Přesně jak Severus tušil, oslava byla velká. Zmijozel vyhrál a Fenwick se nerozplácl! Jemu ale pořád hlavou vrtalo něco, co zaslechl Blacka říkat na chodbě Pettigrewovi. Prý je přesvědčený, že Rega přiotrávil Harry, aby mu mohl sebrat místo odrážeče. A to mu prý nedaruje a už dneska v noci zařídí, aby Harryho vyloučili a zjistili, co je zač.

Jistě, mohlo to být jen plané vyhrožování, ale Severusovi se to nelíbilo. Když pak cestou z večeře s Harrym zaslechli, jak Black říká jednomu čtvrťákovi, jak může zklidnit Vrbu mlátičku a prolézt do Chroptící chýše, rozezněly se mu v hlavě poplašné zvonečky. Harry jen svraštil obočí a dál si toho nevšímal. Jenže Harry neslyšel Blacka předtím. Nevěděl, že na něj Black něco chystá. A Severus ho tím nechtěl zatěžovat. Konečně měl dobrou náladu. Zrovna se bavil s Kathy a s Meredith a smál se něčemu, co Meredith vykládala.

Nechá ho, ať se baví. A o Blacka se postará sám.

Vzal si kabát a nenápadně se vytratil. Ještě mu zbývala půlhodina do večerky, ale stejně na nikoho nenarazil. Nejspíš se všichni vzpamatovávali z tak nečekané události, jako je výhra Zmijozelu!

Venku byla zima jako uprostřed skotské noci v lednu. Naštěstí měl svůj kabát. I tak se ale otřásl, když viděl Vrbu mlátičku, jak poklidně stojí na plácku, kde bylo mnohem míň sněhu a všechen byl... umlácený. Nechtělo se mu k ní přiblížit ani na sto kroků, ale jestli chce zjistit, co má Black v plánu, a zastavit ho... Harryho pošlou domů co nevidět, co když to Black překazí? Co když Harry skončí zavřený někde na ministerstvu? To nemůže dovolit.

Opatrně přišel blíž. Jakmile byl dost blízko na to, aby našel suk na kořeni, ale ne dost na to, aby vzbudil Vrbu, dal se do díla. Kdyby ten zatracený měsíc svítil a neschovával se bůhvíkde kde, bylo by to jednodušší. Musí se dotknout suku, aby se Vrba uklidnila nebo vůbec nevzbudila. A rozhodně k němu nepůjde osobně. Není cvok. Takže se ho musí dotknout jinak. Rozhlédl se. Mohl by tady být nějaký dlouhý klacek, ne?

Nebyl.

Jestli někde něco bylo, tak to bylo pod sněhem. Krucinál. A to si ta Vrba čas od času něco neulomí? Prohrabal kapsy. Látkový kapesník, kapesní lékárnička, hodinky, malý deník a obyčejná tužka na zapisování nápadů a klientů, měšec s penězi, cigarety, zapalovač... Proč se prohrabuje kapsami, když může udělat sněhovou kouli a hodit ji na ten suk?

Jasně. Protože zrovna tuhle noc musí být sníh jako krupice, ze kterého nejde nic uplácat!

Nakonec na to přišel. Vzal tužku, zvětšil ji a opatrně ji odlevitoval ke kořeni a pak ještě opatrněji do suku šťouchl. Vrba se lehce zatřásla a uvolnila. Že by stromová akupresura?

Obezřetně proběhl pod větvemi a mezi kořeny našel díru, která byla vidět jen ze shora. Vlezl do ní a shrbeně s rozsvícenou hůlkou šel chodbou dál. Šel dlouho. Hodně dlouho. On jde vážně až do Prasinek. Nakonec hlínu vystřídaly kameny a před sebou narazil na dvířka. Zaposlouchal se. Nic. Opatrně je pootevřel a nakoukl za ně. Byl ve sklepě. V prázdném vlhkém sklepě. Vyšel schody a před dveřmi se zastavil. Pořád nic neslyšel. Pootevřel je. Na chodbě bylo šero, ale jedny dveře byly otevřené a blikotavé světlo ji osvětlovalo. Tiše prošel chodbou a kus před dveřmi se zastavil. Nikdo tam nemluvil. Ale svítilo se tam. Takže tam někdo asi bude, ne?

„Jsi tu nějak brzo!" ozvalo se vesele z pokoje.

Severus se zarazil. Jak, brzo? Kdo má přijít brzo? A Lupin je toho součástí? Nemá být Harryho kamarád?

Prošel do místnosti. Když míjel dveře, všiml si, že vypadají hodně těžce a tlustě. Lupin ležel na kožešině před hořícím krbem. Na sobě měl jen župan a četl si. Jinak byla celá místnost úplně prázdná. A byla celá obložená kamenem, na kterém byly na několika místech dlouhé škrábance. Nikde nebylo žádné okno. Přesto ho zamrazilo.

„Co tu děláš?!" Lupin vyskočil na nohy. „Musíš hned pryč! Tady být nemůžeš!"

Rozevřel se mu župan a Severus rychle sklouzl pohledem na stranu.

„Kolik je hodin?!" zeptal se Lupin a sáhl do kapsy. Vytáhl obouchané hodinky, a když se na ně podíval, začal vyšilovat ještě víc. „To už je tolik? Fakt musíš pryč!" Přiskočil k Severusovi a chytil ho za loket. „Hned musíš pryč!"

Severus se mu vytrhl. „Jo? A proč bych musel? O co tu jde?"

Lupin těkal očima ze strany na stranu. „To ti nemůžu říct, ale věř mi, ne–"

„Ne, nikam nejdu. Dokud mi neřekneš, co s Blackem plánuješ, tak se odtud nehnu. A proč máš jen župan?"

„Neroztrhám si oblečení," řekl Lupin roztržitě. „Co mám se Siriem plánovat? To od něj o tomhle víš?"

„Jo. Jde po Harrym. Je nasraný a rozhodl se, že Harrymu zavaří. Jenže já ho slyšel, a ať tu plánujete cokoliv, tak máte smůlu. Harryho nedostanete."

Lupin vypadal ještě bledší než před chvílí. Potil se a třásly se mu ruce. Prohrábl si vlasy. „Ne ne ne, tohle se neděje. Tohle se neděje. Ne nenene–"

„Hej, klid..." snažil se ho zarazit Severus. „Jen mi řekni, co Black plánuje a odejdu. Ty se pak můžeš vrátit ke svý knížce, jo?"

„Ne! To nemůžu. Kolik je hodin?" Znovu se podíval na hodinky. „Osm a půl minuty. Fajn. To není dobrý. To vůbec není dobrý. Navíc se stresuju, to bude ještě dřív. Sakra. Sakra!" Chytil Severus a odtáhl ho na chodbu. „Musíš mi slíbit, že hned odejdeš. Prosím!!!"

„Dobře, dobře, slibuju. Jsi v pohodě? Děje se něco? Potřebuješ něco?"

„Potřebuju, abys odešel! Rychle. Prosím!"

„Ale Black říkal, že – "

„Je mi kurva jedno, co Black říkal! Black je debil a ty musíš zmizet! Prosím! Tady jde o život!"

Z vyšilujícího Montyho na vyšilujícího Harryho za dvě sekundy. To se jen tak nevidí. Začal couvat a zvedl ruce do vzduchu. „Tak jo, tak jo. Už jdu. Ale řekneš mi pak, o co šlo, jo? Pomůžu ti. S Harrym ti oba pomůžeme."

„Jasně, jasně, a teď už prosím tě zmiz!" Remus se začal třást.

„Remusi?!"

„SEVE?!"

Lupin se úlevou div nesložil na zem. „Tady je! Jamesi, odveď ho! Rychle!"

Ozval se dusot nohou a na chodbu vběhl James s Harrym v závěsu.

Jamesovi stačil jeden pohled na zmateného Severuse s rukama nahoře. Proběhl kolem něj a postavil se mezi něj a Lupina. Harry chytil Severuse za loket. „Musíme pryč. Hned," řekl mu klidně, ale pevně.

„Jo, to říkají všichni. Ale Black tu na tebe něco plánoval!"

„Cože?!" otočil se James. „Lžeš. To by Sirius neudělal."

„Jo, jak jinak bych věděl, jak sem dojít? Slyšel jsem ho mluvit o suku v kořeni i o tom, jak něco plánoval. Ale klidně mi nevěř. Black je totiž svatej a já umím věštit a číst myšlenky a vyloženě mě baví lízt pod šílenej strom, co – "

Lupin zaúpěl a svezl se po zdi. Třásl se.

„Krucinál," zaklel James. „Rychle. Odveď ho pryč. Já se o Rema postarám."

„Jasně," řekl Harry a táhl Severuse za sebou.

Severus se ohlédl přes rameno. Potter napůl táhl a napůl nesl Lupina zpátky do místnosti s krbem. Najednou se Lupin prohnul jako luk a zakřičel. Ne. Zavyl.

Potter ho skoro hodil za dveře a začal je co nejrychleji zavírat. Ohlídl se přes rameno. „Pryč!" zařval na ně. Severus si až teď uvědomil, že oba stojí nad schodištěm do sklepa jako přikovaní.

Něco do dveří bouchlo. Pottera to trochu odhodilo, ale opřel se do nich celou svojí vahou a zase se začaly zavírat.

Co se ksakru dělo?

Mezi dveřmi a stěnou se objevila velká tlapa s drápy.

Harry se probral. „Seve, zmiz!"

Nad tlapou teď byla i polovina hlavy s čenichem, obří ozubenou tlamou.

Harry po tlamě vystřelil z hůlky vodu. Jakmile se voda něčeho dotkla, zmrzla. Zvíře zavylo ale s tlamou v ledu nic nesvedlo.

Harry běžel pomoct Potterovi a Severus zmizel.

Vrávoravě seběhl schody. Harry ví, co dělá. Ale musí mu pomoct! Otočil se, aby je zase vyběhl, když vtom v domě zavyl vlk. Severus ztuhl. Vlk. V domě. Vyje. Udělal další krok. Došlápl špatně, minul schod, spadl a sklouzl se po schodech dolů.

„Do prdele!" ulevil si, když se zastavil. Rychle se postavil a kulhavě si pospíšil do tunelu. Na pravou nohu nemohl pořádně došlápnout. V chodbě se po pár krocích zarazil.

Harry, Potter a Lupin jsou nahoře. S vlkem. Ale... Najednou mu to došlo. Vlk. Lupin. Potterova reakce. A byl úplněk. „Do prdele!" On ale neví, co má s vlkodlakem dělat! Harryho urgování mu problesklo hlavou. Do hradu. Neohlížet se. Harry to věděl. Potter to věděl. Takže oni vědí, co s vlkodlakem dělat, že jo?

Nemůže jít dál. Počká tu na ně. Musí vědět, že jsou v pořádku. Navíc ho ta noha dost bolela. Zkusmo na ni došlápl a zašklebil se. V kotníku mu tepalo a brněla ho ruka. Narazil si zápěstí. No super. Ještě jednou zkusil nohu. To nebylo dobrý. Sáhl do kapsy a vytáhl lékárničku. Něco na bolest. Má tu něco na bolest? A na hojení? Sakra, kde to je? Vždyť tam dával všechno! Proč nemůže nic najít?

Nakonec našel lektvar jak na hojení kloubů s arnikou, tak ten na bolest, který mu ale neoblbne smysly. Musí být při sobě. Vypil je a opřel se stěnu. Napjatě poslouchal. Občas zaslechl bouchnutí. Ránu nebo křik. Ale nikoho na kusy netrhali.

Po neskutečně dlouhé době se v chodbě objevil Potter. „Co tu ještě děláš? Už máš být pryč!"

„Kde je Harry?"

„Tady jsem! Jsi v pohodě?" zeptal se ho Harry, který se objevil hned za Potterem.

Severus přikývl. „Jo, jen mě bolí kotník a ruka. Co vy? Jste v pořádku?" zeptal se jich Severus.

„Jo," přikývl Potter.

„Nebylo to poprvé," pokrčil rameny Harry, ale trošičku sebou škubl.

Severus si toho všiml i ve světle hůlek. „Ukaž," řekl Harrymu.

Harry před ním uhnul. „Jsem v pohodě."

Potter přitakal. „Nekousl nás."

Severus si Harryho prohlédl, ale nakonec to nechal být. Mohl si nalomit žebra nebo si taky podvrtnout kotník. Ale jestli to nechce před Potterem řešit...

„Jak se cítíš ty? Nejsi v šoku?" zeptal se ho Potter.

Severus na něj zvedl obočí. „Kromě toho, že se náš spolužák pár nocí měsíčně promění v KRVELAČNÝHO VLKODLAKA?! Jo, mám se úplně růžově."

Harry se uchechtl a pomalu se rozešel směrem ke hradu. „Jo. To zní jako on. Ale Rem není ani tak krvelačný jako zrovna teď naštvaný. A naštvaných spolužáků máme hodně."

Zavrtěl hlavou a i s Potterem taky vyrazil. „To není to samý... a ty nevypadáš moc překvapeně."

„Poznáš jednoho vlkodlaka a pak už víš, po čem se dívat. Ale Rem je vážně v pohodě. Ten chlupatý problém je spíš taková komplikace."

„Komplikace?"

„Jo. Zkrátka má tu svou dobu v měsíci. Mezi kluky to častý není, ale kdo jsem já, abych to soudil?"

„Svou dobu v měsíci? To je dobrý!" zasmál se Potter. „To mu pak budu muset říct. Pobaví ho to."

„Vy jste cvoci."

„Možná. Ale to už přeci dávno víš!" řekl Harry.

Chvíli bylo ticho.

„Takhle špatný už to dlouho nebylo," řekl Potter. „Většinou to proběhne klidněji. Není agresivní. Neútočí. Hraje si..." Odmlčel se. „Je to se Siriusem pravda?"

„Proč bych si vymýšlel? Proč bych sem jinak lezl? Nejsem sebevrah!" vyrazil ze sebe Severus a podíval se přes rameno. „Vážně sem nepůjde?"

„Ne. Ale bude mu zítra hodně mizerně. Asi bude mít omrzliny, ale nakonec se nám podařilo ho vrátit za dveře," řekl Harry smutně.

„Tak to je dobře."

Šli v tichu. Severus opatrně kulhal. Asi to nebude nic vážnýho. Pořád to bolí, ale chodit může.

„Můžeš o tom ale, prosím, nikomu neříkat? Jestli se o tom všichni dozvědí, Remus tu končí. A už mu zbývá jen rok a půl a bude mít OVCE. Vážně tě prosím. Jestli za to něco budeš chtít, řekni si. Peníze, něco s lektvary. Seznámím tě s tátou, jestli chceš."

Podíval se na Pottera a přemýšlel, jestli se má urazit. Vypadal vyřízeně a upřímně. Povzdechl si. „Jasně. Nic neřeknu. Musíte se ale postarat, aby vážně nikomu neublížil. Nic nechci. Co se stalo dneska... Pohlídejte si Blacka," řekl nakonec.

„Jo," přikývl Potter, „pohlídáme. To mi věř. Nemůžu uvěřit tomu, že by to udělal!"

„Jo," řekl Harry temně. „Něco prostě nepochopíš. Jak se to vůbec stalo? Proč jsi sem šel?"

Severus si povzdechl a znovu vysvětlil: „Slyšel jsem ho, jak proti tobě něco na dnešní noc plánuje. Něco, co ti zavaří. A pak později mluvil o tom suku."

„Já jsem debil," řekl Harry a promnul si obličej. „Celý den na mě dorážel a dělal různý poznámky ohledně Chýše a Lily a famfrpálu, ale bylo toho dneska tolik, že mi to vůbec nedošlo. On se sem snažil dostat mě! Myslel jsem, že prostě jen kecá jako obvykle."

„Ale to nedává smysl... proč by to dělal? Co by tím získal?"

Harry pokrčil rameny a pak se zašklebil. „Já nevím. Můžeš se ho zeptat. Mně je to ale jedno. Hlavně, že jsou Sev i Remus v pohodě."

„Jo, víceméně."

„Jak jste o mně vlastně věděli?" zeptal se Severus.

„Zmizel jsi z oslavy a měl jsem takový tušení. Tak jsem tě šel hledat. Napadlo mě, jestli ses nerozhodl vyzkoušet ten suk – to jsme slyšeli spolu. U kuchyní jsem narazil na Pettigrewa. Vytáhl jsem z něj, kde byl James. V kuchyni jsem mu rychle vysvětlil, co si myslím, že se děje, on si to ověřil, a když jsme viděli, že jsi u Vrby, tak jsme se dali do sprintu."

„Petr!"

Zmateně se podívali po Potterovi. „Co?"

„Poslal jsem ho za McGonagallovou!"

Podívali se po sobě. „To mu trvá dost dlouho, ne?" zeptal se Severus. „Nechci nic říkat, ale už bych byl na nudličky..."

„Jo, to asi jo..." řekl Potter roztržitě a vytáhl z kapsy kus papíru. „Sakra, máme problém."

„Proč?"

„Jde sem. Krucinál. Tohle je průser. Tohle je takový průser!"

„Počkej. Ona ví, že to víš, ne?" zeptal se ho Harry.

„Jo, ví. Ale vy to vědět nesmíte!"

„Já jsem to věděl už předtím. A co nejhoršího se může stát?"

„Remus bude mít potíže."

„Tak jdi před námi a řekni jí, že tam Sev nebyl a že jsi mě poslal předem zpátky do společenky."

„Jenže co když bude chtít McGonagalka Rema zkontrolovat. A pozná, že se něco dělo. I kdyby vás tu nenašla. Dost jsme to tam zřídili a Rem bude vypadat strašně. To jen tak neobhájíme."

Harry vydechl. „Tak jo. Zkusíme minimalizovat škody... Sev tu nebyl, ale překvapili jsme Rema uprostřed přeměny, tak jsme ho rychle zpacifikovali?"

James zavrtěl hlavou. „Severus spadl ze schodů a kulhá. I kdyby řekl, že spadl ze schodů ráno, bude to podezřelé. A začnou v tom šťourat."

„A já se jí chci vyhnout za každou cenu. Bylo by nejlepší, kdyby se vůbec nevědělo, že jsem tu byl."

„Nechtěl Black přesně tohle? Protože z tohohle by Brumbál zvládl Harrymu zavařit a přitom do toho vůbec nezatáhnout Lupina," řekl Severus.

Potter se zamračil. „To... dává až moc velký smysl. Sakra. Takže co? Řekneme, že jsi sem šel, ale já tě stihl zarazit, jenže jsme se začali hádat na schodech a ty jsi spadl?"

„Jo. To by šlo."

„A co když se tě zeptá, jestli jsi náhodou neviděl něco zvláštního nebo jestli tě jen tak náhodou nechtěl sežrat vlkodlak?" zeptal se Harry.

„Budu lhát," řekl pevným hlasem.

Potter zavrtěl hlavou a odevzdaně mávl rukou. „Zbledl jsi o tři odstíny, jen to Harry zmínil. To nám nikdo neuvěří." Podíval se do mapy. „Sakra. Už je skoro u Vrby!"

„Tak jo, rychle. Ty se Sevem jí jděte naproti. Podařilo se ti Seva zastavit včas, ale ne dost včas na to, aby Severus neslyšel Remuse výt. Severus si to dal do kupy a tobě se to v té rychlosti nepodařilo vyvrátit. Severus je stejně hodně v háji, protože už jen představa, že mohl být v jedný místnosti s vlkodlakem, je děsivá. Já tu tak hodinu zůstanu a pak se proplížím do postele a budu tvrdit, že se ti povedlo mě přesvědčit, ať hledám Severuse v laboratoři. Co vy na to?"

„To je geniální. Tak jo. Jdou sem. Na!"

Vytáhl něco z kapsy a hodil to po Harrym. Vypadalo to jako plášť z měňavé látky.

„Pojď, ještě kousek. Za chvíli budeme v hradu a Madame Pomfreyová se o tebe postará," řekl Potter nahlas a strčil kus papíru – mapy – do kapsy.

Harry si přes sebe přehodil plášť a zmizel.

Severus pomalu kulhal vedle Pottera a nahlas se s ním hádal: „Stejně nechápu, proč z toho tak naděláte. Je to jen famfrpál!"

„Jen famfrpál! To snad nemyslíš vážně!?" hned se toho chytil Potter. „Budu předstírat, že jsi to neřekl!"

„Ale kušuj. Lítání na koštěti a k tomu nebezpečné. Podívej se, jak dopadl Fenwick!"

„Ale Fenwick vůbec nedopadl! Slyšel jsem, že už je skoro v pohodě!"

„Měl zlomená žebra a propíchlou plíci! A to si myslíš, že to za to stálo? Několik hodin v mraze, honit se za míčema, nechat se srážet jinýma míčema... To je šílenost!"

„Tys ale vůbec nepochopil, o co v tom jde!"

„Jak vidím, sport lidi opravdu dokáže sblížit!" řekla McGonagallová podrážděně.

„Dobrý večer," pozdravil ji Potter omluvně. „To víte, když někdo nechápe famfrpál, celýho mě to rozčílí."

„Ano, ano, nedivím se vám. Na debaty o famfrpálu se ale jedná o dost zvláštní místo i čas, nemyslíte?"

Potter si povzdechl. „Já vím. Ale někdo," podíval se na Severuse, „se cítil dobrodružně. Ne že by se dostal daleko. Někdo... totiž neumí chodit po schodech."

„Někdo totiž ve tmě nevidí a někdo totiž někoho na schodech strkal," ohradil se Severus. „Kdyby si někdo pamatoval základy ze školky, tak by někdo nespadl ze schodů."

„Kdyby někdo –"

„Ticho!" okřikla je McGonalka. „Vysvětlí mi tu někdo, co se stalo?"

„Snape spadl ze schodů, paní profesorko," řekl Potter.

„Protože mě Potter strčil!" ohradil se Snape.

„Nestrčil!"

„Strčil!

„A to je všechno, co se stalo?" přerušila je.

Severus si založil ruce na hrudi. „Skoro nemůžu chodit."

„Ale můžeš!" ohradil se Potter. „Ano, paní profesorko, to je všechno."

„Opravdu?"

„Ano."

„Severusi?"

„Ano, paní profesorko?"

„Je to vážně všechno?"

Přiměl se neošívat a snažil se myslet jen na bolavý kotník, bolavou ruku a bolavý zadek. Podíval se na ni. „Ano, paní profesorko."

„Dobře. Pojďme vás dostat na ošetřovnu."

Pomalu šli za ní. Pořád se po nich ohlížela a tiskla rty.

Jakmile dorazili do tepla hradu, odvedla je McGonagallová na ošetřovnu. Tam Poppy nejdřív řekla, ať zkontroluje Pottera. Neměl žádné zranění, což profesorku viditelně uklidnilo. Předala Severuse do Poppyiny péče a odvedla Pottera pryč. Ošetřovatelka ustaraně Severuse prohlídla. Když jí řekl, že opravdu jen spadl ze schodů, zdvihla obočí a zavrtěla hlavou. Zeptala se ho, jestli chce o něčem mluvit, ale když odmítl, nechala to být. Přesto mu po ošetření kotníku a ruky nabídla lektvar na spaní beze snů. Přijal to.

Ráno ho na ošetřovně vzbudil povyk. Někdo se hádal. Posadil se a rozhlédl se. Brumbál a Poppy stáli opodál. Jakmile Brumbál viděl, že je Severus vzhůru, usmál se na Poppy. „Už je vzhůru! Takže s ním můžu mluvit, že?"

„Pacient potřebuje klid a odpočinek!" namítla Poppy.

„To nevadí. Zabere to jen dvě minutky." Přešel k Severusi a seslal kolem nich nějaká kouzla. „Takže, pane Snape, James mi řekl, co se v noci stalo."

Severus polkl a zamrkal. Vyčistit mysl! Ale nešlo to. Snažil se mu dívat na špičku nosu. „Vážně?" zachraptěl a pročistil si krk. „Řekl vám, že mě strčil ze schodů?"

„Ano, nejdřív. Pak ale přiznal, že tak to úplně nebylo."

„Přiznal, že mě nestrčil, pane?" zeptal se zmateně. Koukej na nos. Koukej na nos. Koukej na nos. Kde je ta oranžová?

„Ano. Povězte mi, co si o tom myslíte?"

„O čem, pane?"

„Vy moc dobře víte, o čem. James mi řekl všechno."

Severus pokrčil rameny. „Takže vám řekl, že to byl špatný pokus o šprým?" zeptal se ho.

„Proč to měl být šprým?"

„Nechal jsem se napálit Blackem. Pokusil se mě vystrašit. Musím říct, že ten sklep vypadá trochu děsivě a ty zvukové efekty se mu povedly, ale zažil jsem horší domy hrůzy na pouti."

„Výborně. Zvukové efekty a špatný šprým. Je dobře, že chápete, o co tam šlo. Bylo by špatné, kdybyste měl nějaké halucinace. Museli bychom vás dát testovat. Kdo ví, jestli by se nezjistilo, že máte poškozený mozek nebo něco podobného. S takovou diagnózou se těžko hledá zaměstnání."

Severus polkl. „Rozumím, pane. Naštěstí to byl jen špatný žert."

„Ano, špatný žert. Jsem rád, že si rozumíme. Na shledanou."

„Na shledanou, pane."

Jakmile Brumbál odešel, přispěchala k němu Poppy. „Jste v pořádku, Severusi?"

Přiměl se usmát. „Ano. Jen trochu dezorientovaný z toho probuzení."

„To chápu. Bondy vám přinese snídani. Budete tam mít i čokoládu, snězte ji prosím. Je dobrá na šok."

„Já nemám šok."

„Každý by měl šok, kdyby ho probudil ředitel."

Byl v polovině snídaně, když přišel Harry. Usmíval se.

„Copak, že máš tak dobrou náladu?"

Zatáhl kolem postele závěsy. Voněl zemitě, jako po nějaké bylince. Co mu to připomínalo? „Potkal jsem Brumbála a vůbec si mě nevšímal."

„Tak to máš dobrý. Já takový štěstí neměl."

Harry hned zvážněl. „Co chtěl?"

„V podstatě mi řekl, že jestli budu o dnešní noci mluvit jinak, než o blbým vtípku a jestli se byť jen pokusím cokoliv naznačit, tak skončím U Munga s takovou diagnózou, že se budu moct rozloučit s jakoukoliv prací."

Harry pískl. „Tak to je teda něco."

„Jo, to teda je. Chceš čokoládu?"

„Jo, dám si."

„Harry, ráda vás vidím. Jako na zavolanou. Rovnou si vás prohlídnu." Poppy se objevila mezi závěsy a zase je za sebou zatáhla.

„To ale vůbec není potřeba," namítl.

„To nechte na mě. Sedněte si."

Harry si sedl vedle na Severuse. Celou dobu zatínal pěsti.

Poppy skončila se sesíláním kouzel. Tvářila se ustaraně. „Ukažte mi záda."

„To nic není."

„Harry. Ukažte mi záda."

Povzdechl si a sundal si hábit. Severus zalapal o dechu. Přes záda se mu táhly čtyři dlouhé šrámy. Byly na nich čerstvé strupy, ale vypadaly dost hluboce.

„Je to jen škrábnutí."

„Jistě," řekla nepřesvědčeně. „Co jste dělal?"

„Dal jsem na to třemdavu."

„To jste se v ní koupal?"

Uchechtl se. „To by asi bylo jednodušší."

„Proč jste nešel za mnou rovnou?"

„Nechtěl jsem působit potíže."

Poppy se podívala na z Harryho na Severuse a pak zase zpátky. „Jiná zranění nemáte?" Když zavrtěl hlavou, povzdechla si. „Nemůžu vám bohužel dát žádný lektvar, který by hojení urychlil. Tímhle si to ale mazejte, pomůže to s jizvením i se svěděním."

„Děkuju."

Zaváhala. „Škrábnutím bych to sice nenazvala, ale podle rychlého testu byste žádné problémy mít neměl. Přesto bych ráda zjistila, jestli tkáň nebyla kontaminovaná. Abychom byli připraveni na případné následky."

Harry stiskl zuby. „Je to jen škrábanec. Mám z dobrého zdroje, že to byly tlapy čisté a pořádku milné. Ale poslužte si."

„Nechci vás strašit, ale měl byste být obezřetnější. Nevíme jistě, v jakém budete stavu. Stačí i kapka krve nebo slin. Měl jste být opatrný."

Podíval se na ni. „Kdyby to nebyla moje záda, tak by to byl Jamesův krk. A nic tak hroznýho se stejně nestane. Tak zvlkodlatím. No co. Není to taková hrůza." Střelil pohledem po Severusovi i Poppy. „Ale Jamesovi ani slovo. Spadl na zem a neviděl, co se stalo, a ani se nic nestalo. Takže mu nic říkat nebudete. Ani Remusovi."

„Pokud budete pozitivní, stejně se to dozví."

„Nebudu pozitivní. A jestli jo, tak se to dozví potom. Nemá cenu, aby se teď stresovali."

Stiskla rty. „Dobře, jak myslíte. Budu potřebovat vzorky vaší krve z levé ruky, z pravé nohy, nehty z malíčků ze všech končetin, moč a strup s trochu krevních elementů přímo z rány."

Harry si povzdechl. „Nešlo by něco jiného než nehty z malíčků? Co prsteníčky?"

Poppy se zarazila, ale pak trhaně přikývla. „Ano, ty postačí. Kdybyste šel za mnou, na volnou postel, bylo by to nejlepší."

Rychle si přehodil hábit přes hlavu. „Dobře. Už jdu."

Nezavřeli za sebou závěsy úplně, takže Severus viděl polovinu ošetřovny.

Pomalu snídal dál.

Lupin je vlkodlak. Lupin je vlkodlak a Harry možná bude taky vlkodlak a Harrymu to je všechno jedno. Vlkodlak. Do háje. Vlkodlak. Co bude dělat? Každý měsíc se bude proměňovat v... v... v to zvíře. To, co se dělo Lupinovi, vypadalo hodně ošklivě. Harry to nemůže absolvovat několik dní za sebou každý měsíc!

Ale musí být něco, co by mu s tím pomohlo, ne? I když není lék. Něco na bolest. Na elasticitu kůže. Na pohyb a přetvoření kostí... Flexibilitu kloubů... Jenže Harrymu lektvary nefungují. Ale i tak by měl někde už nějaký lektvar na zmírnění přeměny být, ne? Nebo třeba nějaký, který vlkodlaky uspí před proměnou a vydrží tak dlouho, než se zase promění zpátky.

Někdo přišel na ošetřovnu. Bavili se nahlas. Ne. Hádali se. Severus napnul uši. Neviděl je, ale poznal Pottera s Lupinem.

A byl tam i Black! Zrovna se kňouravě omlouval: „Promiň. Je mi to fakt líto. Přehnal jsem to. Já vím. Byl to blbej fór. Omlouvám se."

„Nech ho být. Vůbec na něj nemluv," odpálkoval ho Potter.

„Ale mě to vážně mrzí. Srabus tam neměl co dělat!"

„Jo, to víme všichni. Jenže tam byl."

„Ale nic se nestalo. A to je dobrý, ne?"

„Tentokrát se nic nestalo," odpověděl Lupin. Zněl příšerně. Jako by tři dny nepil a hlasivky měl úplně vykřičené. „Co kdybych mu ublížil? Co kdybych ho zabil? A hůř, co kdybych ho pokousal?!"

„Ale nepokousals!"

„Jen díky Jamesovi a – hele, kašli na to. Prostě jdi."

„Dobře. Uvidíme se u oběda, jo? Donesu ti tvůj oblíbený steak."

„Ne, nic mi nenos," řekl Lupin slabě.

„No tak ne, no. Ale jen abys věděl, vážně mě to mrzí."

„Jo. To mě taky. Už jdi."

„Takže je všechno v pohodě?" ujišťoval se Black.

Bylo ticho.

Pak se někdo uchechtl. „V pohodě?" zeptal se Lupin. „Nic není v pohodě. Tys... jak jsi... Ne, to už je jedno. Prostě zmiz. Nechci tě vidět."

„Ale – "

„Jdi pryč, Blacku."

„Reme, co tím myslíš?"

Lupin zněl prázdně. Zničeně. „Jdi pryč, Blacku. Už na mě nemluv. To, cos udělal... Víš, jak nesnáším to, co jsem, a klidně bys to udělal někomu jinýmu. A jen abys ho dostal? Moc dobře víš, že si pamatuju všechno. Všechno! Ale ty... Kdybych někoho zabil? Už navždy bych to měl před očima. Kdybych někoho proměnil? KURVA! UVĚDOMUJEŠ SI VŮBEC –" Pauza. Pomalý výdech. Pak Lupin mrazivě klidně pokračoval: „Včera málem ublížil Jamesovi. Kdyby tam nebyl – kdyby mě nezastavili... a kdo ví, jak to dopadne. To, co jsem udělal... Je mi tak hnusně. Tos' mě mohl rovnou zabít. Využil jsi mě a já ti věřil. Je konec."

„Ale Reme..."

Moment... Black brečel?

„Ne. Jdi. Prostě jdi."

„Jamesi..."

„Siri, jdi. To bude teď to nejlepší."

Kroky a bouchnutí dveří.

„Jak ti je?" zeptal se Potter.

„Je mi zle, mám hlad, jsem unavený a děsím se toho, co bude dál."

„Všechno dobře dopadne. Kromě toho, že teď o tobě ví Snape, se nic nestalo."

„Jo... jen kdybys měl pravdu."

„Co si chceš dát?"

„Tatarák."