Draco Malfoy se unaveně vracel zpátky do Nemocnice u svatého Munga. Byly asi dvě ráno a do konce jeho směny bylo ještě daleko. Navíc mu bylo jasné, že tu bude muset zůstat přesčas. Opět. Jediné, co mu dodávalo dobrou náladu, bylo to, že o Vánocích bude mít volno a bude si moci konečně užít Lenky i Scorpiuse.

Povzdechl si. Vánoce u Jonesových se zřejmě ponesou v ještě pochmurnějším duchu než v předchozích letech. Draco si to vyčítal. Možná, že kdyby stihl včas zasáhnout, Gabrielle by zachránil. Otázkou ale zůstávalo, jak. Při vzpomínce na její mrtvé tělo se otřásl a okamžitě mu naskočila husí kůže. Nic mu nedávalo smysl a vrtalo mu hlavou, jak a proč se něco takového stalo. Vždyť už na tom Gabrielle začínala být lépe...

Bylo mu líto Anthonyho i jeho dětí. Mrzelo ho, že jej vyhodil ze své kanceláře, vždyť mu mohl být aspoň trochu oporou. Věděl, že v posledních letech se jejich vztah zhoršil a začal mezi nimi panovat jistý odstup, ale i tak doufal, že v takový moment na všechno zapomenou a Anthony jeho přítomnost vděčně uvítá. Ale na druhou stranu se tomu nedivil, Tonyho reakce byla naprosto oprávněná. Draco si pamatoval, jak vyváděl on sám, když zjistil, že mu zemřela matka. Přál si být ale Anthonymu nějak nápomocný. Byla to ta nejmenší věc, kterou by pro něj mohl udělat.

Zanedlouho už se objevil před starobylým obchodním domem. Londýn spal, prázdnou ulici osvětlovaly nedaleké lampy, a Draco si nemusel dělat starosti s tím, že by ho nějaký mudla mohl vidět. Zastavil se před skleněnou výlohou, a pak prošel sklem a zmizel z mudlovské ulice.

Měl dojem, jako by prošel pod závojem studené vody, ale když se vzápětí objevil na druhé straně, byl v suchu a v teple. Stanul v místnosti, jež vypadala jako přijímací hala. Protože panovala noc, nebylo tu tolik lidí jako za bílého dne, pouze pár nešťastníků, kterým se něco stalo.

„Pane Malfoyi, konečně jste tady!" zavolala na něj úlevně tmavovlasá čarohosteska a Draco se zamračil. Spěšným krokem se vydal za ní.

„Co se děje, Alice?" zeptal se jí okamžitě a snažil se potlačit nepříjemný pocit, jenž se mu rozléval celým tělem. Měl nepříjemnou předtuchu. Bylo mu jasné, že pro něj čarohosteska nemá žádné dobré zprávy.

„Ach, pane Malfoyi, stalo se něco hrozného. Musíte okamžitě na oddělení, potřebují vás tam. Pacienti, oni – umírají –"

„Proboha," uniklo Dracovi ze rtů, na nic dalšího nečekal, rychle Alici poděkoval a rozeběhl se. Prudce otevřel dvoukřídlé dveře a vydal se vpřed úzkou chodbou, jež byla lemovaná podobiznami slavných léčitelů a osvětlená křišťálovými koulemi plnými svíček. Koule se vznášely těsně u stropu a vypadaly jako obrovské mýdlové bubliny. Draco minul některé léčitele v citronově zelených hábitech, kteří měli noční službu a dohlíželi na pacienty v tomto patře, v němž panoval klid. Blonďatý muž jim to záviděl. Ihned zamířil ke schodišti, bral schody po dvou a vyběhl do druhého patra, kde panovalo boží dopuštění. Draco vytřeštil oči na desítky lékouzelníků a léčitelek v bílých i zelených hábitech, jež splašeně pobíhali z pokoje do pokoje a snažili se zachraňovat životy.

„Draco!" zaskučel úlevně Alexander, když si muže všiml, a Draco neváhal a popadl odhozený bílý plášť, jenž si na sebe navlékl, a rozeběhl se k Palmerovi. „Nemáme tušení, co dělat. Infikovaní pacienti začali najednou... jejich stav se rapidně zhoršil. Stalo se to zničehonic, najednou přišli k vědomí a začala z nich tryskat nějaká černá tekutina, která je ve velkých bolestech usmrcuje. Trvá to několik minut, než je konec, a my nemáme tušení, jak tomu předejít a jak je zachránit. Nic prostě nezabírá."

Draco pochmurně přikývl. „Tak to není novinka. No, přesně tohle se před pár hodinami stalo i Gabrielle Jonesové. Děje se přesně to, čeho jsem se obával, rozšiřuje se to."

„Co budeme dělat?"

Trpce si povzdechl. „Obávám se, že tady nemůžeme dělat nic," řekl mu, ale i přesto se rozeběhl do nejbližšího pokoje. Leželi tam tři kouzelníci, dva muži a jedna žena. U každého lůžka stál jeden léčitel nebo ošetřovatelka a statečně bojovali. Umírající pacienti chrčeli, bělmo z očí jim zmizelo, tekly jim černé slzy a z pootevřených rtů se chrlila krev. Všichni ošetřující měli špinavé oblečení, ale to nikoho nezajímalo. Snažili se to zarazit, kouzlili, podávali lektvary, pokoušeli se pacienty uklidnit, ale nic nezabíralo. Draco se vrhl k prvnímu lůžku a popadl muže za ramena. Ten na něj upřel prázdný pohled a pohyboval rty, jako by se mu snažil něco říct. Draco doufal, že mu řekne aspoň jedno jediné slovo, jež by mu jakkoliv napovědělo, přispělo svým chybějícím dílkem do obrovského kusu skládačky, jež jim nedávala žádný smysl. Ale nic z muže nedostali, za pár okamžiků zemřel stejně jako ostatní pacienti na pokoji.

Draco muže pustil a přejel si rukou po obličeji. Pak upřel zkoumavý pohled na ošetřovatelku, která tiše vzlykala a viditelně se třásla. Blonďák oběhl postel a opatrně ženě položil ruku na rameno. Byla velice mladá, mohlo jí být kolem dvaadvaceti, a Draco se vůbec nedivil, že ji to tolik sebralo. Vždyť on na Gabriellinu náhlou smrt reagoval velice podobně.

„Jste v pořádku? Zvládnete to?" otázal se jí tiše a přikryl bílým prostěradlem mužovo bezvládné tělo, aby se na to nemusela dívat. Roztřeseně přikývla a vděčně si od něj převzala kapesník, který jí nabízel. „Nestyďte se za svou reakci, byla naprosto na místě. Každým z nás to otřáslo. Jak se jmenujete?"

„Li-Li-Linda," vykoktala mezi vzlyky a vysmrkala se. Draco ji jemně vzal kolem ramen a postrčil ji směrem ke dveřím.

„Pojďte, Lindo, půjdeme do mé kanceláře, uvařím vám šálek čaje na uklidnění. Jsem si jistý, že jste toho za dnešek udělala dost, a byla jste velmi statečná," snažil se ji povzbudit a ona se na něj chabě pousmála. „To platí samozřejmě i pro vás dva," houkl přes rameno na druhého ošetřovatele a jednu lékouzelnici.

„Co máme dělat, pane?" zeptal se ho mladý ošetřovatel.

Povzdechl si. „Obávám se, že tady už nezmůžeme nic. Přikryjte jejich těla a odvezte je, prosím. Potom si běžte odpočinout." Ve dveřích se ještě střetl s Alexanderem. Nadějně na něj pohlédl. „Tak co? Jak to vypadá? Promluvil někdo?" Když lékouzelník zavrtěl hlavou, Draco pocítil zklamání. „Jak jsou na tom ostatní?" chtěl vědět, avšak obával se nejhoršího.

Alexander Palmer jeho domněnky potvrdil. „Nikdo z nich to nepřežil."

•••

Tmavovlasá dívka kráčela úzkou chodbičkou, jež byla spoře osvětlena pochodněmi. Pokaždé, když se na tomto místě objevila, přepadl ji skoro až tíživý pocit, přesně to v ní ono místo vyvolávalo. Ale zároveň se nikdy nemohla ubránit jistému vzrušení, dychtivosti a nadšení. Možná bylo jen dobře, že bylo k setkávání zvoleno právě tohle místo; nemělo budit strach, jen respekt.

Za pár kroků došla k mahagonovým dveřím, na něž krátce, avšak úderně zabouchala. V další vteřině se zevnitř ozval tlumený hlas, jenž ji zval dál. Uposlechla, vzala za kliku a vstoupila dovnitř.

Ocitla se v prostorném sále, jenž byl vybaven velmi spoře; uprostřed místnosti stál dlouhý stůl, k němuž byly rozmístěny židle. Stůl stál na světle béžovém koberci, jinak byla podlaha nezakryta. U stěny stál krb, v němž celoročně plápolal oheň, a dvě skříně se dvířky, jež vždycky zůstávaly zavřené, takže neměla tušení, co se nachází uvnitř. Naproti stěně, u níž se nacházel krb, byla dvě okna s tmavými závěsy, v místnosti proto panovalo spíše přítmí, jež dodávalo na tajemné atmosféře.

„Moje milá přítelkyně," uvítal mladou dívku známý hlas, v němž zazníval malý úsměv. „Ráda tě zase vidím. Pojď dál."

„Má paní," vydechla tmavovláska a poklekla před bělovlasou ženou. Ta pochvalně zamručela a sklonila se, aby mohla uchopit její bradu mezi palcem a ukazováčkem. Zvedla její tvář k sobě a pozorně si ji prohlédla. Děvče ji dychtivě sledovalo a vpíjelo se do nových, neznámých rysů. Kdykoliv se s touto ženou setkala, vypadala pokaždé jinak. A ji to pokaždé uchvátilo.

„Na tvé duši přibyly nové šrámy, to je mi líto," promluvila po chvíli světlovláska a pustila její tvář. „Vstaň, a posaď se. Dáš si víno?"

„Ráda, má paní," přitakala a na její žádost se posadila. Žena došla pro lahev s vínem a dvě bohatě zdobené číše, které do půlky naplnila, jakmile je postavila na stůl. Pak pohár uchopila mezi prsty a druhou rukou zamyšleně kroužila po jeho hrdle. Druhá dívka se mezitím napila a když si všimla zadumané tváře své paní, následovala jejího pohledu a s překvapením seznala, že v místnosti nejsou samy.

Před krbem si hrálo asi čtyřleté dítě. Dítě ale nevypadalo obyčejně jako jeho vrstevníci. Tmavovláska od něj odtrhla oči a upřela na ženu tázavý pohled. Ta jej nejspíš vycítila, poněvadž si povzdechla a dlouze se napila, než jí odpověděla: „Přivedli jej teprve před pár dny. Jeho matku zabili kouzelníci, když byl úplněk. Toho malého nenašli, objevili jej až moji lidé, jak stále sedí u mrtvého těla své matky a marně doufá, že se probudí," dodala zachmuřeně a děvče zalapalo po dechu. „Je tichý a všímavý, ale ještě mi tak úplně nedůvěřuje. Ale já vím, že se to brzy změní. Je nadaný a bystrý a já jsem si jistá, že z něj jednoho dne vyroste výjimečný kouzelník," prohlásila a rty se jí zvlnily do úsměvu. „Pokud svoje schopnosti bude chtít přijmout. Nebyla bych překvapená, kdyby po takovéto události začal ke kouzelníkům chovat odpor. Vím, že to v sobě má, i přestože jeho matka měla velice slabé magické jádro. Je to velmi vnímavé dítě."

„To je příšerné," zašeptala dívka a zakroutila hlavou, než se napila. Trpká chuť vína jí na jazyku přičarovala novou otázku. „Jak to, že vypadá, no... takhle?"

Bělovlasá žena pokývala hlavou a zamyšleně chlapce pozorovala. Ten tiše seděl před krbem a se zájmem si prohlížel obrázkovou knížku. „Jak jsem říkala, ten večer, kdy zabili jeho matku, byl zrovna úplněk. Je jasné, že oba dva byli v ten okamžik ve své vlkodlačí podobě. Mám teorii, že za to může šok, který utrpěl. Má v sobě zmatek, a perou se v něm dva vlci. Tak trochu doslova," ušklíbla se. „Druhý den ráno se zjevně chtěl přeměnit zpět do své lidské podoby. Ale to se mu úplně nepodařilo, něco uvnitř něj tomu bránilo, a tudíž zůstal napůl vlkem a napůl člověkem," vysvětlovala jí. „Kdo ví, jak dlouho mu taková podoba zůstane. Není to poprvé, co se něco takového stalo. Už jsem se s pár takovými dětmi setkala, a jejich proměna zpět ve stoprocentního člověka je vždycky individuální."

Tmavovláska přikývla a obdiv k její paní jen vzrostl. Byla tak vzdělaná, věděla toho tolik, její moudrost pro ně byl dar z nebes. Vrátila se pohledem zpět k dítěti, jež unaveně zazívalo a poškrábalo se na chlupatém uchu. Z jeho vlkodlačí podoby mu zůstal chundelatý ocas, ostré chlupaté uši, protáhlý čenich a žluté oči. Zbytek obličeje, ruce, nohy i trup zůstaly lidské. Musela uznat, že je vlastně docela roztomilý.

„Unavený?" zeptala se starší z žen něžně a dítě k ní zvedlo hlavu. Mlčky přikývlo a po čtyřech se doplazilo k nim. Nejspíš mu zůstalo i něco ze zvířecího chování, napadlo dívku, ale na druhou stranu, i obyčejné čtyřleté děti lezou po čtyřech. Světlovlasá žena se shýbla, když ji chlapec zatahal za nohavici, a vyzvedla si ho do náručí. Nevzpíral se, naopak se k ní přitiskl a znovu zazíval, odhaluje tak své ostré zoubky. Pohladila jej po černých kudrnatých vlasech a dítě zavřelo oči.

„Mimochodem," jako by si náhle vzpomněla, proč sem její přítelkyně přišla, „jaké mi neseš zprávy?" zajímala se a něžně chlapce pohupovala v náruči.

Tmavovláska se spokojeně usmála. „Všechno dopadlo podle plánu, přesně tak, jak jsi chtěla."

Věnovala jí široký úsměv a uznale pokývala hlavou. „Výborně, to ráda slyším. Neradujme se ale předčasně, ještě před sebou máme dlouhou cestu a spoustu práce. Ale je to další krok vpřed, a to je důležité," dodala jemně a naklonila hlavu na stranu. Děvče přikývlo a sklopilo hlavu, nedokázalo zabránit povzdechu. Bělovlasá žena pochopila, co se jí honí hlavou. „Neboj se," řekla jí šeptem a stiskla jí ruku, „už brzy bude všechno jinak. Ty i Bruno budete moci žít spolu a se všemi právy, které vám náleží. Nikdo s vámi už nebude zacházet tak, jako byste byli jen nějací podřadní tvorové. Budete volní, jak jsem vám slíbila. A ty víš, že nemám v povaze lhát."

Pousmála se a vzhlédla k ní. „Děkuji, má paní."

„Teď jdi. Odpočiň si, načerpej síly. Oslavujte. Blíží se nový den a s ním jsme o další krok blíž k začátku nové éry..."