Harry byl během několika dní znovu na Odboru záhad. Uběhla asi hodina od chvíle, kdy Kingsley rozpustil schůzi, a vzhledem k tomu, co se na ní probíralo, na sobě Harry cítil zvláštní nátlak. Byť věděl, že většina přítomných - Kingsley, Minerva, Draco - by jej nenutila k tomu, aby se rozmyslel, zda se do Síně věšteb vydá nebo ne, nemohl si pomoct. V místnosti cítil hmatatelné napětí, možná způsobené jeho výbuchem - avšak kdo by mu takovou reakci vyčítal, jednalo se přece o jeho dceru! - a také jisté očekávání. Očekávání, že před sebou přeci jen mají konečně nějakou naději, po takové době slepého pátrání. Očekávání, příslib, že všechno dobře dopadne.

A Harry stál na rozcestí.

Touto otázkou se zabýval již mnoho dní, a nikdy nedospěl k žádnému rozhodnutí. V sázce byl osud celého kouzelnického světa - ale také život jeho dcery. Život, který měla před sebou, takovou spoustu let, které mohl on navždy poznamenat. Zničit.

S dlouhým výdechem zavřel oči, hledal v sobě poslední kousky odvahy, zbavoval se všech svých přesvědčení, argumentů a obav, jež jej držely zpátky, kovaly jej na místě a odrazovaly jej od toho, co se z velké části proti své vůli zdráhal udělat. Věděl, že ať už na něj za dveřmi čeká cokoliv, bude se s tím muset vypořádat. Bude muset být silný, pro Eileen. Věděl, že by mu nevyčítala, že podlehl nátlaku ostatních. Ale pro Merlina, nechtěl to být on. Nechtěl to být on, kdo jí přinese zprávu, která jí změní celý život. Byl její otec, proboha.

,,Jsem rád, že jsem tě tu ještě zastihl."

Harry otevřel oči a překvapeně se otočil. Přicházel k němu Draco, viditelně unavený, a místo toho, aby využil několika volných hodin, které mu zbývaly, a pořádně se prospal, se rozhodl vrátit se za Harrym. Měl o něj starost, nechtěl ho v takové chvíli nechat samotného. Ve chvíli, která jim může změnit život. Která může zvrátit nepříznivý osud kouzelnického světa, jenž se zdál prakticky nevyhnutelný.

,,Co tu děláš?" podivil se tmavovlasý zelenooký muž.

Malfoy se pousmál. ,,Ve dvou se to lépe táhne, ne? Síň věšteb je velká, pokud si dobře vzpomínáš. Možná by se ti hodila pomocná ruka. A v případě, že na tebe čeká to, čeho se tolik bojíš, i podpora od přítele, pokud o ni tedy stojíš."

Harry mu úsměv vděčně opětoval. Když se jej Draco na konci schůze ptal, zda má jít s ním, s díky jej odmítl. Cítil, že tohle je věc, kterou by měl udělat sám. Ale na druhou stranu, když už byl zde... vlastně nebylo tak špatné mít po boku svého nejbližšího přítele.

,,Stojím," přikývl a cítil, jak se jeho napjaté tělo pomalu uvolňuje. Vždycky je lepší nečelit nepříjemnostem sám. ,,Díky, Draco."

,,To je přeci samozřejmost," odpověděl blonďák a přejel ho zkoumavým pohledem. ,,Tak... jsi připravený?"

Harry pomalu zavrtěl hlavou. ,,Ne. Na tohle bych se nepřipravil, ani kdybych zde stál celou věčnost. Je to zvláštní... když jsem byl v jejím věku, vlastně jsem tu věštbu slyšet chtěl. Ale teď, když se na to dívám z perspektivy dospělého... otce... nejraději bych celou síň zapálil a utekl. Ale vím, že útěkem se nic nespraví. Jen... mi to nepřipadá správné. Pamatuju si ten nátlak Denního Věštce, když se spekulovalo o tom, jestli jsem nebo nejsem Vyvolený. Veřejnost dnes naštěstí o Eileen neví, alespoň něco je na tom pozitivního. Nepřál bych si, aby si musela procházet tím stejným jako já. A tohle... na jednu stranu mi to nepřipadá správné. Neměla by to být Eileen, kdo by tu měl stát a rozhodnout se? Týká se to přece jí. Ale na druhou stranu jsem její otec a měl bych to být spíš já než ona. Musím ji chránit, co to půjde," povzdechl si.

Draco ho celou dobu pozorně poslouchal. ,,Nedokážu si představit, čím si procházíš, kolik se toho v tobě musí prát," řekl tiše. ,,Nezávidím ti, nechtěl bych být ve tvé kůži. Představa, že by byl Scorpius na Eileenině místě... nevím, co bych dělal. Ale vím, co by udělala El, kdyby tady stála místo tebe: rozhodla by se správně. Kdyby měla volit mezi sebou a kouzelnickým světem, zvolila by to druhé. Ty bys totiž udělal to samé. A ona je celá po tobě."

Tmavovlasý muž se smutně pousmál. ,,Někdy si přeju, aby po mně nebyla. Ale zároveň jsem na to svým způsobem hrdý." Odmlčel se a zamyšleně se zahleděl na dveře před sebou, nechal v sobě doznívat Dracova slova. V hloubi duše jeho názor sdílel už předtím, než byl vysloven. Ale zkrátka se v něm prali dva vlci, lapeni v nekonečném kruhu. Harry věděl, že cestu ven by nenašel, ač by se snažil sebevíc. Existovaly jen dvě možnosti, nic jiného. A je načase to konečně rozhodnout.

,,Máš pravdu," přikývl nakonec. ,,Nezvolila by sebe, pokud by byl v sázce život někoho jiného. Nikdy by nezvolila sebe. Otevřela by ty zatracené dveře a vydala by se tu věštbu hledat. Nepolevila by, dokud by neprohledala poslední poličku. A obávám se, příteli, že to čeká i nás," povzdechl si.

,,Tak tedy vzhůru do práce. Vydejme se vstříc pravdě, ať už nás tam čeká cokoliv," souhlasil Draco. Harry se zhluboka nadechl a otevřel mohutné dveře. Síň věšteb byla majestátní, tichá, ježila člověku vlasy na zátylku, ale zároveň byla podivným způsobem uklidňující. Jediné světlo, které se v síni nacházelo, byly stříbřitě modré koule, jež v sobě skrývaly tajemství, která se mohl dozvědět jedině člověk, jehož se týkala.

Harrymu zcuchal vlasy neviditelný vánek, tváře mu ovanul studený dech. Vykročil vstříc tomu, co se mělo stát.

A aniž to tušil, jeho dcera také.

•••

Eileen bezcílně bloumala po bradavických chodbách, které byly zřejmě vzhledem k zimním večerům prakticky prázdné. Jen tu a tam potkala nějakého studenta, jak někam jde sám či v doprovodu nějakého kamaráda. Mnohem častěji narážela na duchy. A i ona si začala pomalu připadat jako nějaký duch.

Trápila se, cloumaly jí obavy. Pořád myslela na to, co zaslechla u nich doma při vánočním setkání. Její táta se chystal porušit kouzelnické zákony a hodlal dostat Severuse z vězení. Eileen si nedovedla představit, jak by se to mohlo povést a nikdo je při tom nechytil. Věděla, že Harry má za sebou nejrůznější eskapády, které se mu nějakým zázrakem podařilo zvládnout, ale tohle... bylo přece jenom něco trochu jiného. Chystal se někoho osvobodit z Azkabanu, proboha. Byť mu trochu pomáhalo, že už jej nestřežili mozkomorové, pořád byl plný kouzelnických hlídek. Zbaví se prostě všech, kteří mu přijdou do cesty? A co ostatní vězni? Eileenin vodopád myšlenek nezadržitelně vypočítával, co všechno by se mohlo pokazit. V hloubi duše ale věděla, že Harry jim čelí také. A zároveň chápala jeho touhu Severuse osvobodit. Byl pryč už příliš dlouho. Chyběl jim.

A byl zatknut neprávem.

Eileen si unaveně protřela spánky. Poslední dobou ji pobolívala hlava a ona netušila z čeho. Byla to předzvěst, že brzy upadne do transu a zmocní se jí nová vidina? Netušila, nikdy to nedokázala vypozorovat. Vždycky to přišlo nečekaně, zastihlo ji to nepřipravenou.

K uším jí dolehlo dívčí chichotání. Když se vynořila zpoza rohu chodby, spatřila ve výklenku okna sedět jednu studentku, která se tiskla k mladíkovi, který byl zřejmě její přítel. Něco jí šeptal do ucha. Smála se a vypadala šťastně. Pak ji uchopil za tváře a dlouze ji políbil.

Eileen vycouvala a vydala se na druhou stranu. Nechtěla kolem nich procházet. Najednou si totiž vzpomněla na Alexe a na to, co o Vánocích provedli. Na Rafaela, na to, že lže jemu i sama sobě. Věděla, že k němu necítí lásku, možná už ani ne přitažlivost, tak proč se s ním prostě nerozešla, když k tomu měla příležitost? Nebylo to k němu fér. A ona se nenáviděla. Nenáviděla se za to, že mu ubližuje, že mu lže. Nenáviděla se, že zradila svoje morální zásady a samu sebe. Nenáviděla Alexe za to, co s ní prováděl, že se s ní pomiloval, a pak se vrátil zpátky k Serafině. Vztekle kopla do zdi a tělem jí projela ostrá bolest. Jako by jí tohle nebylo málo.

Promnula si obličej. Jak to jen všechno vyřešit? Přece to nemůže být tak těžké. Když se podívala na Scorpiuse a Kira, připadalo jí, jako by byl vztah ta nejlehčí a nejkrásnější věc na světě. I Beatrice přece byla šťastná, Trocar byl jediný důvod, který jí dokázal vyčarovat úsměv na tváři. Ale Eileen... měla pocit, že od té doby, co si s Rafaelem začala, se všechno jen bortilo. Ano, zažili spolu pěkné chvíle, ale... ale. Rozhodně si zbytek vztahu neužívala. Spíš ji to stresovalo, znervózňovalo. Kdykoliv jen pomyslela na to, že by jej měla znovu vidět... zhoupl se jí žaludek. A situace s Alexem tomu také nepomohla.

Přála si, aby dokázala být šťastná jako Scorpius s Kirem. Přišlo jí, jako by byla jediný člověk, který si neužívá, že je ve vztahu.

Nohy ji podvědomě dovedly až ke knihovně. Za chvíli sice zavírala, ale Eileen i přesto zavítala dovnitř. Madame Pinceová ji sjela pohledem a zadívala se na ni přes obroučky svých brýlí. Eileen se jí vyhnula pohledem, vždycky jí přišlo, jako by ta ženská dokázala prohlédnout skrz ni a vyvolat v ní pocity viny, i když nic neprovedla.

Zamířila ke knihám o ošetřovatelství. Když už nic jiného, mohla ten čas, který si pro sebe vyhradila, - nebo byla nucena si jej vyhradit, když všichni její kamarádi už měli jiné plány - využít k něčemu smysluplnému. A tak sáhla po prvním svazku, na kterém jí spočinul zrak, posadila se ke stolečku a nalistovala první stránku.

V knihovně bylo ticho. Přesto Eileen měla pocit, jako kdyby k ní doléhalo tikání hodin. Potřásla hlavou a přimhouřila oči. Jeden řádek přečetla už třikrát a pořád nevěděla, co čte. Musíš se soustředit, napomenula se v duchu. Ale jak, když měla hlavu nacpanou k prasknutí? Znovu se jí ozvala bodavá bolest ve spáncích. Eileen se kousla do rtu a do očí jí vhrkly slzy. No tak. Na chvíli zavřela oči. Prostě jen chvíli medituj a uklidni se, domlouvala sama sobě. Měla pocit, jako by se točila ve spirále. A najednou padala dolů, dolů...

,,Slečno, slečno! No tak, probuďte se! Už dávno máte být na své koleji, je po večerce!" Někdo s ní třásl. Eileen měla pocit, jako by to byla vteřina, co zavřela oči a propadla se do nekonečné hlubiny. Uslzenýma očima zamžourala na ženu, která se ji pokoušela probudit. Byla to samozřejmě madame Pinceová.

,,Už je... už je po večerce?" zopakovala po ní Eileen nechápavě. Měla pocit, jako by se něco stalo, ale nemohla přijít na to, co. Jako by měla výpadek. Prázdno. Černo. Bolest hlavy neustávala.

,,Ano! A vy musíte okamžitě na svou kolej! Ti dnešní studenti..." brblala si pro sebe knihovnice, popadla knihu, kterou si Eileen půjčila, a vrátila ji na její místo. ,,Tak honem, děvče, na co přece čekáte!" popohnala ji, když viděla, že Eileen stále sedí na místě a nehýbe se.

Eileen zamrkala a potřásla hlavou, jako kdyby se probrala z nějakého transu. ,,Ano, samozřejmě," zamumlala a zvedla se. Okamžitě se jí ozvala bolest v nakopnutém palci. Tiše zasténala a přidala do kroku, aby už byla pryč z dohledu nerudné knihovnice.

Bradavické chodby byly ještě tišší, než když odcházela do knihovny. Nebylo divu, když už bylo po večerce, a starý školník Filch byl určitě na obchůzce po hradě, aby zkontroloval, jestli se někde netoulá nějaký student, který nerespektuje školní řád-

Zamňoukání vyrušilo Eileen z jejích myšlenek. Shlédla dolů a našla u svých nohou kočku, která na ni zahlížela svýma žlutýma očima. Ale ne. Paní Norissová se kolem ní protáhla a pelášila pryč, aby informovala starého školníka.

Eileen se pajdavě rozeběhla vpřed. Věděla, že školníkovi neuteče, vyznal se v hradu lépe než kdo jiný. Proto rychle zaplula do prvních dveří umývárny, kterou minula, a rozhodla se, že se na nějaký čas schová v jedné z kabinek. Jenže co když se školník rozhodne prohledat i záchody?

Rozhlédla se kolem. Tohle přece byla umývárna Ufňukané Uršuly!

O ucho se jí otřel mírný vánek. Zašeptání se rozneslo tichou umývárnou. Eileen se polekaně otočila, jako by předpokládala, že za ní někdo bude stát. Nikdo zde nebyl. A přesto měla pocit, jako kdyby ji někdo pozoroval.

Už z toho všeho blázníš! okřikla se v duchu a napomenula se, že je hloupá. Ale nemohla si pomoct. Srdce jí zběsile bušilo v hrudním koši a v žaludku se jí usídlil nepříjemný pocit. Něco bylo jinak.

Zašeptání se ozvalo znovu, naléhavěji. Jako by však hlas neříkal žádná slova. Jako by se vzduchem linula jen jeho melodie. Vábil ji, lákal. Přemlouval. Ukazoval jí směr. Eileen rozbolela hlava a před očima jí naskákaly černé skvrny. Tělem jí projela bolest. Něco bylo špatně.

Posadila se na zem a zhluboka dýchala. Možná by nebylo špatné, kdyby ji tu školník našel. Pochybovala by, že by jí pomohl, ale určitě by zavolal Harryho. A Harry znamenal pomoc, bezpečí, ochranu. A Eileen cítila, jako by přesně tohle byla věc, kterou nyní potřebovala.

Rukama se chytila umyvadla a vytáhla se na nohy. Jak se dostala k umyvadlu? Proč se všechno točilo? Vzpírala se. Ale čemu? Své vůli? Bojovala sama se sebou? Ne. Ne, odporovala v duchu. Ano, šeptal líbezný, dychtivý hlas. Eileen byla v křeči. Klouby jí zbělely, jak se umyvadla pevně držela, aby se jej nemohla pustit. Tohle je šílenství! chtěla se rozkřičet. Ale odpovědí jí byl jen pobavený smích. Už blázním, uvědomila si vyděšeně. Tohle nejsem já, ale... jsem to já.

Černo. Donutila se otevřít oči. Všechno se rozmazávalo, vpíjelo dohromady. Pak se jí podařilo zaostřit na malého hada na kohoutku. Problik. Záblesk. Obraz baziliška. Had se kroutil a svíjel. Nebo se protáčely Eileeniny zorničky? Ústa se jí otevřela. K uším jí dolehlo zašeptání. Oslepilo ji bílé světlo. Je mi zle, projelo Eileen hlavou. Připadala si, jako by byla v cizím těle. Jako by její tělo nebylo její. Byla vetřelec. Kam ale patřila? Ne, patří sem. Tohle je její tělo. Tohle jsem já. Musím bojovat.

Smích. Skoč. Cože? Zavrávorala. Její tělo udělalo podivný pohyb. Jako by chtěla vyskočit a zároveň tomu zabránit. Bože. Přepadla dozadu, nohy jí podklouzly na něčem slizkém a lepivém. Kde se tady vzala ta černá díra? Tohle není umývárna. Kde jsou ta umyvadla? Něco ji stahovalo dolů. Bojuj. Vzdej se. Bez šance.

Pak už se jen řítila dolů, do neznáma, do temnoty.

•••

Je to možný, že jsem po roce napsala kapitolu? Už jsem ani nevěřila, že k tomu někdy dojde. Každopádně zdravím všechny, kteří jste pořád ještě tady! Snad se do psaní zase dostanu.