Když se Harry probral, ležel v posteli. Měl těžké ruce i nohy. Na hrudi ho pálilo a v puse měl příšernou pachuť. V uších mu hučela krev, celé jeho tělo bylo v agónii. Soustředil se na svůj dech a postupně všechnu bolest uzavřel. Poslední, co si pamatoval, byl Snape, který se do něho pokoušel nacpat nějaký lektvar. Snape! Tak tomu parchantovi se fakt podařilo ho zachránit. Tomu už ten úšklebek z tváře jen tak nezmizí. Copak ho tam nemohl nechat umřít? Konečně?

Pokusil se otevřít oči a ten prostý pohyb mu vyvolal bodající bolest hlavy. Jako by měl svůj vlastní, osobní cruciatus jen v mozku. Vytvořil si v mysli ocelovou láhev a začal do ní všechno pomalu stáčet. Od Snapea se sice nitrobranu nenaučil, ale bolest byla dostatečnou motivací, aby sebral všechny střípky informací, které od něj a z knih získal, a toto umění alespoň částečně ovládl. A že času a příležitostí pro trénink měl více než dost.

Když necítil nic jiného než jemné pulzování, které pronikalo skrze tlustou ocelovou stěnu a které se dalo ignorovat, opatrně otevřel oči a rozhlédl se po místnosti, ve které ležel. Byl to strohý, tmavý pokoj s jedním oknem. Vypadal asi tak používaně a oblíbeně jako ten, který obýval Harry u Dursleyů.

Za okny byla tma a jediným zdrojem světla byla stolní lampa u stolu přeplněného knihami. Tam seděl zády k Harrymu nějaký kluk, zuřivě píšící na kus papíru a mumlající si cosi o latinském překladu a neschopných idiotech, co neumí pořádně napsat psací d tak, aby nevypadalo jak c a l za sebou.

Ozvalo se bouchnutí dveří a domem se ozval řev, oproti kterému zněl strýc Vernon jako mírný a příčetný beránek. Chlapec sebou trhl a rychle vstal od stolu. Harry rychle zavřel oči a otevřel je, až když uslyšel zavírání dveří. Opilecký křik neustával a za chvíli se k němu přidal i čím dál hlasitější mladší hlas. Pak přišla rána a zvuk tříštícího se nábytku. Potom bylo ticho.

Dveře se otevřely a do pokoje se vrátil nervózní kluk. Prohrábl si vlasy a rukávem si opatrně utřel krev, která mu tekla ze zlomeného nosu.

Harry vytřeštil oči. Asi má halucinace! Není žádný důvod, proč by Snape použil omlazující lektvar. Stál před ním kluk z myslánky, kterému Pobertové stáhli kalhoty před celou školou!

Halucinace, bludy, únava mozku způsobené přiotrávením lektvary. Ano, to znělo přijatelně. Snape musel do Harryho nalít spoustu lektvarů, aby alespoň trochu fungovaly a vedlejším účinkem jsou halucinace, kdy se Snape zdá stejně tak starý, jako je Harry.

„Dobrý večer, pane," řekl Harry chraptivě a cítil, jak mu velmi známý oheň zaplavuje hrdlo. Promnul si krk a prsty odloupl čerstvý strup z mělké prohlubně.

Snape se tvářil překvapeně: „Promiňte, ale asi jste si mě s někým spletl."

Žádný výbuch vzteku. Žádné urážky. Dokonce i zdvořilost. Tak tohle mu mozek nebral. Halucinace. Určitě se zbláznil a mysl mu ukazuje šílenější variantu světa.

Posadil se a narazil hlavou o zešikmený strop. Ocelová láhev se tím nárazem roztříštila a Harry se s výkřikem „Doprdele!" chytil za hlavu.

Snape začal příliš hlasitě vysvětlovat cosi o magické esenci a povzbudivém lektvaru.

Na to Harry neměl. „Ticho!" zasyčel.

Profesor se evidentně urazil a spustil ještě hlasitěji: „No prosím, já se vlastně vůbec nemusel obtěžovat, že? Vůbec neležíte v mé posteli, a tak se nemusíte rozpakovat a - "

„Doprdele ticho! Hlava. Mudlomrdsky bolí." procedil skrze zuby Harry. Smrtijedský slovník mu byl užitečný. „Prosím. Kurva, ticho. Pane! I Merlin by z tohohle chyndil!"

Snape se zarazil. Harry si opět představil termosku a nacpal veškerou bolest dovnitř. Syčel u toho a vrčel, ale bylo to rychlejší. Když už cítil jen pozůstatek bolesti, prošel si předešlou scénu. Ten výlev si mohl odpustit. Jeho by to zklamalo. Takhle ho přece nepřevychovali. A to se snažil být slušný... Ale nadávky tak krásně ulevují duši! Třeba se to dá ještě trochu napravit? Nedivil by se, kdyby ho Snape zabil... Ale i to by mohlo stát za to.

Pomalu otevřel oči a povzdechl si, když uviděl kluka s ústy dokořán. Ani bolest hlavy mu od těch halucinací nepomůže.

„Promiňte, profesore. To víte, Cruciatus migrenus," suše se zasmál vlastnímu vtipu a dál ignoroval svůj řezavě bolestivý chrapot.

„Proč mi říkáte profesore?"

Tak to bylo divné. Že by měl kromě vidin i slyšiny? Jediný pohled do obávaných očí mu stačil. Tohle nebyl pevný nitrobranný val, na který byl zvyklý. Tyhle oči, zarudlé a opuchlé nedostatkem spánku, byly jako otevřená kniha. A Snape by se nikdy obrany své mysli nevzdal. A ten kluk před ním očividně nemá o ničem tušení. Takže, co se to tu vlastně děje?

„Promiň, asi mám ještě vidiny. V jednu..." zarazil se, když se mu udělalo obzvlášť slabo. Zhluboka se nadechl a počkal, až se vlna nevolnosti přežene. „Připomněls mi někoho jiného."

„Ehm, dobře." Přijal jedno vysvětlení a okamžitě začal žádat další: „A co tady děláte? Koho jsem vám připomněl? A co se vám -"

Wow, přímočarost. Jak... nezmijozelské. Co když je to Snapeův syn? A co ten řev zezdola? Byl to snad profesor Snape? Zlomil by nos vlastnímu synovi? Bastard... A ještě ke všemu mu ten kluk vykal!

„Kolik si myslíš, že mi je?" přerušil unaveně tirádu mladého Snapea. Ten vypadal nesvůj. Očividně ho nechtěl urazit, ale myslel si své.

„Třicet?" navrhl nejistě.

Harry se trpce zasmál. Jistým způsobem mu to lichotilo. Byl si jist, že mu ten kluk minimálně deset let ubral. „Jsi příliš štědrý." Přímo viděl jeho spokojenost, že odhadl čtyřicítku správně. „Šestnáct." S pobavením sledoval jeho překvapení. Vyvedený z míry vypadal úplně nesnapeovsky. Třeba je spíš po matce? Ale nikdy o žádné paní Snapeové neslyšel, chudák ženská...

„Ale, ale, to není možné. Jak... Vypadáte tak, tak..."

„Špatně?" dokončil za něj. Byl si vědom toho, že musí vypadat jako mrtvola. Zas až tak hloupý není. Podle práce, kterou s ním všichni měli, a času, který promrhali na to, aby ho spravili, by to dokázal odvodit každý. A že některá ta zkrášlující kouzla byla na profesionální úrovni hodné onoho velkého finále.

Nečekal na odpověď a zvedl se z postele. Zavrávoral, opřel se o šikmý strop a čekal, než mu zmizí mžitky před očima. Možná to nebyl tak dobrý nápad. Když viděl jasně, uvědomil si, že ho Snape přidržuje. Pustil ho hned, jak si všiml, že Harry získal zpět stabilitu.

„Kam si myslíš, že jdeš? Musíš odpočívat."

A vykání je konec, pomyslel si Harry lítostivě. „Na to mám celou věčnost," odsekl. „Potřebuju na záchod," připustil a protočil nad sebou oči.

„Nemusíš se hned rozčilovat," obořil se. „Koupelna je hned naproti," trhl hlavou tím směrem, „pomůžu ti."

Harry ho chtěl odmítnout, ale bez pomoci by si dal několikrát na hubu anebo by jednoduše omdlel. S kývnutím se o něj opřel a pomalu se vydali z pokoje. Na vkus Harryho měchýře až příliš pomalu, ale zbytek jeho těla byl za to tempo vděčný. Přestože bolest zablokoval, její stín zakořenil v jeho zraněních a odmítal zmizet. Každým krokem cítil, jak se mu napínají svaly z přílišné námahy. Když byli v polovině chodby, pot se z Harryho jen řinul a modlil se, aby tam už byl. Měl pocit, že se mu stehna snad rozervou bolestí.

Snapeův syn mezitím vrhal nervózní pohledy směrem ke schodišti a celou dobu napjatě poslouchal ve snaze zachytit sebemenší stopy zvuku.

S napnutím všech sil došel Harry tiše do koupelny, na nic nečekal, stáhl si kalhoty a sedl si na mísu. Přes mžitky, co měl před očima, skoro nic neviděl. Na choulostivost rudnoucího kluka vedle sebe opravdu neměl nervy. Rozdíl mezi použitím záchodu a válením se ve všemožných tělních tekutinách před šklebícími se Smrtijedy byl nepopsatelný. Ticho mezi nimi se prodlužovalo a byl slyšet jen dopadající proud moči. Jak dlouho neseděl na záchodě? Párkrát za odměnu. Většinou, když byl na tom příliš špatně během léčby, tak mu prostě vyčistily trubky klystýrovým kouzlem. Nikdy by nevěřil, že může být obyčejné prkýnko tak pohodlné...

„Ty vole! Vstávej! Nespi do háje!" probudil ho křik a ruce zabraňující mu v pádu.

Podíval se na Snapea, který získal trochu ztracené sebedůvěry. Chytil se ho za paže, aby se mohl zvednout. V duchu si spokojeně přikývl, když jeho opora zase znervóznila. Mít navrch je umění, zvlášť s nahými půlkami.

„Díky." Sebevědomě se usmál, zapnul se, dovrávoral k umyvadlu se skvrnami od rzi a umyl si ruce. Potom se sklonil a napil se železité vody přímo z kohoutku. Nedošlo mu, jakou má žízeň! Opláchl si obličej, když mu studená voda dopadla na rozpálené tváře, cuknul sebou tak, že ho zabodalo v kříži a svaly v břiše se mu bolestivě sevřely. Narovnal se a podíval se do zrcadla. Strnul. Jeho obličej už nebyl jeho.

Málem by zapomněl.

Opravdu, zlomený nos, přeražená čelist, lícní kosti, jiné oči, o kousek delší vlasy... Alespoň si při spravování této části těla dali záležet. Rysy jeho tváře byly bez pochyb souměrné. Srovnání přeraženého nosu, lícní kosti a čelisti mohlo dopadnout hůř. Ale ne, už nevypadal jako kopie Jamese Pottera.

Ollivanderovsky šedé oči ho pozorovaly jako cizince. A nebyl jím snad? Už nebyl ničím, čím by Harry Potter snad mohl být. Lehce ho svědily a pálily, ale to má prý časem zmizet. Až se magické hladiny vyrovnají a oči se plně přizpůsobí jeho životní síle, bude vše v pořádku. Už teď viděl lépe než s vlastníma.

Jemná pavučina jizviček, šířících se od očních důlků překrývala několik hrubších. Na ty se snažil nemyslet, ale už nikdy neuvidí lžíci jen jako lžíci. Přejel po nich prsty. Za několik let po nich nebude ani stopy, ale zatím představovaly vlákna cizí magie proudící do jeho těla. Až se jeho magie plně smísí s celým tělem, bude magický transplantát plně přijat.

Vybavil si, co ten doktor říkal. Magická transplantace. Zatímco ve starém Římě často praktikována, v dnešní době byla postavena mimo zákon, protože dárce orgánu vždy zemřel. Společně s oním orgánem totiž daroval i svou magii, kterou tam musel soustředit, aby měl orgán v novém těle šanci se ujmout.

Vzpomínka na starého Ollivandera mu je naplnila slzami, ale on je rozmrkal.

Když se otočil k synovi Snapea, nebyla po Harryho myšlenkových pochodech na jeho tváři ani stopa. Ten seděl na vaně a zíral na pentagram načmáraný na podlaze. Takže sem se Harry přemístil? Harry zaváhal, ale nakonec se vrávoravě posadil vedle něj. Po chvíli ticho přerušil: „Co se tady stalo? Právě teď bych měl být..." mrtvý. Ničemu by neprospělo říct to nahlas.

Čekal, vypadalo to, že mu neodpoví, ale nakonec mu mladý Snape zdráhavě odpověděl: „Měl to být rituál prozření... Našel jsem ho v mamčině knize... Měl mi ukázat osud... Cestu, po které se vydat..."

To nedává mysl, pomyslel si Harry. Jeho vlastní osud byl v prdeli v momentě, kdy Trelawneyová pronesla tu věštbu. To věděl a smířil se s tím. Ale neznamená to, že si ho někdo může přivolat jako křišťálovou kouli. A kam? A jestliže je teď tady, co se stalo na smrtijedském shromáždění? Voldemort musel rozpoutat peklo na zemi, jestli mu Harry zmizel. Roztřásli se mu ruce a stáhlo se mu hrdlo. Prvním místem, kam Pán zla půjde, budou domovy jeho přátel...

„Tak to je průser, Snape! Musím zpět. Hned!"

„Jak?" vyštěkl. „Nemám ani ponětí, jak ses dostal sem!" zoufale si prohrábl vlasy. „Jak mám vědět, jak tě poslat zpátky? A kam?"

„A co kdybys ses zeptal svého idiotského otce?" vyštěkl Harry frustrovaně a hlas mu námahou přeskočil. „Vůbec jsem se o to neprosil, víš? Nějaký tvůj rituál mi může být ukradený, kor, jestli jsi tak pitomý, že ho poděláš hůř, než Merlin své dementní kalhoty!" V Harrym se něco uvolnilo. „Všechno jste zničili! Takže to napravte dřív, než umřou další nevinní!" Možná že když Harryho k Voldemortovi odvedou, může ještě Snape předstírat, že je stále na temné straně. Rozklepaly se mu ruce. Ještě stále je tu naděje... Třeba se smrtijedi ještě k Doupěti nedostali... Harry se zhluboka nadechl. „Co kdybys prostě došel pro otce a nechal mě to s ním vyřídit? Prosím?" Na konci se mu hlas zlomil. Docházel mu vzduch! Snažil se dýchat, ale tíha na prsou mu v tom bránila. Zalila ho vlna horka a krev mu začala bušit v hlavě. Klid! Hlavně klid....

Upíral pohled na zašlou spáru mezi dvěma kachličkami a zaťal nehty do dlaní. Soustředil se na pocit palců opírajících se do ukazováků a opakoval si svoji mantru. Brzy bude konec. Brzy bude konec. Brzy bude konec... Zabralo to. Zhluboka se nadechl a vrátil se zpět k nic netušícímu Snapeovi, který Harryho vyděšeně pozoroval.

„Můj otec nemá ani ponětí že jsi tady. Jestli to zjistí, tak nás zabije oba, chápeš? Takže přestaň laskavě řvát a uklidni se. Nevím, kdo jsi, jak si se sem dostal, ani jak tě poslat zpátky." Založil si ruce na hrudi. „Možná, kdybys mi to řekl, mohli bychom se k něčemu dobrat. A taky bys mi mohl říct, odkud znáš mé jméno a mého otce. Nepřipadáš mi jako někdo, kdo se stýká s mudly, opilci a dělníky." Gestem ruky obsáhl celou jeho osobu. Harrymu se vybaviy drahé šaty přehozené přes pelest postele.

Zatraceně, co to znamená? Jestli jeho otec není profesor Snape, tak kdo to je? Ve vzpomínce není, to ví jistě. I když ten kluk vypadá jako ve Snapeově myslánce, nikdo se do vzpomínky nemůže takhle vmísit. Kdyby jen mohl pořádně myslet. Je tak unavený... Ani když byl v deníku, nemohl se ničeho dotknout. Že by byl skutečně ve Snapeově domě před dvaceti lety? To je přece nesmysl... nebo není? Ale jak? Žádný obraceč času nepoužil, těch otáček by musely být miliony. Tedy ten rituál? A co mu má říct? Něco musí, ale co? Otázky se mu hrnuly v hlavě jedna přes druhou. Musí se hlavně uklidnit. Zhluboka se nadechl, a i přes pocit dušení vydechl se zpožděním. A zase znovu. Nádech. Výdech. V uších mu pulzovalo o poznání pomaleji a vlna horka byla mnohem snesitelnější. A teď rozhodnout, co říct. Nesmí říct příliš, ale ty informace se můžou Snapeovi hodit při hledání cesty zpět. Ale nejdřív si to musí ověřit...

„Kolikátého je?" zeptal se tišeji.

Snapea ta otázka překvapila. „Třicátého prvního," podíval se na hodinky, „vlastně ne, prvního srpna."

„A rok?" naléhal.

„Cože? To myslíš vážně?" Když se na něj Harry dlouze zadíval, promnul si ztuhlé svaly na krku a odpověděl: „76. Jaký jiný rok by to měl být?"

A doprdele. Doprdele. Doprdele, doprdele, doprdele. Doprdele! Takže je v minulosti. Doprdele. To je v háji. Co když už zasáhl do děje příliš? Ne, ještě nic neudělal. Ale co když šlápne na brouka a budoucnost ovládnou opice? Tohle je příliš zlé. Harry se přesto snažil nepropadnout panice. Znovu.

„Tak to máme problém. Já měl včera 31. července. Rok 1996." Pomalu otevřel dlaň a všiml si tenkých, červených půlměsíčků. Musím se toho zlozvyku zbavit, problesklo mu hlavou. Nesmí si sám ubližovat, vždycky ho to rozčílilo.

Snape na něj zůstal zírat. „To není možné... ten rituál-"

„Jsi pěkně zmršil. Přesně." Jeho naštvaného pohledu si nevšímal a vyčerpaně pokračoval: „Jistě chápeš, jak je důležité mě poslat zpět."

Snape – skutečný profesor Snape, jak si Harry uvědomil, přikývl. „Máš pravdu, zkusím na něco přijít, ale nevím, jak dlouho mi to bude trvat..."

Z dolní části domu se ozvalo nadávání a potom bouchnutí domovních dveří.

„Kdo to byl?"

„Otec," odpověděl bezbarvě.

„Ten, co ti zlomil nos?" snažil se zjistit co nejvíc se situaci zde dalo.

Snape se na něj obezřetně podíval. „Ano," řekl jednoduše.

Harry krátce přikývl. Věděl, kdy je a kdy není vhodné vyptávat se na tyranského otce. Svým přátelům o letech strávených s Dursleyovými také nikdy neřekl.

„Sprav si nos. Hojilo by se to dlouho."

Lehce se nosu dotkl a škubl sebou bolestí. „A ty se v tom jako vyznáš?" zeptal se pochybovačně. „A stále chci své odpovědi," připomenul mu.

„Na zlomeniny jsem expert." Smutně se pousmál a zívl. „Věř mi, mudlovské způsoby se těm kouzelnickým nevyrovnají."

Kývl a zkoumavě si změřil Harryho. „Neznám kouzlo."

„Je to Episkey. Vyslov to jemně. Hůlkou neklepej, jen ji přilož. A netrhej sebou. Trochu to zabolí." Soustředil se na každé slovo. Vyslovovat bylo čím dál náročnější.

„Nechceš to raději udělat sám, experte?"

Taková důvěra. Strnule zavrtěl hlavou. „Nemám hůlku." Snape zvedl jedno obočí. Už tehdy to uměl? Harry to tajně zkoušel, když byl sám v koupelně, ale nikdy se mu to nepodařilo. „Přišel jsem o ni."

„Aha." Snape vstal, přešel k zrcadlu a přiložil hůlku k nosu. Zadržel dech a příliš pevně vyslovil požadovanou inkantaci. „Jau! Kurva!"

Harry se na něj zvědavě podíval. „Lepší?"

Pozoroval Snapea, jak se prohlíží v zrcadle zepředu i z profilu. „Je to divný. Takhle předtím nevypadal."

„Předtím vypadal zlomeně a stačilo by málo a byla by z něj rozplácnutá brambora." Uklidnil ho Harry i když on sám se tak necítil. Co má o správném tvaru obličeje říkat on!? Náhodou, teď když si ho Snape zamračené změřil, vypadal opravdu jako nerudný profesor lektvarů. „Příště to řekni jemněji a výsledek bude perfektní."

Snape si odfrkl: „Seš si nějak moc jistej, že nějaké příště bude."

„Vždycky může být příště."

Vrhl po něm velmi snapeovský pohled. „Ten nos vypadá jako zobák."

Harry přimhouřil oči a předstíral, že zkoumá jeho nos ze všech úhlů. „Vážně? No, můžeš z toho udělat svou přednost." Popíchl ho a cítil, jak v něm roste podráždění. „Nebo můžeš jít za nějakým lékouzelníkem a on ti z něj udělá malý knoflíček. Nebo pršáček." Začal se usmívat, ale sám cítil, že to nebyl hezký úsměv. Spíš mu připadal jako úsměv Pána zla. Jestli si nepřestane stěžovat a neprokáže trochu vděčnosti za pomoc, jako správný hodný chlapec, Harry se asi neudrží.

Snape se ušklíbl. „Jo jasně, chápu to. Fakt vtipný."

Harrymu zakručelo v žaludku. Měl hlad, ale nic, co by stálo za řeč. Snape povytáhl obočí a pomohl mu na nohy: „Tak pojď zpátky." Harry se neochotně nechal cestou do pokoje podpírat. V pokoji si s úlevou sedl na postel. „Lehni si, za chvíli tu bude jídlo."

Přinutil se uvolnit sevřenou čelist, kterou tak měl celou cestu sem. Snape ho nepřestával udivovat. Nechápal, proč mu tolik pomáhá. Vůbec se to ke Snapeovi nehodilo. Polkl a zahnal zbytky vzteku. „Ehm, díky."

„Bondy?" zavolal Snape a hned na to se objevil domácí skřítek s miskami. Snape si je od něj vzal a kývl hlavou. „Můžeš jít."

Jednu z misek předal šokovanému Harrymu. Podle domu by Snapeovu rodinu netipoval na jednu z těch, co vlastní domácí skřítky. Vlastně, až do teď neviděl žádný kouzelný předmět jako v Doupěti. Potom, co snědl tu nejlepší polévku, jakou kdy měl, odložil misku na zem a nevěřícně zakroutil hlavou nad Snapem, který nepřítomně držel lžíci v půli cesty a četl v nějaké knize. Harrymu to připomnělo Hermionu. Stejná vášeň pro knihy, kvůli které ji museli hlídat, aby se vůbec najedla. No, Snapea hlídat rozhodně nebude. Položil hlavu na polštář, zavřel oči, uzavřel mysl a úspěšně usnul.

Probudilo ho šťouchání do ramene. Otevřel oči a uviděl před sebou Snapea s lahvičkou lektvaru v jedné a lžící v druhé ruce. A právě konec té lžíce byl zodpovědný za Harryho probuzení. Opatrně se posadil, pamatujíc na zkosený strop a zívl. Snape mu podal lektvar. Harry si podezřívavě čichl k tmavomodré tekutině vonící po citrusech. Nějaký lektvar může i vonět? „Co to je?" Zatrnulo v něm. Zpochybňovat lektvary co dostává by neměl. Měl by být přeci rád, že jimi na něj někdo plýtvá.

„Podpora vstřebávání živin. Vypij to."

„Rozkaz, kapitáne. Až do dna," zamumlal. Měl ořechovou příchuť. Zajímavé. Voní dobře, chutná dobře, proč ho do teď neochutnal? Muset umřít, aby ochutnal dobrý lektvar, se nezdálo být fér. Dal si pomyslnou facku. Jak se mohl tak rychle stát tak nevděčným?

„Tákže, cos dělal, než ses objevil u mě v koupelně?" nadhodil Snape. „Víš, třeba by to všechno vysvětlilo."

Harry si odfrknul tak, jak by to každý puberťák udělal. „Pochybuji. Žádné rituály, žádná časová kouzla, hrátky s osudem." Ale možná by mohl říct jeden detail... „I když, byla tam silná, útočná kletba. Jinak už nevím co."

„Hmm..." zamručel poznámky si píšící Snape. „A měla na tebe ta kletba nějaký vliv?"

Harry se zamyslel. Nezabila ho, ale cítil, jak jím prochází... Zavřel oči a vybavil si ten pocit. Hřejivá vlna šířící se celým jeho tělem. Obalující jeho orgány, rušící každé kouzlo, na které narazila, a vliv každého lektvaru, který do něj nalili. Váhavě přikývl a potlačil zazívání. „Neutralizovala předešlá kouzla."

„A dál?"

„Dál už nic. Potom si jen pamatuju, jak jsem se objevil v koupelně."

„Nic mezitím?"

„Ne. Jen to trochu bolelo." Vydechl vyčerpaně Harry a zavřel oči.

„A to je všechno?" nepřestával se vyptávat.

„Jo."

„Vážně?"

„Jo."

„Opravdu?"

„Jo."

„Budeš odpovídat jedním slovem už napořád?" zeptal se popuzeně.

„Jo. A budeš tak otravný taky napořád?" odpověděl mu stejným tónem a vzhlédl nahoru.

Chvíli na sebe nasupeně zírali.

„Jak se jmenuješ?" obrátil Snape.

To bylo na Harryho trochu rychlá změna tématu. „Co? Jo, jasně. Harry." Mohl si vymyslet cokoliv jiného, ale neměl na to energii.

„Harry?"

„Prostě Harry."

„Takže mám věřit, že nemáš příjmení?" zvedl obočí.

„Věř si, čemu chceš, dokud můj děda neemigruje, nic dalšího se nedozvíš." Harry si v duchu spokojeně poklepal na rameno. Uhýbací manévr jak vyšitý. Teď bude Snape přemýšlet nad důvody, proč by někdo emigroval a jak by byl spojen s Harrym a bude klid. Zároveň bude mít pocit, že má nějaké relevantní informace. Někdy sám sebe překvapoval. Podle všeho i unavený mozek dokáže na něco přijít, když se mu do toho Harry neplete.

Zívl. Nevěděl sice kolik je hodin, ale podle tmy za oknem bylo přesně mezi jedenáctou a čtvrtou ráno. „Každopádně musíš přijít na to, jak mě poslat zpátky. Nebo mě budeš muset zabít," varoval ho napůl v žertu a promnul si obličej.

„Kdybych věděl jak, už tady neoxiduješ."

„Oxiduješ?"

Mávl rukou. „Nech to plavat, mudlovština."

„Mudlovština?" Zvláštní, Dursleyovi tenhle složitý výraz na O nikdy nepoužili.

Povzdechl si. „Mudlovský výraz. Oxidace je jev, který probíhá při vystavení předmětu kyslíku. Často nevratný."

Harry se v duchu otřásl. Při představě, jak se mu odlupuje kůže vrstva po vrstvě jenom proto, že je v jiném čase.... Brrr... Ale když nad tím tak přemýšlel, měl pocit, že o tom slyšel mluvit Hermionu. „A to víš jak?" zeptal se ho.

Pokrčil rameny a potlačil škubnutí. „Koníček. Mudlovská chemie se hodí ke studiu lektvarů do hloubky. Sedmáci se jí taky trochu víc zabývají. Teda, chemii máš obsazenou v učivu už dřív, ale o molekulách a sloučeninách ti začnou říkat až později, a ještě to je dost zjednodušené."

„Ach tak." Harry se s dalším zívnutím zvedl z postele a rozlámaně přešel na druhou stranu, kde si lehl pod střešní okno. Není takový nevychovanec, aby zabral postel někomu, od koho potřebuje pomoc. Neviděl moc hvězd, ale i to málo mu stačilo ke štěstí. Nevěřil, že je ještě někdy uvidí. Měl co dělat, aby se dojetím nerozbrečel. Snape ho nevěřícně pozoroval. „Co si myslíš, že děláš?"

„Spím," řekl Harry se zavřenýma očima a vlhkostí v očích.

„No to vidím. Ale proč tam?"

Musí mít pořád nějaké otázky? To prostě nemůže jen být? „Jsem unavený." Třeba ho teď nechá. Bože, i ta podlaha je pohodlná.

„Nemůžeš spát na zemi," namítl Snape.

Harry popuzeně otevřel jedno oko. „Ne, když rušíš." Otočil se na bok k němu zády a ignoroval spoustu věcí v jeho těle, co si na ten pohyb stěžovala.

„Měl bys spát na posteli."

„Ne, díky." vycedil mezi zuby stále zdvořile.

„Myslím to vážně."

Harry zatnul zuby. „Ne. Díky. To je dobrý."

Ale Snape to nevzdával. „Nemůžeš spát na zemi, jsi - "

„Co?" vyštěkl Harry sevřeným hlasem a prudce se posadil. V pravém boku ho přitom pohybu zabodalo. Bylo sice fajn mít někoho, koho zajímá vaše pohodlí, ale čeho je moc, toho je prostě příliš. Něco se uvnitř jeho těla sevřelo a on se pokusil polknout zformovaný knedlík v krku. Teď se o něj nikdo starat nemá! Nechat ho usnout na zemi nebo ho nenechat usnout vůbec ale nic mezitím!

„Nemocný. Jsi nemocný. Málem ti selhaly orgány a byl jsi na pokraji magických sil. Málem jsi v tý koupelně umřel!" rozohnil se Snape. „Musel jsem ti dát upravený povzbuzovací lektvar! Chápeš to vůbec? Nebo je ti to jedno?"

„Upravený? Jak upravený?"

„To je jedno! A místo toho, abys mi byl aspoň trochu vděčný, že jsem zachránil ten tvůj kostnatej zadek, se chováš jako vůl! Dochází ti aspoň jak málo stačilo abys zemřel?!"

Au. Tak to se trefil do citlivého místa. Harry zná své místo a ví, kdy a jak se má chovat. „Jistěže mi to dochází, a promiňte, pane, že mé projevy vděčnosti nejsou dostatečné, ale měl jsem vážně den blbec a uvítal bych, kdybych konečně mohl spát." O ano, to znělo skutečně lákavě. Už jen ta představa nerušeného spánku byla příliš lákavá... Kdyby jen na moment zavřel jedno oko, třeba by se to nepočítalo...

„No tak to teda promiň, že se starám!"

Harry sebou trhl a zaostřil na Severuse, který evidentně čekal na odpověď. Co že to bylo? Jo jasně... omlouval se, že Harryho nenechal spát.

„Omluva přijata..." sklouzlo Harrymu z jazyka, když se otáčel na bok zády k Severusovi a spokojeně si podložil hlavu rukama.

To Snapea zaskočilo: „Co? To žádná omluva nebyla!"

„Tak z toho omluvu udělejme, ty si lehni na svou postel, mě nech spát. Všichni budeme spokojení a hlavně – vyspalí." Vůbec nechápal, proč z toho dělá takovou vědu. A nenechá ho být.

„Ty na posteli a já dole na gauči." Pokusil se smlouvat, ale jeho nervózní hlas dával najevo, jak moc je tím nadšený.

Harrymu se pomalu začínalo rozsvěcet. Jasně, nosy lámající otec. Opět se posadil a neúspěšně potlačil zívnutí. „Dole spát nebudeš určitě. Co když zešílím a budu chtít skočit z okna?" zlehčil to. „Podívej, ta podlaha je dost pohodlná na to, abych se vyspal do růžova. Nocoval jsem na horších místech."

„Nebo bychom mohli na posteli spát oba..." navrhl Snape váhavě.

Cože?! Tohle Harryho zaskočilo. Nikdy by nevěřil, že zrovna Snape navrhne někomu sdílení vlastní postele. Nevěřícně se na Snapea podíval. Ten těkal pohledem mezi dveřmi a Harrym, který ležel naproti, a zjevně se mu nelíbil výhled, který by se případnému návštěvníkovi naskytl. A přece jen, postel je pohodlnější než ta pohodlná podlaha.

„Tak dobře," souhlasil. Vstal, ignoroval mlhu, která ho chtěla pohltit, a prošel kolem Snapea jakoby nic. Lehl si na posteli co nejblíže ke zdi a otočil se tak, aby bylo na posteli místo i pro druhého. Vyprázdnil si mysl a zavřel všechny ošklivé věci do bedniček a lahví, aby ho náhodou neprobudil nějakou ošklivou noční můrou. Nebo aby se ho spíše ze spánku nepokusil zabít, jako tehdy... Ne, nebude myslet na tamto, když chce spát. Prostě ne. Pro jistotu si mysl očistil i od téhle myšlenky. Po krátké chvíli usnul a jen mlhavě vnímal prohnutí matrace pod druhým tělem.

Severus nevěřícně sledoval spící tělo na posteli. Tomu klukovi netrvalo ani dvě minuty, než usnul. Vůbec ho nechápal. Nejdřív si tvrdohlavě vedl svou, že bude spát na zemi, což byl nesmysl, a potom během vteřiny změnil názor. Zakroutil nevěřícně hlavou a odfrkl si. Jestli to takhle půjde dál, zešílí z něj.

Vlastně vůbec netušil, co by s ním teď měl dělat. Nechávat si ho v pokoji bude riskantní. K tomu musí ještě dávat pozor, aby se stav toho kluka – Harryho, připomněl si – nezhoršil. Bylo na něm vidět, že má bolesti, a i ten výlet do koupelny ho očividně vysílil. Promnul si tváře, když si vzpomněl, jak bezostyšně použil záchod přímo před ním. A ještě k tomu usnul! No, jestli se mu přitíží... Madame Pomfreyová Severuse přerazí. Ušklíbl se. Nebyl si jistý, jestli by radši čelil rozzuřené školní ošetřovatelce nebo svému opilému otci. Zajímalo ho, kdy se vrátí z hospody. Nadějně zadoufal, že s trochou štěstí ne dříve než pozítří. A kdyby tady Harryho našel... Z té představy se mu udělalo fyzicky špatně.

Každopádně ten kluk musí vypadnout z domu co nejdřív. A to znamená, že se Severus musí postarat, aby byl schopný vydržet vzhůru déle než půl hodiny. Tedy, ještě lepší by bylo, kdyby se mu podařilo přijít na to, jak ho poslat zpátky, ale to může trvat týdny, ne-li měsíce, než to zjistí. A do té doby to musí oba nějak přežít.

Nemůžu, nemám hůlku. Připomněl si, co mu ten kluk říkal v koupelně. Bez té nikam nepůjde. Kdo ví, co ho tak zřídilo, ale i malá zátěž může být pro jeho organismus v tomto stavu ohrožující. Takže mu musí sehnat hůlku. A taky musí uvařit zásoby vyživovacího lektvaru.

Začal si psát seznam. Z učebnice přepsal přísady a nechtěně se otřásl, když si uvědomil, že ho to bude stát všechno, co si vydělal během školního roku vařením lektvarů pro ostatní. Vážně, jenom semena Kulčiby dávivé ho budou stát zisk z pěti lektvarů lásky. Ještě štěstí, že snoubenec Damiany Zabini vyžaduje „péči" své drahé polovičky dvakrát měsíčně. Byla Severusovým stálým zákazníkem přes rok a půl a to má ta kráska už rok po OVCÍCH. Potom tam připsal mudlovské oblečení a něco málo jídla. Na výpravu po Příčné si ten kluk ještě chvíli počká, takže poslední položku, hůlku, tam napsal jen pro pořádek

Unaveně si povzdechl a protřel si oči. Se zívnutím se protáhl a v rychlosti se převlékl do pyžama. Když přešel k posteli, podíval se na tělo v jeho proužkovaném pyžamu nalepené na stěně. Opatrně si, aby Harryho nevzbudil, lehl na kraj postele a doufal, že usne co nejrychleji.

xXx

Zdravíčko! Dočetli jste se až sem a zasloužíte si pořádné přivítání. Takže VÍTEJTE! Postupně sem budu přidávat další kapitoly. Pouta jsou dlouhý příběh a jen pro jistotu mějte po ruce kapesníky a uklidňující nápoj. I když, to zase hrozí, že se poprskáte smíchy... Buďte zkrátka připraveni na všechno a dejte mi vědět, co si o téhle povídce myslíte!

Mám webovky i instagram - tam si můžete přečíst zajímavosti jak o téhle povídce tak o těch ostatních. Je tam i originální tvorba a články, které by vám mohly zlepšit den.

instagram: @ artiewiles

web: www.klid-a-kakao.cz