Temné mraky se na černé obloze pomalu rozestoupily a odhalily tak stříbrný měsíc, jenž byl té noci v úplňku. Jeho záře dopadla na osamělou mýtinu, u které se nacházela maličká dřevěná chata, jež obsahovala pouze jednu místnost. A právě v té místnosti seděli na podlaze dva muži - Harry a Draco.

Harry jako pokaždé při pohledu na Draca, jehož končetiny byly pevně sevřeny v okovech, nesouhlasně zavrtěl hlavou. ,,Tohle je tak nelidské," řekl do ticha. Hlavu měl blonďatý muž uvolněně svěšenou, brada mu spočívala na jeho hrudi, po spáncích mu stékal pot a mělce dýchal. Chvíli se snad zdálo, jako by jej ani neslyšel. Potom mu však z hrdla unikl zoufalý smích.

,,Tak to je potom štěstí, že teď moc lidská bytost nejsem," hlesl unaveně a narovnal se, opíraje se temenem o stěnu za sebou. Harry ho starostlivě sledoval. Draco byl bledší než obvykle, celý se chvěl a svaly se mu pod oblečením napínaly, jak se vlk uvnitř něj pokoušel osvobodit ze svého žaláře a proklestit si cestu ven. Draco jej totiž už dlouho nevypustil na povrch - a ani to neplánoval. Byl vděčný, že mají dostatek lektvaru, díky němuž dokázal přečkat úplňky v lidské podobě - sice pro jistotu spoutaný, aby nikomu nemohl ublížit, kdyby se náhodou něco zvrtlo, ale pořád to bylo snesitelnější, než kdyby musel noc strávit ve své vlkodlačí formě, kdy se stával naprosto nekontrolovatelným a nebezpečným monstrem, jež bralo životy. Všechno bylo lepší než být vlkodlakem - byť to znamenalo, že bude až do ranních hodin, dokud úplněk nezmizí, bojovat sám se sebou v boji bez vítěze.

,,Takhle nemluv." Harry se mračil. ,,Pořád jsi lidská bytost, Draco. A právě to vědomí, že uvnitř sebe, ve svém srdci, jsi člověk, ti pomáhá tyhle noci přečkat."

,,A pak mi taky pomáháš ty," řekl Draco tiše. ,,Pomáháš mi tím, že tu jsi, že mě uklidňuješ, že si se mnou povídáš, že zaměstnáváš mou mysl. Protože jinak bych se zbláznil. Jinak bych tu řval a rval si kůži."

Harry si mimoděk vzpomněl na Remuse Lupina, svého učitele obrany proti černé magii, jehož měl ve svém třetím ročníku, který byl shodou okolností nejlepší přítel jeho rodičů a bohužel také první vlkodlak, se kterým se Harry kdy střetl. Právě té noci, kdy se staří přátelé po dvanácti letech od nedobrovolného odloučení znovu setkali a kdy Harry získal svého kmotra, byl zrovna úplněk, a on byl svědkem toho, jak bolestivou proměnou si Remus prochází. Znal Remuse, znal jeho příběh, věděl, že jeho jizvy jsou památkou na doby, kdy ležel sám stočený do klubíčka ve své vlkodlačí podobě a odloučený od lidí, zarýval drápy sám do sebe. I Draco měl několik jizev z dob, kdy s ním nikdo úplněk netrávil. Neměl jich ale naštěstí ani zdaleka tolik co Remus.

,,Mrzí mě, že jsem s tebou poslední dobou netrávil úplňky," přiznal se mu Harry a odvrátil od něj pohled. Nesnášel, když se musel dívat na spoutaného Draca, jako kdyby snad byl doopravdy nějaké monstrum. Ale on na tom vždycky trval. Nevěřil si. Nevěřil, že by se tomu dokázal ubránit, že by se dokázal zarazit dřív, než by někomu stihl ublížit. Že by si včas uvědomil, že ztratil kontrolu nad svým tělem, nad svou myslí. Nad svým pravým já.

Blonďák si vzdychl. ,,To nic, za to se nemusíš omlouvat. Není to tvoje povinnost."

,,Jsi můj přítel," odporoval mu.

,,To pořád neznamená, že tu se mnou musíš trávit noc a dávat na mě pozor. Nic ti přece nevyčítám, Harry. Občas tu se mnou byla Lenka. A já vím, že ty jsi měl svých starostí poslední dobou víc než dost. Nehádej se se mnou," dodal unaveně, když slyšel, jak se Harry nadechuje. ,,Nemá to smysl. Víš, že si budu stát za svým. Jak je Severusovi? Byl jsi u něj?"

,,Ne," odpověděl mu dutě Harry a naprázdno polkl. Pokud mu Teddy dá zelenou, do pár dnů, pokud se všechno povede, bude Severus z Azkabanu konečně venku. ,,Ne, bohužel ne. Nepustí mě k němu. Vím, že kdybych požádal Kingsleyho, ten by s tím něco udělal, ale... nechci ho tím obtěžovat, má toho nad hlavu. Už ani nepočítám, kolik Mrtvých míst od posledního setkání zase přibylo... a do toho začali mizet jistí vysoce postavení úředníci, kteří buď pracují nebo pracovali na Ministerstvu. Ale také pár úplně obyčejných lidí. Přibyly mu jen další starosti a nejsme ani o krok blíž tomu, abychom je vyřešili."

Draco se uchechtl a vzápětí mu z úst unikl bolestný povzdech. ,,Takže pořád stejná beznadějná situace, co? Člověk by řekl, že si na to za ta léta už zvykneme."

Harry zavrtěl hlavou. ,,Jenže v minulých letech se toho nedělo tolik. Byly to jen takové... nenápadné střípky. Trvalo nám dlouho, než jsme si uvědomili, že se něco děje. Poslední měsíce jako by to ale zintenzivnělo. Jako by se přestali štítit, držet se zpátky. Nezastaví se před ničím."

,,Takže to máme spočítané?" ušklíbl se Draco. ,,A ty? Už jsi pověsil svou kariéru hrdiny na hřebík? Přenecháš to mladší generaci?"

,,Nepřenechám nic takového mladší generaci," zavrčel Harry. ,,Jsem táta."

Draco ztichl. ,,Promiň, to nebylo vhodné. Omlouvám se."

,,To nic," uklidňoval ho Harry. ,,Já jen... je to strašný. Nesnáším tu nevědomost. Mám strach o Eileen. Dělám si starosti o Severuse. Pořád se mnou totiž nekomunikuje. Jako by... jako by to vzdal," hlesl potichu a kousl se do rtu.

Draco otevřel oči a zabodl do něj svůj pohled. ,,Severus to nikdy nevzdá," odporoval svému příteli. ,,Nikdy. Ne když má za co bojovat. Ne, když má vás. Ví, že ho potřebujete. Nevzdá to."

,,Stejně se bojím... že dřív nebo později by už mohlo být pozdě," přiznal se mu Harry a srdce se mu rozbušilo, když si uvědomil, co se právě chystá udělat. Řekne to Dracovi. Za ta léta se stali nejlepšími přáteli a on mu bezmezně důvěřoval. Věděl, že by ho nikdy nezradil. ,,Draco, já... s Teddym jsme se rozhodli, že Severuse dostaneme z Azkabanu," vyhrkl rychle.

Malfoy sebou trhnul. ,,Cože? Ale to- jak to, u Merlina, chcete udělat? Co když vás chytí?"

Harry zavrtěl hlavou. ,,Teddy je metamorfomág, já použiju mnoholičný lektvar. Máme Jupitera. A jestli nás chytí... mně to za to riziko prostě stojí. Potřebuju ho z té příšerné pevnosti dostat pryč. Nemůžu ho tam přece nechat, on za nic nemůže."

Pak Draco kývl. ,,Já ti rozumím, Harry. Ale jestli na to přijdou... bude to obrovský průšvih. Kdybys potřeboval, budu tvoje alibi. A samozřejmě vám budu držet palce, aby se to povedlo."

Harry si oddechl. Věděl, že u Draca najde pochopení, byť i on měl - stejně jako Harry - jisté pochybnosti. Ale co nejhoršího se může stát? Jemu už nijak ublížit nemůžou. Pro Severuse by riskoval cokoliv.

A co se Teddyho týče... byl mu stejně nezodpovědným kmotrem, jako byl Sirius Black jemu.

•••

Beatrice nemohla spát. Mohly být asi tři hodiny ráno a ona se neustále převalovala ze strany na stranu a zírala do stropu. Aiden vedle ní klidně oddechoval a ona ho nechtěla budit. Vlastně se jí i líbilo, že se mohla dívat na jeho uvolněnou tvář a vrývat si jeho rysy do paměti, jako to dělala už tolikrát. Když spal, vypadal ještě mladší.

Uplynulo pár dní od chvíle, kdy jí vysvětlil, co se jí může stát, když nosí pod srdcem jeho dítě. Beatrice o jeho slovech přemýšlela neustále. Možná i to byl důvod, proč se jí nedařilo usnout. Měla zkrátka hlavu plnou myšlenek a nevěděla, jakou možnost si vybrat, aby se rozhodla správně. Rozhodně nechtěla zemřít. A přestože jí ještě pár měsíců zbývalo do jejích sedmnáctých narozenin, představa, že by se měla svého děťátka zbavit, se jí taky nezamlouvala. Dítě považovala za dar. I přestože přišel dřív, než čekala. 

Pak jí ovšem zbývala už jen poslední možnost. Stát se upírkou. Jenže i to s sebou přinášelo negativa. Znamenalo by to vzdát se ,,normálního" života. Vzdát se Alexe, Eileen a Scorpiuse - její rozhodnutí by možná její parta ustála, ale časem by jim stejně musela dát sbohem. I všem ostatním, kteří budou smrtelní a přijdou jí do života. Na druhou stranu... žít na věčnost se svou láskou? To přece zas až tak špatně neznělo. Ale ještě se nedokázala stoprocentně rozhodnout. A Trocar na ni netlačil, ujistil ji, aby si vzala tolik času, kolik bude potřebovat. Jenže čas... mohla si dopřát jen určité množství času. Dítě se pomalu vyvíjelo a rostlo každý den. Jak dlouho ještě může čekat, než se jeho přítomnost v jejím těle stane kritickou, ohrožující její život?

Možná, že kdyby si o tom promluvila s Alexem... byl její bratr, chtěla znát jeho názor. Jenže to by znamenalo spoustu vysvětlování, přiznání, že má poměr se svým profesorem a dokonce s ním ještě čeká dítě... Ušklíbla se. Dovedla si představit, jak by taková konverzace vypadala. Alex by asi neskákal nadšením do stropu. A kdyby mu řekla, že proto, aby přežila ona i její miminko, by se musela stát upírem... to by si asi ťukal na čelo.

,,Proč jen musí být všechno tak komplikované," povzdechla si potichu, odhrnula přikrývku a posadila se na kraj postele, přikládajíc si ruku na břicho. Musela se pousmát. V posledních dnech to udělala už tolikrát, byť ještě jeho pohyby nemohla cítit. Ale věděla, že tam je. A i to už něco znamenalo. Beatrice už neměla zodpovědnost jen za sebe, ale i za to malé. A to bylo... děsivé.

,,Ach, mami," zašeptala do ticha a vyhlédla z okna do temné noci, ,,kéž bys tady mohla být. Kéž bys mi mohla poradit, říct mi, co bych měla udělat..."

Kdo ví, co se v ten moment stalo, to Beatrice nikdy říct nedokázala. Mohlo za to její zbožné přání? Byl to pouhý výplod její fantazie? Nebo se zkrátka v kouzelnickém světě děly magické věci, mimovolně, bez příčin? V ten okamžik ale cítila, jak se atmosféra v místnosti změnila. Cítila, jako by tu už nebyla jediná, kdo bdí. Už tu nebyla sama.

,,Lásko moje."

Beatrice zalapala po dechu a honem si dala ruku před ústa, když ucítila, jak se jí do očí hrnou slzy. Ohlédla se za sebe, směrem, odkud přicházel milovaný hlas, který neslyšela už roky. Málem se rozplakala nahlas. Přímo uprostřed místnosti stála její maminka, stejně krásná a usměvavá, jako si ji Beatrice pamatovala.

,,Mami," vydechla omámeně, tiše plakala a zvedla se z postele. Jako ve snách k ženě došla a natáhla k ní ruku, aby tu její mohla uchopit. Místo toho ale její dlaň nahmatala pouhý vzduch. Gabrielle se na svou dceru smutně usmívala a také se jí v očích třpytily slzy.

,,Ne, ne, zlatíčko. Teď to ještě nepůjde," vysvětlila jí jemně, když viděla dceřino marné počínání. ,,Ještě to chvíli potrvá, než se sejdeme doopravdy. Než tě budu moci konečně obejmout, pohladit tě po vlasech a dát ti pusu na čelo, jako když jsi byla malá. Tvůj čas ještě nenastal, Beatrice. Ale já jsem tě musela vidět. Musela jsem ti říct, jak mě mrzí, že jsem s vámi strávila tak málo času. Jak vás nekonečně miluji a nikdy nepřestanu, i když už tu s vámi nejsem. To chci, aby sis pamatovala, mon amour. Že budu navždy s tebou, ve tvém překrásném srdci."

,,Maminko," zmohla se na jediné slovo dívka a držela si dlaň před ústy, aby tlumila své vzlyky. Oběma ženám se po tvářích koulely slzy, srdce jim přetékala láskou a bolestí a rty jim zdobily něžné úsměvy.

,,Všechno bude v pořádku," ujistila ji tiše Gabrielle. ,,Věř tomu. Jsi ta nejsilnější žena, kterou znám, a vím, že ať ti život postaví do cesty jakoukoliv překážku, ty budeš schopná ji překonat. Beatrice, ma chère, ještě než odejdu, chci ti něco říct. Vždycky, vždycky se rozhoduj svým srdcem," zašeptala jí a ukázala na její hruď. ,,Naslouchej jeho radám a touhám. Vždycky jej následuj. Dovede tě za tvými sny, holčičko moje."

Beatrice toho měla na srdci spoustu. Chtěla jí toho tolik říct. Jak moc ji má ráda, jak moc jí chybí. Jak moc touží, aby tu byla s ní. Jak moc by od ní potřebovala poradit, nechat se ujistit, že všechno dobře dopadne. Toužila s ní strávit celé hodiny, přála si, aby nikdy neodešla. Ale vnitřně tušila, že je jejich čas omezený. A přesto jí ze rtů splynula právě tahle otázka: ,,Proč jsi přišla?"

Žena se na ni usmála. ,,Abych tě ujistila, že bude všechno v pořádku, ať se v životě rozhodneš jakkoliv. Abych se s tebou mohla rozloučit... alespoň tímhle způsobem. Řekni prosím Alexovi, mému nejmilejšímu chlapečkovi, jak moc ho miluji. A váš otec... pro vás má taky vzkaz. Je mu líto, co se stalo, nikdy vám nechtěl způsobit bolest. Doufá, že mu to jednoho dne odpustíte. Snažil se být tím nejlepším otcem, nejlepší verzí sebe sama, ale občas..."

,,Občas nás svět zlomí a už nás nikdo nedovede dát do pořádku," dokončila za ni šeptem Beatrice.

Gabrielle přikývla. ,,Můj čas se tady chýlí ke konci, holčičko. Nikdy nezapomeň na to, co jsem ti řekla. A do té doby, než se zase sejdeme... budu tebe i tvůj poklad opatrovat," dodala něžně a očima sklouzla na její břicho.

,,Neodcházej ještě," vyhrkla Beatrice. Tak málo času jí nestačilo. Nestihly si ještě všechno dřív.

,,Někdy je méně více, miláčku," vydechla Gabrielle, hlas jako by k Beatrice přicházel z velké dálky. ,,Následuj své srdce. A nikdy nezapomeň..."

,,Mami!" vykřikla Beatrice a natáhla k ní ruku, a Gabrielle jí věnovala ještě poslední úsměv, než se rozplynula. Tmavovlasá dívka stála na místě jako přikovaná a uslzenýma očima hleděla na místo, kde ještě před pár vteřinami stála její maminka. Která jí přišla dát poslední sbohem. 

S hlasitým pláčem klesla na kolena a vložila si tvář do dlaní. Trocar se neklidně zavrtěl, pootevřel oči a když si uvědomil, že vedle něj Beatrice neleží a vzápětí mu k uším dolehl její pláč, vyděsil se a honem se posadil. ,,Beatrice!" vyhrkl, vyškrábal se na nohy a okamžitě se k ní rozeběhl. Položil jí ruce na ramena a klesl na kolena vedle ní. ,,Beatrice, podívej se na mě. Co se stalo? Je něco s tebou nebo s malým? Udělalo se ti zle? Mluv se mnou, prosím," požádal ji zděšeně, když se mu schoulila do náruče a zabořila mu tvář do hrudi. Pevně ji obejmul.

,,Viděla jsem svou maminku. Přišla se rozloučit," špitla tak tiše, že ji skoro neslyšel. Aiden si oddechl. Bál se, že se jí něco stalo.

,,Miláčku, něco se ti muselo zdát," utěšoval ji něžně. ,,Pojďme si zase lehnout. Byl to jen sen -"

,,Nebyl to sen!" odporovala mu rázně, přestala plakat. ,,Byla tady. Mluvila jsem s ní. Řekla mi... řekla mi... to, co jsem potřebovala slyšet. Byla tady," zopakovala znovu.

Aiden měl pochyby, ale nechtěl se s Beatrice hádat, ani ji nijak rozrušovat. ,,Samozřejmě. Omlouvám se, neměl jsem říkat, že se ti to zdálo. Jsem rád, žes ji znovu viděla," řekl jí a pohladil ji po vlasech. ,,Vrátíme se do postele? Je zima, ať neprochladneš."

,,Jen... ještě mě chvilku drž, prosím," zamumlala.

Sevřel ji pevněji. ,,Vždycky."

•••

,,Tak, teď mi slib, že s Eileen nebudete vyvádět hlouposti," řekl přísně Harry, když Jameymu vázal kolem krku nebelvírskou šálu.

,,Vždyť se jdeme jen koulovat," namítl Jamey, který v tolika teplých vrstvách oblečení vypadal jako pořádně naducaný marshmallow. 

,,To nevadí, i při tom může člověk přijít k úrazu. Zkrátka oba dávejte pozor. Všeho s mírou, ať nenastydnete. Až se začne stmívat, vraťte se do hradu, ano? Bude tady na vás čekat čaj a sušenky," slíbil mu. Ujistil se, že má pevně zavázané boty, čepici přes uši a zapnutou bundu až ke krku.

,,Ano, Ha- tati," opravil se Jamey. Harry se na něj široce usmál a láskyplně ho štípnul do tváří. Takhle ho oslovil už poněkolikáté, ale stejně se někdy stalo, že mu řekl jeho křestním jménem, než se pak rychle opravil.

,,Tak si to užijte, čiperko," popřál mu a cvrnknul ho do nosu. Jamey se zasmál, řekl, že jde vyzvednout Eileen, a pak se rozloučil a odešel. Harry se díval na zavřené dveře, za kterými zmizel, a nedokázal z tváře vymazat úsměv.

Pak se odněkud vynořilo namodralé světlo, které se před ním za okamžik zformovalo do podoby vlka. Patron. Harry se zarazil a zvážněl. Vlk otevřel tlamu, ze které vyšel Teddyho hlas. ,,Harry, doufám, že jsi sám. Snad se v pořádku dostal do tvých komnat. Však víš, že s posíláním zpráv po Patronovi to u mě není úplně ideální. Ale o čem jsem s tebou chtěl mluvit... musím být stručný, nemám moc času. Pokud souhlasíš, v pátek jednatřicátého půjdeme na věc. Ihned mi pošli svou odpověď obratem. Ještě před tím se ale musíme sejít a doladit poslední podrobnosti. Doufám, že je všechno v pořádku. Zdraví Teddy." A s posledním slovem se Patron rozplynul a stříbrná záře kolem něj pohasla.

Harrymu se rozbušilo srdce. Mají datum. Konkrétní datum, se kterým může počítat. Už brzy bude Severus doma.

Se směsicí vzrušení a radosti vytáhl hůlku, jíž ve vzduchu mávnul hned poté, co vyřkl kouzelnou formuli. Před ním se objevil jelen dvanácterák. Harry promluvil: ,,Teddy. Kostky jsou vrženy."

•••

tak uz se nam ty prazdniny zase chyli ke konci!:( ja jsem se uz v pondeli vratila zpatky do prace, takze se trochu obavam, ze budu mit mene casu na psani:D ale nebojte, jeste mam nekolik predepsanych kapitol!<3
co na tu dnesni rikate?^^