Hermiona sebou plácla na postel, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Při myšlence na Severuse se jí podivně sevřel podbřišek a srdce se zběsile rozbušilo. Jestli to ze začátku byla pouze dívčí zamilovanost, teď dospěla dál - milovala ho jako žena. Chtěla být jen jeho a dát mu vše, co měla. Svou duši, mysl i své tělo. Zlobila se na Severuse. Stále se držel zpátky. Sice tvrdil, že to je kvůli jejímu mládí, ale Hermiona byla stejně nejistá jako každá dívka. Bála se, že se mu prostě a jednoduše nelíbí. Mohl ji mít rád, ale nejspíš ji nebral jako ženu, se kterou by mohl... podnikat... fyzické aktivity. Hermiona nazlobeně našpulila rty a vydechla nosem. Vždyť přece nebyla zas tak ošklivá. Vždyť přece dokázala použít své zbraně, obléknout se lichotivě, zaujmout muže... Znovu znervózněla. Co když ne? Možná nebyla žádná neodolatelná kráska. Ale Cormacovi se přece líbila! No jo, jenže Cormac je pitomec, pomyslela si Hermiona nešťastně. Ale líbila se i Krumovi! To muselo něco znamenat! Neokouzlila ho přece svou inteligencí, zčásti mu musela přijít přitažlivá. Severusovi se bude taky líbit! To ještě ten bídák uvidí!

▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓

Severus seděl u katedry a zapisoval si známky z písemné práce sedmých ročníků. Hermiona totiž dlouho nepřicházela. Začínal být netrpělivý.  Občas chvíli klepal nohou, ale vždy si to uvědomil a zarazil se. Měla zpoždění dvacet minut. Měl v plánu ji naučit jeden ze svých lektvarů, ale takhle jim nezbývalo moc času. Vstal od stolu a začal nervózně pochodovat po učebně. Nechala ho? Opustila ho? Co si bez ní počne? Severus Snape si uvědomil, že sice věděl, jak jejich příběh skončí, ale nebyl na to vůbec připravený. Měl být smířený, že jednoho dne jejich láska skončí, ale smířit se s tím nedokázal. Neuměl si představit svůj život... nebo i smrt... bez Hermiony. Kdyby ho totiž již nemilovala, jeho duše by zemřela ještě dřív než tělo. Teď - na konci všech útrpností se musel zamilovat! Spalovala ho tak hrozivá bolest, čím víc před láskou celý život utíkal, o to víc ho teď zasáhla. Rázoval sem a tam, občas se zastavil a bojoval s psychickým zhroucením. A i když to bylo tak silné a skoro až nesnesitelné zamilování, byla to jediná správná věc v jeho životě.

▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓

Nakonec to vzdal. Odešel z učebny, zamířil domů. Celou cestou si kladl jednu otázku za druhou. Vzhlédl a zastavil se. Hermiona stála u jeho dveří od komnat. Měla na sobě župan a na hlavě turban z ručníku.
,,Potřebovala jsem si dát horkou koupel," pravila místo omluvy. Severus se zamračil.
,,Myslíš, že tě teď k sobě pustím?" otázal se chladně.
,,Mám mokré vlasy, mohla bych nachladnout a umřít."
,,Mám hůlku, se kterou bych ti mohl ty tvé pačesy vyfoukat tornádem," opáčil Severus s kamennou tváří.
,,Takže bych sice neumřela na nachlazení, ale místo toho bych zmizela ve víru," nedala se odbýt Hermiona.
,,Co když by to bylo nejlepší řešení? Místo studia jsi upřednostnila koupel," pravil Severus. Byl docela raněný a zklamaný, ale nechtěl to dát najevo, takže se prostě a jednoduše hněval. Hermiona přistoupila blíž k němu a položila svou malou dlaň na jeho hruď.
,,Prosím," zašeptala a pohlédla mu do očí. ,,Pusť mě k sobě. Dohadovat se můžeme i u sklenky vína, zachumlaní pod dekou, v soukromí." Severus hleděl na její mladinkou tvář a nedokázal se na ni zlobit. Byla příliš nevinná, krásná... A miloval ji. Odstoupil od ní, otevřel dveře a gestem ruky jí naznačil, že může vejít. Když za nimi zavřel a prošel kolem Hermiony, ucítil její známou vůni lesní jahod. Tu noc však voněla jinak... Voněla jako žena.