Přestalo pršet. Podzim toho roku byl velmi chladný, větrný a deštivý. Černovlasý muž stál u okna a díval se, jak se poslední kapky kloužou po okenní tabulce. Kap. Kap. Kap. Z okapu dopadaly na parapet, vytvářely svou vlastní píseň. O čem zpívaly? O lásce? O smutku? O slzách? O bytí?

Kdo ví...

Muž se díval a přál si, aby byl jednou z dešťových kapek. Na ničem by nezáleželo. Sklouzl by se po skle, dopadl by do rozcuchaných vlasů smutného chlapce a - a zmizel by.

Bylo to už pět měsíců, co byl Pán zla konečně a definitivně poražen. Lidé se přestali bát. Začali žít. No, jen někteří. Někteří totiž žít přestali.

Myslíte si, že Severus Snape nikdy neměl strach?

Mýlíte se. Strach je přirozenou součástí každého života. Severus žil ve strachu stejně jako ostatní lidé. A stejně jako oni i teď strach mít přestal.

Proč by se měl bát? Přišel o všechno, na čem mu záleželo.

Zadíval se nahoru na tmavou oblohu. Byla posetá miliony hvězd, které zářily, mrkaly na něj, šťastně se smály. Jsi tam někde? ptal se sám sebe v duchu Severus, vyčerpaně opřel čelo o chladnou okenní tabulku. Díváš se na nás?

Doufal v to.

Věděl, že není sám. Ale právě teď si sám připadal.

Zavřel oči. Kap. Kap. Kap. Zpívaly dešťové kapky. Naslouchal jim. A mimoděk mu po bledé tváři sklouzla první slza.

Myslíte si, že Severus Snape nikdy neplakal?

Mýlíte se. I ti nejsilnější lidé pláčou. Jenom to možná nevidíme.

Setřel tu proklatou slzu právě včas; zrovna v tu chvíli se totiž s tichým zavrzáním otevřely dveře a někdo vklouzl dovnitř. Uslyšel kroky, přibližovaly se k němu. A pak promluvil i ženský hlas: ,,Už spinká. Sháněl se po tobě."

Na to Severus nijak nezareagoval. Vždycky to ignoroval. Koneckonců, co by na to měl odpovědět? Místo toho řekl strohé: ,,Dobře. Taky si jdi lehnout." Nepodíval se na ni. Ani když slyšel její povzdech a ucítil jemný dotyk na rameni.

,,Já vím, že ti oba dva chybí, Severusi," zašeptala, rameno mu stiskla o trochu silněji. Ostře se nadechl. Ne, nevíš, vůbec nic nevíš. Nerozumíš... Pamatuješ si vůbec, co znamená milovat?

Láska je hnusná, bolavá a sobecká; od tebe je sobecké, že jsi mě tu nechal, že jsi odešel. Víš to? Já vím, že víš.

Vždycky jsi měl pro druhé pochopení.

I pro mě.

,,Malý Albus tě potřebuje." Opravdu jsi si tím tak jistá? Nepotřebuje. On by to zvládnul. Ale ptal se někdy někdo, co potřebuje Severus Snape?

Samozřejmě, že neptal. Svět to viděl; a svět mu je všechny vzal. On mu je vzal. Voldemort. Jednoho po druhém, s krutým smíchem přestřihával vlákna mezi nimi - dokud nezbyla žádná. Dokud nepřestřihl všechna. A nezanechal Severuse samotného.

Severus byl sobecký. Ale přál si jedno jediné; přál si být milován. Ale jak je něco takového možné, když jediný muž, který ho kdy miloval, je pryč?

Proč jste odešli? Všichni tři? Proč?!

,,Už si to nevyčítej, Severusi. Zničí tě to." Tak ať. Život jednou zničí všechny. ,,Udělal jsi vše, co bylo v tvých silách-"

,,Neudělal jsem toho dost," odsekl, do srdce se mu zabodly jako ostré jehly výčitky. Ty vás nikdy neopustí, víte? Vždycky tu budou. Aby vám připomněly - aby vám připomněly to všechno, co vás zničilo. Co vás ničí. A co vás bude ničit.

,,Neměl jsi šanci to všechno zvládnout sám," prohlásila pevným hlasem, ,,někdy potřebuješ pomocnou ruku. A když ti ji někdo podá, měl bys ji přijmout." A co tedy dělat, když vám ji nikdo nepodá? Ty jsi tam nebyla - ty jsi... neviděla. To já jsem podával ruku. Ale pozdě. On už ji nestihl přijmout a já ho nestihl vytáhnout.

Možná by teď bylo všechno jinak.

,,A to stále platí, Severusi. Když nebudeš volat o pomoc, nikdo nepřijde. Možná ne všechno musíš zvládnout sám. A od toho jsou tady ostatní. Od toho jsem tady já." Když na to opět nijak nereagoval, povzdechla si a pustila jeho rameno. Paži svěsila podél těla, otočila se k němu zády, vydala se ke dveřím. ,,Musíš mi říct, co potřebuješ, Severusi. Jinak ti nemohu pomoct."

Čas. Potřebuji čas. Dej mi ho tolik, kolik ho budeš mít; a já si ho sobecky stáhnu k sobě.

,,Možná by se ti opravdu ulevilo, kdyby ses někomu svěřil. Nemůžeš to všechno celou dobu v sobě držet. Musíš mluvit, a já ti budu naslouchat. Nevidím ti do hlavy, neovládám nitrozpyt tak jako ty. Až se rozhodneš, víš, kde mě najdeš. Řekni mi to, až budeš připravený," prohlásila, vzdalovala se od něj. Otočil se za ní.

,,Počkej," zavolal za ní tiše. Zastavila se a čekala. ,,Obejmi mě, prosím. Jenom mě obejmi. Na nic se nevyptávej," poprosil ji chraptivým hlasem, černé oči upíral do země. Vracela se k němu, rozpřáhla náruč; a on do ní vklouznul, byť byl vyšší než ona. Zavřel oči, když ho její hebká dlaň začala konejšivě hladit po zádech, a znovu potlačil slzy, když ho políbila na čelo. Možná byl dospělý, ale v její náruči se zase cítil jako malý kluk.

Možná že se tak cítíme všichni v matčině náruči. Malí, zranitelní - a milovaní.

,,Hezky se vyspi, můj milý Severusi. Zítra už třeba bude lépe," zašeptala mu do ucha, znovu ho políbila na čelo. Ne, už nikdy nebude lépe. Bude už jenom hůř. Když ji pustil, povzbudivě se na něj usmála; ale v jejích očích, v černých, jako měl on sám, se zračil smutek. Matky vždycky bolí, když přihlíží tomu, jak trpíte a ony nevědí, jak vám mají pomoct. Ta nevědomost... ta nevědomost, bezmoc a bolest - to zabíjí.

Láskyplná dlaň ho pohladila po tváři. ,,Dobrou noc, mami," popřál jí tiše, díval se za ní, jak opouští pokoj. Eileen Snapeová byla skvělá žena; a to, co si pro ni přichystal život, si nezasloužila - bezcitného manžela a nevděčného syna. Výčitky ho objaly, vzpouzejícího ho přitáhly zpět do své náruče.

Život je krutý, viď, Severusi?

Znovu osaměl. S povzdechem svěsil hlavu, z kapsy vytáhl svou hůlku, sevřel ji mezi prsty. Pak pevně stiskl víčka k sobě, pátral po nějaké šťastné vzpomínce. Všechny byly pohřbené dole pod těmi špatnými, byly zamčené v malé komůrce, jejíž klíč byl někde ztracený. Přesto - přesto se našla jedna maličká, pomrkávala na něj, volala ho - zelené oči ho volaly.

Dva šťastné smaragdy se na něj dívaly, zářily v nich maličké jiskřičky, poskakovaly v těch očích jako plamínky ohně. Severus se do nich vpíjel, už nikdy od nich nechtěl odtrhnout zrak; a pak spatřil i ty věčně rozcuchané tmavé vlasy, neviditelný vítr je něžně cuchal, i on po tom zatoužil. Skoro si vybavil, jak jsou hebké a jemné, jak krásně voní; a srdce se mu sevřelo, když si uvědomil, že je to jen vzpomínka, že ho už nikdy doopravdy neuvidí, že se ho nikdy doopravdy nedotkne.

,,Expecto patronum," zašeptal rychle, než ten špatný pocit stačil to malé štěstí znovu pohltit do sebe. Ze špičky jeho hůlky vytryskla stříbrná záře a Severus se díval, jak se formuje do nádherné laně. Udělala dva kroky vpřed, vložila svůj čumáček do jeho dlaní, upřela na něj své chápavé oči; jsem tady, jsem tu s tebou.

Znovu si povzdechl, měkkým bříškem palce ji pohladil po hebké líci. Laň se znovu narovnala a když se Severus vydal z pokoje ven, jeho oddaná přítelkyně kráčela neslyšně za ním.

Stál před dveřmi pokoje maličkého Albuse Pottera. Chtěl se na něj rychle podívat, chtěl se ujistit, že spinká, než i on zalehne. A tak v dlani sevřel kliku, stlačil ji dolů, vešel dovnitř, laň ho následovala.

Osmi měsíční chlapeček ale nespal. Seděl ve své postýlce, v maličkých pěstičkách svíral modrou dečku - ta ho ale rázem přestala zajímat, když zjistil, kdo to za ním přišel. Zelené oči se mu rozzářily, ale Severus se tomu pohledu vyhýbal. Nejsem na to připravený, říkal si v duchu.

Ale bude vůbec někdy?

Albus něco zažvatlal, pustil dečku a natáhl ručičky k černovlasému muži. Ten udělal tři kroky vpřed a sklonil se, aby ho mohl vzít do náruče. Albík začal nadšeně kopat nožičkama, ale hned se uklidnil, když si ho Severus přitiskl k hrudi. Maličký naslouchal bušení jeho srdce a zvědavě přitom pozoroval čtyřnohého tvorečka.

Severus si povzdechl, klekl si na kolena a začal Albuse pomaličku kolébat ze strany na stranu. Chlapeček si žužlal palec a radostně se zavrtěl, když laň udělala pár malých krůčků směrem k nim; pak poklekla na kolena, lehla si vedle nich a svou nádhernou hlavu položila Severusovi do klína.

,,Je krásná, viď?" zašeptal Severus Albusovi, když spolu tiše pozorovali to nevinné stvořeníčko, které na ně upíralo své smutné oči. Jako by věděla; a Severus nepochyboval o tom, že opravdu ví. ,,Úplně stejnou měla tvoje babička. A tvůj tatínek," ostře se nadechl, píchlo ho u srdce, ,,ten měl jelena. Říkal mu Dvanácterák. Ti dva patří k sobě, víš?" Albus natočil svou malou tvářičku k němu; a konečně se onyxově černé oči střetly s těmi dvěma smaragdy. Lektvaristu píchlo u srdce.

Lily.

Harry.

,,A oči," šeptal dál rozechvělým hlasem, jemně pohladil Albuse po líčku, ,,oči měli stejné jako ty. Dva zelené kamínky." Musel zavřít oči, když se maličký Albus pousmál. Tolik v tom úsměvu viděl Harryho.

Proč jsi mě opustila, Lily? Byla jsi moje nejlepší přítelkyně.

Proč jsi mě opustil, Albusi? Byl jsi má největší opora.

Proč jsi mě opustil i ty, Harry? Byl jsi láska mého života.

A proč po vás třech zbyl Albus, který mi tak bolestně připomíná každého z vás?

Albus měl krátké černé vlásky, na dotek jemné jako hedvábí. Severus ho po nich pohladil; ach, velký Merline, byly stejné jako ty Harryho. Pohled zelených očí, které na ně upíral, byl úplně totožný s pohledem Lily. Ty oči byly šťastné, divoké, bystré, zářivé, oplývaly něhou a němým pochopením. A jméno... jméno měl po nejlaskavějším a nejmoudřejším kouzelníkovi, kterého kdy poznal.

A když se na něj takhle díval... všiml si i maličkých pih, které měl na nosíku a na tvářičkách. Tak ty jistojistě zdědil po své matce. Po Ginny Weasleyové.

Záviděl jim, vždycky jim záviděl. Byli šťastní, veselí a měli milující domov. Měli všechno, co on neměl. Co nikdy nebude mít.

Sklouzl pohledem na svého patrona. Černé oči mu překypovaly vděkem a zároveň byly naplněny hlubokým smutkem; děkuji ti, že jsi se mnou zůstala. Laň na něj smutně hleděla. Byla tak věrná, tak oddaná; nechtěla ho opustit. Ale pak se rozplynula.

Albus k ní natáhl ručku, marně, už byla pryč. Smutně zakňoural, otočil se zpět na Severuse; přiveď ji zpátky, prosím! prosily jeho oči. Severus vykouzlil malý úsměv, znovu ho pohladil po tvářičce a přitiskl si ho na hruď. Jemně ho kolébal sem a tam, spinkej, štěstíčko. Už jsi mi zbyl jenom ty.

Zabořil tvář do jeho hebkých vlásků; když zavřel oči, měl pocit, jako by v náruči znovu svíral svého Harryho. Zhluboka se nadechl; ach, bože, voněl úplně jako Harry. Okamžitě se mu vrátily vzpomínky, viděl, vnímal a cítil ho najednou tak jasně. Jako by tady byl, jako by opravdu ležel v jeho náruči a láskyplně se k němu tiskl. V očích ho začaly štípat slzy.

Táta se na nás dívá, Albíku. Já to vím.

•••

Ano, ano, ano. Další jednodílovka. Další smutná jednodílovka. Další smutná HP jednodílovka, a dál už pokračovat nebudu😂
I přesto doufám, že se vám líbila. Námět mě napadl před pár dny a říkala jsem si, že by si zasloužila o trochu delší a lepší zpracování☺
Budu moc ráda za názory❤
-Mil🐢