Dlouho jsem nad tím vším přemýšlela. Vlastně ani nevím, kde začít. Možná bych to měla brát jako dopis na rozloučenou.

Jak takový dopis začíná? Začíná se chvílemi, kdy jsem s tebou byla šťastná a nebo kdy jsem, kvůli tobě plakala?

Mám vypsat vše, co jsme spolu zažili? Nebo mám přejít k závěru? Začneme od začátku, to bude nejlepší.

Bylo nebylo, byla jedna dívka, která věřila na lásku. V té době ještě na takovou tu naivní lásku, kterou znala z knih. Na lásku, která překonala každou překážku a oba pro sebe byli od první chvíle stvořeni.

Pak potkala chlapce do kterého se zamilovala. On ji, ale odmítal. Až teprve o prázdninách se její roční snažení vyplatilo a chlapec k ní pocítil lásku.

Dívka byla šťastná, ale po pár dnech zjistila, že to není jak v těch dívčích románech. Došlo ji, že se k sobě nehodí a tak zůstala s chlapcem kamarádka.

Chlapce to zničilo a dlouho trvalo, než  spolu začali znovu mluvit. Dívka přešla na střední školu, kde se zamilovala do svého spolužáka.

Přes půl roku trvalo než se dostala z toho omračujícího oparu platonické lásky.

A pak do jejího života vstoupil ON. Do té doby se nějak nebavili a svedla je jedna obyčejná náhoda.

Oba spolu byli na internátu, jeho okno bylo kolmo nad jejím oknem a přesto o sobě nevěděli.

Až do doby než šla dívka na vlak a na cestě leželo zraněné kotě. Dívka ho opatrně dala z cesty a pak volala vychovateli, který zavolal městskou policii.

Dívka spěchala na vlak, ale pocit zodpovědnosti byl větší. A pak z okna vykouknul on. Dívka mu ve zkratce řekla problém a on byl do pár minut u ní a držel stále naříkající kotě.

Objala ho a šla na vlak. U vlaku ještě volala vychovateli a ptala se na kotě. Dívka věděla, že tohle chlapci nikdy nezapomene.

Tak nějak to začalo, že? Vzpomínáš si na to? Donesla jsem ti bonboniéru a znovu ti poděkovala, tak nehorázně jsem ti byla vděčná.

Upřímně nevím, jak teď pokračovat. Asi ani jeden neví, kdy se z nás stali přátelé.

Řekla bych, že to byl určitý přirozený vývoj. Začali jsme si povídat, byli spolu častěji a já zjistila, že k tobě něco cítím. A vypadalo to, že je to oboustranné.

Víš, co se mi teď vybavilo? Jak jsme u tebe na pokoji a vzájemně se lechtáme. A najednou jsem se nějak ocitla v tvém sevření a naše obličeje od sebe byly pár centimetrů.

Koukali jsme na sebe, mé srdce tlouklo a já se topila ve tvých modrých oči. Čím déle jsme na sebe koukali, tím více jsem uvažovala nad tím, že těch pár centimetrů prolomím. Jenže strach z toho, že to bude jednostranné byl silnější.

Šla jsem ke dveřím a chtěla odejít, ale ty si mi zatarasil cestu a nechtěl mě pustit.

Řekla jsem, ať to neděláš těžší a odešla.

Byla jsem zmatená a cítila se šťastná a zároveň zraněná. O pár dnů později jsem byla v okně a zahlédla jak se vracíš s jednou holkou a svým spolubydlícím na internát.

Cítila jsem se podvedená a naštvaná. Sedla jsem si do otevřeného okna a koukala na oblohu. Potichu jsem si zpívala a hádej co, ty si vylezl.

Ptal ses, co se děje a já se snažila vymluvit. Nemohla jsem ti říct pravdu. Měla jsem jít na chodbu a říct ti co se děje. Šla jsem.

Přiznala jsem, že jsem vás viděla, jak se vracíte a že jednou pochopíš. Pak jsem tě objala, dala pusu na tvář, podívala se ti do očí a odešla zpět na pokoj.

Napsal jsi mi, že si něco myslíš, ale zřejmě špatně. Odepsala jsem ti, že mám pocit, že si to oba myslíme stejně. Navrhla jsem, že si o tom promluvíme o samotě a ty jsi souhlasil.

Nastala středa. Doteď si pamatuju, jak si mi napsal, že mám jít s tebou ven. Neváhala jsem a šla. Povídali jsme si a snažili se vyhnout řeči o nás dvou. I tak jsme na to nakonec zabrousili.

Vzdalovali jsme se od internátu a z nebe se snesly kapky deště. Kapky sílily a my si stále povídali a pokračovali v cestě. Ignorovali jsme je, i když jsme během chvilky byli naprosto promočeni.

Všude jsem měla vodu, ale mě to nevadilo, jelikož jsem byla s tebou. Za tu cestu jsem se tě snažila, co nejvíc poznat.

A pak jsme se zastavili. Chytl jsi mě kolem boků a já ti položila ruce na ramena. Políbili jsme se. Náš první polibek, za tu cestu a rozhodně ne poslední.

Po hodině jsme se obrátili a vraceli se zpět. Drželi jsme se za ruce, občas se polibili a po chvilce začali blbnout. Mluvili jsme spolu o všem, jenom jsme se znovu nedostali k tomu, co teď bude s náma.

Oba jsme o tom měli strach mluvit. Na internát jsme se vraceli jako přátelé. Jako by se mezi námi nic nestalo.

Přišla jsem na pokoj a rozbrečela se. Měla jsem v sobě nahromaděno tolik emocí, že se nějak vyplavit musely. V té chvíli jsem byla šťastná. Opravdu šťastná.

Tohle naše "rande" si pamatuju do detailů. Stejně jako další den.

Byla jsem zmatená a chtěla jsem vědět, jak to teď mezi námi je, takže jsem s tebou o tom chtěla mluvit.

Řekl si, že bude lepší, když budeme kamarádi. Nehodlal si teď mít vážný vztah.

Zranilo mě to. Připadala jsem si, tak využitá. A pak jsem odjela na praxi. Chyběl jsi. Bože, jak moc si mi chyběl. Váhala jsem, jestli ti napsat první a nebo jestli čekat, než se ozveš.

Nevydržela jsem to a napsala ti. Pak už ne. Potom, už jsi mi napsal vždy ty. Zajímalo mě,  jestli ti chybím a dodnes to nevím. Psal mi i tvůj spolubydlící, že se těší, až přijedu. Bylo to od něj tak milé.

Od tebe jsem tohle nikdy neslyšela. Dvě slova, které pro mě tolik znamenají. A nikdy jsem je od tebe neslyšela.

Přijela jsem a jako první šla na váš pokoj. Ty jsi jen zvedl hlavu a pak ses věnoval telefonu. Tvůj spolubydlící mě pozdravil a objal.

Odešla jsem a litovala toho, že jsem se na tebe tak těšila. Další dny si mě ignoroval. Došlo mi, že to bylo pro to, abys mi neublížil.

Když jsem se na to zeptala, potvrdil jsi moji domněnku. Vyjasnili jsme si to mezi sebou, ale ani tak to nebylo jako předtím. Už nikdy to nebylo jako před naším deštivým dnem.

Pak jsme vyrazili s partou na zříceninu a ztratili se. Objevili jsme se asi šest kilometrů za městem. Byla to moje chyba, jelikož jsem si špatně nastudovala cestu.

Dostal si nás ven. Znovu jsi to byl ty, kdo pomohl.

Napekla jsem muffiny a dala vám je jako omluvu. Ty jsi je dostal, až další den, protože sis udělal volno.

Měla jsem chuť ti je omlátit o hlavu. Nešlo mi ani tak o omluvu, ale aby si na mě konečně něco ocenil.

Náš pokus o výlet jsme zopakovali a na druhý pokus uspěli. Byl to úžasný den. Náš vztah se pomalu lepšil.

Znovu jsme spolu mluvili po večerech z okna a vzájemně si narušovali osobní prostor.

Sem tam jsme spolu byli v posilovně a mluvili o všem možném.

Jednou sis ze mě utahoval a já tě začala lechtat. Chvilku ses nechal, ale pak se v tobě probudila mužská touha vyhrát a snažil ses mi to vrátit.

Nenechala jsem se a tak jsme se začali "prát."

Byli jsme, jak malé děti, ale po dlouhé době jsem cítila, že je to vše, jak má být.

A pak jsme šli hrát volejbal. Slovně jsme se provokovali a pak po sobě házeli písek.

Ten večer ses zeptal na příjmení jedné holky, která tam byla s námi. Napsala jsem, že nevím.

Byla to pravda, vážně jsem ho nevěděla, tedy do doby než jsem si ho našla.

Víš, jak mě to mrzelo? Víš, jak jsem se cítila?

V té chvíli jsem došla do fáze rezignace. Rozhodla jsem se tě vzdát. Vzdát se tě, i když si mi nikdy nepatřil.

Vzdát se toho pocitu, který mám jen s tebou. Pocitu, který mě zabijí a zároveň mě dělá šťastnou.

Vzdát se všeho, co souviselo s tebou. Jenže po pár dnech jsem zjistila, že mi chybíš a že tě potřebuju.

A teď si kladu jen jednu otázku:Miluju tě?

Není to jen pocit chtění toho, co nemůžu mít?

I když vím, že si to nikdy nepřečteš, zajímalo by mě, co bys na to řekl? Možná to, co si mi řekl v náš deštivý den: "Nevědomky něco probouzím v lidech okolo sebe, i když nechci."

Dívka položila tužku a vzala do ruky papír. Naposledy se na něj podívala a zamířila k otevřenému k oknu.

Vyklonila se z něj a z kapsy vytáhla zapalovač. Jedním škrtnutím probudila malý plamen, který začal olizovat popsaný papír.

Stejně jako oheň ničil papír, tak se ona pokusí zničit city k modrookému chlapci.