Eileen probudil chlad. Zjistila, že leží na tvrdé ledové zemi a okolo ní proudí studený vítr. Otřásla se a přitáhla si potrhaný plášť blíže k tělu. Krátce zamrkala, a když zjistila, že hledí na široké kameny, rychle se posadila, až se jí zamotala hlava.

Stonehenge. Byla ve Stonehenge.

,,Takže to nebyl sen?" zamumlala si pro sebe, a pak začala rychle hledat svou hůlku. Naštěstí ji ale našla ležet v trávě hned blízko ní. Rozhlédla se kolem, zda neobjeví onu osobu, jež k ní promlouvala. Ale nyní tu byla dočista sama.

Vítr se do ní znovu opřel a Eileen si zachmuřeně přiznala, že tady zůstat nemůže. Vyhrabala se na zesláblé nohy a přimhouřenýma očima zkoumala výjev před sebou. Moc toho neviděla. Musela doufat, že se jí cestou podaří narazit alespoň na nějaké malé obydlí, kde by se mohla schovat a vymyslet, co dál. Škoda, že neuměla posílat vzkazy po Patronovi, ještě nikdy to nezkoušela. Ale teď by se jí to zatraceně hodilo.

I když to nemělo žádný velký význam, i tak pozvedla hůlku a v mysli si našla jednu ze svých nejšťastnějších vzpomínek. Myšlenku věnovala Harrymu a Severusovi a tomu, jak budou zase všichni tři spolu, až tohle všechno pomine a ona i táta budou zase doma v Bradavicích.

,,Expecto patronum," zašeptala a v dalším okamžiku ze špičky hůlky vylétla stříbřitě modrá záře, jež začala získávat podobu malého Šťastného draka. Vesele proplul kolem Eileeniny hlavy a ona okamžitě pocítila záchvěv tepla a naděje. Dotkla se jeho čumáku a usmála se. ,,Buď tu se mnou a sviť mi na cestu," poprosila ho, a tak společně vykročili vpřed, směrem, o němž Eileen netušila, zda je ten správný, a neměla ponětí, kam je zavede.

Obávala se, že ji Gaia s Beatrice nezvládnou najít. Byť před ní problikával její Patron jako maják naděje, i tak ji přepadly chmury. Jak se sama dostane do Bradavic? Neviděla žádné východisko z téhle situace. Bude muset najít lidi, kteří by jí dali střechu nad hlavou a trochu jídla. A nejlépe aby jí taky poradili, kde najde vlakové nádraží. Eileen nikdy nekradla, ale jak jinak by si mohla opatřit mudlovské peníze na jízdenku až do Skotska? Vždyť, kde byla? V jihozápadní Anglii? Když si to plně uvědomila, málem ji přepadla hysterie. Byla daleko a byla tak sama! Co by měla dělat? Pohled jí padl na hůlku. Jaké kouzlo ji dostane ven z téhle šlamastiky?

A vtom ji to napadlo!

Byl to - prý - skvělý způsob dopravy nejen pro nezletilé kouzelníky, a dokázal člověka dostat kamkoliv, kam jen potřeboval, pokud to tedy bylo na zemi. Eileen vydechla přebytečný vzduch z plic, jak se jí v žaludku usadila nervozita, a její Patron se vzápětí rozplynul. Polkla a s chvějivým očekáváním mávla hůlkou nad pustou silnicí.

Ozvalo se hlasité KŘACH a o vteřinu později zastavila za svitu reflektorů a hlasitého skřípění brzd obrovitá kola. Kola a reflektory patřily třípodlažnímu křiklavě nachovému autobusu, který se tu zjevil jako blesk z čistého nebe. Zlatý nápis nad předním sklem hlásal: Záchranný autobus.

Eileen překvapením vydechla. Podařilo se! Poté z autobusu vyskočil průvodčí v zářivě červené uniformě a začal monotónně odříkávat: ,,Vítejte na palubě Záchranného autobusu, nouzového dopravního prostředku pro čarodějky a kouzelníky v nesnázích. Stačí natáhnout ruku s hůlkou, nastoupit a odvezeme vás, kamkoliv si budete přát. Mé jméno je Stan Silnička a pro dnešní den budu vaším průvodčím."

,,Ehm, zdravím," odkašlala si Ela a nepatrně zrudla v obličeji, když se na ni Stan upřeně podíval. ,,Jmenuji se Eileen Snapeová a potřebovala bych..." Zarazila se. Potřebovala do Bradavic, ale pochybovala, že tam by ji Záchranný autobus dovezl. Vždyť kolem hradu poletovali mozkomorové. Nechtěla ohrozit Stana ani ostatní cestující. A tak místo toho řekla: ,,Potřebovala bych vysadit ve Vydrníku svatého Drába, prosím." Bylo to zvláštní, že si vzpomněla právě na Weasleyovy, ale vlastně to bylo logické, když se nad tím tak zamyslela. Malfoyovi doma nebudou, s Anthonym Jonesem žádný vztah neměla, s jinými lidmi ze školy se nebavila. A s Weasleyovými se znala už odmalička a dříve s nimi trávila dost času, než tedy nastoupila do Bradavic. Trochu ji to mrzelo, že je začala takhle zanedbávat. Arthura a Molly vždycky brala jako dědečka a babičku, které neměla. ,,Jen... jen tu s sebou nemám žádné peníze, takže... kdyby to šlo, že bych to mohla doplatit až... až později?" nadhodila opatrně. Weasleyovy o peníze žádat nehodlala, to by jí hrdost nedovolila.

Stan Silnička jí neodpověděl hned. Zkoumavě se jí zadíval na čelo, jako kdyby tam snad hledal stejnou jizvu ve tvaru blesku, jako měl Harry. ,,Tak Snapeová, eh? Hej, Erne, dneska povezem malou Snapeovou!"

,,Ehm, paráda," zamumlala si pro sebe tak, aby ji Stan neslyšel. Ten se na ni teď obrátil zpátky a šklebil se.

,,Ty seš ještě z Bradavic, ne? Copak, uteklas vodtamtud, abys zachránila tátu z Azkabánu? No jo, asi toho máš dost z tvýho druhýho táty, z Harryho, ten taky lítal z problému do problému, a dvakrát se dokonce svezl i našim autobusem, že jo, Erne? No jo, jako by to bylo včera, a teď povezem jeho dceru," uchechtl se, jako by snad šlo o nějaký povedený vtip. ,,No jo, doplatíš to jindy, že seš to ty. Tvůj táta Harry byl vždycky čestnej, takže toho se nebojim." Pak pobídl Elu, ať si nastoupí, a zamířil do autobusu, aby mohla projít.

Uvnitř nebyla žádná sedadla; místo nich stál u okének zatažených záclonami půltucet mosazných postelí. Na konzolách vedle každé postele hořely svíce a osvětlovaly stěny obkládané dřevem. ,,Ty spíš tady, i když, už je prakticky ráno, takže toho asi moc nenaspíš, za chvilinku stejnak budem na místě," prohlásil Stan a ukázal prstem na postel přímo za řidičem, který seděl v klubovce za volantem. Jmenoval se Ernie Bourák, byl to už postarší kouzelník s mimořádně silnými brýlemi.

,,Tak to rozjeď, Erne," zavelel Stan a posadil se do druhé klubovky vedle Ernieho. Ozvalo se další hromové prásknutí a Eileen se ještě rychle stihla zachytit a posadit, když autobus bleskově vystartoval. Vyhlédla ven temným okénkem a uviděla, že už se řítí nějakou úplně jinou ulicí. Začínalo svítat, mlha zmizela a sluníčko svými paprsky barvilo oblohu do růžova. Eileen se zkroutil žaludek, a tentokrát to ale nebylo ze zběsilé jízdy. I když byl Záchranný autobus mimořádně rychlý, neexistovala šance, že by se do Bradavic vrátila před tím, než budou všichni vzhůru. A navíc, Gaia s Beatrice nyní byly Merlin ví kde.

Záchranný autobus každou chvíli vjížděl na chodník, nikdy však do ničeho nenarazil; řady kandelábrů, poštovních schránek a popelnic mu uskakovaly z cesty, jakmile se k nim přiblížil, a zase se vracely na místo, když projel. Stan bedlivě sledoval Eileen a jí bylo jasné, že umírá zvědavostí. Proč asi nezletilá čarodějka utekla z Bradavic, a zvlášť dcera dvou mužů, kteří zbavili svět dvou temných černokněžníků?

,,Kampak ses to zatoulala Eileen, a zvlášť takhle v noci, heh? Šlas na nějaký tajný dostaveníčko, co?" vyzvídal Stan, který míval ve zvyku si s cestujícími v Záchranném autobusu povídat a zjistit tak nové informace a drby.

,,To kdybych vám řekla, tak mi to neuvěříte," zamumlala Eileen v odpověď, a vlastně to i byla pravda. Unaveně se natáhla na postel a na okamžik zavřela oči, přehrávajíc si v duchu celý jejich šílený výlet. Tak dlouho plánovaly, jak se tam dostat, že se úplně zapomněly zamyslet nad tím, co by je v Krásnohůlkách a v Americe asi mohlo čekat. Vůbec nebyly připravené a Eileen se divila, že z téhle šlamastiky vyvázly živé. Štěstěna nad nimi ten večer skutečně držela ochrannou ruku. Získaly sice ty kouzelné věci, které snad pomohou Gabrielle Jonesové k uzdravení, Beatrice za to ale musela zaplatit jednou z největších cen; přišla o šestnáct let vzpomínek se svým dvojčetem. A nezaplatila za to jen ona, ale zvlášť Alex. Eileen se udělalo úzko z té představy, že mu bude muset všechno vysvětlit. Pokud mě tedy nepošle do háje, uvědomila si smutně. Až se vrátí na hrad, Alex jistojistě bude na Beatrice dorážet, aby mu pověděla, co to jako mělo znamenat. Ale ona ho nepozná. Představila si ten Alexův šokovaný, ublížený výraz...

,,Stejnak je to zvláštní, co?" vysvobodil ji ze zamyšlení Stanův hlas, a poprvé za to byla ráda. Alespoň se mohla pokusit vypudit z představ zlomeného Alexe. Zmateně se na něj podívala, neměla tušení, o čem to mluvil. ,,Tvoji tátové zachránili kouzelnickej svět, ale vlastně ne tak docela. Proč jinak by Snapea zavřeli do Azkabánu, že jo? No jo, tisk to pořádně rozmáz. Kdo by to byl řek, že zrovna on bude moct za to, co se teďka děje... Tehdá nás zachránil a teď nás všecky zas žene do záhuby. Člověk si v těchhle dobách málem pohrává s myšlenkou, jestli nebylo jednodušší vypořádávat se Ty-víš-s-kým než s tímdle."

Eileen cítila, jak v ní vře vztek. ,,To se mýlíš, protože táta za nic nemůže. Nic neudělal. To se na něj jen snaží hodit vinu ten, kdo za to může doopravdy," odsekla mu.

Stan si ji přeměřoval nespokojeným pohledem. ,,No já ti nevim, Eileen. Vodsoudil ho samotnej Starostolec, Denní Věštec si na něm pěkně smlsnul, a podle svědků, co na tý akci tehdy byli, tvůj táta prej šel úplně v klidu a dobrovolně. Takže asi na vině musí bejt, když se ani nebránil. No jo, holt černý svědomí dělá svý. Aspoň je v jádru tak ňák dobrej."

,,Kdy už tam budeme?" zeptala se ho co nejklidněji a raději zvolila jiné téma k rozhovoru, protože jinak by hrozilo, že by se na Stana vrhla. Její táta přece za nic nemůže a je odsouzený nespravedlivě. Nebo to bylo celé jen nahrané Ministerstvem kouzel, jen aby to vypadalo, že něco dělají a že chytili podezřelého, ne-li rovnou samotného viníka. A koho jiného si k tomu vybrat, nežli muže, který dle všeho zemřel, ale o necelý rok později se zase vrátil mezi živé... Eileen měla takový vztek, že se musela držet, aby nezačala házet věcmi po celém Záchranném autobusu.

,,Asi tak za pět minut. To víš, byli tu před tebou ještě další lidi, takže jednoho musíme vyhodit eště v Londýně, dalšího u Děravýho kotle, a pak přijdeš na řadu ty," odpověděl jí Stan. Eileen mlčky přikývla a zahleděla se z okna. Po tomhle výstupu jí Stan přestal být sympatický a ona doufala, že už po zbytek cesty bude mlčet. Pět minut. To není zas tak dlouhá doba.

Dívala se z okénka, jak mezi mraky prosvítají paprsky slunce a ozařují střechy okolních domů. Myslela na to, že zatímco ona se probouzí do relativně klidného a pěkného dne, její otec je zavřený v mrazivé cele v tom nejhrozivějším vězení na světě. Do zdí pevnosti bičuje neutichající déšť, narážejí do nich mohutné vlny a všude proudí ledový severní vítr. Když si jen představila, jak hrozně se tam musí mít a jaké utrpení to pro něj musí být, nejraději by okamžitě vystoupila ze Záchranného autobusu a šla by jej zachránit. Ale to nešlo, protože byla jen šestnáctiletá holka, která dosud nemusela čelit přímému zlu tváří v tvář. A neuměla se ani přemisťovat. Harry sice často v jejím věku dokazoval, že člověk nemusí být dospělý, aby změnil a zachránil svět, ona ale věděla, že v tomhle by měla pěkně mizernou šanci. Pocítila zoufalství, jaké se jí už dlouho nezmocnilo.

,,Zastávka Vydrník svatýho Drába, tak jsme tady, Eileen," ozval se Stan Silnička a ona sebou trhla. Málem by zapomněla, že jede v Záchranném autobusu a že je tu s ní ještě někdo další. Autobus akorát zastavoval u velkého zarostlého pole. Eileen se zaradovala a srdce se jí zatetelilo při pohledu na to známé místo. Na prstech by nespočítala, kolikrát se schovávali v dlouhé trávě a strejdové Fred a George je hledali, protože ti byli pro samou legraci. ,,Co je, usnulas?" zeptal se jí Stan a uchechtl se. Eileen málem protočila oči, byla ráda, že už může z autobusu odejít.

,,Ještě jednou vám moc děkuju," řekla mu upřímně a scházela schůdky. Stan se na ni zazubil a zopakoval Erniemu, jaká to je sranda, že vezli zrovna malou Snapeovou. Pak se za ní zavřely dveře a autobus zmizel.