Ahoj všichni tímto vás vítám u své první jednodílovky.

Jestli vás, čtenáře Síly draka, někdy napadlo co se dělo před tím, než se Lila s její třídou dostali do dračí vesnice, tak je tento příběh přímo pro vás. Bude vyprávěný z pohledu Siff a jestli jste četli popis, určitě vám došlo co se v něm bude dít.😉

Je to taková malá omluva za neaktivitu a zároveň dáreček ke konci školního roku. A navíc mě samotnou zajímalo co bylo před.  😊

Tak přeju příjemné čtení a prozatím ahoj.
____________________________________

Ještě než začnu, pro ty co na mě narazili poprvé, mám malé opáčko.

Siff je dračice, která se, jako všichni ostatní, proměňuje do lidské podoby ve které převážně žijou. Každý také má jeden ze šesti živlů (základní 4 + den a noc)(u Siff je to vzduch), který vypovídá o jeho osobnosti a zbarvení šupin.

Pro všechny draky, nejen kmen Siff, je nezbytnou součástí života je jezero Zrození,  kolem kterého rostou stromy Života. Tam jedině se mohou z vajec vylíhnout malí dráčci.

Vesnice, ve které Siff žije, je položena ve stromech vysokého lesa. Kromě toho je tady i předměstí na skále, kulturák, jídelna a zdravotní centrum, které jsou na zemi, ale o nich se moc bavit nebudeme.

Celé vesnici, nebo spíše městu, velí drak  zvaný Velký Náčelník. Ten má pod sebou skupinu asi deseti lovců, kteří zastávají práci vojáků a policistů. Hlavní z lovců se jmenuje Gree, který je zároveň Betou.

Myslím, že víc už asi nebude potřeba vědět. Kdyby ti i tak nebylo něco jasné, klidně se mě zeptej nebo se podívej do Síly draka, konkrétně na kapitolu 'Jak to chodí u draků'.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Probudila jsem se do rána plného slunce. Jelikož mi jeho paprsky vlezly do očí, skončila hned na zemi.

"Jau," vykřikla jsem tlumeně.

To bude zas den, pomyslela jsem si v duchu. Vedle mě na podstavci stála krásná váza. Ani jsem radši nechtěla myslet na to, co by se stalo kdybych spadla o kousek vedle.

Tak jsem se pro jistotu vymotala z peřiny a vstala. Došla jsem ke kulatému oknu v mém  pokoji. Venku to vypadalo jako vždycky. Bydlíme ve středních vrstvách, takže úplně dolů jsem přes listy moc neviděla.

V tom do okna narazila papírová koule. Nebýt toho skla, už by se mi rýsoval pěkný monokl. Podívala jsem se směrem, kterým ona koule přiletěla. To znamenalo na dům naproti, kde v otevřeném okně se snažila zadržet smích Netta, moje nejlepší kámoška.

Sáhla jsem po mém zeleném poznámkovém bloku a vytrhla z něj zadní stránku. Tu jsem zmačkala do koule. Opatrné jsem otevřela okno, tak aby si toho Netta nevšimla. Pak jsem po ní papírovou kouli hodila, stejně jako před chvílí ona.

Jelikož nemám takové fyzické schopnosti jako moje ohnivá kámoška přede mnou, trefila jsem jenom dřevěnou stěnu jejího domu.

"Vedle," řekla popichavě černovláska.

"Vezmu tě na střelnici a pak se uvidí, kdo míří lépe," odpověděla jsem ji stejným tónem.

Každý má povinně výcvik s nějakou zbraní. Ten můj je zaměřený na střelbu z luku. Netta je známá tím, že celkem slušně ovládá jakoukoli zbraň, právě kromě luku.

"Možná," řekla Netta potichu a začala zavírat okno, "Tak za pět minut dole."

V tom okamžiku jsem rychlostí blesku zavřela taky zavřela okno a běžela ke skříni. Tam jsem popadla první náhodný věšák s oblečením. Rychle jsem se do něho převlékla a seběhla schody do nižšího patra. Pozdravila jsem mamku a vzala chleba, který mi nachystala na snídani.

Otevřela jsem dveře a normálně bych slezla po provazovém žebříku dolů k sousedce. Dneska jsem to ale vzala mojí zkratkou. Přeběhla jsem dřevěný most, který spojuje některé domy. Byla jsem u domu mamčiné kámošky. Měla tam takovou vychtávku v podobě provazu. To je mnohem rychlejší než zdlouhavé lezení po žebříku.

V té rychlosti jsem stihla pohledem zkontrolovat okolí, abych věděla jak na tom je Netta. Ta už taky lezla dolů. Proto jsem přidala do tempa. Lano jsem už nacvičeně a ladně chytala mezi nohy. Už jsem byla skoro dole. Od země mě dělilo asi tak pět metrů.

Netta však byla rychlejší. Poslední metr a půl seskočila. To já nedám ani náhodou. Tak jsem ten kousek už pomalu dozešplhala. Černovláska už stála u konce provazu a ironicky se dívala na hřbet zápěstí, kde se nosí hodinky.

"12 vteřin zpoždění," řekla káravě.

"Ty jsi to fakt počítala?" zeptala jsem se udiveně.

"Ne jen tipuju. Při tom spěchu by to bylo snad nemožné."

"Aha. A jdem teda na tu střelnici? Myslela jsem to vážně," řekla jsem s zlomyslným úsměvem.

"No dobře, no. Ale střílet nebudu," odpověděla mi Netta.

"Fajn, ale pojďme už ať jsme tam první," zakončila jsem rozhovor.

Protože kdyby jsme tam přišly až jako druhé, tak ty nejlepší místa už budou zabrané. A o luku ani nemluvě.

Celou cestu jsme šly beze slova. Střelnice na druhé straně lesa tam, kde už pomalu začíná louka. Je tam příjemně. Pod stromy kousek odsud se schovává malá čirá studánka, takže vodu tu máme.

Když jsme došly k terčům, vzala jsem svůj oblíbený luk. Protože byl vyrobený z Deriového dřeva, byl až do červena. Samozřejmě jsem vzala i toulec s šípy a připnula si to na záda. Pro jistotu jsem si na vnitřek levého předloktí dala chránič. Jednou jsem si ho nevzala a tětiva mě švihla tak, že jsem tam ještě týden měla pořádnou modřinu.

Netta říkala, že se na mě bude koukat, ale spíš zkoumala jak by se dalo s lukem bojovat na blízku. Byla sranda pozorovat jak tětivou škrtila imaginárního člověka. A nebo šípy útočila na terč. Nakonec černovlásku však začalo bavit si nimi točit mezi prsty.

Já se postavila před terč a odkrokovala jsem si zhruba 10 metrů. Pro mě akorát vzdálenost. Otočila jsem se a vytáhla první šíp. Zahákla jsem ho za tětivu. Napnula jsem luk, zamířila a vystřelila. Nebyl to střed, ale na poprvé se většinou ani netrefím do terče. Vytáhla jsem další šíp a celý proces zopakovala...

Vystřílela jsem asi čtyři série šípů, když se k nám přiřítila moje sestřenka Pazzi.

"Něco se stalo!" vykřikla jako smyslů zbavená.

"To jsi zase našla v pokoji pavouka, nebo proč jsi tak vyděšená," řekla s posměšně Netta.

I já přišla blíž. Pazzi měla jenom tílko, takže šel vidět obrácený přeškrtnutý trojúhelník země na jejím rameni. Její blonďaté vlasy měla spletené do copu. A očividně sem celou dobu běžela, protože vypadala docela vyřízeně.

"Hele Nett. Přestaň si z toho dělat srandu. Moc dobře přece víš, že kdyby to nebylo nic extra důležitého, tak by sem asi Pazzi neběžela," okřikla jsem Nettu.

"Fajn," protočila očima černovláska, jak to dělá vždycky, když ji někdo zakáže utahovat si z ostatních.

"Tak povídej, co se stalo," řekla jsem směrem k mojí sestřenici.

"Dneska ráno strejda říkal, že Gree a Miil včera večer objevili poškrábané stromy Života," snažila se Pazzi z neječet.

Strýc Pazzi, ne můj táta, patří Lovcům. Má tam postavení zdravotníka, což je fakt hustý.

"No ty vogo."(Netta)

"Cože?! A říkal ještě něco?" (Já)

"Ééé.. Ne. Nebo spíš si mě jak odposlouchávám a začal mluvit potišeji. Takže jo, ale už jsem to neslyšela." (Pazzi)

"Ty odposloucháváš?" podivila se Netta.

"V tuhle chvíli by jsi taky odposlouchávala," bránila jsem Pazzi.

"To nepopírám-"(Netta)

"Tak vidíš." (Já)

"A jsi si jistá, že jsi slyšela dobře? Co vím, tak tvůj strejda si věci dost rád vymýšlí. A to radši ani nemluvím o Greeovi."(Netta)

"Pravda. A navíc kdo by přece chtěl ničit stromy Života? S ostatními draky máme smlouvu a navíc jsou pro ně stejně důležité jako pro nás. A vlkodlakům, jednorožcům, dryadám a ostatním je to prý ukradený." (Já)

"Dobře, no. Ale můj názor mi nevezmete," reagovala Pazzi na naše odpovědi.

Potom naštvaně odešla. My se s Nettou jen nechápavě podívaly a pokračovaly. Já ve střílení, moje ohnivá kámoška ve škrcení neviditelných nepřátel.

Jak jsem ale zjistila, tak to docela rychle rozletělo. Při obědě jsem slyšela jak o stromech Života někdo mluví. Nevím sice přímo o čem, ale tyhle dvě slova jsem slyšela jasně.

Nebo když jsem večer šla domů. Zowi, dcera Náčelníka, si se svoji kámoškou šuškala něco o tajemných nájezdnících.

Další den ráno mě mamka před tím, než jsem šla ven, mě odchytla a kladla mi na srdce, abych za žádnou cenu nechodila ven z města. Aby se mi nic nestalo. To mi nikdy neříkala.

A celkově jsem měla čím dál větší pocit, že se opravdu něco děje. Jenže co? Stromy Života poničené tajemnými nájezdníky? Nad tím visí jeden sakra velký otazník.  

A všechno to tajnůstkaření kolem toho co Náčelník měl, mě taky ubíjelo. Nikdo pořádně nevěděl co se děje, s nikým jste se nemohli bavit víc než deset minut, bez toho aby jste se dostali k tomuhle tématu.

Na dnešním tréninku Nool, který ho má přede mnou, říkal, že prý se nevrátil jeden z Lovců. Byl na průzkumu a někde v okolí jezera Zrození beze stopy zmizel. No, vzhledem k tomu jak je tady poslední dobou všechno děsně zmatené, tak se mohli si ho jen s někým splést. Ale i tak přituhuje.

Abych se trochu dostala s všudypřítomné temné atmosféry, zůstávala jsem doma a četla jsem si. Za tu dobu už jsem tak dvě knihy přečíst stihla. Teď mám rozečtenou jeden příběh o škole, kde se nedračí lidé učí různým dovednostem a schopnostem. Říká se ji Dračí. A k zápletce jsem se zatím jaksi nedostala. Sice krutou realitu to moc nezastínilo, ale co se dá dělat.

Úplný vrchol byl, když na Velkou večeři nedorazili rovnou dva lovci. Lovkyně Pell a ještě jeden lovec, který nevím jak se jmenuje. Ten večer mi Rou, které jinak miluju, nebylo moc po chuťi.

Měla jsem pocit jakoby už existovaly jen dva tipy lidí. Ti z vyšších vrstev, kteří měli pořád něco na práci, a ten zbytek ploužících se zombíků, na které mělo dění okolo stromů Života stejný dopad jako na mě. Totálně vystrašení draci, nejistí si tím co vlastně dělají.

Celé dny jen plynuly. Všechno bylo tišší a tajemnější. Bylo zakázané chodit mimo město. Dokonce ani na střelnici jsem si už nemohla zajít. Nebylo těžké z chování ostatních vyčíst, že všichni víme o něčem co musí přijít. Buď další rána nebo záchrana.

Ani mě moc nepřekvapilo, že hodně draků si chodilo pro rady k Qeerovi. Je to starý alchymista, mág a šaman v jednom. Bydlí daleko od města v dřevěné chatce v lese pod skálou. Teď k němu přes zákazy nikdo nemůže. To docela dost draků ještě více znervóznilo.

Tak jsem zůstávala doma s knížkama. Nic jiného jsem už prakticky nedělala. Jo, s Nettou i Pazzi jsem se vídala, ale většinou jsme prohodily pár slov a zase si všímaly svého.

A popravdě jsem se ještě více zlepšila v létání. Jo máme to vrozené jako třeba chození, ale různé otočky a spirály to už každý neumí.

A tak dále. Na tohle neustávající nebezpečí jsem si za těch několik měsíců zvykla. Lovci se ztráceli, nikam se nemohlo, další útoky na stromy Života... Prostě idylka.

Jednou Gree do naší vesnice něhoko se svázanýma rukama za zády. Ukázalo se, že to kouřový jednorožec. Ano, i oni mají své živly. Podle toho co jsem se dozvěděla, tak prý vstoupil na naše území poblíž jezera Zrození. Náčelník ho nejspíš vyzvídal, ale po pár hodinách ho zase propustil.

Za pár dní se to samé opakovalo s denní dračicí z Východních hor. Už jen to, že sem přivedou téměř jistě nevinného, je samo o sobě dost kruté. Jak se ale ukázalo, tak nejsme jediní, kdo si nastavil nové zakazující pravidla. Po výslechu dračice z východu, se toho Náčelník hodně dozvěděl. Všechno nám to řekl na mimořádném shromáždění v Kulturáku.

Za měsíc se v našem městě vystřídalo zhruba sedm potenciálních nájezdníků na stromy Života. Útoky už nebyly jenom na ně. Zbylí Lovci našli vypálené hnízdo Řapil. Jsou to takové malé obojživelné zvířátka podobné ještěrkám, které mají schopnost čistit jezero Zrození. Proto je vždycky jako zrcadlo. Což je strašně důležité.

A pak to přišlo.

Když byli Lovci na obchůzce lesa, proletěl městem Greeův sytě žlutý Pab. Náčelník i s celou Radou (jak říkáme těm různým úředníkům a podobné smetánce) běžel směrem na skálu. Samozřejmě to zaujalo pozornost všech přítomných draků, včetně mě a Netty, kterou jsem zrovna potkala.

Meel, bratr Geea, nám vzápětí všechno vysvětlil.

"Vážení, uklidněte se prosím. Beta Gree nám právě přes jeho Paba poslal zprávu. V severní části lesa objevili skupinu asi dvaceti lidí ve věku, kdy se trénuje se zbraněmi. Není jisté zda jsou draci, jednorožci nebo vlkodlaci. Vypadají neškodně, ale i tak je pro jistotu dopraví k nám do města. Tím, že je to velká skupina, je to velmi mimořádná situace. Teď se prosím rozejděte," zakončil svůj proslov.

Protože naše dračí rasa se hrozně zvědavá a  netrpělivá, tak nikdo neodešel. Jen další draci se přišli podívat.

Možná i proto se to krásné tiché ticho proměnilo v šeptání a šuškání. Já jsem trochu nechápavě střídavě pozorovala ostatní i Radu. V tom se ke mě Netta naklonila s:

"Když Meel říkal, že jsou v našem věku, myslíš, že budeme kámoši?"

"Cože?!" zděsila jsem se její otázky.

"No jestli si myslíš, že budou přátelští."

"Blázníš?! Mohou to být ti kdo ničí stromy Života! I když... možná že jo."

"Vsadím se, že si tam kámošku nenajdeš," řekla se zlomyslným úsměvem na tváři.

"O co?" oplatila jsem jsem ji její úsměv zdvižením obočí.

"O nic. Jen tak."

"Fajn, ale ty se o to taky pokusíš. Platí?"

"Platí. A-," chtěla ohnivá dračice ještě něco říct, ale někdo ji přerušil.

"Támhle! Už letí!"

A opravdu. Na obzoru se objevily tečky, že kterých se po chvíli stály siluety draků, Lovců. Až potom jsem si všimla, že na hřetech něco, nebo spíše někoho, vezou.

Když byli už skoro tady, bylo dobře rozeznat, že to jsou fakt děti mého věku. Na každém z Lovců v dračí podobě seděli po čtyřech. Podle jejich výrazu byla většina z nich vyděšená.

To se ostatně dalo říct i o nás. I když by to Netta nikdy nepřiznala, byl na ní vidět strach. Popravdě i já jsem se přistihla jak si nervózně koušu ret. Ale zároveň jsem byla děsně zvědavá co bude dál.

Za chvilku tihle divní draci zasedali z Lovců a koukali kolem a na nás. Gree mezitím začal Náčelníkovi něco šeptat. Pak se zeptal:

"Kdo je tady vůdce?"

Všichni ti podivíni se podívali na jednu černovlásku. Odhadovala jsem ji noční živel. Podívala se okolo aby se ujistila, že na ní koukají úplně všichni.

"Asi já," řekla nejistě.

Potom ještě o nich něco říkala, ale to už jsem moc nedávala pozor. Byla jsem si jistá, že jsem našla svou 'kořist'. Nett to určitě překvapí. Proto jsem už přemýšlela, jak s ní začít rozhovor.

"Vypadá to, že už víš koho si vybereš," řekla Netta za mnou.

"Přesně tak. A ty už máš taky vyhlídnutou 'obět'?" naznačila jsem rukou uvozovky.

Černovláska se otočila, prohlédla si nové a pak řekla:

"Nejspíš jo."

"Tak hodně štěstí."

"Tobě taky."

Potom jsme se k sobě otočily zády a šly každá jinam. Já ještě chvíli zůstala bokem od toho chumlu draků s přemýšlela jsem co by tu Alfu možných nájezdníků mohlo zaujmout. Pak jsem se otočila směrem na Nett. Ta se dala do řeči s nejspíš přírodní zrzkou. Byla u ní ještě ne moc vysoká blondýnka. Nejspíš vzdušná.

Moje vyhlídnutá černovláska se mezitím posadila na kraj skály. A ani se ji nedivím. Kdyby se mi přihodilo to co ji, poslední minuty bych zpracovávala ještě hodně dlouho.

Pomalu jsem šla směrem k oné noční tmavovlásce. Byla pořádně zamyšlená, takže si mě nevšimla. Sedla jsem si kousek od ní a pozorovala ji. Měla hezké modré oči, které teď hleděly někam před sebe. Na pravé ruce měla prsten s téměř černým kamenem.

Asi po dvou minutách jsem se rozhodla promluvit dost možná s někým kdo nás zachrání.

"Ahoj."
____________________________________
Tak jste se dočetli až na konec moji jednodílovky. Díky, že jsi na ní podíval/a.😊

(A ano, plynule navazuje na kapitolu Jak to chodí u draků.)

Jinak měla vyjít už před týdnem na moje narozky, ale tak nějak jsem zapomněla, že jedeme na chatu a tam není wifi. Tak jsem to nechala až na dnešek k výzu. (Pochlubím se, měla jsem jen dvě dvojky😏)

A už nemám moc co říct. Tak asi jen, že budu ráda za každou hvězdičku i komentář.

Hezké slunečné prázdniny. ☀️

Misavaverkova

(A jestli je tu nějaký jihomoravák, tak ti přeju, drž se, hodně štěstí a hlavně ať je všechno co nejdříve v pořádku.👍)