,,Tudy, pane Pottere."

Harry měl chuť bystrozorovi něco nepěkného odseknout. Nejen, že už spoustu let nebyl panem Potterem, ale také byla jeho pobídka naprosto zbytečná. Azkaban byla jediná budova na tomhle Bohem zapomenutém ostrově a dovnitř ní vedly jedny jediné dveře, k nimž ho pobídl právě jeden ze tří bystrozorů, kteří ho dnešní den doprovázeli. Zaskřípal zuby, věděl, že by nebylo vhodné si je rozhádat, byť měl nyní vztek na samotné Ministerstvo kouzel, za to, že mu neprávem zavřeli jeho manžela. Jeho kdysi slavné jméno už nyní nemělo zdaleka takovou váhu jako kdysi, Harry se pomalu stával zapomenutým hrdinou, což mu naprosto vyhovovalo. Kdyby ale mohl zařídit Severusovi omilostnění, zkrátka jen proto, že byl ten slavný Potter... Musel se ušklíbnout. Naprosto zřetelně slyšel posměšná slova svého tehdejšího nenáviděného profesora lektvarů, jak jej neustále v hodinách popichoval, že jeho jméno a sláva zdaleka není všechno. Nu, nemýlil se.

Zamžoural proti dešti, jenž jej vytrvale bičoval do tváře, a vytáhl si límec kabátu. Jeden z bystrozorů už v Londýně poslal svého Patrona, což byla věc, již zavedl Kingsley při svém nástupu na ministerské křeslo; každý, kdo nastoupil na výcvik bystrozora, musel umět vyčarovat Patrona a naučit se posílat po něm vzkazy, protože to zkrátka byl nejrychlejší způsob komunikace na dálku. Harry z toho tolik nadšený nebyl, vždycky tuto schopnost bral jako privilegium Fénixova řádu, něco, co uměla skutečně jen malá hrstka lidí, lidí věrných Brumbálovi. Asi to byla malichernost, ale zkrátka mu to vadilo. Patronovo zaklínadlo bylo sice jedno z nejobtížnějších kouzel, dalo se ale s trochou tréninku naučit. Problém byl, když měl někdo nedostatečně silnou vzpomínku. Zatímco Harry prošel dovnitř a skryl se před deštěm, přemýšlel o tom, jestli už se někdy stalo, že nějaký kouzelník nastoupil k bystrozorům, ostatní zkoušky zvládl na výbornou a jediné Patronovo zaklínadlo prostě nedokázal vyčarovat ne z neschopnosti, ale z důvodu absence silných vzpomínek.

,,Zdravíčko, Berkley, tady pan Potter si přeje navštívit vězně s číslem ᚻ ᛉ 681," oznámil znuděnému muži, jenž seděl za stolem a ledabyle si listoval Denním Věštcem, vousatý bystrozor s ledovýma očima.

,,Povolení?" protáhl huhňavě Berkley a jen natáhl ruku, aniž by vzhlédl. To je tedy ostraha, pomyslel si Harry s úšklebkem. Kdyby mu utekli vězni, ani by si toho nevšiml. Když mu bystrozor podal kus pergamenu s podpisem Pastorka, Berkley provedl pár jednoduchých kouzel, aby zjistil, zda se nejedná o padělek, a teprve poté pokynul rukou ke schodišti. ,,Vězeň ᚻ ᛉ 681 se nachází ve třetím patře na konci chodby. Vy, Pottere, si zde nechejte hůlku."

,,Fajn," zavrčel Harry, dal mu svou hůlku a to pak s bystrozory zamířili nahoru. Okamžitě jej pohltil chlad, jenž jej objal do svého mrazivého objetí. Pomalu se mu prokousával až do duše, rovnou k srdci, a Harry vnímal, jak na něj atmosféra tohoto vězení tíživě dopadá, jako mohutný balvan. S každým dalším schodem cítil podivnou sklíčenost a přicházející letargii. Když se ho zmocnila lhostejná otupělost, náhle nevěděl, proč by vlastně měl pokračovat dál, nebo proč by se měl někam vracet, jaký to mělo smysl, když všechno bylo už beznadějné? V tom se mu ale o tvář otřel lehounký vánek, jak kolem něj prolétla stříbrná záře. Patron v podobě červenky mu zakroužil kolem hlavy a Harryho polilo teplo, jež mu vlilo do žil novou energii a naději. Překvapeně se ohlédl na muže, který kráčel za ním a uzavíral jejich malou skupinku. Byl mladý, s pískově žlutými vlasy a vřelýma hnědýma očima.

,,Děkuji," uslyšel sám sebe říkat Harry, pomalým, vzdáleným hlasem, jenž dosud ještě příliš nepoznával. Červenčina přítomnost na něj ale měla pozitivní vliv a on se začal probírat ze své otupělosti. ,,No, asi jste nám zachránil krk."

Mladík se rozpačitě usmál. ,,Hlavu vzhůru, pane Snape. Nejste zdaleka jediný, komu se přihodila taková podobná věc. Na většinu lidí tohle místo působí stejně jako na vás, zvlášť když jdou právě na návštěvu za svými blízkými. Omlouvám se, že jsem Patrona vyčaroval až tak pozdě, nejsem v tom ještě příliš zběhlý."

Harry k tomuhle mladému bystrozorovi okamžitě pocítil sympatie. A to nejen proto, že jej jako jediný konečně oslovil správně.

,,Tak červenka?" zabručel a uznale si jeho Patrona znovu prohlédl. ,,Moc hezké. S takovým ochráncem jsem se doposud nesetkal."

Jeho úsměv se rozšířil a přikývl. Harry dál stoupal po schodech a díky mocné síle Patrona dokázal sledovat i další věci než jen svoje pocity. Například si všiml spousty run, jež byly vyryty do kamenů tvořících nejen stěny chodby, ale i schody a strop. Mladý bystrozor zachytil jeho pohled a dychtivě se vrhl do vysvětlování.

,,Azkaban tu stojí už od 15.století. Původně nesloužil jako vězení, ale jako domov málo známého černokněžníka, který si říkal Ekrizdis. Zřejmě to byl výjimečně mocný čaroděj, který však praktikoval ty nejhorší druhy černé magie. Na svůj ostrov uprostřed oceánu lákal mudlovské námořníky, které pak pro svoje potěšení mučil a zabíjel. Teprve když umřel a kouzla, která pro svoje utajení použil, vyprchala, přišlo Ministerstvo kouzel na to, že nějaký ostrov s pevností existuje. Ti, kdo do ní vstoupili, aby ji prozkoumali, odmítali mluvit o tom, co uvnitř nalezli. Tou nejméně děsivou zprávou bylo to, že místo bylo zamořeno mozkomory. Až když se Damokles Rowle stal ministrem kouzel, udělal z tohohle místa Azkaban, jehož strážci se stali mozkomorové."

,,A ty runy? Co s tím mají společného?"

,,Po Ekrizdisovi nikdo příliš nepátral, není tedy jasné, jaké národnosti byl, ale podle mého názoru pocházel odněkud ze Skandinávie. Odkud by se tu všude vzaly ty runy? Jsou hodně staré, některé už málem ani nejdou přečíst," poznamenal mladík a prsty přejel po ledovém kameni. ,,Jsou tu mantry, citáty, věty, ale i pouhá samostatná slova. Podle mě je to Ekrizdisova práce. Byl to šílenec. Nejenže se bavil tím, že zabíjel mudlovské námořníky, zřejmě si ale pomocí kouzel vytesával do kamenů slova svých vězňů. Nepochybně se v tom velice vyžíval."

,,Vy umíte číst runy?"

Zatvářil se skromně. ,,No, snažím se o to. Jeden čas jsem si je nastudoval, poněvadž jsem byl celý pryč do historie takovéhohle odporného místa, jakým je Azkaban." Na chvíli se zastavil a přejel rukou po místě, kde bylo v kamenech vytesáno: ᛈᚱᚨᛉᛞᚾᛖ ᚾᚨᛞᚩᛒᚣ ᚻᚩᛞᚾᛖ ᛉᚡᚢᚳᛁ᛫. ,,Prázdné nádoby hodně zvučí," přeložil Harrymu. Vystoupali další schody a on ukázal na: ᛏᚡᚩᚢ ᛒᚩᛚᛖᛋᛏ ᚾᚨᚱᛖᛣ ᛈᚱᚩᛉᚱᚨᛞᛁ, ᚨᛚᛖ ᚾᛖᛉᚻᚩᛄᛁ᛫. ,,Tvou bolest nářek prozradí, ale nezhojí." A když konečně vyšli do třetího patra, mladík ukázal prstem na poslední horní schod. ᛣᚨᛉᛞᚣ ᛄᛖ ᛏᚡᚢᚱᚳᛖᛗ ᛋᚡᛖᚻᚩ ᚩᛋᚢᛞᚢ᛫. ,,Každý je tvůrcem svého osudu."

,,To je fascinující," utrousil Harry, ale nyní ho runy a tajemství azkabanské pevnosti až tolik nezajímaly. Rozbušilo se mu srdce. Od Severuse jej dělila jen chodba a dveře od jeho vězeňské cely. Poprvé za několik dlouhých týdnů mu byl zase nablízku.

,,Ty runy jsou všude, prozkoumat to by zabralo roky. Jsou dokonce i v celách vězňů, a dvě runy dokonce i před jejich vězeňským číslem, a u každé osoby označují jejich -" Zarazil se a pak se pousmál, když si uvědomil, že jej Harry stejně neposlouchá. Jako ve snách upíral oči na dveře vězně s číslem ᚻ ᛉ 681 a zmítalo jím vzrušení, ale i strach. Klapot jejich bot se odrážel od stěn a přitahoval pohledy vězňů, kteří ještě neztratili o všechno zájem a byli schopni vymanit se z okovů své mysli. Někteří vypadali, že jsou dokonale při smyslech, jiní na tom byli úplně naopak, jen seděli v koutě, houpali se dopředu a dozadu a něco si pro sebe mumlali. Vypadali jako trosky. Ale nebyli trosky nakonec všichni?

,,Tak tudy, prosím, Pottere. Máte na to patnáct minut, potom si vás vyzvedneme a půjdeme pryč. Nedělejte žádný hlouposti," varoval ho ještě vousatý bystrozor, když odemykal dveře od Severusovy cely. Harrymu se při tom pohledu udělalo úzko a vztek mu na okamžik zatemnil mozek. Bylo to odporné, celá tahle šaráda. Zamykají ho tu jako nějakého nebezpečného vězně. A on přitom vůbec nic neudělal, a v hloubi duše to musí přece vědět všichni.

,,Díky," zamumlal Harry a postřehl ještě povzbudivý úsměv od nejmladšího bystrozora, jemuž se stříbřitě modrá červenka usadila na rameni. Pak vešel dovnitř, do přítmí cely, a uslyšel, jak se za ním zamykají dveře. Udržel se, aby si nad tím hlasitě neodfrknul. Byli přehnaně opatrní, jak by se mu asi podařilo odsud Severuse dostat, když jsou všude kolem bystrozoři? No, možná s tím dole by nebyl takový problém... Ale nad ničím takovým teď nehodlal přemýšlet. Teď byl konečně po dlouhé době u Severuse a toho krátkého času musel využít nejlépe, jak mohl.

,,Severusi," oslovil něžně muže, jenž seděl v koutě, objímal si trup rukama a měl zavřené oči. Mělce dýchal, prameny mastných vlasů mu lemovaly tvář a jeho bledý obličej byl nyní popelavě šedý. Harry ucítil, jak se mu svírá srdce a jak jej v očích šimrají slzy. Troska. Z jeho drahého Severuse udělali trosku, vyhublou, podvyživenou trosku, která je vězněm vlastní mysli. Okamžitě se k němu vrhl, nemohl už déle otálet. Položil mu dlaň na koleno a když muž otevřel oči a Harry se zahleděl do těch prázdných, vyhaslých černých hlubin, už se mu po tváři sklouzly první slzy. Co mu to provedli?

,,Harry?" zašeptal vzdáleným hlasem, možná ještě lapen v objetí spánku. Vypadal konsternovaně, že tu vidí svého manžela, a Harry na něm poznal, jak přemýšlí, jestli je něco takového možné. Jestli je blud, zoufalá fantazie, nebo jestli je skutečný. Věděl, že halucinace bývají u azkabanských vězňů na denním pořádku. Harry mu opatrně položil teplou dlaň na jeho studenou, vyhublou tvář a zlehka ji pohladil, jako by se bál, že by se pod jeho dotekem mohl rozpadnout, že by mu mohl ublížit. A v ten okamžik Severus nevěřícně vydechl.

,,Jsem tady. Říkal jsem ti, že přijdu, i kdybych se sem měl dostat násilím," usmál se na něj smutně a slzy radosti z opětovného shledání se mísily se slzami smutku a bolesti. ,,A taky tě odsud dostanu, ale to bohužel bude muset ještě chvilku počkat. Odpusť mi to, prosím tě," zašeptal mu a opřel se svým čelem o to jeho. Vnímal Severusův prudký nádech.

,,Neměl bys tu být," uslyšel ho najednou říkat. A v jeho slovech rozeznal strach.

Zmateně se na něj podíval. ,,Proč ne? Jsi přece můj manžel. Stydím se, že jsem se k tobě nemohl dostat dřív," vydechl Harry a musel se kousnout do jazyka, aby na něj nevychrlil přehršel slov, jež se mu drala na jazyk. Emoce v něm bublaly jedna přes druhou a on se zajíkal. Toužil mu toho říct tolik. Ale jen ta slova vyslovil v mysli, připadala mu plytká, bezvýznamná. Se slovy to nikdy neuměl. Severus ano. Ten vždycky věděl, co říct. Bože, tolik, tolik mu chyběl. Zalykal se štěstím, že znovu prsty přejíždí po známých rysech jeho tváře.

Severus jej popadl za ruce. Překvapilo jej, jak silný má stisk. ,,Odejdi, běž domů, běž za Eileen. Nesmí ublížit ještě tobě. To jim nedovolím."

,,Severusi, já jsem v pořádku," uklidňoval ho Harry. ,,A Eileen také. V rámci možností. Ale o tom jsem s tebou taky chtěl mluvit. Jen to bude muset ještě chviličku počkat. Musím si vychutnat, že tě mám zase u sebe," zašeptal mu, a pak se k němu sklonil a vtiskl mu dlouhý, hluboký polibek. Pomalu cítil, jak ze Severuse vyprchává veškeré napětí, jak se pomalu uvolňuje a oddává se mu. ,,Chyběl jsi mi. Tolik jsi mi chyběl," zašeptal mu proti rtům a z hrdla se mu dostalo málem kočičí zapředení, když mu po chvilce váhání vjel Severus rukama do vlasů a pohladil jej.

,,Ty mně taky," odpověděl mu Severus, když se od sebe na pár centimetrů odtáhli. Pak uhnul pohledem. ,,Ale neměl bys tu být," zopakoval znova. ,,Měl bys... na mě zapomenout... a žít."

Harryho jeho slova vyděsila. Vytřeštil oči. ,,Severusi, proboha, co to povídáš? Proč bych něco takového dělal? Miluju jen tebe, to přece víš... a neopustím tě, ať se stane cokoliv. Jsi můj manžel, Eileenin táta. Moc jí chybíš. A když už jsme u toho... proč mi proboha neodpovídáš? Proč se mi vzdaluješ? Potřebuju vědět, že jsi v pořádku. Alespoň jedním slovem." Jenže Severus zarytě mlčel. V Harrym se vzedmula vlna zoufalství a pocit štěstí na chvíli vyprchal. Protože věděl, že Azkaban lidi zas až tolik nemění; Azkaban v nich probouzí tu hlubokou, nejniternější stránku, a naplňuje je jejich zoufalstvím. Proč si Severus něco takového myslel?

Hrklo v něm. ,,Myslíš si... že jsem se... vrátil k Anthonymu?" vyslovil ztěžka přes sevřené hrdlo. Severus na to nic neřekl. Harry už už otevíral ústa, aby jej zahrnul hurikánem slov a ujištění, že něco takového přece není pravda, když v tu chvíli jeho manžel zavrtěl hlavou. Oddechl si. ,,A když už je řeč o Jonesovi... myslím si, že něčím takovým se už opravdu nemusíš trápit. Už jsem s ním omezil veškerý kontakt, udělal za vším tlustou čáru a pěkně si ho podal za to, že tě udal a poslal do Azkabanu."

V ten okamžik Severus zvedl oči a zahleděl se na Harryho. Vyrovnaným, vážným pohledem, který dokazoval, že je naprosto a dokonale při smyslech. Slova, jež řekl, Harryho šokovala.

,,Jenže Anthony Jones mě neudal, Harry. Já jsem se udal sám."

Já jsem se udal sám. Těchto pět slov Harrymu utkvělo v mysli a přehrávaly se pořád dokola, až to bylo k nevydržení. Pokusil se pochopit jejich význam. Šlo to ztěžka, nechtěl tomu uvěřit. Něco takového přece nemohla být pravda. To nešlo. Severus přece nemohl-

,,Harry, já jsem nic neudělal -"

,,Jsi zbabělec. A já tě za tohle nenávidím. Nenávidím, Jonesi."

Takže Anthony tehdy skutečně nic neudělal. Nemohl za to. Na Severusově osudu nenesl žádnou vinu. Ale tehdy tomu nemohl uvěřit. Nešlo to. Byl si tak jistý o Anthonyho vině, že si ani na okamžik nepomyslel, že by to mohlo být jinak. Že by v tom skutečně nemusel mít prsty. Že by mu skutečně říkal pravdu. Že by jim takhle neublížil, byť Severuse nenáviděl.

Bylo to pro něj tak těžké. Protože někdy zní pravda jako ta největší lež.

•••

Tak co? Kdo to čekal?😎