Draco odemkl dveře, vešel do bytu a pohodil klíče na skříňku. Unaveně si zul boty a pověsil kabát na věšák, než se rozešel do kuchyně. Musel se pousmát, když spatřil svou manželku Lenku, která stála u kuchyňského stolu a s precizností svou vlastní právě balila nějaký dárek.

,,Doufám, že jsem nezapomněl na nějaké naše výročí?" prohodil místo pozdravu a přitulil se k ní, aby jí mohl následně vtisknout polibek na krk a obejmout ji zezadu. Lenka se usmála a pohladila Draca po ruce.

,,Ne, to je dárek pro Eileen. Zítra má narozeniny," odpověděla mu poklidně. Draco si povzdechl, krátce ji políbil na rameno a přešel ke komodě, z níž vytáhl lahev whisky. Trochu si nalil do skleničky a pozorně sledoval, jak Lenčiny ruce obratně ohýbají balicí papír. ,,Jaký jsi měl den?"

,,Ušlo to," řekl stručně. ,,Neozval se Scorpius? Nebo McGonagallová?" zeptal se úzkostlivě. Vyřčení Eileenina jména v něm opět probudilo nejistotu a strach o syna.

,,Ani jeden. Neboj se, lásko, nic se mu nestane. Vím, že je občas trochu horká hlava, ale je zodpovědný. Nepustil by se do ničeho riskantního, ani s ohledem na to, jak moc mu Eileen chybí," ujišťovala ho klidně a uchytila růžek balicího papíru izolepou. ,,Musíš mu věřit."

Povzdechl si. ,,Já mu věřím. Jen o něj mám strach. Vzpomeň si, jací jsme byli my v jeho věku. Taky jsme dělali hlouposti. A teď... pro to má o něco větší důvod."

,,Ne, nemá," odporovala mu. ,,Ví, jak vážná situace je. O nic by se nepokusil." Draco do sebe kopl whisky. Lenka k němu přišla a něžně mu položila dlaň na tvář. Opřel se do jejího doteku. ,,I já mám o něj strach. A on to ví. Neudělal by nic, čím by se ohrozil a nám přidělal starosti. Je to hodný kluk se srdcem na správném místě."

,,Vždyť já vím," zašeptal a políbil ji do dlaně. Pohled mu zjihl, když si k sobě Lenku přitáhl. ,,Je to přeci náš syn."

•••

Eileen stála jako opařená. Astrid Snapeová. Dcera Eileen Snapeové. Třeštila na tu dívku oči a nemohla se ani pohnout. Jako kdyby ji někdo zasáhl kletbou úplného spoutání. Z hrdla jí nevyšla jediná hláska, přestože měla na jazyku tisíce otázek.

Tmavovlasá Astrid ji trochu nejistě pozorovala a její úsměv najednou působil jaksi nervózně. Odkašlala si. ,,Ehm, vím, že bych tě neměla poučovat, když jsi vlastně moje máma, ale asi bys neměla stát tam venku, pokud v tomhle oblečení nechceš prochladnout," nadhodila opatrně.

Eileen zamrkala a mírně sebou trhla. Teprve teď si uvědomila, že je jí vlastně zima. Pohledem sklouzla zpátky na provaz ve své ruce. Potřásla hlavou a pustila ho. Pak se vrátila zpět do pokoje a zavřela balkonové dveře, nespouštějíc z očí svou... dceru. ,,Promiň já... ty jsi z budoucnosti? Protože... jak můžeš být moje dcera? Asi to budu potřebovat trochu... vysvětlit."

Astrid horlivě přikyvovala. ,,To je jasné! Zodpovím ti všechno, na co se zeptáš, a na co budu samozřejmě znát odpověď," zazubila se. ,,Víš, vlastně jsem se chvíli bála, že mě z toho šoku vyhodíš z okna. A obávám se, že takový pád bych nepřežila."

,,Prosím, nemluv přede mnou o smrti," požádala ji unaveně a posadila se na kraj postele. Astrid ji napodobila. Chvíli si jedna druhou pečlivě prohlížely, hledaly společné rysy i ty, co se lišily. Přítomnost Astrid a její vřelý pohled začaly Eileen uklidňovat, ačkoliv byla z této nečekané návštěvy poněkud zaražená. Ale začala si uvědomovat, že se na ni nemůže vynadívat. Víc a víc toužila po tom, aby jí řekla svůj příběh.

,,Tak... kde bych měla začít?" zeptala se jí a zastrčila si tmavou loknu za ucho.

,,Asi tím, jak ses sem dostala," navrhla Eileen.

,,To je dobrý začátek!" souhlasila s ní Astrid a posadila se do tureckého sedu. ,,Víš, já vlastně nejsem z budoucnosti. Z tvé budoucnosti. Já vím, že teď ti to bude znít šíleně a asi tomu nebudeš chtít věřit, ale je to tak. Já jsem... jsem z úplně jiné budoucnosti, z jiného světa. Pokud to tak můžu říct, tak z jiné reality. Šílený, že jo?" uchechtla se, když na ni Eileen vytřeštila oči. ,,Jak jsem se sem dostala... no, díky tomu, že děda Severus spojil s dědou Harrym svou magii, stvořili tebe - teda, moji mámu, a ta taky získala určité schopnosti. Asi se to pak předává z generace na generaci, protože i když můj táta s mojí mámou magie nespojili, taky jsem dostala dar. A díky němu jsem vlastně tady. Můžu cestovat časem, realitami, prostorem - já nevím, rozhodně jsem všechno ještě nevyzkoušela. Vlastně jsem se o tom dozvěděla docela nedávno."

,,Tak to jsme dvě," zamumlala si Eileen pro sebe a snažila se zpracovat fakt, že existuje jiná realita, ve které má dceru, která je ale tady s ní. ,,Fajn, dobře. Zní to opravdu šíleně. Promiň, že jsem tak nedůvěřivá, ale za poslední dny se toho stalo tolik, že mě to docela omlouvá. Jak ti mám věřit, že mi říkáš pravdu? Jak mám vědět, že to není jen další lest Bezejmenné?" Musela se na to zeptat, byť jí něco uvnitř ní našeptávalo, že Astrid může věřit. Že jí říká pravdu.

,,Bezejmenné? Kdo to je?"

Zarazila se. ,,Ve tvém světě Bezejmenná neexistuje? Chci říct - něco jako moje zlé dvojče?"

Astrid se uchechtla. ,,Ne, to vážně ne. Nebo mi o tom máma zapomněla říct. I když o tom pochybuju. Teda, ty máš tady vážně dvojče? To je hustý!"

,,To teda není," odporovala jí potichu Eileen. ,,Kradla z mého světa magii, ubližuje nevinným lidem a po mně chce, abych jí pomáhala. Drží mě tady už hrozně dlouho."

,,Takže proto jsi chtěla dnes večer utéct."

,,Vlastně ano. To, co se dnes stalo, už byla poslední kapka," povzdechla si. Astrid sklouzla pohledem na její oblečení, které bylo plné krvavých skvrn, ale neřekla nic. ,,Takže? Můžeš mi dát, prosím, nějaký důkaz?"

Rychle se vzpamatovala. ,,Ale jasně! Co třeba tenhle?" Na krku nahmatala řetízek a jeho přívěsek vytáhla zpoza trička. ,,Moje máma má taky takový. Třeba ho máš i ty."

Eileen zalapala po dechu. ,,A víš, že mám?" Byl zázrak, že jí dosud ještě visel na krku. Dal jí ho Harry k jejím sedmým narozeninám, a ona ho skoro nesundávala. Zvykla si na něj natolik, že ji ani nenapadlo jej po únosu zkontrolovat. Vytáhla ho. Visel na něm totožný srpek měsíce, jaký měla i Astrid.

,,Moje máma ho prý dostala od táty, když jí bylo sedm. Když jsem měla sedmé narozeniny i já, dostala jsem úplně stejný. Když se ty přívěsky spojí," řekla a naklonila se k ní, aby to mohla uskutečnit, ,,tak se stříbrně rozzáří, úplně jako měsíc, když je v úplňku." Jen to dořekla, jejich přívěsky do sebe dokonale zapadly a rozzářily se. Eileen do očí zničehonic vstoupily slzy. Byla to pravda. ,,Už mi věříš?"

,,Věřím," hlesla a setřela si slzu, která jí stékala po líčku. ,,Proč ses za mnou vlastně vydala?"

Astrid si poposedla. ,,No, zítra je úplněk, a při úplňku bývá moje moc nejsilnější. Vlastně si nejsem přesně jistá, jak to funguje, někdy stačí jen pomyslet na to, že bych chtěla někde být, a dostanu se tam, jindy to zase nefunguje. Ale dneska... už jsem spala a zdál se mi sen. Oproti mým jiným snům byl tenhle hrozně živý. V tom snu jsi byla ty, stála si právě na tom stejném balkóně a vypadalo to, jako by ses chystala skočit. Asi mě to vyděsilo a chtěla jsem ti v tom zabránit, protože jsem se najednou objevila tady," dokončila své vyprávění. ,,Vlastně ani nemám tušení, jak se dostanu domů, ani jak dlouho tady zůstanu. Vždycky je to různé." Eileen náhle zatoužila po tom požádat ji, aby nikam neodcházela.

,,Kolik ti je?" zajímala se.

,,Třináct. A ty máš zítra narozeniny, takže ti bude..."

Eileen zalapala po dechu. ,,Zítra je jednatřicátého?" Astrid přikývla. ,,Ach..."

,,Copak? Nemáš ráda narozeniny?" vyptávala se.

Pomalu zavrtěla hlavou. ,,Bude mi sedmnáct, a pokud se ta věštba, která o mně a o mé dvojnici byla vyřčena, naplní, tak zítra... umřu." Dívka zalapala po dechu. Eileen se na ni nadějně podívala. ,,Astrid, pokud dokážeš cestovat do budoucnosti... znamená to, že se do ní můžeš i podívat?"

,,To nevím, ale... nechtěj to po mně, prosím!" vyhrkla vyděšeně. ,,A ty bys to taky neměla chtít. Dívat se do budoucnosti není moc dobré. Vědět, co tě čeká..."

Eileen si povzdechla a přejela si rukou po obličeji. ,,Já vím, máš pravdu, jen... přála bych si vědět, co mě čeká. Kolik... kolik mi zbývá času. Abych... se na to mohla připravit."

Astrid ji jemně uchopila za ruce. ,,Musíš věřit ve šťastný konec."

Smutně se usmála. ,,V ten jsem přestala věřit už dávno." Pak zvedla ruku a opatrně, jako by si nebyla jistá, zda si takový dotek může dovolit, pohladila Astrid po tváři. ,,Ale je příjemné vědět, že někde existuje nějaká... verze mého já, která je šťastná. A která má tebe." Přála si to taky zažít. ,,Je hezké vidět, že se ze mě pokaždé nestane odporná stvůra."

,,O čem to mluvíš? Jak bys ty, moje máma, mohla být odporná stvůra?" zamračila se. ,,Proč si to myslíš? Souvisí to s tím, co... co se ti dnes stalo? Proč máš... proč máš na sobě krev?" zeptala se opatrně. Eileen přikývla, nedokázala se jí podívat do očí. Styděla se před ní. Tohle by její dcera neměla vědět. ,,Já vím, že ty bys nic špatného neudělala. A pokud ano, tak to určitě nebylo vědomě a dobrovolně. Vím, že jsi dobrý člověk. A ty na to nesmíš zapomínat," prohlásila důrazně. Eileen znovu do očí vhrkly slzy. Čím si to zasloužila, že má tak báječnou dceru? Najednou záviděla svému jinému já, které dostalo tuto šanci, tu možnost tohle zažít a prožít. Tušila, že ona takové štěstí mít nebude. Byť bylo toto setkání i uvědomění hořkosladké, přinášelo jí zároveň jakýsi klid na duši. ,,Víš, co si myslím, že bys potřebovala slyšet? Říkala mi to máma. Všechny naše problémy začínají v naší mysli - tím, že se necháme přesvědčit o tom, že něco nedokážeme nebo že jsme špatní. Neposlouchej ji. Měla bys poslechnout sebe. Nebo teda svou dceru, i když takhle působím jen jako prostředník."

Eileen se na ni usmála. ,,Děkuju, Astrid. Myslím, že něco takového jsem právě potřebovala slyšet. Myslíš, že bys... že bys mohla jít sem ke mně?" zeptala se opatrně a rozpřáhla náruč. Astrid jí úsměv oplatila a pak se schoulila do její náruče. Eileen si ji k sobě zlehka přivinula a pak ji nejistě pohladila po vlasech. ,,Mohla bys mi něco vyprávět? O sobě, o nás, o našem životě?" požádala ji. Dívka souhlasila. ,,Kdo je... kdo je vlastně tvůj otec?"

,,Alex Jones," odpověděla jí a Eileen se při vyřčení jeho jména sevřelo srdce, jež po mladíkovi toužebně volalo. ,,Znáš ho i ve svém světě? Jste spolu?"

,,Ano, znám. A jestli jsme spolu... vlastně ne tak docela, i když se máme rádi. Osud nám v tomhle nepřál."

,,Hmm, to je podobné jako u nás, i když je pravda, že se máma s tátou chovají často zvláštně. Někdy působí jako pár, jindy zas ne, každopádně co je jistý, je to, že se milujou," prohlásila Astrid spokojeně. Eileen zavřela oči a nechala se unášet jejím hlasem i svými představami, jež ji vedly tam, kam její budoucnost nemohla. ,,Často se spolu špičkujou a to mám nejradši. Občas spolu s mámou komunikujeme jen pomocí myšlenek, díky té stříbrné magii, a tátu to hrozně vytáčí, protože on to neumí." Obě dvě se zasmály. ,,Oba dva jste jako rodiče skvělí a já vás mám hrozně moc ráda. Asi bych vám to měla říkat častějc. Většinou si to uvědomím právě díky takovýmhle výletům do jiných realit. Je to zvláštní, vědět, že někde třeba vůbec ještě neexistuju. A možná ani nebudu existovat."

Eileen to vykouzlilo další úsměv a zahřálo ji to u srdce. ,,Chodíš do Bradavic?"

,,Samozřejmě! A nebyla jsem zařazena do Zmijozelu, jak si všichni mysleli, ale do Havraspáru."

,,Astrid? Jsi šťastná?" zeptala se znenadání.

,,Myslíš jako z toho, že jsem v Havraspáru? Popravdě jo, i když Zmijozel by mi nevadil -"

,,Ne, ne," zavrtěla hlavou, ,,myslím... v životě."

,,Jsem," odpověděla bez zaváhání. ,,A ty?"

,,Vlastně ano," řekla zamyšleně, ,,hlavně teď."

Astrid se usmála, a zatímco ji Eileen vískala ve vlasech, vyprávěla jí o svém dětství, o studiu v Bradavicích, o vztahu mámy a táty, o svém životě. Eileen jí dychtivě naslouchala a o všem pečlivě přemýšlela a zůstala v jejím světě ještě dlouho poté, co jí Astrid usnula s hlavou v klíně. Eileen pozorovala spící dívku, která byla její dcerou, mezi prsty jí protékaly její tmavé kadeře, jejichž barvu nepochybně zdědila po ní. Bříšky prstů hladila její jemnou pleť a ukládala si do paměti každičký její rys. Nechtěla na ni nikdy zapomenout. Zatoužila ještě jednou po tom, aby se směla ztratit v jejích modrých očích, protože byly úplně stejné jako ty Alexovy.

Asi hodinu nad ránem Astrid zmizela. Eileeniny ruce zůstaly ve vzduchu, přesně tam, kde leželo tělo její dcery. Pomalu je složila do klína a zůstala bez hnutí sedět ještě nějakou dobu. Cítila podivný pocit prázdnoty, ale zároveň i klidu. Nestihla se s Astrid rozloučit. A asi svou dceru nikdy doopravdy nepozná. Ale to, co dostala, těch pár hodin, které s ní mohla strávit, pro ni byly darem. Darem, jenž si bude navždy hýčkat v sobě. Neznala ji, Astrid v jejím světě neexistovala - ale i tak nyní věděla, že ji bezpodmínečně miluje. A uvědomila si, že je nutné, aby se snažila dál - kvůli Astrid. Aby na ni mohla být pyšná. Aby se za ni nemusela stydět. Aby žila s vědomím, že její máma pro ni udělá cokoliv - v každé realitě - a bude statečná, za každou cenu. I když to bude těžké. I když to bude bolet.

Polkla, aby zahnala slzy, a ukryla si v srdci láskyplnou vzpomínku na jejich první a poslední setkání. Prsty jí zabloudily k náhrdelníku, jenž měla pověšený kolem krku. Zavřela oči a přitiskla si přívěšek srpku měsíce ke rtům, jako by své Astrid posílala polibek. Bylo hezké moci nahlédnout, jaké by to za jiných okolností mohlo být. Byla přesvědčená o tom, že Alex by byl skvělý otec. Určitě by si ho s Astrid taky dobíraly, že neumí -

Eileen se napřímila a zalapala po dechu. Spojení přes myšlenky díky stříbrné magii. Proč ji to nenapadlo dřív? Věděla přeci, že Harry se Severusem to umí. A když i ona vládla stejné magii jako oni, proč by nemohla...

Zadržela dech. Srdce jí splašeně bilo. Musí to zkusit.

Třeba je to její poslední a jediná naděje.

Tati? Harry? Severusi?

Eileen?

Proboha, Eileen!