Eileen bloudila chodbami. Připadalo jí, jako kdyby už hodiny chodila v kruhu. Přísahala by, že kolem toho obrazu už nejméně dvakrát prošla.

Zmateně se zastavila a rozhlédla se kolem. Bylo tu zabudovaných několik dveří, samozřejmě neoznačených. Eileen si nevzpomínala, že by tudy někdy šla. Musela se dostat úplně jinam, než plánovala. Zvláštní také bylo, že dosud ani na nikoho nenarazila. A zrovna teď! Jak je to vůbec možné?

Její magie jí v tomto bohužel pomoci nemohla. Nemohla jí jen tak posvítit na cestu. Ani hůlka by jí nepomohla, kdyby vyčarovala kouzlo, jež ukazovalo směr. I kdyby věděla, kde je sever, bylo by jí to k ničemu, protože neměla tušení, na jakou světovou stranu se má dát, aby se dostala ze Zmijozelova sídla.

Začala si říkat, že zakladatel její koleje byl nejen tajnůstkář, ale taky pěkně krutý vtipálek. Dle všeho si přál, aby nezvaný host, jenž by objevil jeho sídlo a chystal se nahlédnout do jeho pokladnice, odsud nikdy nevyvázl živý. Jak je možné, že se sídlo změnilo v bludiště? Chodby se přeci nemohou jen tak přesunout. Nebo tady jen působilo matoucí kouzlo?

,,No tak, aspoň ke studentům své koleje byste mohl být vstřícnější," zamumlala si pro sebe Eileen a rozmýšlela se, kterou chodbou by se měla vydat. Stejně to asi bylo zbytečné, zamotávala se jako klubíčko příze a mířila hlouběji a hlouběji do bludiště. Pokud ji někdo nenajde a nevysvobodí, asi tu umře na vyhladovění.

Jako na zavolanou se ozvalo prásknutí. Eileen se vyděšeně ohlédla a napřáhla ruce před sebe, připravená k boji. Stála před ní Bezejmenná a po jejím vlídném a rádoby chápavém úsměvu nebylo ani památky. ,,Tak tady se schováváš," zavrčela na ni a než stihla Eileen jakkoliv zareagovat, udělala dva tři kroky a byla u ní. Pevně ji popadla za zápěstí.

,,Co to děláš? Pusť mě!"

,,Nebuď jako malá," odsekla. ,,Mizíme odsud. Díky tobě už tady není bezpečno."

,,Já s tebou nikam nepůjdu!"

Ale bylo to marné, Bezejmenná se otočila na místě a jedním plynulým pohybem se s ní přemístila pryč.

•••

Beatrice se s Aidenem i dětmi přemístili toho rána do Prasinek. I přes Aidenovy nenápadné prosby, nápady a návrhy, jestli by nebylo lepší Eileeninu oslavu odsunout, až budou dvojčata trochu větší, Beatrice nepojala žádné podezření, že by se něco dělo, a nic ji nemohlo zviklat v jejím rozhodnutí a zmírnit její nadšení. Rozhodli se, že si dopřejí společnou snídani v Prasinkách, jen oni čtyři, jako rodina, a pak se vydají do Bradavic, na čemž byli domluvení s ředitelkou McGonagallovou, která jim v jejich přání ochotně vyhověla. Aiden byl už pár dní před chystaným výletem podivně úzkostlivý, avšak Beatrice to připisovala nervozitě, že se uvidí se svými bývalými kolegy a taky s jejím bratrem Alexem, u kterého si asi stále nebyl jistý, jestli jej bere jako přítele nebo ne. Aidena ale trápilo něco úplně jiného, co by Beatrice ani ve snu nenapadlo. Doufal, tolik doufal, že jakmile přijdou do Bradavic, nějakým zázrakem se objeví i Eileen, která bude živá a zdravá a Beatrice se nebude muset nic vysvětlovat.

Jak se ale blížila hodina setkání s jejími přáteli a jak byli Bradavicím blíž a blíž, přestal doufat. Naděje jej začala opouštět.

,,Páni, to je tak zvláštní mířit do Bradavic a vědět, že se sem už nevracím jako studentka," poznamenala Beatrice trochu nostalgicky a na tváři se jí objevil smutný úsměv.

Aiden poupravil Eloise teplou čepičku na hlavě a vážně se na svou přítelkyni zadíval. ,,Chybí ti to? Nechtěla by ses vrátit?"

Povzdechla si. ,,Bradavice mi budou chybět vždycky. Ale jsem takhle šťastná. Mělo to tak být," pronesla jednoduše a políbila Edmunda na čelíčko. ,,Takže ne, nechtěla bych se vrátit. Nejsem studijní typ." Zasmáli se.

,,U mě jsi měla vždycky vynikající výsledky. Ve všem," mrkl na ni Trocar.

Znovu se zasmála a praštila ho do ruky. ,,Aidene! Na co to myslíš? Navíc jsou tady děti."

,,Na co já myslím? Na co myslíš ty, to byla jen nevinná odpověď," řekl dotčeně. ,,A děti z toho ještě rozum nemají a naštěstí dlouho mít nebudou."

Potom už v tichosti vystoupali nahoru k vstupní bráně, která byla otevřená. Cestou minuli i několik studentů, kteří se chtěli projít buď do Prasinek nebo jen po bradavických pozemcích, ale naštěstí nikdo z nich Trocara nepoznal.

Scorpius s Alexem už na ně čekali ve vstupní síni. Alex se tvářil trochu nejistě, zřejmě se obával své nové pozice strýčka, zato Scorpius se culil a v rukou držel talíř plný čokoládových sušenek, které Beatrice milovala. Jakmile oba mladíky spatřila, rozzářila se a rychlým krokem vyrazila k nim.

,,Alexi! Scorpiusi!" zvolala zvesela a každého dlouze, opatrně a jednou rukou objala. ,,Ani nevíte, jak ráda vás vidím!"

,,My tebe taky, vypadáš báječně, mamčo," ujistil ji Malfoy a krátce ji líbl na tvář. ,,Koukej, něco pro tebe mám," mrkl na ni a napřáhl k ní talíř se sušenkami.

,,Ty jsi nezapomněl," usmála se dojatě a hned si jednu vzala.

,,Jak bych mohl? Vím, jak je máš ráda."

Beatrice si ukousla a hned se ocitla v čokoládovém nebi. ,,Hmm, jsou výborný," pochválila je a kousla si ještě jednou. Když dožvýkala sousto, trochu zmateně se rozhlédla. ,,A kde je Eileen?"

Rozhostilo se napjaté ticho.

•••

Eileen se vzpírala. Prala se s ní. Škrábala ji. Snažila se dostat z jejího sevření, nebo ji alespoň vytrhnout z její koncentrace. Cítila, jak letí vzduchem nekonečnou rychlostí. Pokusila se jí bránit. Nakonec sebrala zbytek sil, strčila jí do hrudi a Bezejmenná sebou trhla a pustila ji. Najednou se před nimi rozprostřelo bílé prázdno a obě dvě padaly z hrozivé výšky dolů.

Zem se nebezpečně přibližovala, s Eileen se točil celý svět. Chybělo pár vteřin k tomu, aby dopadla na zem. Ten pád by ji zabil, věděla to. Natáhla před sebe ruce, zavřela oči - škubla sebou, vítr se ustálil, ji polilo horko a ucítila, jak ji nadnáší neviditelná síla. Se strachem pootevřela oči a zjistila, že se vznáší pár centimetrů nad zemí. Úlevně vydechla a snesla se dolů.

Když se postavila na nohy, ostražitě se rozhlédla kolem. Bezejmenná by tu taky měla někde být. Nebo ne? Odvál ji vítr jinam? Přemístila se nakonec sama na ono původní místo, na které se s ní chtěla dostat? Na vratkých nohách se vydala vpřed, prokousávala se mlhou a hledala její tělo. Neměla nejmenší tušení, kde jde, a kde by mohla její dvojnice být.

Jak se procházela kolem, mířila doleva a pak zase doprava, zjistila, že se přibližuje k něčemu majestátnímu, co na ni vykukovalo z mlhy jako hrozivé monstrum. Přidala do kroku a před ní se zanedlouho objevilo asi třicet vysokých a širokých, do kruhu postavených kamenů. Zamrazilo ji. Byly zase ve Stonehenge, stejně jako tehdy, když se spolu poprvé setkaly.

Jak příhodné místo, pomyslela si Eileen zachmuřeně. Skončí to tam, kde to začalo.

Opatrně našlapovala do měkké půdy, tiše a pozvolna jako kočka, jež se neslyšně plížila. Polkla, když si všimla, že se uprostřed kruhu nachází bezvládné tělo. Srdce jí bouchalo tak hlasitě, že se divila, že se jeho ozvěna neodráží od majestátních kamenů. Byla mrtvá? Pochybovala, že by to bylo takhle jednoduché. Pomalu se k ní přibližovala, bála se. Plavovláska se nehýbala. Zdálo se jí to, nebo se jí vůbec nezvedala hruď? Eileen si k ní přidřepla, odhrnula jí pramen světlých vlasů z tváře a položila jí dlaň  na hruď, aby zjistila -

Cosi ji odmrštilo do vzduchu, vyhodilo ji asi deset stop nahoru, a pak Eileen cítila, že zase padá. Zděšením vykřikla a jen tak tak stihla zabránit bolestivému pádu. Bezejmenná byla rázem u ní, popadla ji za čelist a silně ji stiskla. ,,Přemýšlím, co tě zabije dřív - jestli tvá tvrdohlavost, nebo tvá dobrotivost. To byla začátečnická chyba, Eileen. Možná bych tě měla ještě něco naučit, než zemřeš."

Tentokrát to byla Eileen, kdo ji odmrštil pryč. Bezejmenná se zdála být zaskočená jejím náhlým protiútokem. ,,Copak? Myslela sis, že se nechám zabít tak jednoduše?" zavolala na ni Eileen překvapivě silným hlasem a zvedla se na nohy. Neměla tušení, kde se v ní vzala ta odvaha. Možná za to mohlo vědomí blížící se smrti. Přece se jí jen tak snadno nevzdá. Pokud má zemřít, zemře v boji, s hlavou vztyčenou. Nebude se krčit jako ustrašené dítě. Pevně stiskla ruce v pěst a vzápětí ucítila, jak se její magie formuje v modrou substanci a krouží ji kolem rukou.

Bezejmenná se vyškrábala na nohy a zasmála se. ,,Ne, čekala jsem na to, kdy se konečně vzchopíš a uvědomíš si, že takhle nechceš zemřít. Skutečně máš odvahu svých otců, to se musí nechat. Ale víš, že to takhle dopadnout nemuselo, Eileen," dodala zachmuřeně a i ona si přivolala svou magii. ,,Je to jenom tvoje chyba, že to skončí smrtí."

,,Jestli je to moje chyba," začala Eileen pevným hlasem, ,,tak za ni mileráda zaplatím."

Zvedly ruce a zaútočily na sebe ve stejném okamžiku. Paprsky magie do sebe narazily, jeden modrý, druhý stříbrný, a začaly jeden druhého pohlcovat. Eileen cítila, jak z ní tryská magie, z jejích rukou, z jejího srdce, z jejího nitra. Skoro to bolelo. Bezejmenná stála několik metrů od ní a i na tu dálku mohla spatřit její spokojený úšklebek, jímž jí dávala najevo, že je přesvědčená o svém vítězství. Vzápětí mávla druhou rukou a odhodila Eileen stranou, čímž narušila její koncentraci. Eileen sice začala trénovat hned poté, co se o své stříbrné magii dozvěděla, tušila ale, že Bezejmenná bude mít navrch - pořád si nebyla stoprocentně jistá, jak ji používat. U Harryho a Severuse to vždy vypadalo tak jednoduše... jenom na to pomysleli a magie jim v jejich přání vyhověla...

Veškerou svou koncentraci směřovala na konkrétní myšlenku, a pak z jejích rukou vytryskl oslňující proud, jenž se zformoval do ohnivého draka. Ten máchl širokými křídly, z nichž se na zem vzápětí snesly malé jiskřičky. Zvedl se vítr, jenž plavovlásce rozcuchal vlasy, a když si je odhrnula z tváře, spatřila, že tráva začíná hořet. Chtěla Eileen napodobit a jejího draka uhasit, ale ten v tom okamžiku otevřel svou obrovskou tlamu, z níž na ni vychrlil oheň. Jen tak tak stihla vykouzlit ochranou bariéru, za níž se skryla. Drak kroužil kolem a hledal místečko, kterým by k ní oheň mohl proniknout. Bezejmenná využila situace, nechala štít zmizet a vyčarovala obrovského hada, jenž se podobal baziliškovi. Okamžitě uhasil hořící trávu svým velkým tělem a vzápětí spolkl celého draka.

Obě dvě se na chvíli zastavily a zprudka dýchaly. Eileen věděla, že čím víc magie najednou použije, tím rychleji se unaví. Potřebovala načerpat síly, stejně jako Bezejmenná. ,,Nemá cenu to zdržovat, Eileen!" křikla na ni a odhrnula si zpocené vlasy z čela. ,,Jenom to zbytečně protahuješ. Co se má stát, to se stane, a ani jedna z nás tomu nezabrání." Jen tak tak se vyhnula letícímu paprsku, jenž se vzápětí roztříštil o nedaleký kámen za její hlavou. V dalších minutách už zase vzduchem létaly paprsky nejrůznějších barev, občas zasáhly cíl, občas jej minuly. Eileen málem spadla na kolena, když ji paprsek udeřil do břicha. Zalapala po dechu, když ji ochromila prudká bolest. Bezejmenná využila její chvilkové slabosti a vyslala proti ní další kletbu.

Eileen se chvěla bolestí i vyčerpáním. Stříbrná magie si vybírala svou daň. Chvilku se jí pohled před očima rozmazával, vzápětí už ale viděla zcela jasně, jak se za ní plavovláska belhá s jednou pochroumanou nohou a zraněným ramenem. ,,Nemůžeš vyhrát, Eileen," vypadlo z ní, když se posadila na zem nedaleko od ní. I ona byla udýchaná a třásla se. Chvějící se rukou si otřela mokré čelo. ,,Není to jen proto, že jsme stejné. Nemůžeš vyhrát, vždyť se snažíš porazit sama sebe. Pokud mě chceš zabít, musíš počítat s tím, že taky prohraješ. To nejcennější, co máš, Eileen. Svůj život. Nedávej ho v sázku. Tak se přece vzpamatuj, vždyť svoje rozhodnutí ještě můžeš změnit -"

Dál už pokračovat nemohla, Eileen ji mávnutím ruky umlčela. Než to Bezejmenná stihla postřehnout, kolem kotníků a zápěstí se jí začaly jako živí hadi omotávat větve, jež ji silným stiskem připoutaly k zemi, až se nemohla vůbec pohnout. Eileen se ztěžka přetočila na bok a doplazila se k plavovlásce, nad níž se odhodlaně vztyčila. ,,Já vím, že svoje rozhodnutí můžu změnit, ale neudělám to," hlesla tiše. ,,A vím, že když tě zabiju, tak zničím i sebe. Jedna bez druhé asi nemůžeme existovat. A ta věštba zněla jasně. Víš, já jsem s tím smířená. Nebojím se," řekla roztřeseně. ,,Vím, že jsem se rozhodla správně. Protože až přestaneme existovat, náš svět bude zase v pořádku. Je to jediná možnost, jak jej vrátit zpátky do normálu. A já jsem ochotná tu oběť podstoupit."

,,Tak do toho," zachraplala Bezejmenná, když zase našla svůj ztracený hlas, ,,zabij mě. Jsem ti vydána napospas, na milost a nemilost. Zabij mě, Eileen. A skonči to, když si to tak přeješ. Já si tvoji smrt nikdy nepřála."

Eileen se celá chvěla, zimou, vyčerpáním a strachem. Věděla, že před sebou má poslední okamžiky svého života. Možná Bezejmenné lhala. Vlastně se trochu bála smrti. Bála se dětinským strachem, toho, jestli to bude bolet. Zda to bude rychlé. Přála si vědět, jestli něco po smrti existuje, jestli tam na ni něco čeká, někdo, nebo jestli nastane prostě... prázdno. Chutnala smrt prostě... takhle? Po horkých slaných slzách, jež jí stékaly po tvářích? Nebo hořce a trpce, jako pachuť zlomeného srdce? Či snad jako sladké políbení od tajné lásky? Přinese úlevu, klid a očištění, nebo jen bolest, výčitky a nesplnitelné touhy?

,,Ukonči to," dolehl k ní hlas Bezejmenné. Eileen zavřela oči, když jí na hruď přiložila obě dlaně. Cítila, jak jí do hrudního koše zběsile naráží srdce. Bušilo nepřirozeně rychle, jako by si chtělo vynahradit všechny ty roky, o něž je Eileen připraví. Měla Bezejmenná strach? Eileen se stávala tím, kým nikdy nechtěla být. Začala pochybovat... ,,Udělej to, Eileen, rychle a bezbolestně, vždyť ty stejně umíráš. Vidím to na tobě, plazí se po tobě obscurus, rozpíná se jako břečťan, pomalu tě pohlcuje. Tak mě zabij, vždyť přesně po tom toužíš."

Eileen otevřela oči. Chtěla Bezejmenné něco říct - ale všechna slova jí zaskočila v krku, srdce vynechalo údery, dech se pozastavil. Neležela pod ní Bezejmenná, ale Alex. Obličej měl zakrvácený a napuchlý tak, že jej skoro nepoznávala. Z úst vyplivl krev. ,,No tak, Eileen, tohle jsi přeci chtěla udělat, ne? Tak mě zabij."

,,N-ne," vyšlo jí z úst roztřeseně, okamžitě stáhla ruce a třeštila na bledého mladíka oči. To ne... jak tady může být Alex? Alexe by nikdy zabít nemohla...

Mladík se vzápětí nově nabytou silou vytrhl ze spárů větví, jež jej držely připoutaného k zemi. Než se Eileen nadála, skončila na zádech tentokrát ona, a stejně jako ona spoutala Bezejmennou, stejného nápadu nyní využila i ona. Vztyčila se nad ní, na tváři měla úšklebek, jenž k Alexově tváři vůbec neseděl - a pak se jeho rysy vytratily a nad ní se tyčila zase Bezejmenná v celé své kráse.

,,Magie se dá využít různě, hlupáčku," prohlásila a chladně se zasmála. ,,Jsi tak slabá, Eileen. Nikdy bys to neudělala. Nedokázala bys to. Bylo by tak snadné tě zabít, roztrhat tě na kusy, rozšlápnout jako švába. Ale já nejsem ty. Já tě nezabiju, víš? Nechám si tě, budeš navždy trčet ve sklepení, otrávená baziliščím jedem, a já si vezmu všechnu tvou magii." Prst jí zapíchla do hrudi. ,,Bude jen moje, jen moje... zatímco ty budeš slabá a nicotná, já... budu konečně neporazitelná. Budu mít všechno. Dokážu všechno, co si zamanu. Konečně bude svět takový, jaký má být. A až tě pohltí obscurus, už nebudeš moje starost. Jediné, na čem totiž záleží, je tvoje magie, tvé schopnosti." Usmála se. ,,Vidíš, že tě nečeká příliš zářná budoucnost. Máš poslední možnost si to rozmyslet. Takže, tvé poslední slovo, drahá Eileen?"

Eileen na ni upřela odevzdaný pohled. Byla jí zima. Její obličej nabíral popelavě šedý odstín. Plavovláska spokojeně sledovala, jak se jí po tváři plazí nové zčernalé žilky. Jako by použití takového množství magie jen uspíšilo obscurův postup.

Cítila slabost, jež se jí rozpínala hrudí. Ale ve svých slabostech člověk vždycky najde svou sílu. Myslela na Harryho, na Severuse, na Jameyho. Na své přátele. Na Astrid. Věděla, že ji na její poslední cestu doprovodí. Dali jí dostatek odvahy k tomu, aby se zmohla na poslední formu odporu. ,,Moje poslední slovo zní tak," zachraplala, měla pocit, jako by ztrácela vědomí, ,,že pokud mám odejít, ty odejdeš se mnou."

Stalo se to náhle, dřív, než kterákoliv z nich stihla zareagovat. Obě dvě oslepila bílá záře. Odněkud vytryskl černý vír, jenž je do sebe začal obě pohlcovat. Trhal je na kusy. Hrál si s nimi jako s hadrovými panenkami. Bolelo to. Bez ustání. Byla to bolest nekonečná, spalující, trvala dlouhé hodiny, možná i roky. Jediné její přání bylo, aby to už všechno skončilo.

A náhle bolest ustala.

Svět se ponořil do ticha.