// Po dlouhé době pokračko. Díl je docela na prd, ale tak snad potěší alespoň ten prd, co jsem vymyslela xD Zní to divně, no nic. Příjemné počtení přeji ;)

Ginny

Profesorka nás zavedla na kopec kousek za Bradavickým hradem. Všichni jsme se spořádali do dvojic a ona nám zatím vysvětlovala, jak bude stezka odvahy probíhat.

"Takže. Začátek je zde. Vydáte se rovně, až dorazíte ke kraji Zapovězeného lesa. Odtamtud budou různě po stromech rozvěšené fáborky, zhruba deset metrů za sebou. Celou dobu půjdete po nich a radím vám, neodbočujte z cesty ani v tom nejhorším případě. Les je zrádný a mohlo by se vám něco nemilého stát. Pokud dojde k problému, vyšlete k obloze červené jiskry. Varuji vás znovu, v lese se skrývá spousta nebezpečných tvorů, a proto se držte stále po vyznačené cestě."  Spustila profesorka a všichni měli ztuhlé tváře. To se jako vážně všichni bojí? No, to radši nechci vědět, kolik dorazí do cíle mrtvol, nebo možná spíš nedorazí.

"Cíl bude na jedné louce. Tam na vás bude čekat profesor Snape a madam Pomfreyová, kdyby došlo k nějakému zranění. Na louce počkáte, dokud nedorazí poslední dvojice. Potom se spolu s profesorem a lékokouzelnicí vydáte zpátky do hradu, zkratkou. Je to jasné?"  Tázavě si nás prohlédla a všichni nejistě přikývli. 

"Jo, a abych nezapomněla, jeden z páru bude mít zavázané oči. Je jen na vás, jestli mu ten šátek pomůžete sundat, nebo ne. Šátek je začarován kouzlem tak, že ten, kdo ho bude mít na očích, si jej nedokáže sundat. To jen váš partner dovede, tedy pokud bude chtít. A zároveň to funguje tak, že pokud šátek jednou sundáte, zmizí, takže ho už nebudete moci nasadit. Ten pár, který do cíle dorazí s člověkem, co bude mít stále šátek na očích, dostane body navíc. První půjde dvojice Lenka Láskorádová a Hermiona Grangerová."  Profesorka Lence zavázala oči šátkem. Potom se ozval signál ke startu, což byly bílé jiskry, které profesorka McGonagallová vyslala k nebi ze své hůlky.

Co, Mia jde s Lenkou?! To není fér, proč já musím jít s Dracem? Nechci s ním jít. Určitě už si všiml, jak na něj zamilovaně koukám. Bude mě akorát ponižovat a nakonec sám strachem uteče a mě tam nechá se zavázanýma očima někde uprostřed lesa! Už to vidím, to bude konec. 

Po dvaceti minutách profesorka vyslala další pár. A po dalších dvaceti vyslala další. Páry pomalu ubývali a s tím stoupala nervozita. Já jsem nervózní! Nechci jít s ním, nezvládneme to.
Už tu byli jen poslední čtyři, když si profesorka odkašlala a řekla jména dalšího páru.

"Slečna Ginny Weasleyová a pan Draco Malfoy."  Zvolala naše jména a ve mně hrklo. Podívala jsem se na Draca, ale ten mi pohled ani neopětoval. Koukal někam do dále a už asi plánoval, jak se mě po cestě zbaví. Čekala jsem, že mi nasadí šátek. Když se tak nestalo, koukla jsem na Draca. To on měl ten šátek! Ou yes, tím se všechno ulehčuje. Nebude vidět, jak se na něj koukám, nebude mě moci nikde nechat, nebude... Počkat! Ale to ho budu muset navigovat! No, to dopadne... katastrofálně.
Start ohlásily bílé jiskry a já se rychle rozběhla směrem k lesu. Není to vyloženě na čas, ale je logické, že vyhraje ten pár, který bude v cíli nejdřív a s co nejmenší újmou na psychice. Nebo i po té fyzické stránce.

"Dělej, sundej mi ten šátek!"  Zavrčel Draco a pokoušel se si ho sundat, ale nešlo to.

"Až později, teď poběž."  Řekla jsem a běžela dál, jenže, když Draco neviděl na cestu, zakopl a spadl na zem.

"Vidíš, co děláš? Sundej mi to, hned!"  Křikl na mě a já sebou škubla. Nechci, aby na mě křičel. Ale nechci mu sundávat šátek. Za prvé, určitě by mi pak utekl a za druhé by jsme přišli o body.
Ale když ho nesundám, bude na mě Draco naštvaný a budu ho muset navigovat, což by nás rapidně zdržovalo. Tak co mám teda dělat?

Pomalu jsem k němu přišla a pomohla mu na nohy. Cítila jsem motýlky v břiše.
On mě z ničeho nic chytl za ruku a já se zachvěla. Koukla jsem na něj a snažila se překonat tu touhu mu ten šátek sundat.

"Fajn. Když mi nechceš pomoct, tak mě alespoň veď."  Procedil mezi zubama a pevně stiskl moji ruku, abych mu nemohla utéct. Jemně jsem přikývla, i když to nemohl vidět a potom jsem se spolu s ním vydala dál k lesu. Hrozně jsem se chvěla, když mě držel za ruku. Šíleně!

"Není ti zima tak náhodou?"  Zeptal se mě s úšklebkem, když poznal, že se chvěju.

"Ehm... Jo. Ale to je v poho."  Zalhala jsem a sklopila pohled k zemi. Spolu jsme pomalu vstoupili do lesa. Byla tu šílená tma a začínala jsem mít trochu nahnáno. Ne, nejsem strašpytel, ale je to nepříjemný pocit. Jsem uprostřed lesa, za ruku mě drží 'slepec', do kterého jsem zamilovaná, a který mě nemá rád.
Jestli na nás něco vyskočí, jsme mrtví.

Pomalými a malými kroky jsme pokračovali v cestě. Moje oči stále lehce pošilhávaly po Dracovi.
Bože, i s šátkem přes oči vypadá dokona.... ne nic neříkám. Už mlčím, už mlčím.
Zkontrolovala jsem, že tu visí fáborek a visel, takže jsme šli správně. Z ničeho nic něco zašustilo a já Dracovu ruku stiskla pevněji.

"Ou, tady se někdo bojí."  Vysmál se mi. Vážně? Neměl být větší bábovka spíš on?!

"Já se nebojím."  Řekla jsem tvrdě.

"Ale jo, bojíš. Vidím ti to na očích, a to nic nevidím."  Zasmál se a věnoval mi nadřazený úsměv.

"Nech toho, já se nebojím a dokážu tudy projít i bez tebe. Klidně tě tu nechám, jen si posluž, poslepu tak určitě někam dojdeš."  Pustila jsem jeho ruku a pokroutila očima. 

"Fajn, stejně mě tu nenecháš."  Vítězně se zazubil a sedl si na zem do tureckého sedu. Vážně? To mě teda slušně podceňuje. Otočila jsem se k němu zády a pokračovala v cestě. Po asi 10 krocích jsem se však zastavila. Sakra, proč jsem taková slaboška?! Měla bych ho tam nechat, jenže to já ne, já se s ním radši budu tahat a budu poslouchat ty jeho stupidní kecy! Sama nad sebou jsem se zamračila.

"Zajímalo by mě, jak daleko jsi došla."  Houkl na mě a dál v klidu seděl na zemi. Aggrr.
Nedobrovolně jsem se otočila a došla k němu. Klekla jsem si před něj a chytla jeho ruku.
On se ke mně ale najednou začal pomalinku přibližovat. Moje tělo se zase začalo šíleně třást.
Když vzal moje ruce do těch svých,  srdce se mi rozbušilo jako o život. Potom dal mé ruce na šátek, který si pomocí mých rukou pomalu sundal. Byla jsem přespříliš rozhozená, než abych si uvědomila jeho záměr. Jakmile jsem se probrala z transu, pustil moje ruce a já čekala, že se s vítězným úšklebkem rozběhne někam pryč. Ale to on neudělal. Místo toho uchopil moji ruku a spolu se mnou se postavil na nohy. Bez jakýchkoliv slov se pomalu rozešel směrem k cíli.

"Tak jdeš už?"  Zavolal na mě a já se s nechápavým zakroucením hlavy vydala za ním. Já toho kluka fakt nechápu.

Měla jsem pocit, že už jdeme snad hodiny. Bolely mne nohy a pořád se nic nedělo. Všude bylo ticho. Že by si příšery daly pro dnešek voraz? Moc se mi tomu nechtělo věřit, ale vypadalo to tak.

"Co to bylo?"  Zarazil mne náhle Dracův hlas a oba jsme zastavili.

"Co bylo co?"  Otázala jsem se ho a rozhlédla se kolem. A pak jsem to uslyšela taky. Šustění, kroky směřující k nám a v dáli bylo slyšet tiché vytí vlka... nebo možná vlkodlaka?
Nevědomky jsem se natiskla na Dracovo tělo a chytila ho za ruku. Oba jsme tam chvíli jen tak stáli, dokud se z křoví nevynořil vlkodlak. Vážně, vlkodlak!

"Aaaaaa."  Oba jsme zapištěli a rychle jsme se rozběhli kupředu. I když jsem měla plno práce s útěkem, pořád jsem po očku sledovala fáborky. Nesmíme se ztratit, to by byl konec.

Z ničeho nic nám však zastoupila cestu další stvůra. Mělo to dvě hlavy a vypadalo to jako skřet.
Byla jsem tak mimo, že jsem ani nezvládala logické uvažování. Takže jsem se své hůlky ani nedotkla a nechala jsem jí dál bezvládně ležet v mé kapse.  Draco na tom byl očividně podobně, protože jen bez ustání zíral na toho skřeta a ani se nepohnul. Hlavou se mi blesklo: Jsme mrtví.
Skřet se k nám začal přibližovat a začal máchat sekerou. Za námi jsem slyšela vrčení vlkodlaka, ale neodvažovala jsem se otočit. Silně jsem semkla oční víčka a přála si, aby to celé byl jenom sen.

"K zemi!"  Vykřikl Draco a strhl mě s sebou k zemi. Vlkodlak nás přeskočil a začal se rvát se skřetem. Kdyby jsme se neskrčili, byli by jsme teď na kusy. Takže... Draco mě vlastně zachránil!

"Dělej, musíme odtud vypadnout!"  Popadl mě za rukáv, opatrně jsme se vyhnuly těm dvěma zrůdám a společně jsme se rozběhli směrem k cíli. Už to nemůže být daleko.

"Já už-už nemůžu."  Dostal ze sebe Draco a zpomalil. Oba jsme byli zadýchaní a unavení, tak jsem taky zpomalila.

"Málem jsme umřeli!"  Vřískla jsem nevěřícně a otočila se pro jistotu, jestli nás nesledují. Všude čisto, ani známka života. Až na nás dva, samozřejmě. 

"Jo, a to MÁLEM jen díky mně."  Zdůraznil a zazubil se. Praštila jsem ho do ramene. Nesnáším, když se chová jako všeználek nebo rovnou stvořitel světa.

"Hej! Nezapomínej, kdo tě zachránil."  Hodil po mně zamračený pohled a rukou si třel rameno.

"Ou, já zapomněla, že tady pán potřebuje úklony až k zemi. Díky za záchranu, hrdino."  Zahrála jsem menší divadýlko, ze kterého doslova sršela ironie. Měl pravdu. Zachránil mi život. Ale to neměnilo nic na tom, že jsem mu nehodlala děkovat. 

"Pššt."  Sykl na mě.

"Cože? Tak takhle to je, hrdina chce minutu ticha za svoji chrabrost. Ještě, že ne ..." Nedořekla jsem to, protože svoji dlaň přitiskl k mým ústům. Byla jsem na něj naštvaná, ale moje tělo reagovalo jinak než mozek, takže jsem v břiše opět cítila roj motýlků.

"Slyšíš to? Už jsme tady."  Řekl a sundal ruku z mých úst. Hodila jsem po něm naštvaný pohled, ale potom jsem se usmála. Vážně, dokázali jsme to. Z louky byly slyšet hlasy nějakých studentů.

"Poběž."  Řekla jsem, automaticky jsem ho chytla za ruku a oba jsme se rozběhli na louku.