„Vážně tam musíme jít?" povzdechl si černovlasý bystrozor, když už byli na dohled honosného panství, které po přestěhování Narcissy výrazně prokouklo. Její pobyt zde byl znát z každého kousku nádherně rozkvetlé zahrady a každého perfektně zastřiženého keře. Byla to prostě nádhera, ale ani tak se Harrymu na návštěvu k Malfoyovým nechtělo.

„Harry..." protáhl znaveně blonďák kráčející po jeho boku. „Už jsi mi to slíbil, pamatuješ? Souhlasil jsi," podotkl Draco a své šedé oči upřel na bystrozorovu tvář, aniž by se zastavil.

„Vždyť já vím," zamrmlal Harry rezignovaně. Věděl, že to slíbil. „Jen mám prostě pocit, že tvůj otec se bude tvářit tak jako vždycky a já se neudržím," přimhouřil oči na přibližující se dveře panství.

„Bude se snažit chovat se k tobě slušně," přesvědčeně pravil blonďák, jako by sám mohl svými slovy ovlivnit realitu, která v brzké době nastane. Opravdu na svého otce spoléhal. Doufal, že dodrží své slovo a zapracuje na svém postoji k Harrymu, protože v opačném případě by se Draco mohl rozloučit s myšlenkou pospolité rodiny, jakou by v nich všech nejraději viděl. Harry byl tvrdohlavý a další šanci by Luciusovi nedal, o tom šedooký nepochyboval.

Nebelvír si znovu tiše povzdechl. „Fajn," vydechl jen. Nic víc raději neříkal, protože nechtěl Dracovi ublížit. Věděl, že Zmijozel by si přál, aby fungovali jako rodina... ale bylo to těžké. Pro Harryho nejvíc.

Došli až ke dveřím. Draco pevně uchopil starodávné klepadlo, které zdobilo masivní dřevo, z nějž byly dveře vyrobeny, a několikrát jím zabouchal. Zatímco čekali, než jim někdo přijde otevřít, Zmijozel přes rameno pokukoval po svém příteli. V duchu doufal, že aspoň dnes bude návštěva probíhat v přívětivém duchu a půjde podle plánu.

Dveře před ním se otevřely a pohled mu padl na jeho matku oděnou v jedněch z jejích pouzdrových šatů, které jí přesně padly a dokonale obepínaly její štíhlou postavu.

„Draco, pane Pottere, tak ráda vás zase vidím," usmála se široce Narcissa a roztáhla paže, aby mohla svého syna obejmout.

Harry rozpačitě přešlápl. „Stačí Harry, paní Malfoyová," odhodlal se následně pro odvážný krok. Být vstřícný k Narcisse bylo mnohem snazší než k Dracovu otci a Nebelvír netušil, jestli je to díky zkušenostem z války nebo tím, jak mile se k němu žena chovala. Jak byla odhodlaná ho přijmout do rodiny, i když s ní její choť zásadně nesouhlasil.

Blonďákovu tvář rozjasnil úsměv, když uslyšel Harryho slova, a ještě více se rozšířil tehdy, když jeho matka bystrozorovu pobídku nadšeně přijala.

„Pojďte dál!" pobídla je hned na to Narcissa a sama je uvedla do rozjasněného panství, které doslova zářilo barvami. Po jejím příchodu se vše změnilo, protože ona, na rozdíl od Luciuse, měla hůlku a směla ji používat. „Máte si dobře?"

„Přímo skvěle," zasmál se Draco a vzal Harryho za ruku.

„Tak to jsem ráda," usmála se vřele žena a otevřela dveře salónku, kde na ně již čekal Lucius. „Už jsme tady, drahý. Nechal si připravit čaj?" zeptala se stále s úsměvem a doufala, že to její manžel nezkazí.

Blonďatý muž pokýval hlavou. „Máš ho tamhle na stole," posunkem ukázal na zdobenou konvici, z níž stále stoupal jemný kouř. Byla postavena na stříbrném podnose spolu se sadou čtyř malovaných a velice pracně zdobených hrníčků doplněných o podšálky se stejným vzorem.

„Draco," s pozdravným tónem hlasu přesunul poté Lucius svou pozornost na nově příchozí, „pane Pottere," nechal svůj zrak utkvět na synově doprovodu a nemohly mu ujít jejich propletené ruce. „Vítejte," donutil se k úsměvu, když viděl naléhavost, kterou k němu Draco svým pohledem vysílal. „Jsem rád, že jste dorazili," dodal a rukou jim oběma pokynul ke dvěma křeslům postaveným nápadně blízko sebe. Nápad Narcissy.

„Díky," pokýval Harry hlavou bez připomínek na lehce křečovitý Luciusův výraz a zamířil s Dracem k nabídnutým křeslům, i když by s ním radši seděl na jedné pohovce.

Narcissa před každého postavila šálek a zalila ho horkým příjemně vonícím čajem. „Slyšela jsem na tebe samou chválu, Draco," začala zlehka. „Líbí se ti na novém oddělení? Nechtěl bys spíše... více prestižní místo?"

Draco neurčitě pokrčil rameny. „Jsem spokojený. Mám díky tomu Harryho pořád na blízku, takže to místo považuju za mnohem lepší, než kdybych šel pracovat kamkoliv mimo ministerstvo," hodil okem po Harrym vedle sebe. „A na nového kolegu si taky stěžovat nemůžu. Známe se už z dřívějška a docela jsme si sedli," usmál se.

„Chápu," přikývla Narcissa. „Není to pěkné, Luciusi? Je opravdu zamilovaný," potěšeně se zadívala na staršího blonďáka. Byla ráda, že v tomto ohledu není Draco po otci.

„Samozřejmě, Cisso," opět se její muž usmál. Na jazyku jej pálila jedna nepěkná poznámka, ale kvůli své ženě a hlavně kvůli Dracovi, ji spolkl.

Harry schoval rychle pobavený úsměv do volné dlaně. Luciusovo nadšení z něho doslova sršelo, ale snažil se, proto tak činil i bystrozor.

„Jak to tu zvládáte vy dva?" optal se Draco, jakmile přemohl přihlouplý úsměv, který se mu dral na rty díky matčiným pravdivým slovům. „Panství vypadá snad ještě líp, než jak si ho pamatuju," zlehka se uchechtl.

„Och, ano!" zamlaskala žena. „Vzhledem k tomu, že Lucius nesmí kouzlit, musím vše zastat já." Následně se ale pobaveně usmála na oba mladé muže. „Na druhou stranu mi nemůže nic zatrhnout. Nemá jak," pokrčila rameny a elegantně přehodila nohu přes tu druhou.

„A tobě to dělá obrovskou radost, viď, drahá?" ušklíbl se Lucius rezignovaně. Ne, že by nebyl rád za to, že si Narcissa vzala pomalu upadající budovu do parády, ale některé její změny mu přišly lehce přes čáru. Sám by nic takového dobrovolně neudělal. Ovšem manor z půlky patřil i jí, a tak se nemohl bránit jinak, než rýpavými poznámkami. Ty však Cissa vždy brala na lehkou váhu, a proto bylo vždy po jejím.

„Jistě, drahý. Konečně se mohu i já projevit. Vždy to tu bylo až moc tmavé a šedivé," usmála se Narcissa na svého muže.

„Když myslíš, Cisso," pokrčil rameny a natáhl se po svém šálku s čajem. Podle něj byl předchozí vzhled panství v pořádku. Jednoduchá elegance zdobená dekoracemi, které každému příchozímu dávaly jasně znát, u koho doma se nachází. Dřívější prostředí odpovídalo jeho pocitům a nyní, nyní tu bylo možná až příliš barev. Byť vkusných. Nutily jej myslet si, že domov může být i místem plným pohody a radosti.

Draco jejich jemné popichování s jiskřícíma očima pobaveně pozoroval. Byl rád, že i vztah mezi jeho rodiči se postupně měnil, a že stejně, jako si je k tělu pomalu pouštěl on sám, nastával podobný vzorec i u nich samotných. Lucius svou vlastní cestou ukazoval, že mu na jeho ženě záleží a nově jí prokazoval i mnohem více vděku a úcty, než tomu bylo za Dracova náctiletého období.

Narcissa náhle prudce vstala ze svého místa. „Úplně bych zapomněla! Pekla jsem dort, musíte ochutnat! Luciusi, pojď mi pomoct ho nakrájet. Draco zatím může Harrymu ukázat svůj bývalý pokoj nebo zahrady?" upřela na svého syna veselý pohled.

„Zahrady znějí lépe," rozhodl Draco nejist si tím, zdali vůbec chce svůj bývalý pokoj vidět on sám. Pohledem vyzval Harryho k tomu, aby se zvedl z křesla a zcela automaticky nechal jejich dlaně, aby se opět spojily a jejich prsty propletly. Všiml si otcova přimhouřeného pohledu, ale naštěstí Lucius nepronesl ani slovo. Jen se odvrátil a na žádost své ženy vstal, aby s ní mohl sejít do přízemí do kuchyně a pomoci jí s něčím, s čím vlastně pomoct vůbec nepotřebovala. Naštěstí měl pro její záměry jakousi formu pochopení.

„Měl si pravdu, snaží se," poznamenal Harry, když s Dracem ruku v ruce procházel kolem mnoha květin Malfoyovic zahrady. Někdy dokonce poznával květiny, které sám Zmijozelovi dal. Viděl fialky, pivoňky, bílé karafiáty. Dokonce i rudé růže.

„Ještě aby ne, když to slíbil," zasmál se tiše Zmijozel. I jeho oči klouzaly po květinách v zahradě. Tak moc mu to tu připomínalo chvíle, kdy byl malý a matka mu dlouhá odpoledne vykládala snad o každém druhu květin, které tu pěstovala. Zahrada vždy představovala její oblíbenou činnost, její zálibu. Ke květinám chovala neobvyklou lásku a Draco mohl říci, že jej naučila dívat se na ně úplně jinýma očima. Snad i proto jej dokázaly Harryho počáteční dary natolik potěšit a rozněžnět jeho srdce. Nebýt Narcissy, asi by je nikdy nedokázal tolik ocenit.

„Stejně s ním ale nedokážu jen tak začít mluvit. Nevím o čem..." přiznal Harry, zatímco palcem pohladil Dracův hřbet ruky.

„To se časem poddá, zlato," smířlivě a s jemným úsměvem pohlédl do Nebelvírových zelených očí. „I kdybyste měli začít na počasí - když to zkusíte, určitě se najde něco, o čem se bude dobře mluvit vám oběma," pravil nadějně. Věřil, že spolu Harry a jeho otec dokáží vyjít, a že jednou budou schopni hovořit dohromady jako opravdová rodina.

„Možná," povzdechl si Nebelvír, načež se zastavil v chůzi a přitáhl si Draca za pas k sobě. „Ani jsem se tě nezeptal, jak pokračuješ v objevování lektvaru?" zeptal se tiše. Měl své práce až nad hlavu, takže na Zmijozelovo objevování téměř zapomněl.

„Myslím, že jsem blízko," ztlumil Draco svůj hlas, „jako opravdu blízko," kousl se do rtu a očima nejistě těkal kolem sebe, než se odhodlal spojit svůj pohled s tím Harryho. Nebelvír jej sice ve výzkumu podporoval, dokonce mu pomohl se zařizováním domácí laboratoře, která opravdu v jeho sklepě vznikla, ale přesto měl blonďák vždy slabý a sotva se ozývající pocit, že Harryho souhlas s jeho počínáním není stoprocentní. Možná za to mohla i jeho několik měsíců stará reakce na prostou existenci nápadu na protilék vůči exeduntu, kterou jej Harry obdařil ještě před začátkem jejich vztahu. Proto se nyní cítil nesvůj a snad i proto s ním o svém pokroku doposud nemluvil.

Nebelvír stiskl vlastní ret mezi zuby. „Dobře... A co pak? Co máš v plánu dál?"

„Ještě nevím, Harry," potřásl blonďák hlavou, až mu jeden z pramenů vlasů spadl do obličeje. „Musím najít způsob, jakým lektvar předat potřebným, jinak by to všechno bylo k ničemu."

Bystrozor naprosto automaticky zastrčil blonďatý pramen za Zmijozelovo ucho. „Na něco přijdeme," vydechl zamyšleně.

Draco se pousmál. „Asi už bychom se měli vrátit. Těch dortů by za tuhle dobu stihli nakrájet několik," podotkl s tichým smíchem.

„To asi jo, ale já jsem radši tady s tebou," zamručel Harry a sklonil se k blonďákovým rtům, aby si je mohl ještě na pár chvil přivlastnit, než se bude muset zase před Luciusem krotit. Pažemi utáhl objetí kolem Dracových beder.

Zmijozel se do polibku usmál. „To i já, zlato, ale nerad bych je nechal čekat déle, než je nutné," naklonil hlavu lehce do strany.

„Tak dobře," povzdechl si Harry, načež rukou objal blonďáka kolem ramen a rozešel se pomalu zpátky k panství.

„Miluju tě, víš to, že jo?" s jemným úsměvem na rtech pohlédl Draco na jeho tvář.

Harry se pousmál. „Vím. Stejně jako vím, že já miluju tebe."

Ahoj! Jak užíváte prázdniny? :) Děkujeme moc za krásné komentáře pod minulou částí. U PS už nám zbývají akorát poslední kapitola a epilog, jako konečná tečka za příběhem. A jakmile bude venku, přejdeme k aktualizacím The New Threat - další Drarryovky na našem profilu. Snad se těšíte stejně jako my. ;)

Vaše Makky & Matty