Byly to nejlepší Vánoce, jaké si pamatoval. Vždycky chtěl zažít rituály slunovratu. Mamka mu o nich šeptem vyprávěla, a dokonce se jim občas podařilo propašovat kousky tradic do jejich domu ve Tkalcovské, aniž by si toho jeho otec všiml. Jmelí, cesmína, smrkové větve a koření byly snadné. Mudlové je měli taky. Zlaté svíčky museli vyměnit za nažloutlé nebo bílé. A nikdy se jim nepodařilo mít správný počet. Byly moc drahé. A stejně jako drahé kameny s runami pak působily příliš čarodějnicky a na to si před otcem museli dávat pozor. Zapálit poleno a nechat ho hořet celou noc se jim nikdy nepovedlo. Jednou se jim povedlo vyřezat pár run na jednu stranu polena. Opatrně ho přiložili do kamen, ale shořelo příliš rychle. Nezbyl po něm žádný oharek, a tak mamka dala trochu popela do pytlíčku a schovala ho ve spíži.

Původně měl Severus v plánu se u otce aspoň zastavit, ale když stál před domem, nemohl se donutit jít dál. Srdce mu bušilo až v krku, potily se mu záda a všechno na něj křičelo, ať uteče. Neutekl. Jen rychle odešel.

Oproti tomu návštěva hřbitova byla mnohem lepší. Procházet se mezi hroby, na kterých hořely svíčky, bylo vlastně pěkné. Smutné, ale takovým klidným způsobem. Zapálil mamce zlatou svíčku, kterou schoval do omšelé plastikové lucerničky. Dlouho tam stál. Chvíli sice přemýšlel, že mamce bude vyprávět, ale nevěděl, kde začít. Nakonec jen sebral pár uschlých listů, a řekl jí, že ji má rád.

„Můžu vám nějak pomoci?" zeptala se ho prodavačka.

Severus nadskočil a zatřásl hlavou. „Zatím se rozhlížím, děkuji." Zhluboka se nadechl a vrátil se k prohlížení modelů zimních kabátů. Slunovrat byl včera a pořád ho nemohl dostat z hlavy. Vážně to bylo něco. Přešel k tmavě modrému kabátu a nenápadně otočil cenovku. Polkl. Čtyřicet pět galeonů. Proč jsou kabáty tak drahé? Nejlevnější, který tu našel, byl za třicet. Ale ten vypadal příšerně a nebyla na něm žádná kouzla ani runy. Je pravda, že všechny byly dlouhé až k lýtkům nebo ke kotníkům, takže samotná látka vyjde draho. Navíc jsou v tomhle obchodu dělané na míru. Kdyby vzal jakýkoliv kabát odsud do národního muzea, nejspíš by mu utrhli ruce za věrohodnou kopii kabátu z devatenáctého století.

Jenže kabát vážně potřebuje. Nemůže chodit po Příčné ulici ani po Prasinkách v džísce. Starý kabát mu je malý. A kupovat si mudlovský nemá cenu. Mezi mudly zase dlouho nepáchne, takže by si měl koupit řádný kouzelnický kabát, který mu s trochou štěstí vydrží několik let.

Měl v plánu investovat. Šel sem s tím, že si koupí kvalitní kabát. Že nebude škudlit. Ale utratit tolik peněz byl prostě nezvyk. Jen za prosinec vydělal na lektvarech tolik, že by si mohl koupit tři kabáty, a ještě by mu zbylo. Alespoň to byl jeden z Hubertových argumentů, když se ho snažil přemluvit, ať si vážně něco pořídí pro sebe místo pro byznys. Lektvary sice vynáší dobře, ale pořád musí být opatrný a musí šetřit. Co když se mu přestane dařit?

Povzdechl si a přečetl si magické vlastnosti tmavozeleného kousku za padesát. Voděodolný, neprofukuje, udržení optimální teploty, zvýšená odolnost proti mechanickému poškozování. To bylo v podstatě všechno, co by mohl chtít.

„Mohl bych mít tenhle, ale v černé?" zeptal se prodavačky rovnající látky v regálu opodál.

Podívala se na kabát, u kterého stál, a přikývla. „Ano, mám vám ho přinést na vyzkoušení?"

„Kdybyste byla tak hodná."

Než se nadál, stál před zrcadlem na malém stupínku a snažil se nevrtět, aby mu prodavačka mohla co nejlépe zabrat kabát v pase a prodloužit délku rukávů.

„Chcete kabát v původní délce ke kotníkům nebo zkrátit?"

„V původní délce, prosím."

„Jaké výšivky nebo ozdoby budete chtít?" zeptala se ho, zatímco s rukama v bok pozorovala svoje dílo.

„Nejsem moc na ozdoby," odpověděl a snažil se nemyslet na to, kolik ho taková výšivka bude stát.

„Ten model, který jste si vybral, má na spodním lemu výšivku s přírodními motivy ve stejné barvě, jako je látka. Můžou do ní být zabudovány runy na odpuzování nečistot. Hlavně v zimě se to hodí. Kvůli blátu."

A to bude za kolik galeonů? Stiskl rty.

Prodavačka si toho všimla. „Přidání run do výšivky kolem spodního lemu vyjde na pět až osm galeonů. Záleží na množství látky, kterou je třeba pokrýt."

„Tak dobře, ta výšivka ale bude ve stejné barvě, že?"

„Ano, pokud si nebudete přát jinou. S detaily na rukávech a kolem knoflíků souhlasíte?"

Pozorně si prohlédl rukáv. Vlastně to nevpadalo tak špatně. Když si toho konečně všiml. „Jo.... asi jo."

„Výborně. Mohl byste prosím zkusit, jestli vás nikde nic netáhne?"

Poslušně zahýbal rukama, pak se ohnul a nakonec si i klekl.

Prodavačka ho pozorně pozorovala a ještě o něco prodloužila rukávy. „Máte ještě nějaké přání?"

Zavrtěl hlavou.

„Se všemi úpravami budeme mít pro vás kabát připravený za dvě hodiny. Máme vám ho poslat nebo si ho vyzvednete?"

Svlékl si zkušební kabát a podal jí ho. „Vyzvednu si ho."

Vzala si ho a usmála se na něj. „Výborně. Na jméno?"

„Snape."

„Máte ještě nějaké přání?"

„Ne, děkuji."

„Tak tedy zatím na shledanou," rozloučila se s ním usměvavě.

„Na shledanou."

Cesta zpátky do Ollivanderova obchodu proběhla v klidu. V obchodě ho pozdravila zachmuřeně se tvářící Noreen: „Ahoj, Seve."

„Ahoj, děje se něco?"

Povzdechla si. „Harry přišel na tu kolínskou a je na nás pěkně naštvaný. Řekl, že s námi nechce mluvit."

Polkl. „S námi?"

„Jo." Zase si povzdechla. „Promiň, myslela jsem, že to ví od tebe, a tak jsem tě omylem práskla."

Severus si sedl do křesla pro zákazníky. „Co tím myslíš?"

„No, přišel, a ptal se mě, jak se mi to povedlo udělat. Zdál se v klidu, tak jsem mu to začala vysvětlovat a při tom zmínila i tebe. No, a když jsem mu to dovysvětlila, tak mi poděkoval, zvedl se a řekl, ať už nikdy nic takového nedělám. Zněl trochu divně, tak jsem se ho zeptala, jestli je všechno v pořádku, a on na to, že, a to cituju, nic není kurva v pořádku a že bude nejlepší, když se od něj budeme oba držet dál." Na konci zněla už opravdu zoufale.

Vydechl a promnul si kořen nosu. To má za to, že se spolčuje s nezmijozely. Ti by na tak laciný trik neskočili. „Co na to říkal pan Ollivander?"

Podepřela si hlavu. „Táta je hrozně naštvaný. Vždycky tak divně nakrčí nos, to já poznám. A taky řekl, že jsem zneužila Harryho důvěry. Nenechal si to vysvětlit!"

„Achjo," zvedl se a zavrtěl hlavou. „Tak já jdu za ním. Drž mi palce."

Na chvíli zmizí a všechno jde do kopru. Prostě typický.

Zaklepal na Harryho dveře a po úsečném dále vešel dovnitř. Harry si četl na posteli.

„Ahoj, Harry, tak jsem zpátky. Nevěřil bys, kolik za kabáty chtějí. Ale musím říct, že to za to asi stojí. Vypadají hodně dobře."

„Jo? To je fajn. Řekni, jaký sis nakonec vybral?"

Zněl zaujatě, ale něco v jeho výrazu Severusovi úplně nesedělo.

„Dlouhý černý."

Harry se uchechtl. „Jak jinak."

Severus přešlápl. „Chci, aby mi vydržel dlouho, a ty barevný každou chvíli vyjdou z módy," bránil se.

„Já to chápu," řekl Harry a otočil stránku. „Měl by sis dát pozor, aby nebyl prokletý," prohodil jakoby nic.

Polkl a přešel blíž. „Tenhle má na sobě nějaká kouzla a runy. Aby se nepromáčel, nezašpinil a podobně. Ale bylo to za příplatek. Je to dost síla, když si to tak vezmeš. I když kupuješ kouzelnický kabát, pořád jsou kouzla něco extra." Polkl. Tak kdy na něj Harry začne křičet?

„Jo, je to zajímavý. Ale je fajn, že víš, co přesně ten kabát dělá, nemyslíš?"

Sedl si na kraj postele a rozepnul se. Proč je tu takové horko? „To jo."

Harry jen něco zamručel a otočil další list. Severus si byl jistý, že takhle rychle nečte.

„Harry, mluvil jsem s Noreen," dostal ze sebe po chvíli ticha.

„Vážně? Něco, o čem bych měl vědět?"

„Jen že neumí držet jazyk za zuby," pokusil se zavtipkovat lehkým tónem.

„To jí opravdu nejde."

„Věděl jsi to, nebo jen tušil?"

„Půl na půl. Věděl jsem, že s tím není něco v pořádku. Ale to je tak všechno. Zbytek jsem se dozvěděl od ní."

„Takže... od jedné do deseti, jak moc si na mě naštvaný?"

Harry pokrčil rameny. Pořád se ještě na Severuse ani jednou nepodíval. „Ještě jsem se nerozhodl. Proč jsi to udělal?"

„Noreen slíbila, že ti to pomůže a že to je úplně neškodný."

„Lidi, co se po tobě sápou, jsou úplně neškodní? Pamatuješ si na Alfieho mámu? Křiklana? A tu další hromadu lidí, co mě nenechali na pokoji?"

„Uznávám, že to trochu nedopadlo, ale vem si, že jakmile jsi snížil dávku, bylo to hned lepší. A ne vždycky se po tobě sápali! Většina tě hodně respektovala! Nechávali tě díky tomu na pokoji!"

„Jo, to mi Noreen řekla. Prý, že se chovali tak, jak by se chovali normálně. Kraviny."

„No, ne tak úplně. Jen ti to pomohlo. Když jsi se cítil sebevědomě, ostatní tě vnímali taky tak, jen o něco silněji. Když jsi byl naštvaný, dali si na tebe extra majzla. Vezmi si Pottera s Blackem. Nebo Walpurgské rytíře. Jak ti u nich dobře fungovalo."

„Takže bych vám měl být vděčný?"

Jo, teď začal znít naštvaně. „Ne, to neříkám. Jen že jsme tím nemysleli nic špatnýho."

„Lhal jsi mi."

Polkl. „Já vím. Promiň."

„Muselo to být k popukání, že?" řekl Harry vesele.

Severus se na něj podíval. Harry se usmíval.

Pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, nebylo. Jen jsem se snažil zjistit, co to s lidmi dělá."

„Byl to hodně zajímavý experiment, že jo?"

Než stačil Severus vymyslet odpověď, která by ho nestála zlomený nos, Harry pokračoval: „Tak buď tak laskav a odejdi. Můžeš si do svého laboratorního deníčku napsat, že pokusné morče odmítá komunikovat."

„Jsi naštvaný?"

„Jasně, že jsem naštvaný," řekl úplně klidně. Ledově klidně. „Odejdeš nebo budeš potřebovat pomoc?"

„Už jdu." Zvedl se a vyrazil ke dveřím. Těsně předtím, než odešel, ještě Harrymu řekl: „Vážně se ti omlouvám. Měl jsem ti o tom říct. Jen mi věř, že jsem tím nemyslel nic špatnýho a snažil jsem se, aby se ti nic nestalo."

„Jdi, prosimtě."

Poslechl. Bylo to zvláštní. Čekal, že na něj Harry bude křičet nebo že mu aspoň pořádně vynadá, ale tohle bylo něco jiného. Měl to od svého cvokaře nebo to byl další stupeň cvokaření?

Zbytek dne proběhl v mrzuté náladě. Za kabát musel nakonec zaplatit šedesát sedm galeonů a společná večeře byla vyloženě divná. Harry se okatě bavil jen s Ebele a se strýčkem. Když se ho Noreen na něco zeptala, odpovídal zdvořile, krátce a co nejrychleji změnil téma.

Řekl si, že Harrymu prostě musí dát víc času. Sice se chtěl pana Ollivandera zeptat na ten rituál, ale teď to rozhodně dělat nebude. Sice Severusovi nevynadal, ale taky nebyl zrovna nadšený. Ne, lepší bude počkat.

Druhý den byl Severus pozvaný na čaj k Pomfreyovým. Když řekl Harrymu, že jde pryč, vůbec ho to nezajímalo. Zkusmo mu nabídl, jestli nechce jít někdy s ním, ale v podstatě ho slušně poslal do háje a řekl, že nemá na lidi náladu a musí pracovat na úkole na obranu.

„No, aspoň že vymýšlí důvody. To budu brát jako pokrok," mrmlal si pro sebe, když si oblékal perfektně padnoucí kabát.

Venku na Příčné došel k zastávce Záchranného autobusu. Na velké ceduli stálo: Prosím, vyčkejte se zavoláním autobusu do půl nebo celé hodiny.

Naštěstí ho na to upozornil Alfred, a tak nemusel čekat ani pět minut. Prý tu ceduli na Příčnou dali po tom, co jeden řidič odmítal na Příčnou jezdit víckrát než desetkrát za den během sezóny. Tehdy by se mu jinak nepodařilo dovést ani dva cestující, bez toho, aby ho někdo nezavolal zpátky na Příčnou. Mrholilo, ale všechno kromě jeho prstů a hlavy se cítilo, jako byl teplý květnový den. Suchý květnový den. Už teď se těšil, jak mu ve skotské plískanici bude dobře.

Cesta autobusem byla jako vždycky rychlá a plynulá. Severus se radši nedíval, jak mladý řidič Frederick kličkuje mezi budovami a mudlovskou dopravou. Naštěstí byl tenhle autobus nový, takže když řidič prudce zabrzdil nebo změnil směr, nebylo to uvnitř vůbec poznat.

Plukovníkův dům vypadal stejně obyčejně jako ostatní venkovské domy v ulici. Už se stmívalo a okna útulně zářila.

Zazvonil a otevřela mu madam Pomfreyová. Usměvavá a v domácím hábitu jen stěží připomínala školní ošetřovatelku.

„Dobrý den."

„Zdravím, pane Snape, pojďte dál. Nezouvejte se, ale, prosím, očistěte si boty."

Severus poslechl. Stačilo dvakrát zašoupat nohama o rohožku a všechna špína z jeho bot zmizela.

„Máte moc pěkný kabát. Ukažte, pověsím vám ho."

Severus si ho rychle svlékl a podal jí ho. „Děkuju, je nový."

„Rozhodně byl dobrou volbou. Sluší vám."

Severus cítil, jak mu začínají teplat tváře. „Děkuju.

„A jak se máte?"

„Daří se mi dobře. Strávil jsem slunovrat s Harrym a bylo to moc fajn."

Usmála se na něj. „To slyším ráda."

„Jak se máte vy?"

„Dobře, dobře. V Bradavicích zůstala jen hrstka studentů a učitelů, a jediné, co potřebují, je peprná vzpruha. Mám službu a občas mě Bondy zavolá do školy, ale můžu strávit svátky doma. Pojďte za mnou, obývák je tudy."

Severus ji následoval. Bylo to tu příjemně zařízené podobně jako u Ollivanderů. Vypadá takhle každý kouzelnický dům? A ta sváteční výzdoba byla taky stejná.

„Charlesi, pan Snape je tu," řekla Poppy, když vcházeli do obýváku.

Její manžel se zvedl z křesla a napřáhl k Severusovi ruku. „Jsem rád, že jste si udělal čas. Vítejte u nás."

„Dobrý den, pane," pozdravil ho a potřásl mu rukou. „Děkuji za pozvání."

„Potěšení na naší straně. Sice je to pozvání na čaj, ale dáte si čaj nebo něco jiného?"

„Čaj bude výborný, děkuju."

„Hned to připravím," řekla madame Pomfreyová a odešla.

Plukovník se usmál a nabídl Severusovi křeslo. „Ve svém dopise jste vyjádřil obavy týkající se budoucnosti, je to tak?"

„Ano, pane.

Zachmuřeně přikývl a Severus měl pocit, že i jeho knír přikyvuje. „Doufám, že vás má odpověď nevyvedla moc z míry. Někteří by řekli, že jsem příliš opatrný, ale pořád jsem naživu, že?"

„Trochu mě to zmátlo, ale pochopil jsem, co jste tím chtěl říct."

„To jsem rád. Mohl byste mi prosím říct, proč vás trápí zrovna budoucnost?"

Protože je z ní můj nelepší kamarád, který se se mnou zrovna nebaví a byl v hrozným stavu a občas mu něco uklouzne... Odkašlal si. „To je složité říct, pane. Mám takové tušení?"

„Tušení?"

„Ano, pane."

Povzdechl si. „Pane Snape, tušení je zvláštní výraz. Věštcovu tušení dáte větší váhu než tušení kohokoliv jiného. Tušení horala nebo těžaře dáváte větší váhu kvůli jejich předchozím zkušenostem, přestože nejsou schopni říct proč. Tušení vědomě založené na faktech má jinou váhu než tušení založené na pověrách. Rozumíte mi? Jakého druhu je vaše tušení?"

„No..."

„Klidně si to rozmyslete. Dejte si na čas. Půjdu se podívat, jak je na tom Poppy s čajem." A s tím nechal Severuse samotného.

Co přesně říct? Proč vlastně psal plukovníkovi? Zbytečně to komplikuje. Celé to cestování s časem Severusovi už leze na mozek... Ale jestli to, že je Harry tu, už ovlivnilo Severuse tak, že se začal bát budoucnosti, možná už to, že nic neudělá, bude změnou budoucnosti? Povzdechl si. Tohle nedává smysl. Proč to nevyřešil předtím, než šel sem?

Jasně, protože řešil Vánoce a byl příliš líný a pořád dělal něco jiného.

„Vypadáte, jako by se vám vařil mozek. Mám Poppy poprosit o lék?" zeptal se Charles, který nesl tác s konvicí čaje.

„Ne, děkuju," zavrtěl Severus hlavou. „Jen je to hodně zamotané. A nevím, kde začít." Na chvíli zaváhal. „Taky se bojím, že řeknu příliš."

Plukovník vážně přikývl a svraštil huňaté obočí. „Chápu. Zkusíme to tedy vzít nejdřív ze široka a uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál, ano?"

Severus se zhluboka nadechl a vydechl. „Dobře." Díval se, jak rozlévá do šálků čaj. „Pamatujete si Harryho?"

„Ano. Málokdy je má žena zavolaná uprostřed noci k nebezpečně zhypnotizovanému člověku."

Chtěl se hádat, že Harry nebezpečný nebyl, ale... kdo ví, jak by to pokračovalo, kdyby nepřišla pomoc. „Lidé, u kterých byl předtím, nebyli zrovna laskaví."

Charles souhlasně zamručel a podal Severusovi jeho šálek.

„Harry o tom nemluví. Neznám jeho příjmení, nikdy se nezmínil o nikom ze své minulosti. Nevím, kdo, proč, ani jak. Občas mu něco uklouzne, ale je toho málo. Když něco řekne, nemůžu si být jistý, že je to skutečně tak. Nevyčítám mu to, ale občas ho přistihnu, že mi neříkal pravdu. Odmítá cokoliv prozradit, protože se bojí. To dává smysl. Někdy z něj mám pocit, že přesně ví, co se stane. Je to jako by řekl, ať se k sobě chováme slušně, protože kdo ví, co přijde. Jenže místo toho, aby mluvil takhle všeobecně, jde do mnohem konkrétnějších příkladů. Teď si to vymyslím, ale je to jako bych vám řekl... třeba... mám čaj rád, ale neměli jsme ho samozřejmě moc často, protože to byl velmi vzácný artikl, ale má rodina měla konexe, tak se nám ho podařilo čas od času získat. Víte, co tím myslím?"

„Myslím, že vás začínám chápat," řekl rozvážně plukovník a pokynul mu, ať pokračuje.

„No, takže, jak jsem řekl, občas z něho vypadne něco, co mě zarazí a přinutí přemýšlet. Někdy mě z toho přeběhne mráz po zádech. Jako by znal nějaký plán, ale nemohl ho prozradit. Jen vím, že se něčeho bojí."

„Proč to neřeknete bystrozorům? Takový případ by měli řešit oni."

Sakra... udělal to ještě horší. „To nemůžeme, pane."

„Proč ne?"

„Harry to nedovolí. Stačil by náznak něčeho podobného a zmizí. A nikdo z něj nic nedostane. Ani neví, že jsem tady."

„Nebude mu to vadit?"

Pokrčil rameny a opatrně usrkl čaj. „Možná. Spoléhám na to, že to buď nezjistí, nebo že se mi to podaří vysvětlit a obhájit."

„Dobrá. Takže, pokud přistoupíme na to, že zdroj vašeho tušení je platný, co dál?

Zhluboka se nadechl. „Něco hodně špatného se stane. Změní to spoustu věcí. Podporuje každého spolužáka, který může, aby využil příležitostí v zahraničí. Proč?"

„Zajímavé. Co dělá ve svém volném čase?"

„Moc ho nemá. Má spoustu práce do školy, ale když už má volno, tak je s kamarády. O víkendech bývá u svého strýce, občas zajde na setkání Walpurgských rytířů. Teď nově díky terapiím začal plánovat strategii našeho týmu. To ho chytlo hodně."

„Jaké má přátele? Jak byste je popsal?"

Severus se zamyslel. „Jsou to nejrůznější lidé. Nejvíc ze šestého a sedmého ročníku, s těmi, se kterými se zná z hodin. Myslím, že mu nesejde na koleji."

„Dalo by se určit, jestli mají něco společného? Materiální zajištění, názory, původ?"

Zavrtěl hlavou. „Dalo by se říct, že Harry je v tomhle děsný. Je mu putna, kdo je jaký nebo jaké má kontakty. Je až okatě nezmijozelský. Je vlastně kamarád s každým, kdo se mu zamlouvá. Je proti protimudlovským řečem, nemá rád jakýkoliv typ diskriminace. S lidmi s opačnými názory se nehádá, spíš se je snaží různými argumenty přivést na svou stranu."

„Zajímavé, takže jaké byste řekl, že má politické názory?"

„No, těžko povědět. Politiku nemá moc rád. Jak jsem řekl, kontakty a kariéra ho nezajímá, takže ani nejrůznější události s tím spojené mu jsou jedno. Nikomu důležitému nepodlézá, ale chová se slušně. Ani nikoho takového nepošle do háje, jen se s ním baví o to slušněji. Jeho názory... pomáhat a chránit? Tak by se to dalo říct. Chtěl by účinnou integraci mudlorozených a nesouhlasí s příliš prudkými řečmi proti nim a mudlům."

„Ale na setkání Walpurgských rytířů chodí, že?"

„Ano, ale spíš kvůli mně a ostatním. Harry se umí dobře chovat a lidé s ním chtějí být zadobře. Myslím, že se na nás snaží dávat pozor."

„A jak se tam chová?"

„Poslouchá a čas od času se zapojí do diskuze."

„Jak přesně?"

„Slušně řečeno... když má pocit, že někdo říká hodně velkou blbost neodloženou fakty, tak jim to vyvrátí nebo se ptá dál a ten druhý si vykope hrob."

„Přesto ho zvou dál?"

„On to říká vážně šikovně. Je z toho poznat, že mu záleží na tradicích jako ostatním, ale nespolkne bezmyšlenkovitě všechno, co se tam říká. Vlastně i kvůli tomu ho vždycky spolu chceme. Má.... Kriticky myslí, to je to. Vždycky nás donutí víc přemýšlet. Je to fajn."

„A vedení se proti němu nijak nevyhrazuje?"

„Ne, právě že ne. Občas mám pocit, že z něho Luciusovi tiká v oku, ale dokonce si ho k sobě pozval i pan Riddle."

Charles se v křesle narovnal. „Pan Riddle si ho k sobě pozval?"

„Ano. Ale nevím, o čem spolu mluvili. Jen..." zaváhal.

„Jen?"

„Nebyl potom zrovna v pohodě. Vlastně úplný opak. Dost se sesypal. Ale to nemuselo být kvůli tomu, byl to náročný týden, ve škole jsme měli spoustu práce."

„Chápu, chápu. Vyjádřil se o panu Riddlovi nějak? Nebo o někom jiném v podobné pozici?"

„O Riddlovi nikdy dřív nemluvil. Ale nemá rád Brumbála. Nevěří mu. Jednou na něj prý zkusil nitrozpyt. Harry mu na to přišel a strašně ho to rozčílilo."

„Nitrozpyt? Myslíte, že umí nitrobranu?"

Zapřemýšlel... „Ano, jednou nebo dvakrát se o čištění mysli zmínil."

„Co si tedy o tom myslíte?"

Severus si povzdechl. „To právě nevím. Já vím, že se něco bude dít, ale nevím co, nevím kdy, nevím jak a ani nevím, jestli s tím můžu něco dělat. A jestli bych měl." Zadržel dech. „Co si o tom myslíte vy?"

„Myslím, že na vašem tušení něco bude," řekl Charles pomalu.

„Takže mi věříte?"

Přikývl a odložil šálek. „Ano."

Chvíli byli ticho.

Nakonec to Severus pod plukovníkovým pevným pohledem nevydržel. „A co teda dál?"

„Pokusíme se připravit. To je vše, co můžeme."

„My? Takže mi pomůžete?"

„Ano, ale spíš bych řekl, že si pomůžeme navzájem. Bude to chtít celý tým."

„Proč mi ale věříte? Třeba to je blbost."

„Může to být blbost," přitakal Charles. „Ale taky nemusí. Případ vašeho přítele je velmi ojedinělý. Může být paranoidní. Na druhou stranu zaujal Albuse Brumbála tak, aby riskoval použití nitrozpytu na žáka. Ale dalo by se říct, že jsem měl taky tušení. Ovlivněno několika různými událostmi a opět tušeními dalších lidí. Vy to dál potvrzujete."

„Takže si myslíte, že se něco bude dát dělat?"

„Rozhodně. Zatím to budeme muset promyslet. Mám skupinu lidí, kterým můžu věřit. Promyslíme nejrizikovější scénáře a vymyslíme, jak je pokrýt."

„A co mám dělat já?"

„Prozatím... dávejte pozor, co se kde děje. Zaměřil bych se na cokoliv politického. Hlavně na Riddla s Brumbálem. Projevili zájem o vašeho přítele, takže je to i v jeho zájmu. Ale hodilo by se, aby nikdo neměl žádné podezření. Zkuste si zkrátka všímat svého okolí a různých podezřelých znaků."

„A jak vám to mám dát vědět? Dopisem asi ne, že?"

„Učíte se rychle. Prozatím bychom mohli poprosit Poppy, ale měli bychom vymyslet šifrovaný, bezpečný způsob. To se pak budeme moci domlouvat na dalších detailech a postupech."

„Dobře."

„Zatím se ale, prosím, držte hodně při zdi. Neupozorňujte na sebe. Pokusíme udělat, co bude třeba, ale vaším hlavním úkolem je bezpečně dospět a dostudovat. Nesnažte se dospět dřív, než je třeba. Rizika nechte na dospělých. Na riskování není nic úžasného ani hrdinského. Většinou je to ukázka hlouposti. Buďte opatrný, a kdybyste se dozvěděl něco, co by nám mohlo pomoci, podělte se o to. Jinak ale dělejte to, co každý student," žádal ho Charles starostlivě.

Bylo to zvláštní. Plukovník se tvářil vážně, a i když Severuse prosil, aby v podstatě nic nedělal, pořád Severuse bral vážně. Ulevilo se mu. Někdo bral jeho obavy vážně. Nebyl na to sám. Ani se po něm nechtělo, aby to vyřešil. Někdo, kdo není šestnáctiletý kluk se spoustou práce, se o to postará.

Zbytek čaje proběhl hladce. Povídali si. Neřešili Severusovo tušení. Místo toho se bavili o lektvarech a plukovník se dělil o své zkušenosti s polní lékárničkou a co nejlepší mít vždycky po ruce. Narazili na taková témata jako škola nebo politika, ale nenudilo ho to.

Když Severus odcházel, už plánoval, jak sestaví co nejpraktičtější vlastní verzi polní lékárničky na míru. Mohl by ji dát i Harrymu. Tomu sice většina lektvarů nepomůže, ale může to být pro někoho jiného. Nebo se v největší nouzi může zkusit předávkovat a třeba to zabere. To rozhodně musí vzít v úvahu a vyhnout se čemukoliv, co by Harryho otrávilo.

xXx

„Prcku, jak dlouho ještě plánuješ všechny ignorovat?" zeptal se Dvojka z druhé strany gauče.

Harry pokrčil rameny a dál sledoval přehrávání vzpomínky.

Dvojka si povzdechl a Ron, kterému zrovna dvojčata strkala sníh za límec, zmizel.

„Já se na to díval!" otočil se na Dvojku Harry.

Ten se pohodlněji rozvalil a založil si ruce za hlavu. „Vážně?"

„Jo!"

„Víš vůbec, co je za den?"

Zmateně se na něj podíval. „Co?"

„Co je za den. Kolikátého je nebo aspoň jestli je středa nebo neděle."

Harry usilovně přemýšlel, naposledy si vybavoval, že byl čtvrtek.

Dvojka ho ani nenechal něco vymyslet, a pokračoval: „Jsi ve svý hlavě zalezlý celý dny. Neděláš nic jinýho, než že se prohrabuješ vzpomínkama a –"

„To není pravda! Ještě chodím na jídla! A napsal jsem všem děkovný kartičky!"

„Jo, a během jídel jsi strašně komunikativní a vůbec nevypínáš a nelezeš zpátky sem. A dárky od spolužáků pořád leží na tom samém místě. Kolik jsi jich vlastně dostal?"

„Nepočítal jsem je. Stejně jsem je dostal jen kvůli tý kolínský."

„Jo, to si vyprávěj někomu jinýmu. Většinu času jsi ji na sobě neměl. Prostě s tebou chtějí být zadobře. Tys jim taky posílal dárkový kupóny, nebo ne?"

„No, to je sice pravda, ale musím najít šťastnou vzpomínku na obranu, vždyť to dobře víš!" nedal se Harry.

Dvojka se na něj dlouze zadíval. „Tak to si vyprávěj Kechnerbergovi, ale ne mně. Na obranu jsi už čtyři dny ani nepomyslel. Přiznej to."

„Co mám přiznat?"

„Že tady hniješ."

„Nehniju!"

„Takže se schováváš? Bojíš se?"

„Nebojím!"

„Tak proč nejdeš ven a nebavíš se s holkama, Severusem nebo strýčkem?"

„Protože mi lhali!"

Dvojka se zatvářil znuděně. „Jako vážně? Vždyť na ně ani nejsi naštvaný. Řekni pravdu, proč jsi zalezlý?"

„Prostě mě to baví! Je to tu super!"

„Zkus křičet hlasitěji, myslím, že tě v Kvikálkově neslyšeli."

„Nedělej si ze mě srandu," zamručel Harry a sesunul se níž na pohovce.

„Tak mě přestaň tahat za nos. Máš důvod, proč nevylezeš ven?"

Harry byl ticho.

„No?" pobídl ho Dvojka.

„Nemám. Ale ani nemám důvod tam chodit. Tady je to mnohem lepší a zábavnější."

„Jasně. Nikdy jsem si nemyslel, že zrovna ty budeš tak sobeckej. Severus tráví Vánoce v cizím domě sám. To už mohl zůstat v Bradavicích. Strýček pro tebe dělá první poslední, a ty ani nevystrčíš nos. A Noreen se na tebe těšila celé měsíce. A to s tou kolínskou je jen záminka, abys tady mohl dál trčet, jen to nezkoušej," zarazil ho Dvojka dřív, než se Harry zmohl na odpor.

„Tak co mám podle tebe dělat? Tu šťastnou vzpomínku na obranu potřebuju!"

„Možná bys ji měl, kdybys nesjížděl tohle," máchl směrem k prázdnému plátnu, „jako béčkové romanťárny."

Harry zalapal po dechu. „To není pravda. To žádné romanťárny nejsou!"

„Ne, jen u toho vzdycháš úplně stejně jako teta Petunie, když kouká na Pod vlivem úplňku." Povzdechl si. „Podívej, takhle to dál nejde. Když budeš pořád jen ve svý hlavě... nebude to dobrý. Co když se jednou rozhodneš, že už z ní nevylezeš, co pak? Najdou tě prostoduchého v pokoji a zavřou k Mungovi na to samý oddělení, kde byl Lockhart. Vážně to chceš?"

Harrymu se udělalo špatně. „Ne, to bych nechtěl."

Dvojka si ho chvíli prohlížel a pak si sám pro sebe přikývl. „Tak dobře. Když ti pomůžu s obranou, vrátíš se pak mezi živé a budeš si užívat volno?

„Když mi pomůžeš, tak určitě! Ty víš, jaká je ta správná vzpomínka?" zeptal se ho nevěřícně.

„Zapomeň na chvíli na vzpomínku. Proč ji vůbec potřebujeme?"

„No..."

„K čemu je? Proč musí být dostatečně silná?"

„Protože má v sobě hodně štěstí, a to drží mozkomory na uzdě?"

„A to vytvoří patrona," opravil ho Dvojka. „Takže, o co nám jde, o vzpomínku nebo o štěstí?"

„O štěstí."

Dvojka luskl. „Přesně tak. Teď si jen musíš navodit ten pocit štěstí, a asi i radosti, a budeš to mít v kapse."

„A to je vlastně hračka," řekl Harry sarkasticky.

Za to ho Dvojka pleskl po stehně. „Přesně tak! Takže, co ti dělá radost?"

„Lítání?"

„Pche, to už jsi zkoušel ve třinácti. Ber to vážně."

„Jenže to jsme zase u vzpomínek. Já bych prostě měl být šťastný. A bez lektvarů."

„Jo, to by chtělo."

Harry si frustrovaně stoupl. „Tak co bych měl dělat? Já prostě šťastný nejsem. Počítám za úspěch, když na chvíli zapomenu myslet. Nejlíp mi bylo o slunovratu, a to jen díky tomu, že to bylo kouzlo!"

„Jo, to máš pravdu. A víš vůbec, že od slunovratu klidněji spíš?"

„Vážně? No vidíš, to bych nečekal. Vážně na tom něco bylo. Cítil jsem se tehdy vážně hezky."

„A jak hezky?"

„Noo... Byl to takový klid a pokoj... Takový mír... Jako by už nic špatného na mě nemohlo..." Chvíli přemýšlel. „Jako... Tak si představuju, že bude nebe, víš? Prostě... pokoj a klid. Tahle si nějak představuju smrt. Konečně klid."

„A jak se cítíš, když na to myslíš?"

Usmál se. „Spokojeně."

Dvojka přikývl. „Tak dobře. Zkusíš teď patrona?"

Harry se nadechl a otevřel oči. Byl zpátky ve svém pokoji. Vytáhl hůlku a držel v hrudi ten teplý pocit. „Expecto patronum."

Z hůlky mu vytryskla bílá mlha, která se postupně zformovala ve tvar podobnému velkému zvířeti.

Klid. Mír. Pokoj.

Už byly poznat dlouhé nohy.

Mír. Harmonie.

Silné tělo.

Úžasné nic. Vřelá prázdnota.

Hlava.

Smrt.

Křídla.

Harry zamrkal a patron naklonil koňskou hlavu.

„No, zamumlal Harry, „testrála jsem teda nečekal."