Viděl rozostřeně, srdce mu pulzovalo v uších a jazyk se mu lepil na patro. Plíce se trhaly vejpůl a celé jeho tělo hořelo. Svaly na nohou se trhaly od kostí a teplý pot mu stékal po zádech. Nutil se zhluboka a pravidelně dýchat, ale ozývalo se jen sípání. Pokusil se polknout, ale nebylo co.
V boku ho bodalo, jako by ho zase někdo proklínal. Hlava se mu motala a on tušil, že každou chvíli umře.

Těžké šedivé mraky mu visely v horkém a dusném vzduchu nízko nad hlavou. Chodidla ztěžka dopadala na chodník a on se shrbeně probojovával dál a dál. V dálce uviděl zastávku. Jestli doběhne až k ní, bude machr. Nesmí přestat! Napjal všechny své síly a zhluboka se nadechl.
S výdechem došlápl o trochu silněji a pak se odrazil od špičky. Ruka se mu mihla kolem boku. Energii získanou odrazem od špičky využil pro dopad na druhou nohu. Na špičku. Odraz. Druhá noha. Na špičku. Odraz. Druhá noha.

Vzhlédl. Už tam skoro bude!

Po věčnosti doběhl na zastávku, sesunul se na lavičku a opřel se lokty o kolena. Snažil se pomalu a zhluboka dýchat. Přesto se dusil. Zíral na své boty a všiml si několika tmavých kapek kolem i na nich. Kap. Kap. Další a další kapky potu mu stékaly po hraně nosu na špičku, odkud skapávaly na chodník. Dlouhé rukávy se mu lepily na ruce ale ani ho nenapadlo si je vyhrnout. Poutalo by to pozornost lidí kolem.

Zavřel oči a soustředil se na svůj dech. Jen se uklidnit... Tohle mu byl čert dlužný. Fyzičku měl v prdeli. Ale Poppy na tom trvala. Prý mu to pomůže se zásobami magie a léčením. Pořád nemohl uvěřit tomu, že mu nabídla tykání. Prý když není jejím studentem, tak se to může. Navíc se jako pacient dost činí... A že se necítí být ještě tak stará, aby jí každý kolem ní musel říkat madam. To je její velevážená teta. Harry se při té myšlence pousmál. Jestli je pro Poppy její teta madam, tak ta dotyčná musí být ještě děsivější než norský trnoocasý.

Bylo to už čtyři dny, co poprvé potkal pana Ollivandera. Živého a zdravého. Stále nemohl uvěřit tomu, že ho tak otevřeně přijal. Oči se mu zalily slzami. Bylo to tak úžasné. Přitiskl si hrany rukou k víčkům, ale mírnému úsměvu nebránil. Měl neuvěřitelné štěstí.

Bylo to u něj úžasné. Každé odpoledne tam Harry šel a společně pokračovali na výrobě Harryho hůlky. Svěřoval mu různé techniky a postupy a on v útulné dílně vždy zapomněl na čas. Na minulost, přítomnost i budoucnost. Včera mu začal vysvětlovat i principy výběru hůlky pro zákazníka! Harry vzadu v krámě vybral, co si myslel, že bylo nejlepší a Ollivander to s ním potom rozebíral. Co se týkalo citu, zvolil vždycky dobře. Horší to bylo s výpočty na základě fyzických proporcí zákazníka. Takhle vždycky skončili s velkým množstvím hůlek místo toho, aby pracovali jen se třemi nebo čtyřmi kousky.

Harry byl rád, že má konečně co dělat. Každé odpoledne vypadl z toho ponurého baráku a vrátil se až večer, když už byl Severusův otec v hospodě. A Severus taky vypadal spokojeněji. Harry se suše zasmál. Včera přišel o trochu dřív a našel ho rozvaleného na posteli pouze v županu. Četl si v té knize, co minulý týden půjčil Harrymu a tvářil se naprosto zrelaxovaně. K tomu všemu měl po celém obličeji rozetřenou jedovatě žlutou pastu!

Harryho to rozesmálo, i když měl trochu vztek. Proč mu sakra nikdo dřív neřekl, že existuje lektvar na beďary? Jistě, připravit věhlas, stáčet slávu, a dokonce uložit do broušených flakonů smrt, to se jim musí říct hned v prváku. Ale o akné ani ťuk! Tomu on říkal nespravedlnost.

Chtěl otevřít oči, ale byly strašně těžké. Rozhodl se je nechat ještě chviličku odpočívat. Tohle cvičení tělabylo náročnější, než čekal. Není potřeba, aby ho mučili smrtijedi, on to zvládne i sám!

Pokusil se je znovu otevřít. Marně. Byl tak strašně unavený... Musí se kouknout na spoje co pojedou, protože zpátky to nedojde. To se mu nepovedlo ještě ani jednou. Jen ještě chviličku...

Další, co vnímal, byla tupá bolest hlavy. Cukl sebou a uviděl starou paní se scvrklými rty, jak na něj zamračeně zírá. V jedné ruce měla rozměrnou tašku a druhou se opírala o nevinně vyhlížející hůl. Harry se na ni zmateně díval. Vážně ho ta stařenka praštila holí?

„Holomku jeden, to se nestydíš? To tě doma neučili, co je slušnost?" obořila se na něj a Harry se nenápadně rozhlédl kolem. Nikdo jiný až na jednu holku o kousek vedle tam nebyl. Takže asi fakt myslela jeho.

„Co tak sedíš a koukáš jako sůva z nudlí!? Opravdu žádné vychování, to vám povím. Jo za mých mladých let by nikdo na takové delikventy nenarazil. Vůbec nechápu, jak mohl někdo takhle selhat ve výchově. A proč pořád sedíš?!"

Harry obranně zvedl ruce a pomalu se začal zvedat. Sevřel čelisti, když jeho svaly začaly protestovat, ale navenek nedal nic znát. Takové tyátry rozhodně nemá za potřebí. Jestli tu lavičku chce, tak ať si ji třeba sežere. Ježibaba dál hartusila, ale to už byl Harry na cestě k nízké zídce o kousek dál. Bába si zrovna na lavičku položila nákup, hůl a potom si tam i sedla. Vždyť by se tam v pohodě vešla, i když tam byl on!

Pomalu vydechl. Nemá cenu se rozčilovat. Je to jen náhodná příšerná ženská, kterou už v životě neuvidí. Proč si trhat žíly? Může počkat na autobus tady. Aspoň má nad hlavou oblohu. Vzhlédl. Mraky vypadaly opravdu nacucaně.

„Promiň tu scénu. Ale neber si to osobně. Teta Tulip se takhle chová ke každému," ozvalo se vedle Harryho.

Harry se otočil. V dostatečně blízké vzdálenosti stála ta zrzka, s nosem zabořeným v nějakém holčičím časopisu. Tvářila se, že se s ním vůbec nebaví. Zvedl obočí. „Chceš říct, že tohle máš doma, a ještě jsi příčetná?"

Holka pokrčila rameny. Přední část vlasů měla uvolněnou z culíku a Harry měl pocit, že to je asi móda. „Jo. Ale to víš, příbuzné si nevybíráš. A navíc je u nás vždy jen chvíli. Než zase odjede otravovat jiné nebohé příbuzenstvo." Stále se na něj ani nepodívala.

„Tak to teda upřímnou soustrast, tetičky jsou zlo."

Suše se zasmála. „Mohl bys to tak říct. Jo. A přidej k tomu sestru i půlku příbuzenstva, které už v podstatě ani neznáš, a získáš dokonalou kombinaci."

Harry sykl. „Jau, tak to je síla. Ale jak si řekla, příbuzné si nevybíráš."

„Hmm..." kývla. „Naštěstí tetička zrovna odjíždí. Já si vytáhla černého Petra a musím s ní. A co ty? Kde se ve výchově stala chyba? Nejsi náhodou delikvent?"

„To víš," pokrčil Harry rameny, „mám své finty." Zamračil se. „A co to mělo s tím delikventem znamenat?" Nesnášel tohle slovo. Prostě ho nesnášel.

Překvapeně se na něj otočila. „A viděl ses, jak vypadáš? Jako bys zrovna před někým utekl. Možná i před policií!" Významně zvedla obočí.

Harry na ni s bušícím srdcem zíral. Přiměl se polknout a vysoukal ze sebe. „Jo, ehm.... Začal jsem běhat... takže.... Tak."

Ne příliš spokojená s jeho odpovědí se vrátila k časopisu. Harry se snažil uklidnit. Ta pravděpodobnost... to přeci není normální. Ale ty fotky...

„A proč se trápíš s běháním? Shodit nepotřebuješ..." ozvala se po chvíli.

„Doporučení ošetřovatelky. Utužování zdraví či co." Nemohl tomu uvěřit... tomu se fakt říká debilní náhoda...

„Jo tak... tak to hodně štěstí." Změřila si ho pohledem a usmála se.

Harry jí ztuhle úsměv oplatil. „A to běžně tříská spící lidi?" vrátil se rychle k bezpečnějšímu tématu.

„Jo, měl bys ji vidět v šest ráno. To už tři hodiny nemůže spát a nezdá se jí fér nevzbudit i nás," řekla na půl sarkasticky. „Chodí po kuchyni, tříská pánvema o sporák a její ječák je první zvuk, který se po ránu rozléhá domem. To její Vstávat! Vstávat! Hajdy z postele! Je pěkný den tak hola ven! mi leze na nervy, že bych proklínala do aleluja." Na moment se zarazila a úkosem se na Harryho podívala. Potom pokračovala: „A říká tomu milé probuzení. A nepřej si vědět, co dělá, když nepřijdeš s úsměvem do kuchyně. Vrazí k tobě do pokoje a začne mlátit tou svou holí do postele, dokud nevylezeš! A přitom si prozpěvuje!"

„To zní jako horor," vysoukal ze sebe Harry. Snažil se nevšímat si mrazení, které se mu při těch slovech rozlezlo po páteři. Teta Tulip mu až moc připomínala tetu Petunii v lepší náladě.

„Jo, to je. Ale jak jsem řekla, naštěstí dneska odjíždí. A potom bude klíííd." Zasněně se usmála. „Dovedeš si to představit? Spát klidně až do devíti, když budeš chtít? Co do devíti, do jedenácti!" Na moment se zarazila. „A co tvoje hlava? Jak tě třískla v udatném boji o lavičku?"

Harry si zkušebně sáhl na hlavu a nahmatal citlivé místo. Netrhl sebou. „Jo to je v pohodě. Jen takové šolíchání mě nedostane." Zazubil se na ni a nutil se zůstat klidný. Ještě štěstí, že je ona tak ukecaná.

„Vážně? Vypadalo to jako silná rána."

„To víš, tohle je jiný materiál." Poklepal si kloubky na temeno.

„Buď tě praštila tak tvrdě, že si se zcvoknul, nebo ty spíš tak tvrdě, že ti i rána kladivem přijde jako cvrnknutí do nosu." Nakrčila nos a poťouchle ho pozorovala.

Harry se podrbal na jizvě pod uchem a ušklíbl se. „No, asi to bude to druhé... Já a spánek, to je dlouhá historie plná letů i pádů." Stále nemohl uvěřit tomu, že může spát co hrdlo ráčí... v Pevnosti mu nikdy nedovolily spát déle než tři hodiny... Jeho pak vždycky strašně frustrovalo, že se Harry během jejich „hodin" dostatečně nesoustředí. Tak pak povinně trávil hodiny v bezvědomí, aby se osvěžil. Naštěstí pro něj stačilo pár obrátek a hned byl Harry svěží, i bez otravného čekání, které si Pán zla nemůže dovolit.

Na konci ulice se objevil autobus. Harry zkontroloval číslo, ale tenhle ho zpátky neodveze. Zůstal sedět na zídce a užíval si, že se nemusí zdvihat.

„Vydrž tu chvilku, jo?" zeptala se ho a odspěchala k tetičce Tulip, od které okamžitě dostala kázání. Se sevřenými rty babiznu poslouchala a kývala jako poslušná holka. Potom jí doprovodila až k autobusu, kde tetička bez sebemenších potíží i s ohromnou taškou nastoupila. Harry si odfrknul. Ta tu lavičku potřebovala míň než on.

Když autobus odjel, vrátila se a uvolněně se svalila vedle něj na zídku. „Ufff.... Konečně!" S tím si rozepnula a sundala růžovou košili, pod kterou se schovávalo červené tílko. Košili s uspokojením zmuchlala a po chvíli, co ji usilovně drtila, ji pustila na zem. „Tu hrůzu jsem musela nosit skoro pořád! Pokud teda nebyla na šňůře... V životě jsem tolik neprala, jen proto, abych ji nemusela mít! Chápu, že nemá smysl pro módu. Je stará a tak... ale v takovémhle vedru? Když nemůžu ani kou... koupat? Jo, když se nemůžu ani koupat, protože ta tetička neuznává koupaliště?" vyrážela ze sebe syčivě.

Harry ji opatrně pozoroval. Tohle teda... nečekal. Je hodně temperamentní, to se musí uznat. Byl moc rád, že nebyl tou košilí. Takové zacházení zvládne lidský organismus jen párkrát a on si už to své odpracoval.

„Ehm... tak to je fajn, že už ji nemusíš nosit," vysoukal ze sebe.

„A oči mám tady," upozornila ho automatickým tónem.

Harry se zarazil. Cože? „Promiň? Asi jsem ti nerozuměl..."

„Říkala jsem že-" Podívala se na něj. „Páni. Wow... Páni!"

Harry na ni zaraženě zíral. Sáhla si pro peněženku a chvíli se v ní přehrabovala. Několik mincí jí vypadlo a ona si dřepla, aby je sebrala. Když se sehnutá na zemi snažila zvednout deset pencí, vzhlédla a obočí jí překvapeně vyjelo až nahoru. Harry se na ni zaraženě díval.

„Jsi v pohodě, Nechceš pomoct nebo tak?" nabídl jí. Tvářila se, jako by místo Harryho seděl nějaký zvláštní experiment.

„Ne ne... to je dobrý." Spěšně se zvedla a sedla si. Mlčky si natáčela pramen zrzavých vlasů na prst a po chvíli se Harryho zeptala: „Je s tím tílkem něco špatně?"

Harry se na něj podíval. Obyčejné, červené tílko. Vzhledem k vedru absolutně pochopitelné. „Ne, proč?"

„Protože každý kluk, který ho na mě vidí, nemůže najít můj obličej?" zeptala se ho jako úplného idiota.

„Asi nebudu jako každý kluk," odvětil klidně. „Kromě toho to není moc slušné vychování." Za žádných okolností nesledujeme tělesné partie druhé osoby, pokud se ovšem nejedná o cílené vyjádření emocí. I toto vyjádření musí být diskrétní a ze zřejmých důvodů pro okolí neviditelné. Zírání je nepřípustné. Přednášku Luciuse Malfoye měl vrytou pod kůží velmi dobře. Popravdě už ho nepřekvapovalo, že byl jeho syn ve škole jako osina v prdeli. Jestli do něj Lucius nalil jen polovinu pravidel etikety co do Harryho...

„Já si to myslela," vítězoslavně zdvihla prst do vzduchu.

V Harrym hrklo. Nemůže to přeci vědět!

„Hned jak jsem tě viděla, tak jsem poznala, že jsi starší."

Harry odolal nutkání zaúpět. Vážně? Zase? Navenek se usmál a zvedl ruce v poraženeckém gestu. „Máš mě."

Zářivě se na něj usmála. „A kolik ti teda je, ty naše Šípková Růženko?"

Harry se pokusil tajemně usmát. „To se nikdy nedozvíš. A proč Šípková Růženka?" Zkrabatil obočí. Svíravý pocit ho ještě neopustil, na druhou stranu cítil, jak se pomalu uvolňuje.

„Protože tě nic nevzbudí, ani rána nepřátelskou holí do hlavy!"

„Jo ahá..."

„Ale neboj, ještě na tom pracuju..." uklidňovala ho. „Tohle je moc dlouhé, takže to zkrátíme..." Na chvíli se odmlčela a přemýšlivě si poklepala prsty o rty. Pak se její tvář rozjasnila. „Mám to! Sleaping Beauty! Beauty! Beau! Budu ti říkat Beau!"

Harry se zamračil. „Anebo bys mi mohla říkat H-"

„Ne!" zacpala si uši. „Tohle je ideální. Prosím!" upřela na něj štěněčí oči, což se Harrymu zdálo jako perfektně natrénovaný trik. „Nikdo si moje přezdívky nenechává."

„Ehm... tak tedy dobrá...Ale pod jedinou podmínkou."

„Jasně!"

„Dám ti taky jednu."

Její úsměv ztuhl. „To nemusíš..."

Harryho úsměv se rozšířil. „Ale musím! A bude to..." Předstíraně se zamyslel. „Foxy!"

„Foxy?"

„Jo, je to ideální." Popravdě to bylo první, co ho napadlo. A s trochou štěstí se jí to tak moc nebude líbit, že i od Beaua upustí.

Ale úsměv se jí brzy vrátil. „To je ideální. Díky! Můj kluk se svou partou má taky zvířecí přezdívky, ale řeknu ti, tahle jediná dává smysl!"

Harry si ji zkoumavě změřil. „Vážně, Foxy?"

Přikývla. „Jo, mám kluka. Promiň, asi jsem ti to měla říct dřív," zněla skoro omluvně, ale Harry jí ten herecký výkon nevěřil.

„V pohodě." Pokrčil rameny. „Hlavně abyste byli šťastní."

Nervózně se zasmála a zastrčila si pramen za ucho. „Jo, díky... ehm... díky moc..."

Spadla mu na předloktí kapka a on se zkoumavě podíval na zem. Na chodníku se

pomalu objevovaly tmavé skvrnky.

„Prší." Překvapeně se zvedla a otočila se na Harryho. „Jdeš se schovat nebo budeš moknout? Né že bys nepotřeboval sprchu..." mávla směrem k jeho propocenému triku.

„Hned za tebou přijdu."

Foxy kývla a odešla pod stříšku.

Zvedl obličej k nebi a nechal si dopadat déšť na tvář. Bylo to... úžasné. Kapky mu stékaly po liniích obličeje a on je vnímal jako elfí prsty zbavující ho napětí. Kruci, pomyslel si. Ta kniha mu zalezla do mozku hlouběji než škrkny. Rychle se zvedl, oprášil si kalhoty a přešel k Foxy. Byl už víc mokrý než suchý.

„Ty jsi vážně divný, víš to?"

„Ehm... díky?"

Zamračila se. „To nebyl kompliment."

„I tak díky." Ušklíbl se na ni a znovu si sedl na obávanou lavičku.

Foxy se posadila vedle něj. „A co vlastně děláš tady na zastávce?"

Kousek se odsunul. „Čekám na autobus."

„Ha ha ha. Moc vtipný. Kam máš v plánu jet?"

„Ke kamarádovi."

„Jo, proč? Pořádáte dýchánek?" Zasmála se vlastnímu vtipu.

Harry se nervózně ošil. „Momentálně u něj bydlím."

„Vážně?"

„Jo."

„Co to s váma klukama je, že musíte pořád být spolu? Já vím, že holky nechodí nikdy samotné na záchod, ale vy jste spolu pořád!" zvýšila Foxy frustrovaně hlas. „Můj kluk tráví s kámoši víc času, než se mnou!"

„No... tvou obavu ohledně záchodů chápu... Může to být hodně nebezpečné. Ale -"

„Nech si ten blahosklonný tón! Znám holku, co na záchodě umřela!" ohradila se.

Ehm... jemu zase mrtvá holka nabízela svou kabinku. „Fakt jo?" hvízdl „Tak to je síla. Moji kámošku zase na záchodech přepadli."

„Přepadnutí je horší než smrt?" založila si ruce na hrudi.

Harry ji napodobil. „No... kdybys viděla tu koupelnu... roztřískaná zrcadla, rozmlácená umyvadla, crčící voda všude kolem, kabinky na třísky. Byl to dost velký a odporný tyran." Nakrčil nos. „Do teď nechápu, jak ho vůbec mohli pustit na školní pozemky."

„Fíha." Foxy během toho popisu poněkud zbledla a přisedla si blíž k němu. „A ta kámoška je v pořádku?"

Harry polkl a vnitřnosti se mu zkroutily. Snad. „Jo je."

„Uff..." vydechla. „Tak to jsem ráda. A proč teda bydlíš u kámoše? Já to pořád nechápu, vysvětli mi tu vaši klučičí věc s nerozlučnými bratry na celý život."

Harry si nemohl pomoct, ale pořád slyšel v jejím hlase hořkost.

„Noo... krátká verze je, že jsem na tom nebyl zdravotně zrovna nejlíp a potřeboval jsem místo, kde se zašít. A tam mě nikdo nehledá."

„Takže jsi utekl z domova?"

Vyhnul se jejímu pohledu. „Tak nějak. Nejsem s nimi v kontaktu."

„S nikým, vážně? Ani se sourozenci?"

Namířil na sebe palcem a ignoroval tíhu na prsou. „Jedináček."

„Tak to máš štěstí." Ztěžka si povzdechla. „A to se nikdo nestará? Kde jsi, co děláš?"

„A vlastně jo, zrovna jsem se začal vídat se... vzdáleným strýčkem. Je docela fajn."

„Páni... To je dobře. A co si o tom myslí?"

„Snaží se to přijímat tak, jak to je. Ale s každou další informací vidím, že má o mě jen větší strach... Nemá cenu ho s tím trápit."

Foxy ho chytla za ruku a on sevřel čelisti. „To je mi moc líto. Kdybys cokoliv potřeboval, řekni."

Trhaně kývl hlavou. „Jo, díky. Budu na to pamatovat."

Všimla si jeho nepohodlí a ruku stáhla zpátky. „A kam teda jedeš?"

„Na Haversovo náměstí nebo do Krellské ulice," odpověděl Harry.

„To je od sebe docela daleko," povytáhla obočí a zvedla se, aby prozkoumala jízdní řád.

„Říkal jsi Krellská ulice?" zeptala se ho podezřívavě.

„Jo, proč? Je na tom něco extra?" zeptal se nevinně i když Děravý kotel byl právě tam.

„Ne, nic..." poťukala prstem na jeden řádek a zkontrolovala hodinky. „Takže na Krellskou to máš za dvě minuty, k Haversovi za dvacet."

„Díky za pomoc. V jízdním řádu se moc neorientuju." Usmál se na ni a nenápadně si zpocenou rukou smazal ze hřbetu řádek čísel. Jízdní řád ze sedmdesátých let byl podle něj noční můra.

„Takže," Foxy se opět posadila. „Běháš tudy často?"

xXx

Severus ležel na břiše, bradu podepřenou polštářem a nohama mával ve vzduchu. Zrovna četl dechberoucí knihu Jehla, jehlan, jehlanka. Autor polemizoval o vlivu magických i nemagických subjektů při působení podfrilových vln během čtyřiceti tří procesů a kombinací zpracovávání trnů frilničky v průběhu vaření základních lektvarů. Bylo to prostě velkolepé.

Tentokrát na sobě měl normální oblečení. To, že ho Harry viděl během jeho rituálu, bylo zahanbující. Na druhou stranu maska Severusovi zajistila bezproblémovou pleť, a to bylo něco, o čem odmítal diskutovat. A jeho speciálně upravená pasta byla mnohem lepší než ten blaf, co prodávaly lékárny a kosmetické společnosti. Severus si odfrkl a otočil na další stránku. Všechny ingredience, které používá, jsou běžně k dostání. A není jeho chyba, že vidí potenciál tam, kde ostatní jen nepoužitelný odpad. Kontroverzní přísady jsou pořád přísady.

Harryho výraz, když Severuse viděl, byl... k nezaplacení. Klapal pusou na prázdno jako ryba na suchu a pak se začal dusit. Což Severus nonšalantně přešel. Zkontroloval si uzel na županu, nechal masku řádně působit a vrátil se k Pánovi prstenů. Už chápal, proti čemu měl Harry výhrady. Ale i tak to byla dobrá kniha. Nejdřív se cítil provinile, že se pořád nevěnuje výzkumu ohledně rituálu, ale taky potřeboval odpočívat.

Otočil na další stránku lektvarové úžasnosti. Vchodové dveře bouchly a rozjařené hlasy se navzájem přeřvávaly. To nebyl jeho tajný spolubydlící. Povzdechl si a na moment zavřel oči. Co tady dělají? To jim pravidelná práce nic neříká? Nebo aspoň nějaká práce?

Neochotně se zvedl a zasunul si hůlku do zadní kapsy kalhot. Ujistil se, že je její konec zakryt lemem trička a s povzdechem přešel ke dveřím. Bude lepší, když zjistí, na jak dlouho se hodlají zdržet. A udržet je s Harrym od sebe.

Polkl a co nejtišeji sešel po strmém schodišti dolů. Bujarý hovor se ozýval z obýváku a Severus po krátkém uvažování přešel opatrně do kuchyně. Oběma rukama otevřel dveře ledničky tak, aby nic nezarachotilo, a zkontroloval její obsah. Na poličkách bylo vyskládáno jen osm lahví piva. Obrátil oči vzhůru a neslyšně počítal. Slyšel alespoň čtyři různé hlasy, ale i kdyby byly jen dva, pravděpodobně by to nebylo dost.

Opatrně vzal do každé ruky po třech pivech doufaje, že mu žádná nevyklouzne a bokem ledničku zavřel. Zhluboka se nadechl a s bušícím srdcem přešel k otevřeným dveřím obýváku. Ještě jednou se pokusil zbavit svíravého durianu v krku a s nuceným úsměvem vešel.

Pohled, který se mu naskytl, byl k nezaplacení. Pět chlápků bylo rozvalených na pohovce a v křeslech v různém stavu opilosti. Jeden tlustší s tváří zarostlou tmavými vousy spal s hlavou zalomenou dozadu. Vidět mu bylo bohužel až do žaludku a jeho hlasité chrápání to nevylepšilo. Další, nejsvalnatější s několikadenním strništěm, něco vehementně popisoval a mával při tom rukama tak divoce, že se sám několikrát zapotácel. Ostatní ho s větším či menším zájmem poslouchali a občas jeho zmatené řeči s mručením přitakávali. Tři z nich kouřili ale nikde neviděl žádný popelník.

Severus nerozhodně stál ve dveřích, orosená hrdla lahví mu pomalu vyklouzávala z křečovitě sevřených prstů. Se sevřeným hrdlem tiše přešel ke stolku a s cinkáním skla na něj piva postavil. Zvuk lahví spáče probral a ten bez váhání chňapl po nejbližší. Otevřel ji o hranu stolku a hlučně se napil. Ostatní následovali jeho příkladu, včetně toho, co přednášel. Nikoho nezajímalo blábolení o síle dělníků a jejich právech na větší gáži. Rozhodně ne, když bylo chladné osvěžení na stole. Řečník, co se ještě před chvílí snažil o civilizovaný projev, odzátkoval pivo zubama a vypil ho až do dna. Hned potom sáhl po dalším a udělal s ním stejně krátký proces.

Jeho otec s pivem v ruce přešel k Severusovi a pyšně ho poplácal po rameni. Lehce při tom zavrávoral a mladší ze Snapeů se musel pořádně zapřít nohama o zem, aby to ustál.

„To je můj kluk!" zaburácel jeho otec a nadšeně praštil Severuse do zad.

Severus se ještě křečovitěji usmál, když ucítil pach zvětralého piva, tabáku a kyselého potu. Měl neblahé tušení, že dneska ráno do práce vůbec nedorazili. A vzhledem ke zmuchlanému a potrhanému oblečení, několika krvavým skvrnám a formujícímu se monoklu na tváři šlachovitého blonďáka měl pocit, že je z hospody nevyprovázely milé úsměvy.

Svalouš si Severuse přeměřil a pravděpodobně shledal své pivo zajímavějším. Blonďák vstal a s křivým úsměvem mu potřásl rukou.

„Fajn, že tě konečně vidím! Tvůj táta říkal, že ti to pálí! Takovej kluk, jako seš ty se nám bude hodit!" Každou větu pronesl o něco hlasitěji a Severus si matně vybavil, že slyšel, že ho kdysi někdo v hospodě plácl rukama přes uši.

Severus křečovitě přikývl a nenápadně si otřel ulepenou ruku. „Uvidíme," řekl mu s předstíranou sebedůvěrou.

Hlavně neukázat slabost.

„Ale než mi řeknete víc..." Jako by váhavě se zarazil. „Neměl bych skočit na nákup?" Ukázal palcem ke kuchyni a vysvětlil: „V lednici už jsou jen dvě piva a myslím, že by nějaké občerstvení bodlo," dodal snaživě a ještě k tomu zvedl koutky.

Černovlasý tlusťoch se hlučně zasmál. „Ten se mi líbí! A kup rovnou i něco ostřejšího!"

„Nemusí," zahlaholil Tobias Snape a houpavě přešel ke skřínce v rohu. Otevřel ji a odhalil několik poloprázdných lahví. Severus si všiml rumu, vodky, absintu, dalšího rumu a ještě nějaké neoznačené pálenky. Všechno bylo laciné a dle jeho názoru velmi velmi pochybné.

Ostatní souhlasně zamručeli a rovnou si poručili, co jim jazyk kázal. Zatímco jeho otec vyndával jednotlivé flašky, Severus přinesl panáky, popelník a vyskládal je na stůl.

„Hej, kluku, na jedens zapomněl."

V Severusovi hrklo. V rychlosti přepočítal pět různorodých sklenek a tázavě se na dosud tichého chlapíka podíval.

„Šest lidí, pět sklenic. Dáš si přece s náma, ne?"

Než stačil zdvořile odmítnout, už ho otec opět objímal kolem ramen a s pletoucím se jazykem odpovídal: „Jasně žesi dá! Je to přece muj kluk!"

Tobias rozléval rum štědře a Severus váhavě přijal nabízenou štamprli. Všichni okolo zahlaholil přípitek a vesele to do sebe kopli. Cítil na sobě vyčkávavý pohled svého otce a se sevřeným hrdlem následoval jejich příkladu.

Chutnalo to odporně. V krku ho pálilo a v hrudi se mu rozlil báječný hřejivý pocit.

Než se mu povedlo utéct „na nákup", v místnosti bylo zahulíno jak v knajpě a jim se podařilo mu vnutit další dva panáky vodky a jeden rumu.

Vyšel ven a zhluboka se nadechl voňavého vzduchu. Byl cítit svobodou. Na hrudi měl stále usazené to příjemné teplo a hlavu měl lehkou. Vznášely se nad ním těžké mraky a jejich ocelová barva slibovala spršku. Měl déšť rád, ale zrovna dneska se to moc nehodilo. Dýchal zhluboka nosem a doufal, že mu to brzo pročistí hlavu. Šel přes rozpraskané dlaždice s rukama v kapsách a soustředil se, aby chodil v jedné linii mezi dvěma spárami. Po chvíli došel ke krámku a nakoupil přikázané množství všeho tekutého a k tomu i něco málo jídla pro sebe. Díky štědrosti Svalouše se stal novým majitelem spousty zmuchlaných bankovek, po jejichž původu se Severus příliš nepídil. Dle jeho názoru to bylo lepší než mít hlad.

Pomalu došel k zastávce a sesunul se na lavičku. Postavil tašku s nákupem vedle sebe na zem. Opřel se lokty o kolena a promnul si obličej. Stále cítil na jazyku nasládlou chuť rumu. Bez přemýšlení si olízl rty. Bylo to výborné. I když to byl laciný alkohol ředěný bůhvíčím a smíchaným ještě něčím horším (z čeho by se Merlinovi zkroutili nehty u palců na nohou) Severusovi to chutnalo.

Rychle sáhl do tašky a vytáhl z ní čokoládovou tyčinku. Třesoucími prsty ji otevřel a s chutí se do ní zakousnul. Přestože byla přeslazená, snědl ji dřív než kdykoliv jindy. Hlavně, že po rumu nebylo ani stopy. Pozoroval stébla trávy vykukující mezerami mezi dlaždicemi a měl chuť si je nacpat do krku také. Přestože to byl patok, bylo to furt dobré. Když byl ve škole, neměl problém s hledáním výmluv, proč zrovna nemá čas pít se spolužáky drahé a kvalitní propašované lahve s různými koňaky, pálenkami či vínem. Ale před svým otcem a jeho přáteli neuteče. Rozhodně ne, když ho všichni pozorují.

A tak pil a pil a doufal, že se mu podaří vypadnout co nejdřív. Neměl strach z kocoviny nebo něco takového. Detoxikace organismu po otravě alkoholem je nepříjemná leč neškodná věc. A s jeho lektvary ani to nemusí být. Horší byly momenty i za střízliva, kdy se zahlédl v zrcadle, všiml si nějakého svého gesta nebo uslyšel, co sám řekl. Byly to malé střípky, ale děsivé. Dědičnost je mrcha.

A Severus si nic nenalhával. I prostředí, ve kterém žil, nebylo pro výchovu zrovna ideální. Rozhodně ne bez dobrého srdce jeho matky. Někdy se uprostřed noci s děsem probudil. Oči vytřeštěné, zborcený potem, srdce bušící ostošest a trapné slzy koulející se po tvářích. A na jeho sítnici stále vypálený modřinami posetý mámin obličej. A Severus ve snu věděl, že to nebyla ruka jeho otce, která je způsobila. Celý den si potom myl ruce při každé příležitosti. Přesto ten pocit špíny nikdy nesmyl úplně. Nikdy by své matce neublížil. Ale to jeho otec ve své sentimentální opici také říkal, že?

A co když kromě vzhledu a gest bude Severus stejný i v tomhle? Co když bude ubližovat lidem kolem sebe jen kvůli pár promilím v krvi? To si to raději odpustí úplně. Nebude stejný jako jeho otec.

Ale pokaždé, když se trochu napil, nebo si uvědomil podobnost jejich gest, jeho strach se zvýšil. Proto taky chtěl vědět, co ho v budoucnosti čeká. Jaký bude, jestli bude mít dobrý život a jestli bude něco znamenat. A jak toho kdyžtak dosáhnout. Místo toho ale skončil s Harrym. Tomu říkal ironie.

Kopl špičkou do kamínku a ten odletěl přes chodník až na silnici. Kolem téhle zastávky Harry určitě proběhne, projde, nebo na ní vystoupí. V téhle díře totiž není moc tras, kudy by mohl běhat, a navíc mu dal Severus čísla všech autobusů. Počká tady na něj. Rozhodně ho nemůže nechat přijít bez varování domů a na všechny tam narazit.

Položil se na lavičku a přehodil si loket přes oči. Asi to ještě chvíli bude trvat, takže by nemuselo vadit, kdyby si na chvíli dal šlofíka...

xXx

Harry seděl u okna a díval se na kapky deště stékající po skle. Prudce do něj narážely a rytmus jejich bubnování mu přinášel klid. Svět za okny byl zachmuřený. Díky dešťovým mrakům by málem nevěřil, že ještě není večer. Prstem sledoval trasu jedné kapky a povzdechl si. Dnešek neprobíhal podle plánů. Ani trochu. Ne že by si stěžoval, bylo fajn se pro změnu bavit s někým jeho věku kdo neustále nemele o lektvarech. Ale Foxy byla...

Neskutečná. Sice ji skoro neznal ale dal by klidně tři prsty levé ruky za to, aby ji poznal líp. A kdyby vymyslel, co se stabilitou, klidně i všechny zbývající z nohou. Nečekal, že by někdy mohl mluvit s... Ne, nemohl.... Měl štěstí, že taková holka jako ona, dobrovolně mluvila s někým, jako je on. Ale evidentně to nebyla jen hezká tvářička. Podle toho, co říkala o tetě Tulip a své rodině, taky asi nejspíš nemá na růžích ustláno.

A měla milý úsměv.

Rozhodl se, že ode dneška bude vždycky běhat stejnou trasu. Rád by ji ještě viděl. Než se povede Severusovi poslat ho zpátky, uvítal by společnost. Zaťal pěst položenou v klíně. Neměl by si dělat nové přátele, když se každým dnem hodlá vrátit. Je to k ničemu, stejně umře. Věděl, že by neměl, ale stejně by tak rád viděl znovu Foxy s tím jejím poťouchlým úsměvem. Hřeje ho z něho u srdce.

Nehty se mu zatnuly do stehna a až lehká bolest ho na to upozornila. Udiveně sklonil pohled a podíval se na svou chvějící se ruku. Lehké záškuby mu ovládaly prsty a žíly mu vystouply. Se zájmem pozoroval svojí zdivočelou ruku a čekal, až se uklidní a rozhodne se mu zase patřit. Opatrně si druhou ruku narovnal prsty, ignorujíc jejich křečovitou ztuhlost. Stále v nich nebyl cit a Harry se pousmál, když viděl, jak se třesou rozčilením nad ztrátou opory.

Ruka měla pravdu. Čas přestat myslet na blbosti a vrátit se k důležitým věcem. Například k tomu, že už je to věčnost od doby, kdy umřel, a bohužel ještě stále dýchá. Jemně vložil vzpomínku na rusovlásku do malovaného hrníčku a vrátil se do reality. I tak cítil, jak ho z malého koutku mysli lehce hřeje.

Autobus přijel na zastávku a Harry spěšně vystoupil. Rychle se schoval pod stříšku zastávky, kde někdo zrovna vyspával flám, a přes mokré prameny vlasů, co se mu uvolnili z culíku se pátravě podíval na oblohu. Provazy deště neslibovaly návrat suchou nohou. Povzdechl si a zastrčil si pramen za ucho. Kdyby chvilku počkal, možná by se to trochu uklidnilo...

Povzdechl si ještě jednou a podíval se na spáče na lavičce. Měl přehozenou ruku přes obličej, táhl z něj tabák a hospoda a lehce chrápal. Harry pobaveně zavrtěl hlavou. Pro některé oslavy prostě nikdy neskončí. Vytáhlé nohy v sepraných džínách my vysely přes okraj lavičky a úspěšně Harrymu blokovaly místo k sezení. Kdyby on takhle spal na té lavičce, vůbec by se nedivil, že ho Tulip tříská holí. O to víc cítil k neznámému sympatie. A měl dobrý vkus. Na hrudi se mu zvedaly tři bílé obličeje a nápis CREAM. Měli docela dobrou hudbu, a Severuse několikrát přistihl, jak si je brouká. Vlastně...

Severus měl to samé triko. Dost si na něm zakládal a vždycky si ho převlékl, než šel vařit lektvary. A viselo na něm úplně stejným způsobem. Harry se na něj zkoumavě podíval. Bubnování deště do stříšky se ještě zrychlilo. Ten chlap měl černé vlasy a na ruce úplně stejné hnědé oprýskané hodinky jako Severus. Harry přišel o trochu blíž a nakrčil nos. Tohle bylo fakt divný. Přísahal by, že je to on, ale jeho hostitel je právě teď u sebe v pokoji s další divnou maskou na obličeji nebo něco podobného.

Hlavně se mu vyspávání na veřejné lavičce vůbec nepodobá.

Byl si téměř jistý, že to Severus je, ale nedávalo to smysl. Jaká je šance, že mu natáhne cizí chlap, když se ho pokusí vzbudit? Připravený okamžitě uhnout houkl neutrální Vstávej! a když se nedočkal žádná odezvy, rychle ho šťouchl do ramene.

Spáč se lehce ošil ale jinak dál spokojeně chrápal. Harry ho šťouchnul ještě jednou a jen tak tak uhnul před ohánějící se rukou, která po něm vystřelila.

„Co děláš?" nespokojeně zachraptěl Severus, který se na něj šklebil s jedním okem otevřeným.

„Budím tě?" navrhl mu Harry nevinně.

Severus se na děj dlouze podíval a pak si pomalu sedl. Harry si na uvolněné místo sedl vedle něj a neodpustil si komentář: „Vypadáš děsně."

Severus se uchechtl „Dík." Zalovil v kapse a vytáhl krabičku cigaret. Jednu si dal do pusy a sirkami, které z krabičky taky vylovil si zapálil.

Harry ho pozoroval, jak se naprosto soustředěně nadechuje štiplavého kouře.

„Co?" zavrčel na něj Severus, když si všiml jeho pohledu. „Budeš mi dávat přednášku na téma, jak to škodí zdraví nebo tak nějak?" zeptal se unaveně.

Harry zavrtěl spěšně hlavou. „To je tvoje věc."

„Chceš taky?" Nabídl mu z krabičky, kterou ještě stále držel v ruce.

Harry se zarazil, kdoví, co na to řekne jeho terapeut. Zítra k němu musí zase jít. Ale pak si jednu vzal. Severus po něm hodil sirky a on si neobratně zapálil. Potáhl a cítil, jak ho kouř štípe v krku a plní mu plíce. Potom pomalu vydechl s nechutně chemickou pachutí v puse. Slyšel kapky bubnovat do stříšky. Zkusil to znovu, víc kouře do plic a nemohl si pomoc, něco na tom způsobu, jak mu kouř naplnil hrudník jako měkký teplý polštář...

Severus ho se zvednutým obočím pozoroval a sám potáhl. „Poprvý?"

Harry přikývl a znovu se nadechl kouře. Konec cigarety krátce zažhnul. Potom zkusil odklepnout popel a lehce se pousmál, když se snesl k zemi. „To víš, každá učitelka na základce si neodpustila proslov, jak je to pomalý zabiják."

„A teď se toho zabijáka nebojíš?" zeptal se ho posměšně Severus.

Harry pokrčil rameny. „Je to pomalý zabiják, to je skoro jako vůbec žádný."

„Tomu se říká filosofie."

„No co... a nevím proč, ale k tomu dešti to sedí," snažil se vysvětlit ten klidný a hřejivý pocit. Nejspíš si to jen představoval, ale měl pocit, jako by mu to vyčistilo hlavu. Tohle měl zkusit už dávno.

„Takže teď budeš kouřit pokaždý, co bude pršet?" Uchechtl se Severus.

„Možná." Usmál se na něj a znovu přiložil cigaretu k ústům. Pan terapeut s tím divným jménem rozhodně nebude nadšený. Schválně jestli na to přes to mávání rukama přijde.

„V tom případě si sežeň svoje. V týhle díře prší furt." Severus už svou dokouřil a vstal, aby ji típnul o odpadkový koš.

Harry přikývl a koutky se mu samy od sebe zkroutily nahoru i s cigaretou v puse. „A co tu vůbec děláš? Žádná speciální maska dneska nebude?"

Severusova nálada okamžitě klesla. „Ha ha, vtipný. Otec má doma slezinu, nechtěl jsem, abyste tam na sebe narazili."

Harry se zamračil. „A jak dlouho si myslíš, že ta... slezina bude trvat?"

Severus si promnul obličej. „Těžko říct, ale asi bych tě mohl krýt, když se budeš plížit nahoru," navrhl neochotně.

„To by asi šlo... A myslíš, že bychom se mohli stavit někde v trafice?"

„Chceš jít hned?" podivil se Severus s pohledem na nepřestávající déšť.

„No, musím se převlíct a vyrazit do hůlkárny..."

„V týhle slotě? Víš, že můžeš poprosit Bondyho, aby tě tam hodil? Jsem si jistej, že madame Pomfreyová by další procházku v dešti neschválila," přesvědčoval ho.

Harry mu musel připsat bod. Popravdě se mu vůbec nechtělo nikam, ale do trafiky by rád. „Pravda, řeknu si Bondymu. Ale myslíš, že přestane pršet?"

Severus si odfrkl. „No jasně, někdy ke konci podzima. Ale to pouze v případě, že začne sněžit."

Harry obrátil oči v sloup. „Věř, že znám anglický počasí. A co se týče dneška?"

„Nikdy nepřestane," pronesl Severus temně a Harry si nebyl jistý, jestli vtipkuje nebo ne.

„Takže bychom mohli asi vyrazit, ne? Rád bych se ještě ohřál než zase půjdu."

„Oukej," povzdechl si Severus, zvedl se a s lehkým zaúpěním se sehnul pro tašku.

Cestou zpět zašli do krámu, kde si Harry k Severusově pobavení koupil dvě krabičky. Jednu desetikusovku Sovereign za jedenáct pencí a druhou dražší Passing clouds za pětatřicet, ale tam jich bylo dvacet. Pro Harryho bylo ještě stále těžké pochopit aktuální ceny. Všechno mudlovské stálo míň. Jestli něco stálo libru, bylo to extra drahé. Kouzelnické ceny se ale vůbec nezměnily. Takže život pro kouzelníka bude v mudlovském světě za dvacet let dražší, než je teď? Ale jak je možné, že se ceny vzájemně nepřizpůsobily?

Zatímco se snažil přijít na záhadu dne, šli svižně zpátky. Pršelo jim za krky, a za chvíli už Harry cítil, jak se mu lepí mokré tepláky nepříjemně na stehna. Ne že by nepotřeboval sprchu, ale tu by prosil bez oblečení. Když byli na dohled od uličky vedoucí k jejich vchodu, oba nevědomě zpomalili. Severus opatrně nakoukl oknem do obýváku. Několik z nich sedělo u stolku a další spali různě poházení po křeslech.

Domluvili se na postupu. Severus půjde dovnitř, v obýváku všechny zabaví a Harry proklouzne potichu nahoru. Prosté, snadné, co by se mohlo pokazit? Zvládl i horší věci než pár dělníků. Obřího psa, obří kytku, obřího hada, obří pavouky, obří masu mozkomorů, obřího draka, obřího třaskavého skvorejše, obří růžovou ropuchu, malého obra... Je to normální, že je tolik věcí v jeho životě obřích?

Severus vešel dovnitř a Harry za přivřenými dveřmi pozorně poslouchal. Když slyšel, jak tlumeně zdraví chlapy v obýváku, opatrně malou škvírou proklouzl, a aniž by je zavřel, došel opatrně ke schodům. Pohled měl upřený na Severusova záda, která blokovala výhled do obýváku, a opatrně našlápl na první schod těsně u stěny. Pnulo mu tím pohybem v lýtku a stehnech, nebylo to ale nic, co by ho zpomalilo. Svižně se propracovával nahoru a když byl v půlce schodů, uslyšel spláchnutí. Ze shora.

Krve by se v něm nedořezali. Co bude kurva dělat?

Rychle se rozhodl. Nahoře cvakla klika a on rychle seběhl schody doufaje, že hovor v obýváku jeho kroky přehluší. Prošel úzkou chodbičkou ke kuchyni a vzal za kliku. Zarazil se. Zevnitř slyšel dva tlumené hlasy, které si spiklenecky povídaly. Kolik těch lidí doprdele v tom baráku je? Slyšel nad stropem šouravé kroky směrem ke schodišti. Srdce mu bušilo a on se zoufale rozhlédl kolem sebe.

„Merlinovy gulky!" zaklel potichu když mu pohled padl na malá dvířka pod schody. Rychle zalezl dovnitř a opatrně přivřel dveře. Zvenku na nich byla jednoduchá západka, zevnitř nic. Nad hlavou mu duněly těžké kroky kráčející ze schodů dolů. Soustředil se na úzkou škvíru světla pod dveřmi a snažil se zpomalit svůj dech.

Bylo to tam tak malé. Skutečně jen na pár kusů haraburdí. Zašoupal nohama a pod podrážkami mu zaskřípal písek. Ulevilo se mu, že tam nebyla žádná stará matrace. Poslouchal, jak se rozrazily dveře do kuchyně a tři hlasy na sebe začaly hulákat.

Sehnul se a opatrně pootevřel dvířka. Nakoukl těsně nad zemí a viděl Severuse, jak nerozhodně stojí uprostřed chodbičky, pohled pátravě upřený nahoru.

„Psst!" sykl na něj Harry.

Severus se podíval za zvukem a oči se mu překvapením rozšířily, když si konečně všiml Harryho obličeje těsně nad zemí za dvířky od přístěnku. Rychle se vzpamatoval a rozhlédl se. Z kuchyně se dál ozývaly zvýšené hlasy a na okna bubnoval déšť. Severus opatrně nakoukl zpátky do obýváku a spěšně obrátil pohled ke kuchyni. Ledabyle přešel k přístěnku a předstíral, že si zavazuje tkaničku.

„V obýváku jsou teď zabraní, budu držet tyhle dveře, aby tě trochu kryly z kuchyně a rychle vyběhni nahoru, už by tam nikdo neměl být," nervózně šeptal.

„Neměl?!"

„Neměl, je jich tu ale o dva víc než předtím." Přikývl Severus.

„To si doprdele děláš srandu!"

V kuchyni už propukla regulérní hádka.

„Hele teď nebo nikdy," řekl Severus, postavil se a otevřel dveře od přístěnku rychleji, než Harry čekal.

Rychle se vyškrábl na nohy, zakopl a smeták který spadl s ranou na kýble, a pak už jen počítal, kolikrát pod ním zavrzaly schody. Když dosáhl Severusova pokoje slyšel, jak Severus někomu dole vysvětluje, že hledá poslední železné zásoby piva, co se občas schovávají pod schody pro strýčka příhodu. Uvnitř pokoje Harry rychle přešel ke střešnímu oknu, kterým mezitím dovnitř dost napršelo. Rychle ho zavřel a rozhlédl se po něčem na utření. První ho napadlo jeho triko, které by tak jako tak po dopoledním běhání muselo do prádla, ale to bylo už tak úplně promočené.

Rozhodl se to vyřešit později. Našel si suché oblečení, a protože nechtěl riskovat výlet do koupelny, rychle se převlékl bez sprchy. Při shýbání cítil pnutí v lýtkách a zádech. Snad ho Severus později osvěží aspoň kouzlem. S mokrým uzlíčkem oblečení nevěděl, co dělat, a tak ho dal doprostřed louže pod oknem. Mělo by to aspoň něco vsáknout.