V životě občas nastanou chvíle, kdy spadneme na kolena, příliš zlomení a slabí na to, abychom se zvedli. Není to proto, že by nás snad osud chtěl trestat - ve většině případů nás nutí se zastavit, ukázat nám, že to, co hledáme, co máme najít, se nachází jinde, než bychom čekali. A tak, místo toho, abychom měli hlavu v oblacích, spadneme zpátky na zem. Odpovědi a řešení našich problémů mohou mít často jednodušší a přízemnější vysvětlení, než bychom očekávali.

Eileen se v následujících dnech, kdy ji poprvé navštívila její vězeňkyně, stala vězněm i otrokem vlastní mysli. Měla konečně čas na to, aby prozkoumala všechny možnosti, všechny tajné skulinky, vrátila se tam a zase zpět, nepřestávajíc přemýšlet o ženiných slovech. Probudily v ní myšlenku, že klíč k řešení zdánlivě neřešitelné situace a totožnost tajemné ženy je blíž než kdy dříve a vede k němu jednoduchá cesta. Nemohla se zbavit pocitu, že je v její moci ten klíč najít a odhalit tak dlouho utajované tajemství.

Dveře se otevřely. Od té doby, co Eileen zvítězila nad mocí baziliškova jedu, už nespala několik dní v kuse, ale její spánek trval vždycky jen několik hodin. Speciální železné okovy měla však stále nasazené na rukou, kromě ženy, jež ji před nějakou dobu navštívila, k nim však zjevně nikdo neměl klíč, poněvadž pokaždé, kdy jí přinesli nějaké jídlo, jí je nesundali. Eileen se tak musela naučit jíst bez pomoci svých rukou. Zprvu to odmítla, připadalo jí to ponižující. Ale jak se den klenul v noc, hodiny ubíhaly a její žaludek začal volat po alespoň pár soustech, změnila názor. Bylo to obtížné a nehumánní, ale Eileen nehodlala trpět hlady.

U Eileen se střídali různí tvorové. Poznala vlkodlaka i upíra, skřeta i domácího skřítka, a samozřejmě čarodějky a kouzelníky. Ani jeden z nich na ni nikdy nepromluvil. Až dodneška.

Když se zavřely dveře, místností se rozlehly kroky. Před Eileen byl postaven talíř s polévkou. Chtěla počkat, než daná osoba odejde, aby se mohla v klidu najíst, ale ta to zřejmě neplánovala, poněvadž bez pohnutí stála na místě a ani se nepohnula. Ela si odkašlala. ,,Ehm... nesete mi nějaký... vzkaz?"

Osoba se zasmála, její smích prozrazoval, že to bude pravděpodobně žena. Nová budoucnost to určitě nebyla, tím si byla jista... ,,Vzkaz? Kdo by ti něco vzkazoval, ty hloupá?"

Eileen se zamračila. Nemohla si pomoct, ale dívčin hlas jí připadal odněkud povědomý... ,,Neznáme se?" zkusila se zeptat.

,,To určitě ne. Jsem si jistá, že mě neznáš. Viděly jsme se jen jednou, a to nestačí k tomu, abys člověka poznala," odpověděla jí ledovým hlasem. ,,Tanielle Nottová, ty si skutečně vzpomínáš? Myslela jsem, že jsi jenom zahleděná do sebe."

Tanielle! No ovšem! Ale co ta tady dělá? Očividně ji nevězní, tak z jakého důvodu by byla tady, na tomto krutém místě? ,,Co tady děláš? Proč s ní spolupracuješ?" ptala se jí Eileen šeptem, nedokázala to pochopit. K Tanielle jí tohle nesedělo. Ale zjevně bylo něco pravdy na tom, co povídala - že člověka za tak krátkou dobu odhadnout ani poznat nedokáže. ,,Jsi tady, protože se mi chceš pomstít? Za to, že jsem ublížila tvému bratrovi?"

Chladně se rozesmála. ,,Cože? Proč bych se chtěla mstít kvůli tak přízemnímu důvodu? Ne všechno se točí kolem tebe, ty hloupá," ušklíbla se. ,,Tvůj vztah s bratrem mě nezajímá. Ne, jsem tu proto, protože i my si zasloužíme trochu respektu," odpověděla pevným hlasem. ,,Vy kouzelníci nemáte tušení, jaké to je. Jaké to je, když se na vás dívají jako na odpad společnosti, jako na selhání, berou vás jako podřadné lidi a bytosti. Ty máš všechno," prohlásila závistivě. ,,Zažila jsi šťastné dětství, máš magii, milující rodinu, přátele. Já nic z tohohle neměla. Jenom proto, že jsem moták," zavrčela a zatnula ruce v pěst. ,,Moje vlastní rodina mě odmítá. Stydí se za mě. Pro ně jsem selhání. Jsem jako nemocná větev, která ohrožuje celý strom - a tak by bylo nejlepší se jí zbavit. Víš ale, co je na tom nejsmutnější?" Eileen ji pozorně poslouchala. ,,Nejsem sama. Jsou nás tisíce. Tisíce lidí, co jsou odhozeny na kraj společnosti, někdy i vlastní rodinou, protože nedosahují k hranici normálnosti, kterou naše společnost uznává. Jsme něco, co je třeba odklidit, eliminovat - jsme nuceni se skrývat a chovat se nemorálně, tak, abychom se uživili. Kouzelné bytosti, co nevypadají jako lidé, nemohou sehnat práci. Motáci jsou nuceni žít mezi mudly. A naše chování se Ministerstvu nelíbí. Existuje na to jednoduché řešení, které však odmítají přijmout. Vlkodlaci i upíři by se přestali mstít na kouzelnických dětech. Motáci jsou vlastně docela šikovní - šikovnější než vy, co pořád máváte hůlkama a nic jiného nedokážete. Domácí skřítkové si zaslouží plat i respekt. Jenže ti na Ministerstvu nás odmítají. Separují nás. Dle nich nejsme ti normální, jsme monstra, hříčky přírody. A přitom jediná monstra jsou tady oni," zašeptala vztekle. ,,I my jsme pořád bytosti, co mají city, co milují a chtějí jenom málo: abychom byli respektováni a mohli žít normální životy. Teprve ona si nás všimla, začala nám pomáhat. Slíbila nám, že si společně dokážeme najít a vybudovat místo ve světě, který nás odmítá. Už brzy to totiž bude náš svět a my budeme mít po staletích konečně všechno, co si zasloužíme, co nám právem náleží."

S těmito slovy zkoprnělou Eileen opustila. Tmavovlasá dívka se dívala na dveře, za nimiž Tanielle zmizela, a přehrávala si v hlavě všechno, co jí řekla. Nikdy se vlastně nezamyslela nad tím, jak se asi musí žít motákům, kouzelným bytostem či lidem, kteří se za určitých okolností přeměňují a získávají jinou podobu. Aby byla upřímná, nikdy neměla potřebu se nad tím zamyslet. Dokud nepotkala Tanielle, žádného motáka neznala. Trocar byl první upír, s nímž se setkala - a který byl dokonce její profesor. Draco byl vlkodlak, a přesto se vypracoval na jednoho z nejprestižnějších lékouzelníků u svatého Munga. Nevěděla, že je pro ně situace až tak zlá. Neměla ve svém okolí nikoho, kdo by to zažil, kdo by se s touto separací musel potýkat. A také si myslela, že Kingsley jako ministr kouzel má pravomoc začít tyto věci měnit. Byl tohle ten důvod, proč se objevovala Mrtvá místa, ze kterých mizela magie? Trvalo to už prostě příliš dlouho, a tak museli zakročit a zvolit podobný přístup, aby se mohlo konečně něco změnit, aby byli konečně vidět a slyšet? Eileen byla rozporuplná. Nedokázala si sice představit, jaké to asi musí být, ale dokázala chápat jejich frustrace i strachy. Rozuměla dokonce i tomu, že nezvolili jiné východisko - sebrat kouzelníkům magii se zdálo jako přijatelná věc k tomu, aby i oni okusili stejného lektvaru a začali se bát o své životy, stejně jako se denně báli motáci, vlkodlaci, upíři i další stvoření, jen proto, že byli jiní. Byli však součástí kouzelnického světa, tak proč to ministerští úředníci nemohli pochopit? Eileen si dokázala představit Lenku Malfoyovou, která by za ně bojovala. Pokud však byla jedna z deseti, měli žalostně malé zastání a zastoupení.

Polévka už dávno vystydla. Eileen neměla na jídlo ani pomyšlení. Slunce zapadalo, zanedlouho jej na obloze vystřídal měsíc, a ona přemýšlela. Přemýšlela o životě, o magii, o spravedlnosti, o kouzelnících a bytostech, které neměly zastání. Přemýšlela o tom, co je správné. O tom, k jaké zkáze dovedli kouzelnický svět, a jak se ten rozjetý vlak už nedá zastavit.

Byla natolik zabraná do svých myšlenek, že asi ani neuvědomila, že v cele už zase není sama.

,,Vidím, že sis má slova vzala k srdci a přemýšlíš," pronesla Nová budoucnost s úsměvem. Seděla naproti ní, u druhé stěny. Nestranný pozorovatel by mohl říct, že jsou uvězněné obě dvě. Která však ale byla doopravdy svobodná? Ta, která celu opouštěla, nebo ta druhá, jež žila několik posledních týdnů za mřížemi? ,,Nad čím, mohu-li se zeptat?"

,,Nad situací, ve které se právě nacházíme," odpověděla jí zadumaně. ,,A taky nad tím, co mi řekla Tanielle."

Druhá žena se zatvářila spokojeně. ,,Tušila jsem, že na tebe její slova zapůsobí. Vždycky je to jiné, když slyšíš příběh člověka, který tohle zažívá dnes a denně, a ne jen nějaké plané řeči. Tak nějak ti dojde, že je to doopravdy, viď? Dokud člověk někoho takového nepotká a nevyslechne si jeho verzi, vlastně nad druhým pohledem ani nepřemýšlí. Ale každá mince má vždycky dvě strany. A divoké zvíře je vždycky nejvíc nebezpečné, když je raněné. Tyhle bytosti si prochází peklem. A ani jeden z nich si to nezaslouží. Proč máme trpět kvůli něčemu, co není naše vina, co nemůžeme ovlivnit? Jenom proto, že tě jako dítě pokousal vlkodlak nebo upír, jsi vyčleněná ze společnosti. Jenom proto, že genetika selhala. Přijde ti takový přístup normální, Eileen?"

,,Ne," řekla tiše. ,,Ale možná je to jen kvůli nedostatku informací. Možná by kouzelnický svět potřeboval osvětu. Třeba kdybyste -"

,,Kdybychom požádali o slyšení před Starostolcem? Třeba?" Žena se zasmála. ,,Eileen, myslíš, že to nezkoušeli? Vyzkoušeli všechno - kolikrát myslíš, že byli vyslyšeni? Ani jednou. Vím, že s tím nesouhlasíš, ale vzít vám magii je jediný možný způsob, jak vás přimět k tomu, abyste otevřeli oči. Abyste poznali na vlastní kůži, jaké to je."

,,A co bude pak? Co se stane, až ze světa vysajete poslední kapičku magie?"

,,To ti nemohu říct, poněvadž takový konec neznám. Nesnažíme se magii úplně vymýtit, Eileen. Magie není špatná věc. Jen nesmí být v nesprávných rukou. A těch je očividně spousta."

,,Takže kradete kouzelníkům magii proto, abyste ji mohli získat vy?"

,,Tak nějak."

,,A kdo rozhoduje o tom, komu magii ponecháte, a komu ji vezmete?"

Žena rozpřáhla ruce. ,,Přeci Nová budoucnost," zasmála se. ,,Já vím, že to pro tebe není lehké pochopit, celý život žiješ v úplně jiném světě než my, nepociťuješ to na vlastní kůži. Obě máme proto trochu jinou definici ohledně změny světa. Já jen doufám, že se mi podaří včas tě přesvědčit o tom, že ta moje definice je správná."

,,Víš ale, že svět byl od samého počátku nespravedlivý? Nikdy neexistoval tak, že si byli všichni rovni."

,,Ale ano, existoval. Pak ale někdo rozhodl, že oni budou lepší. Že někteří si budou zkrátka rovnější."

,,To samé chceš ale teď udělat i ty."

,,Ano, protože už neexistuje jiná možnost. Svět je příliš zkažený, Eileen. Takže nezbývá nic jiného, než jej vyčistit."

,,Takže jsi nakonec stejná jako Voldemort," prohlásila troufale Eileen.

Odfrkla si. ,,Myslíš, že mému otci snad záleželo na podřadných tvorech?"

Ela zalapala po dechu. Voldemort... má dceru? ,,Ty jsi - Voldemort je tvůj otec?"

,,Takhle bych jej zrovna nenazývala, koneckonců, když jsem se tady objevila, on i Grindelwald byli už dávno mrtví," odpověděla jí a pokrčila lhostejně rameny. Eileen nenacházela slov. ,,Neztotožňuji se ani s jedním z nich, nesouhlasím s jejich názory ohledně vyššího dobra a plány týkající se nadvlády kouzelníků nad mudly a dalších podobných blbostí. Jediné, co mě s nimi spojuje, je jejich magie. Díky tomu, že spolu spojili své magie, jsem po čtrnácti letech od onoho okamžiku vznikla já - produkt stříbrné magie, magie Měsíce. Tušíš, kam tím mířím? Začíná ti svítat, Eileen? Už ti došlo, že ani Severus, ani Harry, nejsou tví otcové? Jsi potomkem temnoty i jasné záře..." odrecitovala a pousmála se. ,,Co ti tato slova evokují?"

Eileen ta slova viděla zcela jasně, jako by se vznášela přímo před ní. Slova, která byla vyryta magickým písmem do stěny v tajné pracovně Salazara Zmijozela. Už tehdy, když je přečetla poprvé, měla neblahé tušení, jako by byly napsány přímo pro ni. Nová budoucnost jako by to nyní potvrdila.

,,Copak, rozhodli jsme se mlčet? Nebo si jenom nemůžeš vzpomenout, jak Zmijozelova věštba zněla?" popichovala ji. Eileen se hrudí rozlévalo podivné, bolavé prázdno. ,,Dobrá, budu velkorysá a připomenu ti je. Naštěstí jeho skrytá pracovna nebyla jediným místem, kde pro nás svou věštbu zanechal. Nachází se i zde, přímo v jeho sídle. Řekla bych, že jsme první, které ji objevily. Možná proto, že to tak bylo předurčeno. Týká se totiž jenom nás dvou." Na okamžik se odmlčela, snad aby svým slovům dodala na dramatičnosti nebo dopřála Eileen chvilku času, aby je mohla zpracovat, a poté začala zpaměti recitovat slovo od slova Zmijozelovu věštbu:

,,V noci kdy podzim klene se v zimu,
magie stříbrná pronikne ke kouzelnickému lidu.
Měsíc magický dary rozdá potomkům svým,
v životě budou jim pomocí, ale i prokletím.
Jako každá akce má reakci svou,
propletou se vzápětí osudy dvou.
Nevěda, že paktem, krví, magií stvrzenou,
na potomky své oběť nejvyšší přenesou.
Jedna bude vládnout rukou tvrdou,
roky žije s bolestí, prohrou i křivdou.
Kam vítr, tam plášť,
všude doprovází ji zármutek, smrt i zášť.
Svému světu přinese zkázu,
ta druhá však oplývá mocí jiného rázu.
Obdařena léčitelským darem,
sestra její bude jí protikladem.
Protiklady odjakživa přitahují se,
dva stíny, otisky duší, tváří v tvář setkají se,
až nastane ten správný čas,
až uslyší v hlavě ten tajemný hlas.
Až šestnáct v sedmnáct překlene se,
rozhodnutí padne a utkají se.
K souboji na smrt a na život odsouzeny,
o budoucnost svou navěky ochuzeny,
potomci temnoty i jasné záře,
jež je stéblem osudu navěky sváže.
Život za život zabrání nejstrašlivější zkáze,
pak magie i vesmír bude opět v rovnováze."

Eileen zavřela oči. Celá věštba se jí vybavila slovo od slova. A cítila se úplně stejně, jako se cítila tehdy, když si ji přečetla poprvé. Polkla. ,,Takže, pokud to dobře chápu... my dvě jsme otisky té druhé? Rozdílné jako den a noc a... musíme se spolu utkat?"

,,Pokud nedojdeme ke shodě, tak ano," přitakala její společnice spokojeným hlasem. ,,Eileen, my dvě patříme k sobě. Já svými schopnostmi dokážu jen brát magii a ničit, potřebuju ale tebe a tvůj dar a jemnost k tomu, abych mohla magii rozdat ostatním tvorům, kteří mě na mé cestě už odmalička doprovází. Dlužím jim hodně. Bez nich bych nebyla vůbec naživu. Postarali se o mě - a já se teď postarám o ně a o jejich blaho. Potřebuji po svém boku ale tebe. Jsme jako sestry, dvojčata, máme mezi sebou jedinečné spojení, měly bychom držet při sobě. Ani jedna s tou druhou přece nechceme bojovat," přemlouvala ji. ,,Eileen, já přece nejsem zlá. Beru magii jen těm kouzelníkům, kteří si ji nezaslouží, kteří proti nám brojí a škodí nám. Eileen, už odmalička jsem žila v podsvětí, byla jsem vychována smečkou vlkodlaků. Nikdo z nich, upíři, vlkodlaci ani jiné bytosti, kteří nejsou jen lidé, nejsou špatní. Jsou jen nepochopení. A já tě žádám, abys nám pomohla."

Eileen se zhluboka nadechla. Pomalu zavrtěla hlavou. ,,Já... snažím se vás pochopit. Opravdu bych vám chtěla pomoct. Ale nesouhlasím se způsobem, jakým... jakým získáváš moc. Ubližuješ mému světu, ve kterém jsem vyrostla a který mám ráda."

,,Když chceš sílu a moc, musíš něco obětovat," namítla.

,,To já ale nechci. Netoužím po moci. Přeji si jen, aby byl můj svět zase v pořádku, takový, jaký byl dřív."

Obě se na okamžik odmlčely. ,,Dobře," prohlásila pak žena ledovým hlasem. ,,Vidím, že si stojíš stále za stejnou odpovědí, jakou jsi mi dala před pár týdny. Cítím ale, že jsi nalomená. A já umím být trpělivá, Eileen, opravdu umím. Nakonec získám, co chci - a víš proč? Protože mezi námi je jeden rozdíl. Já nemám co ztratit, a v tom případě je pro mě snadné se nebát. O tobě to ale říct nemohu. Myslím ale, že by tě tohle mohlo přesvědčit," řekla tajemně a zvedla se, aby zabušila na dveře. Když se otevřely, dovnitř bylo následně vhozeno malé tělo, snad tělo dítěte. Eileen se zajíkla. ,,Poznáváš svého brášku? Nebo už jsi na něj zapomněla?"

,,Jamey," zašeptala Eileen chraptivě a s obtížemi se doplazila k jeho nehybnému tělu. Prosím, prosím, modlila se v duchu, prosím, že není mrtvý. Nemohla mu přece ublížit... Sklonila se k němu se zatajeným dechem a bušícím srdcem, žaludek sevřený strachy, a přiložila ucho k jeho nosu. Dýchal! Dýchal, byl naživu! Okamžitě jí spadl kámen ze srdce. Tiše se rozplakala a nešetrně chlapce objala.

,,Přece sis nemyslela, že bych ho zabila? Těžko bych tě pak dostala na svou stranu," ušklíbla se. ,,Neměj obavy, měl tu nejlepší péči. Jedna věc mi ale dělá starosti, a přísahám, že v tom já prsty nemám. Obávám se, že ten chlapec pomalu umírá. Za tu dobu, co se ho snažíš léčit - nevšimla sis, že je obscuriál? Bojím se, že už mu mnoho času nezbývá. Nejspíš by sis měla pospíšit, abys ho stihla včas vyléčit, zbavit ho toho parazitu a, kdo ví, třeba mu předat i magii, aby po léčbě rychleji sílil. Myslím, že mám pár vhodných adeptů."

,,Nepomůžu ti," zašeptala Eileen. Po tvářích se jí koulely slzy. Za dnešní den toho bylo moc. Kolik těžkých zpráv ještě obdrží? Kolik toho bude muset nést, kvůli čemu dalšímu se bude muset strachovat?

,,Škoda. Pak se obávám, že ten hoch asi brzy zemře," odvětila skoro znuděně. ,,No, nechám vás dva spolu o samotě, abyste si jeden druhého ještě užili. Dopřeju ti trochu času, Eileen, aby sis to pořádně promyslela. Brzy se zase vrátím a doufám, že už budeš rozumnější. Tak hezky přemýšlej," prohlásila zvesela a vykročila do chodby, jež byla osvětlena pochodněmi. Na prahu dveří se ale ještě zastavila. Eileen viděla jen její nevysokou hubenou postavu a tmavé vlasy, jež jí splývaly po zádech. ,,Víš, Eileen, když tak nad tím přemýšlím..." protáhla a pak se pomalu otočila. Eileen strnula. Měla pocit, jako by se dívala do zrcadla. Viděla před sebou úplně ty stejné rysy, ten samý oválný obličej, stejný odstín pokožky, zelené oči - jediným rozdílem bylo, že tvář její dvojnice působila, jako by byla ošlehaná životem. A ty zelené oči - Harryho oči - byly tvrdé a nelítostné. ,,Která z nás je vlastně ta špatná?"