,,Přijď za mnou. Na to místo, kde jsme se setkali poprvé."

Přehrávala si jeho slova pořád dokola. Snad aby mohla i nadále naslouchat jeho melodickému hlasu, v němž se skrývala něžnost a jehož vřelost jí podlamovala kolena a uklidňovala její rozbouřenou mysl.

Mířila na místo, kde se poprvé setkali, kde se poprvé střetli pohledem a věděli, že se zamilovali. Dosud si myslela, že láska na první pohled zkrátka nemůže existovat.

To by ale nesměla potkat Louise.

Louise, toho charismatického mladého muže, jenž toho večera postával před pódiem, na němž vyhrávala kapela, a něčemu se hlasitě smál. Jeho hlasitý hrdelní smích k sobě lákal pohledy všech, kteří se v budově nacházeli, a mnohým vyčaroval úsměv na tváři, protože jeho čirá radost, jež mu tryskala přímo ze srdce, byla nakažlivá.

Nebyla si jistá, zda důvodem byl právě jeho smích, jenž ji donutil se do něj zamilovat. Možná to byly i sílu a mužnost značící svaly, jichž si všimla při druhém pohledu na něj, jak se rýsují pod vyžehlenou košilí, jež lichotí jeho atletické postavě. Třeba to byly jeho blankytně modré oči, jež se leskly jako hladina té nejčirejší studánky a v okamžicích se v nich blyštily divoké jiskřičky, které se mohly rovnat nejzářivějším hvězdám na obloze.

Jenže tělo nebylo všechno. Byl sice přitažlivý, to ano, ale co když byl krutý, sobecký a namyšlený? Krása ducha pro ni byla důležitější.

Když ji požádal o pár minut později o tanec, nemohla odmítnout. A bylo to to nejlepší rozhodnutí v jejím životě.

Louis byl veselý a dobrosrdečný, měl dobré vychování, opravdu se o ni zajímal. Oplýval humorem a bavil ji svými vtipy, ale pak byl zase zamlklý, věnoval jí něžné úsměvy a pozorně si ji prohlížel, načež ji zahrnul sladkými komplimenty, takže se červenala stejně často, jako se smála.

Byl okouzlující, chytrý a ukázalo se, že je dobrý společník. Prozradil jí, že miluje malování a oceán, a od malička toužil být námořníkem. Narodil se ve Francii. A Anglii miloval stejně jako svou rodnou zemi.

Připadala si jako ve snách. Tohle nemohlo být skutečné, musel to být sen! Takoví muži přece neexistují!

Jenže on existoval.

A tak... se zamilovala. Hluboce a vášnivě. A nedalo se s tím nic dělat.

Protančila s ním celou noc a měla pocit, jako kdyby teprve teď její život skutečně začal. Louis se zdál být mladou ženou okouzlen a při každém jejím úsměvu mu poskočilo srdce.

Doprovodil ji pozdě večer domů a slíbil jí, že to není naposledy, co se vidí.

Totéž jí řekl i toho dne, kdy se rozhodl vrátit se do své rodné země a přidat se k francouzskému námořnictvu, což byl jeho sen už od dob, kdy byl malý kluk. Ačkoliv se tvrdilo, že světu žádná válka nehrozí, ukázalo se, jak moc se ti nahoře spletli, když německý diktátor zaútočil na Polsko a rozpoutal tím nejhrůzostrašnější válku všech dob.

Anglie i Francie Německu vyhlásili válku, a přestože se do boje ještě nějakou dobu nezapojili, bylo třeba každého schopného muže, jenž se vzápětí přidal k výcviku.

Mladí milenci se pokusili zůstat ve spojení, co nejdéle to šlo. Její rodina při bombardování Londýna ale přišla o dům stejně jako mnoho jiných. Mohli děkovat nebesům, že přežili, a nakonec odjeli za prastrýcem do Skotska.

Jídlo bylo na příděly, armáda ho potřebovala více než oni. Nasazovali životy. Za ně, za mír, za Anglii. Její malý bratříček Mike byl velmi slabý, a tak si ona a její matka trhaly sousta od úst, aby přežil. Už takhle utrpěli dost ztrát.

Jejich otec byl u královského námořnictva, starší sestra Lily se krátce po svých osmnáctých narozeninách přidala k letectvu. Přestože nepilotovala letadlo, byla ve stejném nebezpečí na zemi jako ve vzduchu. Blížil se konec války, což ještě nikdo z nich netušil, a přišly jim nepěkné zprávy.

Lily byla jedna ze čtyř žen královského letectva, které ve válce nalezly smrt. Proplakali spoustu dní a nocí. O otci neměli žádné zprávy.

A takhle to bylo. Každodenní strach, obavy, co přinese zítřek, vděk, že jsou naživu. Jediné, co mohli dělat, bylo pomáhat, kde se dalo. Ona ošetřovala raněné, ať už to byli vojáci nebo civilisté. Snažila se zachraňovat životy, když v zkrvavených nosítkách přinášeli umírající. Někdy se to ale zkrátka nepodařilo.

Potřásla hlavou, zaplašila smutné vzpomínky na bílá prostěradla, jimiž zakrývali těla lidí, jež svůj boj prohráli. Soustředila se na svůj dech a na své kroky, jež ji vedly k opuštěné budově, snažila se uklidnit zběsile tlukoucí srdce. Je to tu. Nastal den, o němž tak dlouho snila. Její sny, o nichž netušila, že se někdy vyplní, se stanou skutečností.

Pomalu vstoupila dovnitř, ozářila ji chabá stropní světla, klapot podpatků se rozlehl po naleštěné podlaze. Zajíkla se, když ji uvítaly tiché tóny piana, za nímž seděl její přítel Alfie a zamrkal na ni. Svůj pohled váhavě přesunula na vysokého statného muže stojícího opodál, jako by se bála, že se při pohledu na něj jeho postava rozplyne v prach. Stál jako socha v čisté námořnické uniformě a v rukou třímal bílou čapku. Čím mu byla blíže, tím víc se usmíval.

,,Louisi," vydechla, když je od sebe dělilo jen deset kroků. Nemohla tomu uvěřit, tohle se přece dělo jen v románech se šťastným koncem, kdy hlavní hrdinka při západu slunce vběhne svému milému do náruče. Připadalo jí nemožné, že jej tu vidí, živého a zdravého. Vrátil se, jak jí slíbil... Oči se jí zalily slzami, když rozevřel náruč a ona mu konečně skočila kolem krku.

Obtočil kolem ní své silné paže, pevně si ji k sobě tiskl a zabořil svou tvář do jejího ramene. Vzlykala mu do hrudi, vdechovala jeho osobitou vůni smíchanou spolu s vůní moře a slabé kolínské a vjela mu prsty do plavých vlasů, jež se mu kroutily na zátylku v rozkošných kudrlinkách.

,,Emily, má sladká Emily," šeptal jí do ucha, objímaje ji kolem pasu, a začal se s ní pomalu pohybovat do rytmu hudby. Chvíli tak setrvali v naprostém tichu, slova v ten moment nebyla potřeba. Těšili se z přítomnosti toho druhého.

Když Emily zvedla hlavu a věnovala mu šťastný úsměv, něžně ji pohladil po tváři. Pak si ji celou pozorně prohlédl, až se pod jeho pohledem začervenala. ,,Vypadáš úchvatně, ma chère," vydechl nakonec, když se dostatečně nabažil pohledu na svou milou v tmavě modrých šatech, jež jí lichotivě obepínaly křivky. ,,Zatanči si se mnou."

,,Už přece tančíme," zasmála se tiše. Vlastně to nebyl opravdový tanec, jen se lehce kolébali do rytmu hudby jako dva mladí lidé, co teprve objevují lásku. Vklouzla proto rukou do jeho nabízené dlaně a druhou ruku mu položila na rameno, zatímco on si ji za pas přitáhl blíž. Nechala se vést, přestože i ona tančila velmi dobře, a celou dobu hleděla do jeho modrých studánek, jež ji láskyplně pozorovaly. Byla ale tak nadšená z toho, že jej vidí, že si, zaslepená štěstím, nevšimla odstínu smutku. ,,Ty roky bez tebe byly utrpením, Louisi. Skoro jsem přestávala věřit, že se ještě někdy shledáme. Myslela jsem si -"

,,Pššt, tiše. Mlč, ma chère. Jen se mnou tanči a předstírej, že svět kolem nás neexistuje," požádal ji tiše. A tak ho poslechla.

Mohli už tančit hodiny. Anebo se čas zastavil, aby si mladí milenci mohli vynahradit tu dobu, kdy spolu kvůli válce nemohli být. Emily si přála protančit s Louisem celou noc. Chtěla se cítit stejně jako ten první večer, kdy se potkali.

Jenže Louis byl podivně zamlklý a to mu nebylo podobné. Jen se na ni díval a ladně tančil. Kdejakému pozorovateli by se mohlo zdát, že se ti dva chvílemi vznášejí nad zemí.

Díval se na Emily a pak ji políbil, bez varování a tak vroucně a dlouze a hluboce, jako by to mělo být naposledy.

,,Loui, co se -"

,,Láska je tak krutá. Krutá jako sám život. Je tak těžké milovat. Ale mnohdy je ještě těžší odejít. Zvlášť od někoho, jako jsi ty, moje lásko," zašeptal jí a posmutněle se usmál. Přitáhl si zmatenou Emily na hruď a něžně zabořil svou tvář do jejích tmavých vlasů.

,,O čem to mluvíš, drahý? Proč bys měl odcházet? Vždyť jsi teprve přišel. Já - já tě nepustím!" vydechla a pevně jej objala kolem pasu, aby mu svá slova dokázala. Louis si povzdechl a na zádech jí prsty vytvářel uklidňující kroužky.

,,Už jsem dávno odešel, moje nejdražší Emily. Myslel jsem na tebe každou vteřinu. I tu poslední," ujistil ji. Emily ho šokovaně pustila, odtáhla se od něj a o několik kroků ustoupila dozadu. Louis tam stál, ve tváři smutek a malý úsměv, a v srdci stále lásku a tu hloupou odvahu, díky níž by se klidně sám postavil celé nepřátelské armádě.

,,Louisi! Takhle nemluv," řekla roztřeseně. Zmocnil se jí strach. Úzkost. Panika. ,,Máme dceru, Louisi. Nádhernou dceru. Je celá ty. Má modré oči a světlé vlásky a ty kudrny jí září jako svatozář. Je to anděl. Jako ty. Tak veselá a s velkým srdcem. Loui, musíš - musíš se vrátit. Za mnou. Za námi. Vždyť přece... slíbil jsi mi to," propukla v pláč a klesla na podlahu. Piano utichlo.

,,Člověk by neměl dávat sliby, jež nemůže splnit," hlesl tiše. ,,Odpusť mi, Emily. Vím, že vychováš naši dcerku dobře. Dělal jsem to všechno pro tebe. Pro ni. Miluji vás."

,,Lauren," vzlykla. ,,Jmenuje se Lauren, po tvé mamince. Potřebujeme tě, Loui, já tě potřebuji -" V dlaních drtila lehkou látku svých šatů.

,,Jsi silná, ma chère. Dokážeš vše, co budeš chtít," zašeptal jí a vtiskl jí polibek do vlasů. ,,Buď statečná. Nikdy na mě nezapomeň, prosím."

,,Jak bych mohla? Udělal jsi mě šťastnou. Zlomil jsi mi srdce. Miluji tě," plakala.

,,Budu navždy s tebou. Nikdy tě doopravdy neopustím. Nikdy neodejdu," sliboval jí. Pak padl na zem a Emily vyjekla. Námořnická uniforma se začala barvit rudou krví a ona se marně snažila její tok zastavit. Byl bledý, třásl se, sténal, ale pořád se usmíval. Ten zamilovaný blázen se usmíval a hleděl na ženu, na níž myslel celé dny. Vzpomínal na ni, než šel spát, a když ráno vstával, byla první, co mu problesklo hlavou. Chytil ji za zakrvácenou ruku a ona mu vtiskla poslední polibek.

,,Chci se probudit. Chci se probudit a zjistit, že jsi v pořádku, a že konečně stojíš u mých dveří," šeptala mu tiše a hladila ho po bledé tváři. Oči měl plné klidu a něhy.

,,Dala jsi mi všechno, po čem jsem kdy toužil, Emily. I poslední tanec. Je těžké se probudit z noční můry," řekl omámeně a zavřel oči. ,,A pak zjistit, že nespíš."

Emily se vyděsila. Chtěla mu ještě něco říct, chtěla ho ujistit, že to spolu zvládnou, že budou žít šťastně až -

Louis se nepohnul. Vypadal, jako kdyby spal. Dívala se na nehybnou tvář muže, jenž byl její jedinou a opravdovou láskou. A pak klesla na jeho hruď a rozplakala se.

Trhnutím se probudila a zjistila, že je zbrocená potem. Srdce jí tlouklo jako o závod, všude kolem panovala tma. Emily tiše vstala z postele a opatrně přešla k postýlce, kde poklidně spala její malá Lauren.

Malý andílek. Bodlo ji u srdce při vzpomínce na Louise. Nebyla si jistá, zda má Boha proklínat, anebo mu děkovat za to, že je Lauren celá Louis.

Nikdy tě doopravdy neopustím.

A pak na ni pravda dopadla jako Damoklův meč a jí se oči zalily hořkými slzami.

Louis byl mrtvý.

A ona s tím nemohla nic dělat.

Potlačila vzlyk a rozešla se k oknu. Krutá pravda jí rozervala srdce na tisíce kousků a ten, jenž by je mohl slepit dohromady, už tu nebyl. Zalykala se bolestí, celá se třásla, hrdlo se jí stahovalo. Proč, Bože? Proč jsi toto dopustil? Proč jsme tuto krutou válku dopustili my?

Prsty zavadila o papírovou obálku. Trhla sebou a otevřela oči. Začala ji zkřehlými prsty otevírat. Ještě panovala tma, přestože se rozednívalo, ale to bylo jedno. Vytáhla kus papíru a zamžourala na něj.

Mé nejdražší Emily Brownové, stálo tam. Dál nemohla číst. Nedokázala to, ne teď. Ten dopis jí musela přinést matka. Ještě včera tu nebyl.

Zbožně pohladila papír, po němž jezdila Louisova ruka a psala slova, jež jej měla zvěčnit. Přitiskla si dopis k hrudi, jako by objímala svého milého. Bože. Bože, ta bolest byla nesnesitelná.

Odhodila obálku, cosi v ní zacinkalo. Zarazila se. Vysypala obsah a na parapet dopadl malý medailon ve tvaru srdce. Zalapala po dechu. Její ztracený medailon! Ne... ne. Ona jej přeci ztratila, když byl bombardován Londýn. Tenhle... tenhle byl Louisův. Lásko.

Ach, lásko.

Zapálila svíčky, sedla si ke stolu. Netrpělivě si spletla vlasy do copu. Zhluboka se nadechla. Zavřela oči. Otevřela je. Tak. Musí být silná. V dlani stiskla chladivý medailon, jenž si pověsila kolem krku, a na chvilku zavzpomínala na Louise. Měl řetízek na sobě, když umíral? Chladil jej přívěsek u srdce, které vědělo, že se počet jeho úderů chýlí ke konci? Bylo jí úzko, tak úzko... doufala jen, že jeho smrt byla rychlá a co nejméně bolestivá.

Setřela si slzy a znovu se zhluboka nadechla. A pak, s velkou bolestí v srdci, jež se nedala ani popsat, sklopila oči k poslednímu dopisu.

Má nejdražší Emily, ma chère, má lásko, mé slunce, můj živote. Jestli se ti do rukou dostal tento dopis, tak věz, že jsem mrtvý. Odpusť mi to. Miluji tě až do posledního dechu, do posledního úderu srdce. Líbám tě, dokud nezhasne poslední hvězda na obloze. Ale teď na chvíli usedni a věnuj chvíli mně a mým slovům a předstírej, že svět kolem nás neexistuje...

•••

Uf, neodolala jsem. Dějepis, a hlavně druhou světovou, to můžu. Proto mi hlavou hned probleskl nápad, když jsem si přečetla zadání soutěže - v povídce se měla objevit tři slova. Západ slunce, piano a ztracený medailon. A tak vzniklo tohle. Ačkoliv mi už asi dva týdny leží jiná verze v poznámkách - a ta má šťastný konec. Ale tenhle je lepší. Protože tak to tehdy bylo.
Tak už tyhle hrůzy nikdy nedopusťme.
Snad se vám jednodílovka líbila, když zanecháte zpětnou vazbu, budu moc ráda.❤
Za nádherný cover jsem vděčná a posílám tisíceré díky úžasné ShiroLaufeyson, jsi poklad❤
Za beta reading děkuju mému zlatu Vlkousek_ ❤ a za schválení anotace JeanSnape 😄❤
Millie🍪