Dlouhovlasý blonďák úlevně vydechl, když konečně stanul v patře, kde se nacházel byt, ve kterém s Andym společně bydleli. Klíčem si odemkl a vstoupil dovnitř, jen aby se mohl nechápavě zamračit nad tmou, která v bytě panovala. Poslepu vedle dveří nahmatal vypínač, jímž si poté rozsvítil. Nohou lehce kopl do dveří, aby se samy zavřely a klíč odložil na botník, na stejné místo jako vždy. Stáhl si z ramen svou bundu a pověsil ji na věšák vedle zrcadla.

„Andy?!" zavolal nejistě do bytu, když mu došlo, že mimo tmu je zde i neobvyklé ticho. Bylo to zvláštní, jelikož jeho přítel vždy chodil z práce dříve jak on. Pokaždé, když se Ben objevil doma, Andy na něj již čekal. Teď to ovšem vypadalo, že tu není.

S povzdechem otevřel dveře vedoucí z chodbičky dál do bytu. „Andy?!" zavolal znovu, když se stále nikdo neozýval. Náhle byl však nucen vypísknout, když se kolem něj zezadu obmotaly dvě známé silné paže a objaly jej kolem pasu. U ucha mu zazníval Andyho tichý smích, zatímco srdce v hrudi mu bušilo jako splašené.

„Víš, jak jsem se lekl?!" zaúpěl, když se v Andrewově náruči otočil a zlehka jej uhodil do paže. Litoval té tmy okolo, protože mu zastírala výhled na Andyho obličej, a on tak nemohl vidět, jak se jeho přítel zatvářil.

„Umím si to představit," zachechtal se muž. Měl pocit, že dokonce slyší Benovo srdce splašeně úlekem bít. „Omlouvám se," sklonil se pro omluvný polibek.

„S takovou bych ti mohl odpustit," uculil se blonďák, když se od sebe odtáhli. Vzápětí však zvážněl. „Proč je tu taková tma, Andy? Děje se něco?"

„Možná jo, možná ne," usmál se ve tmě Andrew. Poté k sobě otočil blondýna opět zády a překryl mu dlaněmi oči. „Povedu tě," uklidnil menšího, když vycítil jeho nádech protestu.

„Dobře," vydechl nakonec blonďák. Když jej Andy jemným zatlačením na jeho záda popostrčil kupředu, zcela automaticky se jednou rukou zachytil svého přítele a tu druhou měl připravenou v pohotovosti, kdyby se mu náhodou povedlo do něčeho narazit.

Hnědovlasý se s ním zastavil až v jejich kuchyni, což Ben nemohl vědět. „Připravený?"

„Na všechno," zasmál se blonďák.

Andrew mu na to nic neřekl a jen s úsměvem odkryl Benův zrak, aby mohl pohlédnout na svíčkami osvícenou kuchyň. Se stolem v jejím středu. Který byl též zaplaven září svíček se dvěma talíři s již připraveným chodem.

„Andy..." vydechl Ben překvapeně. Výzdoba kuchyně byla nádherná, avšak současně s obdivem k Andrewově práci jej zaplavily i mírné obavy. Nezapomněl náhodou na něco, že ne? Se zmatením se na svého přítele otočil, aby mu mohl hledět do očí. „My... něco slavíme?" drobný náznak strachu se mu vkradl do hlasu, když zároveň rychle přemýšlel, kolikátého dnes je a která data náleží jejich společným výročím.

Ten dotaz muže rozesmál, ale zároveň donutil zamyslet se. „Myslím, že ne," pokroutil nakonec hlavou. „Pojď," jemně vzal Bena na paži a dovedl ho k židli. Tu mu jako pravý gentleman odsunul a počkal, než se usadí. Sám se poté posadil naproti. „Doufám, že ti bude chutnat."

Ben stále lehce nesvůj vzal do rukou příbor. „Dobrou chuť," popřál Andymu s drobným úsměvem. Už několikrát se stalo, že pro ně Andrew připravil večeři, ale ještě nikdy se nejednalo o nic takto velkého. Proto jedna část jeho mysli stále naplno přemýšlela, co dnešní večer vlastně znamená.

„Dobrou chuť," chopil se příboru i tmavovlasý a pomalu začal jíst. Sousto po sousto, kdy téměř stále nervózně zalétával pohledem k blonďákovi naproti. Vždy, když se jejich oči setkaly, pousmál se na něho, ale ani to jeho nervozitu nezahnalo.

Nakonec to už nevydržel a svůj příbor odložil. „Vlastně by tu něco bylo..." řekl tiše s pohledem na zdobeném ubrusu. Po chvíli pohled opět zvedl a natáhl přes stůl ruku k překvapenému blonďákovi, který odložil svůj nůž s vidličkou, a jemně s ním propletl prsty. „Víš... Přemýšlel jsem. Hodně dlouho. O... nás dvou. Řekl bych, že si opravdu rozumíme a já můžu říct, že tě miluju, Beny, stejně jako vím, že ty miluješ mě. Vidím to v každém tvém oddaném pohledu, v každém tvém doteku a tvém chování," zamilovaně se Andrew usmál.

Blonďák mu zamilovaný úsměv oplatil a palcem pohladil hřbet přítelovy dlaně. „Taky tě miluju, Andy, a také vím, že i ty miluješ mě," pronesl se vší upřímností a oddaností. „Jsem strašně rád, že jsem tě poznal," zaculil se šťastně.

„To já taky, Beny," stiskl krátce blonďákovu dlaň. „A proto bych chtěl," postavil se Andrew a přešel na druhou stranu stolu, kde před ohromeným Benem poklekl na jedno koleno a z kapsy saka, které měl na sobě, vyštrachal krabičku. Tu následně otevřel a odhalil tak krásný, avšak jednoduchý, zásnubní prsten.

„Beny, nechtěl by sis mě vzít?" S očekáváním vzhlédl do mladšího muže tváře.

„Andy, to... já..." zakoktal se blonďák a pohledem přeskakoval z prstenu na Andrewovu tvář a zase zpátky. Nervózně se zasmál, když pochopil, nakolik jej ovládlo zmatení spolu s překvapením a začalo mu docházet, že nechává Andyho na odpověď čekat až příliš dlouho.

Zhluboka nasál vzduch do plic, než se znovu rozmluvil. „Miluju tě, Andy, to ano, ale nepřijde ti, že je na tohle příliš... příliš brzo?" dostal ze sebe na jeden nádech a pevně stiskl víčka k sobě, než se odhodlal znovu podívat do tváře svého přítele. Díky emocím, které v ní uviděl, jej bolestivě bodlo u srdce.

Na sucho polkl, než se pokusil svůj postoj rozumně obhájit. „Chodíme spolu jen několik měsíců, Andy," pronesl tišeji, než měl v plánu, a krátce zatřepal hlavou, aby si utřídil splašené myšlenky. Nikdy spolu o ničem podobném nemluvili. Andrewa opravdu miloval a měl pocit, že jej zná mnohem déle, než tomu ve skutečnosti bylo, ale tímhle nečekaným gestem jej Andy zcela odzbrojil. Nějak nevěděl, co si počít, když nad něčím jako je svatba ještě nikdy nepřemýšlel. Věděl, že by Andymu nedokázal říct ne, ale zároveň se necítil dostatečně připravený na to, aby souhlasil.

„Já vím, že spolu chodíme jen pár měsíců, Beny, ale... S nikým mi ještě nebylo tak dobře. S nikým jsem si tolik nerozuměl a nikdo tolik nerozuměl mně jako ty. Chtěl bych s tebou zůstat už napořád," potřásl jemně Andrew hlavou doufajíc v kladnou odpověď, která prozatím na jeho otázku nepřišla.

„J-já nevím, Andy," zakňučel nejistě blonďák a poposedl na místě. „Asi... asi potřebuju víc času," dostal ze sebe zoufale a cítil, jak se v něm něco láme. Roztřesenou rukou si překryl ústa, když mu se do očí začaly tlačit slzy. Byl si vědom toho, že se teď vše kazí a to jen a pouze jeho vinou, ale nedokázal se zachovat jinak. Nebyl na něco takového připravený.

„Promiň mi to, Andy," zašeptal a zoufale pohlédl do očí hnědovlasého muže, ale setkal se jen se zlomeným pohledem. Než stihl Andrew nějak zareagovat, vyšvihl se blonďák ze židle, na níž seděl a s opětovným zašeptáním omluvy proběhl kolem Andyho ven z kuchyně. Na chodbě na sebe urychleně hodil svou bundu, popadl z botníku klíč a zbaběle vyběhl ven z bytu. Když sbíhal schody dolů, už měl pohled zamlžený slzami, které mu kanuly po tvářích, a na hrudi mu sídlil tíživý pocit viny.

Jak jen se tohle mohlo stát? S Andrewem mu bylo dobře, miloval ho jako nikoho před ním, a přiznával bez mučení - už několikrát jej napadlo, že by Andy mohl být ten pravý, se kterým by rád zůstal napořád, ale jelikož spolu nikdy o žádných zásadních rozhodnutích do budoucna nemluvili, bylo těžké se najednou rozhodnout. Nepochyboval o tom, že by si Andyho jednou milerád vzal, pokud by se vše vyvíjeli dobře, ale teď? Po pár měsících, co spolu jsou? A ne o moc delší době, co se vůbec znají?

Něco uvnitř něj na něj z plných plic křičelo, jaký je hlupák, když nedokázal říct ano. A tohle něco jej také přesvědčovalo o tom, že by nebyla chyba, kdyby měl Andrewa po svém boku jako svého manžela. Vždyť Andy... tu pro něj vždy byl, miloval jej a byli natolik sehraní, že se snad za celou tu dobu, co spolu byli, ani jednou nijak vážně nepohádali. Měl v něm svou oporu, svého rádce i svého utěšitele. Věřil mu natolik, že už před ním neměl vůbec žádné tajnosti. Přesto byla situace, do které jej Andy dnes dostal, natolik zaskočující, že naprosto nevěděl, co dělat.

Představa, jak svým chováním musel Andymu ublížit, jej rozplakala ještě více. Ale Andy jej také musí pochopit, že ano? Svatba je velký krok kupředu a sám mu přeci dnes řekl, že o nich dvou přemýšlel již dlouho. Jenže Ben ne. Přišlo mu pro ně dva příliš brzy na to, aby přemítal o takových věcech, jako je sňatek. Škoda, že Andy nikdy předtím aspoň něco nenaznačil!

Blonďák trhaně vydechl a donutil své nohy k tomu, aby zastavily. Neslušně popotáhl a několikrát za sebou zamrkal, aby se mohl rozhlédnout kolem sebe a zjistit, kam to vlastně došel. Bytový dům, kde s Andrewem bydleli, totiž opustil už dávno a teď pokračoval přilehlými ulicemi kdovíkam.

Věděl, že teď potřebuje někoho, komu by o celé záležitosti mohl říct, komu by se mohl svěřit a kdo by mu poradil, co dělat. Příliš dlouho neváhal, když si vybíral, za kým půjde. Během chvíle své myšlenky vší silou soustředil na daný dům a za okamžik později pak s hlasitým prásknutím zmizel ze svého místa, jen aby se vzápětí ocitl před známou budovou. Spěšně rozrazil branku od plotu a neobtěžoval se ji za sebou ani zavřít, když utíkal po chodníčku ke vstupním dveřím.

Když neurvale zvonil na zvonek, znovu jej začalo pohlcovat zoufalství a slzy z očí se mu opět řinuly po tvářích mnohem hustěji. Tiše se modlil, aby Harry dnešní večer netrávil s Dracem a byl doma, sám. Potřeboval někoho, kdo mu ukáže správnou cestu, jak se dostat z nečekané situace ven.

Ahoj! Vítejte u další kapitoly! :) Snad se vám líbila i přesto, že v ní chyběl jak Draco, tak Harry. Možná, že jsou Ben s Andym jen vedlejší postavy, ale podle nás si zkrátka zaslouží, aby aspoň v jedné části zazářili jen oni. ;) Co říkáte na Benovu reakci? Žádost o ruku po několika málo měsících vztahu... přijde vám to unáhlené? Chápete Benovy pocity? A jak myslíte, že bude jejich vztah pokračovat v budoucnu? Řekne nakonec Ben ano? ;) 

Vaše Makky & Matty