Eileen se na svou kolej dostala až pozdě v noci, jelikož zůstala s Harrym, dokud neusnul. Čas vyplnili povídáním o Severusovi, o tom, jak jim chybí, a jejich společné vzpomínky jim pomáhaly ulevit od sdíleného smutku. Mluvili o Eileeniných schopnostech, ale také mlčeli, a to mlčení bylo příjemné. Seděli u krbu, v němž praskal oheň, Harry byl v křesle a unavenýma očima zíral do plamenů, podobně jako Eileen, která se na pár hodin zabydlela na pohovce a pažemi si tiskla kolena k hrudi. V minutách ticha se jí vybavily dávné večery, kdy ležela zachumlaná pod dekou ve své posteli a dokola se ujišťovala pobaveného Harryho, jestli pod její postelí skutečně nejsou žádné příšery. Pokaždé ji rozptýlil pohádkou. A ona pokaždé odplula do říše snů. Jenže už dávno nebyla malá holka, jejíž strachy a problémy by rozehnal milující táta a sbírka příběhů. 

Když nečekaně usnul, přikryla ho dekou a po špičkách se vytratila na chodbu, míříc do své kolejní místnosti. Nijak ji nepřekvapilo, že společenka byla prázdná, a tak rovnou zamířila do pokoje, který sdílela s Beatrice. Byla si jistá, že její nejlepší kamarádka už bude spát, a proto se chovala tiše jako myška. Když k ní ale dolehlo tiché, ale zřetelné: ,,Už jsem si myslela, že nepřijdeš!" leknutím nadskočila a ukopla si palec o nohu postele. S hlasitým klením se svalila na matraci a držela se za nohu, zatímco se Jonesová smála. ,,Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit."

,,Asi nemám čisté svědomí, jak se říká," zašklebila se Eileen a zahýbala prsty u nohy, když byla bolest už zase o trochu víc snesitelnější.

,,A divíš se? Když se plížíš po půlnoci hradem, když už je dávno po večerce!" dobírala si ji Beatrice, a Elu velmi potěšilo,- a i trochu překvapilo - když si uvědomila, že v jejím hlase slyší opravdový úsměv a nefalšovanou radost, jakou nezaslechla už nějakou dobu.

,,A co to, že ty ještě nespíš?" vyptávala se na oplátku ona a vytáhla si zpoza polštáře své pyžamo. Zaslechla zašustění pokrývky a tiché zavrzání matrace, jak se Beatrice přetočila na záda, a jen matně zaznamenala její temnou siluetu. Beatrice byla vlastně ráda, že je tu taková tma, protože takhle Ela nemohla vidět její spokojený úsměv, za který by si ji určitě dobírala. Cestou z ošetřovny totiž potkala profesora Trocara, který se jí starostlivě přeptal na její zdraví - ještě stále na něm bylo vidět, že si dělá výčitky svědomí a že si svůj čin ještě příliš neodpustil. Když mu odpověděla, že je v naprostém pořádku, vypadlo z něj, jestli by k němu nechtěla zajít na šálek čaje. Svou otázkou ji vyvedl z míry natolik, že samým překvapením vyhrkla, že dnes to bohužel nepůjde, že už je domluvená na programu se Scorpiusem Malfoyem. Jakmile ta slova ale vypustila z úst, měla chuť si vlepit pár pohlavků. Ona ho přece nechtěla odmítnout!! Trocar ji ujistil, že to chápe, že to byl vlastně jen takový spontánní nápad, ale Beatrice si usmyslela, že až - pokud - jí příště nabídne pozvání, už jej neodmítne. Jednak mu chtěla dokázat, že mu nic nevyčítá, a druhak... no, byl to příjemný mladý muž. Tedy, mladý... vzhledově ano. Přikázala si, že o jeho nabídce nesmí nikomu říct, protože už slyšela varovné poznámky svých přátel, že je to jejich profesor a navíc upír, kdo ví, co může mít za lubem... Jenže Beatrice mu věřila. 

Na okamžik se zasnila a zapomněla, že se jí kamarádka na něco ptala. Teprve když uslyšela Elinu tichou otázku, jestli spí, vyrvala samu sebe ze spárů snů a přinutila se k odpovědi. ,,Čekala jsem na tebe, abych s tebou mohla něco probrat," prozradila jí trochu tajemně, čímž si okamžitě získala její pozornost. Eileen rychle vklouzla do pyžama, usadila se na posteli do tureckého sedu a zatvářila se zvědavě. Z nočního stolku sebrala svou hůlku a s tichým Lumos ji rozžnula. 

Beatrice překvapeně zamrkala, když jí tvář ozářilo jasně modré světlo z hůlky. ,,Tak povídej!" pobídla ji vzrušeně Eileen a netrpělivě se zavrtěla. Druhá tmavovlasá dívka se nad její nedočkavostí musela zasmát.

,,Tak dobře. Sedíš? Samozřejmě," odpověděla si vzápětí a sama se také posadila. Otevřela šuplíček ve svém nočním stolku a vytáhla z něj dva předměty - malou fialovou mošničku a skleněnou lahvičku. Eileen mocně zalapala po dechu, protože obě věci velice dobře znala. Vstala z postele a přešla ke kamarádce blíž, aby si věci mohla prohlédnout zblízka a ujistit se, že se jí to nezdá.

,,Beatrice," vydechla zajíkavě a prsty posvátně přejela po hebké látce mošničky, která dle všeho uvnitř ukrývala léčivé listy z hadího stromu. ,,Ale to přece... jak je to možné? Tvrdila jsi, že -"

,,Možná jsem trochu zalhala, pro vyšší dobro," odpověděla jí váhavě Beatrice. Popravdě, na své lhaní nebyla příliš pyšná, ale Minerva McGonagallová vypadala tak přísně, že ji v tu chvíli nenapadlo nic jiného, než profesorům říct, že kouzelné předměty ztratila. A proč že jim neřekla pravdu? ,,Promiň, Eileen, já jsem musela. Bála jsem se, že by mi je vzali, a po tom všem, co nás to stálo, jsem netoužila po tom, aby to dopadlo takhle. Ty předměty musí být využity k tomu účelu, jaký jsme původně zamýšlely, protože jinak bylo všechno zbytečné," vysvětlovala jí.

Eileen se ale k jejímu překvapení usmívala. ,,Já ti to nevyčítám, Bee, ty předměty jsou pro tvou maminku, takže tohle bylo na tobě. Ale u Merlina, tos mi to nemohla říct alespoň na ošetřovně?! Byla jsem zklamaná z toho, že všechno bylo marné, když jsme ty věci ztratily! Tohle je úžasné!"

,,Ano, já vím," souhlasila s ní Beatrice úlevně. Byla ráda za to, že ji její kamarádka chápe a není na ni za to naštvaná. ,,Ale i když tady ty předměty jsou, pořád mám trochu problém tomu uvěřit. Ano, já vím, že se s kouzly a s magií setkáváme každý den, ale tohle... tohle je něco jiného. Něco vyššího, důležitějšího, výjimečnějšího. Tohle je naděje, Eileen. A já ji nemohu zahodit," řekla pevným hlasem a podívala se na zelenookou tmavovlásku.

Ela chápavě přikývla a vzala svou kamarádku za ruku. ,,Slibuju, že udělám vše, co bude v mých silách, abych ti pomohla," přísahala. ,,Tím, že tu táta není, bude jednodušší sehnat přísady do lektvaru. Ale budeme muset být opatrné a všechno pořádně promyslet. Protože té vody není mnoho a nevíme, kolik jí budeme pokračovat. Ale hned zítra ráno se pustím do seznamu přísad, které by spolu mohly harmonizovat, aby se to nezměnilo v katastrofu."

•••

Druhý den ráno byla už Beatrice pryč, Eileen po ní našla jen vzorně ustlanou postel. Pokrčila nad tím rameny, o svém ranním programu jí Bea nic neříkala, a asi to ani nebylo nic důležitého. Oblékla se tedy do své školní uniformy, upravila se a vyčistila si zuby, než zamířila do společenské místnosti, kde doufala, že se střetne s Alexem, nebo alespoň se Scorpiusem. 

Mladý Malfoy tam skutečně byl, a vypadal docela nevrle. ,,No konečně!" zvolal, když uviděl Elu přicházet. ,,Úplně jsem zapomněl, že máme dnes po ránu schůzi s primusy a ostatními prefekty ohledně toho plesu. Vybrali si fakt skvělý načasování, když je člověk nevyspalej a hladovej," stěžoval si nabručeně. ,,Beatrice se kolem mě už prohnala a zasyčela na mě, že jestli přijdu pozdě, tak ať si ji nepřeju. Bere to fakt děsně vážně, s tímhle to dotáhne až na primusku, protože je stejně jako ti dva havraspárští úplnej magor." Zaťukal si na čelo a zašklebil se. ,,Každopádně už musím letět, nebo mě stáhne z kůže jak hada. Mimochodem, Lexi ještě spinká, zase má za sebou docela těžkou noc. Nepočkala bys na něj? Určitě by mu to udělalo radost." A než mu stihla Eileen odpovědět, nebo alespoň popřát dobré ráno, - protože se Scorpiusem se jeden ke slovu opravdu nedostal - už byl zase pryč. Eileen to osobně docela překvapilo, protože Scorpius byl spíš schopný ještě jako naschvál přijít na schůzku pozdě, prostě jen tak, z principu, aby Beu naštval. To on totiž dělal moc rád.

Ela si sice nebyla jistá, jestli je dobrý nápad tu na Alexe čekat, protože stále trochu tápala v tom, jak to nyní spolu mají. Posledních pár dní spolu spíš nemluvili, než mluvili, a teprve situace, do níž se dvojčata Jonesova dostala, je vrátila alespoň na chvíli zase do starých kolejí. Ale jak to mezi sebou budou mít nyní? Koneckonců, Alex měl teď přece přítelkyni. Bude logické, jestli bude hledat útěchu spíš u ní, než u své kamarádky. Protože Eileen byla jenom kamarádka, a teď musela znovu přemýšlet nad tím, kde Scorpius tehdy sakra vzal to, že je do ní Alex zamilovaný. Protože najít si přítelkyni mu nyní očividně nedělalo takový problém. Eileen nechtěla znít zahořkle, nevyčítala mu to, přála si, aby byl šťastný - ale něco v ní, nějaký žárlivý osten bodal a prodíral se navrch...

,,Eileen? Uhm, jestli čekáš na Scorpiuse, tak ten už šel..." Upřímně - ten jeho unavený a mdlý hlas ji vyděsil. Jako by to ani nebyl Alex. Jakmile se před ní zastavil a tázavě si ji prohlížel, zadívala se mu do tváře - do popelavě šedé tváře zmuchlané od spánku, prázdné skelné oči měl podlité krví a pod očima se mu rýsovaly temné kruhy. Srdce jí vynechalo úder dva a hrdlo se jí stáhlo. Tenhle pohled na Alexe Jonese ji ničil.

,,Ne, čekám tu na tebe," vysvětlila mu jemně a zatoužila ho obejmout. A vlastně proč ne? Váhavě rozevřela náruč, dávala Alexovi možnost ucouvnout a dát jí tak najevo, že s tímhle nesouhlasí - ale to neudělal. A tak jej objala. Opatrně, lehce, jako by byl křehká panenka z porcelánu. ,,Nechceš jít raději na ošetřovnu a z dnešních hodin se omluvit? Jsem si jistá, že táta bude mít zásoby bezesného spánku..."

,,To je dobrý. Díky, Eileen," zahuhlal jí do ramene a krátce ji stiskl v objetí, než ji pustil a poodstoupil, uhýbaje pohledem. Jako by se bál, že kdyby si dovolil chovat k ní nějaké city, kdyby dal najevo, že je pro něj důležitá, tak by mu odešla stejně jako Beatrice. A to opravdu nechtěl. ,,No, tak... půjdeme?" zeptal se, aby řeč nestála, a být tady a zírat jeden na druhého mu připadalo hloupé. Chůze byla alespoň nějaká činnost.

,,Samozřejmě," souhlasila, a tak se společně vydali ven ze společenské místnosti do Zmijozelu, kroky směřovali směrem k Velké síni. Eileen svého kamaráda poočku pozorovala a říkala si, jak je to nápadné... ale nemohla si pomoct. Alex rozhodně nebyl v pořádku. A ona měla strach, že sebou ten kluk každou chvíli praští o zem. ,,Je mi to hrozně líto, Axi," vyhrkla najednou. Věděla, že lítost mu nepomůže, ale potřebovala mu dát najevo, že jej opravdu lituje a soucítí s ním. ,,Mrzí mě to. Kdybych ti mohla jakkoliv pomoct... alespoň ten bezesný spánek ti seženu, dobře? Je to to nejmenší, co můžu udělat. Vrátit sestře vzpomínky na tebe bohužel nedokážu..." špitla.

Alex už byl za ty dny tak vyčerpaný, že neměl ani sílu na slzy. A tak jen přikývl a popotáhl. ,,Hlavní je, že je šťastná," řekl mdle a pokusil se o úsměv, který spíš vypadal jako nějaká velmi ubohá napodobenina. ,,Včera jsem ji viděl, jak jde z ošetřovny. Zastavili se s Trocarem na kus řeči. Kdybys ji viděla... jak byla veselá. Úplně zářila." Nevesele se uchechtl. ,,Dokonce i ten učitel k ní má blíž než já. Já jsem pro ni úplný cizinec."

Eileen bolelo poslouchat jeho slova. Odkapávala z nich zášť, hořkost, ale i jakési smíření s tím, že věci jsou takové, jaké jsou, a není v jeho silách je nějak změnit. A to jej zřejmě ubíjelo, probouzelo v něm apatii. Bude se celý život jen zdálky dívat, jak si Beatrice plní své sny, zakládá rodinu, jak je šťastná. A on toho všeho už nebude součástí. Nebude strýčkem pro její děti. Nebude jí moci být oporou, když si bude procházet těžkým obdobím. Nebude moci všem říkat, že tahle úžasná mladá žena je jeho sestra.

Tmavovlasá dívka ho chytila za ruku. Věděla, že by nejspíš neměla - ale tohle bylo laskavé, čisté gesto. Musela mu dát najevo, že je tu s ním. ,,Já vím, že to bolí," zašeptala, ,,a vím, že si nejspíš myslíš, že je nyní už všechno ztraceno. Ale není, Alexi. Musíš o ni bojovat. Musíš jí o všem vyprávět, o tom, kdo pro ni jsi, jak moc pro ni znamenáš, co všechno jste spolu prožili. A začít budovat od znova. Tvořit si nové vzpomínky. Nesmíš to vzdát, ano? Je to tvoje sestra. A ona tě potřebuje," zdůraznila mu. Stiskla mu ruku a naléhavě se podívala do jeho tváře. ,,Tak to nevzdávej."