. Někomu prostě škola nesedne."

Harry se pousmál. „Možná jo. Dneska večer mi dělají v Jeskyni rozlučku. Prý to bude ve velkým stylu. A už mám skoro všechno zabaleno. Zítra ráno se ještě jednou uvidím s Lily a s kluky a pak už pojedu do Londýna..."

„Takže poslední sobotu trávíš se mnou?"

„Jo, jsem s tebou rád. Proč ne?"

„Nechceš být ještě s kamarády?"

Harry zavrtěl hlavou a polkl. Usmál se na něj. „Chci být s tebou."

Hagrid zamrkal a Harrymu přišlo, že má na krajíčku. „Huh," jemně poplácal Harryho po rameni, „to slyším rád. Ale není to tak, jako bychom se už nikdy neviděli. Můžem si psát a kdykoliv budeš v Anglii, můžeš se stavit."

Olízl si rty a přitakal. „Jo, kdykoliv budu v Anglii, to můžu."

„A proč nejsi se Severusem? Nejste pohádaní, že ne?"

„Ne, nejsme," Harry rychle zavrtěl hlavou. „Má nějaký řešení s Hubertem. A navíc si na příští víkend napsal propustku, takže mě vyprovodí."

„Jemu je vlastně už sedmnáct, co?"

„Přesně. Být v dospělosti na škole má své výhody. A Křiklan neměl důvod ho nepustit."

„To je pravda. A jak –"

Ozvalo se klepání na okno. Oba se za zvukem podívali. Do skla ťukala zobáčkem malá sovička.

„Malá, malá, co ty tady?" zamručel si napůl k sobě, napůl k sovičce Hagrid a rychle otevřel okno. Světnicí se prohnal ledový závan vzduchu. Hagrid opatrně sovičku vzal do jedné ruky a druhou okno rychle zavřel.

„Ukaž, ukaž, co to tady máš," zeptal se jí Hagrid a postavil ji na stůl. Sovička poskočila k Harrymu a natáhla nohu.

Harry se pousmál. „Jistě, jistě, už si to beru." Odvázal psaní. Sovička zakroutila hlavou ze strany na stranu a vlétla do trámoví.

Hagrid se za ní podíval. „Někde tu pro ni budu mít mlsky... Myslím, že jsem je dal do kredence nebo snad do plechovky..."

Harry se pořád s úsměvem podíval na psaní. To písmo poznal. Hrklo v něm, ale přiměl se zůstat v klidu. Zhluboka se nadechl a stále s úsměvem, aby Hagrid nic nepoznal, ho otevřel.

Drahý Harry,

když jsem si přečetl ve tvém dopise o těch velkých novinkách, nahlas jsem zajásal! Je to opravdu velká příležitost a jsem pyšný, že ses rozhodl ji využít. Jak jsem řekl, hůlkařství je snad tou nejdůležitější profesí, jaká pro kouzelníky je, a těší mě stát u zrodu zrovna tvé kariéry. Jsem si jistý, že získáš mnoho zkušeností a vědomostí. Jak o hůlkách, tak o magii samotné. Je zvláštní, jak se nám plní sny a přání, že? Pamatuji si to jako včera, když ses mi svěřoval se svou touhou vidět svět a naučit se co nejvíc! Nejsou to ani čtyři měsíce, a už jsi o takový velký krok blíž k tomu si to splnit!

Omlouvám se, pokud můj dopis vyznívá příliš nadšeně. Když mám ale radost z něčích úspěchů a když jsem na někoho pyšný, těžko se ovládám. A ani se ovládat nechci. I když mě pořád mrzí, že jsi nemohl přijít na naši poslední schůzku a přednést nám svůj příspěvek, už to ve světle nových událostí nebolí tolik. Přesto bych se tě rád zeptal, jestli by sis na starého přítele udělal čas během doby, kdy ještě budeš v Londýně. Slyšel jsem, že z Bradavic odjíždíš už v neděli, že? Jsem si jistý, že hodinku dvě bys ve svém nabitém plánu mezi tím vším balením a organizací odjezdu mohl najít. Řekni kdy, a i když mám vskutku plný program, já si to zařídím. Mám vzrušující zprávy a vidět se s tebou a předat ti je osobně je mnohem důležitější, než je setkání s ministrem kouzel!

Nuž, zatímco budu nedočkavě čekat na tvou odpověď, ještě udělám něco do práce. To je život politika. Volného času máš málo a odpočinku ještě míň. Co bychom ale pro veřejné blaho a lepší společnost neudělali, že?

Tvůj přítel a důvěrník

Tom

P.S.: Horácio je ještě mladá sova, a proto bych byl rád, kdyby domů dorazil ještě před setměním. Nechtěl bych, aby se mu něco stalo. Mohl bys ho, prosím, poslat nazpátek hned, jak se ohřeje a nabere trochu sil? Vím, že by se to někomu mohlo zdát příliš pečující, ale věřím, že bychom se měli co nejlépe postarat o všechny, které máme rádi. Děkuji ti.

Harry si odfrkl. Bylo to ale... zvláštní. Harry v jednu chvíli cítil nevíru, pohrdání, vděčnost a radost. Malý, i když, po pravdě řečeno, ne tak malý, kousek něho byl rád, že mu psal tak vřele a s odpuštěním. Byl rád, že si na něj i přes svůj nabitý program udělá čas. Byl rád, že na něj byl pyšný. A měl chuť se mu vysmát do obličeje a schovat ten dopis a nechat ho vytisknout Věštcem od teď za dvacet let... Kdyby tohle lidé viděli. Kdyby viděli Pána zla, jak se v dopise rozplývá nad životem nějakýho kluka. Kdyby viděli, jak falešný byl... Možná by pochopili, jak se mu povedlo získat vliv.

A pak tu byl Dvojka, který na celý dopis reagoval podrážděně a obezřetně hlídal každou Harryho reakci. Bál se, že ho Harry zase zavře a poběží za ním jako věrný pes. Ale ne... už ne... Harryho pošlou příští týden zpátky. Harry příští týden umře a bude konečně volný. Tom Riddle ani není jeho Pán. Ne, je to jen jakási karikatura, která se schovává za úsměvy a laskavost. Harryho Pán byl laskavý a čas od času se usmál, ale neplýtval náklonností zbytečně. Harry ho měl radši. Tohle bylo... divné. Harrymu připomněl Křiklana. Jak to, že si toho dřív nevšiml? Stejné prázdné lichotky. Stejné využívání ostatních. I když, Křiklan by asi nikoho nezabil. Ale to Riddle taky ne... Tedy, jo, zabil. Ale ne tak otevřeně jako jeho Pán. Bylo to matoucí.

„Špatné zprávy?" zeptal se ho Hagrid a postavil před něj nový hrnek černého čaje.

Harry zavrtěl hlavou. „Jen zvláštní. Ale ne špatné. Vlastně..." uchechtl se, „vlastně je to vtipný a smutný zároveň. Ale to je jedno."

„Vopravdu?"

„Jasně." Přikývl. „Jen někdo, komu by se hodilo mít budoucího hůlkaře omotaného kolem prstu." Zazubil se. „Ale na mě si nepřijde. Musím mu ale poslat odpověď. Půjčíš mi brk a inkoust?"

„Jo, chceš i papír?"

„Když budeš tak hodný."

Hagrid se chvíli přehraboval v jedné skříni a pak to všechno před Harryho postavil. Harry se dlouho nerozmýšlel a popadl brk.

„Seš stejně dobrej," řekl Hagrid, zatímco Harry psal.

„Jo? Proč?"

„Seš chytrej."

Harry si odfrkl a namočil brk. „Chytrej? To si nejsem jistej."

„Ale jo. Poznáš, když ti někdo věší bulíky na nos a nenecháš se."

Ušklíbl se. „Jak kdy. Někdy jsem zase dost tupej a trvá mi dlouho, než mi to dojde. Nebo mě musí někdo pořádně praštit," zavtipkoval.

Hagrid se pousmál. „Každý se někde sekneme. Ty máš ale chytrý voči. Chytrý, ale vážný. Proto jsem rád, že jsi teď poslední dobou takový veselejší. To je dobře. Moc dobře."

Harry se jen usmál, sklonil hlavu a pokračoval v psaní. Tedy, podepsal se. Nebyl to moc dlouhý dopis.

Zdravím,

děkuji mnohokrát za zprávu a gratulace. Také mám z plánovaných cest radost. I když mi příprava na cestu zabere radost, jsem si jistý, že se budeme moci setkat. Až budu vědět, kdy mám čas, napíšu.

S pozdravem

Herold Ollivander

Znovu si přečetl dopis a sám pro sebe si přikývl. Pak se zarazil a ještě dopsal:

P.S.: Snad Horácio dorazil ještě před setměním.

Tak, to by ho mohlo trochu uchlácholit.

Zrovna vypouštěl sovičku z okna ven, když si všiml postavy blížící se ke srubu. Zatím byla moc daleko a nepoznal, o koho jde.

„Hagride? Ty někoho čekáš?"

„Co?" Hagrid se podíval z okna. „Ne. Nikoho. Počkej, vezmu si dalekohled... Hmm... Divný."

„Co? Kdo to je?"

„Mladej Black."

„Myslíš Reguluse?"

„Ne, toho druhýho bráchu. Siriuse. Ale co ten tu dělá?"

Harry si postavu přeměřil. Nakonec pokrčil rameny a sedl si zpátky ke tolu. „A není to jedno?"

Hagrid něco zamručel a ještě chvíli se koukal z okna. „Vypadá to, že sem vážně jde."

Místo odpovědi se napil. Když se Riddlovi nepovedlo se mu dostat do hlavy a zkazit mu náladu a den s Hagridem, Siriusovi to nedovolí už vůbec. „Mám někam jít? Jestli s tebou potřebuje něco vyřešit..."

„Ne, jen tu zůstaň. Uvidím, co potřebuje."

Harry se zase napil horkého čaje. Byl ticho a čekal.

Hagrid zase něco zamručel a přidal poleno do ohně. Znovu vyhlédl z okna, pak se napil, pak vzal utěrku a utřel stůl.

Ozvalo se za klepaní.

Hagrid překvapivě pomalu přešel ke dveřím. Otevřel je.

Harry ven neviděl, ale pořád všechno slyšel.

„Dobrý den, mohl bych se zeptat, jestli je tu Herold Ollivander?"

Harry překvapeně zvedl obočí.

„Herold? Jo, Harry... Je tu."

„Děkuju. Mohl bych s ním, prosím, mluvit?"

Hagrid se otočil a udělal dva kroky směrem k Harrymu. „Chce s tebou mluvit," nahlas zašeptal.

Harry přikývl, postavil se, a ještě jednou se napil. „Dobře, díky," pošeptal mu opravdu potichu zpátky a vzal si kabát. „Budu hned zpátky."

Cestou ke dveřím se oblékl. Když konečně viděl Siriuse, zeptal se ho: „Chtěl jsi se mnou mluvit?"

Roztržitě několikrát přikývl. „Ano, prosím."

Harry přikývl. „Půjdeme ven." Vedl ho kolem Hagridovy zasněžené zahrady k hranici Zapovězeného lesa.

Sirius byl ticho a Harry byl možná špatný člověk, protože neměl nejmenší chuť mu to ulehčit. Vlastně ho trochu bavilo vidět Siriuse, jak se několikrát nadechne, že něco řekne, aby to pak vzdal.

Byl ticho, byl trpělivý a byl... škodolibý.

Pousmál se. Slunce jasně svítilo. Vzduch byl ostře čistý a ledový. Pod nohama mu praskal a chroupal sníh. S Hagridem peče, včera si užil skvělé odpoledne s tchoříčky a zítra odjíždí z Bradavic už natrvalo. Život byl dobrý.

„Chtěl..."

Harry se na Siriuse otočil a čekal.

Sirius si oblízl rty. „Chtěl bych se ti omluvit. Příšerně mě mrzí, co jsem udělal. Nemusíš mi odpouštět. Nemáš důvod. Ani já si to nikdy neodpustím. Ale... jen jsem ti chtěl dát vědět, že toho, co jsem udělal, lituju ze všeho nejvíc ve svém životě. To, co jsem udělal, bylo příšerné, špatné a neodpustitelné. Neměl jsem takto ohrozit ničí bezpečí a neměl jsem využít Remuse. Takže... tak. Jen... nikdy toho nepřestanu litovat a nikdy se za to nepřestanu nenávidět."

Harry nevěděl co říct... Tohle... tohle nebyl ten kretén, který mu už od září šlapal po patách. Zamyslel se a pak přikývl. „Tvou omluvu přijímám. Nejsem to ale já, kdo by si tvou omluvu zasloužil nejvíc. Myslím –"

„Snapeovi jsem se už omluvil. Před chvílí. Ale chci se omluvit i tobě, protože i když byl Snape ten, koho jsem ohrozil nejvíc, mým... cílem jsi byl ty. A velmi mě to mrzí a nic podobného už v životě neudělám. A jestli jo, klidně mě můžeš zabít, ale budeš si muset pospíšit, protože to udělám první."

„Aha... hmm... dobře. Tak jo. Ale... nevím, jestli ti můžu odpustit, že –"

Skočil mu do řeči. „Nechci, abys mi něco odpustil, nezasloužím si to."

„Nech mě domluvit. Nemůžu ti odpustit, co jsi udělal Severusovi nebo Remusovi. To je na nich. Mě ses jen pokusil dostat do problémů s Brumbálem. Naprosto debilním způsobem, který ohrozil všechny přítomné. Věděl si, že Rem málem zasáhl tlapou Jamese zezadu do krku a do hlavy? Mohl tam vykrvácet na zemi. Takhle mi jen poškrábal záda." Pozoroval, že s každým slovem Sirius bledl víc a víc. „Což mi je upřímně jedno," dodal. „Ale já jsem magor už od začátku. Zkrátka a dobře. Nemám problém ti odpustit, že ses zachoval jak kretén a pokusil ses mě dostat do problémů. To je mi víc než jedno. Ale to, co se kvůli stalo ostatním, ti já odpustit nemůžu. Jen oni."

Sirius přikývl a sklopil pohled. „Děkuju. To je víc, než jsem mohl doufat. Snape řekl něco podobného. Vy jste o tom mluvili?"

Harry zavrtěl hlavou. „Jen tak nějak normálně. Víš co, vzpamatovat se z toho, že se tě někdo pokusil zabít, není napoprvé jednoduché. Ale zvládl to. Co přesně říkal?"

„Že on byl sice v nebezpečí, ale to ty taky. A tvoje situace je prý horší než jeho, protože to byl plán, jak dostat tebe a on se tam přimotal jen náhodou."

Rozešel se. „To je celý Severus."

„Ale za tebou jsem chtěl jít taky, jen jsem na něj narazil dřív. A ty mě děsíš víc," dodal Sirius a pak naprosto normálním tónem řekl: „Jestli mě chceš zmlátit nebo proklít, tak klidně můžeš. Zasloužím si to."

„Ne," zavrtěl hlavou Harry. „Nějak nemám tu potřebu."

„Dobře, tak dobře."

Šli dál v tichu. Jen sníh jim křupal pod nohama. Vrba mlátička v dálce klidně stála.

„Můžu se na něco zeptat?" řekl najednou Sirius.

„Jo, můžeš."

„Jak se ti to podařilo? Získat si je? Nejdřív Lily, pak Remus, a nakonec i James. A to tě James nesnášel!"

Harry pokrčil rameny. „Ani nevím. Prostě jsem byl sám sebou, bral jsem je takové, jací jsou a bylo to? A čokoláda s tatarákem. To na Rema zabralo hodně dobře."

Sirius se uchechtl. „Jo, tomu věřím. Ale co James? Nemohl ti přijít na jméno! Pak jste najednou byli nejlepší kámoši!"

Zavrtěl hlavou. „Nejsme nejlepší kámoši. A to, že jsem mu pomohl s Lily, asi hrálo svoji roli."

„Vždyť jsi mu ji chtěl přebrat!"

Odfrkl si a zastavil se pod stromy. „Hele. Vím, že to zní neuvěřitelně. Ale nechtěl. Nikdy jsem nechtěl nikomu nikoho brát. A to nemůžou být holka s klukem jen kamarádi a nic víc? Jen pomáhám svým přátelům a lidem, které mám rád. A upřímně? Nadávat jim a poštvávat je proti ostatním a vyvolávat spory nefunguje."

„Asi budeš mít pravdu... Co mám dělat?"

Harry si ho nevěřícně změřil. „Chceš, abych ti poradil, co dělat? Já nevím. Nikdy jsem se ke kamarádům takhle nechoval. Možná ale nebuď kretén a chovej se víc... já nevím... prostě ber ostatní tak, jak jsou? Nemluv před nimi ošklivě o ostatních? Chovej se slušně?"

„Jo... to dává smysl. Ale to je jedno. Remus už se se mnou nikdy bavit nebude a já se mu nedivím. A James je taky na mě hodně naštvaný, i když se se mnou pořád baví. Ale na Velikonoce k němu nepojedu. Vím, že to pozvání nemyslel vážně..."

Harry nevěděl, co na to říct. „To... dává smysl. Tak nějak."

„Jo." Vytáhl z kapsy přeložený pergamen. „Mohl bys prosím dát tohle Removi, až ho uvidíš? Ode mě si nic nevezme a ani James mu to nedá. Ale chtěl bych, aby si to přečetl. Není to zapečetěný. Klidně si to přečti. Abys věděl, jestli chceš, aby to měl. Jsi stejně lepší kámoš než já."

Harry si váhavě pergamen vzal a po tom, co zkontroloval, jak se Sirius tváří, ho rozevřel.

Harry vzkaz zavřel a podíval se na Siriuse. „Myslíš to vážně?"

Přikývl. „Každé slovo."

„A není tvoje rodina náhodou..."

„Příšerná? Strašná? Středověká?" Nervózně se zasmál. „Jo, to je. Ale pořád je zatraceně vlivná a důležitá. Můžu toho využít."

„Proč mám pocit, že to ale bude peklo na zemi?" zeptal se ho Harry.

Sirius se zašklebil. „Protože bude. Ale stojí to za to."

„Nemůže být jiná možnost?"

„Ne. Snažil jsem se to vymyslet, ale není. Tohle je jediný způsob, jak to můžu aspoň trochu odčinit. Ale víš co," neupřímně se usmál, „aspoň teď vím, že bych raději zemřel, než zradil své přátele a lidi které mi věří. Nad tím jsem vlastně taky přemýšlel, ale to by bylo zbabělé a nikomu by to nepomohlo... Poslední měsíc byl prostě příšerný..."

„Aha... rozumím. Tak jo, dám mu to."

„Děkuju. Vážně moc." Sirius si ho přeměřil. „Stejně je to divný."

„Co?"

Mávl mezi nimi rukou. „Tohle. Asi jsem už zcvoknul, ale najednou mi nepřijdeš tak špatný."

Harry se pousmál. „Tak to rád slyším."