Když uličkou mezi truchlícími pomalým krokem přinášeli rakev, Eileen sjela prsty po Scorpiusově paži a stiskla mu ruku. Celou dobu statečně upíral pohled před sebe, ale nyní se mu roztřásla brada nad těžce zadržovanými slzami, jež se mu nahromadily v koutcích očí. Draco s Lenkou stáli vedle nich a objímali se a po Eileenině druhém boku byl Harry, s hlavou skloněnou. Jakmile rakev donesli na vyvýšený stupínek, řady truchlících se tiše posadily na židle. Jediný Draco se od nich odpojil a přistoupil k rakvi své matky, aby pronesl poslední slova na rozloučenou. Scorpius popotáhl a Lenka jej něžně chytila za druhou ruku, kapesníčkem si otírajíc vlhké oči. Ještě, než Draco začal mluvit, nahmatal na hrudi řetízek s přívěskem, malým růžovým kamínkem s fialovými žilkami. Byl to ten samý, jenž mu před lety dala Lenka. Těsně po tom ji poprvé políbil.

Odkašlal si, aby si pročistil hrdlo a byl lépe slyšet. ,,Je lepší nedávat najevo zranitelná místa a slabosti skrývat za kamennou masku. To mě v dětství učil můj otec. Ale nejen mne, tahle slova vštěpovali do hlavy i mé matce," začal Draco a byť se chvěl, jeho hlas byl pevný. ,,Merlin ví, jak se s tím tehdy poprala ona. Důležité je, jak jsem se s tím popral já. Nebo spíš - nepopral. Nebýt mé matky, slepě, hloupě a bojácně bych kráčel v šlépějích svého zbabělého otce, který tvrdil, že pro nás dělá to nejlepší, ale ve skutečnosti nás vedl do záhuby. Byla to právě má matka, která, ač byla skryta ve stínu a pro otce byla jen manželkou, která nemá právo na svůj názor, prozřela a poznala, že po boku lorda Voldemorta nás čeká život plný nejistoty, strachu a utrpení, život, který nestojí za to žít." I po tolika letech sebou při jménu černokněžníka několik lidí vyděšeně trhlo.

,,Až s otcovým zatčením a trestem, jaký si pro mne Temný pán připravil, jsem začal mít pochybnosti. Teprve tehdy jsem pochopil, že stát se Smrtijedem není cesta, kterou bych se chtěl vydat. Tehdy jsem si uvědomil, že to všechno, po čem toužím, co chci," na okamžik spočinul pohledem na své manželce, na svém synovi a na svém příteli, ,,je na druhé straně strachu. A že jestli po tom opravdu prahnu, musím za to bojovat a nevzdávat to. Je to zvláštní. Možná se člověk opravdu učí bolestí. Možná mu musí být nejdříve ublíženo, aby se změnil. Protože teprve poté, co jsem jen s notnou dávkou štěstí a milosrdenství lorda Voldemorta," ušklíbl se cynicky, ,,vyvázl ze spárů Fenrira Šedohřbeta, jsem pochopil, že je to má matka, kdo má pravdu. Sama nikdy nevstoupila mezi Smrtijedy a moje Zasvěcení neschvalovala. Tehdy jsem pochopil proč a uvědomil jsem si, že vždycky byla mnohem chytřejší a bystřejší než ostatní. Nebýt mé matky, skončil bych stejně jako můj otec. Zbabělec, co se plazí před Temným pánem, drží hubu a krok a i přes to všechno nakonec stejně skončí mrtvý. Kdyby mne nezachránila, nikdy bych nemohl žít tenhle život. Kdyby nebylo jí, nestál bych tu. A i kdybych třeba nějakým zázrakem přežil a vyhnul se Azkabanu, nikdy bych se na sebe nedokázal podívat do zrcadla. To ona mne dovedla zpět na tu správnou cestu. To ona mě naučila, že nikdy není pozdě začít znovu. Že i když člověk udělá chyby, pořád je - sám sebe - může napravit. Díky ní jsem si uvědomil, že ten, kdo v temnotě hledá trochu naděje, není slabý. Naučila mě toho tolik. Nebýt jí, můj život by byl zbytečný a postrádal by smysl. Ale díky ní jsem se mohl stát lepším člověkem. Doufám, že alespoň za jednoho muže z naší rodiny se nemusela stydět," pousmál se trochu posmutněle a vzal mezi prsty stonky dvou sněhově bílých narcisů.

,,Doufám, že tohle všechno ví. Jak moc důležitá byla. Jak moc jsem jí vděčný a jak moc jsem ji miloval. Přál bych si, aby svět věděl, jak úžasnou, silnou a laskavou ženou byla. Mluvit o ní v minulém čase je pro mě příšerné. Je to moje matka. A o matku nechceme přijít nikdo." Na okamžik se odmlčel, aby zahnal slzy. Několik lidí v davu už popotahovalo, a kdosi se dokonce hlasitě vysmrkal. ,,Byla výjimečná. Vždycky jsem ji obdivoval. Že se po tolika letech nakonec dokázala vzepřít otci. A že i přes jeho směšnou výchovu ze mě dokázala udělat muže, který za něco stojí." Draco hrdě zvedl hlavu a pousmál se. ,,Možná nezachránila celý svět. Ale zachránila ten můj. Zničenému klukovi, jemuž se život rozpadal pod rukama, dokázala dát naději, lásku, sílu a schopnost vstát a pokračovat dál." Otočil se k lidem zády a něžně položil dva bílé narcisy na víko rakve. Pak na ni položil ruku a pod prsty ucítil pevné dřevo. ,,Díky, mami," zašeptal jí. ,,Řekl bych toho víc, ale... snad jsi to všechno věděla. Mám to všechno na srdci, ale... možná bude lepší, když už si ten zbytek necháme pro sebe, co myslíš?" pousmál se. ,,Tohle je jen naše. Nikdy na tebe nezapomenu. Budeš nám tu chybět," hlesl, potlačil vzlyk a dlaní si otřel oči. Potom se vydal zpět k první řadě a posadil se na židli vedle Lenky, jež jej něžně objala kolem ramen a políbila ho na tvář.

Chvíli bylo ticho. Jako kdyby tohle měla být poslední slova o Narcisse Malfoyové. Eileen tiskla ruku Scorpiusovi, jenž předtím přikyvoval na důraz Dracových slov, a nad některými pasážemi se i smutně usmíval. Ela vedle sebe zaznamenala pohyb. Byl to Harry, který vstával, a sebevědomým krokem zamířil k rakvi, u níž stál předtím Draco. Vyprovázelo jej pár užaslých pohledů, ale on je nebral na vědomí.

Než začal mluvit, věnoval pohled právě Dracovi. V hlavě si připomínal, co všechno chce, co musí říct. ,,Je to paradox, ale neštěstí má v povaze lidi stmelovat. Je to zvláštní, když se nad tím tak zamyslíte. Když o mně byla vyřčena věštba, zhroutil se mi celý svět. Ale zároveň jsem díky ní našel lásku, skvělé přátele, přičemž dva z nich sedí zde," usmál se na Lenku s Dracem, než přesunul pohled na Eileen, ,,a v neposlední řadě i dceru. Ale tohle není o mně. Dnešní den patří Narcisse Malfoyové, kterou bych, nebýt té věštby, nikdy nedostal možnost poznat. Přiznám se otevřeně - často chybuji a soudím lidi podle prvního dojmu. I u Narcissy to tak bylo, a nejsem na to pyšný. Ale i ona je, stejně jako můj manžel i nejlepší přítel, důkazem, že lidé mají právo chybovat, a mají právo ty chyby napravovat.

Neznal jsem ji tak dobře jako můj manžel Severus. Správně by tu místo mne měl stát on a vyprávět vám o té úžasné ženě, která by pro záchranu a bezpečí svého syna udělala cokoli, kdyby to znamenalo, že mu nebude nic hrozit," pousmál se, když si uvědomil, že citoval jeho slova o ní. ,,Ale bohužel, místo toho to musím být já, kdo se bude ze všech sil snažit se alespoň trochu vyrovnat Severusovi, který je na rozdíl ode mě přirozený řečník, a neudělat mu ostudu, a se vší láskou a důstojností uctít Narcissinu památku, protože si to zaslouží." Eileen se skrz slzy usmála a zaslechla, jak Lenka tiše smrká do kapesníčku.

,,Severus a Narcissa se znali mnoho let, ale opravdovými přáteli se stali až tehdy, kdy jejího muže zavřeli do Azkabanu. Jak jsem řekl, neštěstí lidi stmeluje. Jejich přátelství bylo pevné a čisté a také si prošlo několika zkouškami. Narcissa byla jedním z nebližších lidí v jeho životě. Rád trávil čas v její přítomnosti a byla to vždycky ona, na niž se s čímkoliv obrátil jako první. Pamatuji si slova, která mi řekl po její smrti, když vzpomínal na její památku: válka lidi vždycky poznamená. Ale také ti ukáže, jací jsou doopravdy. A to měl zatracenou pravdu, ostatně jako vždycky," usmál se posmutněle a litoval, že tu v tento den Severus nemůže být a nemá tu možnost rozloučit se se svou dlouholetou přítelkyní. Zasloužil by si to. ,,Dracova slova mohu jen potvrdit. Byla to úžasná, silná a statečná žena. Zaslouží si obdiv za to, že se dokázala vzepřít a po tolika letech se postavit na vlastní nohy, ačkoliv věděla, že její budoucnost je zatraceně nejistá. Svým přátelům byla oddaná, pro každého měla vlídného slova a její nekonfliktní a laskavá povaha naprosto vyhovovala našim dětem, které se pokaždé hrnuly do její láskyplné náruče. Myslím, že teď mohu s klidem mluvit za Eileen i za Scorpiuse, když řeknu, že pro ně byla úžasnou babičkou." Při jeho slovech obě děti se slzami v očích přikývly a vzpomínaly na ty útržky chvil z dětství, jež trávily s milovanou babičkou. ,,Není to fér, že se dnes musíme loučit zrovna s ní. Zasloužila si toho mnohem víc." Zasloužila by si tu Severuse. Harry cítil, jak se mu do očí hrnou slzy, a tak je rychle potlačil. I on položil na víko rakve dva narcisy, než se s Narcissou tiše rozloučil a pak se vrátil zpátky na své místo. Než se ale stihl posadit, Draco vstal, dojatě mu tiskl ruce a pak jej pevně objal.

Všichni věnovali minutu ticha památce té úžasné ženy. Potom zástupy truchlících vstaly a každý z nich položil na rakev dva sněhově bílé narcisy. Každý věnoval rodině Malfoyových pár povzbudivých slov a popřál jim upřímnou soustrast. Většina z nich se poté odpojila, a tak zde zůstala jen rodina a jejich nejbližší. 

Harry od nich poodešel kousek stranou. Chtěl jim dát prostor a možnost, aby se všichni tři mohli s Narcissou poklidně a v soukromí rozloučit. Draco si k sobě ale záhy zavolal Eileen, protože i pro ni byla jeho matka babičkou, protože žádnou jinou neměla. Ela se trochu zdráhala, ale Draco k ní došel, vzal ji za ruku a dovedl ji k Lence a Scorpiusovi. Když ji objal, přitiskla se k němu a Lenka ji objala z druhé strany. Harry se usmál na jejich záda a pak začal ve skupince stávajících lidí hledat kštici modrých vlasů. Když ji našel, i s jedním černým pramenem na znamení smutku, rychlým krokem se vydal k Teddymu Lupinovi.

Když si jej syn Remuse a Nymfadory Lupinových všiml, trochu smutně se na něj usmál. ,,Ahoj, Harry. Tvrdíš, že nejsi přirozený řečník, a přitom to všechno, co jsi řekl, bylo moc krásné a procítěné. Jak to všechno zvládáš?" zeptal se jej starostlivě, ale Harry nyní nechtěl mluvit o sobě a o svých pocitech. Vzal Teddyho kolem ramen a odvedl ho od hloučku kousek stranou.

,,Díky, Teddy, ale o tomhle teď mluvit nechci. Přišel jsem za tebou z jiného důvodu. Potřebuji s tebou něco probrat," svěřil se mu a pro jistotu ztlumil hlas. Zdálo se, že okamžitě zaujal jeho pozornost, protože se k němu mladík zvědavě naklonil. 

,,Ale jistě. O co jde?"

Harry se zhluboka nadechl. Přemýšlel o tom už několik dní. A zřejmě to byla jejich jediná a možná i poslední možnost. ,,Jde o Severuse," přiznal se mu a odhodlaně se mu zadíval do očí. ,,Potřebuji tvou pomoc. Oba dva - a i všichni lidé se zdravým rozumem - víme, že Severuse odsoudili neprávem, že on v Azkabanu nemá co dělat, protože za nic z toho, co se děje, není zodpovědný. Jenže ve Starostolci evidentně sedí jeden idiot vedle druhého. Vím, že Severuse neomilostní, to už jsem pochopil. Protože jak by mohli přiznat, že udělali chybu? Ne, klidně jej tam nechají, dokud jej tam úplně nezničí. A to nemůžu dopustit. A ty," položil mu ruce na ramena a stiskl je, ,,jsi jediný, kterému můžu věřit. Jediný, který mi může pomoct. Potřebuju tě, Teddy."

Teddy měl tušení, kam tím vším Harry míří. Ucítil, jak se mu zkroutil žaludek. A i přes určitou předtuchu se jej opatrně zeptal: ,,Huh, dobře? Harry... co přesně po mně chceš? Co přesně máš na mysli?"

Když mu odpovídal, jeho hlas byl pevný, silný a neochvějný, za svými slovy si stál a hodlal je přeměnit v činy - ať už s Teddym, nebo bez něj. ,,Chci dostat Severuse z Azkabanu."