Beatrice často myslela na to, co jí před pár dny řekl Scorpius - že by si měla promluvit se svým bratrem. Ne že by se dostatečně nesnažila, ovšem bylo poněkud těžké Alexe zastihnout; vídala ho v hodinách, samozřejmě, ale připadalo jí, jako kdyby byl myšlenkami úplně mimo, ztracen ve svém světě, a vůbec nevnímal okolí kolem sebe; poté občas i při společných jídlech, u kterých mnoho času nestrávil, a pak hned z Velké síně většinou odešel v doprovodu své přítelkyně Serafiny, jež se chichotala, tvářila se šťastně a zavěšená do Alexe mu cosi vyprávěla - pravděpodobně si vůbec nevšímala jeho prázdného výrazu a mrtvých očí a ani si neuvědomovala, že ji nejspíš ani neposlouchá, hlavně, že měla někoho, komu mohla něco povídat. Beatrice bratra vždycky smutně vyprovázela očima, doprovázena vnitřními výčitkami, jako kdyby za to měla zodpovědnost právě ona. Přemítala, jestli Alex vůbec Serafině řekl o tom, co se stalo. Pravděpodobně ne. Nemohla být přece tak necitlivá, ne? Nebo byl tohle snad její způsob, jak ho rozveselit?

Bratra nevídala ani během dne ve společenské místnosti Zmijozelu. Nevěděla, jestli je ve svém pokoji, nebo se snad někde prochází hradem, co ale věděla, bylo to, že dříve nebo později se s ním bude muset posadit a promluvit si o všem důležitém. Vždyť od návštěvy její matky uplynulo už pár dní. A možná právě tahle zpráva a její vzkaz pro něj by Alexovi mohlo pomoci. Alespoň trochu.

Nakonec se rozhodla, že si s ním promluví po hodině obrany proti černé magii, jejich poslední hodině před obědem a pauzou před odpoledním vyučováním. Její rozhodnutí vlastně padlo den předtím, když bloumala hradem a snažila se Alexe najít. Pokoušela se vybavit těch pár vzpomínek, které s ním měla. Myslela na to, co jí o nich dvou vypravoval. Vzpomněla si, jak jí říkal, že když byli malí, maminka jim často připravovala tradiční francouzský koláč, který milovali a byli schopní jej jíst každý den. A právě v ten okamžik ji osvítil nápad. Není totiž právě jídlo tím, co lidi často spojuje? A navíc, po příjemném obědě a s plným žaludkem je všechno hned lepší a hezčí.

A tak druhý den ráno vynechala Caligologii a samozřejmě na to upozornila Aidena, aby si o ni nedělal starosti. Místo toho měla v plánu zajít do bradavické kuchyně. Eileen ráno řekla, že se necítí dobře, a tak raději zůstane v posteli, než se jí udělá lépe. Kamarádka jí slíbila, že se za ní během dopoledne zastaví a přinese jí něco dobrého. Jakmile však začalo vyučování, Beatrice se odplížila do kuchyně a poprosila domácí skřítky, jestli by jí pomohli s přípravou francouzského quiche. Okamžitě se k ní seběhlo několik ochotných skřítků, jež jí horlivě slíbili, že jí s přípravou pomohou. Zatímco jí pod rukama vznikalo těsto, mysl se jí začala plnit obrazy z dob, kdy byli malí a v kuchyni byli matce spíš přítěží než pomocí. K uším jí z velké dálky dolehl bezstarostný dětský smích a poté i ten matčin, zvonivý a šťastný. Když jí na hřbet ruky dopadla slza, uvědomila si, že pláče.

,,Je všechno v pořádku, slečno?" zeptal se jí skřítek v hnědém pleteném svetru, jakmile se objevil po jejím boku a všiml si jejího rozrušení.

,,To nic," ujistila ho roztřeseně Beatrice a otřela si vlhký nos. ,,To je dobré. Pláč je očistný. Smývá z nás bolest."

,,Když Dobby sloužil u svých posledních pánů, často slýchával, že pláč je známkou slabosti," přiznal se Beatrice starostlivý skřítek.

Dívka se na chvíli zarazila a podívala se na něj. Pak mu věnovala úsměv. ,,To není. Pláč je známkou toho, že ti na něčem záleží, že nejsi jen prázdná schránka bez citů. Ten, kdo pláč zadržuje, se navenek tváří, že je silný, ale ve skutečnosti je uvnitř slabý, unavený a vyděšený."

,,To jste řekla moc hezky, slečno," pochválil ji Dobby a postavil se vedle ní, aby mohl nachystat slaninu a sýr. Potom oba bok po boku mlčky pracovali, dokud nebylo všechno hotové.

Koláč byl upečený pár minut před tím, než mělo zvonit na konec hodiny. Beatrice si odkrojila dva pořádné kousky, zabalila je do ubrousku a ukryla si je do tašky. Potom poděkovala všem skřítkům za jejich pomoc a přikázala jim, aby zbytek koláče snědli sami a pořádně si pochutnali.  Poté opustila kuchyň a pospíchala do druhého patra, aby Alexe zastihla včas.

Sotva zazvonilo, během chvíle se z učebny vyhrnul dav studentů, kteří mezi sebou hlasitě tlachali a nedočkavě běželi do Velké síně na oběd. Nebohou Beatrice prakticky přimáčkli ke stěně.

,,Beatrice!" Chodbou se rozlehl známý hlas, jenž jí rozbušil srdce. Podívala se tím směrem, odkud přicházel, a vzápětí spatřila profesora Trocara, který měl namířeno k ní a ve tváři se mu zračila starost. Dívka se nemohla ubránit úsměvu. Měl svou učebnu úplně jinde, a přesto přišel sem, protože věděl, že ona tu bude, a on ji chtěl před setkáním s bratrem alespoň trochu podpořit.

,,Jsi v pořádku? Neublížili ti?" zeptal se jí ihned, co k ní došel. Jeho starostlivost byla teď, když mu oznámila, že čeká miminko, ještě dvakrát tak větší. Dojímalo ji to.

,,Jsem, nedělej si starosti," ujistila ho a krátce mu stiskla ruku, byť se kolem nich stále nacházelo několik studentů. ,,Neviděl jsi někde Alexe? Nutně s ním potřebuju mluvit."

Uchechtl se. ,,Já vím, tak nutně, že jsi kvůli tomu musela vynechat studium Caligologie. A zřejmě i obrany?" dobíral si ji. ,,Myslím, že odcházel mezi prvními. Možná ho ještě najdeme," dodal povzbudivě a vydal se ke schodišti. Beatrice měla štěstí, Alex byl hned v patře pod nimi a zrovna se Serafině vyznával ze svých citů. Trocar si odkašlal a zavolal na něj svým zvučným hlasem. ,,Pane Jonesi!" zahřměl. ,,Na slovíčko, prosím. A příště si své projevy lásky schovejte na později, nemusíte být všem na očích," doporučil jim suše, když se od sebe mladý pár odtáhl. Alex ještě něco zamumlal směrem k Serafině, ta se zahihňala a vtiskla mu cudný polibek, než se mladík vydal zpátky po schodech nahoru. Trocar se ohlédl na Beatrice, protočil oči a rty naznačil: ,,Ti puberťáci." Žaludek měla tak sevřený nervozitou, že se zmohla jen na chabý úsměv.

,,Přál jste si, profesore?" ohlásil se Alex znuděně, když mu však pohled padl na jeho sestru, řeč jeho těla se úplně změnila. Oči jako by mu ožily, svaly se napjaly a ve tváři se mu objevilo zmatení.

,,Vaše sestra si přála s vámi mluvit," oznámil mu Trocar, otočil se na patě a vydal se zpět do své učebny. Cestou na Beatrice ještě povzbudivě kývl a věnoval jí nenápadný úsměv.

,,Ahoj," špitla Beatrice. Jeden druhého pozorovali, jako kdyby se dnes viděli poprvé. ,,Myslíš, že bychom si mohli někde v soukromí promluvit, prosím? Třeba tady," navrhla a ukázala na nedalekou učebnu na konci chodby.

,,To se divím," neodpustil si Alex sarkasticky, vrazil si ruce do kapes, ale přesto se vydal směrem, který ukazovala. ,,K čemu to? Jak je možné, že sis najednou vzpomněla na to, že máš bratra?"

Beatrice cítila, jak ji v očích štípou slzy. Slyšela v jeho hlase prudkou jedovatost, skryté výčitky, které byly pravděpodobně oprávněné, a možná i zášť. ,,Prosím, nedělej to všechno ještě těžší," zašeptala, když vstoupili do učebny a zavřeli za sebou těžké dveře. Když se podívala na jeho bledou, kamennou tvář, v níž se nezračila žádná emoce, už jí tekly slzy. ,,Alexi, já vím, že jsem to celé úplně pokazila," vzlykla. ,,Vím, že nechat se připravit o vzpomínky s tebou byla asi jedna z největších chyb, které jsem kdy v životě udělala, a strašně mě to mrzí. Vím, že jsem se potom měla víc snažit, že jsem s tebou měla trávit víc času a hlavně ti být vděčná za to, jak se snažíš. Pro moje chování neexistuje žádná omluva, ale přesto bych si přála, abych mohla udělat něco, čím bych to odčinila."

Neměla tušení, jestli ji Alex slyšel nebo ne. Ale bolelo to. Ten nezúčastněný pohled, jenž na ni upíral. Ruce, které měl překřížené na hrudi, jako by dokazovaly, že je mu úplně volná, že s ní už nechce mít nic společného. Spojovala je jen stejná krev, to bylo celé. Když jen jedna jejich polovina znala jejich historii... ,,Skončilas?" vyšlo mu po chvíli ze rtů.

A v Beatrice se vzedmula vlna vzteku.

,,To je ti už všechno úplně jedno?!" rozkřikla se na něj. ,,Přišli jsme o matku i o otce, chceš snad přijít ještě o sestru? Teď už jsme to jen my dva, Alexi."

,,Já mám ale pocit, že jsem o svou sestru už přišel," přerušil ji zachmuřeně.

Zarazila se. ,,Cože?"

,,Mám pocit, že už tě ani neznám, Beatrice," prohlásil a rozhodil rukama. ,,Nepamatuju si, kdy jsme spolu naposled vedli takhle dlouhou konverzaci. Jsi... jiná. Vzdaluješ se mi. Už jsi ani s námi netrávila tolik času. Přišlo mi, jako bys po tom, co se stalo, už ani mojí sestrou být nechtěla. A tak jsem tě prostě... nechal jít. Myslel jsem, že to je to, co chceš."

Opět jí bylo do pláče. Takhle si to nepředstavovala. Mělo to proběhnout úplně jinak. ,,Kdy se všechno tak pokazilo?" hlesla tiše a posadila se na zem, hledíc do prázdna. Alex ji chvíli zkoumavě pozoroval, než udělal pár kroků a sedl si vedle ní. Podívala se na něj. ,,Alexi... moc mě to mrzí. Nikdy jsem nechtěla, aby sis tohle myslel, a je mi líto, že to na tebe tak působilo. Byla jsem hloupá. Dala jsem přednost sobě, svým potřebám a snům před mojí rodinou. Nesnáším se za to, že jsem tady pro tebe nebyla, když jsi to nejvíc potřeboval. Nezasloužil sis to." Otřela si slzy a pokusila se o úsměv. ,,Ať se ale stane cokoliv, pamatuj si, že vždycky budu chtít být tvoje sestra."

,,Děkuju, že to říkáš. A taky se omlouvám," řekl potichu Alex. ,,Vím, že jsem se choval jako pitomec, a byl jsem k tobě nespravedlivý. Nechci tě ztratit. Jsi všechno, co mám." Natáhl se pro její ruku a stiskl ji. 

,,Omlouvám se, že před vším utíkám, a že jsem tě nechala plácat se v tom samotného," zopakovala ještě jednou svou omluvu. ,,Nevím, co jsem si myslela. Jak jsem mohla myslet jen sama na sebe. Když jsi mě zrovna v tu dobu nejvíc potřeboval, já jsem s tebou nebyla."

,,Truchlila jsi po svém způsobu."

,,Jenže tomuhle všemu jsme se mohli vyhnout!" prohlásila rozčileně. ,,Třeba bys tolik netrpěl. Byl to Scorpius, kdo mi připomněl, že bych na tebe neměla zapomínat. Měl o tebe starost, když jsi svůj žal zapíjel alkoholem. Měla jsem tam být a pomoct ti."

Alex si unaveně povzdechl. ,,Beatrice, už s tím přestaň, prosím. Tisíce omluv nic nespraví. A já jsem ti odpustil. Jsi moje sestra. A já... taky jsem ti nešel vstříc. Nepřišel jsem za tebou, abych si o tom promluvil, i když jsem mohl a Scorpius mi říkal, že bych měl. Takže abych to shrnul, nejspíš jsme se oba dva zachovali pěkně hloupě, a Scorpius je ten nejlepší přítel na světě."

Musela se zasmát. Oba dva se trochu uvolnili. ,,Jo. To máš pravdu. Takže... mezi náma je všechno dobrý?"

Přikývl. ,,Všechno dobrý."

,,Tak jo," vydechla. Potom si vzpomněla, že pro něj vlastně něco má, a začala šmátrat v tašce. ,,Něco jsem ti přinesla. Ber to jako... dárek na usmířenou? Nebo ne. Já jen... vzpomněla jsem si, jak jsme se po tom mohli jako malí utlouct."

Když odhalila, co se v ubrousku skrývá, Alex vykřikl. ,,Quiche lorraine! Panebože, ten vždycky dělávala máma," vydechl jako ve snách, oči se mu zamlžily vzpomínkami. Beatrice ho pobídla, aby si vzal.

,,Jo... bylo to tvoje nejoblíbenější jídlo, že jo? Určitě nebude stejný jako od mamky, ale... snažila jsem se. Říkala jsem si, že by ti to třeba udělalo radost," vysvětlila mu potichu.

Okamžitě si ukousl velké sousto. Potěšeně zasténal. ,,Je to výborné, Beo," ujistil ji a nadšeně se cpal kousky koláče. Zasmála se a pustila se do své poloviny. Chvíli jen mlčeli, spokojeně uždibovali koláč a ticho narušovaly jen labužnické zvuky.

Pak už to ale Beatrice nemohla vydržet. Odkašlala si. ,,Když už byla řeč o mámě... musím s tebou o něčem mluvit. Před pár dny se něco stalo. Já... navštívila mě. Máma."

Alex se zarazil, dožvýkal sousto a poté se zamračil. ,,Jak to myslíš, navštívila?"

,,Tak, jak to říkám. Nebyl to žádný sen, tím jsem si jistá. Vím to. Byla jsem dokonale vzhůru a myslela na ni a ona se najednou objevila a mluvila se mnou. Nezdálo se mi to. Nevyfantazírovala jsem si to. Bylo to skutečné," trvala si na svém. Alex nehnul ani brvou. ,,Nevymýšlím si to -"

,,Já ti věřím," přerušil ji, jeho hlas zněl najednou chraplavě. ,,Proč bys o tomhle lhala? Jak - proč přišla - co říkala?" 

Beatrice bylo trochu těžko. Polkla, aby se zbavila knedlíku v krku. ,,Ona... vlastně se přišla rozloučit. A chtěla si se mnou promluvit. Možná že věděla... jak těžko nám je. Jak s tím bojujeme." Podívala se na něj, snad aby si dodala odvahy, ale on měl oči zavřené a ztěžka dýchal. ,,Říkala, jak je jí to líto, že s námi strávila tak málo času. Řekla, že ti mám vzkázat, že tě moc miluje. Že nás navždy bude opatrovat a milovat. A taky... že táta doufá, že mu jednoho dne odpustíme, že odešel. Že se vždycky snažil být pro nás dobrým otcem a nikdy nám nechtěl způsobit bolest -"

Přerušil ji Alexovo nepřirozený smích. ,,Nechtěl nám způsobit bolest? Tak proč nás teda opustil? Nechal nás tady napospas všemu, ať se s tím popereme, jak chceme. Odešel bez jediného slova, bez rozloučení, bez vysvětlení... nebyli jsme pro něj dost. Nebyli jsme dostatečný důvod k tomu, aby zůstal. Chápeš to? Jak to mohl udělat? Jsme jeho děti. Věděl, že ho potřebujeme. Přišli jsme zrovna o mámu... a on se rozhodne udělat tohle? Ani na nás nepomyslel. Jen se sobecky zbavil všech svých problémů a bolesti."

Oběma dětem se po tvářích koulely slzy. ,,Sebevražda je sobecká," zašeptala rozechvěle Beatrice. ,,Ale nevíme, co se tátovi honilo hlavou, co ho k tomu donutilo, kdy přesně ten zkrat přišel. Co všechno se mu v životě stalo, že už toho bylo najednou prostě moc, že to nevydržel, že měl potřebu odejít. Vím, že kdyby to šlo, zůstal by s námi. Vím, že mu to bylo líto. A vím, že to bolí, a že to je nefér a odporné a sobecké... Ale nesmíme ho za to nenávidět, Alexi. Vždycky mu na nás záleželo, měl nás rád. Je to náš táta."

,,Byl," hlesl slabým hlasem. ,,Byl to náš táta. Už tady není, protože..." Praštil pěstí do země, aby si ulevil. ,,Není tady, protože tomu podlehl. Vzdal to. Nechal se tím pohltit. A na nás vůbec nemyslel. Já jen... mám na něj takový vztek, Beatrice," vzlykl nahlas. 

,,Já vím," přikyvovala, polykala slzy. ,,Já vím. Ale to je v pořádku, Alexi. Je normální, že se tak cítíš. Jen to, prosím, nedus všechno v sobě."

,,Máma... máma nikdy nechtěla odejít. A on mohl klidně dál žít, kdežto ona... Věděl, že je poslední, kdo nám tady zbyl, kdo by naši bolest dokázal zmírnit, a místo toho to vzdal a k té bolesti přidal další, protože on tu svou nedokázal unést."

Plakala. Plakala, až srdce usedalo. ,,Ne," vydechla. ,,On nebyl ten poslední. My dva jsme jeden druhému ten poslední člověk. A on to věděl. Věděl, že až tady nebude, zvládneme se jeden o druhého postarat, být mu útěchou, bezpečným místem. Věděl, že máme jeden druhého. My nikdy nezůstaneme sami, Alexi. Navždycky budeme spolu, budeme brácha a ségra, kteří toho druhého nikdy neopustí," slíbila mu pevným hlasem. Alex ji zarudlýma očima pozoroval. A potom přikývl, vděčný za její slova, která trochu zklidnila tu bouři, jež se v něm odehrávala. Věděl, že teď, když má Beatrice po boku, to bude všechno zase trochu snazší. Pevně ji objal.

Objetí mu láskyplně opětovala, ztratila se v jeho náruči a zabořila mu tvář do ramene. Oba dva plakali. Pláč znamenal očistu. Pláč přinášel úlevu, protože neplakali sami, ale společně.

O té druhé věci, o které s ním potřebovala mluvit, mu neřekla. Nebyla na to vhodná chvíle.

Tohle totiž nebylo o ní. Bylo to o nich.