Draco se prodíral davem kouzelníků, kteří v tuto dobu již plnili ministerské chodby. Příliš nedbal na to, do kolika z nich omylem narazil ramenem, a donutil je tak lehce zavrávorat v tlačenici. Jen si se sklopenou hlavou razil cestu k výtahu, který jej odveze dolů do sklepení, na patro s jejich výzkumnou laboratoří.

Do práce dnes přicházel neobvykle pozdě - proto se také setkal s tolikerými lidmi, jež by za normálních okolností na chodbách nepotkal. Uplynula již téměř hodina od začátku jeho pracovní doby a on se teprve před chvílí vynořil z jednoho z obrovských krbů v hale. Jeho zpoždění bylo o to větší, když se vzalo v úvahu, že jindy přicházel do laboratoře ještě před Benem objevujícím se pravidelně až na čas. Jenže dnes se mu zkrátka podařilo zaspat. A nebylo divu, když v noci usnul teprve až nad ránem.

Když se včera večer vrátil domů od Harryho, nedokázal přimět své myšlenky, aby mu přestaly stále dokola přehrávat v hlavě bystrozorova zraňující slova. Zklamání, vztek a frustrace donutily blonďáka sáhnout po lahvi s ohnivou whisky, z níž ubylo několik panáků, než Draco uznal, že tudy cesta nevede. Nechal veškeré své pocity, aby se hromadily v slzách, na jejichž stírání z tváří postupně rezignoval. Doprovázely ho až do té doby, než se mu podařilo emocionálním vyčerpáním usnout. Avšak spánek jako by jeho stav ještě jen zhoršil. Ráno se probudil celý rozlámaný, s třeštící hlavou, oteklými víčky a zarudlýma očima - a jako by toho nebylo málo, také pozdě na to, aby stíhal přijít do práce včas.

S neobvykle laxním přístupem na sebe oblékl to první, co mu přišlo pod ruku. Vlasy jen hrubě sčesal do ledabylého rozcuchu a sáhl do svých zásob s lektvary na bolest hlavy. Jeho pokus ze sebe udělat bytost aspoň trochu podobnou člověku nejspíše selhal, když až ve výtahu na ministerstvu zaregistroval zvláštní pohledy, jimiž jej další ze zaměstnanců obdařovali. Jakmile se jejich zraky střetly s Dracovýma očima, zase se honem odvraceli a na zírání zapomínali. Takový nepřátelský usazující pohled už u lektvaristy dlouho neviděli.

Blonďák se cítil podivně prázdný, když nakonec s díky věnovaným Salazarovi vystupoval v příslušném patře jako jeden z posledních a rozešel se známou chodbou k masivním dveřím na jejím konci. Ve vztahu k ostatním se však jeho vnitřní prázdnota projevovala nenávistnými pohledy, kousavými poznámkami a vůbec jakýmkoliv dalším projevem nevraživosti, se kterou se mračil na svět. Jako by v něm Harryho včerejší slova zničila veškerou milost a vřelost, a donutila pomalu otevírajícího se člověka, aby se opět schoval před světem do svého vlastního světa.

Cítil se zrazený a podvedený, zklamaný a pln nenávisti k tomu stupidnímu blbečkovi, jemuž se rozhodl dát šanci a nechal jej, aby se mu usídlil hluboko v srdci. Měl tušit, že je Potter stejný imbecil, jakým býval na škole! Jenže se nechal natolik okouzlit jeho charakterem a uvěřil všem těm slibujícím sladkým slovům, že už jej ani nenapadlo házet Pottera do jedné škatulky se všemi, se kterými měl v minulosti tu čest. A šeredně se spletl.

Když s podmračenou tváří vstoupil do laboratoře, vytrhl jej ze zamyšlení a opětovného litování své otevřenosti vůči černovlasému bystrozorovi naléhavý rozhovor dvou mužských hlasů. Avšak jak dotyční zaregistrovali jeho příchod, oba naráz utichli, čímž donutili Draca v nechápavosti zvednout svůj zrak od podlahy. Jakmile se blonďák podíval na svého kolegu ve společnosti známé a nyní opět tolik nenáviděné tváře, krve by se v něm nedořezal. Rysy ve tváři mu tvrdly, rty se semknuly a oči přivřely, když jeho mysl začala Bena zcela ignorovat a upnula svou pozornost jen na Nebelvíra hledícího na něj s nejistotou vepsanou ve tváři.

„Co tady u Salazara ještě chceš?" zavrčel Draco nepříjemně, zatímco za sebou zavíral dveře s pohledem stále upřeným na černovlasého muže před sebou. Rázným krokem se poté rozešel ke svému stolu, na který vztekle a z výšky pohodil svou brašnu.

Bystrozor nejdříve nejistě zalétl pohledem k Benovi, který mu posunkem naznačil, ať hlavně mluví a nezalekne se blonďákova vystupování. Ublížený člověk kolem sebe vždy jen kope, to už mu řekl cestou sem.

Černovlasý se proto nejistě nadechl. „Chtěl bych si promluvit," přiznal tiše. „Vysvětlit ti ten včerejšek."

„My dva už spolu nemáme o čem mluvit, Pottere. Včera jsem sám moc dobře pochopil, co se mi snažíš sdělit, takže nevidím důvod, proč bychom to měli znovu rozebírat," uštěpačně pronesl Draco a založil si ruce na prsou. Zády se opřel o stůl za sebou a s nečitelným výrazem ve tváři sledoval Harryho reakci.

Bystrozor bolestně sklopil pohled. „Ne, nepochopil," zavrtěl lehce hlavou. „Takhle jsem to vůbec nemyslel, což je moje osudová chyba. Mluvím dřív, než myslím, díky čemuž jsem se mnohokrát už dostal do problémů, stejně jako včera, Draco," zvedl Harry oči s naléhavým tónem hlasu.

„Tím se mi snažíš říct co? Že kdyby to tak nebylo, tahal bys mě za nos ještě několik dalších týdnů, než bys konečně dostal to, co chceš? V tom případě jsem rád, žes mi to řekl už včera!" chladně vyštěkl blonďák s nově vzedmutou vlnou vzteku.

„Ne, tohle ne! Tím chci říct, že včera jsem ta slova myslel vážně," začal Harry odhodlaně a rychle pokračoval, když viděl, jak se Draco nadechuje, „ale v žádném případě jsem do té skupiny nechtěl zahrnout sebe! Copak si vážně myslíš, že bych to dokázal? Takovou dobu tě tahat za nos, přetvařovat se, rvát se za tebe, posílat ti květiny a každý den z Bena dolovat, jak ses u toho tvářil? Jestli jsi měl radost, jestli ses usmál nebo snad něco řekl? Myslíš, že bych tě tenkrát neudal? Že bych to všechno pro tebe dělal, kdybych tě chtěl jenom dostat do postele, užít si a odkopnout tě?" semkl bystrozor rty k sobě. Tak strašně si přál, aby to Draco pochopil! Aby poslouchal, co mu říká a co myslí upřímně vážně!

Dracovy rysy ve tváři se nepatrně uvolnily a jeho hlas pozbyl trochu ze své jedovatosti. „A to ti mám věřit jak? Jak mám vědět, že to všechno nebyla jen součást nějakého tvého šíleného plánu, jak mě dostat do postele? Kde mám vzít tu jistotu?"

V jeho očích se začínalo objevovat počínající zoufalství. Tak rád by Harrymu uvěřil, ale nejde to, nemůže, dokud nebude přesvědčen o tom, že bystrozor myslí svá slova opravdu vážně a že včerejšek byl opravdu jen nedorozuměním. „Ani nevíš, jak moc si přeju věřit tomu, že teď říkáš pravdu, ale..." namísto dalších slov jen pokroutil hlavou.

Harry si tiše povzdechl a přejel bříšky prstů po okraji stolu vedle sebe. Začínal být v koncích, protože mu právě došla slova k dalšímu přesvědčování. Nikdy nebyl skvělý řečník a teď se mu to jen potvrzovalo. Raději konal, než mluvil.

Pomalu pokroutil hlavou a rozhodl se pro poslední zoufalý krok. Odpíchl se ze svého místa a pomaličku se rozešel k Dracovi s očima na svých dlaních. „Nevím, jak tě slovy ujistit," řekl tiše, zatímco lehce pohnul prsty a sledoval, jak se magie začala formovat a tvořit věc, na kterou Harry upínal svou mysl. „A kdybych řekl slova, která mám na jazyku samostatně, asi bys mě poslal do háje, protože by to nevyznělo tak, jak bych si přál," pokračoval tiše a s jemným úsměvem sledoval formování magie do určitého tvaru. „Protože ta slova jsem za svůj bídný život vyřknul jen jednou," potřásl hlavou, načež zvedl své zelené oči k šedým a v dlaních pevně sevřel mohutný pugét rudých růží.

„Čekal jsem tak dlouho, Draco, na někoho jako jsi ty, že už si ani neumím představit život bez tvé přítomnosti. Omlouvám se za to, že jsem ti ublížil, byť ne úmyslně a prosím tě, odpusť mi všechny moje přešlapy a vezmi mě zpátky i s mými chybami, protože... protože já tě miluju a přeju si, aby ses vrátil..." přehltnul Harry těžce a snažil se potlačit pálení ve svých očích v rukách svírajíc nádherné růže, které mluvily samy o sobě.

Dracovy oči se po čas Harryho proslovu začínaly usmívat a jejich pohled zněžněl, když uzřely rudé růže, které tu před ním bystrozor vyčaroval. Začínal věřit a pomalu odpouštět s každým dalším slovem, jež opouštělo Harryho ústa; jako by ledová skořápka, do niž po včerejšku ukryl své srdce, opět začínala roztávat. Harryho zoufalý tón hlasu znějící zcela upřímně se zabodával do Dracovy mysli a rozehnával veškerou zatvrzelost, která se v ní stihla usídlit; prosil o odpuštění a Draco už byl ochoten dát Harrymu druhou šanci, když v tom uslyšel to, po čem jeho srdce toužilo celé roky, ale nikdy nemělo tu možnost být takovými slovy obdarováno. Zbystřil a s hlubokým zaražením na bystrozora koukal, jako by nemohl uvěřit tomu, že se nepřeslechl, že se mu to jen nezdálo.

Ruce mu samovolně klesly z hrudníku a uvolněně se spustily podél jeho boků, zatímco jejich dlaně se z neznámého důvodu potily. Z těch dvou slov snad i na okamžik zapomněl, jak se dýchá. Jen zíral na kajícníka před sebou neschopen slova, ani pohybu. Šok ovládl jeho tělo, avšak polichocené srdce jej svým nenadálým entuziasmem začalo potlačovat do pozadí. Roztlouklo se neuvěřitelně rychlým tempem, které rozechvívalo i Dracův hlas, když se neovládl a musel se přeptat - zjistit zdali jeho nadšení nevzniklo opět jen z nějakého omylu.

„T-to myslíš vážně?" Oči upínal na Harryho v touze po odpovědi, přestože jeho tón vypovídal o lehkých obavách z toho, že by si bystrozor svá slova rozmyslel. Možná že až nepěkně zíral, jen aby se ujistil. Ale musel, jinak by se nepřesvědčil a nemohl dát volný průchod svému nadšení.

Harry se jen jemně pousmál stále nejistý. „Naprosto," nabídl pugét ohromenému blonďákovi. Samotnému mu trvalo dlouho, si přiznat, že Draca miluje, ale když se minulý večer špatně vyjádřil a Zmijozel zmizel, v noci na pohovce u Bena v bytě mu vše zapadlo na své místo. Miluje ho. Ještě si nikdy nebyl ničím tak moc jistý jako tímto.

Blonďák s nevírou zíral na černovlasého, zatímco se na jeho rtech formoval polichocený úsměv. Nedokázal v sobě zadržet potěšené uchichnutí. Musel se silně kousnout do rtu, aby takových zvuků nevydal víc. Potřásl hlavou, než se plně rozhodnut Harrymu odpustit a na včerejšek zapomenout natáhl po nabízené kytici růží. Přivinul si je ke svému hrudníku a na okamžik na ně fascinovaně hleděl, než zcela spontánně Harryho volnou paží objal kolem krku, a to i s růžemi mezi jejich těly. „Odpouštím ti," zamumlal do bystrozorovy pokožky a byl si jist, že se mu dojetím musí lesknout oči. Z Harryho slov byl naměkko - jak by taky ne, když byl Nebelvír tím prvním člověkem, který mu své miluji tě věnoval.

„Děkuju," zašeptal Harry vděčně a z jeho hlasu bylo znát, že mu spadl ohromný kámen ze srdce. Objal blonďáka oběma pažemi a ani ho netrápilo, že nedostal od Draca stejná slova nazpátek. Ublížil mu a byl si vědom, že bude muset našlapovat hodně opatrně, aby nic nepokazil a znovu ho neztratil.

Zmijozel se s úsměvem od Harryho odtáhl, ale jen natolik, aby mu nic nebránilo spojit jejich rty v jedny. Znovu se cítil šťastný. Vše se vyjasnilo a Harryho měl zpátky u sebe.

Bystrozor se tiše do druhých rtů zasmál. „Počkej, poničíš si květiny!"

Draco se provinile uculil a vyprostil květy ze sevření jejich těl. Nebelvír měl pravdu. Ty růže byly moc krásné na to, aby se zmačkaly. Natáhl se, aby je položil na nedaleký stůl a poté se opět vrátil k Harrymu. Nejdřív s ním spojil svůj pohled, než znovu vtiskl polibek na jeho rty.

Černovlasý ho ale nenechal hned utéct a vydobyl si pro sebe mnohem více polibků, než byl jen jeden. Dracovo tělo si natiskl pevně na své a následně polibky prohloubil.

Oba dva v tu chvíli zapomněli na okolní svět. Neexistovalo pro ně nic jiného, než ten druhý. Zmijozelova dlaň spočinula na Harryho tváři, odkud přidržovala černovlasého blízko Dracovy tváře. Prsty druhé ruky na zátylku čechraly havraní vlasy, zatímco rty ochutnávaly sladkost bystrozorových polibků.

Nakonec to byl ale opět Harry, kdo se jako první odtáhl a zadíval se zblízka do Zmijozelovy tváře. Nechtěl nic uspěchat a každé své slovo a krok pečlivě zvažoval. „Měl by sis vzít něco na oči, máš je oteklé," upozornil blonďáka jemně a sám se mu prohrábl ve vlasech, aby je zformoval do alespoň trochu elegantního účesu, který Draco vždy nosil.

„Jo, to asi jo," připustil blonďák neochotně. „Ráno jsem trochu nestíhal, tak jsem to nechal být. Byl jsem rád, že jsem našel ten lektvar..." zamumlal spíše sám k sobě, než k Harrymu a omluvně se pousmál.

„Jaký lektvar?" svraštil bystrozor čelo starostí.

Blonďák si povzdychl. „Bolela mě hlava. Moc jsem toho nenaspal."

„Omlouvám se," znovu Harry vyslovil dvě kajícná slova a zastrčil Dracovi pramen vlasů za ucho.

„To je... dobrý. Nebavme se o tom," pokroutil blonďák hlavou. Nechtěl bystrozora trestat tím, že by mu líčil, jak se včera cítil. Bylo by to nemístné.

„Dobře," souhlasil Harry, načež se otočil přes rameno, aby vyhledal očima Bena. Místnost ale byla až na ně dva prázdná. „Ben odešel?" zeptal se překvapeně.

Draco pokrčil rameny a pohledem přelétl po laboratoři, aby se přesvědčil. „Nejspíš," zamumlal a věnoval Harrymu shovívavý úsměv.

„Musím mu poděkovat," usmál se bystrozor smířlivě. „Půjdeš... dneska se mnou? Zpátky domů?" zeptal se poté nejistě.

Blonďák po kratším zaváhání přikývl očima. „Vyzvedneš mě? Nebo mám čekat dole v hale?"

„Vyzvednu tě," rozhodl téměř okamžitě Harry. Poté se na blonďáka lehce zkoumavě zadíval. „Nechceš mi taky někdy ukázat svůj byt? Vím, kde bydlíš, ale uvnitř..."

„Jestli máš zájem..." lehce váhavě pronesl Draco. Doposud necítil potřebu Harrymu svůj byt ukazovat - snad také i proto, že se u bystrozora cítil doma více, jak ve svém vlastním domově. Jeho byt byl útočištěm věcného samotáře, kdežto Harryho dům vždy oplýval příjemnou atmosférou a vřelým přijetím. Byly to prosté věci, které mezi jejich příbytky činily velké rozdíly.

„Bylo by to fajn," usmál se bystrozor. Poté zalétl pohledem k hodinám a povzdechl si. Už meškal do práce, Kingsley ho zabije. Poslední dobou si totiž začínal na jeho pozdní příchody stěžovat. Dříve to byly brzké příchody a teď pro změnu pozdní. „Budu muset jít."

Draco se chápavě pousmál. „Dobře, tak tedy večer?" ujistil se ještě.

„Jo. Večer," kousl se černovlasý do rtu, načež neodolal a za pas si blonďáka přitáhl do dlouhého polibku. Tak moc se mu od něho nechtělo odcházet.

„Běž už, nebo tě odsud nebudu chtít pustit," zamumlal Draco pobaveně do Harryho rtů, když jejich líbání začínalo vypadat nekonečně, a ačkoliv nerad se odtáhl.

„Jenže mně se odsud nechce," vtiskl Dracovi ještě jednu krátkou pusu na rty.

„Harry..." zavyl zmoženě blonďák a zvrátil hlavu dozadu. „Nedělej to ještě těžší..." prosebně na Nebelvíra koukl s ohrnutým rtem. „Určitě už na tebe čeká nějakej zajímavej případ," lákavě pronesl.

„Fajn, tak když mě tu nechceš, tak já jdu," zvedl bystrozor ruce, že se vzdává, načež hmátl po své vlastní pracovní brašně s úsměvem na rtech.

Zmijozel se omluvně pousmál. „Vynahradím ti to večer, slibuju," řekl s příslibným mrknutím.

„Budu se těšit," natáhl na sebe Harry kabát. „Hezky pracuj a nezlob tady," zasmál se upřímně Dracovu výrazu. Ve dveřích se na blonďáka ještě jednou otočil, načež tentokrát už úplně zmizel z laboratoře.

Draco ještě chvíli zíral na místo, kde se mu Harry ztratil z dohledu, než se se zatřepáním hlavy obrátil ke své práci. Jeho den byl najednou mnohem hezčí.

Ahoj všichni, co ještě nespíte, případně dobré ráno/hezký den každému, kdo začne číst až později. ;) Doufáme, že se vám kapitola líbila. Co říkáte na usmíření? Jste rádi, že už je mezi nimi zase vše v pořádku? Nepřišlo to podle vás třeba až moc rychle? ;) Vaše názory nás těší a zajímají! :)

P. S. Přejeme hodně štěstí a opět držíme palce každému maturantovi, který mezi námi je!

Vaše Makky & Matty