Severus rázoval přeplněnou chodbou se zaťatými pěstmi. Všichni mířili na večeři a jemu uhýbali z cesty. Ne že by si toho všímal. Vlál za ním hábit, ale to ho přimělo jen o něco víc přidat do kroku. V duchu na toho idiota strašně nadával, ale čelist měl zaťatou, aby nevypadal jako blázen, co si mumlá pro sebe.

Podle všeho totiž s Harrym nejen chodí, ale i spí.

Já mu dám lítání, problesklo mu hlavou. Já mu dám pomoc. Já mu dám kafe.

Do cesty se mu připletl malý kluk. Severus nakrčil nos a s jedním úkrokem do strany pokračoval v cestě.

Nejhorší na tom bylo, že to všichni brali v pohodě. Najednou se ho ptali, jaký má den. Jak se má Herold. Všímali si ho a ptali se ho na jeho lektvary. Chtěl, aby se ve škole mluvilo o jeho podnikání. Ale ne společně s narážkami na šikovné prsty, velkou dřinu a probdělé noci. Celý den byl jakž takž v pohodě, jen během oběda si lidi kolem začali už fakt hodně šuškat. Ale dalo se to vydržet.

Jako, jo. I kluci se mu líbili. Ale do háje, takhle si to nepředstavoval! Jeho otec by ho zabil. Bez legrace. Jenže kouzelníci to měli jinak. Pro ně to bylo normální. Měli o tom knížky. Lidi se normálně brali. Zakládali rodiny. Adoptovali, měli náhradní matky nebo otce... Jako, on se s tím už nějak srovnal, ale do háje! Nemusela si o tom celá škola šuškat. A ještě, když to nebyla pravda! To prostě nebylo fér!

A všichni jejich „vztah" brali v pohodě. Dokonce i Hubert. Přišel do laboratoře jako obvykle a ten tam už čekal s roztříděnými objednávkami. Když Huberta unaveně pozdravil, normálně se na Severuse usmál. Rychle probrali, co se bude kdy vařit a rozplánovali to na celý týden. Hubert za celou dobu neřekl nic dvojznačného. Za dvě hodiny, co spolu pracovali, uvařili tři základové směsi. Severus dělal krém na obličej a šampón a na Huberta nechal kondicionér, který byl nejjednodušší.

Už všechno balili do velkých flašek na později, když se ho Hubert zeptal: „Jak na tom Herold je?"

Severus ztuhnul. „Jak na tom je s čím?"

„Dneska na obraně to bylo dost drsný. Jak mu je?"

Severus pokrčil rameny. „Asi dobrý. On vydrží hodně."

„Jasně," přikývl Hubert. „Herold je dobrej. Chytrej, pohotovej, ochotný pomoc, ale..."

Severus popuzeně vydechl. „Ale?"

„Ale občas je... buď opatrnej, jo? Ne že by ti ubližoval!" pospíšil si, když viděl Severusův výraz. „Ale asi to s ním nemáš někdy nejlehčí. Tak jen..." nadechl se a vydechl. „Buď opatrnej, jo? A kdyby se něco dělo, klidně mi dej vědět."

Severus polkl a vzpomněl si na první noc v Bradavicích. A Harryho prsty kolem jeho krku. „Buď bez obav."

„Myslím to vážně. Je určitě moc fajn, ale pro jistotu... I kdyby ti jen něco řekl, z čeho by ti nebylo nejlíp, klidně se mi svěř. Vážně."

Severus zavrtěl hlavou. „Hele díky, ale máš to úplně blbě. Tak to vůbec není."

Hubert vypadal, že se mu ulevilo. „Takže je v soukromí měkkej jako plyšák? A drsňák je jen navenek?"

Severus obrátil oči v sloup a založil si ruce na hrudi. „Drsňák je vždycky. Ale každej jsme někdy měkkoty. A takhle jsem to nemyslel. S Heroldem nic nemám."

Hubert se zmateně zamračil. „Vážně? Ale na obraně říkal..." odmlčel se a bylo vidět, že se snaží rozpomenout.

„Co říkal?" zavrčel Severus.

„Já nevím, prostě potvrdil, že jste spolu spali?" Okamžitě zase zvedl ruce. „Hele, mně je to fuk. Jen chci mít jistotu, že se k tobě chová hezky."

Severus složil hlavu do dlaní a zaúpěl. Nahlas. „To vážně řekl?"

„Jo, tak nějak. A je to v pohodě, vážně. Sice jsem si myslel, že my... ale to je fuk, hlavně, jestli jsi s ním spokojenej," vysvětloval jak o překot Hubert.

Severus se na něj podíval skrz prsty a viděl, jak má rudý tváře. „Poslouchej," řekl pomalu a svěsil ruce podél těla. „A velmi pozorně. S Heroldem spolu nechodíme. Ani nespíme." V hlavě mu problikly letní noci na zvětšené posteli, ale pokračoval dál. „Jsme jen přátelé. Nikdy jsem o něm ani takhle nepřemýšlel. A jsem si jistej, že ani on o mně. Nechodíme spolu. Rozumíš?"

Hubert se váhavě usmál. „Vážně?"

„Vážně. Nevím, jak to všem vlezlo do hlavy, ale fakt mezi námi nic není. Popravdě," odmlčel se. „Mám teď chuť ho rozkrájet do lektvarů. Nebo mu aspoň nakopat ten jeho zadek, aby si na koště aspoň tejden ani nevzpomněl. Připomeň mi to, jo?"

„Na koště?" zmateně se zeptal Hubert.

„Jo," potvrdil s povzdechem Severus a sedl si na židli. Zívl a znovu si promnul obličej. „Dneska v noci byl strašně nadšenej a rozhodl se, že půjde lítat. Tak jsem šel s ním, aby něco neproved. Když je takovej, je strašně impulzivní. Moc jsem toho nenaspal a celá škola si hned myslí bůhvíco."

„Tak to mi je líto," zakřenil se Hubert. „A jseš si jistej, že mezi vámi nic není, protože," rychle dodal, „jsem slyšel, žes mu ráno řekl, že ho máš rád."

Obrátil oči v sloup. „Šlo o kafe. Přinesl mi ho ráno, jako omluvu. Řekl jsem, že mám rád to kafe. Vážně, věci vytržený z kontextu nesnáším. Nic s Harrym nemám, vážně, Nic s nikým nemám."

„A proč ne?"

Podíval se na něj. „Kolik volnýho času podle tebe mám?"

„Každý den hodinu a půl na přípravu na učení, hodinu na interakce s ostatními a hodinu na zklidnění před spánkem. Společně s jídlem, hodinami a vařením ti zbývají přesně tři hodiny rozkouskované během celého dne."

Významně zvedl obočí. „Můj diář znáš dokonale. Teď mi řekni, kam bys zařadil randění."

Hubert se zamračil. „Ráno máš zhruba dvacet minut mezi snídaní a výukou? Pak po obědě patnáct minut a večer, když zkrátíš čas na přípravu ke spaní a věci do školy uděláš během dne... tak můžeš mít... asi osmdesát minut navíc?"

Založil si ruce na hrudi a pohodlněji se opřel. „Přesně. Ale asi by mě mělo děsit, že znáš můj rozvrh tak dobře."

„Tu věc vidím několikrát denně. Pokaždé, když přijde nová objednávka nebo žádost o konzultaci, tak se snažím zjistit, kam je zastrčím. A tohle jsou nejjistější časy, kdy na to fakt kývneš."

„Takže v podstatě čas vyhraněný na konzultace bych měl omezit jen proto, abych si vrznul?" zeptal se Severus uštěpačně. „Na to fakt nemám čas."

„Severusi," povzdychl si Hubert a sedl si vedle něj. „Nejde jen o to. Takhle to dál prostě nejde. Proč jsi mě najal? Abych ti s těmahle věcma pomáhal. Můžu víc vařit, odebírat lidi... Spravovat ti diář určitě pomáhá, ale není to dost. Nemůžeš jen pracovat. Musíš se i bavit. Tohle není zdravý. Když k tomu ještě nespíš... Jsi vystresovanější než všichni sedmáci dohromady. A to je co říct."

„Nejsem vystresovaný," namítl Severus.

„Jasně že ne. Jen si tvůj mozek potřebuje občas odpočinout, aby pak zase mohl líp pracovat. Tohle se děje u nás ve věži pořád. Proto vyhlašuju kód baby blue."

„Baby blue? Co to znamená?"

Pokrčil rameny. „Buď tě zamotám do deky, aby ses nemohl ani hnout, a budu ti číst nějaké pohádky, dokud neusneš, nebo ti nandám kouzelné palčáky, abys nemohl nic dělat, dokud se tvé hladiny stresových hormonů nesníží. Pak máme ještě variantu, kdy tě odlevitujeme zabaleného jako kuklu na školní ošetřovnu. Ale to už je fakt případ týdne před závěrečkami."

„A proč to jméno?"

„Deka a palčáky jsou samozřejmě v miminkovsky modré. A měl bys je vidět. Mají takovýho malýho vyšitýho havrana. Je fakt roztomilej."

„To neuděláš," zavrčel Severus.

„Ne, pokud zvolníš. Ale neboj, můžu ti s tím pomoct."

„Fajn," vzdal to Severus. „Co mám dělat?"

„Zítra ráno vstaň o patnáct minut dřív. Sejdeme se v osm u hlavních dveří. Teple se obleč. A dneska jdi spát dřív. Ať jsi fit."

„Neběhám," zdůraznil Severus.

Hubert nakrčil nos. „A kdo by něco takovýho dělal? Takže v osm?"

„Jo," přikývl Severus a vstal. „V osm."

„Bezva." Hubert se usmál a zašoupal nohama. „Máš teď čas na večeři, ale měl jsem ti připomenout jedno rozkrájení do lektvarů."

Severus se usmál a úplně cítil, jak se vrací ta popuzenost. „Díky."

Hubert si odkašlal.

„Co?"

Zavrtěl hlavou. „Nic. Jen že jsi teď byl fakt děsivý."

„Děsivý? Jak děsivý?"

„Ten úsměv. Trochu jako Herold, ale úplně jinačí."

Nevěděl, co na to říct. „Promiň."

„Ne," rychle zavrtěl hlavou Hubert. Severus si všiml, že má červené konce uší. „Bylo to dobrý."

Severus se nejistě usmál, vzal si věci a rozloučil se s ním. Během prvních dvou minut potkal na chodbě tři lidi a dva z nich ho přejeli pohledem od hlavy k patě. Nějaká malá holka při pohledu na něj zrudla a rychle utekla na záchod.

Idiot.

Idiot jeden největší.

Měl by mu zmenšit o dvě čísla všechny spodky.

A vyměnit šampón. Na ten pro blondýny. To bude mít dobrou barvu. Mohl by tam přidat i trošku růžový.

Idiot.

Severus mu dá vykládat všude kolem takové věci.

Rázoval si to chodbou a byl čím dál naštvanější. Lidé mu uskakovali z cesty, ale on si jich nevšímal. Hábit za ním uspokojivě vál a on se trochu pousmál. I když zatínal zuby, aby si pro sebe nemumlal nadávky.

Svižně obešel jednoho nemotorného kluka a zamířil k učebně, kde měla Lily toho idiota doučovat.

Přetrhne ho jako hada!

Došel k učebně a prudce zaklepal na dveře.

Holčičí hlas ho pozval dál a on si to namašíroval dovnitř.

„Ahoj Seve," pozdravila ho Lily. Pak si všimla, jak se tváří. „Děje se něco?"

„Jo," přikývl, „děje." Pohledem probodl Harryho. „Pověz mi, Lily, nezaslechla jsi, co se povídá?"

Nejistě se kousla do rtů a zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Jsou to jen žvásty. Neposlouchala jsem."

„Přesně. Jsou to jen žvásty. Ale podle všeho, spolu máme tady s Heroldem románek!"

„No, románkem bych to zrovna –"

„Lily, ty víš, jak to myslím!" přerušil ji. „Tak co, Herolde, co o tom víš?"

Harry se podrbal pod uchem. „Eee, moc jsem nedával pozor? Dneska se toho dělo strašně moc a já jsem trochu zpomalenej, takže fakt nevím?"

„Takže jsi na obraně neroztruboval, že jsme spolu spali?"

„Myslíš v létě?" zeptal se ho Harry zmateně. „O tom jsem nemluvil!"

Lily se začala dusit.

„Ne, ty koště jedno roztřepený. Dneska. V noci. Když jsem ti pomáhal s tvýma pitomýma taktikama. Akorát podle všech to nebylo to jediný, s čím jsem ti pomáhal." Založil si ruce ne hrudi.

„Ježiš, Seve, fakt promiň! Hned všem řeknu, že to tak nebylo!"

Při pohledu na jeho upřímný obličej ze Severuse vyprchala všechna pára. Mávl rukou a sedl si vedle něj. „To je jedno. Jen mě štve, jak na mě všichni zírají."

Harry sklesle přikývl. „To znám. Ale neboj, zítra odpoledne už je to přestane zajímat. Není to moc zajímavá novina."

Severus si ho přeměřil. „Tomu se mi nechce věřit."

„Vážně. A kdyby ne, tak něco provedu a zase se všichni budou bavit jenom o mně. Už dlouho jsem se veřejně nepohádal s žádným učitelem. Můžu buď říct Křiklanovi, jakej oportunistickej trouba to je a že na Zmijozel sere, nebo můžu v podstatě každýmu učiteli vynadat za zaujatost."

Severus zavrtěl hlavou. „Na to se radši vykašli, jo? Počkáme, jestli to přejde."

Oba dva se odmlčeli.

„A proč vlastně nejste spolu?" zeptala se do ticha Lily.

Severus se na ni překvapeně podíval a pak na Harryho. Ten měl hlavu v dlaních a... opravdu potichu úpěl?

„No..." začal Severus pomalu. „Harry je kámoš, ale není můj typ? Jako, je pohlednej a skvělej a tak, ale nechci s ním chodit? Radši s ním budu večer klábosit o knížkách a lítání, než si s ním vyměňovat sliny?"

Harry vážně přikývl. „Přesně. Navíc já fakt s nikým chodit nemůžu."

„Nemůžeš nebo nechceš?" zvedla Lily významně obočí.

Harry si povzdechl. „A není to jedno? Nechci nebo nemůžu. A už jsme se o tom bavili. Prostě nejsem na vztahy."

„Dej mu svátek, Lily," rychle řekl Severus, když viděl, že se zase nadechuje. „Měla bys ho poslouchat."

Zašklebila se, ale přikývla. „Tak dobře. Jdete na večeři? Stejně jsme už s Harrym skončili."

„Jasně," přikývl Harry a posbíral si věci.

Společně vyšli na chodbu a vydali se do Velké síně.

Téměř okamžitě k nim ale přiběhla malá nebelvírka, která žadonila, aby se Lily šla na něco podívat. Lily se s omluvou rozloučila a rychle šla za ní.

„No super," utrousil Severus a vydal se zase na cestu.

„Ale copak?" usmál se na něj Harry a zvedl obočí. „Nechceš být se mnou sám?"

„Přesně," prohlásil vážně. Pak se o něco mírněji zeptal. „Vážně si myslíš, že to brzo přejde?"

„Jo," přitakal Harry. „Dřív nebo později. To je to tak hrozný?"

Povzdychl si. „Ani ne. Ale je to otrava."

„Jo, tak to je vždycky. Vítej v mém světě?"

Teď zvedl obočí Severus. „Takže je pro tebe normální, že si lidi myslí, že s někým spíš?"

„To ani ne... Většinou si vystačili s tím, že jsem buď šílený lhář nebo nebezpečný blázen."

Soucitně sykl. „To taky není nejlepší."

„Hele, to bude dobrý. A kdyžtak to ber jako reklamu. Budeš mít víc žádostí na lektvary."

Zastavil se a dal si ruce v bok. „A jaký typ lektvarů, prosím tě?"

„Nooo..."

Zvedl prst a zašermoval s ním před Harryho obličejem. „Ani to neříkej!" Otočil se a vydal se dál.

Harry se zasmál. „Vždyť ani nevíš, co chci říct!"

„Mám dobrou představivost!" houkl přes rameno.

Harry ho se smíchem rychle dohnal. „A objednávek teda máš dost?"

„Jo, Hubert už zvládne celkem dobře uvařit kondicionér, i když ho pořád má trochu řidší. Za chvíli mu ukážu i šampón."

„Takže to funguje? Strýčkovy rady fungují?"

Přikývl. „A vypadá to, že mu ani nevadí, že je mým asistentem, co vyřizuje dopisy a tak. A ..."

„A?" pobídl ho Harry.

Nakrčil nos. „Chce, abych odpočíval."

Harry důležitě přikývl. „To je moc dobře. Času fakt moc nemáš. To mi připomíná, máš ten seznam knížek na rituál?"

Severus zastavil. Jeho výraz Harrymu bohatě stačil.

„Nemáš, co?" povzdychl si. „To nevadí. Však máš spoustu práce. A moc to nespěchá."

„Harry, fakt promiň! Úplně se mi to vykouřilo z hlavy!"

Harry se usmál, ale vypadalo to falešně. „To je v pohodě. Vždyť o nic nejde."

„Ale jde. A já jsme na to úplně zapomněl. Teď už se na to zaměřím, jo? Bude to priorita!"

Harry mávl rukou. „To je v pohodě. Tvoje podnikání je taky důležitý."

„Ale ty se potřebuješ dostat domů," řekl Severus zdrceně. „Vážně na tom začnu pracovat. Slibuju."

Harry se usmál a chytil ho za předloktí. „Je to v pohodě. Vážně. Moc se tím netrap. Teď se jen zaměř na to, aby ses neupracoval, jo?"

Severus přikývl, ale žaludek měl pořád stažený. „Tak dobře. Ale promiň, tohle jsem fakt prosral."

Harry zavrtěl hlavou. „Klid. Máš toho fakt hodně." Potom se usmál. „A bacha na jazyk, takové výrazy se do školy nesluší."

Váhavě se usmál. „Tak dobře. Ale vynahradím ti to."

„Se vsadím, že jo, Srabusi."

Na moment zavřel oči a pak se otočil. „Říkal jsi něco, Blacku?"

Black stál uprostřed chodby s celou svou partou. „Jo, slyšel's mě. Se vsadím, že mu to vynahradíš."

Než stačil odpovědět, chytil Potter Blacka za rameno. „Pojď, Siriusi, tohle nemá cenu. Přece si nebudeme kazit večeři."

Black ruku setřásl a udělal krok blíž. „Jako by ti nevadilo, že ti tenhle buzerant dělá do holky. A teď o těhlech dvou mele celá škola. Jste nechutní. Je mi zle."

Severus naklonil hlavu. Potter se dost bezradně rozhlížel, Lupin zkoumal svoje boty a Pettigrew nervózně přešlapoval. Zajímavé.

„Tak to je mi líto?" nabídl mu Severus. „Zajdi si na ošetřovnu. Něco ti na to dají."

Black vytáhl hůlku. „Já ti něco dám!"

Harry vedle Severuse vyprskl smíchy, ale rychle si zakryl pusu rukou.

Teď Black mířil na něj. „Chceš mi něco říct?"

Harry měl okamžitě prázdný výraz. „Nic. Jen že..."

„Co?!"

„Jen že říct někomu, že mu něco," zdůraznil, „dáš... Zní to jako bys na něco narážel."

Severus se kousl do jazyka, aby se nezačal šklebit.

Potter znovu chytil Blacka, tentokrát za ruku, a stáhl ji i s hůlkou dolů. „Pojďme. To nemá cenu."

„Jo," ohrnul nos Black. „S těmahle řiťopichama nebudem ztrácet čas."

Severus zatnul pěsti a slyšel, jak Harry vedle něj sykl. „Můžeš si ty termíny odpustit?" zeptal se ho unaveně. „Je to urážlivé, nechutné a... nemá to úroveň?"

Black se usmál a udělal krok blíž. „Copak, buzíkovi se to nelíbí?"

Harry ho probodl pohledem a taky udělal o krok blíž k němu. „Ne."

Severus na něj zůstal zírat. A zase to tady bylo. Děsivý, elegantní mafián. Úplně ho viděl, jak si natahuje krémové rukavice, než vystřelí Blackovi díru přesně mezi oči.

Udělal k Blackovi ještě jeden krok a uhlazeně mu doporučil: „Tak si to laskavě odpusť."

Black se zase ušklíbl. „Nebo co? Natrhneš mi prdel?"

Všichni sebou cukli.

„Siriusi, to stačí," sykl Potter a znovu ho chytil za rameno. „Jdeme!"

„Ne," vytrhl se mu. „Copak tobě to nevadí? Dělá ti do Lily. Nasazuje ti parohy tím samým ptákem, kterým-"

„Dost!"

Black zmlkl.

Všichni zůstali zírat na Lupina, který měl pěsti zaťaté tak silně, že se mu třásly celé ruce. „Už jsi řekl dost," procedil skrze zuby.

Potter byl rudý a vrtěl hlavou. „Tohle poslouchat nebudu," otočil se k odchodu.

„Jamesi, počkej. Já to tak nemyslel!" rozešel se za ním Black.

„Přestaň," zastoupil mu Lupin cestu a zavrtěl hlavou. „Nech ho být."

„Pusť mě!" pokusil se obejít, ale Lupin mu znovu zastoupil cestu. Zvedl ruku, aby ho chytil, ale pak si to rozmyslel a zase ji spustil. „Už to stačilo."

„Chci se omluvit!" zasyčel na něj.

Severusovi chyběl popcorn. Tohle se vyvíjelo zajímavě.

„A za co?" zeptal se ho Lupin klidně.

„No, za..."

„Ano?" pobídl ho.

„No za to, co jsem řekl."

Lupin zavrtěl hlavou a ustoupil mu z cesty. „Nemáš ani ponětí, co?"

Black mlčel.

„Měl by sis to pořádně rozmyslet," řekl sklesle a vydal se chodbou pryč. Pak se ještě zastavil a znovu se otočil. „Herolde, Severusi, omlouvám se, že jste to museli poslouchat."

Harry vedle Severuse kývl. „Taky mě mrzí, žes to musel slyšet. Měj dobrou večeři."

„Děkuju." Zase se otočil a pomalu šel pryč.

Pettigrew se rozhlédl po chodbě a zatěkal očima mezi Lupinem a Blackem. „Taky se půjdu najíst," vykvikl a rychle běžel za Lupinem. Ten ho ještě za chůze objal kolem ramen.

Za chvíli byli na chodbě s Blackem sami.

Black znova vytáhl hůlku a namířil s ní na Harryho. „Tohle je tvoje vina."

Harry se na něj díval, jako by viděl slimejše, co mu chce sežrat nohu.

„Nic mi na to neřekneš? Víš, že mám pravdu," zavrčel Black.

Mlčel a ještě jednou si ho prohlídl. „Nemáš," řekl pomalu. Pak udělal krok blíž. A ještě jeden. Nakonec stál s Blackovou hůlkou připíchnutou k hrudi. Ruce měl volně svěšené.

Severus to vytřeštěně sledoval s připravenou hůlkou.

„Nemáš pravdu. Vlastně se mýlíš v tolika věcech, až to pěkný není," pokračoval Harry ledově klidně. „První: Se Severusem nejsme pár. Ano, je to úžasný kluk a já bych byl šťastlivec, ale nechodíme spolu. Za druhé, do Lily nedělám. Tou poznámkou jsi možná ztratil nejlepšího přítele. Vážně si myslíš, že je kurva?"

Black zatnul zuby a víc zatlačil na hůlku. Její konec začal červeně zářit.

„Zatřetí: těmi svými hnusnými poznámkami ubližuješ více lidem, než si myslíš. Kolik přátel budeš mít dneska večer, až se všichni dozvědí, co jsi říkal?"

Z místa, kde se hůlka zapichovala do hábitu, začal stoupat malý pramínek kouře.

„Začtvrté: Nechápu, jak můžeš být tak xenofobní a arogantní. Je to snad rodinný rys? Protože tvůj bratr nic takového ještě nevypustil z pusy. Proto jsi odešel z domu? Byli na tebe moc slušná rodina?"

Zavrtěl hlavou. Hábitu, který začínal kouřit čím dál víc, si nevšímal.

„A teď za kolikáté, za čtvrté?"

„Za páté?" opravil ho Severus.

„Dobře. Za páté. Je mi z tebe zle. Ale ještě hůř mi je, když si tě představím od teď za pár let v temné kobce v Azkabanu. Samotnýho. Bez jedinýho člověka, který by se za tebe postavil. I když bys tam byl nevinně." Zavrtěl hlavou. „Nevím, proč jseš takovej kretén, ale už mi dává mnohem víc věcí smysl. A varuju tě..."

Harryho hábit začal hořet.

Black zděšeně uskočil.

A Harry se podíval klidně dolů na hruď a několikrát rukou poplácal plameny. Když je uhasil, podíval se zpátky na vyděšeného Blacka. „Řekni, kolik toho ještě můžeš ztratit?"

„Nic o tom nevíš," dostal ze sebe Black přiškrceně.

Pokrčil rameny. „Něco jo."

„Proč bych tě měl poslouchat?"

Harry se zarazil a naklonil hlavu na stranu. Vypálená díra v hábitu pořád trochu doutnala a Severus mohl vidět kousek rudnoucí kůže.

„Proč bys měl?" zopakoval. „Nemusíš. Nenutím tě. Ale rozhlídni se. Už teď jsi sám."

„Nevíš, o čem mluvíš. Moje rodina –"

Harry se zasmál. „Tvoje rodina? Ale no tak. Už jsi dost starý, abys ses o sebe postaral sám. A nejsi jediný, kdo s ní nemá ty nejlepší vztahy."

Zase bojovně stiskl čelist. „A co ty o tom víš?"

Harry zaváhal. Severus úplně viděl, jak mu šrotují kolečka v hlavě. Pak vrhl pohled po Severusovi a po prázdné chodbě. Rychle se naklonil k Blackovi a něco mu zašeptal. A šeptal dlouho.

Když se odtáhl, byl Black úplně zelený. „Ale Ollivander-"

„To je druhá větev," řekl Harry prostě. „Dostal jsem se odtamtud a strýček mě vzal k sobě. Ale nevidíš mě proklínat lidi nalevo napravo, nebo snad jo?"

Black roztřeseně vydechl a prohrábl si vlasy. „To... je mi líto."

Pokrčil rameny. „Nemá cenu brečet nad rozlitým mlíkem. Ale jestli někde cekneš..."

„Nic neřeknu," rychle ho ujistil stále bledý Black. „A..." olízl si rty. „Proč mi to všechno říkáš?"

„Nevím, mohl by ses třeba probrat nebo tak něco. Nepřál bych nikomu ztratit úplně všechno. A ty k tomu máš dost blízko."

„A ty?"

„Co já?"

„Kolik jsi toho ztratil ty?"

Smutně se usmál. „Dost. Ale žiju a to se pořád počítá."

Black se nevesele zasmál. „Tak jo. Tak já... půjdu."

„To bude nejlepší. Ale Blacku, ještě něco."

„Co?"

„Dlužíš nám omluvu."

„Promiň, že jsem tě popálil."

„To bylo dneska to nejmenší, co jsi provedl."

Black se zarazil a podle všeho se mu do ničeho dalšího moc nechtělo.

Harry zvedl obočí a založil si ruce na propálený hrudi.

„Co chceš slyšet?"

„Že se omlouváš za to, co jsi nám řekl? A že už nikdy neřekneš žádný z těch homofobních keců. Nikdy. Před nikým."

„Dobře."

Harry se vůbec netvářil spokojeně.

„Asi bys to měl udělat. Takhle naštvanýho jsem ho ještě neviděl," podotkl Severus.

„Pardon. A slibuju, že už nebudu říkat nic hnusnýho o buzících."

„Perfektní," přikývl spokojeně Harry. „A kdyby sis uvědomil, proč s nimi máš takový problém, to by bylo taky fajn."

Teď se Black zatvářil zmateně. „Ale já s nimi problém nemám."

„Cože?" zeptal se Severus překvapeně. „A co měly být kecy, co poslouchám už od začátku roku?"

„To byly kecy na tebe. V tom je rozdíl."

„To si ze mě děláš prdel," ujelo mu.

„Nedělám," pokrčil rameny Black a vrazil ruce do kapes. „A pořád tě, Srabusi, nesnáším. Jen aby bylo jasno." Otočil se a odcházel.

Severus nevěřícně zavrtěl hlavou a podíval se na Harryho. „Co se právě stalo?" zeptal se ho šeptem.

Harry se zamračil na díru na svém hrudníku „Zničil se mi hábit."

„Víš, že to nemyslím. Co to bylo? Cos mu řekl?"

Harry se usmál a podrbal se pod uchem. „Trochu jsem přeháněl?"

„A?"

Teď se tvářil skoro rozpačitě. „To je jedno. Ale už si nemyslí, že má nejhorší rodinu na světě."

„To budeš muset rozvíst," nedal se Severus.

Harry si povzdechl, chytil ho kolem ramen a vydal se na večeři. „Spojil jsem pár věcí, co se mi stalo, s mou nešťastnou rodinou situací. A teď si myslí, že mě pravidelně mlátili jak psa ve stylu Popelky. A že mi nějaký šílenec zabil přítele před očima." Pokrčil rameny. „Hodně jsem si navymýšlel."

Severus se zarazil a pořádně se na Harryho podíval. Tvářil se až moc ledabyle. „Harry..."

Harry ho pevněji stiskl kolem ramen. „Nemá cenu to teď řešit."

„Jak se jmenoval?"

„Netrap se tím," řekl nonšalantně. „A měl jsem kliku. Mohl jsem kamarády ztratit mnohem dřív.

Severus polkl. „Je mi to líto."

Harry pokrčil rameny. „Každý nemá lehký život. Ale ten můj ještě nebyl tak strašný. A až se vrátím, všechno se dá do pořádku."

„Tak dobře," usmál se na něj Severus. „Fakt na tom zamakám."

Harry se napjatě usmál. „Super, díky!"

Chvíli šli v tichu.

„Harry?" zeptal se váhavě.

„Jo?"

„Jaký to je? Jaký je život za dvacet let?"

Harry se ušklíbl. „Nemůžu ti nic říct, Seve, to víš."

„Ne," zavrtěl hlavou. „To vím, že ne. A nechci vědět nic o sobě. Ale jaký je život. Jak..." zaváhal. „Občas, když mluvíš s lidmi, mám povit, jako bys chtěl... aby odjeli. Žili v zahraničí. A... když jde o politiku, zníš jako každý druhý, ale říkáš to tak, že spousta lidí začala přemýšlet. Měnit názory. Na mudly a tak. Už nejsou tak... radikální. Co se stane?"

Harry zavrtěl hlavou. „Nemůžu ti nic říct."

„Říkal jsi ale, že někdo z tvé rodiny emigroval..." nedal se Severus.

Harry se na moment zatvářil zmateně, ale pak se mu rozjasnilo. „Jo, to... No jasně."

„Proč by lidi emigrovali?"

Harry si povzdechl. „Nemůžu ti nic říct."

„Tak mi aspoň řekni, bude to lepší nebo horší, než jak se žije teď?"

Harry zaváhal. „To ti fakt nemůžu říct."

Kruci.

To Severusovi stačilo. Ať se stane, co se stane, nebude to dobrý. A z Harryho na rovinu nic nedostane. Bude na to muset přijít sám. Ale pak by mohl napsat plukovníkovi Pomfreymu. Třeba by mu pomohl on? A Harry by mu nic neřekl, takže by to bylo v pohodě, ne?

Ale nemůže s tím nic nedělat.

Podíval se na Harryho. Vypadal... bledě. Dloubl ho loktem do žebra. „Harry?"

„No?"

„Myslel's to vážně, že bys... no že bys byl šťastlivec, kdybysme spolu chodili?"

Harry sebou trhl. „Kdybychom, Severusi, kdybychom!"

Protočil oči. „No tak kdybychom. Moc s tím naděláš."

Zavrtěl hlavou. „Kdybys měl někoho, kdo tě... nepříjemně dloubne pokaždé, když to řekneš špatně, tak by sis taky dal pozor."

„No jo, no," pokrčil rameny. „Tak co? Jak jsi to myslel?"

„Jak jsem řekl. Měl bych kliku. Jsi skvělej. Hodnej. Staráš se o kámoše. Máš skvělý nápady. Není s tebou nuda. Tak. A nenecháš si věšet bulíky na nos, to je taky hodně důležitý."

Severus pomalu přikývl „Dobře. Děkuju."

„Za málo," usmál se Harry. „Proč se ptáš?"

Pokrčil rameny a přidal do kroku. „Jen mě to tak napadlo."

Harry se zasmál a doběhl ho. „Počkej," chytil ho za rameno. „To musíš rozvíst. Proč tě to zajímá?"

Povzdechl si. „No tak fajn. Prostě mě zajímalo, co je na mně dobrýho. Když si kupuješ přísady, taky zjišťuješ, jaký mají vlastnosti. A chceš ty nejlepší."

„Aha," řekl Harry.

No, to se mu povedlo. Zase ze sebe udělal hlupáka. Co si teď Harry asi myslí?

Najednou ho Harry chytil kolem ramen. „Pojď sem, ty moje přísado! Však se neboj, najdeme ti tu nejlepší vařečku."

Zvedl obočí. „Vařečku?"

„Jo. Nebo kotlík, kudlu, mech nebo mločí oči. Co já vím. Zkrátka ti najdeme někoho přesně pro tebe."

Odfrkl si. „Tak to ať tě ani nenapadne. A kdo je to my?"

„NO já," ukázal na sebe. „Pak ty," ukázal na něj. Roztáhl ruce do šířky a zatočil se. „No a pak Lily!"

Severus na něj zůstal zírat.

Harry tam ještě chvíli zůstal stát s roztaženýma rukama a pak vyprskl smíchy. „Nebo taky ne. TO je na tobě."

Zavrtěl hlavou a vydal se dál. „Debile."

Harry pokrčil rameny a srovnal s ním krok. „Rád posloužím. Jak to vlastně máš?"

„Jak to vlastně mám co?"

„Jak to vlastně máš? Holky, kluci, víly nebo kentauři?"

Založil si ruce na hrudi. „Jsem bi."

„Oukej," pokrčil Harry rameny. „Máš velký výběr, gratuluju."

Váhavě přikývl. „Jo. Ale holky se mi pořád líbí víc."

„Dobře."

„Jasně, kluci jsou super a tak, ale holky jsou lepší."

„Oukej."

„A je lepší chodit s holkou, protože je pak jednodušší i zařizování okolo."

Harry přikývl. „Když to říkáš."

„Jako jo, kluci jsou obecně hezčí. Víš co, bicepsy, stehna a tak. Ale s holkou to bude normální."

Harry přikývl.

„A holky hodně mluví a kolikrát o ničem. S klukama je to zábavnější." Odmlčel se. Byl v tom zmatek. „Stejně si nejspíš vezmu holku. Budeme mít děti a budeme normální šťastná rodina."

Harry ho chytil kolem ramen. „Jasně že jo. Ale tu normální rodinu bys mohl mít i s klukem, ne?"

Pokrčil rameny. „Asi jo. Ale to je fuk."

„Vždyť jo. Času máš na to dost."

„Jo, já vím." Chvíli šli v tichu. Jen šoupání podrážek bylo slyšet. „A jak to máš ty?"

Harry se zarazil. „Asi normálně."

Zvedl obočí. „Asi normálně? Co to znamená?"

„Prostě normálně. Navíc, Vždyť je to stejně jedno."

„Vážně?"

„Jo," přikývl Harry. „Tady si s nikým začít nemůžu. Narušení historie a tak. Mám spoustu práce. Prostě to je jedno."

„Ale tak to není taková věda, ne? Prostě víš, kdo se ti líbí, ne?"

Pokrčil rameny. „Nevíš. Navíc to není tak lehký."

„Není?"

„Ne. Jak zjistím, proč se mnou chtějí být?"

„Promiň, Harry, ale nechápu."

Povzdechl si a zastavil. Rozhlédl se po chodbě a sedl si na lavici pod oknem. „Hele, tady jako strýčkův učeň nejsem tak horký kalibr. Ale prostě jsem zvyklý, že když někdo chce mě, tak nechce jen mě, ale i něco navíc. Chápeš?"

„Jako peníze?"

Harry přikývl. „To taky. Je to složitý. Prostě nechodím s lidma, který neznám. Kteří..." zaváhal.

„Kteří nejsou prověření?"

„Jo," přikývl Harry.

„A jak se prověří?" zeptal se zvědavě.

Harry pokrčil rameny. „Že jsme nejdřív kamarádi? A když je znám líp... Ale pak taky riskuješ, že zničíš dobrý přátelství, takže..."

„Takže z toho zase není nic. Co?"

Harry se podíval z okna. „Vždyť je stejně jedno."

„Tak dobře," přikývl Severus. Na moment se ho chtěl zeptat, jestli se mu tady někdo líbí, ale pak si to rozmyslel. Ještě by se ho Harry zeptal na to samé zpátky. „Jak moc si myslíš, že se tým zlepší?"

Harry se usmál. „Snad hodně! Doufám, že se o to Montgomery postará!"

Jak už asi víte, vytvořila jsem projekt "Podělme se". Díky tomu bude brzo na stránkách klid-a-kakao spousta článků a příspěvků od nejrůznějších lidí ze všech možných oborů! :D (Jestli se chcete přidat taky, můžete. Všechno info je na webu.)