Čas vždycky utíká rychleji, než by si kdokoliv z nás přál. Než se čtveřice přátel nadála, březen se překulil do své druhé poloviny a najednou byly profesní poradny a zkoušky NKÚ blíž než kdy dřív. I Beatricino bříško se už začalo pomalu rýsovat. Najednou byla tak ráda za dlouhé a široké bradavické hábity, byť je dříve bytostně nesnášela a sundávala si je hned, jakmile se k tomu naskytla příležitost. Teď dokázal skrýt mnohé, ale co bude dělat v červnu? Bude horko, vzít si na sebe dlouhý hábit by bylo nápadné... ale až bude v šestém měsíci, její břicho bude ještě nápadnější. Prozradí ji to. Bude muset něco vymyslet, aby těhotenství skryla, zvlášť před ředitelkou a dalšími profesory. Ale to je problém budoucí Beatrice. Ta se tím dnes, v přítomnosti, zatím ještě nemusí zabývat. Však ono se to nějak vyřeší.

Čtveřice se po dlouhé době znovu sešla v celé své sestavě vlastně úplnou náhodou. Beatrice a Eileen se totiž toho dne rozhodly, že by bylo fajn, kdyby se pomalu pustily do nějaké přípravy na zkoušky. Ani jedné se do toho nechtělo, ale netoužily nic podcenit. Scorpius a Alex sice podobný nápad neměli, ale potřebovali dopsat esej na lektvary, a oba dva věděli, že kdyby se do toho pustili ve zmijozelské společenské místnosti, moc by toho nevypracovali. A tak zbývala jedině knihovna.

,,Příště nám musíte říct, že se jdete učit!" napomenul je Scorpius, když děvčata objevili. Eileen se zkroutil žaludek, jakmile jí pohled padl na Alexe, a nemohla si nevzpomenout na rozchod s Rafaelem. Od té doby se jeden druhému úspěšně vyhýbali, a i když Eileen věděla, že teď je konečně volná, nějak se nemohla přinutit k tomu, aby o tom Alexovi řekla. Přece jenom, on se Serafinou stále chodil, a pokaždé, když je viděla pospolu, připadalo jí, že jim to docela klape. Rozhodla se proto, že mu o tom nic neřekne, nechtěla mu narušit harmonický vztah a už vůbec nechtěla, aby se musel rozhodovat, kterou z nich si vybere. Představa, že by si vybral Serafinu... Eileen se udělalo nevolno. Ne, nechá si to pro sebe, bude to tak lepší. Nechtěla čelit zlomenému srdci. To radši zůstane v nevědomosti a ponechá si malou, naivní naději.

,,A jak máme vědět, že se vy dva flákači taky jednou hodláte učit?" rýpla si do něj Beatrice a Scorpius se zatvářil dotčeně.

,,No dovol! My se nejdeme učit! My jdeme jenom vypracovat esej, která nám zajistí, že nás z lektvarů pustí ke zkouškám! Nic víc dělat nehodlám," ujistil je a plácnul sebou na židli. Upřímně, Scorpius se ani tolik učit nemusel. Pokaždé všechny zkoušky dal levou zadní a vložil do toho minimální úsilí. Sice neměl vynikající odshora až dolů, ale jemu - ani jeho rodičům - to nevadilo. 

Alex se posadil vedle něj a pohled mu sklouzl na Eileen. Jakmile se jejich oči střetly, v další vteřině se oba dva rychle podívali jinam. Ve vzduchu mezi nimi viselo napětí, nevyřčená slova, výtky, touhy, přání, lítost i prosby. Bylo to trapné. Každé setkání bylo trapné. Byli dva nejlepší přátelé, kteří se spolu vyspali, i když měli oba dva partnery. A oba dva toho svým způsobem litovali, věděli, že je to špatné, a Eileen si připadala odporná a nechutná a Alex cítil, jako by zrazoval Eileen, Finu i sám sebe. Bylo to špatné. A teď spolu ani pořádně nedokázali mluvit.

Scorpius si chování svých přátel všiml, a tak si odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost a vysvobodil je ze spárů jejich zajetí. ,,Na co se to vlastně učíte, dámy?" zeptal se hlasitě. Alex pomalu pokroutil hlavou a začal si z brašny vyndávat potřebné věci. Eileen zabořila nos do knihy a tvářila se trucovitě. Pravděpodobně předstírala, že čte, poněvadž se jí oči vůbec nehýbaly. Beatrice byla jediná, která působila, že je bezstarostná a nad věcí. Navenek. Uvnitř její hlavy každodenně panovala bouře.

,,Kouzelné formule," broukla v odpověď a něco si naškrábala na pergamen. Malfoy to ponechal bez odezvy, jen ještě jednou přejel pohledem Eileen a Alexe a pak se i on pustil do práce.

Čtveřice zůstala potichu po většinu času, každý se zabýval svými úkoly a byl zabrán do svých myšlenek. Nikdo z nich vlastně doopravdy nedělal to, kvůli čemu sem přišli. Eileen narušil její soustředění Alex - dokud se neobjevil, byla vlastně docela v pořádku, její plán byl se rozptýlit učením, aby nemusela pořád myslet na situaci, v níž se nacházela; oba dva její otcové byli pryč a ona o nich stále neměla žádné zprávy, musela dávat pozor na Jameyho a také se snažila nemyslet na rozchod s Rafaelem, poněvadž se jí při každé vzpomínce na nepříjemný rozhovor usadil v žaludku nepříjemný pocit a přirozeně si nemohla nevzpomenout na Alexe a nemyslet na to, co by mohlo být...

Scorpius chvíli skutečně pracoval, jenže napětí mezi Eileen a Alexem jako by se stupňovalo, a on za chvíli nedokázal myslet na nic jiného. Divil se, že Beatrice, jež se tvářila poklidně, nic nepostřehla. Nebo si to všechno jen vymýšlel, přikrášloval, poněvadž byl obeznámen s celou jejich nepříjemnou situací? Pak už nedokázal myslet na nic jiného, než na to, jak jsou oba dva hloupí, paličatí a nemožní. Věděl, že Alex se Serafinou začal chodit jen z trucu a ze snahy zapomenout na Eileen - což se mu zrovna dvakrát nedařilo. A taky věděl, že Eileen se rozešla s Rafaelem, řekla mu to totiž pár dní po tom, co k rozchodu došlo. Scorpius ji sice politoval a soucítil s ní, viděl na ní, že ji to vlastně trochu sebralo a celé jí to bylo nepříjemné, ale v duchu jásal a spokojeně si mnul ruce, protože teď už stačilo jen jedno jediné: totiž aby to řekla Alexovi a ti dva se dali konečně dohromady. Pak by celá tahle tragédie, kterou kolem toho vedli, skončila. Jenže ne. Paličatá Eileen viděla, že Alex stále ocicmává Serafinu, a tak se rozhodla nic mu neříct. A paličatý Alex se ocicmáváním Serafiny snažil Eileen dát najevo, že je nad věcí. Kdykoliv Scorpius viděl Eileen a Alexe, jak jsou v blízkosti jeden druhého, měl chuť je něčím přetáhnout po hlavě, aby se jim rozsvítilo, a pak je zavřít do přístěnku na košťata, kde by byli donuceni si spolu konečně promluvit a vyřešit to. Protože komunikace je základem každého zdravého vztahu - a tihle dva introverti to moc nezvládali. Nakonec jej jeho myšlenky tak rozčílily, že se rozhodl, že bude myslet na něco příjemnějšího. Totiž na Kira. Jakmile mu usměvavý mrzimor vstoupil na mysl, Scorpius nedokázal myslet na nic jiného, a tak se za pár chvil na jeho tváři objevil přitroublý výraz, který však ani jeden z jeho přátel nepostřehl.

Alex byl na tom podobně jako Eileen. Nedokázal myslet na nic jiného, než jak to pokazil. Věděl, že za celým problémem stojí on - kdyby nebyl takový poseroutka a svěřil se Eileen s tím, jaké k ní chová city, dřív než ten trouba Rafael, nikdy by s ním nezačala chodit, on by nezačal chodit se Serafinou a rozhodně by se to potom všechno tak šeredně nepokazilo. Co si vůbec myslel? Že když spolu prožijí jednu noc, vykašle se na Rafaela a jemu skočí do náruče? Řekla mu, že je jí to líto. Co ale konkrétně? Litovala toho, že se s ním vyspala? Toho, že mu dala naději? Alex totiž neměl tušení, jak to Eileen vůči němu doopravdy cítí. A bál se zeptat. Bál se, že by jako pokaždé dostal odpověď, že je její nejlepší kamarád... Díval se na ni, když si myslel, že jej nikdo nemůže vidět. I teď se na ni díval. Jak je krásná. A úžasná, vtipná, obětavá, laskavá, chytrá... Eileen byla perfektní. Proč by se vůbec zahazovala s někým, jako byl on? Nezasloužil si ji, věděl to. Věděl, že jeho v životě už nic dobrého nečeká. Byl s tím smířený. Ale věděl, že by všechno bylo snesitelnější, kdyby měl Eileen po svém boku. Byla to ale jen a jen jeho chyba, to on ji od sebe odháněl... aby se alespoň trochu chránil, byť to bylo prakticky bez šance. Nikdy nepřestane Eileen milovat. Byl odsouzen k záhubě. Jediné, co mohl, bylo dívat se na ni. Zoufalým pohledem, kterým se díváte na něco, co nikdy nemůžete mít.

A poslední z jejich čtveřice, Beatrice, se zabývala úplně jinými problémy. Možná o trochu vážnějšími, dalo by se říct. Už uplynula dlouhá doba od jejího rozhovoru s Aidenem a ona mu pořád nedokázala dát odpověď na to, jak se rozhodla. Stále váhala, zvažovala své pro a proti. Ale dítě pořád rostlo a čas se krátil. Bude muset co nejdřív zajít za madame Pomfreyovou a nechat se vyšetřit. Zjistit co nejvíce podrobností o těhotenství a malých dětech, aby si dokázala udělat představu, kdy pro ni to kritické období nastane. Tušila ale, že jí moc času nezbývá, a tak by si možná měla pospíšit, než už na to bude pozdě... Ne že by se sama nesnažila něco si o těhotenství zjistit. Ale knihovna zde takové příručky rozhodně neměla, a když se vydala do Prasinek, i tam byl výběr omezený. A listovat takovými knihami mohla jen v případě, že byla sama. Ještě se neodhodlala o tom někomu říct, bála se, jak bude její okolí reagovat. Přece jenom, čekala dítě se svým profesorem. S upírem. A sedmnáct jí bude až v září. Beatrice prsty tiše bubnovala do stolu. Na co čekala? Možná na nějaké znamení, že činí správné rozhodnutí. Protože vnitřně... vnitřně už možná rozhodnutá byla. Jen... si pořád nebyla jistá. Ale jiná možnost přece neexistovala, ne? Chtěla přežít, a chtěla, aby přežilo i její miminko. Nebylo co řešit. Měla by to říct Aidenovi. Nebo Alexovi. Kterému z nich jako prvnímu? Chtěla znát Alexův názor, ale možná by bylo bezpečnější, kdyby jej postavila rovnou před hotovou věc... Ach, bože. Hlasitě si vzdychla a překvapivě se na ni obrátila celá trojice.

Pokusila se o úsměv. ,,To nic, jen... jen mě bolí hlava. Asi to je z toho učení. Možná bych si měla dát na chvíli pauzu, jít se projít... nebo zajít k madame Pomfreyové pro nějaký lektvar," prohlásila a pro důvěryhodnost zkrabatila čelo a promnula si spánky.

,,Chceš doprovodit?" zeptala se jí Eileen a starostlivě ji pozorovala. Beatrice zavrtěla hlavou a zvedla se, začala si balit věci. ,,To nech, vezmu ti to na kolej. Sejdeme se tam? Počkáme na tebe ve společence. Třeba bychom mohli dneska něco podniknout," navrhla nadějně.

,,To zní skvěle... díky, Eileen. Pokusím se přijít co nejdřív," odvětila Bea nepřítomně a prohrábla si vlasy. Srdce jí bušilo. Vážně se to chystá udělat? Zajde za madame Pomfreyovou a nechá se vyšetřit. Potřebuje ujištění, že je to malé v pořádku. Na co by měla ještě čekat? A pak... pak s těmi dobrými zprávami zajde za Aidenem a... a... Pokroutila hlavou a rozloučila se s přáteli. Nastal čas tomu čelit.

Vydala se tedy z knihovny rovnou k ošetřovně. Doufala, že bude z větší části prázdná, protože netoužila, aby o jejím těhotenství věděla zítra celá škola. Věděla, že madame Pomfreyová sice bude diskrétní, ale i tak... můžou to zaslechnout nesprávné uši.

,,Madame Pomfreyová?" zavolala, když vstoupila dovnitř, avšak ošetřovatelku nikde neviděla. Oddechla si, když cestou k její kanceláři viděla, že je většina lůžek skutečně prázdných. Potom krátce zaťukala na její dveře a počkala, než postarší žena vykoukla ven.

,,Slečno Jonesová, co pro vás mohu udělat? Necítíte se dobře?" optala se jí okamžitě a ustoupila ode dveří, aby Beatrice mohla projít dovnitř, za což jí byla skutečně vděčná.

,,No, teď už je to vlastně o něco lepší než předtím," odkašlala si, spojila ruce na břiše a nervózně si tiskla prsty. ,,Madame Pomfreyová, já bych... já bych potřebovala pomoct."

,,Ale samozřejmě, děvče, od toho jsem tady. Povídejte, co vás trápí," vyzvala ji laskavě.

Beatrice se zhluboka nadechla, srdce měla až v krku. Musela si odkašlat, měla pocit, jako kdyby snad ztratila hlas. ,,Madame Pomfreyová, já, ehm... já jsem nejspíš těhotná," špitla a bázlivě se na ni podívala, čekávajíc na reakci.

Ošetřovatelka ale jen přikývla a vytáhla hůlku, jíž začala mávat ve vzduchu, aby provedla určitá kouzla. Ujistila se, že Beatrice je opravdu v očekávání, zkontrolovala její zdravotní stav i stav plodu. ,,Ano, slečno Jonesová, skutečně jste těhotná, jste nyní ve třináctém týdnu. Gratuluji... pokud tedy ovšem je k čemu," dodala opatrně a pečlivě si mladé děvče prohlížela. ,,Odpusťte mi mou otázku, ale potřebuji se zeptat. Beatrice... ublížil vám někdo? Udělal někdo něco proti vaší vůli?"

,,Ne!" vyhrkla rychle a položila si dlaň na břicho. Takže je to oficiální, potvrzené od odborníka. Čekají miminko. ,,Ne, to vůbec ne. Velice toho muže miluji," ujistila ošetřovatelku a rty se jí zkroutily do úsměvu při pomyšlení na Aidena. Naplnila ji radost z toho, že budou rodina. Šťastná rodina.

Poppy Pomfreyová si oddechla. ,,Ach, tak to se mi ulevilo. Ale, děvče... ještě vám ani nebylo sedmnáct. Kdybyste byla přišla dříve, mohly bychom s tím něco udělat, ale nyní -"

,,Ne, to je v pořádku. Chtěla jsem si to dítě nechat. Chci si ho nechat," přerušila ji rychle. ,,Byla jsem rozhodnutá hned, jakmile jsem o těhotenství zjistila. Vím, že... že to je dar," vydechla a pomyslela na svou maminku i na slova Lenky Malfoyové, když ji utěšovala a prozradila jí, že všechno, co ztratíme, se k nám jednoho dne vrátí, i když ne vždycky tak, jak očekáváme. A Beatrice pochopila, že v tom měla rozhodně pravdu.

Ošetřovatelka se pousmála. ,,To je moc pěkné. A taky velice odvážné. Nebudete to mít lehké, Beatrice, to si nejspíš uvědomujete. Mít dítě je velká zodpovědnost, a zvlášť v tak mladém věku, kdy navíc ještě studujete. Je vám ale jasné, že o všem budeme muset informovat paní ředitelku? O takových věcech musí vědět. Pokud by vám to ale bylo nepříjemné, s vaším svolením jí o tom mohu říct sama," nabídla jí velkoryse, avšak Beatrice zavrtěla hlavou.

,,Ne, to je dobré, děkuji, povím jí to sama. Jen jsem... zašla jsem za vámi, abych měla jistotu, ačkoliv už něco málo je poznat... ale chtěla jsem vědět, jestli je to malé v pořádku," vysvětlila jí.

Žena přikývla. ,,Ano, je v pořádku, a vy také. To je zatím to nejdůležitější. Beatrice, budu ale potřebovat, abyste ke mně chodila na pravidelné kontroly."

,,To je samozřejmé, počítám s tím. Myslíte, že bych se mohla během pár dní za vámi zastavit a nějak si o všem... promluvit? O těhotenství ani péči o dítě toho moc nevím, a nerada bych něco pokazila..."

,,Ale jistě, přijďte, kdykoliv se vám to bude hodit," ujistila ji ošetřovatelka s úsměvem a pak se obě rozloučily. Beatrice tahle zpráva prozatím stačila, a rozhodla se, že si nějaké informace ještě chvíli nechá pro sebe. Nejdřív se potřebovala vidět s Aidenem, aby se mohli rozhodnout, co dál, co je bude čekat. Teprve potom madame Pomfreyovou postaví před hotovou věc, a třeba... třeba z toho bude mít menší šok.

Byla šťastná, že je to malé v pořádku, a nejraději by cestou k jeho kabinetu poskakovala. Když však vystoupala po schodišti nahoru a chystala se zabočit směrem do jeho komnat, spatřila, že její milý zrovna schází po protějším schodišti. Nebyl ale sám, doprovázela jej samotná ředitelka, oba dva byli zabráni do tichého rozhovoru a tvářili se velmi vážně. Beatrice se zastavila na místě a úsměv jí na tváři lehce zamrzl. Aiden musel vycítit, že jej někdo pozoruje, poněvadž přesně v ten okamžik vzhlédl a střetl se pohledem se svou studentkou. Krátce zamrkal a pak potřásl hlavou, delší prameny jeho vlasů se lehce zavlnily. McGonagallová si Beatrice po chvíli všimla také a stiskla rty do úzké linky. Dívka se zarazila, když zjistila, že oba dva míří směrem k ní. Stalo se něco? Přišli jí oznámit další strašnou zprávu? Koneckonců, Aiden byl nyní ředitelem Zmijozelu...

,,Do-dobrý den, pane profesore, paní ředitelko," pozdravila je i přes sevřené hrdlo. Trocar si povzdechl.

,,Už se nemusíme přetvařovat, Beatrice. Minerva to ví," informoval ji trpce.

Přejela pohledem od jednoho k druhému. ,,Nerozumím. Ví co?" zeptala se nechápavě.

,,O vás a o profesoru Trocarovi, slečno," odpověděla jí samotná ředitelka a pozorovala Beatrice poněkud nesmlouvavým pohledem.

Dívka zalapala po dechu a Trocar k ní ihned přiskočil a starostlivě ji podepřel. ,,Pššt, opatrně, Víš, že se nesmíš rozrušovat," zašeptal jí něžně. Upřela na něj pohled s němou otázkou. Přál si, aby měl víc času k tomu, aby tento okamžik směl ocenit, ztratit se v jejích očích, ale věděl, že tu nejsou sami. Minerva o jejich vztahu sice věděla, ale asi nebylo moc vhodné, aby jej stavěli na odiv. ,,Někdo zjistil, že jsme spolu, a dal hlášku Ministerstvu. Je to překvapivé, ale rozhodli se tím zabývat a prošetřit to. Přišli dneska, Minerva si mě zavolala a na všechno se zeptala... přišlo mi, že nemělo smysl zapírat. Nezdálo se mi to fér. Přiznal jsem se. Přiznal jsem se jim, že jsem tě svedl -"

,,Tys mě nesvedl!" přerušila ho trochu ostřeji, než původně zamýšlela. ,,Vždyť jsem se ti sama prakticky nabídla, zatímco ty ses mě od toho snažil odradit -" Jakmile spatřila jeho výmluvný pohled, uvědomila si, že tu stále stojí McGonagallová. Ucítila, jak jí hoří tváře. Nejraději by se skryla do jeho náruče. ,,Co... co to pro nás znamená?"

,,Pro nás nic," ujistil ji láskyplně. ,,Ale já... musím odejít. Vyrazili mě. Minerva se za mě sice snažila bojovat, ale proti Ministerstvu v tomhle neměla šanci. Mají pravdu, nebylo by to vhodné. Porušil jsem pravidla. A koneckonců, jsem upír, možná by bylo nejlepší, kdybyste dostali kompetentnějšího učitele -"

,,To je holý nesmysl, Aidene," přerušila jej tentokrát McGonagallová. ,,I kdybych se vrátila v čase s tím, co vím teď, pořád bych vás přijala. Ačkoliv... možná bych trochu zaváhala s ohledem na slečnu Jonesovou... ale nejspíš je skutečně pravda to, co jste mi tvrdil; že tu dívku milujete."

Trocar ztuhl, když Beatrice zalapala po dechu a uchopila jej za ruku. ,,Ty... ty mě... miluješ?" vydechla nevěřícně a třeštila na něj oči.

Uhýbal před ní pohledem a náhle si připadal, jako kdyby byl teprve patnáctiletý zelenáč. Přejel si rukou po zátylku. S tímhle nepočítal. ,,Já... no... možná..." Když mu nečekaně padla kolem krku, zarazil se, a pak ji něžně uchopil kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Na okamžik zabořil tvář do jejích voňavých vlasů, než zalétl pohledem k McGonagallové, která se lehce usmívala. ,,Paní ředitelko, já... Počkej chvíli, lásko," zašeptal Beatrice, jež ho poté pustila. Napřáhl k Minervě ruku. ,,Mrzí mě to, je mi líto, že jsem to pokazil a přidělal vám další starosti. Ale ničeho nelituji, nikdy bych svá rozhodnutí nezměnil. Protože jsem tady našel víc, než jsem si kdy myslel, že najdu. A taky... jsem vám chtěl poděkovat, že jste ve mně věřila. Že jste ve mně vložila svou důvěru, dala mi šanci i příležitost, i přestože jsem upír a mohl jsem vaše žáky ohrozit z hlediska jejich bezpečnosti."

Stiskla mu ruku. ,,Víte, Aidene, za svůj život jsem se setkala již s mnoha lidmi, a troufám si říct, že po mých zkušenostech je už dokážu docela dobře přečíst. Věděla jsem, že mým studentům neublížíte, a že odvedete dobrou práci. Jsem ráda, že jsem se ve vás nemýlila. A abych byla upřímná, i mně je líto, že se s vámi musím rozloučit. Přeji vám, abyste byl v životě šťastný."

,,To určitě budu, paní ředitelko," ujistil ji a s láskou v očích se ohlédl na Beatrice. Usmála se na něj. Poté se s ním McGonagallová rozloučila a každý se vydali jiným směrem. Bea se k Aidenovi celou cestu tiskla, protože věděla, že teď už se skrývat nemusí.

,,Je ti doufám jasné, že odcházím s tebou?" prohlásila okamžitě, jen co vkročili do jeho komnat.

Trocar se k ní otočil a rázně zavrtěl hlavou. ,,Ne, Beatrice, na to ani nemysli. Je ti šestnáct, tvoje místo je v Bradavicích, nemáš ani složené zkoušky -"

,,Zkoušky? Vážně? Řešíš něco tak přízemního jako jsou zkoušky?" řekla nevěřícně. ,,Mě žádné zkoušky nezajímají. Mě zajímáš ty, naše dítě. Budeme rodina, Aidene. Madame Pomfreyová mi to dneska potvrdila. Oba dva jsme v pořádku."

Vypadal, jako by se chtěl hádat. Ale jakmile Beatrice promluvila o dítěti, zjihnul, napjaté rysy jeho tváře zjemněly. Uchopil ji za ruce a musel se pousmát. ,,Opravdu? To je skvělé. Ani nevíš, jakou z toho mám radost."

Pohladila ho po tváři. ,,Aidene... prosím, nech mě jít s tebou."

Povzdechl si, opřel si své čelo o to její a zavřel oči. ,,Beatrice..."

,,Nezáleží mi na zkouškách. Už mi nezáleží ani na Bradavicích, když tady nebudeš ty. Protože vědomí, že já tu jsem a ty ne... bez tebe to tady nezvládnu. Potřebuju tě. To malé tě potřebuje. A já chci být s tebou. Musím být s tebou. Tady už mě nic nedrží," hlesla.

,,A co tví přátelé? Co tvůj bratr?" odporoval jí.

,,Pochopí to," odpověděla mu a najednou to věděla. Věděla, že ji pochopí. Že ji nechají jít za jejím snem.

Znovu si vzdychl a pak si ukradl jeden krátký polibek. ,,Co mám s tebou dělat? Víš, že ti nedokážu říct ne. Pokud jsi opravdu rozhodnutá a nebudeš toho jednoho dne litovat -"

Přerušila ho dalším polibkem. ,,Za patnáct minut ve Vstupní síni?" zašeptala mu proti jeho rtům. Souhlasil, a tak se rychle rozloučili. Trocar si musel zabalit všechny své věci a Beatrice se potřebovala rozloučit se svými nejbližšími a vzít si to nejnutnější, co potřebovala.

Naštěstí je všechny tři potkala ve zmijozelské společenské místnosti, která byla jinak prázdná. Výborně, osud jí hraje do karet. Aspoň jim to vysvětlí všem třem najednou a bez dalších zvědavců kolem. Bude to jednodušší.

Jako první si jí všimla Eileen. ,,Beo, tak co, je ti líp? Ale - ty vypadáš - je všechno v pořádku?" strachovala se a hned se zamračila.

Udýchaná Beatrice přikývla. ,,Ano... jen... dejte mi chvilinku. Vrátím se... a všechno vám řeknu," ujistila je a zmizela do pokoje. Popadla svůj prázdný kufr a naházela do něj všechny své věci, které jí přišly pod ruku. Bylo jí jedno, jestli tady něco nechá. Nic z toho nebylo důležité.

Asi za tři minuty se s nacpaným kufrem vrátila do společenky, kde na ni čekali její tři ohromení přátelé. Když spatřili její kufr, byli ještě zmatenější. ,,Ty někam... jedeš?" zeptal se Scorpius a svraštil obočí.

,,No... tak nějak," hlesla a prohrábla si vlasy. Jak najít ta správná slova? Možná to bude ještě těžší, než čekala. ,,Já... musím jít, protože... zamilovala jsem se a... panebože, jak vám to mám jenom říct? Co když mě nepochopíte?" zakvílela.

,,Beatrice, klid," utěšovala ji Eileen a došla k ní, aby ji objala kolem ramen. ,,Zamilovala ses... do Trocara?" nadhodila opatrně. Trojice zalapala po dechu.

,,Cože?"

,,Do našeho profesora?"

,,Jak dlouho to trvá?"

,,Ty to víš?" zašeptala Beatrice. Ela přikývla. ,,Ale... jak?"

,,Pobertův plánek. Často jsi byla pryč a já... mockrát jsem tě viděla v jeho společnosti. A ty jsi byla posledních pár týdnů šťastná, a... zkrátka jsem měla takové tušení," přiznala se jí. ,,Nechtěla jsem o tom ale mluvit a třeba tě tím přivést do rozpaků. Nevěděla jsem, jestli jsou moje domněnky správné. Čekala jsem, jestli o tom začneš sama."

Zasmála se a otřela si špičku vlhkého nosu. ,,Jsem to ale pitomá, co?" špitla. ,,Máš pravdu, zamilovala jsem se do něj. A někdo... někdo nás prozradil Ministerstvu. Přiznal se jim, a oni ho vyhodili. A já musím jít s ním, protože jinak... jinak bez něj umřu. Nemohla bych bez něj žít. Utíkala jsem k němu, kdykoliv jsem měla volnou chvíli. Tolik mi pomáhal, utěšoval mě, uklidňoval, držel a miloval. Nedokázala bych to, kdybych tu měla být bez něj. Potřebuju ho. Potřebuju ho jako k dýchání kyslík."

,,Ale Beatrice, to přece..." Scorpius jen vrtěl hlavou.

,,Scorpiusi -"

,,Ne," přerušil ji rázně Alex. Všichni tři se na něj podívali. ,,Nemusíš mu nic vysvětlovat. Nikomu z nás. Nemusíš se nám svěřovat s tím, proč ses rozhodla odejít s ním. Je to tvoje věc a my... bychom to měli respektovat. Je to tvoje rozhodnutí. A jestli ti na něm opravdu tolik záleží a on to cítí stejně a postará se o tebe a ty se na něj můžeš ve všem spolehnout... pak je to v pořádku," dokončil klidně. Sám byl překvapen, kde se v něm ta slova vzala. Ale vzpomněl si na jejich poslední velký rozhovor.

Beatrice do očí vstoupily slzy. ,,Ach, Alexi," vydechla dojatě. Pustila kufr a padla bratrovi kolem krku. Pevně se objali. ,,Děkuju," zašeptala mu do ucha a tiše vzlykla. Vtiskl jí pusu na tvář. Potom se pustili, usmáli se na sebe a proběhla mezi nimi bezeslovná konverzace.

,,Jsi si jistá, že víš, co děláš?" Přikývla. ,,Tak mi slib, že na sebe dáš pozor," šeptl Alex a ona mu to slíbila. Potom objala i zaraženého Scorpiuse, jenž se snad poprvé v životě nezmohl na slovo. A nakonec Eileen.

,,Budeš mi tolik chybět," zavzlykala jí do ramene.

,,A ty mně. Co si tady bez tebe počnu?" řekla smutně Eileen. ,,Bee... víš, že bych nikdy... že jsem to nebyla já, kdo -"

,,Já vím, že ty jsi to nebyla. Vím, že bys ho neudala. To by mě ani nenapadlo," ujistila ji Beatrice, zastrčila jí pramen vlasů za ucho a usmála se na ni. ,,Díky, El. Za všechno." Potom uchopila madlo kufru, všem třem věnovala uslzený pohled a láskyplný úsměv a vydala se ke dveřím. Tam se ale ještě zastavila a otočila se. Všichni tři ji vyprovázeli pohledem. A ona tam stála a dívala se na ně, jako by se toho pohledu nemohla nabažit. Vrývala si jej do paměti. Až jí po nich bude smutno, vrátí se k němu. Nakonec si přitiskla prsty ke rtům a poslala jim poslední polibek, než navždycky odešla pryč.

Teď to byl Scorpius, kdo se ozval jako první. Otočil se na Alexe. ,,Kámo... co to mělo... proč?" zeptal se nechápavě.

Alex se díval na místo, kde ještě před pár vteřinami stála jeho sestra. Věděl, že udělal správnou věc. ,,Nechal jsem ji jít za jejím snem," odpověděl mu jednoduše.

Eileen jej sledovala a přišlo jí, jako by se do Alexe zamilovala znovu.

Mezitím Aiden už se svými dvěma zavazadly čekal ve Vstupní síni, když se Beatrice objevila za rohem. Jakmile spatřil její uslzenou tvář, vydal se jí vstříc a sevřel ji v náruči. ,,Jak to vzali? Jsi v pořádku?"

,,Jsou ti nejlepší na světě," vzlykla mu do hrudi. ,,A mně budou strašně chybět." Potom k němu zvedla pohled a on jí palci setřel slzy. ,,Ale tebe... tebe mám nejradši. A vím, že jsem se rozhodla správně."

Usmál se a políbil ji na špičku nosu. ,,Tak pojďme," řekl tiše. Čekal je ještě srdceryvný poslední pohled na bradavický hrad.

,,Počkej ještě," zastavila ho Beatrice. Tázavě na ni pohlédl. ,,Rozhodla jsem se. Vlastně to bylo jasné asi od začátku. Stanu se upírkou. Pro tebe. Pro naše dítě. Pro nás."

Vydechl. ,,Opravdu?"

Přikývla. To proberou ale až později, v soukromí. Teď mu potřebovala říct něco důležitějšího. ,,Víš..." odkašlala si a sklopila pohled. Ještě nikdy to nikomu neřekla. Ale ještě nikdy k nikomu necítila to, co cítila k Aidenovi. Jemně ji uchopil za bradu, aby se na něj podívala. Vpíjela se mu do tváře a oči jí přetékaly tak hlubokou láskou, že nemohlo být pochyb... ,,Taky tě miluju," špitla a pohladila ho po líčku.

Aidenovi se nedostávalo slov. Vnímal tolik pocitů, že je všechny ani nedokázal pojmenovat. Drtily mu hruď. Zalykal se jimi. Beatrice byla neskutečná. Věděl, že jej nikdy nepřestane překvapovat a ohromovat. Milovala ho. Jeho. Jak je to možné? Čím si ji zasloužil? Bude ji uctívat až do skonání světa. ,,Beatrice... jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, víš?" svěřil se jí dojatě. ,,S tebou má můj život konečně smysl."

Usmála se. Chytil ji za ruku a společně vykročili vpřed.

Vstříc společné budoucnosti a šťastnému životu.

•••

co říkáte na tento náhlý zvrat?