Zbláznila jsem se. Nemám jiné vysvětlení. Rozjíždím projekt "Podělme se" zaměřený všech možných kreativců... a už teď se hlásí spousta lidí :D

xXx

Severus šel po stezce pomalu a opatrně, tak jako by to udělal inteligentní člověk. Měsíc dorůstal, ale moc světla nebylo. Když konečně došel na hřiště, Harry létal jako blázen ve vzduchu. Všiml si koštěte opřeného o jednu z brankových tyčí a připraveného camrálu. Protože ho zatím Harry nepotřeboval, opřel se o tu tyč taky a zašátral v kapse. Pohled na krabičku cigaret ho zahřál u srdce. Hůlkou si zapálil a se zavřenýma očima natáhl dým do plic. Pomalu vydechl. To je ono.

V polovině cigarety se Harry přiřítil vedle něj. Vznášel se ve vzduchu a křenil se jako blázen.

„Hoď mi ho prosímtě."

S cigaretou mezi rty se sehnul a hodil Harrymu míč.

„Díky. Přidáš se?"

Neochotně se vyhoupl na koště.

„Postav se před brány a tvař se jako brankář, jo?"

„A musím bránit?" zašklebil se a opatrně odklepl popel.

„Zatím ne. Mohl bys letět víc doprava? Ještě kousek, ještě kousek, jo. To je ono."

Harry začal kolem Severuse lítat v šílených kreacích s camrálem v podpaždí a občas ho kolem Severuse prohodil obručí. Když Severus dokouřil, házel mu míč a předstíral, že je spoluhráč a protivník v jednom. Nechápal polovinu z toho, co se dělo, ale Harry byl spokojený a čím dřív to budou mít za sebou, tím dřív se vrátí do postele.

Harry naposledy prohodil camrál prostřední obručí, ve stejný chvíli, kdy kolem ní svisle prolétal, a ještě ho zvládl chytit, aby nespadl na zem.

Severus k němu slétl. „Je to všechno nebo chceš zkusit ještě něco?"

Harry zívl a zavrtěl hlavou. „Ne, dneska jsem už vyzkoušel všechno, co jsem potřeboval. Díky za pomoc. Bylo snazší si tak představit jednotlivé pozice."

„Za málo," usmál se Severus a slezl z koštěte.

Uklidili s Harrym camrál zpátky do místnosti s vybavením, a když se Harry chystal uklidit košťata do držáku, zarazil ho.

„Co kdybychom si je ještě půjčili na cestu ke hradu?" Budeme tak v posteli rychleji," navrhl nadějně.

Harry pokrčil rameny. „Můžeme. Já se většinou rád projdu, ale už jsem tě z postele držel dost dlouho."

Severus zívl. „A jak to, že nejsi unavený ty?" zeptal se ho cestou ven.

Usmál se a zapálil si cigaretu. „Já jsem unavený rád."

Severus se zamračil a vyhoupl se na koště. „Tak to mi vysvětli, jak je možný."

Zamyšleně se vznesl do vzduchu a rozletěl se k hradu. Severus letěl vedle něj a čekal na odpověď.

„Nevím. Když jsem úplně vyspaný, tak je všechno ostré a jasné... Je toho trochu moc. Ale když trochu nespím, je všechno lepší. Měkčí. Známější. Jako bys měl sluneční brýle a teplou čepici uprostřed jasného ledna." Popotáhl z cigarety a její konec se ve tmě rozžhavil.

Nevěděl, co na to říct. Ale Harry ještě neskončil. „Je to mnohem lepší, když jsem unavený. Dokonce i myslet je lehčí. Nemyslíš v deseti vrstvách, ale jen ve třech. Je to mnohem lepší. A víš, co je na tom nejlepší? Když si dám kafe a jsem hodně unavený."

„To zní... zajímavě," poznamenal Severus. Už přilétli až k hradu a slétli k tajnému vchodu. „A není to divné, že je tu tenhle vchod? Neměl by být ten hrad nedobytný nebo tak něco?"

„No," podrbal se Harry pod uchem, „ve skutečnosti je tu těch vchodů několik, pokud vím. A asi mnohem víc. Ale tenhle je fakt zabezpečený."

Severus slezl z koštěte. „Vždyť jsi ho během pár dnů našel a otevřel."

„Ale nebylo to lehký. A není moc lidí, co by ho zvládlo otevřít. A šlo o štěstí, už jsem to chtěl vzdát, když se jednou objevila klíčová dírka těsně pod stropem."

„A co jsi to šeptal? Jaké je heslo?"

Harry zaváhal. Opřel se o skálu a koště opřel vedle sebe. Dokouřil cigaretu a vytáhl z balíčku další. „Chceš taky?"

Severus zavrtěl hlavou. „Ne, díky, už jsem měl."

Pokrčil rameny a zapálil si. Natáhl kouř a se zavřenýma očima ho vydechl.

Začínal ho znervózňovat. „No tak, Harry. To je to tak tajné?"

Povzdechl si a znovu natáhl z cigarety. „Ani ne tak tajné. Ale lidi z toho dost vyšilujou. Myslel jsem si, že už to neumím, ale evidentně to je něco, co se můj mozek naučil a odmítá se toho vzdát."

Polkl. „Harry, tak strašný to být nemůže."

Znovu potáhl a vyfoukl kouř. „Není to strašné. Je to vlastně i užitečné. Ale lidi vyšilují."

Nadechl se. „Tak ven s tím. Co se děje?"

„Uhm. Umimluvitzhady," zamumlal.

Severus přimhouřil oči a naklonil se. „Co že jsi říkal?"

Harry se nadechl, pak se zarazil a ještě potáhl. Jak vydechoval kouř, rovnou vydechl i: „Umím mluvit..."

Severus čekal.

Zase natáhl. „S hady," dokončil.

Severus zamrkal. „Tak jo."

„Slyšel jsi mě? Umím mluvit s hady!" zdůraznil. „Dlouhé věci, co jsou jedovaté nebo škrtí? Rozeklaný jazyk?"

Zívl. „Harry, já vím, jak vypadá had."

„Ale nevyšiluješ."

„Říkal jsi, že není důvod." Ve skutečnosti byl na vyšilování moc unavený.

„No to jo, ale –"

„Ale co? Hele, jsem si jistej, že budu mít zítra hromadu otázek, ale teď bych rád šel spát. Můžeme to nechat na zítra?"

„Jo," zmateně přikývl a zastrčil hůlku do označené klíčové dírky a palcem smazal křížek. „Hádám, že jo."

Něco zasyčel a dveře se otevřely.

„To bylo ono?"

„Jo, to bylo ono."

„To nebylo špatný." Vlezl dovnitř a opřel koště o stěnu.

„Díky." Harry opřel své koště vedle jeho.

Dveře se zavřely a ve světle hůlek se vydali zpátky.

„Takže, ty dveře se otevřou, když zasyčíš jako had?"

„Jo, jen musíš zasyčet určitý slovo."

„Jaký slovo?"

Pokrčil rameny. „Otevři se."

„Otevři se?" opakoval. „A není to moc lehký?"

„Není moc lidí, co to umí. Může to být lehký."

„Aha."

Za chvíli už byli v pokoji. Severus se rychle převlékl do pyžama, a protože se pořád nemohl zahřát, oblíkl si i svetr. Byly už skoro tři hodiny ráno. Už skoro usínal, když mu něco došlo. „Harry?" zašeptal.

„Jo?"

„Myslíš, že to udělal Zmijozel?"

„Kdo jiný?

„Tak jo. Dobrou."

„Dobrou. A díky."

Ráno zvonil budík asi tak příjemně jako skřek bánší. Zaúpěl a zkusil ho poslepu vypnout. Když konečně sklapl, přiměl se dát nohy na studenou podlahu a na chvíli si podržel hlavu v dlaních. Byl celý ztuhlý a všechno ho bolelo. Záda, ramena, ruce, zadek, stehna...

„Těžká noc?"

Nadskočil a zamžoural na Montgomeryho, který se právě česal u zrcadla.

„Jo," dostal ze sebe a pomalu se postavil. Našel ve skříni školní hábit a nějak se do něj začal soukat.

„Neměl sis tak dlouho číst," připomněl mu Monty a srovnal si rukávy. „Byla ta knížka aspoň dobrá?"

„Jo," přikývl.

Montgomery si přehodil brašnu přes rameno. „Tak jo, jdu na snídani. Uvidíme se tam?"

„Jo," potvrdil a začal si zapínat plášť. Zívl a sáhl po hůlce. Došoural se do koupelny, rychle si vyčistil zuby a opláchl si obličej studenou vodou. Nepomohlo to. Něco si provedl s vlasy a vydal se do Velké síně. Naštěstí po něm nikdo nic nechtěl.

„Dobrý ráno, Severusi!" nadšeně k němu přihopkal Jonathan.

„Jo, brý," zamručel a nalil si černý čaj. Za kafe by zabil.

„Já jsem se dnes vyspal naprosto skvěle, děkuju moc za pomoc!"

„Jo, to jsem rád." Napil se.

„Mohl bych si teda u tebe objednat ten lektvar pravidelně? Prosím!"

„Jo," přikývl. „Pak to proberme," zívl. „jo?"

„Jasně, díky!" a zase odhopkal pryč.

Severus se díval na svůj toust a přemýšlel, jestli dá víc práce ho očarovat, aby se mu vznášel před obličejem a on nemusel zvedat ruce, nebo je zvednout a jíst. Obojí se zdálo... pracné. A neměl hlad.

S pohledem upřeným do svého čaje pomalu přežvykoval toast. Vypil jeden šálek, dva šálky a do třetího si v zoufalosti nasypal vražedné množství cukru. Když se napil, znechuceně se ušklíbl a dál zíral do blba.

„Dobré ráno, Severusi!" ozvalo se vedle něj nadšeně.

„Brý."

„Něco jsem ti přinesl. Zavři oči!"

Chvíli mu trvalo, než žádost zpracoval, ale pak poslechl. Byl to úžasný pocit mít je zavřené.

„Ne, ne, ne! Neusínej mi. Co cítíš?"

Přivoněl. „Mmm... Nebe?"

„Ha ha ha! Těsně vedle! Otevři oči."

Pře Severusem se vznášel hrnek kafe! Poctivý velký hrnek černýho kafe! Vytřeštil oči a popadl ho oběma rukama.

Harry vedle něj se zasmál a opatrně vymotal své prsty z porcelánového ucha. „Černé, přesně jak máš rád."

Strčil si ho pod nos a zhluboka se nadechl. Usrkl a dojetím se málem dal do breku. „Já tě miluju..." vydechl a znovu se napil.

Někdo na druhé straně stolu se začal dusit. Toho si ale nevšímal, protože měl kafe!

Harry vedle něj se zasmál. „Jo, díky. Ale měl by sis to šetřit. Co řekneš, až zjistíš, že pro tebe mám celou termosku?"

Severus se na něj konečně podíval. „A máš?"

„Jo," přikývl vážně Harry a vylovil vojensky zelenou nádobu z brašny. Severus ji popadl a jednou rukou si ji přivinul k hrudi. Usmál se. Byla krásně těžká.

„Nemám vás dva nechat o samotě?" zeptal se jich Montgomery, který pořád pokašlával.

Severus se na něj zmateně podíval, ale pak se nadechl kávy a znovu se usmál. „Dělej si, co chceš." Napil se. „Ale tahle je moje a ani na ni nemysli!"

„Jasně, Seve, neboj. Tebe a tvé kafe nikdo nerozdělí," přikývl vážně Harry.

„Jasně že ne," ušklíbl se Severus a pak se znovu napil. Povzdechl si a jemně s tekutinou zakroužil. „Vážně tě miluju, víš to? Nikdy už mě nesmíš opustit. Nikdy, rozumíš?" Znovu se napil. „Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo." Pohladil termosku na hrudi a usmál se. „Co bych si bez tebe počal?"

Harry ho poplácal po rameni. „Asi bys tu chodil jako zombie přepitá čajem."

Otřásl se. „Strašná představa." Prstem přejel po hraně hrnku a sjel po oušku dolů. „Mou lásku žádný pitomý odvar z listí nenahradí, že ne? Že mě už nikdy neopustíš?"

„Neboj, budete spolu, dokud nepůjdeš na záchod. A pak máš dost v termosce. Můžete spolu být, jak dlouho budeš potřebovat."

Poposedl si ve snaze najít pohodlnější pozici. „Jsi fakt kámoš," ocenil ho Severus a zase se napil. „Mmmm. Kde jsi ji sehnal? Je excelentní!"

Harry se zasmál. „Nemůžu ti prozradit všechna svá tajemství. Buď rád, že ji máš, a ničím se teď netrap."

„O čem to vy dva mluvíte?"

Severus se na něj usmál. „O té nejúžasnější tekutině na světě. Kávě. Je výborná. Miluju ji. Chci si ji vzít. Chci s ní mít děti a bílý plaňkový plot. Nikdy ji nezradím."

„Severusi, všichni ti rozumíme. Je dobrá," souhlasil s ním Harry a pak se otočil na Montgomeryho: „Je dobře upražená a zrna jsou výběrová, takže se mu nemůžeš moc divit. Chceš ochutnat?" nabídl mu svůj o poznání menší šálek. „Ale musím tě varovat, cukruju a smetanuju, takže-"

„Barbare," odfrkl si Sev.

„Takže to je jinačí. Ale je fakt dobrá."

Motgomery přikývl a upil. „Jo, je dobrá, ale trochu sladší."

„Jo, já vím. Navrhl bych ti, ať se zeptáš Seva, ale jak jde o kávu, nezná bratra."

Severus na něj vycenil zuby v úsměvu.

„Ne, to je dobrý, díky," spěšně Monty odmítl a Sev na něj pochvalně kývl.

Do Velké síně přilétly sovy.

„Takže, hmm... to tě ta kniha tak vyřídila?" zeptal se ho.

Severus se na něj místo odpovědi dlouze podíval, zatímco pil.

„Za to spíš můžu já," pokrčil rameny Harry. „Někdy jsem moc nadšený a nenechám ho chudáka se ani vyspat!"

Sev jen zabručel a ukousl si kousek banánu. Před Montyho přistála hnědá školní sova, od které si zvědavě vzal dopis.

„Valentýnka?" zavtipkoval Harry.

Monty vyzkoušel několik detekčních kouzel, než dopis otevřel. „Ne..." přelétl dopis pohledem. „Počkejte chvíli..."

Severus zdvihl obočí a podíval se na Harryho, který se tvářil velmi spokojeně. „Tak co to je?" zeptal se ho, zatímco si ještě poposedl. Násady od košťat jsou zlo.

„Vypadá to..." prolistoval několika listy dopisu a zkoumavě natočil jeden pergamen, „vypadá to, že mi někdo poslal tipy pro tým?"

„Vážně?"

„Jo..." znovu prolistoval všechny listy a prohledal je ze všech stran. „Ale nikde to není podepsaný."

„Kdo to mohl poslat?" zeptal se ho Harry.

Monty zavrtěl hlavou. „To netuším. Ale je toho tady dost. Omluvte mě, kluci, musím jít."

„Jasně, měj se!" zamával mu Harry, a než se Severus stačil vzpamatovat, byl Monty pryč.

Severus zavrtěl hlavou a radši si zase kousnl do banánu.

„Chutná, Seve?"

Napil se a ujistil se, že mu termoska pořád bezpečně sedí na klíně. „V kolik jsi šel dneska vlastně spát?"

„Není to jedno? Ale co říkáš na tu chuť? Měl jsem strach, aby to nebylo připálené, ale asi je to dobrý."

Zakroutil rameny a hlavou. „Harry, v kolik?"

„Spánek se přeceňuje," odfrkl si a upil ze svého šálku, „Měl jsem toho tolik v hlavě, že jsem prostě nemohl spát. A tak jsem radši psal a pracoval. Pak začalo svítat a už nemělo cenu chodit do postele. Tak jsem si šel zaplavat do jezera, je tam dost kosa, pak jsem si dal teplou sprchu a vyrazil do kuchyně, kde se mi povedlo ukecat skřítky, aby nám udělali kafe!"

„Ty jsi dneska vůbec nespal?" zděsil se.

„Ne, ale pravda je, že se mám skvěle. Jako už dlouho ne."

„Harry..."

„Seve, buď v klidu. Je to v pohodě! A není to tak, že bych nespal kvůli snům nebo tak něco, prostě je toho tolik, že jsem to dneska prostě nestihl! Ale musím běžet, ještě potřebuju hodit řeč s Remusem. Pak se uvidíme!"

„Jasně, zatím," rozloučil se s ním rozpačitě. Jak se díval za Harryho noblesně kráčející postavou, jejíž krok byl o něco pružnější než obvykle, usadil se mu v žaludku svíravý pocit. Rychle dojedl banán a dopil kafe, strčil termosku do brašny a vydal se na hodinu. Ten kluk ho nepřestával děsit.

xXx

„Takže poslouchejte, všici! Dneska se zaměříme na Protego Duo. Připravte plochu, bezpečnostní bariéry a do dvojic. Mimokolejní a budete s někým jiným než minule. Dejte si pozor na rychlost seslání a sílu. Třikrát pět i osm na rozcvičku, střídání duo a normál. Jedem!"

Celá třída se vrhla do známého shonu. V rychlosti odsunuli lavice a vykouzlili kolem vybavení ochranná kouzla, které pak Joyce zkontroloval. Harry zrovna vyrovnával židle, když k němu přišel Longbottom.

„Máš už dvojici?" zeptal se ho ledabyle.

„Ne, ještě ne. Budem spolu?" usmál se na něj Harry a zakouzlil Protego totalum.

„Jo, bezva."

Harry přikývl a prokřupal si prsty. Protočil hůlku a pootočil prsten.

Longbottom se zašklebil a vrhl pohled po svých spolužácích.

Postavili se naproti sobě a nebelvír si protáhl ruce. Stále se tvářil nabručeně.

„Připraven?" zeptal se ho Harry.

Na přikývnutí vyslal slabé lechtací kouzlo. Když bylo odraženo, poslal dvě klopýtací, které následovaly odzbrojovací a netopýří. Jakmile skončil, začal po něm Longbottom pálit svých pět kouzel, která Harry napřeskáčku odrážel Protegem a Protegem Duo. Pak se osmkrát vystřídali vždycky po jedné. Harry s tím neměl problém, ale zdálo se mu, že kouzla, která odráží, jsou zbrklá a silnější, než by bylo potřeba.

Skončili se setem, a než začali druhý, zeptal se ho: „Co tak ostře?"

Longbottom jen pokrčil rameny, ale vrhl další pohled na dvojici na druhém konci místnosti.

Harry se usmál a zvedl obočí. „Vytáhl sis krátkou sirku?"

„Co?"

„Žádné krafání, Ollivandere!"

„Ano, pane!" zavolal Harry a omluvně se zakřenil. „Můžu?"

„Jo," přikývl.

Poslal jedno Stupefy. „Krátká sirka – musíš dělat něco, co nikdo nechce." Následovala Rictusempra.

„Jak to víš?" vyrazil ze sebe, než musel odrazit Locomotor Mortis.

„Nejsem slepý. Petrificus Totalus!"

„Protego Duo! Není moje vina, že jsi děsivý!"

Harry se zasmál a poslal proti němu Arresto Momentum. „Ostatní nebelvíři se bojí?"

„Expeliarmus! Spíš mají pud sebezáchovy. Silencio!"

„Protego! Jako bych byl nějaký maniak. Protego Duo! Protego! Protego Duo! To bylo rychlý!" Obdivně hvízdl a zakřenil se. „Diffindo!"

„Protego Duo! Neulehčuješ jim to. Stupefy!"

„Protego! Depulso! No jasně. Protego Duo! Vždyť nejsem tak strašný, ne? Expeliarmus!"

„Protego! Incendio! Protego Duo! Proč mám pocit, že mě šetříš? Lacarnum Inflamarae!"

„Stěž- Protego! Stěžuješ si? Kolik už jich máme?"

„Nevím, osm už to asi bude. Nový set?"

„Jasně. Můžeš přitvrdit?"

„Ale nezabij mě!"

Harry se zazubil. „Neboj!"

Další set proběhl rychle a svižně. Harry si pořád hlídal, aby neposlal moc silná kouzla, a snažil se soustředit na změnu síly jednotlivých štítů. Na konci už Longbottom ztěžka oddychoval a vlasy se mu lepily k čelu.

Harry se rozhlédl. Některé dvojice ještě bojovaly a jiné si zadýchaně potichu povídaly.

„Jak děláš to Duo? Mně pořád připadá, že to není ono," povzdechl si Longbottom.

Podrbal se pod uchem. „Je pravda, že nemáš ten štít tak zelený, jak by měl být. I když silný je dost."

„Ale jen protože jsi neposílal silná kouzla. Tvůj je jasně zelený. Prostě silný a perfektní."

„Hmm... Ukaž mi ho."

„Protego Duo."

Harry si ho zblízka prohlédl. Inkantaci i pohyb hůlkou dělal přesně podle příručky. „Dobře, fajn. Uvolni štít. Máš pocit, že ti magie proudí hůlkou normálně?"

„Ee..."

„Když máš seslat kouzlo, jde to zlehka nebo ztěžka?"

„Tak nějak... normálně?"

„Ale štít máš slabší. Ukaž mi ještě jednou pohyb hůlkou."

Longbottom poslechl.

Harry si povzdechl a promnul si kořen nosu. „Všechno děláš dobře, jen to kouzlo není tak silné. Takže problém bude v magii. Odkud máš tu hůlku?"

„Od tvého strýce."

„A máš pocit, že ti dobře funguje? Nezměnila se nějak? Sedí ti?"

„Jo, dokonce jsem tam na začátku léta byl na kontrolu a říkal, že je pro mě perfektní."

„Chápu." Vzal mu ruku se stále uchopenou hůlkou a natáčel si ji před očima. Pokusil se protočit hůlku. „Povol trochu."

Longbottom poslechl a on s ní protáčel nejdřív po směru a proti směru ručiček. Zavřel oči a soustředil se.

Pod kůží cítil jeho magii jako jemné šimrání dynamické melodie, ale hůlka byla skoro jako hluchá. Melodie tam byla, ale magie... Skoro vůbec.

„Dvě skupiny, stavba obrany kolem dvou osob. Průměr tři metry. Průměr, ne poloměr! Pak výměna a útok. Čí obrana dýl vydrží, ten měl dneska větší kliku. Lidi uvnitř můžou," zdůraznil, „posilovat obranu zevnitř. Pokud kouzlo pronikne obranou, útok končí." Joyce se rozhlédl a založil si ruce v bok. „A ti uvnitř se můžou před proniklým kouzlem bránit, je to jasné, Ollivandere?"

Harry se zakřenil a zasalutoval. „Ano, pane!"

Joyce zvedl obočí. „Máte nějak dobrou náladu."

Pokrčil rameny a rozpačitě se usmál. „Někdy to tak vyjde, pane!"

„Snape by mohl vyprávět," zamumlal Thorfinn a lidi kolem něj, z většiny zmijozelové, se dobrosrdečně uchechtli.

„I když ten zrovna dneska extra odpočatě nevypadal," poznamenala Antonie.

„Však se o něj taky Herold na oplátku u snídaně postaral, ne?" přidal se Basil.

Harry se na něj zmateně zazubil. „To byla přeci maličkost."

Joyce zavrtěl hlavou a tleskl. „Dvě skupiny, patnáct minut, do toho!"

Harry se přidal k Thorfinnovi, Augustovi, Antonii, Basilovi a Hubertovi, ke kterému se přišourali i zbývající dva havraspáři a jedna blonďatá mrzimorka, co ve vedlejší skupině přebývala. Joyce mezi skupinami vytvořil bariéru a tím to bylo zahájeno.

„Co musím, Herolde, udělat, abych ráno taky dostala kafe?" zeptala se ho Antonie poťouchle.

„Vzdej to, ten za tvůj tým nelítá," zarazil ji Augustus dřív, než jí stačil Harry odpovědět. „A teď se lidi soustřeďte, kdo bude uvnitř?"

„Můžeme posilovat obrany zevnitř, takže někoho, kdo zvládne štíty udržet co nejdýl," zauvažoval Hubert.

Harry zvedl ruku. „Já se klidně hlásím."

„A kdo bude druhý?"

„Abychom vyhráli, potřebujeme ty nejlepší obrany. Takže komu sesílání ochran moc nejde?"

Havraspáři se po sobě podívali a pokrčili rameny. Mrzimorka zašoupala nohama. „Já tam klidně půjdu."

Antonie mlaskla. „Nesmysl, Thereso. Štíty ti jdou z nás nejlíp. Thorfinn v nich plave."

„Ale já umím útočit! Jak jinak prorazíme jejich obranu?" hájil se Thorfinn.

„V tom případě by ani Herold neměl být uvnitř," poznamenal Hubert.

„Tak kdo bude uvnitř?"

„Lidi musíme pohnout. Čas běží," připomenula Antonie.

Harry to shrnul. „Hele, chcete abych dlouho vydržel uvnitř nebo jim pálil do obrany?"

„Dlouho vydržel," prohlásila Antonie a havraspáři přikývli.

„Fajn." Stoupl si stranou. „Kdo z vás tady má nejslabší útok?"

„Spíš, kdo umí seslat ochrany i zevnitř?" zeptal se Augustus.

Všichni se po něm podívali. „Zevnitř?"

„Nezakázal to. Vytvoří se dvě vrstvy ochrany, ne?"

„Teoreticky jo."

„Takže můžu dovnitř?" zeptala se Theresa.

„Můžeš," pobídl ji Harry. „Pojď sem a začneme."

Theresa ho poslechla.

„Takže my s Theresou uděláme zevnitř, co budeme moct. Jaké štíty znáte?"

„Jsou různá protega, která vydrží nějakou chvíli, ale jakmile se odpojíme a budeme se věnovat útoku, už s nimi nic nezmůžeme," řekl do té doby tichý havraspár. „Takže nejdůležitější pro vás bude to. Thereso, vyber si, co je pro tebe nejlepší, a zkus to Herolda naučit. Když to sešlete spolu, měl by být štít silný. Ale, Herolde, ty se nesmíš držet zkrátka. Napal tam toho, co můžeš. A poslouchej Theresu!"

„Jasně, Benjy," přikývl Harry vážně.

„Deset minut, lidi!" sykl Hubert.

„My musíme pokrýt celou plochu kolem nich. Žádná slabá místa. Musíme je ochránit před kouzly i fyzickými předměty," pokračovala.

„Ehm, Fenwicku?" ozvala se Theresa.

„Ano?" zvedl Benjy obočí.

„My s Heroldem začneme. Kdybyste si s něčím nevěděli rady, zkusím vám poradit, ale asi bychom si měli pospíšit."

„Jasně, máš pravdu, pusťte se do toho."

„Tak na co si nejvíc troufáš?" zeptal se jí Harry.

„Nevím... maxima je silná a je dobrá na zkombinování s dalšími kouzly a pak je totalum a horibillis. Ani jedno není vidět, ale maxima je bílá. Horibillis je nejsilnější, ale vyžaduje velkou sílu. Já bych si asi nejvíc troufla na totalum, je to nejbezpečnější volba."

Harry pokýval hlavou. „Kromě magické síly, liší se mezi sebou?"

„Jak jsem řekla, maxima se dá zkombinovat s dalšími, mezi totalem a horribiis jde jen o sílu, když nebudeme dost silní, horribils zkolabuje pod prvním náporem."

„A co ta kouzla, co spojíš s maximem? Umíš je?"

„Nám se hodí jen Fianto Duri, ještě jsem ho nezkoušela."

„Co kdybych já vykouzlil maximu a ty tohle? Když mě to naučíš, zvládneme to."

„Ale já jsem to ještě nezkoušela, co když se mi to nepodaří?"

„Tak vykouzlíš totalum a já se k tobě přidám. Než se k nám probojují, tak budeme mít dost času."

Theresa si skousla ret. „Tak dobře. S hůlkou uděláš gammu, začneš vpravo a jdeš doleva. Kouzlo zakončíš s hůlkou namířenou vzhůru. Soustřeď se při tom na oblast, kterou chceš obsáhnout."

„Jasně. Takhle?" ukázal jí pohyb.

„Opačně. Zprava doleva. Jo, takhle. Ostatní načrtli kolem nás kruh, tak se drž uvnitř, jo?"

„Budu se snažit." Zhluboka se nadechl a vydechl. „Protego Maxima!"

Z hůlky mu vyrazil bílý paprsek, který se ale okamžitě rozpustil.

„Dole s tím víc švihni!"

„Šest minut!" zavolal Hubert.

„Můžeš mi to ukázat?"

Soustředěně přikývla. „Protego Maxima!" Bílý paprsek se rozlil a nad jejich hlavami vytvořil dóm, který se zastavil asi stopu od namalovaného kruhu. Když se ustálil, nebyl skoro vidět.

„Jasně, myslím, že to mám. Protego Maxima!"

Tentokrát se štít podařil a spojil se s tím jejím. Byl víc vidět, i když se pořád tvářil slabě.

„Fajn, to by šlo. Zkus to znovu, dokud nebude co nejsilnější. Já mezitím zkusím to Fianto."

„Dobře."

Harry se připravil a začal makat na štítě. Napotřetí už se tvářil stabilněji, ale když se do něj vpilo Theresino modré kouzlo, jasně zazářil a pak praskl.

„Promiň!" vypískla.

„To je jedno, zkusíme to znovu. Huberte, kolik máme?"

„Dvě minuty!"

„Sakra!" ozvalo se z mnoha míst okolo nich.

„Lidi, to dáme!" povzbudil je Basil. „Soustřeďte se."

Harry seslal tak silné kouzlo, jak mu prsten povolil. „Protego Maxima!" Jen tak tak se mu povedlo zastavit štít ve vyhraněné oblasti.

„Fianto Duri!"

Theresino kouzlo tentokrát štít neprasklo, ale rozplynulo se v něm.

„Fungovalo to?" zeptal se jí.

Přišla blíž a zamžourala na stěnu. „Myslím, že ne."

„Zkus to znovu!"

„Fianto Duri!"

„Deset!" začal odpočítávat Joyce.

Paprsek vystřelil z hůlky a vpil se do štítu.

„Devět!"

Harry zadržel dech a čekal, co se stane.

„Osm!"

Harryho štít zapulzoval.

„Sedm:"

A štít byl světlounce modrý.

„Šest."

„Je to ono?"

„Je."

„Pět."

„Zvládla jsi to!"

„Jo."

„Čtyři."

„Lidi, máme to!"

„Co? Vážně?"

„Tři!"

„No paráda! My taky!"

„Bezva!"

Všichni se na sebe usmáli od ucha k uchu.

„Dva!"

„Jedna! Čas vypršel, hůlky dolů. Robinsone, já to viděl, útoku se nezúčastníte."

Joyce zrušil bariéru mezi skupinami a Harry viděl jednoho z nebelvírů, jak si naštvaně sedá na jednu z lavic.

„Bezva, vyměňte se. Máte pět minut na strategii a prozkoumání ochran, pak začne útok."

Všichni poslechli a Harry se podíval na blížící se nebelvírsko-mrzimorskou skupinu. Začali se dohadovat a zkoumat ochrany, než se mu ale podařilo zaslechnout něco užitečného, jejich hlasy kompletně utichly. Jediné, co viděl, byly posunky a ukazování.

„Z toho se moc nedozvíme. Dokud se neprobojují k našemu štítu, tak nic stejně nezmůžeme," povzdechl si a sedl si. „Přidáš se?"

Theresa přikývla a způsobně si sedla vedle něj.

Harry se na ni zakřenil. „Nemáš náhodou karty nebo něco?"

„Ne," zavrtěla hlavou a skousla si ret.

„Nervózní?"

„Trochu," připustila.

V kapse hábitu automaticky nahmatal krabičku, ale zarazil se. Tady by to asi nebylo moudré. „Jak to, že nejsi s nimi?" kývl k protivníkům.

„Bylo nás moc. A nikdo sem nechtěl, tak jsem se nabídla."

„Stejně jako ses nabídla, že půjdeš sem dovnitř se mnou?"

Pokrčila rameny. „Nemám ráda takové dohady."

„Jejich smůla," usmál se na ni. „O štítech toho víš fakt fůru."

„Mám je radši než prokletí. Jsem tady na obraně kvůli obraně."

„Ale někdy je nejlepší obranou útok."

Zdvihla světlé obočí. „Když myslíš."

Zazubil se na ni. „Ne že bych ho preferoval, podle mě je kombinace nejlepší."

„Na všechno ale nezaútočíš."

„Jako třeba?"

„Mozkomor."

„Pravda. Před vším se ale taky neubráníš."

„Třeba?"

„Avada."

„Taky pravda," souhlasila. „Jaký je teď vlastně náš plán?"

Dal si uvolněný pramen za ucho. „Počkáme, dokud se nedostanou k našemu štítu, a jak se k němu dostanou, udržíme ho, co nejdýl, a budeme hlídat, aby nás něco nezasáhlo?"

„Ty karty by se asi hodily," pronesla vážně.

„Myslíš, že to bude trvat tak dlouho?"

Usmála se. „Ten štít se nám asi fakt poved."

„Čas vypršel. Připravte se na útok za tři, dva, jedna, teď!"

Změřil si skupinu blížících se nebelvírů. „Že jo? Jsi fakt dobrá."

„Ještě počkej, jak to dopadne, ale dost mu věřím. Postavíme se?"

„Zem je dost pohodlná." Naklonil se blíž a zašeptal: „Navíc si myslím, že je to víc rozhodí, když si jich nebudeme všímat."

Zasmála se a upravila si kolem sebe hábit. „To máš asi pravdu."

Útočníci se rozhodli, že spolupráce bude nejlepší cestou a všichni soustředili všechny kletby do jednoho bodu. Kruhem se rozléhaly rány a bzučení, ale zatím se vše zdálo stabilní.

„Hele," kývl směrem k jejich týmu. Thorfinn se právě nahlas hádal s havraspáry a s Basilem. Antonie ho chytla za ruku a zřejmě se jí ho podařilo uklidnit, protože se sebral, havraspárům nevěnoval ani pohled a začal pálit do ochran jedno útočné kouzlo za druhým. Havraspáři se postavili na druhou stranu a podle všeho se snažili ochrany rozplést. Antonie a Hubert se postavili kousek nalevo od Thorfinna a podle všeho na to šli také spíš hrubou sílou.

Theresa to s obavami pozorovala. „Co se stalo?"

Harry se ušklíbl a poposedl, aby ho měla ve stejném zorném úhlu jako je, a seslal Ševelissimo. „Sleduj, kam náhodou letí každé třetí, čtvrté Thorfinnovo kouzlo."

Nakrabatila obočí. „Dobře?"

„Teď sleduj Antonii."

Po chvíli přikývla. „Dobře, oba se občas strefí do té samé oblasti. Ale Antonie to má jen kousek vedle. Strefí se s každým druhým."

„Stejně jako Hubert."

„Jo. Ale co ostatní?"

Pokrčil rameny. „Nic jsem neviděl. Ale podle mě mají nějaký plán."

„Jak to víš?"

„Thorfinn a Basil by se takhle nehádali."

Ozval se tak vysoký pískot, že se Harry zašklebil. Theresa vykřikla a přitiskla si dlaně k uším. Zvuk se pořád stupňoval a začala ho bolet i hlava. Harry automaticky zatnul zuby, ale přinutil se je povolit. „Quietus!"

Ticho, které následovalo, bylo stejně tak ohlušující. V uších mu pořád pískalo. Všechnu bolest nacpal do termosky a zatřásl hlavou. Svět jako by byl po okrajích rozmlžený. Theresa seděla schoulená na podlaze a třásla se. Rukama si pořád zakrývala uši. „Hej, Thereso, už je to dobrý."

Neslyšela ho.

Opatrně se dotkl jejího ramene. „Thereso?"

Vzhlédla. Po tváří jí tekly slzy a prsty měla tlakem bílé.

Ukázal si na uši, přinutil se usmát a dal palce nahoru.

Váhavě spustila ruce dolů. „Co... co to bylo?" zašeptala.

Harry se rozhlédl. Nad nimi byla pavučinová kopule z prasklin. Dobrou zprávou bylo, že to bylo těsně nad jejich štítem. „To nevím. Asi zkusili špatné kouzlo." Jedna z pavučin se o kousek rozrostla. „Asi to kouzlo pořád trvá. Jak ti je?"

„Bolí mě hlava," zašeptala. „A mám žízeň."

„Vydržíš to?"

Přikývla a přivřela oči. „Jen jsem unavená."

Harry ztuhl. „Thereso?"

„Ano?"

„Potřebuju, abys zůstala vzhůru, ano?"

Ospale přikývla. „Dobře."

Vzhlédl a rozhlídl se. Joyce stál vedle nebelvírů a zdálo se, že je seřvává na tři doby.

„Herolde?"

„Jo?" Praskliny se už naštěstí zastavily.

„Proč máš v uchu krev?"

Joyce teď stál před nimi a něco jim říkal.

Otočil se a podíval se na ni. „Co?"

„Máš v uchu krev. To bys neměl."

Sáhl si do ucha a opravdu měl červené prsty. Sevřel se mu žaludek. Utřel si je do hábitu a naklonil se k Therese a odsunul jí blonďaté vlasy na stranu. Polkl.

„Thereso? Zruším to kouzlo na ticho a zakouzlím ho na tebe, jo?

Přikývla.

Zvedl hůlku, soustředil se nejdřív na nový quietus a pak na zrušení toho staršího. „Finite Incantantem."

„Ollivandere, sakra, slyšíte mě už?"

„Ano, pane. Theresa –"

„Ať říkáte cokoliv, neslyším vás. Musíte zrušit kouzlo soukromí."

„Jasně, promiňte. Finite! Slyšíte nás?"

„Jasně a zřetelně. Podejte hlášení."

Přikývl a vyrazil ze sebe co nejrychleji: „Ozval se velmi vysoký zvuk, bolest uší, hlavy, rozostřené vidění a krvácení z uší. Theresa si taky stěžuje na únavu."

„Nenechte ji usnout. Potřebujete okamžitě na ošetřovnu. Musíte zrušit váš štít, jinak se k vám nedostaneme."

Harry se rozhlédl. Jeho tým strhával poslední zbytky vlastních ochran a teď je skutečně jen dělil jejich namodralý štít. Polkl a přikývl. „Finite Incantatem!"

Nic se nestalo.

„Sakra, je vystresovaná a její magie drží štít nahoře. Soustřeďte se na magii mezi vámi a štítem. Najděte ten tah a ukončete ho. Thereso, slyšíte mě? Thereso?!"

„Finite!" Zrušil kouzlo ticha. „Thereso?" klekl si vedle ní a usmál se na ni. „Už je to vyřízené. Zrušíme teď ten štít a půjdeme na ošetřovnu, jo?"

Slabě přikývla a natáhla hůlku. „Finite Incantatem..."

Harry si pospíšil a řekl tu inkantaci s ní. Štít kolem nich se postupně rozplynul. Namodralé kapky magie padaly dolů jen o krapet pomaleji než voda a těsně po dopadu zmizely.

To už u nich byl Joyce a začal kontrolovat Theresin stav. Vykouzlil jeden z diagramů a evidentně se uklidnil. „Není to tak strašné. Odvedu vás na ošetřovnu."

Theresa přikývla a zvedla se. Udělala krok, zavrávorala a začala padat. Joyce byl okamžitě u ní a chytil ji. „Ztratila vědomí." Zakouzlil ji a nechal ji vznášet se před ním. Podíval se dolů na Harryho. „Ošetřovna. Zvládnete dojít nebo mi taky omdlíte?"

Zavrtěl hlavou. „Jsem dobrý. Jděte napřed. Půjdu pomalu a dorazím za vámi."

„Fajn. Longbottome? Doprovoďte ho." A s tím byl i s Theresou ven ze dveří.

Harry stále na zemi zatřásl hlavou a okamžitě toho zalitoval. „Co se vlastně stalo?"

Antonie zavrtěla hlavou. „To pořádně nevíme. My jsme vedle úspěšně rozkládali štít, když najednou Joyce všechny zastavil, tyhle seřval a pak nám přikázal zrušit ochrany. A to už jste byli na zemi a vůbec nevnímali nic okolo."

„Naše kouzlo ale fungovalo! Nevíme, proč jste se najednou složili!" bránil se nebelvír.

Harry na něj upřel pohled. „Protože se nám málem rozskočily hlavy. Fakt to byl randál. Ať to bylo cokoliv, bylo to příliš nahlas."

„Tak to se fakt omlouváme," zkrotl dotyčný nebelvír. „To jsme vůbec netušili."

„Možná to bylo tím, jak se ten štít rozpadal?" navrhl Hubert.

„Nebo to zreagovalo ještě s něčím," utnul to Longbottom. „Ollivandere, jdeme na ošetřovnu."

Harry si povzdechl a opatrně si stoupl. „Fajn," zamumlal. „Kdo vlastně vyhrál?"

„Vy," pokrčil rameny Longbottom a držel se ho u Harryho blíž, snad aby ho chytil. „Ani Joyce ten váš štít nezrušil. My dvojitý neměli. Což je dobrý si pamatovat do budoucna."

„Bezva," pokýval hlavou Harry a pomalu se rozešel ke dveřím. „Aspoň něco." Popadl svou brašnu a rozhlédl se. „Nevíte, která je Theresina?"

Jeden z mrzimorů mu ji rychle donesl a on na něj děkovně kývl. „Tak jdeme, Longbottome?"

Cesta na ošetřovnu proběhla v pohodě. Ani jednou neomdlel a ani vyjít do schodů nebylo problémem. Když tam došli, Theresa seděla na posteli, uždibovala čokoládu a klátila nohama. Joyce s Poppy stáli o kousek vedle a Joyce se tvářil rozpačitě.

„Dobrý den," zavolal Harry nahlas a všichni se k němu otočili. „Můžu taky dostat čokoládu?"

„Jistě, jistě," usmála se na něj Poppy. „Nevypadáte tak špatně. Jak se cítíte?"

Sedl si na postel naproti Therese a mrkl na ni. „Bylo mi líp. Ale je to jen menší bolehlav. Jak se máš ty?" usmál se na Theresu. Poppy na něj začala sesílat diagnostická kouzla.

Unaveně se usmála. „Madame Pomfreyová mě dala do kupy hned. Byl to hlavně šok."

„Jo, vím, co myslíš." Podíval se na Poppy a mrkl na ni. „Tak jak na tom jsem?"

Zakroutila hlavou a mlaskla. „Dostanete čokoládu. Většina popraskaných vlásečnic se už začala hojit, ale i tak vám je opravím." Natočila mu hlavu a obkroužila mu ucho hůlkou. Zalupalo mu v něm. Pak se přesunula na druhé. A v tom zalupalo taky.

„Co se vlastně stalo, pane? Proč to tak pískalo?" zeptal se ho, zatímco se snažil necuknout, když se Poppy přiblížila k jeho očím.

Joyce si odkašlal. „Vypadá to, že váš vnější štít měl několik vrstev, a když jedno kouzlo proniklo oslabeným místem, dostalo se mezi vrstvy a uvízlo tam. Čím víc se odráželo, tím rychlejší bylo a pak celý štít začal rezonovat tak vysokou frekvencí, že to pro vás bylo bolestivé. Venku nebylo slyšet vůbec nic."

Poppy už obkroužila i druhé oko hůlkou a Harrymu se na moment ještě víc zamlžil zrak. Dvakrát mrkl a pak už viděl jasně. „Chvíli, Harry, potrvá, než se vám krev v bělmu zase vstřebá, ale je to jen kosmetický problém. Vaše oči na to zřejmě byly citlivější než vaší spolužačky."

„Rozumím," přikývl.

„Ty jsi aspoň, Herolde, neomdlel," povzdechla si Theresa a zase si ukousla.

Pokrčil rameny. „Hlavní je, že ti nic není. Můžu už taky dostat čokoládu?"

„Jistě," usmála se Poppy a odešla pro ni.

„A jak se to, pane, teda rozhodne? Kdo vyhrál?" zeptal se ho Harry.

Theresa se na něj s očekáváním podívala a i Longbottom se napřímil.

„Nikdo, nedokončili jsme to. Ale musím uznat, že ta maxima, co jste udělali, byla nečekaně dobrá. Čí to byl nápad?"

„Theresy," usmál se na ni Harry. „A nejen, že mě v tom presu stihla naučit, jak udělat maximu, ale taky se jí povedlo udělat to druhé kouzlo, a to to předtím ještě nedělala."

„Skutečně, slečno?" zvedl na ni obočí Joyce.

Theresa zrudla, ale přikývla.

„A s čím jste to tedy zkombinovala?"

Poppy přinesla Harrymu čokoládu a on se do ní s chutí zakousl. Už začínal mít hlad.

„S Fiantem Duri, pane. Hodil se nejvíc."

„Nikdy předtím jste ho nezkoušela?"

„Ne, pane," zavrtěla hlavou.

„A vy, Ollivandere? Maximu jste taky dělal poprvé?"

„Ano, pane. Theresa byla dobrá učitelka."

Zakroutil hlavou a odlomil si kousek čokolády, co nechala Poppy na táce. „Tohle je neskutečný. Totalum bych pochopil, ale maximu a fiante?"

„A co si o tom, pane, myslíte? Byl dost silný? Jak dlouho by vydržel? Obstál by při skutečném útoku?" zavalila ho Theresa otázkami.

„Slečno, pod náporem kouzel vašich spolužáků by se nejspíš nezhroutil. Dokud by aspoň jeden z vás byl při vědomí a měl dost síly, vydržel by. Kdyby byl kolem větší oblasti, bylo by těžší ho seslat, ale jakmile by byl na svém místě, nelišilo by se to. Pokud by byl pod náporem velmi silných a efektivních kleteb a zaklínadel, stálo by vás to víc sil a samozřejmě by dřív nebo později zkolaboval."

„Takže jsme v podstatě vyhráli," vítězoslavně poznamenal Harry a ještě si kousl.

„V podstatě. Ale cvičení neskončilo, takže se to nedozvíme. Ale myslím, že si Mrzimor zaslouží dvacet bodů a Zmijozel patnáct, co myslíte? Madame Pomfreyová, můžou se mi tihle dva vrátit na hodinu?"

Poppy zavrtěla hlavou. „Za půl hodiny bude oběd. Do té doby si je tu nechám na pozorování. Pak můžou jít do Velké síně."

„Tak dobře," přikývl. „Pojďte, Longbottome."

„Nashle, pane!" mávl mu Harry a Joyce zavrtěl hlavou.

„Co budeme dělat teď?" zeptal se Poppy.

„Odpočívat. Slečno Burkeová, klidně se vyspěte, vzbudím vás, abyste se včas dostala na další hodinu. Kdyžtak si oběd dáte tady."

Theresa se na ni vděčně usmála, lehla si na lehátko a otočila se na druhý bok, takže jí byla vidět jen záda. Poppy kolem ní zatáhla závěsy a otočila se k Harrymu.

Usmál se na ni co nejnevinněji.

„Nezkoušejte na mě ten pohled," přísně si ho změřila a pak její výraz změkl. „Zkuste se taky vyspat, pomůže vám to. Nemohla jsem vám dát stejné lektvary jako slečně Burkeové, takže na sebe musíte být mírný v příštích několika dnech. Omezte stres, spěte hodně, jezte dobře. Co hlava? Jak moc vás bolí?"

Harry se zamyslel. „Není to nic strašného. Nebyla ani nijak silná, takže se mi ji podařilo odklonit."

„Buďte opatrný a kdybyste měl pocit, že se to jen o trochu zhoršuje, přijďte."

Usmál se. „Samozřejmě. Ale spát se mi teď popravdě moc nechce."

„Tak bych vás mohla prohlídnout. Když jsem před chvíli dělala testy, našla jsem vám něco na plicích. A nemělo to s vaší hodinou obrany nic společného."

Pokrčil rameny. „Tak dobře. Mám se svlíknout, nebo to zvládnete?"

„Jen se rozepněte. Poslechnu si vás."