Bělovlasá žena stála vzpřímeně u okna a zamyšleně hleděla ven na výjev před sebou, jako by jej viděla poprvé. Očima fascinovaně pozorovala závod hnědých listů, jež honil nezkrotný vítr. Zároveň si na druhé frontě pohrával i s korunami stromů; ty se s každým zavátím zachvěly, jako by se vesele smály svým potomkům, svým lístkům, které spolu zrovna dováděly. Po sněhu nebylo už několik dní ani památky, zbyly jen kaluže a rozblácená půda, a ač tento výjev nebyl esteticky krásný, patřil do obrazu a byl jeho nedílnou součástí. A ona jej sledovala, jako by se tomuto pohledu žádný jiný nevyrovnal. Příroda byla kouzelná; měla tu nejčistší formu magie, která existovala.

Tiché zaťukání na dubové dveře ji probralo ze snění. S rukama spojenýma za zády se zvědavě otočila, a když dovnitř vstoupila žena a kývla na ni, veškeré emoce jí z tváře zmizely. ,,Jak se drží?" vyptávala se tmavovlásky.

,,Je slabý," informovala ji.

Ušklíbla se. ,,Přesně, jak jsem předpokládala. Vždycky takový byl. Nechápu, jak si jej kouzelnický lid mohl kdy zvolit jako svého ministra kouzel... Tak co myslíš, nastal čas, abych se setkala se starým přítelem?" položila jí řečnickou otázku, po jejímž položení se ihned vydala ke dveřím. Tmavovláska ji vyprovázela oddaným pohledem, a zanedlouho už obě ženy procházely nekonečnou chodbou, kterou ozařovala světla z pochodní. Když dorazily ke schodišti vedoucímu ke sklepení, dolehl k nim slabý mužský nářek, jenž pomalu utichal, jak se ozvěna kroků stávala hlasitější a varovala před tím, že se někdo blíží.

,,Ach, Popletale, Popletele, kdyby vás tak viděli vaši podřízení na Ministerstvu, že?" proťala ticho svým ledovým hlasem, úderným jako bič, až sebou muž ležící na zemi trhnul, světlovlasá žena, a pokynula skřetovi, jenž stál s připravenými rozžhavenými nástroji nedaleko od něj, aby odstoupil. Zatvářil se trochu zklamaně. Věděla, jak moc si svou pozici užívá - koneckonců, skřeti byli známí svou krutostí. 

,,Kdo jste?" zeptal se slabě a třeštil na ni vyděšené, krví podlité oči, zatímco obcházela kolem něj jako dravá šelma kolem své kořisti, a s neskrývaným zájmem si vychutnávala pohled na jeho rány. Štěkavě se zasmála nad jeho otázkou.

,,Kdo jste?" napodobovala jeho hlas a pitvořila se. ,,Jestliže jste takovýmhle tónem pronášel své proslovy ke kouzelnickému lidu, musel jste se zapsat do historie jako ten nejzbabělejší ministr všech dob. Ačkoliv, ona je to možná pravda, co říkáte?" Otočila se na své přátele, kteří zde byli shromážděni podél stěn a díky stínu jim nebylo vidět do jejich tváří. Přitakali jí svým smíchem a ona se ušklíbla. Popletal se chvěl a zmocňoval se ho stále větší strach. ,,Co takhle zrekapitulovat si tu vaši slavnou ministerskou kariéru? Je libo?" zavrněla táhle a posadila se do ovčí kůží zdobeného křesla, které sem přitáhl jeden ze statných mladíků, přímo na místo, aby na Popletala dobře viděla a on jí ležel u nohou. Jakmile se usadila, rozhostilo se ticho, jež narušovalo jen Popletalovo hlasité dýchání. Jinak nikdo nehnul ani brvou. Světlovlasá žena muže líně pozorovala a spokojeně se usmála, když luskla prsty a mezi ukazováčkem a palcem se jí objevil černý plamínek. Nechala jej, aby se proplétal mezi jejími prsty, a přitom sledovala bývalého ministra kouzel, v jehož očích se zračil čím dál větší strach. ,,No tak, pane Popletale, nemáme na to celou věčnost. Zase tak moc trpělivá nejsem. Užijte si těch posledních pár chvil, kdy ještě můžete mluvit."

Ústa se jí roztáhla do ještě širšího úsměvu, když viděla, jak se mu děsem roztáhly zorničky. ,,O čem- co to říkáte?" vykoktal zděšeně, nebyl schopen se pohnout. Z koutku úst mu po bradě stékal čůrek krve.

,,Nebojte, brzy se o tom přesvědčíte, hm, řekněme na vlastní kůži," ujistila ho zvesela a pak naklonila hlavu na stranu jako zvídavé dítě. ,,Vy jste skutečně takový slaboch, jak se o vás povídá. Zbabělost je hřích, Popletale. Jak jen jste kdy mohl vést kouzelnický lid, to mi zůstává záhadou... Ale jedno se vám musí nechat; dokážete si stát za svým, jen abyste dal všem najevo svoji pravdu. Pamatujete na to léto, kdy se lord Voldemort vrátil k moci, avšak vy jste to ještě celý dlouhý rok popíral?" nadhodila otázku konverzačním tónem, jako kdyby spolu právě seděli u šálku výborného čaje. I po těch letech sebou Popletal při vyslovení jména toho nejmocnějšího černokněžníka všech dob trhnul. ,,Zamyslel jste se někdy nad tím, Popletale, jaké by to asi bylo... jak by to bylo dopadlo... jak by vypadal svět nyní, kdybyste dokázal uznat, že se nemýlí Brumbál, ale vy?"

,,N-ne," zašeptal Popletal, zmatený, kam tahle konverzace vede.

,,Já myslím, že by svět vypadal jinak," zauvažovala nahlas. ,,Vzpomeňte si, co všechno jste svým rozhodnutím, udělat z Brumbála a Pottera hlupáka a popírat návrat Temného pána, odstartoval. Novou věštbu, která se týkala Pottera a jeho budoucího manžela. Grindelwaldův útěk z Nurmengardu a prostor na to, aby se přidal k Voldemortovi. Dal jste Pánovi Zla tolik času, aby získal moc, o které se nikomu z nás ani nesnilo. Kdybyste tehdy, to léto, okamžitě zasáhnul... moc Temného pána by nikdy nevzrostla do takové míry. Možná by byl zničen mnohem dřív. Možná by nedošlo k tomu, co se děje teď, Popletale. A taky bych tu teď nejspíš neseděla ani já. A váš život by nevisel na vlásku. Jenom ta vlákénka přestřihnout..." zabroukala jako melodii.

,,Jste šílená," vydechl sípavě.

Zasmála se. ,,I kdyby ano, co na tom záleží? Pořád jsem víc než vy. Dokázala jsem toho víc než vy. Měl jste být král, a přitom jste byl jen pěšák. Kdo postaví do přední linie pěšáka, který pokazí všechno, co se dá?" rýpla si do něj. ,,Vlastně jsem vám za to chtěla poděkovat. Osobně. Proto jste tady. Svými rozhodnutími a činy jste dovedl kouzelnický svět tam, kde je dnes. Tím, že jste lordu Voldemortovi poskytl tolik času, jste kouzelnický svět postavil před novou hrozbu. Přede mě. Protože to vy jste v té malé holce, která žila na okraji společnosti s tvory takzvaně podřadnými a přežívala v krutém nespravedlivém světě, zasel semínko touhy po pomstě, jež jí byla společníkem dlouhá léta, stejně jako samota, strach, křivda a bezmoc. To vy jste pokračoval stejnou cestou, po níž kráčeli vaši předchůdci, i když bylo ve vašich silách ta stará, nehumánní rozhodnutí změnit. Darovat těmto tvorům šanci na to, aby žili normální život, který si zasloužili stejně jako ostatní. Místo toho jste je zbavoval dalších práv a zacházel s nimi jako s monstry. Vlastně jste šel ve stopách Voldemorta a ani o tom nevíte. Některé bytosti jsou si rovny, ale jiné jsou si rovnější, viďte?" řekla tichým hlasem a sklonila se k němu. ,,Korneliusi Popletale, chci, abyste věděl, že to vy jste tehdy svým rozhodnutím odstartoval řetězec událostí a reakcí, který už nezastavíte. Chci, abyste umíral s vědomím, že to, co se dnes a denně děje, je jen vaše vina," prohlásila temně, věnovala mu hluboký pohled plný pohrdání a zvedla se ze svého křesla. 

Otočila se na patě a sebevědomým krokem vykročila zpátky ke schodišti. Popletal, neschopen slova, na ni upíral pohled plný děsu a srdce se mu svíralo strachy. Věděl, že odsud se živý nedostane. A věděl, že ta slova, jež mu vmetla do tváře, nevypustí z mysli až do konce svého života. Což ale nejspíš nebude trvat moc dlouho. ,,Bolgode, až si s ním vyhraješ dle libosti, vyřízni mu jazyk. Až to vzdá, ujistěte se, že je mrtvý, a pak jeho tělo předhoďte před budovu Ministerstva kouzel. Nastal čas pokračovat dál ve hře."

•••

,,Posaď se," vyzval Kingsley Harryho, když vešel do jeho kanceláře. Percy Weasley, jako jeho náměstek, seděl u stolu a tvářil se zkroušeně. 

,,Díky, raději postojím," odvětil vážně Harry a kývl Percymu na pozdrav. ,,Jak se cítíš, Kingsley?" optal se a vpíjel se do ministra kouzel, jenž stál poklidně u okna a vyhlížel ven, pohledem.

,,Četl jsi dnešní noviny?" optal se ho Pastorek a otočil k němu hlavu. Tmavovlasý muž přikývl. ,,Tak asi víš, že mi do smíchu zrovna není."

Percy se na své židli zavrtěl. ,,To, co provedli, je odporné," prohlásil potichu. Jako by nemohl spustit zrak z titulní strany Denního Věštce, jenž byl pohozený na stole. Přímo na hlavní straně byla totiž vytištěná obrovská fotografie mrtvého Korneliuse Popletala, jenž byl pohozen u vchodu do budovy Ministerstva, a jehož dosud otevřené oči hleděly mrtvě vzhůru. Ex-ministr zavražděn! hlásal titulek. 

,,To tedy je," souhlasil s ním Harry, a byť nebyl příznivcem bývalého ministra a jejich názory se často rozcházely, bylo mu jej líto. Dle jeho zranění bylo poznat, že před svou smrtí trpěl. Kdo ví, jak dlouho násilníkům vzdoroval. ,,Tohle musel udělat jen někdo zvrácený, kdo si v tomhle přímo libuje. Ještě ho přivést sem, kde je všem na očích..."

,,Byl to mistrný tah," prohlásil Pastorek zasmušile. ,,Chtějí dokázat, jakou mají převahu. Chtějí nám ukázat, že se ničeho neštítí. Snaží se ve všech zasít další semínko strachu. Donutí je neustále se ohlížet přes rameno a očekávat nebezpečí. Nikdy nevíš, zda si pro tebe nepřijdou, zda nebudeš další na řadě. Zmizelo už několik našich pracovníků a od té doby už je nikdo nikdy neviděl. Nechtěl jsem se ani domýšlet, co se jim mohlo stát... ale tady máme zřejmě důkaz pro představu," povzdechl si zachmuřeně při pohledu na fotografii Popletalovy mrtvoly. ,,Popletal byl po mnoho let vysoký ministerský činitel. Nebyla to náhoda, že si vybrali právě jeho, a že právě jeho použili jako odstrašující případ. Může to potkat každého. Nikdo není v bezpečí. Ani my. Kdykoliv si můžou přijít i pro mě."

,,Zvýšíme tvoji ostrahu," řekl ihned Percy.

Pastorek se zapřel rukama o opěradlo židle, sklonil hlavu a dlouze vydechl. ,,To je zbytečné, Percy. Umím se o sebe postarat, a bystrozorů je potřeba jinde. Pokud se to má stát, stane se to, a my tomu nezabráníme. Nechci mít na svědomí víc mrtvých, než je třeba."

,,Zníš, jako bys to už vzdal," nadhodil zadumaně Harry a starého přítele zamyšleně pozoroval.

,,To není pravda, Harry. To není pravda. Jen vás všechny připravuji na to, že taková možnost tu je, a že je dost pravděpodobné, že nastane."

,,Kéž bychom věděli, kdo to je..." povzdechl si Percy a sundal si z nosu hranaté brýle, jejichž sklíčka si začal čistit. Harrymu v ten moment připomněl Arthura. ,,Kdyby to byl Pán Zla, tak -"

,,Tak by to pro nás bylo jednodušší?" přerušil ho Kingsley unaveně a zavrtěl hlavou. ,,Pravděpodobně nedokážeme akceptovat fakt, že náš svět může čelit i jiné hrozbě. Ukázat si na Voldemorta je příliš snadné, ale připustit si, že nám před očima tolik let vzniká nová hrozba, která s ním nejspíš nemá nic společného, je pro nás mnohem těžší. Jak to vypadá v Bradavicích?" změnil náhle téma a dával tak najevo, že už se o tom nehodlá nadále bavit.

Harry si povzdechl. ,,Studenti jsou neklidní. Někteří z toho šílí, pár z nich to úplně rozložilo. Myslím, že si až teď většina z nich uvědomila, jak vážná situace je. Chovají se teď úplně jinak. Většina z nich navíc čte noviny u snídaně, takže si dovedete představit, co s jejich žaludkem a apetitem tahle zpráva udělala. Nebudu lhát. Jsou vyděšení," konstatoval chmurně.

Kingsley kývl. ,,To se dalo čekat, někteří naši zaměstnanci reagovali podobně. Bezpečí studentů je ale naší prioritou. Zvýšíme ochranu v Bradavicích. Budeš tak laskav a sdělíš to Minervě, prosím?" požádal jej. Harry souhlasil. ,,Brzy se s ní sejdu osobně. Tak, máte ještě něco na srdci? Budu se muset vrátit do práce."

,,Samozřejmě, já jsem chtěl jen zjistit, jak na tom jsi," odvětil Harry a vydal se ke krbu. Cestou zmáčkl Percymu rameno. Věděl, že je jeho přítel z té odporné zprávy zdevastovaný. Koneckonců s Popletalem osobně nějakou dobu spolupracoval. ,,Hlavně mi slibte, že na sebe všichni dáte pozor a budete opatrní. Pozdravuj rodinu, Percy. Snad se brzy zastavíme," řekl před tím, než se rozloučil. Kingsley i Percy mu odpověděli kývnutím, a pak se Harry přemístil pomocí letaxu do Bradavic. 

Když vykročil z krbu a smetl ze sebe saze, pohled mu padl na dívku v křesle. Zarazil se. ,,Eileen? Je všechno v pořádku?" Neočekával ji tady.

Ruce měla založené na hrudi, tvářila se zadumaně a kousala se zevnitř do tváře. Pohled měla prázdný, než jej upřela na svého otce. Teprve potom jako by jeho přítomnost zaregistrovala a zvedla se z křesla. ,,Tati, po tom, co se dneska stalo, už nebudu tajit, že nevím, o co jde." Harry se nechápavě zamračil. O čem to mluvila? ,,Vím, že ses domlouval s Teddym na tom, že tátu vysvobodíte z Azkabanu. Omlouvám se, neodposlouchávala jsem, zaslechla jsem to náhodou, přísahám, když jsem šla Scorpiusovi o Vánocích pro kakao," vyhrkla skoro na jeden nádech. On si povzdechl a unaveně se posadil do křesla. Překvapovalo ho to? Vlastně ani ne. ,,Já jen... musíte ho odtamtud dostat co nejdřív. Prosím. Bojím se o něj. Po tom, co se dnes stalo... co když si pro něj přijdou taky a ublíží mu? Je tam tak bezbranný a oni se k němu můžou tak snadno dostat. Prosím, tati. Mám strach," přiznala se mu a posadila se mu k nohám, pokládajíc si bradu na jeho kolena.

Natáhl se a pohladil ji po vlasech. Pak jí palcem přejel po tváři. ,,Neboj se, Eileen. Už jen pár dní a bude v bezpečí. Do té doby to zvládneme, ano? Bude v pořádku, slibuji. Vrátí se zase domů a bude s námi," řekl pevným hlasem, aby ujistil sám sebe. Pravdou bylo, že trochu sdílel Eileeniny obavy. Můžou se k němu dostat tak lehce. Co když se budou chtít pomstít za to, že spolu s ním před lety porazil Voldemorta a Grindelwalda? Pokud se tedy takzvaná Nová budoucnost s jejich názory ztotožňovala... ,,Hlavně... si v hlavě nevytvářej nějaké hrůzné scénáře. Jen se tím vyděsíš a přitíží se ti. Zkus na to nemyslet. Já vím, že je to těžké, a že to, co se stalo, je odporné... Ale my to zvládneme, Eileen."

Vděčně přikývla. Potřebovala od táty trochu uklidnit. Polkla, snažila si dodat odvahy, a potom na něj upřela odhodlaný pohled. ,,Tati... já chci jít s tebou."

Odfrkl si. Očekával, kdy tahle věta přijde. ,,Ne, Eileen. Ani náhodou. Tohle je moc nebezpečné, rozumíš? Ty zůstaneš pěkně tady v bezpečí ve škole a nechci slyšet žádné námitky."

,,Ale já umím nitrozpyt líp -"

,,Líp než já možná, ale mám s sebou Teddyho. A navíc jsem, myslím, říkal žádné námitky. O tomhle s tebou nebudu diskutovat, Eileen. Nevystavím tě dalšímu nebezpečí. Už takhle je to velké riziko ve dvou. A navíc bych se celou dobu musel strachovat ještě o tebe."

,,To není fér. Taky chci pomoct," zabručela a založila si ruce na hrudi.

,,Já vím, a nechci tě odmítat, ale snaž se mě pochopit, Eileen. Do tohohle by ses zaplést neměla. Je to nebezpečné," zopakoval znovu Harry.

,,To je děs," postěžovala si a vydala se ke dveřím. Musel se usmát, když ji vyprovázel pohledem. Já vím, pomyslel si.

Když za sebou zavřela dveře, s povzdechem zavřel oči a opřel si hlavu. Myslel na Severuse. Na to, jak budou zase spolu.

Už jen pár dní, Severusi...

Harry?

Málem nadskočil, když se mu v hlavě ozval milovaný hlas. Nejdřív si myslel, že si to jen vysnil. Ale pak si uvědomil... že mu Severus konečně po takové době odpověděl.

Severusi! Tak rád tě zase slyším... Panebože. Chybíš mi, tak strašně moc. Ale slibuji... slibuji, že už to nebude dlouho trvat. Zase budeme spolu, slibuju.

A pak...

Věřím ti.

A Harry věděl, že to dokáží.