Nejedla. Za týden zhubla pět kilo. Nespala. Pod očima měla tmavé kruhy. Nemluvila. Díkybohu to lidé brali jako znak truchlení... A Hermiona svým způsobem skutečně truchlila - pro Severuse, pro sebe. Smutek stoupal a klesal ve vlnách, ale kus zármutku v ní zůstával stále. Ustavičná přítomnost bolu, řekl by básník. Postupně se naučila to skrývat. Plakala už jen po nocích, nebo při krátké návštěvě toalety, nebo kdykoliv byla sama. Nedokázala myslet na nic jiného. Hned po probuzení její první myšlenka směřovala k Severusovi. Při usínání myslela jen a jen na něj. A celý ten čas mezitím trávila zas a jenom úvahami o Severusovi. Nedokázala se ani jedinkrát hněvat, že zabil Brumbála. Ani na vteřinu mu nedokázala vyčítat jeho chyby. Jediné, co mu měla za zlé bylo, že nebyl s ní.

Celé dny nebyl schopný Severus normálně fungovat. Utápěl se v bezmoci a smutku. Jediná chvíle, kdy byl šťastný, byl spánek. Vytvořil si totiž lektvar, který přivolával sny, které si člověk přál. Severus snil samozřejmě jen o Hermioně. Nejraději by prospal celý zbytek života, jen aby Hermionu mohl neustále vidět. Nebýt těch snů, zbláznil by se. Přes den cítil tu nesnesitelnou tíhu na prsou, jako by se mu každou chvíli mělo tělo rozervat na kousky. Hermiona mu chyběla tak moc, že každé nadechnutí bylo bolestivé. Znechutilo se mu jídlo, celé dny hladověl a upínal se k jediné myšlence - že Hermionu uvidí ve snu. Na ničem jiném mu nezáleželo. Dokonce i Voldemorta zanedbával. Nebál se vzteku Pána zla, protože největší trest ho už potkal. Ztratil Hermionu.

Minuly měsíce. Boj dobra se zlem měl přednost před Hermioninými pocity. Hermiona stála při svém nejlepším kamarádovi. Vlastně neměla na výběr. Nebelvírští nikdy moc neměli na vybranou, museli být dobří a čestní, museli upřednostnit vyšší dobro nad svými vlastními pocity. Hermiona milovala chvíle se Severusem, kdy mohla být sama sebou. Milovala ty noci, kdy v jeho náručí byla obyčejnou zamilovanou ženou a ne ,,bojovnicí". Se Severusem si nemusela hrát na hrdinku. Teď byl Severus pryč a Hermiona musela být znova ta silná dívka, která udělá vše, aby pomohla Harry Potterovi, protože to je prostě už z principu správné. Vydali se pátrat po viteálech. Šlo to těžce. Pro všechny tři to byla zkouška jejich přátelství. Hermiona tu tíživou atmosféru zvládala jen dívky svým proplakaným nocím. Zato Ron si se všemi těmi pocity nevěděl rady, navíc se bál o svou rodinu, což bylo pochopitelné. Harry to nesl statečně, málokdy si stěžoval, ale propadal se do podivně chmurného stavu. Za celé týdny Hermiona nepromluvila s jinou duší než s Harrym nebo Ronem, zároveň zažívala ponorkovou nemoc a neměla, kam před nimi utéct a zároveň se cítila osaměle.

Uprostřed prázdného lesa Hermiona paradoxně cítila Hermiona přítomnost další osoby. Milující osoby. Občas se zastavila vprostřed chůze a zaposlouchala se do šumění stromů. Doufala, že zaslechne Severusův hlas, což bylo absurdní. Nebyl tam. Jak by mohl být? Nikdo nevěděl, kde se Harry, Hermiona a Ron nachází. Přesto někdy zkusmo zašeptala do tmy: ,,Severusi?" A nikdy nedostala odpověď.

Umíral. Pokaždé, když vyslovila jeho jméno, umíral. Tolikrát chtěl odpovědět, ukázat se, vběhnout do její náruče, cítit vůni lesních lahod a líbat její rty. Místo toho musel pouze přihlížet. Už nebyl součástí jejího světa, byl jenom tajný pozorovatelem a pomocníkem. Chtěl zpátky na začátek. Přál si znovu prožít ty chvíle, kdy Hermionu začínal milovat, chtěl pomalu upadat do té zamilovanosti, každý okamžik chtěl vrátit zpátky, opakovat si stále dokola jen momenty, kdy byl s Hermionou. I kdyby šlo jen o náhodný pohled, pár prohozených slov, letmý dotek...  Pocítit ještě jednou to ničím nezkalené štěstí, že může milovat dívku, která jeho city opětuje. Nyní v jejím pohledu těžko vyčetl, zda ho vůbec má ještě ráda. Obával se, že šeptá jeho jméno jen aby se ujistila, že ji nepronásleduje. Nedokázal si ani na vteřinu přiznat, že Hermiona stejně jako on trpí svou nenaplněnou láskou.