Mrtvolné nedělní ticho v obývacím pokoji přerušovalo jen pravidelné předení tvora, po jehož srsti Harry nepřítomně přejížděl dlaní. Sem tam do dlouhých chlupů zabořil prsty, aby svého chlupatého mazlíčka poškrábal za ušima nebo si prostě jen s bílou srstí zvířete pohrával. Pomáhalo mu to přemýšlet a třídit myšlenky, které zběsile poletovaly jeho myslí. Nemohl kvůli nim spát, jak mu nedaly ani chvilku klidu, proto také teď seděl na pohovce v obýváku s perským kocourem na svých stehnech a hleděl ven do zelené zahrady.

Stále tomu nedokázal uvěřit, že Draco hrál ve válce nějakou dobu na obě strany. Sice tvrdil, že jen chvíli, ale Harryho i tak hlodaly myšlenky, jestli náhodou i ta chvíle nestačila, aby mu vzala Siriuse a mnoho dalších dobrých přátel. Bylo to... až směšné! Když si vzpomněl, kolikrát blonďáka viděl sedět někde poblíž na schůzkách Fénixova řádu, kolik informací se k jeho uším dostalo a které se neměly nikdy dostat dál! Bylo mu z toho až úzko. On mu věřil, celou tu dobu, co byl do řádu přijat a Draco... možná to byl právě on, kdo řekl Voldemortovi to nejdůležitější o Harrym samotném.

Kousl se bolestivě do rtu a na chvíli sklonil pohled na spokojeného kocoura, který o jeho problémech nevěděl zhola nic. Jen si spokojeně žil, lehával u krbu nebo na sedačce, pospával. Nic jiného, než jídlo, spánek a Harry ho nezajímalo. Bystrozor si někdy přál být takovou kočkou a přestat řešit, co mu osud nadělil. Jenže to nešlo. A už vůbec ne v tuhle chvíli, kdy měl před očima obrázek nervózního bývalého Zmijozela, jak sedí před ním na sedačce a oči se mu lesknou.

Trochu litoval, že na něho tak vyjel, ale v tu chvíli nedokázal přemýšlet. Až teď, když po probdělé noci se znovu nad věcí zamýšlel, věděl, že se měl zachovat jinak. Protože ať na věc pohlížel ze všech stran a úhlů, stále tu byl fakt, že toho zpropadeného blonďáka měl rád. A i když udělal tu největší chybu ve svém životě, že donášel druhé straně, za kterou by možná i dostal rovnou polibek, nedokázal ho Harry v tom nechat. Nešlo to.

Tiše si povzdechl a ustal ve svých pohybech dlaní. Kocour ale předl dál, což na Harryho unavené tváři vyvolalo lehký úsměv. Byl to vděčný tvor. Někdy více arogantní, ale nikdy Harryho nenechal ve štychu - když se Harry cítil sám, vždycky přišel. Jako by to tušil.

Znovu zvedl pohled do zelenající se zahrady. A pevně se rozhodl... Zajde za Dracem. A i když věděl, že hazarduje se svou kariérou i on sám, věděl také, že blonďákovi pomůže.

Protože by ho v tom prostě nedokázal nechat. Protože ho miloval.

***

Černovlasý bystrozor jistým krokem mířil dlouhou chodbou do laboratoře, kde už nějakou dobu určitě musel pracovat jak Draco, tak i Ben. Dnes ale nešel za Benem, ale pouze za druhým z blonďáků, aby si s ním promluvil už v mnohem klidnějším duchu.

Zároveň ale věděl, že nemůže zůstávat moc dlouho kvůli svému novému případu. Do práce se vracel po dvou týdnech s upřímnou radostí, že konečně bude moci zase něco dělat. Nadšení mu ale trochu zatrhnul Pastorek, když mu přidělil pouze výslech jednoho ze svědků nějaké události a zapsaní hlášení. Nezbylo mu nic jiného, než svůj úkol přijmout, díky čemuž si připadal jako čerstvý zelenáč, který musí sedět jen nad papíry.

Potřásl nad svými myšlenkami hlavou a s uklidňujícím nádechem zaklepal na těžké dveře laboratoře, před kterou své kroky zastavil. Poté vzal za kliku a vešel do místnosti plné bublajících kotlíků a aparatur.

Draco i Ben stočili své hlavy k nově příchozímu. Možná částečně doufali, že se jedná o vracející se Brigitu, která by se jim konečně vrátila a znovu pomáhala na výzkumu, ovšem namísto ní ve dveřích spatřili známého černovlasého bystrozora.

Jejich reakce na jeho přítomnost však odlišnější být nemohly. Zatímco Benovy se oči rozzářily upřímnou radostí, že Harryho opět vidí, Draco viditelně zbledl a ihned se k černovlasému otočil zády. Hrdlo měl nepříjemně sevřené, když si představil všechny možné důvody, proč sem Potter mohl přijít. Jeden z nich výrazně převažoval nad ostatními - přišel mu oznámit, že nemohl jinak, než jej jít udat a předat nově nabyté informace Pastorkovi.

Malá část jeho mysli se mu snažila namluvit, že přišel za Benem, ale jeho racionálnější a podstatnější část měla jasno. To on je tím důvodem, proč Potter nyní opět stojí v laboratoři. Ruce se mu zničehonic nervózně roztřepaly, takže se o ně musel zapřít, aby jejich třas skryl. Tep se mu neúprosně zrychlil a jeho hlava se tak soustředila na vytváření všelijakých scénářů, že si ani nevšiml, jak Potter najednou nestojí u dveří, nýbrž jen kousek od něj samotného.

Když k němu zvedl pohled, připadal si tak zranitelný a nejistý, jako snad ještě nikdy v životě. Naštěstí však černovlasý nevypadal tak naštvaně, jako když jej Draco v sobotu opouštěl. Nic to ale nemírnilo jeho obavy. Jako nakopnuté zvíře se na něj zadíval a čekal, až sám bystrozor začne mluvit o tom, co jej sem přivádí. Namísto toho se však dočkal jen neutrální otázky.

„Můžeme si promluvit?" dotázal se Nebelvír klidně bez emocí, které by Dracovi napověděly. „O samotě," dodal ještě, protože do tohohle už Bena rozhodně zatahovat nechtěl.

Blonďák beze slova přikývl a úkosem se podíval na svého kolegu. Následně se nejistě rozhlédl kolem sebe, než mu oči ulpěly na drobné přilehlé místnůstce v laboratoři. „Pojď," přiškrceně vydechnul a s Harrym v závěsu zamířil ke skladu přísad.

Černovlasý za nimi beze slova zavřel a umístil na místnost pro jistotu kouzlo soukromí. Ne, že by Benovi nevěřil, ale taky věděl, že je zatraceně zvědavý. Nechtěl nic riskovat. Hned na to hůlku opět schoval a zadíval se na blonďáka, který vypadal, že se možná každou chvíli sesype.

Pomalu sklopil hlavu. „Přemýšlel jsem..." přiznal tiše a založil si paže na hrudi. Spodním pohledem se zároveň podíval na Draca, aby viděl, jaký účinek na něho jeho slova mají.

Bývalý Zmijozel pevně semknul víčka k sobě. „Harry..." vydechl roztřeseně, když zatřepal hlavou, „jestli jsi to nahlásil, tak to prostě řekni. Prosím!" Na to své oči opět otevřel a nejistě se na černovlasého zadíval. Překvapivě se však setkal se zaraženým pohledem, nikoliv s odsuzujícím či naštvaným.

Harryho dech se na malou chvíli zastavil, když ho blonďák snad poprvé v životě oslovil křestním jménem. Bylo to tak nové. A tak pěkné. Srdce v hrudi se mu na malou chvilku pozastavilo, než se znovu rozběhlo.

Lehce potřásl hlavou. „Ještě jsem nic nenahlásil," zvedl hlavu na plno a zadíval se svým zeleným pohledem do šedých skleslých očí. „A ani nahlašovat nehodlám."

Dracovy zornice se dojetím rozšířily a vzápětí jeho hrudník divoce klesl a následně se prudce zvedl, jak blonďák nevědomky zadržoval dech. Ačkoliv to mohlo být bláhové, po rtech se mu rozprostřel úlevný úsměv. Potter právě zahnal jeho největší strach! Aniž by mu pořádně docházelo, co to vůbec dělá, spontánně se vrhl vpřed a černovlasého muže vděčně objal.

Jakmile si však uvědomil jejich náhlou blízkost a tělesný kontakt, ztuhl a ihned se od bystrozora začal odtahovat. „Promiň, to - já - nechtěl jsem," překotně se omlouval, zatímco se mu do tváře hrnula krev z toho, jak se za své chování náhle cítil navýsost trapně.

Harry mu ale celkový pohyb dokončit nedovolil, když sám svými pažemi rychle objal blonďákův pas a přitáhl si ho zpátky těsně k sobě. „To je dobrý," zamumlal tiše do blonďatých vlasů a dovolil si malý úsměv, zatímco spokojeně zavřel oči.

Draco se překvapením zarazil, ale následně se v Harryho objetí uvolnil. Ten pocit paží obmotaných kolem něj byl tak bolestně nový, a přesto příjemný a úlevný. I když jeho mysl neopustily obavy úplně, bystrozorovo objetí mu podivným způsobem ulehčovalo od všeho, co jej trápilo. Jako by mu říkalo, že nic není tak hrozné, jak se zdá.

„Děkuju," hlesl blonďák tiše do černovláskova ramene, aniž by jemu samotnému bylo jasné, za co přesně děkuje. Za objetí a za to, že mu dopřál takovýto pocit? Či snad za to, že se rozhodl jej do Azkabanu neposílat? Dost možná za obojí...

Harry na ta tichá slova nic neřekl a jen blonďáka pohladil po zádech, aby věděl, že ho slyšel a bere jeho slova na vědomí. Vůbec se mu Draca nechtělo pouštět, ale věděl, že bude muset, protože musel jít pracovat. Papírování sice nebyla jeho oblíbená práce, ale Pastorek ji chtěl do večera na stole.

Pomalu se odtáhl. „Budu muset jít," přiznal neochotně. Rád by se zdržel déle a možná ještě pokecal s Benem, ale nemohl. Už ne. „Máš dnes po práci čas? Ať to všechno můžeme probrat?"

„Jo, určitě," pokýval bývalý Zmijozel hlavou. I kdyby ho neměl, udělal by si ho. Nezahodil by příležitost, ne teď, když Harry očividně pozměnil svůj postoj k celé záležitosti. „Kam... kam mám přijít?"

„Tak mou adresu už znáš, tak... v osm? Může být?" povytáhl lehce obočí v otázce bystrozor.

Draco s drobným úsměvem přikývl. „Budu tam," odsouhlasil Harryho návrh.

„Dobře," přikývl i černovlasý, načež rychle zrušil kouzlo soukromí a vyšel ze skladu zpátky do laboratoře, kde už na ně čekal zmatený Ben.

Harry mu věnoval omluvný úsměv. „Přijdu jindy," slíbil neurčitě a jen rychle přítele objal, aby mu do ucha mohl zašeptat tiché děkuju. Poté se vypařil jako pára nad hrncem, aby vše, co má dnes splnit, stihl. V osm už přece musel být doma, takže měl co dělat.

Draco jej pohledem vyprovázel až ke dveřím. Neušlo mu tak ani Harryho zastavení u Bena. Nedůvěřivě svraštil čelo, když si všiml, jak jej objímá a přitom k němu mluví. Když pak černovlasý zmizel z jejich laboratoře, s povzdechem se odebral ke svému pracovnímu stolu. K jeho údivu jej ihned zaujala kytice pivoňek naaranžovaná ve váze, do které vždy květiny, které dostal, ukládal. Nyní to udělal někdo za něj.

Otočil se směrem ke dveřím, jako by tam snad chtěl zahlédnout Pottera, jak jej při zírání na květinu pozoruje, ale to se samozřejmě nestalo. Bystrozor byl již dávno pryč, na cestě za svou prací. Dracův pohled sklouzl i k Benovi. Vypadal zaujat svou prací, přesto se však v bývalém Zmijozelovi usídlil pocit, že s tou květinou má něco společného. Kde jinde by se tu pak vzala? Dokonce u ní byl vzkaz, stejně jako u všech předchozích.

Prosté omlouvám se, které v něm stálo a korespondovalo tak se vzkazem zakomponovaným v samotných pivoňkách, však Draca utvrdilo v tom, že je sem opět musel přinést Potter. Byl si téměř stoprocentně jistý, že všechny květy dostal od něj. Od koho jiného by taky mohly být? Vše perfektně sedělo... 

Ahoj! Tak Vás vítáme u další kapitoly, na kterou jste všichni jistě napjatě čekali. Draco s Harrym se totiž posunuli opět o příčku výše, za což jste, doufáme, rádi! :)

A co myslíte? Udělal Harry dobře? A jaké pocity u Vás vzbuzuje Dracovo chování? Stačila podle Vás Harryho forma omluvy? Vaše myšlenky nás opravdu zajímají a moc rády je čteme, tak jen do toho! ;)

Jinak ale moc děkujeme za Vaši velkou podporu! Každý komentář nám vyvolává úsměv na rtech a není nic lepšího, než když má autor/autoři inspiraci psát dál. :)

Vaše Makky & Matty