Byl páteční večer a blonďatý lektvarista se již těšil domů na klidný víkend, který si dozajista zaslouží. A díky kterému se snad také konečně dosyta vyspí. Musí dohnat ty hodiny spánku, které v týdnu ztratil. Ne, že by mu tento drobný hazard se zdravím k něčemu byl. Maximálně jej ujistil v tom, že i tato cesta není správná a že bude muset hledat jinou cestu k tomu, aby protilék na exedunt vyrobil.

Z laboratoře již tradičně odcházel jako poslední, takže i na něm bylo, aby pečlivě zamkl a kouzlem zabezpečil vstupní dveře do laboratoře a vůbec před svým odchodem, aby prošel všechny kotlíky v místnosti a ujistil se, že jsou všechny procesy v nich pozastaveny nebo aspoň při nejmenším ztlumeny na minimum. Jakmile se ujistil, že je vše tak, jak má být, a že vykonal veškeré kroky, které měl, svižným krokem se vydal chodbou pryč.

Ministerstvo bylo již vylidněné. Pokud někde někoho zahlédl, bylo opravdu co říct. Většina úředníků končí své směny mnohem dříve, než oni v laboratoři. Však také jejich delší pracovní doba je také známkou toho, jak moc Pastorek lpí na včasném vyvinutí smrtícího lektvaru. Dracovy kroky mířící vstříc prázdnému domovu se tiše rozléhaly prázdnými chodbami a halami.

Blonďák byl zvyklý se dostávat domů pomocí letaxu a ke krbům, které tuto variantu ministerským pracovníkům umožňovaly, to byla ze sklepení laboratoře docela dlouhá štreka. Avšak rutinní záležitost, jakou pro Draca projití ministerské budovy představovalo, se dnes lehce zpestřila, když se za blonďákem téměř u konce jeho cesty ozvalo významné důležité zakašlání. To přimělo bývalého Zmijozela, aby se zarazil uprostřed kroku a otočil se. Následný pohled na dobře známého muže mu podmračil tvář.

„Ty?" ohrnul ret. „Co tady chceš?" zeptal se a nevlídně se na svého společníka zakabonil. Nelíbilo se mu, že za ním muž přišel až sem, na ministerstvo, a ve své podstatě nebyl spokojený ani s tím, že jej vůbec vidí. Vždy to pro něj totiž znamenalo jen další špatné zprávy. A o několika posledních měsících to platilo dvojnásob.

Měl tu čest se s tímto člověkem setkat už za války. Kdysi společně dělali pro Voldemortova, v čemž všechny utvrzovalo znamení zla, jež měli oba dva vytetované na levém předloktí. Popravdě, když válka skončila, Draco doufal, že už nikoho z těchto lidí v životě nepotká. Taky se mu dlouhé měsíce jeho přání plnilo, ovšem jen do té doby, než se zrovna tento muž vrátil s docela specifickými požadavky.

Od té chvíle byl Dracův život zase celý naruby, ovšem tentokrát o tom pro změnu nikdo další nevěděl. Jeho smrtijedství kdysi rozebírala všechna kouzelnická média, nyní byla jejich společná interakce zcela tajná a zcela určitě již ne tolik přátelská jako předtím.

Druhý muž napodobil Malfoyův výraz a založil si paže na hrudi. „Moc dobře víš, co chci! Trvá ti to už moc dlouho, na to, že máš být nejlepší ve svém oboru, Malfoyi!" odsekl tmavovlasý a nenápadně se ujistil, že jsou na chodbě jen oni dva a nikdo jiný.

„Nové lektvary ti jen tak nespadnou do klína," mlaskl Draco nesouhlasně a založil si ruce na prsou. „Na to, že o jejich přípravě zhola nic nevíš, si poslední dobou až moc vyskakuješ. Uvědomuješ si vůbec, co po mně chceš?!" popuzeně zvýšil hlas. „Mluvíme tu o protilátce na exedunt!" poslední slovo pronesl významně ztišeným hlasem.

Tmavovlasý se prudce nadechl, načež popuzeně stiskl ruce v pěsti a udělal několik rychlých kroků blíže k blonďákovi. „Já mám spíše pocit, že si vyskakuješ poslední dobou ty sám!" zasyčel. „Ta příprava ti trvá už měsíce. Měsíce, Malfoyi! To je sakra dlouhá doba, nemyslíš?! Nemám už tolik času, takže laskavě začni něco užitečného dělat, nebo se čirou náhodou ministr dozví, jak si na tom byl za války!" upozornil bývalého smrtijeda příkře. Potřeboval ten lék! A potřeboval ho co nejdříve...

„Já se snažím," chladně pronesl Draco. „A ty máš jediný štěstí, že je ten lektvar i mým zájmem, jinak bych se o něj už od začátku ani nepokoušel a tebe zavčas odklidil z cesty," zasyčel nepříjemně. „Jenže jsem to neudělal, takže bys mohl prokázat aspoň trochu soudnosti a nechat mě pokračovat v tom, co dělám!"

„Ty?" zasmál se sarkasticky druhý. „To asi těžko, když seš sám jako kůl v plotě. Tatínek v Azkabanu, máti se na tebe vysrala a díky tomu, co máš na ruce, sis nedokázal ani někoho najít. Nikdo ti pořádně nevěří!" vysmál se blonďákovi do obličeje. „Děláš to jen proto, aby sis zachránil prdel a ten kousek života, co máš, kariéru! Tak přestaň lhát mně i sobě," svraštil muž obočí. „Oba víme, že lhát dokážeš na výbornou. Proto si taky přežil a seš ještě tady!"

„Aspoň se nejsem podělanej strachy, když musím mezi lidi! Co kdyby mě náhodou někdo z nich poznal, že?" posměšně se zasmál Draco. „Ty ses radši zdejchnul, aby sis tu prdel zachránil, tak mi tu laskavě nedělej přednášky!"

Bývalý smrtijed pevně zatnul čelisti. „Ty kryso zasraná!" prudce vytáhl z rukávu svou hůlku a její špičku natlačil na Malfyovo bledé hrdlo. Druhou rukou rychle zpacifikoval tu blonďákovu, které se pohnula směrem jeho ukryté hůlky. „Teď mě dobře poslouchej! Moje žena se už před dvěma týdny dostala do dalšího stádia! Trpí jako zvíře, jenom protože ty seš naprosto neschopnej! Takže ti dám na výběr. Máš dva týdny na to, ten lektvar dodělat a přinést mi ho nebo půjdeš ke dnu a s největší pravděpodobností za mříže do Azkabanu! Je ti to jasné?! Dva týdny! Ani o den víc, tak je ti to jasné?!" zaryl hrot hůlky více do blonďákova krku.

Do blonďákova pohledu se vkradla čirá nenávist. Ačkoliv si zvykl, že výhrůžky jsou již samozřejmou součástí jejich rozhovorů, hůlkou na něj tenhle imbecil ještě nemířil! Natož potom, aby mu ji rovnou zarýval do krku...

Ani lítost a soucit se ženou jeho známého jej neobměkčoval natolik, aby bez okolků přešel mužovo stupidní chování. Ovšem právě proto, jak prostě bývalý smrtijed myslel, si byl Draco jist tím, že by byl schopný své výhrůžky opravdu splnit. Co na tom, že s takovou by se protilátky na exedunt nedočkal už vůbec. Očividně mu to nedocházelo a lpěl jen na tom, aby už konečně potřebný lektvar dostal.

„Fajn," procedil Draco nelibě skrze zuby a povrchně se na muže zahleděl. „Ale chci víc. Měsíc," snažil se vyjednávat a získat více času. Ačkoliv by to na něm v danou chvíli nikdo nepoznal, vevnitř začínal být lehce nejistý. Za čtrnáct dnů totiž protilék na exedunt dokončit rozhodně nedokáže. Tak daleko ve výzkumu není a nemluvě o tom, že vše musí dělat tajně a ještě navíc dohromady se Tacet mortem. Věnovat se dvěma zcela odlišným novým lektvarům a zvládat časový nátlak na výrobu každého z nich, to je pravděpodobně i nad jeho síly.

„Zapomeň!" zavrtěl prudce hlavou tmavovlasý. „Moje žena měsíc nevydrží. Dva týdny, víc ti prostě nedám!" přimhouřil na blonďáka oči.

„Tři týdny," zkusil si prosadit Draco aspoň o sedm dní víc.

Smrtijed podrážděně zavrčel. „Taky můžeš dostat jenom týden!"

Blonďák přivřel oči, až se na svého společníka díval pouze malými škvírami. „Tak tedy dva týdny..." pronesl nakonec smířeně a s jasným souhlasem v hlase.

„Fajn," přikývl spokojeně tmavovlasý a s co největší ostražitostí od Malfoye odstoupil s hůlkou stále v pohotovosti. Poté už nic neřekl a prostě zmizel blonďákovi z očí za nejbližším rohem, aby mohl zmizet i z ministerstva a vrátit se za ženou domů.

„Do prdele!" zaklel nevybíravě Draco, sotva se mu muž ztratil z dohledu. Rukou si vjel do vlasů a vztekle za ně zatahal. I když byl tmavovlasý již dávno pryč, nenávistně zíral na místo, kde předtím stál a v duchu na muže křičel všechny nadávky, které jej napadaly. Nemohl uvěřit tomu, že opravdu přistoupil na ultimátum, o kterém již teď ví, že jej nebude schopen dodržet. Dva týdny jsou nic, a když nedokázal ve výrobě lektvaru udělat dostatečný pokrok doteď, není pochyb o tom, že to během čtrnácti dnů nezvládne dohnat. Zavařil si, to věděl, jenže... co teď?

***

Tu noc Draco nemohl spát. Znovu. Ačkoliv byl spánek tím jediným, co od celého víkendu očekával, nebylo mu ho dopřáno. Jeho mozek neustále přemítal nad tím, jak se z celé šlamastyky dostat. Nejdříve měl tendence vymýšlet nové postupy, kterými by lektvar přeci jen připravil, ale posléze mu došlo, že se snaží o nemožné. Raději se začal zabývat alternativními cestami, jak předejít tomu, aby se smrtijedovy výhrůžky staly realitou. Nesmělo dojít k tomu, že by řekl pravdu! To nemůže dovolit!

Po válce si svobodu a svůj téměř bezúhonný zápis v podstatě vylhal. Kdyby se ministr a celkově kouzelnická společnost dozvěděli o tom, jak to vlastně bylo s jeho přechodem na světlou stranu, trestu a nejspíše ani Azkabanu by neušel. Nic by mu v obhajobě nepomohlo to, že si špatnost své role dvojného tajného agenta brzy uvědomil a rozhodl se podpořit Řád a Pottera již se zcela čistými úmysly. Když jej tito lidé přijali mezi sebe, donášel na ně, a to by mu Pastorek ani ostatní nikdy neodpustili. Byl zrádce.

Díky množství probdělých hodin si blonďák mohl dostatečně jasně uvědomit, že svého známého nedokáže jen tak přelstít a už vůbec mu nebude schopen vyhovět. Potřebuje pomoct a potřebuje ji od někoho, u koho by si mohl být jistý, že jeho tajemství zůstane tajemstvím. Jenže on nikoho takového neměl. Postrádal přátele, kteří by při něm stáli a zároveň věděli o tom, čím se kdysi provinil. On postrádal přátele vůbec. S nikým neměl tak blízký vztah, aby jej o pomoc mohl požádat. Ledaže...

Na mysli mu vyvstaly jeho předchozí rozhovory s Potterem. Vypadal ochotně a bývalý Zmijozel měl pocit, že by byl otevřený jakémukoliv svěřování, pokud by na něj mělo dojít. Navíc si už ověřil, že dokáže o věci mlčet - o tom, jak jej Gabriel málem znásilnil, nikomu nic neřekl, ačkoliv mu pak nepravdivá verze způsobila jen další problémy; ovšem vyhledání pomoci právě u Pottera mělo jeden veliký háček - jak by Hrdina reagoval na to, když by se dozvěděl, že Draco nebyl ve válce nápomocný tolik, jak si o něm všichni myslí? Nepochyboval o tom, že jej to naštve. Otázkou je, zdali jej půjde i udat, nebo si i takovou informaci nechá jen a pouze pro sebe a ještě mu bude ochotný pomoci.

Zdálo se to tolik nepravděpodobné, ale přesto... Draco se tohoto nápadu chytil, jako se tonoucí chytá i toho nejslabšího stébla. Naději mu dávalo i to, že mu Potter pravidelně posílal květiny a snažil si jej získat drobnými lichotkami ve vzkazech. Už nepochyboval o tom, že je to černovlasý bystrozor, kdo mu kytice posílá. Potvrzovalo to i to, že jediným dnem, kdy žádná květina nepřišla, byl ten, kdy za ním Potter přišel do práce a vynadal mu skrze protilék na exedunt.

V jeho domněnkách ho utvrzovaly samy květiny. Moc dobře si pamatoval na chvíle, které jako malý kluk trávil se svou matkou v rozlehlých zahradách manoru. Narcissa květiny milovala a častokráte se sama od sebe rozpovídala o tom, jaké má každá z nich poselství a Draco jí při tom pozorně naslouchal. Dostatečně na to, aby pochopil, o co se Potter snaží.

Nemohl říct, že by s ním snahy bývalého Nebelvíra nic nedělaly. Jeho malá gesta mu lichotila a kupodivu mu ani nevadilo, že přicházejí právě od černovlasého bystrozora. Když si tohle před několika dny sám sobě přiznal, samotné poznání jej docela překvapilo. I když mu stále přišlo brzo na to, aby mohl mluvit o nějakých hlubších citech, Potter si získal jeho vřelou náklonnost, což už samo o sobě bylo velmi zvláštní. Zdráhal se to nazvat nepatřičným, ovšem pravdou bylo, že právě tohle si namlouval okamžitě poté, co si připustil pravdu.

Něco mu však říkalo, že pokud jeho nový názor na bystrozora přetrvá a černovlasý neustane ve svém milém chování, propadne mu úplně. A možná že zlomový okamžik nastane mnohem dříve, než jej očekával. Potter pro něj nyní představuje jedinou naději na záchranu, jediného člověka, za kterým může přijít a o pomoc jej poprosit. Lehce to uráželo jeho vlastní důstojnost, avšak za ty roky, kdy žil mimo otcův vliv, pochopil, že poprosit o pomoc není nic špatného - i když jste Malfoy. Proto byl odhodlaný hned ráno za Potterem zajít a zkusit to, risknout své postavení a svou svobodu a svěřit je do rukou černovlasého muže.

Avšak stále tu byl jeden problém - potřebuje kontaktovat Pottera co nejdříve a není ochoten takovouto záležitost řešit přes dopisování. Sjednávání schůzky po sovách by taky nebylo to nejrychlejší řešení. Ne, musí vidět Pottera osobně. Jenže zítra je sobota a on nemá nejmenší tušení, kde černovlasý bydlí, ani zdali vůbec bude doma. Naštěstí však zná adresu člověka, který zcela jistě bude vědět tu Potterovu - Ben! A tak nebylo divu, když hned brzy ráno stál před blonďákovým bytem a možná až příliš neurvale zvonil - vzhledem k rané denní době.

Úlevně vydechl, když se před ním konečně otevřely vstupní dveře, z nichž na něj vykoukl od pohledu rozespalý Benjamin, jehož rozčepýřené vlasy trčely všemi směry. Draco zcela odignoroval očividnou rozpačitost, s jakou se blonďák snažil ztratit v přespříliš velkém tričku, které stoprocentně nemohlo patřit jemu.

„Draco? Co tady děláš, vždyť je sobota a teprve šest hodin, do práce se nejde přece..." promnul si pomuchlaný blonďák oči od ospalků. Bylo na něm vidět, že ho Draco vytáhl přímo z postele a mnohem dříve, než by blonďák chtěl po vášnivé noci, kterou si s Andym zase po dlouhé době udělali. Ani ve snu ho nenapadlo, že za ním přijde takhle brzy ráno někdo z práce - byl přece víkend.

Ještě tak napůl spící na druhého mladíka zmateně pohlédl a snažil se neohrabaně zakrýt svou nahotu pod Andrewovým tričkem, které rychle popadl cestou z vyhřáté postele. Bylo to to první, co na zemi našel.

„Potřebuju Potterovu adresu," kvapně vyhnul Draco a netrpělivě poklepal nohou o podlahu. Ruce měl zasunuté v kapsách své bundy a jeho vnitřní napětí bylo natolik velké, že Benovým očím neuniklo.

„Harryho adresu?" nakrčil Ben čelo a zastrčil si jeden zacuchaný pramen vlasů za ucho.

„Přesně tu," pokýval Draco hlavou a v očekávání se na Bena zahleděl. „Znáš ji, že jo?"

Blonďák si promnul zátylek. „Tak jasně, že znám," zamumlal pomalu a bez podezřívavých pohledů a otázek Dracovi adresu nadiktoval. Jediné, na co v tu chvíli myslel, bylo, že chce co nejdřív se vrátit do postele za Andym. A dospat probdělou noc.

„Díky," zamumlal spěšně Draco, než se se čerstvou informací otočil na podpatku a rozutíkal se po schodech dolů, aby se co nejdříve mohl k Potterovi přemístit.

__________________

Hezký večer, někomu ráno! :)

Tak další kapitola je tady a v ní jedno veliké odhalení! Někteří z vás se opravdu v komentářích trefili. Blahopřejeme! ;)
Co myslíte, že se bude dít dál?
Jinak moc děkujeme za Vaši obrovskou podporu! Je to až neuvěřitelné, protože když jsme s povídkou začínaly, ani jsme netušily, zda se bude dát číst. Proto nás tak těší Vaše komentáře! Jsou známkou toho, že se nám povedlo to, v co jsme doufaly. :)

Vaše Makky & Matty

P.S. Omlouváme se za problémy s publikací, Wattpad opět nechce poslouchat.