,,Severusi. Severusi, vrať se..."

Černovlasý muž se jen velmi těžce pouštěl svých vzpomínek, jež mu okupovaly mysl a zamlžovaly vidění. Po spánku mu stékal čůrek ledového potu, když se mu zachvěla víčka a on otevřel své krví podlité oči. U dveří cosi zářilo. Pootočil hlavu tím směrem a překvapeně vydechl, když tam spatřil stát ženu, jež se na něj posmutněle usmívala.

,,Severusi," oslovila ho něžně a pomalu k němu vykročila, namodralá záře kolem ní úplně rozjasnila jeho potemnělou celu. ,,Severusi. Ty laskavý, loajální a odvážný muži. Co jsi to jen prováděl?"

Její rudé vlasy jí v hustých vlnách spadaly na prsa a ty jasné zelené oči mu na okamžik připomněly jeho Harryho. Bolestně zaúpěl a opřel se o stěnu. Jeho Harry. Tolik mu chyběl. ,,Lily," vydechl konečně stísněně její jméno, hrdlo mu svíral stesk. Posadila se vedle něj. ,,Co tady děláš?"

,,Přišla jsem za svým dlouholetým přítelem," odpověděla mu s úsměvem a propletla si prsty. ,,Chtěla jsem se s tebou setkat. Ale také si s tebou promluvit." Díval se na její ruce, lehce průhledné, ale přesto vypadala trochu jinak než bradavičtí duchové. Začínal trochu chápat, co se děje... ,,Ach, asi už jsi pochopil," řekla náhle. ,,Ano, Severusi, nemýlíš se. Opět se zvedá závoj. A mrtví jsou neklidní," přiznala mu trochu nervózně.

,,Co to znamená?" zeptal se jí pomalu a když na něj upřela své jasné oči, musel odvrátit zrak. Bylo to, jako kdyby mu viděla přímo do samotného nitra, i bez nitrozpytu. Byla to samozřejmě hloupost, ale i přesto měl pocit, že Lily nejen, že tuší, ale i všechno ví.

,,To znamená, že tě Harry s Eileen budou potřebovat," odpověděla mu něžně a pak si povzdechla. ,,Ach, Severusi, ty paličáku. Co jsi to jen prováděl? Vždyť oba dva moc dobře víme, že ty za tuhle situaci nejsi zodpovědný."

,,Co když ano? Jak si tím můžeš být tak jistá?"

Smutně se pousmála, jako kdyby věděla, co přesně je všechny čeká. Severusovi se to nelíbilo. ,,Zkrátka to vím."

,,A nemohla bys aspoň naznačit...?

Zavrtěla hlavou. ,,Bohužel ne. Jsem vázána slibem mlčenlivosti. Mrtví mají zůstat ve světě zemřelých a strážit tajemství věcí budoucích. Jedině o zimním slunovratu, kdy hranice mezi vaším světem a podsvětím na chvíli mizí, mohou mrtví navštívit své milované. A pak samozřejmě také v případech, kdy se zvedá závoj. Ovšem to je už jen mezi námi kouzelníky." Pak mu položila dlaň na paži, přestože její dotek nemohl cítit. Ale představil si ho. Jak kdysi dávno, před lety, kdy byli ještě nejlepší přátelé, jej držela za ruku, objímala jej, a její dotek byl něžný a jeho tíha příjemně hřála. ,,Budou tě potřebovat, Severusi. A nechci slyšet žádné námitky. Můj syn je bez tebe nešťastný. Musíš bojovat, Severusi. Nevzdávej se. To přece nemáš v povaze."

Nevesele se uchechtl. ,,Vždycky jsem se vzdával. Vždycky jsem utíkal."

,,V mládí možná. Každý jsme udělali nějaké chyby, Severusi. Ale ty jsi vždycky chránil Harryho a bojoval za něj. A já jsem ti vděčná za to, že jsi dával pozor na mého syna. Mockrát díky tobě vyvázl živý a zdravý z tolika nebezpečí," řekla něžně a uchopila jej za tváře, když sklopil pohled. Naléhavě se na něj zadívala. ,,James ti odpustil. Já jsem ti odpustila. Tak kdy už konečně odpustíš sám sobě? Jsi dobrý člověk, Severusi. Přestaň o sobě pochybovat, prosím. Nejsi zodpovědný za všechno na světě." Pak mu vtiskla na čelo jemný polibek. Severus zavřel oči a na okamžik měl pocit, jako kdyby skutečně cítil lehké pohlazení. Možná to byl jen poryv větru, jenž rozproudil jeho představivost. ,,Tak bojuj. Pro ně. Pro Harryho a pro Eileen." Pomalu se vzdalovala, vracela se zpátky do svého světa. ,,Bojuj, dokud ještě není pozdě..." Poslední zašeptání, poslední sbohem, Lily se Severusovi rozplynula před očima. Upíral zrak na místo, kde ještě před pár vteřinami stála. A v hrudi se mu rozprostřelo cosi, co se podobalo úlevě. Ale uvědomil si, že se Lily nestihl omluvit, upřímně, z očí do očí. A ani se nestačil rozloučit. Ten pocit mu totiž také našeptával, že to bylo nejspíše naposledy, co svou nejlepší přítelkyni viděl. Chtěl jí dát opravdové sbohem.

Ale zároveň měl tušení, že ona to všechno věděla.

,,Děkuji ti za všechno, Lily," zašeptal a přitiskl si prsty na ústa, zavíraje oči a věnuje vzpomínku Lily Evansové, tomu malému děvčátku, jež mu změnilo celý svět.

•••

Draco popadl svůj hrnek s nyní už studenou kávou a dopřál si dlouhý lok, než se zase unaveně zabral do lékařských spisů. Klidné období bylo pryč, vlastně by jej spíš překvapilo, kdyby nějakou dobu vydrželo. Ale před několika hodinami dostal od Kingsleyho zprávu, že na novém mrtvém místě dosud přežívají kouzelníci a čarodějky, jež potřebují okamžitou pomoc. A tak tu nyní měli spoustu nových pacientů, kteří byli zasaženi temnotou. Pár z nich již zemřelo, většina se ale ještě držela. Draca začínala opět pohlcovat zoufalost.

Když vstoupil do pokoje, v němž ležela Gabrielle Jonesová, neměl ani tušení, co všechno jej v následujících dnech bude čekat.

Přistoupil k lůžku světlovlasé ženy s popelavě šedivou tváří. I přesto však byla krásná. Draco vytáhl svou hůlku a mávl jí nad jejím nehybným tělem, aby zkontroloval její životní funkce, tak jako to míval ve zvyku každý den. Ale dnes se něco změnilo.

Zarazil ho její zrychlený srdeční tep. Její srdce bilo jako splašené. Draco se nad tím zamračil a chystal se z poličky vytáhnout lektvar na uklidnění, když vtom Gabrielle zalapala po dechu, vymrštila ruce do vzduchu a popadla Draca za klopy jeho bílého lékouzelnického hábitu. Draco sebou vylekaně trhnul a zjistil, že se dívá do strachem vykulených, krví podlitých očí Gabrielle. Zmateně pohybovala rozpraskanými suchými rty jako ryba na suchu a vypadalo to, že se zoufale snaží něco říct. Z úst se jí vydralo jen jakési skučení a neidentifikovatelné skřeky, z nichž se nedalo rozpoznat jediné slovo.

,,Gabrielle," vydechl překvapeně Draco a snažil se vyprostit z jejího sevření, ale na někoho tak hubeného a oslabeného neznámou nemocí měla překvapivou sílu a její železný stisk nepovolil. Přitáhla si jej k sobě blíž, až se málem dotýkali nosy. ,,Co se děje? Co mi chceš říct? Kdo za tím vším stojí? Kdo za to může?" naléhal, a ani si neuvědomil, jak zbytečná je jeho otázka. Na vlastní oči přece viděl, že Gabrielle ze sebe nedokáže vypravit jediné slovo.

Vtom se jí z očí začaly řinout slzy. Až po několika sekundách ale slzy zčernaly. Draco vypadal zděšeně. Bělmo jejích očí zčernalo také a modré duhovky v té černi až nepřirozeně zářily. Gabrielle se zalykala černými slzami a chrčela. Zabíjí ji to, problesklo Dracovi rychle hlavou. I přestože byl jako lékouzelník zvyklý na mnoho věcí, tohle bylo něco nepřirozeného, neznámého. Na tohle nebyl připravený. Mnoho věcí jím nedokázalo otřást, avšak tohle se k nim neřadilo. Zmítala jím panika a věděl, že Gabrielle musí nějak pomoct. Jenže jak, když neměl tušení, co se děje, co by měl udělat, a ona jej svírala tak pevně, že se nemohl ani pohnout?

,,Gabrielle, musíš mě pustit -"

V ten okamžik jako by se konečně zklidnila. Její stisk začal povolovat a přestože jí stále tekly slzy, už se ani netřásla. Jednu ruku mu položila na srdce a padla zpět do polštáře. ,,Stříbrná -" vyhrkla náhle, rychle, snad aby jí v tom nikdo nemohl zabránit, naprosto zřetelným a jasným hlasem, jaký okamžitě poznal. Zaradoval se - jenže pak její stisk povolil a ruka jí ochable spadla na hruď. Rty měla pootevřené, ze strachem vytřeštěných očí jí stekly poslední černé kapky a vsakovaly se do prostěradla.

Draco na ni několik sekund jen zaraženě zíral. Pak jako by si uvědomil, co se to právě stalo, a okamžitě sjel dvěma prsty k jejímu krku, snaže se nahmatat pravidelný puls. Nebyl tam - ani slabý, sotva postřehnutelný. Byl úplně mrtvý. ,,Ne, ne, ne!" vyhrkl a ze samého zoufalství ji začal resuscitovat, ačkoliv podvědomě tušil, že na to už je pozdě a Gabrielle není pomoci. Její tělo sebou lehce škubalo a hlava se zmítala ze strany na stranu, když jí Draco v pravidelném rytmu stlačoval hrudník a snažil se znovu rozpumpovat její srdce. Až po několika minutách marné snahy přestal.

Na okamžik zavřel oči a snažil se uklidnit. Zoufale si prohrábl své blonďaté vlasy a vnitřně řval. Tolik let se Gabrielle držela, tak dlouho byl její stav stabilizovaný. Tak co se změnilo? Jak to, že najednou...? Ale Smrt vám nikdy neřekne, kdy si pro vás přijde, kdy nastane ta chvíle, kdy se nitka přestřihne, kdy se přesype všechen písek a vy se přeplavíte na druhý břeh.

Věděl, že tu nemůže jen tak stát. Utíkal mu čas, musel začít něco dělat. Povzdechl si a navlhčeným kapesníkem setřel Gabrielle zbytky jejích černých slz. Pak ji něžně uchopil do náruče a opatrně ji položil na levitující nosítka, jež si přivolal. Uhladil jí vlasy a zatlačil jí oči. Ne, nevypadala, jako kdyby spala. Klid se nedostavil. Dracovi bylo jasné, že umírala v bolestech. A on sám sebe nedokázal ošidit. Věděl, že obraz umírající Gabrielle bude mít před očima už navždy, ať už se bude snažit si něco namlouvat.

Připadalo mu, že je svět kolem neobvykle tichý. Jako omámený vykročil z jejího pokoje, nosítka levitovala před ním, a zaznamenal, že dvě ošetřovatelky, jež běžely převléknout postel, zaječely. Ale on je ignoroval a jen se díval na Gabriellino bezvládné tělo.

Zpoza rohu se vynořil jeho kolega lékouzelník, Alexander Palmer. Když si všiml, kdo leží na nosítkách, zarazil se. Draco pomalu zavrtěl hlavou. ,,Stalo se něco hrozného," vydechl zničeně.

To ale ještě nevěděl, že tohle byl jen začátek před ohromnou bouří.

•••

Čekali jste, že Gabrielle umře?👀