Severus se nahnul nad hrnec a sundal pokličku. Horká pára se mu vehnala do tváře a on ucítil vůni rozmarýnu, citrónu a ještě něčeho. Zvědavě sáhl po lžíci, aby omáčku ochutnal.

„Pane, to není dobré!" vykvikl starý skřítek s chmýřím na bradě, držící lžíci, která ještě před chvíli ležela na lince. „Omáčka ještě není hotová, nemůžete ochutnávat."

Severus podrážděně zafuněl. Tahle kuchyň je sice kouzelná a úžasná, ale skřítci mu nikdy nic nedovolili. Jen když chtěl vařit nějaké lektvary, mohl být v jednom koutku, který byl podle skvrn na kamenné desce určený právě na lektvarové eskapády.

Skřítek si všiml jeho zhoršující se nálady a nadšeně ukázal na lektvarový kout. „Ale pokud pán chce, může vařit tam!"

Severus se cítil jako malé dítě, kterého právě vyhnali od něčeho opravdu vzrušujícího. Přikývl a přešel ke skříni vedle koutu, kde začal zkoumat ingredience. Na vnitřní desce dveří byly připevněné háčky s pracovními zástěrami plnými skvrn, které téměř zakryly přírodní vzory. V boční kapsách byly pracovní rukavice a ochranný šátek na hlavu. Podvědomě si prohrábl už zase se mastící vlasy. Puberta byla příšerná, s těmi vlasy nemohl vůbec nic dělat, ale utěšovalo ho, že to byla jen přechodná fáze. Navíc to byla výhoda. Nepotřebuje žádné šátky, před výpary lektvarů se jeho vlasy chrání samy. I když... možná kvůli tomu se mu ty vlasy tak mastí... To musí ještě prozkoumat.

Byla tam i spousta vonných esencí a olejů, lojů a včelího vosku. Zakroutil hlavou. Lektvary, co Harry potřeboval, zakázky a zásobu na začátek školního roku už měl. Za ten týden, co tu bydlel, měl spoustu času. A vařilo se mu o hodně snadněji, když nemusel tvořit v bojových podmínkách. Zkoumal přísady ve skříni a snažil se ukousnout kůžičku u nehtu na palci. Co by se tak z tohohle dalo udělat? V podstatě všechno by se dalo použít na nějaké krémy, i když ty vonné esence byly spíš na nějaká mýdla. Sáhl po mléčně průhledné glycerinové hmotě a zkusmo ji v ruce potěžkal.

Na nejvyšší polici byly vyskládané neprodyšné sklenice s různými typy másel. Přejel po nich prsty a četl si jejich cedulky. Otevřel jednu ze zásuvek a tam našel malé lahvičky s kapátky ve víčkách. Žloutkově žlutá, Citronově žlutá, Oranžová, Růžová, Malinově červená, Vínová, Cihlová, Čerstvá tráva, Lesní zeleň, Lahvově zelená, Blankytná modř, Pařížská Modř, Baby blue, ... bylo tam snad padesát lahviček a ani jedna stejná. Na polici na úrovní jeho očí byly vonné oleje a přírodní silice. Pročítal si jejich názvy a čím déle četl, tím větší chuť měl z nich něco uvařit.

Opatrně otevřel jednu s nápisem Borovice a přičichl k ní. Zaúpěl. Svěží lesní vůně se mu propalovala sliznicemi až někam do mozku. Slzy mu vhrkly do očí. A on zadržel dech.

„Merline!" vydechl a usilovně mrkal. Lahvičku opatrně položil co nejdál od sebe a předklonil se. Opřel se o kolena a chvíli proklínal svou tupost. Čuchnout si přímo ke koncentrované silici, jak mohl? Jako úplně totální začátečník.

„Borovice?" ozval se za ním jasný hlas.

Severus se rychle otočil. U dveří stála čarodějka s rozcuchanými vlasy v červeném cestovním plášti. Jakmile ji uviděli skřítci nadšeně se kolem ní seběhli a nabízeli všechno možné od čaje po teplou koupel.

Přikývl a sáhl do kapsy pro kapesník, aby se vysmrkal. „Je to velmi kvalitní silice," zahuhlal.

„Ano, vždycky jsem pracovala jen s tím nejlepším," přitakala a dál si ho zvědavě prohlížela. „Co jsi s tím chtěl dělat?"

Severus se ošil. „Vyrobit pár mýdel nebo šampón? Ještě jsem se nerozmyslel, ale všechny ty ingredience přímo vybízejí k tomu něco zkusit. Navíc," dodal. „Mi nic jiného než lektvary v téhle kuchyni dělat nedovolí."

Bruneta se zasmála. „To si dovedu představit. Alfred byl na svou kuchyni vždycky velmi háklivý. Dřív jsme spolu o ni dost bojovali, ale pak mi vyhradil tamten útulný prostor." Kývla bradou k prostoru za Severusem. Kupodivu v jejím hlase nebyly ani stopy po sarkasmu.

„Omlouvám se," řekl spěšně, když mu došlo, komu to všechno patřilo. „Nechtěl jsem vám to ukrást nebo –"

„To je v pořádku," přerušila ho. „Jestliže ti to Alfred dovolil, tak se nemohu zlobit." Usmála se na skřítka, který Severuse předtím tak hrubě vyhnal od omáčky. „Alfrede, něco tu báječně voní, co to bude?"

„Zajíc na citronu s rozmarýnem, slečno. Bude to k dnešní večeři na rozloučenou. Zůstanete na večeři, slečno?" zeptal se s nadějí v hlase.

„Jistě," přikývla. „Citronovou omáčku bych si nenechala ujít za nic na světě."

Alfred se rozzářil a zapleskal ušima. „Připravím váš oblíbený dezert, slečno!"

„To bude skvělé." Sundala si plášť a pod ním odhalila kostkovaný, cihlově červený kalhotový kostým s modrými proužky na kapsách. Až teď si Severus všiml jejích vysokých bot. Plášť podala skřítkovi a s úlevným výdechem si sedla ke stolu, kam okamžitě připlul čajový set.

Podívala se na Severuse, který stále stál u otevřené skříně. „Dáš si také čaj? Nebo kávu? Já už dneska ráno jednu měla."

Severus přikývl. „Čaj prosím." Zavřel skříň a přešel k opačné straně stolu, kde si sedl. Ještě stále nevěděl, kdo ta slečna je, ale dle všeho tu byla doma víc než on. A navíc měla zálibu v mudlovském oblečení, které jí opravdu lichotilo, jak si musel připustit při pohledu na její dlouhé nohy.

„Alfrede? Čaj pro..."

„Severus. Severus Snape, slečno." Rychle se představil.

„Ano, čaj pro Severuse. A ještě něco. V hotelu Klementýn mám kufry, zajisti jejich přepravu sem."

Alfred přikývl a zmizel.

„Takže Severusi, jak se ti tu u nás líbí?" zeptala se ho a nalila si kouřící zlatavou tekutinu do květovaného šálku s odštíplým okrajem.

„Jsem tu moc rád," řekl rozvážně Severus. Bylo to tu o mnoho lepší než doma. Teplá voda, klidný spánek, vlastní pokoj i s vlastní postelí, vždycky něco k jídlu... „Všichni jsou tu velmi pohostinní."

„Pokud se ovšem nezačneš míchat do citronové omáčky, že?" Usmála se.

„Ano, slečno."

„A prosím, neříkej mi slečno. I když je to lepší než madam. Tak mi zkoušel říkat Harry," vysvětlila při pohledu na jeho zmatený výraz. „Jmenuji se Noreen."

„Těší mě, Noreen," přikývl Severus a napil se, aby nemusel říkat nic dalšího.

„Takže ty jsi ten Harryho kamarád, co tu zůstává do zítřka?" zeptala se ho zvědavě a přilila do čaje trochu smetany.

„Ano, slečno."

Varovně zakašlala.

„Ehm, Noreen," opravil se. „A jak dlouho tu zůstaneš, jestli se můžu zeptat?"

„Asi tak na týden. Už jsem otce dlouho neviděla, máme toho spoustu co dohánět. A pak zase zpět do Francie."

„Francie?"

„Ano," pousmála se. „Učím se u mistra Beauxe."

Severus zmateně nakrčil obočí. „To asi nebude hůlkař, že ne?"

Zasmála se. „Ne, to opravdu ne. Vyrábí parfémy. Možná něco od něj znáš. Gardénia? Kobako?" Při pohledu na jeho nechápavý výraz vzdychla. „Chanel číslo pět?"

Severus zavrtěl hlavou. „Je mi líto. Na tomto poli se zas až tolik neorientuji. Znám spíš lektvary."

„Aha," zamyslela se. „A co takhle Regenerační krém na spáleniny s využitím výtažku z aloe a norských fialek?"

Severus vykulil oči. „To vymyslel on?"

Zasmála se. „Ano, to byl on. Možná ho znáš pod jiným jménem, střídá je jako ponožky."

„Ale to už musí být hodně starý, ne?"

„A ty jsi zase hodně taktní, že?" Pobaveně si ho změřila. „Popravdě, před patnácti lety musel fingovat před mudly svou smrt, už se jim zdálo divné, že osmdesátiletý stařík má stále elánu jako čtyřicátník."

Než na to stačil odpovědět, objevila se Cindy s drobnou sovičkou na hlavě. „Pane Snape, přiletěla vám pošta."

Severus natáhl ruku a sovička přelétla k němu. Zručně jí odvázal dopis z nožky a při pohledu na známý rukopis se pousmál. Nabídl sovičce jeden z pamlsků, které Cindy připravila na tácek, a ta se poté, co si jeden vybrala, vrátila na Cindyinu hlavu, která zase odspěchala pryč. Cindy měla se sovami zvláštní vztah, vydržela hodiny na hlavě nosit Spookyho, aniž by ho vzbudila. Spooky byl ale divný sám osobě.

Otevřel mudlovskou obálku a vyndal z ní linkovaný list papíru. V rychlosti ho přelétl očima, jestli se tam nepíše něco extra důležitého a pak ho spokojeně složil. Dal si ho do zadní kapsy kalhot a vymýšlel omluvu, aby se mohl zdvořile vzdálit.

„Dobré zprávy?" zeptala se ho Noreen jakoby nic.

Dovolil si se usmát. „Tak nějak." Naštěstí už nevyváděl, jako když dostal první dopis. Doteď nemohl vystát vzpomínku na křenícího se Harryho.

Podložila si bradu rukou a zakoulela na něj očima. „Tak jdi, šup!" odmávla ho rukou. „Jdi si ho přečíst a odepiš jí."

„Jí?" zamračil se. Jak to věděla?

„Na obálce je namalovaná kytka. Neznám moc kluků, co by byli tak otevřeně na kytky. I když i ti by ti mohli psát." Mrkla na něj. „A co to bylo za kytku? Viděla jsem ji jen na chvíli. Narcis? Tulipán?"

Severus se zvedl od stolu. „Lilie."

„Ach tak. Proč zrovna lilie? Mně to přijde trochu jako upjatá kytka."

Usmál se. „Upjatá? To mi nepřijde. Zatím se měj, Noreen. Rád jsem tě poznal." Otočil se k odchodu.

„Já tebe taky!" houkla za ním a sama pro sebe si mumlala: „Lilie je rozhodně upjatá kytka."

Jídlo večer bylo lahodné. Na tu citrónovo-rozmarýnovou omáčku se vyplatilo čekat. A pečený zajíc byl taky výborný. Spokojeně vydechl a odolal pokušení vyvalit se na židli. Místo toho způsobně seděl s rovnými zády a po douškách pil bylinkový čaj. Všichni už dojedli až na Harryho, který posouval brambory z místa na místo. Severus měl chuť tu bramboru napíchnout na vidličku a sníst ji sám. Pan Ollivander si s Noreen tiše povídal a Severus by přísahal, že mu jiskří oči. Noreen se na druhou stranu červenala a každou chvíli se zachichotala.

Záviděl jí.

Ale přál jí to. Jistě, přál by si mít všechno, co měla ona, ale nechtěl jí to vzít. Když to může mít ona, proč by to s trochou tvrdé práce nemohl mít i on?

Tak úžasného otce asi už nesežene, ale možná, kdyby dával dobrý pozor, by se mohl od pana Ollivandera naučit, jak by se jím mohl stát on... Peníze problémem nejsou, ty si vydělá. Ale štěstí. Pravé nefalšované štěstí a rodina, místo, kam by patřil a kde by ho přijali bez podmínek... To by chtěl. Vždyť Noreen odmítla rodinné řemeslo, a přesto tady sedí, naprosto uvolněně a pan Ollivander jí ještě ani jednou nic nevyčetl. Dokonce ji podporuje a snaží se jí poradit, jak ještě lépe uspět ve své kariéře! A podle toho, co slyšel, si i někoho našla.

Noreen se ošila a začala upravovat pozici příborů na talíři. Severus zbystřil a natáhl uši, aby zjistil, co mu uteklo.

„Už se nemohu dočkat Vánoc," řekl Ollivander měkce. Noreen zvedla pohled a jestli si Severus myslel, že doteď vypadala šťastně... O čem to mluví?

„Vážně?" vydechla Norren. „A to ti to nevadí?"

Laskavě se na ni usmál a pohladil ji po tváři. „Kdo jsem, abych ti říkal, s kým můžeš nebo nemůžeš být? Podle toho, co jsi mi zatím o Ebele řekla, vypadá jako velmi laskavá a inteligentní dívka, co by pro dobrou věc i do ohně skočila."

Noreen se nervózně usmála. „Ano, to ona je. Ale –"

„Nori, žádná ale," přerušil ji. „Jsi s ní šťastná?"

„Jsem," pípla.

„Pak jsem šťastný i já. Jen mi řekni, unese pravdu?"

Zadržela dech a pomalu ho vypustila. „U nich doma jsou s přírodou a magií v mnohem užším kontaktu. Myslím, že jí to nebude vadit. Vždy mluvila o šamanech s velkou úctou, a i když se v Nigerii nenarodila, matka jí prý o nich hodně vyprávěla." Kousla se do rtu. „Takže ano, myslím, že unese, že jsem čarodějka."

„To slyším moc rád, dceruško." Usmál se na ni a rozhlédl se kolem stolu. Dokonce i Harry už dojedl. Vypadal sice, jako by mu uletěly včely, ale tak se tvářil dost často.

Pan Ollivander roztáhl ruce a zvedl se za židle. „Prosím, pojďme do salónu, dezert se bude podávat tam."

Severus by přísahal, že Noreen povyskočila při zmínce o zákusku, ale to si taky už mohl jen představovat. Stále tomu nemohl uvěřit. Podle všeho si něco začala s Francouzskou mudlou původem z Afriky a Ollivander ji stále chtěl poznat na Vánoce. Bude někdy pro něj něco vrcholem všeho?

Zatímco přecházeli do salónu, Ollivander se začal bavit s Harrym. Ti dva se v salónu posadili vedle sebe, takže Severusovi nezbývalo nic jiného než si sednout do křesla vedle Noreen. Na stolku uprostřed stál na skleněném podnose dort s čokoládovou polevou ozdobený malinami. Objevil se Alfred a začal ho servírovat. Při pohledu na čokoládový vnitřek s kousky malin a marmeládou Severus zapomněl na plný žaludek.

Noreen popadla talířek rychlostí blesku a ochutnala první sousto. Zavřela oči a spokojeně se usmála. „Alfrede! To je výborné!" pochválila skřítka, který sklonil hlavu. Ale uši se mu třásly.

Když vzhlédl, jeho velké oči byly lesklé. „Slečna Noreen je příliš laskavá. A Alfred bude péct oblíbený dezert slečny Noreen pokaždé, když slečna Noreen přijede domů."

Zasmála se. „Tak to tu budu velmi často."

Severus si strčil do pusy vidličku s malým kouskem dortu. Vykulil oči. Bylo to dokonalé! Jako sedmé nebe!

Všichni si ve spokojeném tichu vychutnávali lahodný dezert. Slyšet bylo jen cinkání vidliček o talíře a občasné spokojené povzdechnutí. Jak dojídali, rozhovor se opět rozproudil. Pan Ollivander si tiše povídal s Harrym a Noreen si zase něco psala do bločku. Kde ho vůbec vzala?

„Severusi?"

Trhl sebou a podíval se Noreen do tváře. „Ano?"

„Ty budeš s Harrym v Bradavicích v kontaktu, že ano?"

Opatrně přikývl.

„Mohl bys na něj prosím dát pozor?" zeptala se ho tiše.

To ho vážně prosí, aby dělal chůvu? „Proč?"

„Chci vyzkoušet jeden experiment a Harry se zdá jako skvělý způsob jak. Ale potřebuju, aby někdo zaznamenával výsledky," vysvětlila mu obezřetně a stále tak potichu, že jí málem nerozuměl.

„Experiment? Jasně že jo!" Pan Olivander s Harrym se po něm krátce podívali. Cítil, jak se mu tváře roztahují do stran úsměvem a musel se kousnout, aby se uklidnil. Už tišeji pokračoval: „A co to bude?"

Potěšeně mu úsměv vrátila. „Snažím se vytvořit parfém, ehm," zarazila se, „kolínskou. Kolínskou, která by posílila auru čaroděje, a tím mu zvýšila charisma."

Severus se zamračil. „Nejsem si jist, jestli to dobře chápu, cože má ta kolínská dělat?"

„Noreen, Severusi, omluvíte nás na moment?" ozval se pan Ollivander na půli cesty ke dveřím. Z Harryho byl vidět pouze mizející záda. „Potřebovali bychom se s Harrym na moment vzdálit do mé pracovny."

„Jistě, my se tu zatím zabavíme." Mrkla na Severuse. Počkala, než budou sami a pak už normálně nahlas pokračovala: „Snažím se vymyslet kolínskou, která by zvýraznila auru čaroděje. Auru podprahově cítí každý z nás, a když je někdo hodně magicky silný projeví se to na síle aury. Lidé okolo, kteří tu auru cítí, ho potom mají za velmi charismatického, dominantního nebo i atraktivního člověka."

Severus přemýšlel. „Takže je to něco jako feromony? Když to na sobě někdo má, ostatním víc voní a víc se jim líbí?"

„Ano," přikývla. „Ale tím to nekončí. Závisí to i na osobnosti, aktuální náladě i typu magie. Pokud už teď na tebe někdo působí dominantním a zastrašujícím dojmem, po použití té kolínské by ses před ním měl v podstatě cítit takhle maličký." Ukázala mezeru mezi palcem a ukazovákem.

„Na druhou stranu, kdyby se mi někdo líbil, a tu kolínskou použil," uvažoval Severus nahlas, „bylo by to lepší než lektvar lásky, ne?"

„Přesně tak. Pokud by tam byla přirozená přitažlivost, s pomocí kolínské by to byla bomba."

„A co nějaké negativní stránky?" rozváděl danou myšlenku dál. „Co kdyby ji použil někdo, kdo je na spodním stupni žebříčku, co by to s ním udělalo?"

„S ním nic," zvedla nalakovaný prst. „Ale okolí by na to reagovalo určitě. Jejich vnímání jeho úrovně magie by bylo díky kolínské zkreslené. Takže by měli pocit, že je magicky silnější a charismatičtější, než ve skutečnosti je. Takže by se k němu pravděpodobně začali jinak chovat a on by s trochou šikovnosti mohl po žebříčku šplhat nahoru. Nemluvě o tom, že by mu to mohlo zvednout sebevědomí, což by zase zlepšilo jeho auru. Možná by zkoušel náročnější věci, tím pádem by jeho život byl jedná velká výzva, jeho magie by na to reagovala jako kdybys jí vzal do posilovny a on by byl zase o něco málo silnější." Oddrmolila výklad a zhluboka se nadechla. Potom sáhla po šálku s čajem a napila se.

„Páni," vydechl Severus a opřel se hlouběji do křesla. „To je něco." Chvíli přemýšlel a Noreen ho nechala v tichu. Zní to neškodně. Obkresloval prstem vzor na modrém křesle a snažil se vybrat jednu z otázek, co se mu honily hlavou.

„Zní to hodně dobře," řekl nakonec. „Ale proč zrovna Harry? A není to nebezpečné?"

„Harry je Ollivander," řekla jednoduše. „Stačí špetka naší magie – a tu on podle otce a hůlek má – a kolínská pro něj bude fungovat. Zatím jsem to zkoušela jen na sobě, ale je velmi těžké tak sbírat potřebná data. Na druhou stranu ty by si byl nezúčastněný pozorovatel. Harry si nebude moct vytvořit placebo, protože nebude vědět, co ta kolínská umí."

„Ach tak," snažil se neznít zklamaně. „A co to nebezpečí?"

Zavrtěla hlavou. „Nic zlého by se nemělo stát. Rozhodně ne přímým použitím. Všechny ingredience jsou zdravotně nezávadné, takže tam nic nehrozí. Horší to bude s reakcemi ostatních. Nevím, jak dobře budou na Harryho auru reagovat. Je dost silná i běžně, tudíž by jako zesílená kolínskou mohla ostatním nadělat paseku v jejich chování. Proto taky potřebuji, abys to hlídal. Kdyby se kolem něj lidé začali chovat neadekvátně, pošli ho do sprchy, zlij ho vodou a napiš mi. Nebo jen přeruš jejich kontakt."

„A co já? Budu s ním pořád, co když zmagořím taky?"

„Nezmagoříš," zamračila se nad použitím toho slova. „Ta kolínská neovládá lidi jako nějaký lektvar nebo kletba. Pouze to lehce znásobuje jejich vnímání dané aury. Neovlivní to jejich chování. Je to jako by si vzal podpatky, rtěnku, vypnul se do výšky a choval se jako hraběnka. To všechno by taky byla jen maska, která by působila na lidi, aniž by je ovládla."

Severus se při představě Harryho na podpatcích, se rtěnkou a zženštilým chováním nepřipadal zrovna pohodlně. Ale asi má pravdu. Koneckonců, i oblečení slouží k tomu, abychom na ostatní nějak zapůsobili. A jestli aura čaroděje má běžně na ostatní vliv, co je špatného na tom ji trochu pomoci?

„Dobrá," přikývl. „Tak já ho teda pohlídám. Ale chci přesný seznam instrukcí a taky body první pomoci, kdyby se něco zvrtlo," zdůraznil. „A taky seznam všeho, co mám pozorovat, abych něco nevynechal."

„Výborně," zatleskala. „Všechno ti –"

„A ještě něco," zarazil ji, než stačila pokračovat. „Až vyladíme všechny mouchy, chci taky jednu kolínskou pro sebe."

„S tím nemůžu než souhlasit. Budu potřebovat víc zkušebních králíků. Navíc s tvou rozdílnou magií aspoň zjistím, jak nejlépe namíchat kolínskou, a to tak, abych získala stejný efekt pro každého člověka." Usmála se na něj. „Takže jdeš do toho?" zvedla svůj šálek čaje.

„Jdu do toho," opětoval úsměv a cinkl si s ní tím svým.

xXx

„Strýčku?"

„Ano Harry?"

„Už jsem si vymyslel ty předměty," pověděl mu potichu. Nějak se mu nechtělo mluvit nahlas. Měl pocit, že by to kazilo atmosféru.

„Skutečně?" zvedl obočí a ukrojil vidličkou další kousek dortu.

„Ano, nakonec jsem se rozhodl pro formule, obranu a přeměňování jako OVCE. A k tomu runy a věštění z čísel na úrovni NKÚ. Nevím, jestli chceš, abych měl i ty testy, nebo ti bude stačit slovo toho učitele."

Strýček polkl sousto a tiše mu odpověděl. „To se ještě domluví. Dneska o tvém rozhodnutí ještě pošlu dopisy daným učitelům a zástupci ředitele, ať se na tebe mohou připravit."

Severus něco nadšeně řekl a oba se po něm otočili. Neobtěžoval se to rozvést, a tak strýček pokračoval: „Vědí, že nastoupíš," koukl na hodinky. „Nebo by to alespoň měli vědět teď, jen jim dám vědět, na které předměty se nakonec zaměříš."

„Děkuju," řekl Harry slabě.

„Nemáš vůbec zač," usmál se na něj a chytil ho za ruku.

Harry se díval na tu starou, vrásčitou ruku plnou malých drobných jizviček a skvrnek. Měl pocit, že jediné, co na strýčkovi stárlo byly ty ruce. Pamatoval si je slabší, zjizvenější, vrásčitější. Jeho hlas na druhou stranu i přes tehdejší chrapot nesl sílu kouzelníka s velkým potenciálem. Pamatoval si, jak se držel jeho ruky v temnotě, přejížděl prsty po těch jizvách a naslouchal uklidňujícímu hlasu muže, který měl svůj osud zpečetěný s tím jeho.

Držel ho za ruku celou dobu. I když leželi vedle sebe na lůžkách a kolem nich bylo slyšet připravování nástrojů k operaci. A potom během celého procesu. Oba museli být při vědomí. Dostali nějaké otupující lektvary, ale přesto toho cítili až moc. Pamatoval si, jak se ho ta slabá ruka křečovitě držela. Jak ho drtila bolestí. A pak povolila.

To povolení bylo nejhorší. Harry měl pocit, že v ten moment ztratil všechno. Pak tam byl jen drobný záchvěv. A on na chvilinku pocítil úlevu. Následovala oslepující pálivá bolest tam, kde měl mít oči. Tak ostrá že měl pocit, že se zblázní. Chtěl sklouznout do ticha a klidu svého místečka v mysli, ale pevný stisk ruky mu v tom zabránil. Ta jedna jediná ruka se mu snažila poskytnout tolik podpory, že to snad ani nebylo fyzicky možné. Cítil, jak mu rukou stoupá do těla teplo a když dorazilo k očím, utišilo plameny.

Držel se té ruky jako o život. Uvědomil si, že ji musel tím tlakem ničit a rychle povolil stisk. Ona ho ale pevně držela dál.

Drželi se ještě dlouho potom, co operace skončila. Cítil, jak ruka chladne a slábne. Dostal strach, že ji ztratí a stiskl ji. Ona mu to opětovala drobným záchvěvem. Uklidnilo ho to. Za nějakou chvíli ho stiskla ještě jednou. Silně. Dlouze.

Pak stisk povolil. A to byl konec. Ruka chladla čím dál víc. Ať ji stiskl kolikrát chtěl, už mu nic nevrátila. Přesto se jí držel dál. Držel se jí, dokud mu ji jiné, hrubé a zlé ruce nevzaly. Musely tu ruku otevřít, protože se ho stále držela. Netiskla. Jen byla obtočená kolem jeho prstů.

„Harry?"

Zamrkal. Před ním byla strýčkova ustaraná tvář.

„Harry, jsi v pořádku?"

Přikývl. Roztřeseně se nadechl a na moment zavřel oči. Tváře měl horké a něco ho šimralo v koutku nosu.

„Ach Harry," vydechl strýček a přiložil mu dlaň k obličeji. Harry do ní položil svou tvář a cítil, jak mu palcem otírá vlhkost.

Otevřel oči a viděl strýčkův smutný pohled. „Co kdybychom šli ke mně do pracovny?" zeptal se ho tiše.

Harry přikývl a zvedl se. Když vycházel ze dveří, slyšel, jak se strýček při odchodu domlouvá s Noreen.

Přešel ke dveřím do pracovny a počkal, než strýček odemkne. Vkročil dovnitř a chvíli jen bezradně stál. Najednou nevěděl, co má říkat, nebo dělat.

„Harry?"

Otočil se a podíval se na strýčka, který měl ten nejlaskavější pohled.

„Chtěl bys objetí?"

Zadrhl se mu dech v hrdle. Němě přikývl a hned nato vklopýtal do strýčkovy náruče. Byla hřejivá a voněla po dřevě a čokoládovém dortu. Zabořil hlavu do jeho ramene zhluboka nasál tu vůni. Když se chtěl odtáhnout, ucítil, jak mu ruce na zádech dělají malinké kroužky. Přes hábit a triko pod ním cítil, jak ho hladí po normální kůži i těch hrozných jizvách.

Kdy naposledy se někdo dotkl jeho zad, aniž by to bylo nožem nebo bičem?

Nevěděl.

Rozplakal se.

Nejdříve to byly tiché slzy, ale potom, co strýček zašeptal: „Šššš... Už je dobře, už je dobře... Jsi tu se mnou doma... Jsi doma..." vzlyky se vydraly ven. Držel se křečovitě strýčkova hábitu a třásl se. Vzlykal a brečel a naříkal a brečel a strýček ho celou dobu držel. Celou dobu ho držel.

Když už neměl víc sil, nejistě vzhlédl. Strýček ho pozoroval smutným pohledem těch měsíčně stříbrných očí. Harry si připadal odporně. Teklo mu z nosu, z očí, určitě byl celý červený a oteklý. Podíval se na strýčkův světle modrý hábit a s hrůzou zjistil, že je nejen zmáčený, ale taky lehce zbarvený do červena.

Jeho slzy! Úplně zapomněl na ty jeho proklaté slzy! Chtěl vyděšeně ustoupit stranou ale strýček ho nepustil. „Zničil jsem ti hábit," zašeptal vyděšeně Harry.

„Je to jen hábit. Nic si z toho nedělej," odpověděl mu strýček mírně. „Jak se cítíš?"

Harry se zarazil. Jak se cítil? Popravdě... „Je mi nějak lehko," připustil.

„To jsem rád," pokýval hlavou strýček. Moc rád. Pojď si sednout, pojď." Odvedl Harryho do křesla umístěného vedle stolu. „Dal by sis něco?" zeptal se ho.

Harry zavrtěl hlavou.

„Dobře," nechal ho strýček a šel zapálit svíčku pod zvláštně tvarovanou miskou. Z připravené karafy do ní nalil vodu a z dřevěné krabičky vyndal dvě malé lahvičky, ze kterých vklepl pár kapek do misky. Pak přešel ke skříni, odkud vyndal náhradní, domácí hábit.

„Nevadilo by ti, kdybych se tu převlékl?" zeptal se ho.

Harry zavrtěl hlavou a sesul se hlouběji do křesla. Koutkem oka pozoroval, jak si strýček rozepnul několik knoflíků u krku a potom přetáhl celý hábit přes hlavu. Ucukl očima, čistě z reflexu, ale strýček nebyl pod hábitem nahý jako třeba někteří kluci z týmu. Místo toho měl na sobě béžové šortky dlouhé pod kolena a triko s rukávem po lokty. Byly vyrobené ze zvláštní látky, která byla volná, ale zároveň nikde netrčela.

„To víš, tohle počasí je něco pro mě. Musím ty klouby udržovat v teple, zvlášť když je vlhko," vysvětloval, když si všiml jeho pohledu. „Jeden by řekl, že alespoň v létě bude sucho, ale to ne. To by totiž bylo moc dokonalé," zaskuhral o přehodil si přes hlavu hnědý hábit se vzorkem drobných o něco tmavších hvězdiček. „Mrzí mě, že tě nemohu doprovodit k vlaku," vzdychl.

„To je v pořádku, vždycky jsem šel k nástupišti sám. A letos navíc jdu se Severusem," uklidňoval ho Harry. „Buď v obchodě a nějak se vypořádej se všemi těmi rodiči, co se rozhodnou ještě něco potřebovat," usmál se na něj.

„Ale mohl bych požádat Noreen, aby se s vámi na nástupiště přemístila, co ty na to?"

Harry ho chtěl odmítnout, ale rozmyslel si to. Strýček potřeboval nějakou jistotu. „To by bylo skvělé," usmál se a cítil, jak ho zaschlé slzy pnou na tvářích. „Nemáš nějaký mokrý kapesník?"

Strýček přikývl, zdánlivě odnikud vyndal jeden čistě bílý a polil ho zbytkem vody. Podal ho Harrymu a pokračoval: „Výborně, domluvím to s ní. A už jsi přemýšlel, jak to studium zvládneš?" zeptal se ho, když byl hábit na svém místě. Ještě si vzal dlouhý látkový pásek s třásněmi a zavázal si ho kolem pasu.

„No," zaváhal Harry a začal si utírat pravou půlku obličeje. „Bude to náročné. Nikdy jsem nebyl příliš studijní typ. I když," přemýšlel za pochodu, „teď nebudu hrát famfrpál ani vést žádný kroužek, takže bych času na studium měl mít dost." Usmál se. „Jenom se přinutit namalovat barevné diagramy."

„Diagramy?" zarazil se strýček, když si sedl do svého křesla za stolem.

„Herm-" zakašlal. „Kamarádka byla dost šprtka a vždycky, když se blížily zkoušky, všem nám naplánovala rozvrh, abychom viděli, jak se učit. Barevně rozlišený s hromadou diagramů rychlosti učení a efektivity k tomu," vysoukal ze sebe přiškrceně a rychle se začal soustředit na druhou tvář. Vzduchem se šířila nasládlá citrusová vůně a on se jí zhluboka nadechl. Najednou mu bylo o něco líp.

„Hmm..." pokýval strýček hlavou a mlaskl. „S diagramy ti sice nepomůžu, ale můžu ti zlehčit motivaci, pokud budeš chtít."

„Jak?" zbystřil Harry. „A co to tu tak voní?"

„Grapefruit a vanilka," kývl směrem k misce nad svíčkou, ze které se kouřilo. „A můžeme zkusit hypnózu. Dřív jsem tak pomáhal dětem před zkouškami. Byl to skvělý způsob, jak zajistit, aby se učily ale aby to nepřehnaly a ve správném momentě si daly pauzu nebo se šly bavit s kamarády."

„Vážně?" zeptal se Harry. Tohle znělo hodně dobře. Noreen se zdála být v pohodě a strýček by přeci svým dětem neublížil. „Kdy to uděláme? A co mám dělat?"

„Jestli chceš, můžeme hned." Zvedl se z křesla a přešel k prosklené vitríně, kde na podušce ležel zlatý špičatý kužel na provázku. Chytil provázek do pravé ruky a spustil kyvadlo dolů. Přešel k Harrymu, sedl si a hůlkou v levé ruce ztlumil světla. Rozsvítil svíčku na stolu a její plamen se odrážel v lesklém kovu.

„Harry, je potřeba, aby ses naprosto uvolnil. Věř mi. Pokud se tomu budeš bránit, vědomě nebo podvědomě, nemusí to fungovat," varoval ho.

Harry se zhluboka nadechl uklidňující vůně a donutil se rozevřít pevně zatnuté pěsti. Nelíbilo se mu pouštět si někoho do hlavy. Ale strýček nebyl někdo. Vydechl a otevřel přední dveře do své mysli.

„Harry, dívej se na to kyvadlo. A poslouchej můj hlas..."

Kyvadlo se začalo míhat ze strany na stranu. Plamen svíčky se v něm odrážel a bylo stále jednodušší ho sledovat.

„Těžknou ti víčka... Oči se ti zavírají..."

Těžkla mu víčka... Oči se mu zavíraly... To to asi moc fungovat nebude, když bude mít zavřené...

xXx

Článek o tom, jak vznikal koncept ollivanderovských očí zde: https://klid-a-kakao.webnode.cz/l/ollivanderovy-oci/

(odkaz na stránky je i v profilu)