Měl by pít častěji.

Bylo to lepší.

Všechno bylo lepší.

Hvězdy mu rozuměly.

Všechno dávalo smysl.

Znovu se napil a usmál se, když ho whiskey rozehřála po celém těle.

Popotáhl z cigarety, podržel kouř a pak ho pomalu vydechl.

Jo, tohle je život.

Připil hvězdám.

Připil jezeru.

Připil srpku měsíce.

Připil sobě.

Připil zbytku čokolády, co našel v kapse kabátu.

Zrovna připíjel šutru, o který se opíral, když v tom uslyšel „Jestli je mrtvej, tak na něj sahat nebudu!"

„Jestli je mrtvej, tak ani nebudeš muset."

„Ale kde k sakru je? Tady někde by to mělo být, a ještě se vůbec nehnul. Třeba to je zase nějaká chyba."

„Je tady. Copak necítíš ani ten tabák?"

„Nenuť mě dýchat nosem, budu mít zase rýmu."

„Měl bys dýchat nosem, protože ti ohřeje vzduch a nenachladíš si plíce."

„No dobře, dobře. Už ho vidíš?"

„Ne."

Severus se narovnal a rozhlédl se. Taky nikoho neviděl.

„Mělo by to být někde tady. Hele, máme jména hned vedle sebe."

„No jo."

„Zkusím na něj zavolat. Mrtvý mi neodpoví, že ne?"

„A bezvědomý taky ne."

„Jo, to je fakt," souhlasil s nimi Severus a zase se napil.

„Slyšel jsi to?"

„Co?"

„Někdo něco mumlal."

„Je tu někdoo?" zeptal se jeden z těch hlasů.

Severus se zaposlouchal, jestli mu někdo odpoví.

„A nic. Ale za pokus to stálo, to musíš uznat. Rozdělíme se a začnem hledat?"

„Bude to to nejlepší. Ale někde tu bude. Cítím ho."

„Jasně. Jen kdyby byla přesnější. Mohli bychom zvětšit měřítko."

„To probereme potom, navíc by se nevešla na jeden papír. Teď hledej."

„Rozkaz!"

Severus zakroutil hlavou a zase se napil. Popotáhl z cigarety a zase se opřel o kámen.

„Co když je utopenej?"

„To má hodně blbý," nakrčil nos Severus. „Utopence nelíbám." Odfrkl si.

„Slyšel jsi to?" zeptal se jeden hlas.

Severus zavrtěl hlavou. „Ne. Neslyšel."

„Jo, slyšel. Někde to bude. Kde jsi?!"

Zaposlouchal se. Žádná odpověď.

„Dělá si z nás srandu?"

„Nemyslím si."

„Já něco zkusím. Meduňka a dračí krev jsou základními složkami přípravy lektvaru na růst zubů!"

Co to... To rozhodně, rozhodně nebylo dobře. To je přece v kostirostu, a to je něco jinýho!

„A co tam teda je?" zeptal se hlas.

Severus mu hned odpověděl: „Škornice, ptačí zob, psoralea, přeslička, pískavice, řecké seno, řebříček, kostival a hematit, apatit a tyrkys. Pak tam jsou sušené včely a –"

„Mám ho! Co tu děláš?!"

Severus otevřel oči. Před ním stál Lupin. Zvedl flašku a pokynul mu. „Piju," řekl a taky se napil.

„A už hezky dlouho, co?"

„To, to nejni tvoje věc," řekl mu.

„A nemůžeš pít někde, kde není kosa?" zeptal se ho Potter.

Severus potřásl hlavou. A prstem na ne ukázal. „Je vás víc... nebo jste sebou přitáhli i ma- matku Terezu?"

„Je úplně zlitej."

„Jo."

„Ty jsi úplně zlitej!" ukázal na Pottera prstem. „Já jsem jen tro-trošičku." A taky mu mezi prsty ukázal jak málo.

„Jo, to vidíme. Ukaž."

„Héj, vrať mi to, to je moje!" Natáhl se po flašce, ale zamotala se mu hlava.

Potter se mračil na jeho flašku. „Je skoro prázdná. Tos vypil sám?"

Severus se plácl do hrudi. „Jo, a nikomu nedám. Sežeňte si svoje."

„Proč ses tak zřídil?" zeptali se ho Lupinové.

Přimhouřil oči a spojili se mu do jednoho. „Protže to je tak lepší," řekl mu a přikývl. Trochu se mu pletl jazyk. Soustředil se a řekl znovu: „Je to tak lepší."

„Achjo. Pojď, vstávat." Potter najednou stál před ním. „Nemůžeš sedět na zemi."

„Můžu."

„Jo, ale nebudeš. Reme, pomoz mi s ním."

Severus vzal do ruky sníh a hodil ho po Potterovi. „Nikam nejdu. Zůstanu tady. Tady je mi dobře."

„Tady umrzneš."

„Neuznu. Ne-u-zmrz." Naslinil si rty a soustředil se na každé písmenko. „Ne-u-mrz-nu!"

„Jasně. A řekneš nám aspoň, proč chlastáš? Kde je Herold?"

„Pryč," pokýval hlavou a zase se opřel.

„To kvůli němu ses ožral jak doga?"

„Neeeeeeeeee," vrtěl vehementně hlavou. „To kvůli Hu-bertovi"

„Kdo je Hubert?"

Severus se na něj zamračil a mávl rukou. „Nikdo! Je to sobec, co ničemu ne-do-zumí."

„Myslím, že je to jeho kluk."

Severus hodil po Lupinovi sníh. „Nejni. Nebo možná nebude. Já nevím." Chtěl se napít, ale zjistil, že flaška je pryč? Držel ji Potter! „Vrať mi to!"

„Nevrátím. Hele, jestli vážně vypil všechno, mělo by to jít ven."

„Souhlas. Držíš vlasy nebo kouzlíš?"

Severus odmítavě zamával rukama. „Ne. Žádná vlasy."

„Ty ho drž, já ho zakouzlím. Máš větší sílu. Mně by ještě jednu ubalil."

„Dobře."

„Nedobře!" bránil se Severus. „Žádná kouzla! Ukaž si škole svoje spoďáry!"

„Už znovu nepotřebuju vidět tvoje spoďáry. Musíš se vyzvracet."

„Nechutný."

„Nekrč nos. Máš tři možnosti. Ošetřovna. Prst do krku. Kouzlo. Vyber si," řekl Lupin přísně.

„Já mu ale prst do krku strkat nebudu. Ještě mi ho ukousne."

„Já ale nechci zvracet. Bude mi špatně."

„Hlavně nebreč. Co si vybereš?"

Severus si objal břicho rukama. „Kouzlo."

„To jsem si myslel. Tak jo, já ti pomůžu, abys neudělal svinčík, a James ti s tím pomůže ven, jasný?"

„Ne."

„Super, tak pojď teď nahoru."

Než se nadál, byl nahoře. Ale jeho nohy rozhodně nestály.

„Postav se a pojď sem. Tak, to je ono. Ukaž, vlasy dáme dozadu. Předkloň se."

„Ne," zavrtěl hlavou.

„Dobře, to nevadí. Řekni, jakou barvu má tráva?"

Severus se na ni podíval. „Vždyť je s- BHGCHAAAAEEEU."

Pozvracel ten pěkný bílý sníh.

„To je ono. Skvěle, vedeš si dobře. A ještě jednou, Jamesi."

Než Severus stačil zakroutil hlavou, zvracel znovu. Bylo to nechutný. V krku i nose ho pálilo. Smrdělo to. Blech.

„Tak, a ještě jednou."

Zase. Břicho ho bolelo a chutnalo to tak odporně.

Někdo ho hladil po zádech. „Výborně, všechno musí ven."

Severus zavrtěl hlavou. „Já už nemůžu."

„Ale můžeš. Počkej chvilku. Vedeš si dobře."

„Je to odporný."

„Já vím."

„Je to nechutný." Vzlykl. „Jsem nechutnej. Fakt mě to mrzí."

„Nic se neděje. Jen ať jde všechno ven."

„Jsem odporný."

„Nejsi, jen ti je zle."

„Moc se omlouvám."

„Hlavně, ať to jde ven."

„Já nechci být jako otec!" Zavrtěl hlavou. „Všechno zvořu. Všechno zkazím. Proč je ten život tak zkurvenej?"

„Co je zkurvenýho?"

„Všechno. Hubert. Harry. Hubert. Co mám jako dělat?"

„No jo, s láskou to je těžký," řekl Potter, který stál opodál.

Severus se na něj zamračil a ukázal na něj prstem. „Ty mlč! Ty jsi stejnej! Co máte všichni s Harrym za problém?!"

„Myslíš dneska odpoledne?" zeptal se ho Lupin.

„Zakazovat Lily se s nim bavit. Nemůžu se s ním ne-bavit. JE TO MŮJ KÁMOŠ!"

„Pššt. Neřvi. Hubert žárlí na Harryho?"

„Jo. Ne. Asi. Ale je naštvanej, že sem mu šel pomoct a nezůstal jsem s nim."

„Aha. Hele, nemůžeš kašlat na kámoše. To jsi udělal dobře.," řekl mu Potter!

„No," ukázal na něj Severus prstem. „A to přesně je tvůj problém. Lily ti málem dala kopačky, protožes na ni sral. Já to vím. Ale nechci mít kopačky od Huberta, ale nechci kašlat na Harryho."

Potter zavrtěl hlavou. „Nerozuměl jsem půlce toho, co jsi řekl. Zkus to znovu a soustřeď se."

Severus znovu zamával prstem. „Ty Lily problém. Já ho nechci. Ale Harry je kámoš." Plácl se do hrudi. „Můj kámoš."

„To ti nikdo nebere. Na, napij se," řekl mu a podal mu flašku.

Severus zavrtěl hlavou. „Už to nechci. Už nikdy nebudu pít. Nebudu jako otec. Nebudu a nebudu."

„Je v tom voda. Pij."

„Vážně by ses měl napít," řekl mu i Lupin, který ho pořád držel.

Severus si flašku vzal, opatrně k ní přičichl a napil se.

„Budeš muset víc."

„Ale já nechci."

„Jen pij. Zvracet na prázdno není příjemný."

„Coste mu vlastně udělali?"

„Až vypiješ půlku flašky, řeknu ti to."

Ha, myslí si, že to nedovede. Dovede!

Několikrát si lokl a zase se mu zvedl žaludek. Tentokrát šla ven hlavně voda.

„Super. Vypláchni si pusu a znovu se napij."

Zamručel, ale poslechl.

Vypil už polovinu flašky. Byl unavený. Zavřel oči a ještě víc se o Lupina opřel. Ten s ním zatřásl. „Neusínej mi tady."

„Hmmm..."

„Hele, zvládneš se ještě jednou vyzvracet?"

Zakroutil hlavou. „Spát."

„Ještě ne. Nejdřív se musíš ještě jednou vyzvracet. No tak, před tím ti to tak hezky šlo."

Neochotně přikývl a se zavřenýma zašeptal: „Dobře."

„Super. Tak se ještě na chvilku postav. To je ono. Tak. Vlasy. Tak a můžem."

Zase zvracel. Naštěstí to brzo skončilo.

„Tak, super. A teď si vypláchni. Tak a umyj si pusu. Ještě ti vyčistím kabát... a je to."

„Hmmm..."

„Co s ním ale budem dělat?"

„Coby, odvedeme ho na kolej. Stejně už spí ve stoje."

„Tak jo. Pojď Severusi, jdeme."

Někdo ho začal někam vést. Nechal ho. Se zavřenýma očima se stejně spalo líp. Stačilo jen hýbat nohama a bylo to.

„Myslíš, že bude v pohodě? Otrava –"

„Jo, naštěstí toho vyzvracel dost. Možná mu bude zítra blbě, ale to bude tak všechno."

„Ještě ho můžeme vzít na ošetřovnu, abychom měli jistotu."

„Jamesi, bude v pohodě. Nevypil ani třetinu toho, co Tichošlápek tehdy. A skoro všechno šlo ven."

„Tak dobře."

„Věř mi, mám na to čuch."

Zasmál se. „Já vím."

„Co jste udělali Harrymu?" zeptal se jich.

„Co jsi říkal? Řekni to prosím tě ještě jednou a soustřeď se."

„Co. Jste. Udělali. Harrymu."

„Žihadlové prokletí. Jednou ho bodlo."

„To si ze mě děláte prdel."

„Já vím, Péťa to přehnal."

Severus zavrtěl hlavou. „Ne. Tohle nic není. To je nesmysl. Kvůli žihadlu tak vyšilovat? Von je vůl." Narovnal se a ukázal na Pottera. „Ale to vy taky. Proč ho kurva nemůžete nechat bejt? Ty vole. Není možný. Kvůli debilnímu žihadlu jsem v těhle sračkách."

„Mumláš, skoro ničemu nerozumím, ale omlouváme se."

Podíval se na něj a víc se o Lupina opřel. „Nechte ho už bejt. Já nejsem chůva."

„To vážně nejseš. Kde je vlastně Harold, proč tu nepije s tebou?"

„U hůlek se strýčkem."

„Cože dělá?"

„Herold jezdí na víkendy učit se o hůlkařině," říkal Lupin.

Severus souhlasně přikývl. „Jo, přesně tak."

„Aha. Tak jo. Už jdeme do hradu, takže musíš být úplně potichu, a když ti řekneme, tak se schováš, jo?"

Přikývl. „Jo."

Šli chodbou do Jeskyně. Měl lehkou hlavu a strašně se mu chtělo spát. Šli oklikami, ale to jim Severus říkat nebude. Jestli je baví chodit, tak ať si chodí.

Ozval se šoupavý zvuk.

„Pššššššš!" utišil to Severus.

„Přestaň pštípat tak nahlas! A zvedej nohy, jestli nechceš dělat randál!"

„Tak joo," zašeptal Severus a nechal je, ať bloudí hradem dál. Dával si pozor, aby zvedal nohy.

„Jaký je heslo?"

Podíval se na ně. „Co?"

„Jaký je heslo, už jsme tady, ne?"

Severus se narovnal a zamžoural. Otočil se. Rozhlédl se. Ukázal na stěnu o kus dál. „Tam."

Lupin ho tam dovedl. Opřel se o stěnu a na chvíli zavřel oči.

„No tak? Heslo, dovnitř. Do postele. Spát."

Severus se na Pottera podíval. „Neposlouchat! A proč mi pomáháte?"

„Co říkal?"

„Prý proč mu pomáháme."

„Je to správná věc. A teď šup do postele."

„Nejsme kamarádi."

„A není to jedno?"

„Nejni. Proč mi pomáháte?"

„Jsi Lilyin kámoš a v tomhle bordelu jsi taky kvůli nám. Je to fér. To heslo!"

„Fajn. Pšššt!" Stěně zašeptal: „Frňák. Čtyři. Žlutá. Pět. Kočka."

„On je vážně zlitej."

Stěna se otevřela.

Kdyby Severuse Lupin nedržel, propadl by dovnitř.

Narovnal se a podíval se na ně. „Nikam. Tam nesmíte."

„My víme. Zvládneš to do postele?"

„Jo."

„Tak fajn. A lehni si na bok."

„Dobře. Dobrou!"

„Dobrou."

Stěna se zavřela a Severus vyrazil do pokoje.

Byl potichu. Všude byla tma a ticho, ale on byl šikovný.

Dostal se do pokoje.

Sundal si kabát.

Skopl boty.

A spadl do postele.

Zavrtěl se. Otevřel oči.

Bylo světlo.

V puse mu něco umřelo.

A měl žízeň.

Posadil se.

Nemělo by mu být blbě?

Nikdo v pokoji nebyl.

Postavil se a sehnul se pro povalený kabát. Opatrně ho zkontroloval. Ulevilo se mu, když zjistil, že je čistý a v pořádku.

Díky bohu za runy a kouzla.

Pověsil ho.

Opatrně přešel do koupelny, svlíkl se a vlezl do sprchy.

Zapnul vlažnou vodu a stoupl si pod ni.

Napil se z tekoucí sprchy a pomalu se umyl.

Pamatoval si, co se v noci dělo.

Potter s Lupinem ho dovedli do Jeskyně.

Bože, to bylo trapné.

Ale aspoň neudělal nic hroznýho.

Jen se jim musí vyhýbat. Hračka.

A Hubertovi. Toho taky nechce vidět. Musí to promyslet.

Ještě jednou se napil a vypnul vodu. Omotal si ručník kolem pasu a vystoupil ven. Vyčistil si zuby.

Vrátil se do pokoje a našel ve skříni pohodlný domácí hábit. Rychle se oblékl. Mohl by dnes něco uvařit nebo si číst.

Zrovna si zapínal knoflíky, když se mu udělalo slabo. Vrávoravě přešel k posteli a pokusil se nepozvracet. Bylo mu zle. Hodně zle. Lehl si na postel a objal si břicho.

Bože.

A to si už myslel, že bude v pohodě.

Zavřel oči.

Třeba se z toho vyspí.

Nevyspal.

Přišel Montgomery, stačil mu jeden pohled na Severuse a podal mu lektvar na kocovinu. Ten, který mu Severus uvařil.

Severus ho vypil a snažil se nevnímat tu zatuchlou chuť. „Pak ti ho nahradím," zašeptal, zatímco čekal, až to začne působit.

„V pohodě, nemusíš. Co jsi vyváděl?" zeptal se ho tiše.

„Chlastal," odpověděl se zavřenýma očima. Už se přestala točit postel, to byla výhra.

Monty se uchechtl. „Tak na to bych nepřišel. Dej tomu deset minut, mělo by ti být líp. Ještě se napij a měl bys do sebe něco dostat k jídlu."

„Dobře. Děkuju."

„Za málo. Kdybys něco potřeboval, řekni, ale stejně ti nejvíc pomůže odpočinek. Zkus spát."

„Tak jo. Děkuju."

„Zatím se měj. Ahoj."

„Ahoj."

Opravdu mu bylo líp. Napil se. Přiměl se sníst jeden banán a zavřel oči.

„Tak co, Seve? Kocovinka?!" zahulákal Max, když vrazil do pokoje. „To jste asi s Hubíkem pařili, co?!"

Ani se neobtěžoval otevřít oči. „Jdi do háje. A jestli nepůjdeš, uříznu ti koule a hodím ti je tam, aby sis pro ně musel dojít."

Zasmál se. „Jéje, tady se někdo do růžova rozhodně nevyspal. No, tak nic. Měj se!" A s prásknutím odešel.

Trhl sebou. Chvíli ještě ležel bez hnutí, než začal lektvar působit. Když se mu konečně ulevilo, pomalu vstal a v koupelně si opláchl obličej. Hlavou mu pořád běžely nejrůznější myšlenky a většina z nich se buď týkala Huberta, nebo Pottera s Lupinem. Tohle vyřeší jen pořádný lektvarový oříšek.

Byl zrovna v jedné z náročnějších fází, když do laboratoře přišel Harry.

Roztržitě ho pozdravil a dál míchal fialovou tekutinu se žmolky.

„Hele, co mám, našel jsem ji u strýčka v knihovně, půjčil mi ji, ale nemáme ji nikde ukazovat. Prý není lehký je teď sehnat," řekl mu Harry a podával mu uzoučkou starou knížku.

Severus jedním okem sledoval bublající pomalu žloutnoucí lektvar a vzal si ji od něj. „Ochrana mysli před vniknutími a postiženími pro mudrce přejíce si otrlými se státi?"

„Jo, měla by to být nějaká teorie nitrobrany, ale strýc ji prý nikdy moc nestudoval a víc knih nemá. Třeba ti to pomůže. Skoro jako by to nebylo úplně legální," zavtipkoval Harry.

„Tak děkuju, dej mi chvilku." Položil ji na stůl a rychle přisypal macerovaný kořen ginkgo biloby do lektvaru. „Pak se na to podívám." Začal počítat třicet osm jednoduchých zamíchání proti směru hodinových ručiček. „Můžeš počkat, až to dovařím?" zeptal se ho Severus. „Jestli nebudu opatrný, tak mi to teď vybouchne."

Harry se uchechtl. „Jasně." Sedl si k jednomu ze stolů a téměř okamžitě začal něco psát.

Když se mu konečně podařilo dostat lektvar do fáze, která nevybuchovala, zeptal se Harryho: „Co píšeš? A děkuju za knížku. Pak si ji rád přečtu."

Pokrčil rameny. „Za málo. A píšu tu řeč na setkání pro pana Riddla. Co vaříš?"

Odložil stříbrnou míchačku na podtácek a ještě jednou zkontroloval teplotu. „Je to v podstatě na soustředění. Podporuje paměť, zabraňuje přehlcení smyslů a tak."

„Fíha, to zní hodně užitečně. Pro koho to máš?"

Zvedl obočí. „Vážně čekáš, že ti to prásknu?"

„Ne," zazubil se Harry, ale jeho hravost se rychle vytratila. „Znal jsem někoho, komu by to taky pomohlo." Odmlčel se. „Fajn kluk. Dobrý kamarád."

„Z..."

„Jo." Zavrtěl hlavou. „Ale to nemá cenu řešit."

Skoro nikdy o čase před koupelnou nemluvil... „Tak až se vrátíš, můžu mu to dát. I když budu starej páprda. Prostě napiš a já ti to uvařím."

Harry se napjatě usmál. „Jasně, to bych mohl." Rozhlédl se a nahlas vyfoukl. „Kluci říkali, že jseš nasranej jak třaskavej skvorejš. Ale odmítli mi říct cokoliv jinýho. Co jsem zase zmeškal?"

Všechno se mu to zase vrátilo. Polkl. „Jo, tohle. Nevím, jestli o tom chci mluvit."

Harry se na něj smutně podíval a přikývl. „Rozumím. Jsem tady, kdybys něco potřeboval, víš to, že jo?"

„Jo," přiměl se usmát. „Vím to. A co ty, jak se máš?"

„Dobře. Dobře se mám. Strýček udělal nějaké výpočty věštěním a přišel s docela dobrým plánem."

Tohle znělo dobře. Strýček mu o Vánocích v podstatě vynadal, že ho nepoprosil o pomoc dřív, ale Severus měl pocit, že to nemyslel moc vážně. „S jakým plánem?"

„Přišel na to, že když poprosí o pomoc někoho, kdo je expert na čísla, tak se zvýší šance úspěchu. Takže..." nadechl se, „takže se mě zeptal, jestli mu dovolím do toho přidat dalšího člověka."

Severus zadržel dech. Další člověk? Tímhle tempem o tom za chvíli budou psát v Denním věštci a Severus bude v Azkabanu za temné rituály přenášející lidi... „Už víte koho?" zeptal se jen.

Harry přikývl. „Jo, Tateovou. Řekl jsem, že to buď bude ona, nebo nikdo Věřím ji. Je férová. A navíc mě už zná, nejspíš si už něco spočítala bokem a ví, že na mě něco nesedí." Uchechtl se. „Určitě si spočítala něco bokem. Víš co, dívá se na mě, jako bych byl hádanka, kterou potřebuje rozlousknout, ale zároveň mě nechává na pokoji. Připomíná mi..." zavrtěl hlavou. „To je jedno. To je dávno."

Severus se na něj podíval. Další vzpomínání?

Harry popotáhl a usmál se. „No, takže jsem mu dal povolení do toho zatáhnout i Tateovou. Budu s ní mluvit zítra odpoledne, kde jí to nastíním a zeptám se, jestli pomůže. Pak to bude asi hlavně mezi tebou, jí a strýčkem. Až to všechno spočítáte a přijdete na to, tak mě můžete poslat zpátky."

„Chybí ti to?" když se na něj Harry překvapeně podíval, dovysvětlil: „Nikdy o tom nemluvíš. Rodina, kamarádi. Chápu, že nemůžeš prozradit, že Skřeti ovládnou svět a mudlové se hromadně budou stěhovat na Mars, ale nikdy o ničem nemluvíš."

Harry se podíval z okna do jezera. Mlčel. Severus rychle zkontroloval lektvar, pořád stabilní.

„Už je to dlouho," řekl Harry do ticha. „Víš... bože, proč o tom vůbec mluvím?" promnul si obličej. „Vím proč o tom mluvím, Kechna," odfrkl si.

Severus si taky odfrkl, ale napjatě čekal, co dalšího Harry řekne.

„Je to... Ztratil jsem s nimi kontakt ještě předtím, než jsem se sem dostal."

Ty jizvy. Ten jeho stav na umření.

„Navíc, nejsou. Nemá cenu na ně myslet, když ještě neexistují." Zavrtěl hlavou. „Zní to pěkně debilně, já vím, ale zapomínám, jak vypadají nebo jak zní jejich hlas. Kdybych se nemohl vrátit k nim v hlavě, zapomněl bych úplně..."

Nezněl ani smutně, spíš... odevzdaně.

„Neviděl jsem je... jak dlouho? Nevím... Tady jsem asi půl roku, že jo? Tak to bude asi přes rok... To je prostě... Prostě je to už hodně dávno."

„To mě mrzí."

„Však v pohodě. Ale s pomocí Tateový se brzo vrátím," usmál se na něj. „Ale jo, je to divný. Ani nevím, jestli bychom si ještě rozuměli." Vzal do ruky popsaný papír a přeložil ho napůl. „Změnil jsem se."

„Někdy je změna dobrá," slyšel se říct.

Harry potřásl hlavou. „Jo, někdy jo."

Nadechl se. „Když mluvíme o té změně... Pohádal jsem se s Hubertem. A není to dobrý." Tak řekl to.

„Cože? Jak mi to mohlo utýct! Merline, Seve, to mi je strašně líto, co se stalo?"

„Je to..." Sedl si na židli. „Komplikované? Sakra, jak to říct.... V podstatě mu vadí, že mám kromě něj a lektvarů i jiný život." I sám sobě zněl zahořkle.

„Co to do háje?" Harry se odmlčel. „Tohle je teda dost hnusný. Neměl by ti diktovat, co dělat!"

„No... tak to úplně nebylo. A měl pravdu. Není u mě na prvním na místě. Ani on, ani to naše podnikání." Odfrkl si. „Ale nemůžu se přimět to chtít jinak. Nepřipadá mi to správný."

„Možná jste si jen nerozuměli? Jen to proberte. Jako... nechci tě házet do jednoho pytle s Foxy, ale jim se to taky vyřešilo tím, že si promluvili. Teda, promluvil jsem si s Jamesem já, ale kdyby to udělala Foxy hned na začátku, ubyla by spousta problémů. Mám si s ním promluvit? Jsem na to dobrý. Mám dost praxe od Kechny." Odfrkl si. „A ta přezdívka mu už asi zůstane. Vážně je to kratší."

Severus se usmál. „Jsem rád, že se ti líbí. Ale ne díky, byl bych radši, kdybys to nechal plavat. Možná, když to budu ignorovat, tak to zmizí."

Harry si ho změřil. „Jseš si jistý? Tak to většinou totiž není."

„Nejsem. Hele, jak jsi na tom teď," ukázal si na hlavu, „psychicky? Nechci na tebe navalit kupu problémů a pak tě cel týden dávat dohromady."

Harry se usmál a zaklepal si na hlavu. „Je to dobrý, díky za optání. Držím se. Tak co se děje?"

„Abych to řekl úplně stručně, Huberta štve, že jsem zazdil Riddla, když chtěl řešit podnikání."

„Protože jsi mi šel pomoct?"

„Jo."

„Sakra, Seve, to mě fakt mrzí. Ale... jako, rád bych ti řekl, že jsi nemusel, protože nemusel, ale nemůžu ti říct, že nejsem rád, že jsi to udělal. Proklít Pettigrewa by bylo hodně blbý."

„Já vím. A pořád bych udělal to samý. Jen mě strašně naštvalo, že ho vůbec napadlo, že jsem tě měl nechat být."

„Ale mohls. Zvládl bych to."

„Možná zvládl, ale o to tady nejde. Ty hlídáš záda mně a já zase tobě. O tom kamarádi jsou. Vlastně," povzdechl si, „možná by bylo lehčí, kdyby mi dal ultimátum. Buď ty nebo on. To by bylo jasný. A nebyl bych teď v těhle sračkách. Už by to bylo vyřešený."

„Seve, to nemůžeš myslet vážně! Vždyť jsem jen kámoš! Co navíc zmizí! A vůbec ne dobrej!"

Severus polkl. „Zatím jsi pořád tady..." Zhluboka se nadechl a narovnal se. „Poslouchej mě dobře, protože to, co řeknu, myslím naprosto vážně. Jsi nejlepší kámoš, jakýho jsem kdy měl. A radši přijdu o obchodní příležitost, než tě nechat s Blackovou partou samotnýho."

„Ale Lupin mě docela zvládl," namítl Harry. „A já nejsem vůbec dobrej kámoš. Zničil jsem ti máminu knihu, málem jsem tě uškrtil, jsem nebezpečný a brzo zmizím. Nemá cenu si kvůli mně ničit život."

„Já si neničím život. Jestli Hubert nedovede pochopit, že mám jiné priority než on, tak má smůlu."

„Ale to s tím koncem... to nemůžeš myslet vážně."

Zhluboka se nadechl. „Neříkej mi, co myslím a co nemyslím vážně. Doprdele, už zase začínám být naštvaný."

„Zavři oči a vydechni všechen vztek z břicha ven. Nadechni klid. Hezky pomalu."

Poslechl. Zavřel oči a soustředil se na každý nádech s výdechem. Když je otevřel, Harry ho napjatě sledoval.

„Lepší?"

„Jo," přikývl a sedl si. „Díky."

Harry si sedl vedle něj. „Vztek není úplně špatný. Někdy pomáhá."

Severus si odfrkl. „Mně ještě nepomohl."

„Mně jo. Kechnerberg mi hodně pomohl. Ale v podstatě to bylo to jediný, co mě drželo rok na nohou, když šlo všechno do kytek."

„Můžu se zeptat, co se stalo nebo dělo? Nemusí to být žádný detaily, ale..."

„Jo, v podstatě..." zaváhal. „Byl jsem... na výletě... s kamarádem a umřel. Zabili mi ho před očima, ale nikdo mi nevěřil. Měl si slyšet ty teorie. Byla to nešťastná nehoda. Zabil jsem ho já. Jsem lhář. Jsem loutka. Jsem vrah. Šuškali si o mě už předtím, ale, ale tohle... on umřel a oni se jen dohadovali místo toho, aby něco udělali. Jo, vztek mi pomohl, abych se nesložil. Vstal jsem, dělal jsem, co jsem měl, byl jsem naštvaný a často jsem vybouchl. Ale... pomohlo mi to. Podle Kechnerberga by pak byl problém, kdyby mě ten vztek nepřenesl jinam. Víš co, začneš něco dělat se vztekem a pak máš radost a zapomeneš, že jsi byl naštvaný."

„Ale já nemůžu být naštvaný."

„Proč ne?"

Založil si ruce na hrudi. „Potkal jsi mýho otce."

„Jo, to máš pravdu. Ale nikdo netvrdí, že budeš jako on. A jen proto, že nechceš být stejný jako on, to neznamená, že se nikdy nenaštveš a nikdy si nebudeš stát za svým. Víš co, většina změn se stane, protože lidi nejsou spokojení. Protože lidi něco štve. Vztek není zlý."

Zavrtěl hlavou a usmál se. „Neměl bys být tak chytrý."

„To ne já, to Kechna. Dneska jsem mu zase vymluvil díru do hlavy a ještě mě to asi nepustilo."

„Takže ti to vážně pomáhá?"

„Jo. Pomáhá. Kdybych měl někoho takovýho předtím. To by bylo skvělý." Ošklivě se zašklebil. „Ale to se nehodilo ostatním do krámu. No co," povzdychl si, „jestli chceš, můžu se ho zeptat, jestli bys k němu mohl taky chodit."

„Když já nevím, nejsem magor."

Harry si jen odfrkl a cvrnkl ho do čela. „Jak myslíš, ale vážně je dobrý. Někdy řešíme takový pakárny, jako to, že mi nikdy nechtěli dát zmrzlinu. Možná by ti pomohl s tím tvým otcem a vztekem. Ale jak chceš, je to na tobě."

„Dobře, promyslím to."

„Ale je pravda, že ne vždycky má dobrý nápady," přiznal Harry.

„Vážně?"

„Jo. Důrazně mi doporučil, abych zvážil, jestli pokračovat se schůzkami Rytířů."

Severus chvilku přemýšlel. „No, to není tak špatný nápad, ne?"

„Prosím tě, nezačínej taky. Nejdřív strýček, pak Kechna, teď ty, nemůžete mi to zakázat."

„Ale vždycky je ti pak hůř," namítl. „Ještě nebylo setkání, po kterým bys byl šťastný a spokojený. Tak tam prostě už nepůjdeme."

„Ale ty tam rád chodíš, a tvý podnikání," namítl Harry.

„Ale já tam nepotřebuju chodit. Mám dost práce i tak. A jestli ti je potom vždycky špatně, tak to asi nebude tak dobrý. Monty tam nechodí, Frank Longbottom taky ne. Nemusím ani já."

„Ale, to nejde!" Otevřel papír. „Koukni. Zatím jsem hodil jen pár myšlenek na papír, ale tahle krátká řeč by vážně mohla stát za to. Myslím, že se mu to bude líbit. Včera mi to pochválil a už mi poslal sovu, kde se ujišťoval, že vážně budu mluvit. Nemůžu couvnout. Chce, abych se soustředil na myšlenku magických pěstounů a výchovu mudlorozených. Už přesně vím, jaké argumenty použiju!"

„Harry... o tom jsem s tebou chtěl mluvit. To, co jsi včera říkal... Víš, víš že to není zrovna dobrý?"

„Co tím myslíš?" zeptal se Harry obezřetně.

„Brát děti od rodin... To nemůžeš myslet vážně. Moc o tom nevím, ale pamatuju si, že náckové brali ty správné blonďaté děti na převýchovu, aby z nich byli ti nejlepší árijci na světě. To je prostě špatný."

„Ale to je něco jinýho," namítl Harry a postavil se. Podíval se na Severuse. „Zrovna ty bys tomu měl rozumět."

Zavrtěl hlavou. „Harry, jeden případ neplatí pro všechny."

„Ale bylo by lepší, kdyby ten tvůj případ byl vyřešený, ne?"

„To tě pořád neopravňuje rozdělovat rodiny. Většina rodin je v pohodě."

„Ale některé nejsou," trval si na svém Harry.

„Je lepší být s rodinou než v sirotčinci," namítl Severus.

„Tak to bych se hádal a nemluvím o sirotčincích, ale o školách a pěstounech."

„Harry..."

„Hele, chápu, že se ti to možná nezdá, ale dal bych všechno za to, kdyby mě jako prcka vzali a dali někam, kde kouzla nejsou tabu a důvodem k výprasku!" vyjel Harry. Nadechl se a pokračoval: „Chci říct, moje dětství bylo hodně špatný. A bylo by mnohem lepší, kdyby nějaký kouzelník a přišel a podíval se, jak žiju. A vzal mě odtamtud pryč. Podívej, vím, že to maj některá děcka horší, než jsem to měl já. Ale můj zasraný strýc mě doprdele prodal. Jo, jako zrůda, co je synem nezaměstnaného budižkničemy a děvky, jsem to měl čekat, ale hádej co, nečekal."

„Garrick –"

„Nezapomeň, že nejsem Ollivander. Tohle je celé jen šaráda. A nech mě mluvit. Hele, co se stalo, stalo se. A i díky tomu vím, co je dobré. Naučili mě spoustu užitečných věcí, které se mě nikdo neobtěžoval naučit. Jsem jim vděčný. Díky nim vím, jak být jako správný čaroděj. Jak se chovat, jak mluvit, jak se tvářit. Nabídli mi nový život. Přemýšlím, jak moc by to bylo jiný, když bych se dostal dřív z místa, kde mě řezali jak psa a nedávali mi najíst..." Odmlčel se.

Severus přemýšlel. Co to ksakru všechno znamená? Co si o tom má myslet? „Harry... ale když ses sem dostal, nebyl jsi na tom dobře."

Harry se neurčitě zatvářil a pokrčil rameny. „Podařilo se mi obrátit svůj život k lepšímu. Drahý oblečení, nóbl společnost. Zrovna mi uspořádali oslavu narozenin. Měl jsem spoustu dárků. Byla to velká noc. A pak... než jsem se nadál, najednou jsem byl u tebe v koupelně a bylo mi strašně a málem jsem umřel."

„Já tě málem zabil!" zděsil se Severus.

„To spíš ten přenos. Jak jsem se cestoval v čase, tak to asi nějak blbě zareagovalo s mým tělem a některá zranění se zhoršila nebo obnovila. Ale to je v pohodě, nemám ti to za zlé. Strýček s Tateovou to brzo zařídí a já se vrátím ke svému životu a plánům."

„Tak dobře, když to říkáš."

„Jo, říkám. Vážně. Tohle," zvedl papír s poznámkami, „je prostě něco, co mi otevřelo oči. Dokonce jsem se o tom jednou i bavil u večeře se svým Pá – se svým mentorem. Víš, vážně si myslím, že jim mám co nabídnout. Myslím, že se mu to bude líbit. Vím přesně, co říct."

Severus pomalu přikývl. „Dobře."

„Tak jo. Promiň, že jsem to na tebe tak vychrlil, ale tak to prostě je. Máš ještě nějaké otázky?"

„Další setkání ti nerozmluvím, co?"

„Ne. Musím tam jít."

„Dobře." Povzdechl si.

„Hele, nevzdychej. Je to v pohodě. Já hlídám záda tobě a ty je zase hlídáš mě. Všechno je oukej. Můj život stál za prd už dávno předtím, než jsme se potkali. Podívej se na mě."

Severus poslechl.

Harry se na něj usmál a díval se mu přímo do očí. „Všechno bude v pohodě. Mám se dobře a budu se mít dobře. Jsem spokojený. Mám nejlepšího kamaráda i dobrý život. Tohle je jen drobný zádrhel v tom, abych žil šťastně až do smrti. Ale hele," usmál se ještě víc, „i ten drobný zádrhel za to pořádně stojí."

„Tak jo," přikývl Severus a usmál se. „Nechám to na tobě."

„To je ono. Ještě to potřebuju zůstat. Můžu tu zůstat nebo se ti bude líp pracovat o samotě?"

„Klidně tu zůstaň."

„Bezva." Sedl si ke stolu a pečlivě rozložil popsaný papír. „Nenech se rušit."

„Jasně." Vrátil se ke kotlíku a zkontroloval lektvar. Pořád dobrý. V téhle fázi ho může nechat tři dny. Nebo může pokračovat dál. Původně ho chtěl uvařit na jeden zátah. Odvést myšlenky. Ale teď? Šlehl pohledem po Harrym. Byl to hodný kluk, ale, nevěděl, co všechno mu může věřit. Všem těm špatným věcem? Jo, těm věřil. Zažil Harryho. Zná Harryho. Ale ty sluníčkové části? Jo, něco mu hodně zavánělo.

A nesedělo to s tím, jaký byl Harry v létě. Jaký byl Harry v září. V listopadu.

Jediný Harry, ke kterému to sedělo, byl ten namachrovaný arogantní cápek, který byl s ním na setkáních. A i ten se prostě choval divně.

Podíval se na něj. Soustředěně psal.

Harry nikdy nedělá, co se po něm chce. Dokud to on nechce. Už od prvního dne mu bylo jedno, co po něm chce Brumbál, Klobouk, Křiklan, Zmijozel,... Nic ho nedonutilo se stresovat kvůli kontaktům nebo politice.

V září by se vysmál tomu, kdo by řekl, že Harry bude mít proslov na politickém setkání mládeže.

Protože ho o to jejich šéf poprosil. Protože by mu to udělalo radost.

Vedle Riddla je Harry divný. Chová se, jako... Nechá na sebe Riddla sahat, jeho slovo je pro něj zákon....

Opřel se o stůl a zavřel oči. Byli si podobní. Bylo to zvláštní. Když byl Harry Heroldem a choval se nóbl. A vypadali podobně. Oba měli černé vlasy. A byli pohlední. A mluví podobně. Stejný tón, když se teda Harry chová nóbl. Mají stejnou intonaci. Používají stejné fráze.

Co když je Riddle jeho dědou nebo někým takovým? Pradědou? Nebo může být tím jeho učitelem. Je to ale celý divný.

Tohle se mu vůbec nelíbilo. Nebo si to celý jen představoval a vymýšlel. Třeba je Riddle jen na zajíčky a Harry na starší chlápky. Harry na sebe koneckonců nechal sahat a Harry na sebe nikdy nenechá sahat. Přál by mu, aby byl šťastný, ale z Riddla ho prostě mrazilo. Měl z něj podobný pocit, jako ze svého otce, když měl dobrou náladu a rozhodl se, že si zahraje na perfektní rodinku. Jeden krok vedle a bylo zle.

Jestli ale Harry trvá na tom, že na setkání bude chodit, tak aspoň může Severus sledovat, co se tam děje a dávat zprávy plukovníkovi. Ať mu prostě nikdo netvrdí, že je tam všechno v pohodě.