Jednu dobu byla pro mě práce vším. Naprosto mě pohltila. Dávala mi sebedůvěru, možnost dokázat všem, co ve mně je a zároveň jsem bojovala proti zlu. Jenže, co je v dnešní době zlo a co dobro?

Pohádky nás učí, že zlí lidé dělají špatné věci, které ubližují druhým. Dobří lidé naopak pomáhají a nikdy by nikomu neublížili. Dobro vždy bojovalo se zlem a stávalo se vítězem. Já představovala dobro a kriminálníci zlo. Jenže nic není jen černé a bílé.
Pamatuju si, jakoby to bylo včera. Seděla jsem v kanceláři a probírala se složkou jednoho z případů. 

„Jano, volá tě šéf," vyrušila mě z práce kolegyně.
Zavřela jsem složku a odešla za šéfem. Další minuty vidím, jak v mlze. Přicházím do kanceláře, sedám si a šéf mě nervózně pozoruje. A pak si pamatuju jenom těch několik slov.

Přepadení.

Moje dcera.

Chránila.

Zemřela. 

Probudila jsem se v nemocnici.
Neustála jsem to psychicky.
Odvolali mě z práce a odeslali k psychiatrovi.
Všechno mi v tu chvíli bylo jedno.

Začalo vyšetřování, které trvalo pár týdnů. Pachatel byl úspěšně dopaden a mohlo začít soudní řízení. Rozhodnutí soudu bylo pět let na tvrdo. Pět let za deset zmařených životů.
Pět let má cenu život mojí dcery.
Ten můj se v té chvíli změnil.

Hlavně jsem se změnila já. Už neexistovalo dobro a zlo. Začal existovat jenom trest a spravedlnost. Celých pět let jsem se připravovala na odplatu. Každý den jsem přišla na nový způsob, jak pomstím zabití své malé holčičky.

Nastal můj čas. Díky podplácení jsem se dozvěděla, kdy ho pustí z vězení. Čekala jsem tam. Seděla jsem v autě a čekala, kdy se vězeňská brána otevře. Brána zaskřípala a rozevřela svou železnou tlamu,ze které začala vyplivovat vězně. Mezi posledními se objevil i on- Alan Fritz. Se sebevědomým úsměvem se zastavil a svým ledovým pohledem se rozhlédl okolo. Ve tváři se mu zračil pocit vítězství, ale to ještě nevěděl, co ho čeká.

Dalších pár měsíců jsem ho tajně sledovala. V dnešní době není těžké získat sledovací zařízení. Zvlášť, když víte, kdo je nejlepší v oboru. A díky dobrým kontaktům s podsvětím jsem získala i pár informací o Fritzovi.
Den jeho smrti se pomalu blížil.

Dávala jsem mu malé vzkazy- nechala jsem mu vybouchnout auto, poslala výhružný dopis a rozmlátila mu v neposlední řadě byt. Celý můj dlouholetý plán se začal uskutečňovat. Děsila jsem ho, ale nikdy nevolal policii. Jeho černá duše měla co skrývat a on to dobře věděl.
Pár týdnů jsem mu dala pokoj. Chtěla jsem, aby si myslel, že vše pominulo. Ale to nejlepší mělo teprve přijít. Chtěla jsem, aby trpěl. Aby cítil tu bolest, která ho zabije. A aby věděl, že je vyšší spravedlnost.

Shořel v plamenech. Pomalu mu požíraly tělo, mezitím, co spal na gauči. Pokud se probudil, neměl šanci se zachránit. Zapálit jeho dům bylo tak snadné. Seděla jsem v autě, když umíral. Seděla jsem tam, i po příjezdu hasičů a sanitky. Věděla jsem, že jejich boj je marný, ale chtěla jsem se ujistit. 

Odjížděla jsem teprve, když jsem měla jistotu, že bude trvat několik hodin, než oheň povolí.
Má cesta vedla na policejní stanici. Přiznala jsem se k tomu. S rukama ve stříbrných želízkách mě odváděli do výslechové místnosti. Znala jsem ji moc dobře, sama jsem v ní uzavřela několik případů. Nechali mě tam samotnou, seděla jsem za stolem a naproti mně bylo velké zrcadlo. Usmála jsem se a zamávala. 

Otevřely se dveře a dovnitř vstoupila má bývalá kolegyně a kamarádka.
„Jano, co jsi to udělala? Stala ses vražedkyní! Vždycky si opovrhovala zločinci a teď jsi stejná jako oni! Zabila si člověka!"začala. Nevěřila tomu, kdysi jsme na tohle měly stejný názor.
„Vyrovnala jsem váhy. Smrt za smrt."
„Ale jsi vrah!"
„Několik roků jsem se setkávala s lidmi, kteří byli odsouzeni jako vrahové. Nikoho nezajímalo, že je to jejich pomsta za blízkou osobu, společnost je odsoudila k lidem, kteří vraždy bez motivu, kteří vraždí pro peníze, kteří vraždy pro zábavu. Dokud bude mít lidský život cenu pár let ve vězení s veškerým komfortem, stále budou lidé umírat. Lidé jako já berou spravedlnost do vlastních rukou. Pro mě nemá právo žít ten, který někoho jiného připravil o život."

Vím, že je to něco úplně jiného než předešlé povídky, ale tématem se to sem hodí a bylo by škoda to nezveřejnit. Jedná se o soutěžní povídku a nechci ji nechat jenom někde v šuplíku. Budu ráda za každý názor.