41. Zmijozelova komnata
Temným kamenným tunelem se rozlehl hlasitý výkřik. Eileen se s obtížemi vyškrábala na nohy, snažila se neječet, nepanikařit a nezabředávat do hlubin kostí mrtvých živočichů. Srdce jí bušilo tak hlasitě a rychle, jako by jej čekaly poslední okamžiky. Dívka splašeně dýchala a pozadu spěšně ustupovala ke stěně, jako zhypnotizovaná upírala oči na to, co kdysi tvořilo tělíčko nějakého zvířete, a pokoušela se uklidnit. Jakmile pod prsty, jež měla ještě pokryté slizem, nahmatala tvrdou, ledovou stěnu, vypustila z plic úlevný výdech. Potom se znovu roztřeseně nadechla, na chvíli zavřela oči a opřela se temenem hlavy o kamennou zeď.
Musela si vzpomenout, co přesně se stalo, a jak se ocitla tam, kde je nyní.
Jenže problém byl, že si skoro nic nepamatovala. Zmítal jí zmatek. Kde to vůbec je? Jak se sem mohla dostat? Byla zde zima, vlhko a mrtvolné ticho, které jí příliš nepomáhalo k tomu, aby se uklidnila. Jenže Eileen věděla, že ve stresu nic nevyřeší. Potřebovala se uklidnit, a hlavně, najít cestu zpátky.
,,Dobře. Nic se neděje. Všechno je v pohodě. Jsi sice Merlin ví kde, navíc úplně sama, obklopená malými mrtvolkami... ale ty ti přece neublíží, že jo? Že jo..." Mimovolně jí naskočila husí kůže, ze strachu, z chladu, možná z obojího. Dech se pomalu zklidňoval, bušící srdce ne. Eileen křehly prsty, nohy se jí chvěly. No tak, přemlouvala se v duchu. Musíš být statečná. Jako tátové.
Myšlenka na ně působila jako hřejivé objetí, jako přítomnost Patrona, jako zpěv Fénixe. Eileen pomalu otevřela oči, pečlivě se snažila vyhnout pohledem na několik let staré kosti a zahleděla se nahoru. Nad ní se rozprostírala pravděpodobně dlouhá, temná roura, která byla pokrytá slizem. ,,Takže jsem se sem dostala tudy," přemítala Eileen nahlas, její hlas se dunivě nesl černým tunelem. Potřebovala alespoň něčím přehlušit to nesnesitelné ticho, a když už tu neměla žádného společníka, který by jí poskytl komfort, musela se o to postarat sama. Aby se nezbláznila. ,,Ačkoliv... není samomluva první známkou šílenství? Jenže šílenství nemá daleko ke genialitě. Co to plácáš? Soustřeď se," napomenula se. Tou rourou se zpátky nahoru nevyškrabe. Neměla tušení, jak je dlouhá, svůj pád sem si nepamatovala. Pamatovala si, že byla... že byla v umývárně... před ní se znenadání objevila černá díra, jí podklouzla noha a... a pak se probudila tady, s obličejem zabořeným do hromádky kostiček, vyděšená na smrt. Ne, tudy cesta zpátky nepovede.
Zašmátrala rukou v kapse kalhot a s úlevou vydechla, když nahmatala hůlku a vzápětí se ujistila, že se při pádu nezlomila. To byl hotový zázrak. Neměla tušení, co by si tady v neznámu počala bez hůlky. ,,Lumos," pronesla zvučně a konec hůlky se okamžitě rozzářil stříbřitě namodralým světlem. Jako by se rozžehlo světlo i uvnitř Eileeniny hrudi. Cítila se o trochu lépe.
Nacházel se tu další tunel, který vedl vpřed. Eileen vykročila, její kroky čvachtaly v mokru, zvuky se odrážely od oslizlých stěn, světlo z její hůlky na ně vrhalo její stín. Zanedlouho ji překvapil otvor mezi kameny. Byla nevysoká a hubená, nedělalo jí problém se jím protáhnout. Jakmile se s heknutím postavila za mohutnými kameny znovu na nohy, zarazila se, když jí zrak padl na seschlou, nažloutlou a obrovskou hadí kůži. Tvor, který ji svlékl, musel být přinejmenším dvacet stop dlouhý.
A Eileen rázem došlo, kde je.
Musela být hluboko pod školou. Na místě, kde se kdysi skrýval nebezpečný tvor, jehož její táta ve dvanácti letech zabil. Na místě, které bylo tolik let legendou, povídačkou, která se vyprávěla malým dětem. Legendou o Zmijozelově dědici a tvorovi, jenž jej poslouchal na slovo. Tohle byla baziliščí kůže.
Eileen se nacházela v Tajemné komnatě.
•••
Harry a Draco mezitím pokračovali ve svém pátrání. Už několik hodin. Kdykoliv Harrymu padl pohled na štítek, jenž byl umístěn pod každou koulí, žaludek se mu sevřel, dech se skřípl v krku a svět se na chvíli zastavil, dokud nepřečetl uvedené jméno a neuvědomil si, že Eileen to není. To se pokaždé dostavila úleva, ovšem pouze do té doby, dokud se Harry nepřesunul k další věštbě.
I Draco byl dosud ve svém pátrání na stejném bodě jako Harry. Kdo ví, zda se dalo říct, že byl úspěšný či neúspěšný. Úspěšný pro Harryho, neúspěšný pro kouzelnický svět. Při té myšlence se musel ušklíbnout. Nikdy to nebude ideální výsledek pro všechny.
,,Proč jen jsme tolik opatrní? Nepomůže nám tady ani pitomé Accio," bručel si pro sebe, zatímco pohledem přejížděl po vrchních patrech, svítil si hůlkou a pátral po známém jménu. Pochyboval, že dnes dospějí až k samotnému konci, Síň věšteb byla obrovská, oni byli jen dva a Dracovi připadalo, že jsou stále teprve na začátku, byť zde již museli strávit už několik hodin.
Vydal se k další polici a střetl se s Harrym, který vypadal, jako kdyby byl ztracen v myšlenkách kdesi hluboko v minulosti. ,,Co se děje?" zeptal se ho opatrně. Oči tmavovlasého muže se leskly vzpomínkami.
,,Jen jsem... vzpomínal," odpověděl mu Harry a odkašlal si. ,,V pátém ročníku jsme se sem dostali. A při boji se Smrtijedy jsme zničili spoustu věšteb."
,,Přesto jich je tady pořád tisíce," zamručel Draco a protáhl se. Zadíval se zkoumavým pohledem na jednu skleněnou zaprášenou kouli, která vypadala, jako kdyby zde byla už roky. ,,Co myslíš, jsou všechny věštby skutečně důležité? Většina lidí se o nich ani nedozví. Jsou tu prostě... jen tak. Pro blázny jako my, pro ty, co zachraňují svět," ušklíbl se a sklonil se ke spodní polici. ,,Třeba se v nějaké mluví jen o tom, jestli si na snídani dáš slaninu nebo vejce."
Harry se musel zasmát. V temné, ponuré a nekonečně dlouhé síni zněl jeho smích podivně živě.
,,Třeba ano. To se my ovšem nikdy nedozvíme," pokrčil rameny.
Draco na něj hodil uličnický pohled, díky kterému vypadal mnohem mladší. Harrymu na mysl okamžitě vytanula vzpomínka na jejich roky studia v Bradavicích. ,,No... kdyby se tu ale stala malá nehoda a my ty koule rozbili... tak bys to zjistil."
,,Draco! To přece nejde."
,,Já vím, jen jsem si dělal legraci, ty vzorňáčku," protočil očima a zase se narovnal.
,,Ministerští by na to stejně pak přišli. Potom bychom si možná i vysloužili jízdenku do Azkabanu."
,,Hmm. To je dosti pravděpodobné," souhlasil s ním a rozhlédl se kolem. ,,Každopádně, máš tušení, kolik nás toho ještě čeká? Tohle pátrání potrvá několik dnů. Doufám, že tu neplánuješ zůstat bez jídla a bez spánku do té doby, dokud to celé neprozkoumáš. Předem se ti omlouvám, ale to bych se s tebou musel rozloučit, kamaráde, a tebe bych určitě vzal s sebou. Nerad bych tu totiž zůstal pohřbený, dehydratovaný, hladový a z nedostatku spánku i plný halucinací."
Harry se pousmál. ,,Neboj. Takhle dlouho tu nebudeme. Ale... alespoň ještě chvíli."
Malfoy kývl. ,,To je jasné." A dali se znovu do pátrání.
Netrvalo jim to však dlouho. Jakmile jim k uším dolehlo klapnutí dveří, které zde znělo nepřirozeně hlasitě, zbystřili a zarazili se. O vteřinu později zaslechli i známý hlas. ,,Harry? Jsi tady?"
,,Tady jsme, Kingsley!" zavolal na něj Harry a postavil se doprostřed, hůlkou svítil do uličky před sebou. ,,Je tady i Draco. Děje se něco?"
,,Všechno je v pořádku, jen mě napadlo, že budeš tady, a že možná znám způsob, jak tvou práci usnadnit," odvětil Kingsley a za chvíli už se vynořil před nimi. ,,Chvíli mi sice trvalo, než jsem je k tomu přesvědčil, ale jako ministr kouzel mám koneckonců jisté pravomoci. Omlouvám se, že jsem nepřišel dřív, ale měl jsem ještě nějaké jednání."
,,To je v pořádku, o co jde?"
,,Ti, co zde ukládají věštby, o nich musí vést i jejich písemné záznamy. Naštěstí mi dovolili, abych se do té kroniky podíval. Eileenino jméno tam není, Harry. Věštba o ní vyřčená nebyla," svěřil mu Kingsley, a pak se pousmál, když viděl, jak se Harrymu pod tíhou úlevného výdechu svěsila ramena. Nedovedl si představit, jak moc ho možná věštba o jeho dceři musela trápit.
,,Pro Merlina," zašeptal Harry a přejel si rukama po obličeji. ,,To je úžasné. To je skvělá zpráva, Kingsley. Díky ti za to, opravdu. Bože. Tak jo," snažil se uklidnit. Po dlouhé době měl zase z něčeho radost. Eileen je v bezpečí. Není Vyvolená. Bude v pořádku.
,,Jsem opravdu rád, že to takhle dopadlo," souhlasil s ním Kingsley. ,,Vím, že jsi nechtěl, aby musela bojovat stejné bitvy jako ty. I když bude skoro dospělá, pořád je neskutečně mladá. Tímhle by si procházet neměla, nepřál bych jí to." Harry přikývl, zpracovával tu novinu, neschopen slova, plný emocí.
Draco si odkašlal. ,,No, jsem jen rád, Kingsley, že jsi za námi přišel relativně včas. Kdyby ses ukázal až ve chvíli, kdy bychom stáli u poslední police, asi bych ti musel zakroutit krkem."
Všichni tři muži se zasmáli.
•••
Eileen nepřekvapilo, když na další zdi před sebou spatřila vytesané dva hady, jejichž oči byly osazené velkými třpytivými smaragdy a vypadaly podivně živě. Naklonila hlavu na stranu a chvíli si je prohlížela. Potom se vydala vpřed, avšak nevšimla si překážky v podobě kamene, o kterou vzápětí zakopla. Naštěstí měla před sebou stěnu, za níž se skrývala Tajemná komnata. Stačila dát ruce před sebe, aby se zachytila, a vzápětí v dlaních ucítila ostrou bolest. Zasyčela, narovnala se a pohlédla na své dlaně, ze kterých vytékala krev. I na třpytivých smaragdech se nyní blýskaly rudé kapky. ,,Zatraceně," zanadávala Eileen hlasitě, když pozorovala, jak jí z ran vytéká krev. Nevšimla si proto, jak se hadi oddělili jeden od druhého a vzápětí zmizeli, když se stěna nehlučně rozestoupila. Ela, která mezitím po kapsách hledala kapesník, na chvíli vzhlédla - a s otevřenými ústy se zarazila, když před sebou spatřila dlouhou, chabě osvětlenou síň. Kapesník už ji nezajímal; jako ve snách vkročila dovnitř.
Před ní se tyčily kamenné sloupy ovinuté dalšími vytesanými hady a podpírající strop, který se ztrácel kdesi ve tmě. V podivném zelenavém šeru místnosti vrhaly sloupy dlouhé černé stíny. Pomalými kroky, jež se od temných stěn odrážely hlasitou ozvěnou, procházela mezi hadími sloupy, dokud se před ní nevynořila socha vysoká jako sama Komnata. Zrak jí padl na mohutnou baziliškovu kostru. Avšak ta ji nezajímala - její pozornost upoutala prasklina v černé stěně mezi rozkročenýma nohama vysoké sochy. Byl to otvor dostatečně velký, aby jím mohla prolézt. V žilách jí koloval adrenalin, srdce jí bušilo zvědavostí a očekáváním. Na hledání cesty ven jako by zapomněla.
Před ní se rozprostřela malá místnost s komorní knihovnou, pracovním stolem a zaprášenou truhlou. Na stole ležel zrezivělý svazek klíčů a přímo uprostřed i kotlík. Eileen omámeně vydechla. Byla tohle pracovna Salazara Zmijozela, kterou tajil před svými přáteli, dalšími třemi zakladateli? Eileen nevěděla, co má prozkoumat dřív. Kdyby jen tušila, že na stejném místě stál i její táta, když byl v jejím věku.
Eileen milovala knihy. Harry toužil po dobrodružství. Oba dva se vydali jinými směry; Harry, aby ukojil svou zvědavost, k tajemné truhle, a Eileen, aby potěšila své srdce, ke knihovně.
Svazky byly staré, poničené a zaprášené. Eileen si připadala jako Alenka v Říši divů, chvíli jen stála před malou knihovnou a obdivovala tu nádheru. Pak zvedla ruku a prsty zlehka přejela po hřbetu jedné knihy. Tohle byla ta největší vzácnost, jakou kdy v životě spatřila. A měla pocit, jako by tady bylo všechno: lektvary, byliny, černá magie, léčitelství, astrologie... dokonce i kniha o čistokrevných rodech. Páni! Že by měla přímo před sebou celou generaci Zmijozelových potomků? Jak by tomuhle mohla říct ne?
Musela se na to podívat. Hmátla po knize - a vykřikla. Ruku jako by měla v jednom ohni. Kniha dopadla na zem a otevřela se přesně uprostřed. Eileen si držela popálenou ruku a s nedůvěrou knihu pozorovala. Najednou jedna ze stránek zazářila a na prchavý okamžik odhalila siluetu ruky. Eileen se zmateně zamračila. Co má tohle znamenat? Vzápětí se ale obrys objevil znovu, tentokrát zablikal naléhavěji. Eileen si tedy opatrně přidřepla ke knize. Zvědavě zvedla svou pravačku, napřáhla ji nad knihu a jakmile se ruka objevila potřetí, dřív, než stačila zaváhat a své rozhodnutí si rozmyslet, přitiskla svou zakrvácenou dlaň na papír.
Chvíli se nedělo nic. Eileen si začala připadat jako hlupák. Jenže vzápětí se stará knihovna rozzářila, jako by byla zasažena neviditelným kouzlem, a byla odsunuta stranou, odhalujíc za sebou další místnost, na které se ale, vzhledem k jejímu stáří, nepodepsal zub času. Vypadala, jako kdyby byla právě nově zařízená, jako by v ní někdo žil a zrovna si někam jen odběhl - na stole se válely popsané papíry, brk byl dosud v kalamáři, na kraji stál podnos s konvicí a hrnečkem. Eileen údivem vydechla a pak se jí na tváři objevil úsměv. Byla pracovnou okouzlena.
Zmijozel si dle všeho liboval v tajemných komnatách, pomyslela si, než se protáhla dovnitř. Stěny byly natřeny na tmavě modrou, strop zdobily tisíce malých teček, jež představovaly hvězdy, a dokonce i měsíc. Na Eileen dýchalo tajemno dávných dob a vzbuzovalo to v ní podivný klid. Na zemi stály další štosy knih, některé sepsal dokonce sám Zmijozel, uchovával svoje myšlenky, záznamy, nápady a pokroky pro další generace, ať už to byly postupy lektvarů či třeba nová kouzla. Také se všude válely chaoticky popsané listy zažloutlých pergamenů, některé byly i roztrhané či dokonce ohořelé, jako by Zmijozel nechtěl, aby je někdo četl. Eileen se prozatím nesoustředila na to, co na nich bylo napsáno, k tomu se dostane později. Potřebovala zjistit, jestli zde nenajde něco zajímavějšího, co upoutá její pozornost na první pohled. Došla ke stolu, prstem obkroužila pohodlné křeslo a vzápětí se lucerna sama od sebe rozzářila zeleným ohněm. Eileen si připadala, jako kdyby byla v úplně jiném světě.
Posadila se do křesla, které ani nebylo zaprášené, a konečně upřela svůj zrak na list pergamenu, který ležel přímo před ní a byl popsaný drobným, hustým písmem. Ztuhla, když si přečetla, jakému výzkumu se Salazar Zmijozel věnoval a zasvětil mu spoustu svých let.
Studiu stříbrné magie.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro