Scorpius ani Eileen neměli tušení, jak dlouho v ředitelně asi sedí a netrpělivě čekají na nové zprávy. Sama ředitelka byla neklidná a plná starostí, stála u okna a zachmuřeně shlížela na zasněžené školní pozemky. V místnosti nikdo ani nedutal, jen tu a tam dusivé ticho přerušilo tiché mumlání osob na portrétech, které jedna druhé sdělovaly své názory.

Eileen klimbala. Byla ještě unavenější než předtím a víčka jí padala, ona se však snažila držet oči otevřené, aby nemohla znovu usnout. Nechtěla. Bála se, co dalšího by mohla vidět. Nechtěla být poslem dalších špatných zpráv. Nechtěla zničit další životy.

Scorpius svou kamarádku s obavami pozoroval. Po celou dobu ji držel za ruku, aby jí dal najevo svou podporu. Nelíbilo se mu, v jakém stavu Ela je, a přál si, aby jí dokázal nějak pomoct. Viděl, jak moc ji to semlelo.

V tom okamžiku z krbu vyšlehly zelené plameny. McGonagallová sebou trhla a obě děti rozčileně vyskočily na nohy. Jako první se objevil Alex. Hluboký smutek, jenž se mu zračil ve tváři, Scorpiuse a Eileen zarazil. Stačil jim jeden jediný pohled do jeho očí, aby pochopili, že to, co Ela viděla, bylo skutečné. Ani jeden nevěděl, jak zareagovat. Alex stál na místě, mnul si ruce a zíral do země. V dalším okamžiku zelené plameny vyšlehly podruhé a v ředitelně se objevila Beatrice. Oči měla zarudlé, po tvářích jí stékaly slzy a Eileen ke kamarádce ihned vykročila. Ta však proběhla kolem ní, vysmekla se, když se ji Ela pokusila chytit za zápěstí, doběhla ke dveřím a pak jimi za sebou hlasitě práskla. Z portrétů se okamžitě ozvalo pobouřené mumlání bývalých ředitelů a ředitelek a Eileen se na ně zamračila. To už zelené plameny vyšlehly potřetí a naposled a z krbu vykročil strhaný Harry.

„Harry," přispěchala k němu McGonagallová a podmračeně si ho prohlížela, „tak? Co jste zjistil? Z reakcí dětí předpokládám, že Anthony Jones –"

Harry zasmušile přikývl a tiše sledoval, jak Scorpius krátce objímá Alexe, k němuž se vzápětí vrhla i Eileen a pevně ho sevřela v objetí, zatímco mu něco šeptala do ucha. „Předpokládáte správně, Minervo."

„Ale co se stalo? Jak k tomu došlo? Zaútočilo to snad i na Ministerstvu kouzel? Či u Jonesových doma?" dožadovala se odpovědi McGonagallová.

Tmavovlasý muž spěšně zavrtěl hlavou. „Ne, tentokrát ne. V tomhle to prsty nemá, alespoň ne přímo." Ředitelka se zatvářila zmateně. Harry si povzdechl. „Byl jsem na Ministerstvu, doufal jsem, že tam Anthonyho najdu. Pak se objevil váš Patron, a tak jsem se ho vydal hledat po celém patře. Anthonyho jsem nenašel. Pouze toto," dodal zachmuřeně a z kapsy vytáhl zničený obraceč, který ředitelce předal. Ta si jej od něj s pokývnutím hlavy převzala a se zájmem si ho prohlížela. Někteří ředitelé dokonce přeběhli do jiných portrétů, aby se na vzácný předmět mohli podívat.

„Co to provedl! Je zničený, úplně zničený!" hořekoval Dexter Fortescue.

„Samozřejmě, že je zničený!" vyjel po něm Alex a Scorpius s Eileen se na kamaráda překvapeně podívali. „Kdyby fungoval, má matka by žila! A otce by to nedonutilo... nedonutilo..." Zkroušeně zavrtěl hlavou a vztekle si setřel slzy.

„Pamatuji si, jak za vámi tehdy ten mladík přišel," přidala se Dilysa Derwentová a při svých slovech se dívala na Brumbála. „Dovolil jste mu odejít ze školy, bez hotových OVCE, a byl jste přesvědčený, že ten kluk má šanci uspět."

„Vždyť přece uspěl!" rozhořčil se Harry, ale profesorka Derwentová si jej nevšímala.

„Vkládal jste do něj velké naděje," pokračovala. „Nelitujete teď toho, že jste vybral nesprávného, Albusi? Zjevně promrhal svým potenciálem."

„Něco takového bych od vás nečekal, Dilyso," odvětil Brumbál s varováním v hlase, ale přesto se usmíval tak jako vždycky. „Neřekl bych, že pan Jones promrhal svým potenciálem. Naopak, Odboru záhad přispěl spoustou svých znalostí a ve výzkumech dospěl dál než jeho předchůdci. Dokázal toho spoustu. Kdyby byl promrhal svým potenciálem, jak mi zde tvrdíte, asi by jej nezvolili vedoucím odboru v tak mladém věku. Řekněte, Dilyso, kolik kouzelníků a čarodějek už se pokusilo nejen o opravu, ale i o vylepšení obraceče času? Spousty. A kolik z nich uspělo? Ani jeden. Pan Jones se ale dostal dál než kdokoliv jiný, a to byla jeho práce značně ztížená," mrkl na bývalou ředitelku, která už zřejmě neměla, co říct, a pak se Brumbál podíval na Alexe Jonese. „Byl to velmi nadaný a talentovaný kouzelník," dodal laskavě, ale mladík se na něj nedíval.

„Co se tedy stalo, Harry?" otázala se s jistými obavami v hlase Minerva a střelila krátkým pohledem po Anthonyho synovi.

„Ten rozbitý obraceč jsem našel v místnosti s Obloukem," odpověděl jí Harry zachmuřeně. „Přímo před závojem." McGonagallová zalapala po dechu a položila si dlaň na srdce. „Obávám se, že existuje jen jedno jediné vysvětlení, kde Anthony nyní je."

„Promiňte, ale asi se nechytám," ozval se Scorpius zmateně a oba dospělí se na něj ohlédli. „Co je ta místnost s Obloukem? A ten závoj? To znamená co?"

„Je to jedna z komnat na Odboru záhad," vysvětlil mu Harry, „přesněji řečeno, jedná se o Komnatu smrti. Ten kamenný oblouk se závojem odděluje svět mrtvých a živých. A když jím propadneš, už nikdy se nemůžeš vrátit zpět."

„Takže Anthony..."

„Ano, Scorpiusi," přerušil ho unaveně Alex, „můj táta tím obloukem prošel a už se nevrátí."

•••

Beatrice běžela chodbou a kdyby měla na takové myšlenky čas, sama by byla překvapená, že skrz závoj slz vůbec bez nějaké úhony na zdraví doběhla k místu, kde nyní potřebovala být ze všeho nejvíc.

Jakmile doběhla ke dveřím, jež vedly do soukromých pokojů profesora Caligologie, prudce zabouchala za dveře a doufala, že je uvnitř. Měla pocit, že by jí snad mohlo puknout srdce, kdyby tu zrovna v tenhle okamžik nebyl.

Naštěstí se zevnitř ozvaly spěšné kroky a dveře se vzápětí otevřely. Během několika málo vteřin přeběhly přes bledou tvář profesora Trocara nejrůznější emoce, ty nejvýraznější však byly radost, že Beatrice znovu tak brzy vidí, jež ale vzápětí vystřídalo překvapení a obavy, když si všiml jejího zničeného výrazu a uplakaných tváří.

„Můžu dovnitř?" špitla a upřela na něj tak zoufalý pohled, jenž by mu dokázal rozdrtit srdce. Bez rozmýšlení přikývl a odstoupil ode dveří, aby mohla projít dovnitř. Než za ní zabouchl, temnýma očima ostražitě přejel po chodbě, aby zjistil, zda je někdo viděl či nikoliv. Věděl, že na tom, že je Bea u něj, by nemělo být nic divného, když byl koneckonců její kolejní ředitel, chtěl si být ale jistý. Opatrnosti není nikdy dost.

Beatrice se beze slov posadila na kraj pohovky. Aiden ji nejistě sledoval a pomalu se k ní blížil. „Beatrice? Co se stalo? Chceš si o tom promluvit?" ptal se jí něžně, netlačil na ni.

Vzhlédla k němu, po tvářích jí stékaly slzy. „Já nevím," hlesla zlomeně a v jejím hlase bylo tolik bolesti, jakou si její vrstevníci v mnoha případech ani nedovedou představit.

Aiden Trocar došel až k ní, klekl si před ni a jemně uchopil její teplé ruce do svých dlaní. Přitáhl si je ke rtům a políbil je. „Co pro tebe můžu udělat?" nadhodil tiše, oddaně se na ni díval a palci ji něžně hladil po hřbetech rukou.

Beatrice krátce zavrtěla hlavou. „Já nevím. Já prostě nevím," odpověděla mu a z úst jí vyšel zoufalý smích. „Aidene, já... já prostě nevím, co mám dělat –"

„Nemusíme o tom mluvit, jestli nechceš," přerušil ji jemně. „Můžeš mi to říct, až se na to budeš cítit. Do té doby můžeme jen mlčet, můžeš tu být se mnou a já počkám, až na to budeš připravená."

Vděčně přikývla a on si to vyložil tak, že souhlasí s jeho návrhem. Zavolal si skřítka, který se v další vteřině s prásknutím objevil, a požádal jej o meduňkový čaj. Poté pustil Beatriciny ruce a když k němu nechápavě vzhlédla, s malým úsměvem ji ujistil, že nikam nemizí, a pohladil ji po tváři. Skřítek se mezitím vrátil s teplým čajem, jenž si od něj profesor s díky převzal, a pak do něj nalil kapičku uspávacího a uklidňujícího lektvaru. K Beatrice se vrátil s čajem i třemi kostičkami čokolády.

„Vezmi si. Bude ti lépe," pobídl ji a sám si odlomil kousek. Beatrice chtěla chvíli odporovat, ale všimla si Aidenova prosebného výrazu, a tak si s povzdechem ukousla malého čtverečku. Sladká chuť se jí rozpustila na jazyku a začala uvolňovat její napjaté tělo.

„Děkuju," šeptla, když si od něj převzala hrneček a sevřela ho v dlaních. „Za tvou blízkost a za tvou péči. Za tvou lásku. A neříkej, že je to samozřejmost," napomenula ho a pak si dopřála několik loků teplého nápoje.

Pousmál se. „Dobře. Tak já místo toho řeknu, že jsem moc rád, že jsi tady." Posadil se vedle ní a ona si položila hlavu na jeho rameno. Sledovala, jak se jim proplétají prsty, než jí stiskl ruku. Zavřela oči. Jeho blízkost ji uklidňovala.

„Eileenin táta nám řekl..." nadechla se, „řekl nám, že náš táta... že náš táta je pryč."

„Jak to myslíš, pryč?"

„On... prošel tím obloukem. Na Odboru záhad." Zmocňovala se jí ospalost i proti její vůli. „On je mrtvý, Aidene..." dostala ještě ze sebe a po tváři jí sklouzla osamělá slza.

Trocar se celý napjal a shlédl na Beatrice, která začínala pravidelně oddechovat. Na okamžik zavřel oči. Kolik si toho osud pro tuhle silnou mladou ženu přichystal? Cožpak nemůže být alespoň chvíli šťastná? Kolik ran ještě bude muset snést?

Políbil ji na čelo, než ji opatrně vzal do náruče a jako křehkou panenku, jež by se mohla rozbít, ji odnesl do postele. Něžně ji položil na matraci a přehodil přes ni deku. Pak se posadil vedle ní, vzal ji za ruku a sledoval její klidnou tvář. Zůstal u ní do té doby, dokud se neprobudila ze zaslouženého spánku, který ji alespoň na malou chvíli odnesl pryč od všech těch útrap a starostí.

•••

„Scorpiusi, buď tak laskav a doprovoď Alexe do vaší kolejní místnosti. Nebo na ošetřovnu, madame Pomfreyová má zásoby uklidňujícího lektvaru, pokud by bylo třeba," prohlásil Harry, a Malfoy z jeho hlasu poznal, že téma prozatím považuje za ukončené a že mají odejít. Přikývl, vzal Alexe za ramena, a ještě vrhl zmatený pohled na Eileen, jíž se lehce sevřel žaludek. Věděla, co odchod jejích kamarádů znamená; Harry s ní chtěl možná ještě soukromě mluvit, než ji vezme za Kingsleym. Všichni počkali, než za sebou zmijozelští studenti zavřou dveře, a pak se rozhostilo ticho. Harry zkoumavě zíral do plamenů, jejichž světlo ozářilo jeho strhanou tvář, a Eileen se až vyděsila, když viděla, jak unaveně vypadá.

„Tati?" oslovila ho opatrně a Harry sebou trhnul. Vzhlédl k ní a pokusil se o povzbudivý úsměv. Pak si přesto povzdechl.

„Tak pojď. Nejspíš nemá cenu to déle protahovat. Kingsley je rozumný člověk, vyslechne tě a nebude na tebe tlačit. Společně se pokusíme vymyslet nějaký plán, ideálně takový, který by se tě dotýkal co nejméně," řekl své dceři Harry a ta kývla. Lhala by, kdyby tvrdila, že není nervózní. Nevěděla, co může od setkání čekat, a začínala se bát, zda své rozhodnutí neunáhlila. Rozhodla se správně? Byla něčeho takového schopná? Bylo to v jejích silách? Tehdy, u otce v kabinetu, si připadala odvážnější než teď. Ale slova vždycky byla odvážnější než činy, plná prázdných slibů.

„Minervo, jdete s námi?"

Zavrtěla hlavou. „Tohle je mezi vámi a Kingsleym. Raději zůstanu tady."

Harry přikývl. „Dobrá." Pozorně se podíval na svou dceru. „Připravená? Můžeme?"

Zvedla k němu pohled a on v jejích očích znovu spatřil tu malou vyděšenou holčičku. Pořád se v ní ukrýval ten kousek dítěte. Proboha, vždyť byla pořád ještě dítě. Harry začínal litovat toho, že Kingsleymu něco takového vůbec slíbil. Na co myslel? Jak tohle mohl dopustit, když on sám byl před lety na Eileenině místě a věděl, jaké to je? Vždyť to byla jeho dcera. Jak je možné, že si vůbec jen připustil tu myšlenku...?

„Já nevím," šeptla. „Mám strach," přiznala se mu neochotně a koutkem oka zašilhala po profesorce McGonagallové. „Nevím, jestli to zvládnu. Všechno. Nepřipadám si moc odvážná."

„Slečno Snapeová, kdybyste byla jen o kapku odvážnější, než jste teď, byla byste skončila v Nebelvíru," prohlásila Minerva a když k ní Eileen překvapivě zdvihla oči, pousmála se. „A obávám se, že to by Severus rozdýchával dlouho. Aby byli dva jeho nejbližší lidé z Nebelvíru..."

Při zmínce o otci Eileen na tváři naskočil úsměv. I Harry se mírně usmál, byť trochu bolestně. Slova o Severusovi se jich obou dotkla, a Eileen patřičně zvedla sebedůvěru. Podívala se na otce a přikývla. „Můžeme," odpověděla mu a Harry si vnitřně povzdechl. Minerva měla pravdu. Děti by za ně neměly bojovat jejich bitvy, a to ani v tom případě, že se jich týkají. Jsou to jen děti, a ty ve svět ohrožující válce nemají co dělat.

Pomocí letaxu se přemístili do kanceláře ministra kouzel, který už na ně trpělivě čekal, poněvadž Harry jejich návštěvu samozřejmě předem ohlásil. Když Eileen a Harry postupně vykročili z krbu, Pastorek zvedl oči od své práce a spěšně se postavil, aby je přivítal. Ela vypadala trochu nejistě, avšak odhodlaně. Musel se pousmát. Připomínala mu Harryho.

„Harry, nečekal jsem vás tak brzy. To však nic nemění na tom, že tě rád vidím," pověděl mu upřímně a krátce si s ním potřásl rukou na pozdrav, než přikročil k Eileen, ke které taktéž natáhl ruku. Pevně mu ji stiskla a odvážně k němu zdvihla oči. „Kingsley Pastorek, rád vás poznávám."

„Eileen Snapeová, potěšení je na mé straně."

„Slečno Eileen, posaďte se prosím. Jsem rád, že jste se uvolila přijmout můj návrh. Rád bych s vámi prokonzultoval váš úkol a samozřejmě si s potěšením vyslechnu váš názor, ať už bude jakýkoliv," pověděl jí Pastorek a dívka se trochu uvolnila. Kingsley působil jako dobrý a rozumný člověk, svým hlubokým hlasem ji uklidňoval a v jeho očích i v každém slově cítila vřelost. Nebylo divu, že si kouzelnický svět zvolil právě takového vůdce.

„Táta mi to už trochu nastínil," odpověděla mu, když se posadila. Harry stál za ní, na to, aby seděl, byl příliš rozrušený.

Kingsley přikývl. „To je dobře," prohlásil rozvážně, „nerad bych, abyste sem přišla neobeznámená a abyste rozhodnutí musela učinit právě zde, a ne v nějakém klidnějším prostředí. Slečno Eileen, chci jen, abyste věděla, že vždycky máte možnost volby. Vždycky si to můžete rozmyslet a naši spolupráci ukončit. Do ničeho vás nutit nebudu," ujistil ji vážně a ona s díky přikývla.

„Vážím si toho, pane ministře, ale vycouvat z toho nehodlám. Jediné, čeho se bojím, je to, zda dostojím vašemu očekávání a předám vám informace, které vám k něčemu budou. Táta mi říkal, že chcete, abych se znovu spojila s tím Hlasem. Já si ale nejsem jistá, jestli to dokážu. Ta setkání byla vždy náhlá, neplánovaná, a vždycky iniciovaná z té druhé strany," pověděla mu upřímně.

„Ano, já vím. Ale za zkoušku nic nedáme. Byl bych rád, abyste to alespoň zkusila. Když to nevyjde, nevadí. V tom případě se budeme muset spokojit jen s omezenými setkáními, která budou v režii Nové Budoucnosti. Tak," řekl silnějším hlasem, „Harry mi řekl, že jste měla dnes ráno nové vidiny. O co se jednalo tentokrát?"

A tak mu to Eileen všechno převyprávěla, již poněkolikáté za dnešní den. Když domluvila, Kingsley mlčel a tvářil se zachmuřeně. Pak pokýval hlavou. „Děkuji, Eileen. Mluvil s tebou Draco?" obrátil se na Harryho, jenž zavrtěl hlavou. „Brzy k ránu mi poslal vzkaz. Pacienti s poškozeným magickým jádrem v noci podlehli svým zraněním. Bohužel se nedalo nic dělat." Eileen zalapala po dechu a Harry ztuhl. „Takže Eileenina vidina byla pravdivá. Skutečně se to stalo. Takže je zjevně mrtvý i Anthony Jones."

„Co budeme dělat, Kingsley?"

„Obávám se, že teď budeme muset jen čekat," odpověděl mu a upřel své tmavé oči na Eileen. „Udělejte, co bude ve vašich silách. Do té doby se spolu prozatím rozloučíme." Mlčky přikývla. Napětí v místnosti bylo téměř hmatatelné. „Pokud je zde ještě něco, co byste potřebovali probrat..."

„Něco by se našlo, Kingsley," ozval se Harry a shlédl na svou dceru. „Eileen, ty se prosím vrať do Bradavic."

„Ale tati –"

„Prosím, vrať se do Bradavic. Tohle potřebuji probrat s Kingsleym sám. Pokud to bude důležité, později ti to všechno řeknu." Eileen chvíli váhala, jako kdyby přemítala, zda má zůstat, trvat si na svém a hádat se s ním, ale nakonec ho poslechla. Rozloučila se s Pastorkem a přemístila se zpět do Bradavic.

„Poslouchám tě," vyzval ho ministr kouzel.

Harry se zhluboka nadechl. Žaludek měl sevřený obavami. „Minerva a já jsme se nedávno bavili o tom, zda o Eileen není vyřčená nějaká věštba, tak jako kdysi o mně," vysvětlil mu. „Od té doby mi to nedá spát. Jenže nevím, co dělat. Jestli to mám nechat být, nebo se vydat do Síně věšteb a zjistit, jestli něco takového opravdu existuje."

Kingsley rozvážně pokýval hlavou. „To je dobrá úvaha. Avšak závisí to zcela na tobě, Harry. A na Eileen. Možná by nebylo špatné zjistit, jestli o ní nějaká věštba existuje. Pokud ano, nebylo by na škodu si ji poslechnout. Jen abychom věděli, na čem stojíme," dodal rychle, když se Harry rozčileně nadechoval, že ho přeruší. „Pamatuj, Harry, že i když si tu věštbu vyslechnete, není nutné na ni reagovat. Můžeme se pak i dál tvářit, že žádná věštba neexistuje. I když si ji vyslechnete, neznamená to, že musí dojít k jejímu naplnění."

Harry přikývl. Kingsley měl pravdu. Teprve když na věštby reagujeme, dochází k vyplnění proroctví. To mu přeci Brumbál vysvětloval. Kdyby Voldemort věštbu ignoroval, nepoznamenal by Harryho jako sobě rovného, nedal by mu jizvu, jež byla jeho prokletím i požehnáním, nedal by mu sílu, jakou Pán Zla neznal, a jež nakonec vedla k jeho zničení.

Věděl, že před sebou stále má těžké rozhodování. Tohle bylo na něm. Na něm a na Eileen.