Hřbitovem se rozlehlo hlasité prásknutí, když se na jeho druhém konci, u poněkud poničené kamenné zdi, po níž se plazily popínavé rostliny, objevili dva muži, oba dva oblečení v černém. Byli to Harry Snape a Draco Malfoy a přišli navštívit své přátele, jak si slíbili před několika týdny.

,,Je to zvláštní, i po tolika letech, nepřijde ti?" nadhodil tlumeným hlasem Draco a očima přejížděl náhrobky. Na některých byla vytesaná jména zřetelnější, na jiných zas až tolik ne. 

,,Jednatřicátého října to bylo dvaadvacet let," přikývl Harry, ,,a mně to pořád přijde jako včera, kdy jsem se s umírajícím Severusem po porážce Voldemorta a Grindelwalda vracel do hradu a na ošetřovně viděl jejich těla. Těla mých nejlepších přátel, které jsem nedokázal zachránit," prohlásil otupěle a mezi prsty pevněji sevřel stonky krvavě rudých růží. Když se píchl o trny a vytryskly mu kapky krve, ani to nevnímal. Zde, na hřbitově, tak blízko jim, to na něj všechno pokaždé dolehlo.

,,Nevyčítej si to," odvětil jemně Draco a dotkl se jeho paže, aby jej nasměroval k jejich hrobům.

Harry se na něj ohlédl a v zelených očích mu zářil smutek. ,,Ty si snad nevyčítáš Blaisovu smrt?" Pravda, tu si Draco vyčítal. Skutečně to byla jeho vina. Toho večera byl úplněk, McGonagallová musela jít pomoct bránit hrad. A Draco utekl ze svého úkrytu v Chroptící chýši. Na nádvoří našel svého otce, jenž se jej chystal zabít. Jenže pak se tam objevil Blaise, statečný a loajální Blaise, jenž byl ochoten pro svého nejlepšího přítele zemřít. A taky že zemřel. Skočil přímo před něj, do trajektorie letícího zeleného paprsku, jenž znamenal jistou a rychlou smrt. Blaise kvůli němu zemřel. Byla to jen jeho vina, protože kdyby se neukázal -

S Harrym o tom v minulosti mluvili mnohokrát. Právě Harry byl jeden z mála, jenž dokázal doopravdy pochopit, jak se Draco cítí. Sblížilo je to ještě víc než cokoliv jiného. Ale Draco si přál, aby to nebylo zapotřebí. Aby Blaise mohl žít a mohl být Scorpiusovým nejoblíbenějším kmotrem...

Draco honem potřásl hlavou, aby z mysli vytěsnil obraz mrtvého, nehybného Blaise, jenž před ním ležel jako hadrová panenka, vyhaslý a bez života. Polkl a po zádech mu přejel mráz. ,,Každá válka s sebou přináší oběti," řekl místo souhlasu tiše, protože Harry i bez toho, aniž by mu to řekl, věděl, že Draco má po letech stále výčitky. Ty nikdy nikam neodejdou. Ty s vámi zůstanou navždy, aby vám připomínaly vaše chyby a jedny z nejhorších chvil, jež se ve vašem životě udály. 

,,Já vím," odvětil pochmurně Harry a vytáhl si límec kabátu nahoru k bradě, ,,ale měl jsem to být já. Jestli měl někdo ten večer zemřít, tak jsem to měl být já. Ne Hermiona, Ron, Blaise, Ginny... ne Severus. Ale já."

,,Přestaň, Harry," okřikl ho rázně Draco. ,,Stalo se to a nemůžeme to změnit. Já vím, i já bych si přál, aby zůstali naživu a měli to, co my; rodinu, děti. Zasloužili by si to, všichni. Ale nejde to, Harry, a my musíme být vděční za to, co máme. A musíme tu být pro naše děti. Oni jsou naše budoucnost."

Harry se tiše uchechtl. ,,Bože, já tě nesnáším. Máš pravdu. Ale stejně... víš, že ty myšlenky prostě nevypneš. A já ten pocit nenávidím."

,,Já vím," zamumlal Draco a zastavil se, když se objevili před sedmi náhrobky, před nimiž bylo vyskládaných několik květin, tu a tam dokonce hořela malá svíčka.

,,Pamatuju si, co jsi mi řekl, tehdy na ošetřovně; je mi líto těch, co přežili, a co budou žít život plný utrpení. Je to... zvláštní. Ty máš Lenku a já mám Severuse. Máme děti. Myslíš, že za to, čím vším jsme si prošli... má tohle být naše vykoupení? Za to všechno, co jsme provedli... Zasloužíme si ho vůbec?" nadhodil Harry zamyšleně a očima se vpíjel do vytesaného jména na bílém náhrobku. Gwendolyn Jonesová. Navrchu všech květin byl položený nádherný květinový věneček. Harrymu se zalily oči slzami, když si vzpomněl na ty chvíle, kdy Lenka skoro každý den pletla věnečky a Gwen si je dávala do vlasů a pobíhala s nimi po Bradavicích. Jedenáctiletá Gwen Jonesová. Měla před sebou celý život.

,,Kdybychom si jej nezasloužili, tak bychom jej nedostali," odpověděl mu Draco a následoval jeho pohled. Pak si povzdechl. ,,Doufám, že si nevyčítáš i Gweninu smrt. Poněvadž to já jsem na ni zaútočil. Já jsem za to zodpovědný."

Harry se ušklíbl. ,,Budeme se předhánět v tom, čí je to vina?" Pak pokroutil hlavou. ,,Nechme toho." A klekl si k jejímu hrobu, pokládaje před něj dvě růže a -

,,Asfodel a pelyněk?" pozvedl obočí Draco, když si všiml dalších dvou rostlin. ,,Pročpak to?"

,,Myslel jsem, že z nás dvou jsi to byl ty, komu šly lektvary líp," ušklíbl se Harry. ,,Tu první hodinu lektvarů... na tu nikdy nezapomenu. Pamatuješ, jak se mě Severus neustále na něco ptal? Samozřejmě mi to došlo až o mnoho let později, jak už u mě bývá ve zvyku... ale narazil jsem na to jednou při četbě, když malá Eileen projevila první opravdový zájem o lektvary. Ta jeho otázka: ,,Co získám, když přidám rozdrcený kořen asfodelu k výluhu z pelyňku?" Dával mi tím najevo svou lítost. Nad smrtí mojí matky. Asfodel je druh lilie rostoucí na Pyrenejském poloostrově a pelyněk pro změnu označuje hluboký zármutek," vysvětlil mu. ,,Možná to je hloupé -"

,,Ne, ne," přerušil ho rychle zamyšlený Draco a mírně se usmál. ,,Líbí se mi to. Přijde mi to jako krásné gesto. Teď nemyslím jen tohle tvoje, ale i tehdy, to Severusovo. Ačkoliv, tím, jak to tehdy podal, nemohl nikdo poznat, že se ti nevysmívá, ale vyjadřuje ti lítost."

Harry kývl a prstem pohladil Gwenin náhrobek. ,,Ahoj, mi corazón," zašeptal jí. ,,Moc mi chybíš, Gwen. Promiň mi to." Přesunul se k hrobům Remuse a Nymfadory, Ginny a Blaise, a nakonec k Ronovi a Hermioně.

,,Všechno by bylo jiné, kdyby tu byli," povzdechl si Harry a myslel na ty chvíle strávené s nimi. S nimi se všemi. Vždycky mu byli oporou, objevili se pokaždé, když je potřeboval. Jenže teď, když by je potřeboval nejvíc, byli pryč. Chtěl, aby mohli jeho štěstí prožívat s ním. A aby on směl prožívat s nimi to jejich. 

,,Občas věci nedopadnou tak, jak si představujeme," hlesl tiše Draco a položil svému nejlepšímu příteli v povzbudivém gestu ruku na rameno a stiskl jej.

Harry přikývl a čelem se opřel o chladivý kamenný náhrobek, na němž bylo vytesáno jméno Rona Weasleyho, jeho nejlepšího přítele. Dlouhou dobu se Arthurovi a Molly nedokázal podívat do tváře, protože kvůli němu přišli o jedinou dceru a o nejmladšího syna. I přes všechny neshody, které Harry s Ronem měl, se k němu Ron vždycky vrátil. ,,Díky, že jste mi vždycky kryli záda," zašeptal a zavřel oči. Je mi to tolik líto.

,,Vždycky ti budeme krýt záda," ujistil ho Draco. Harry vstal a pevně blonďatého muže objal.

•••

Eileen seděla na studené podlaze v umývárně Ufňukané Uršuly a soustředěně odměřovala určitý počet mililitrů léčivé vody z krásnohůlsské kouzelné fontány. Mírně ztlumila oheň pod kotlíkem, v němž tiše bublala narůžovělá konzistence lektvaru. Byly asi čtyři hodiny ráno, mořská panna ve svém obraze dřímala a ani Uršulino kvílení nebylo tentokrát slyšet. Hrad byl až na pár duchů naprosto tichý a Eileen zde mohla nerušeně pracovat. Zjistila, že brzy nad ránem se soustředí nejlépe, i když měla naspané asi jen tři hodiny. Ve snu k ní sice nikdo nepromlouval, to ale neznamenalo, že se k ní Nová Budoucnost nedostala. Eileen z toho měla strach, neměla ráda, když o něčem neměla podrobný přehled a musela slepě tápat. Frustrovalo ji to. Kdyby alespoň byla schopná rozpoznat, že se někdo zlehka dotýká její mysli... Povzdechla si. Proč nemohla zdědit po Severusovi i jeho talent na nitrobranu? Nebyla v ní sice úplně marná, ale také to nebyl žádný zázrak. A jak by se jí teď hodilo, mít svou mysl pořádně pod kontrolou!

,,Jak to, že nespíš?"

Tmavovlasé děvče sebou trhlo a málem vylilo trochu léčivé vody na podlahu, když se umývárnou naprosto zřetelně rozlehl známý chlapecký hlas. Oddechla si, když zvedla hlavu a ve stínech spatřila přicházejícího Alexe s rozcuchanými vlasy a čilým pohledem. I takhle brzy po ránu.

,,Vyděsil jsi mě," vyčetla mu a on se pousmál. Jakmile k ní došel a posadil se naproti ní, odpověděla mu: ,,Už jsem nemohla spát. A navíc, na vaření tohohle lektvaru je teď správná doba. Všechno musí být přesné do posledního detailu, do poslední vteřinky. Jinak by taky nemusel vůbec zabrat. Ale co ty, že jsi tu? U mě je tohle už normální. Ale nejsem zvyklá, že by byl kromě mě ještě někdo vzhůru."

Alex si prohrábl své světlé vlasy a Eileen na něj záměrně nezírala a soustředila se na pečlivé míchání lektvaru. ,,No, včera jsem měl rande se Serafinou, ale Scorpius řekl, ať už si na schůzky vybereme jiné místo než náš pokoj, jinak že by si už mohl zřídit muzeum podprsenek. To jsou jeho slova," zvedl ruce v obranném gestu, když se na něj Eileen tázavě zadívala. Neřekla na to nic, ale uměla si to dokonale představit; Serafinka zřejmě zapomíná podprsenky na pokoji Alexe a Scorpiuse, aby se měl její milý z čeho radovat, nebo aby na ni nezapomněl, když není s ním... Potřásla hlavou. Nechtěla na to myslet a nechtěla nad tím vůbec přemýšlet. ,,To je jedno. Prostě jsme se tak trochu zapomněli pod Astronomickou věží, takže to byl docela zázrak, že na nás nikdo nepřišel. Probudili jsme se teprve před chvílí. Ona šla do havraspárské věže a já měl namířeno do pokoje, trochu se dospat, ale pak jsem procházel kolem umývárny a slyšel jsem tě tu. Ten plášť by se mi docela hodil," zazubil se a ukázal na neviditelný plášť, jenž jí půjčil Scorpius. Přestože s sebou měla i Pobertův plánek, jenž ležel rozevřený na plášti, nebylo na škodu být neviditelná, když se po večerce plížila školou.

,,Slyšel jsi mě?" podivila se Eileen. ,,Ani nepoužívám Ševelissimo, protože si říkám, že přece nemůžu dělat žádný hluk, když tu jsem sama..."

,,No, kdo by šel kolem a nesoustředil by se na to, tak by tě nejspíš nenašel, protože hluk děláš skutečně minimální," ujišťoval ji. ,,Občas něco cinkne, zabublá... nejspíš jsem tě tu chtěl najít a zastavit se, takže jsem se na ty zvuky zaměřoval."

Eileen se nenápadně usmála a přihodila trochu ženšenu. Pak vzala do ruky odměrku, v níž už měla odměřenou léčivou vodu, a za pravidelného míchání po směru hodinových ručiček ji začala do kotlíku pomalu přelévat. Alex ji u toho pozorně sledoval, zkoumal výraz její tváře a musel se nad ním usmívat, když viděl, jak se soustředí. ,,Je to fascinující, pozorovat tě při práci," vydechl potichu, jako by se bál, že by mohl narušit tu atmosféru, která zde panovala. Nad lektvarem se objevil slabý kouř, jenž stoupal vzhůru v charakteristických spirálách. ,,Je to úžasné. Vážně jsme ti s Beatrice moc vděční, za to, co pro nás děláš."

,,Dělám to ráda," ujistila ho s úsměvem a odložila prázdnou odměrku pryč. Barva lektvaru nabrala zlatavého odstínu a hladina se mírně třpytila. ,,Otázkou je, zda to vůbec bude k něčemu. Z toho mám největší strach." Než ji Alex stihl začít ujišťovat, vyhrkla: ,,Měla jsem další vidinu. Pokud se to teda tak dá nazývat." Ani si nebyla jistá, proč se s tím svěřila právě Alexovi. Ale věřila mu. Věděla, že s ním o tom může bez zábran mluvit. A bylo to pro ni o něco jednodušší, než mluvit o tom třeba s Beou nebo se Scorpiusem. Vždycky to byl Alex, kdo se o ni opravdu staral, kdo se zajímal, ujišťoval se, že je v pořádku. Jak jsem mohla být tak slepá? ptala se náhle sama sebe Eileen. Vždycky mu na mě tolik záleželo. Jenže teď už bylo pozdě. Teď měl Serafinu a ona měla Rafaela.

Alex se znepokojeně zamračil. ,,Myslel jsem, že už to přestalo. Chci říct, takovou dobu nic, a najednou..."

,,No právě," přikývla nešťastně. ,,To mi dělá trochu starosti."

,,Co jsi viděla?" vyptával se.

Na okamžik zavřela oči, aby se do své vize mohla zase o trochu hlouběji ponořit. Objevila se už před několika hodinami a dosud o ní s nikým nemluvila. Ale pořád ji viděla docela jasně. ,,Zase takové útržky. Slepé oči, spoustu krve, vlčí dítě. Zřejmě další mrtvé místo."

,,Měla bys o tom zase říct Harrymu," poradil jí Alex a starostlivě si ji prohlížel.

Přikývla a povzdechla si, než se chopila nožíku a začala krájet kořínky baldryánu. ,,Já vím. Ty naše starosti snad nikdy neskončí."