Šli jsme po slinici už nějakou dobu, a já zjistila ,že Rebecca není taková jaká se zdála být. Jen mi záviděla ,že se o mě všichni zajímali ,ale tedka mě prakticky chápe ze všech nejvíc. Jako malá přišla o mamku ,řekla jí podobnou větu jako mi řekl můj otec. Taky jí už nikdy neviděla. Dokonce mi řekla ,že měla mladší sestřičku a staršího brášku. Vyprávěla mi o všech svých vzpomínkách co si pamatuje.

Obě jsme ztichli když jsme uviděli jak kolem nás proběhlo nějaké zvíře ,které následně zaběhlo do nějaké uličky. Vzhlédla jsem k cestě a zastavila se. Rebecca se také podívala před sebe a následně zastavila. A to z jednoduchého důvodu.

Spatřila jsem budovu ze ,které jsem před několika hodinami utekla. Slunce už nebylo tak vysoko jako předtím ,ale stále bylo světlo. Rebecca mi věnovala chápající usměv.

Z hluboka jsem se nadechla a přinutila svoje nohy udělat první krok. Na mysl mi padala spousta myšlenek.

Hledají mě ? Nebo už to vzdali ? Myslí si ,že se vrátím ? A jestli ano pochopí mě ? Budou se vyptávat ? Jak bude reagovat Jamie ?

Rebecca šla potichu vedle mě a já s nervozním výrazem vstoupila do budovy. Ticho. Všude bylo naprosté ticho. Stoupla jsem na první schod a hned na druhý. Rebecca mě následovala. Přibližovali jsme se k patru ve ,kterém se nacházela čekárna. Uslyšela jsem nějaké hlasy.

V mezipatře jsem zastavila. Zbývalo posledních pár schodů, a já bych byla v čekárně. Schovala jsem se za roh ,protože jsem slyšela hlasy a zajímalo mě o čem si povídají. Rebecca mlčky udělala to samé jako já a také se schovala za roh. Určitě jí také zajímalo o čem mluví.

"Už je to několik hodin, a ona tu ještě není. Co když." Osoba .který hlas mi byl velmi známý se odmlčela. Zhluboka se nadechla a pokračovala."Co když se jí něco stalo ?" 

"Jamie, jen klid určitě se vrátí a pokud né kvůli sobě tak se vrátí kvůli tobě." Řekl dívčí hlas a já se usmála. Tento hlas patřil Lence.

"Ann  si určitě vzpoměla na něco ze své minulosti a potřebuje být sama." Pravdivá věta ,která patřila podle jemného hlasu Darie.

"Než utekla tak se na mě podívala. Brečela." Sklopila jsem pohled k zemi. "Co když je to nějaká vzpomínka na mě ?" Zeptalo se mé dvojče ,ale nikdo mu neodpovídal tak pokračoval "Co když mě nenávidí. Co když-" Už jsem chtěla vyběhnout a říct mu ,že ho mám strašně ráda ,ale mužský hlas mě v tom zastavil.

"Jamie, takhle nemysli !" Okřikl ho hlas a já v něm poznala Nicka. "Ann tě má ráda. Má ráda nás všechny a žádná špatná vzpomínka to nezmění." Usmála jsem se, a utřela si jednu slzu ,která mi stékala po tváři.

"Nick má pravdu." Souhlasil s ním další mužský hlas. "A navíc i kdyby jsme jí šli hledat. Nenašli by jsme ji. A kdyby ano tak by nám řekla ,že chce být sama." Další pravdivá věta. Chtěla jsem být ssama, ale Rebecca mi pomohla. Tento hlas patřil Sebastieonvy.

Na prstech jsem počítala všechny osoby co se nachází v místnosti. Sebastien, Jamie, Daria, Lenka, Nick. Pět. Pět mých kamarádů co tam na mě čekají.

"Hej!" Okřikla je další osoba a já sebou cukla ,protože jsem se bála ,že má skrýš byla prozrazena ,ale naštěstí ne. "Rebecca se ještě nevrátila ?" Všichni v místnosti ztichli a to proto ,že o něčem duležitém diskutovali.

"Rebcca !?" Vykřikl najednou Jamie. "Ona Beu nesnáší ! Co když jí něco udělala ?! Co když jí zakopala někam hluboko pod zem ?! Co když už nikdy neuvidím svojí sestřičku ?!" Začal vyšilovat Jamie a já slyšela jak si černovláska vedle mě odfrkla.

Všichni v místnosti ho tam začali hned utěšovat ,a já se tomu zasmála ,ale ihned jsem se zhluboka nadechla a ustoupila o krok od stěny o ,kterou jsem se opírala. Rebecca si všimla mého chování a pochopila ,že je na čase abych vyšla posledních pár schodů.

Šla jsem na první schod a uviděla jak všichni Stojí okolo Jamieho zády ke mě a Nick s ním momentálně třese a používá slova. Ty prober se nic se jí nestalo ! Chápeš mě Rebecca jí nic neudělala ! Jsi ty Retard ?! Křičel na něj Nick a já se zasmála. Vyšla jsem všechny schody a Rebecca se postavila vedle mě.

Jamie byl jak omámený ,protože Nick s ním už netřásl a vystřídala ho Daria se slovy at se konečně probere.

Jamie ,který pozoroval strop se podíval na zrzovlásku ,ale tím spatřil mě. Ihned strnul a zrzovláska si toho všimla a bleskurychle se otočila. Jak mile mě spatřila pustila Jamieho ,a všichni tím způsobem nasadili nechápající výrazy ,a podívali se stejným směrem jako jejich zrzovlasá kamrádka.

Všichni na místě strnuli a jako první promluvil Harry ,který se tam vzal jen-on-ví-jak.

"Beinko !" Řekl a během chvíle jsem byla uvězněná v medvědím obětí. Zastavila jsem se nad tím oslovením. Říkal mi tak táta.. "Už jsem se bál ,že dneska budeš spát venku. Jako počasí je hezký ,ale poslouchat ty Jamieho kecy jak se o tebe bojí nechci poslouchat celou noc." Zasmála jsem se do jeho hrudi a on se odtáhl. "Když zase někdy budeš chtít utéct tak mi řekni ,protože bych šel s tebou znova poslouchat Jamieho nechci" Zakroutil hlavou a očima mě prosil abych mu řekla kdy zase uteču. Usmála jsem se a on začal skákat radostí.

Tohle mi zvedlo náladu. Harry ,který momentálně skákal radostí zvedne náladu každému. Podívala jsem se spádky na skupinku mých kamarádů a usměv mi z tváře spadnul během sekundy. Harry si toho všiml a otočil se mým směrem.

Jamie stál uprostřed skupinky mých kamarádů. Ruce měl složené na hrudi a tím byl skvěle vidět náramek. Náramek kvůli ,kterému jsem utekla. Náramek nesoucí vzpomínku na mého otce. Podívala jsem se Jamiemu do očí. Žádný pocit. Prostě nic. Jako kdyby nic necítil. Vždycky štastný staroslivý Jamie. Byl ted Jamie bez pocitů.

Rebecca my dala ruku na rameno. Věděla jsem ,že to byla ona ,protože její ruka byla oproti Harryho o dost menší. Beze slova aniž bych věděla co dělám jsem utekla. Zase ,ale tentokrát né pryč ,ale do svého pokoje. Ihned jak jsem dorazila ke pokoji jehož dveře nesli číslo 1. Jsem je zabouchla a opřela se o ně zády.

Nebylo by lepší kdybych Jamieho uvěznila v obětí ? Ne. Já bych to nedokázala ten jeho náramek mi připomíná tátu. Tátu ,kterého jsem naposledy viděla v pěti letech na mé narozeniny. Odešel. Lhal mi do očí. 

Sklouzla jsem zády po dveřích až na zem kolena jsem si přitáhla k bradě a rozbrečela se. Nechápu to. Nechápu sama sebe. Vždycky se rozbrečím při myšlence na tátu. Měla jsem ho strašně ráda ,ale stejně ho už nikdy neuvidím. Stejně jako mamku. Stejně jako kamarády. Stejně jako svůj pokoj. Stejně jako sebe. 

Ano sebe ,protože tahle uplakaná osoba s šedivomodrýma očima jsem nebyla já. Já byla vždycky štastná, veselá, milá, upřímná, vždycky jsem uměla zvednout náladu, ale ted. Co se ze mě stalo, jsem uplakaná, smutná, dívka ,která se rozbrečí při myšlence na jejího tátu. Tohle nejsem já.

Z přemýšlení mě vytrhlo tukání a následně něčí hlas.

"Ann ?" Slyšela jsem opatrný mužský hlas a pro sebe se usmála. Utřela jsem si slzy a vstala.

Hlas ,který jsem slyšela patřil totiž Sebastienovy ,a to byla další osoba co si zasloužila vědět vysvětlení mého chování. Zasloužil si to vědět jako všichni ostatní. Jako Jamie.

Otočila jsem se čelem ke dveřím a sáhla na kliku. Zhluboka se nadechla a otevřela dveře. Sebastiena udivilo ,že jsem mu otevřela. V jeho obličeji bylo tolik pocitů. Ustoupila jsem ode dveří a naznačil mu at jde dovnitř. Chvíli váhal ,ale nakonec vešel. Zavřela jsem dveře a otočila se na Sebastiena ,který stál naproti mě.

Povzdechl si a podal mi balení sušenek ,které do ted svíral v ruce.

"Nic si nejedla." Kývla jsem hlavou a balení se máslovými sušenkami jsem si od něj vzala. Chtěl zase odejít. Usmála jsem se pro sebe. Chápal mě ,ale odejít jsem ho nenechala.

"Sebastiene." Otočil se na mě ode dveří a já se taky na něj otočila. "Děkuju ,a omlouvám se."

"Nemusíš se omlouvat ,každý někdy potřebuje být chvíli sám." Usmál se. Už sahal po klice jenže já chtěla aby znal důvod ,a on věděl ,že chci být sama, nebo si to aspon myslel.

"Daria měla pravdu."Zhluboka jsem se nadechla a všimla si ,že Sebastien zastavil všechny svoje pohyby. "Bylo to kvůli vzpomínce." Otočila jsem se a šla si sednout na kraj postele. Rozbalila jsem si sušenky ,a po jedné je začala jíst.

Sebastien seděl vedle mě. Nabídla jsem mu sušenku a on si jí s usměvem vzal. "Vzpomínce na mého tátu." Řekla jsem další informaci a Sebastien mě zaujatě poslouchal. "Bylo to v den mých pátých narozenin..." Začala jsem s vyprávěním. Řekla jsem mu uplně všechno. O náramku připomínající tátu, o všech vzpomínkách, a dokonce i o tom jak jsem uviděla utržky vzpomínek na tátu ,když jsem uviděla Jamieho.

Pochopil to. Pochopil to stejně jako Rebecca. Věnoval mi obětí, usměv a pak pusu na čeo a s větou ,že bude lepší když někomu řeknu když budu chtít být sama , odešel. A já si lehla na postel a zamyslela se. Zamyslela se nad jednou osobou..

Rebecca osoba ,která mě nesnášela ,protože tohle všechno dávala za vinu mě. Rebecca dívka s černými vlasy, dívka co mě neměla ráda, se stala dívkou co mi pomohla ,když jsem to nejvíc potřebovala ,a jsem jí za to nesmírně vděčná.

Děkuji Rebecco

Ahoj Čtenáři a Čtenářky.

V dnešní kapitole se naše hlavní hrdinka vrátila do jisté budovy ,ale Jamieho reakce na jistou událost byla bez pocitů.

Což naše dívka rozhodně nečekala ,a celá událost o jejím otci jí zase spadla na mysl a ona utekla do svého pokoje.

Kde následně všechno řekla Sebastienovy.

V příští kapitole se doufám už konečně dozvíme jak bude Jamie reagovat na to ,že jeho náramek nosil jeho otec ,a proto vlastně jeho milovaná setřička utekla.

Bude si to dávat za vinu ?

Sama netuším ,ale bojím se jeho reakce.

Slova Annabei:

Jamie je mé dvojče. Mám ho nesmírně ráda, ráda jako všechny ostatní ,ale pochopí mě ?

Takže, to bude pro dnešek asi vše ,a budu ráda za každé přečtení, hlasování ,nebo nějaký ten koment :)

Ahoj

                                                                                                                                         Vaše FluffynkaKate