S Harrym jsme se ještě nějakou dobu objímali ,ale pak musel odejít ,protože měl ještě nějakou práci. Já jsem se vrátila zpátky do pokoje kde začal výslech Carie. Prý mě slyšeli křičet ,ale já jim nic neřekla. Uvědomila jsem si ,že už nikdo. Ano nikdo, nezažije můj výbuch, a je jedno jestli vzteku ,nebo smutku, prostě už ho nikdy nikdo nezažije. Na hlavu jsem si dala mojí kytičkovou čelenku a s holkami jsme se bavili o všem možném. 

O našich vzpomínkách a různých historek ,ale mě na mysl spadla jistá vzpomínka. Vzpomínka na Jamieho náramek stejný jako měl můj tatínek. Nechápu proč ho má stejný. Nechápu nic. 

Lenka ted o něčem mluvila a Carie jí poslouchala a se zájmem jí odpovídala. Já je nevnímala byla jsem ztracená ve svých myšlenkách. Jamie, moje dvojče má stejný náramek jako měl náš tatínek ,ale proč ? Proč ho má stejný ? Ví vůbec ,že ho má stejný ? Pamatuje si něco o své minulosti ?

Tyto otázky jsem si opakovala v hlavě doufajíc ,že na ně najdu odpověd ,ale nenašla jsem ji. Seděla jsem na posteli a nenacházela odpověd na žádnou z otázek. 

Nechápu ,ale najednou mi na mysl spadla vzpomínka z mé minulosti. Vzpomínka na den kdy jsem naposledy viděla svého tátu. Na den mých pátých narozenin.

FLASHBACK

"Tak ještě chvilku." Mluvil na mě příjemný ženský hlas a já viděla tmu.  "Můžeš otevřít oči." Jak řekl hlas tak jsem udělala otevřela jsem oči.

Byla jsem v pokoji. Vypadal obyčejně ,ale nebyl. A to z jednoduchého důvodu. Byl to můj nový pokojíček ,který jsem dostala k pátým narozeninám. Stěny byly jemně růžové, na pravé straně pod oknem byla bílá dřevěná postel. V pravém rohu nedaleko postele byl růžový domeček pro panenky. Na proti posteli velká bílá skřín a všude spousta hraček. Prostě dětský pokojíček.

Holčička ihned vběhla do místnosti a začala křičet různá slovíčka o tom jak je nádherný. Jak se jí moc líbí a tak. Když jsem se otočila ve dveřích stálo mé dvojče, Jamie. Usmíval se na mě a já ho ihned za ruku vtáhla do pokoje a ukazovala mu všechno co jsem dostala. 

Jamie v ten den taky dostal svůj nový pokojíček ,ale větší radost mu dělalo když jsem byla štastná. Choval se jako starší bráška. V tuto dobu jsme byly z Jamiem opravdu štastní. Rodiče byly štastný s námi. Byly jsme dokonalá čtyřčlenná rodinka, ale v ten den našich narozenin ,když mamka s Jamiem odešli do obchodu ,protože mamka slíbila Jamiemu jednu knížku ,ale nevěděla jakou přesně chce tak šli spolu.

Já jsem zůstala doma s tatínekm. Hráli jsme si u mého domečku ,ale jemu zavibroval telefon. Přestal si hrát a já se na něho podívala. Obdařil mě pohledem ve ,kterém bylo snad tisíc pocitů. Vstal ze země a řekl mi jednoduchou větu ,kterou jsem nikdy slyšet nechtěla, a byla jsem naivní ,když jsem si myslela ,že jí dodrží.

"Jsem za chvíli spádky, zůstan tady." Věnoval mi ten nejhezčí usměv na celém světe plný tolika pocitů včetně jednoho. Lži. Lhal mi ,a prostě a jednoduše odešel, ale já mu i tak věřila. Byla jsem naivní.

Seděla jsem tam už hodně dlouhou dobu. Pak jsem si vzpoměla na tři muže a ženu byl to rok spádky když ho odvezlo to černé auto. Měsíc a půl jsem ho neviděla ,a když přišel domů jen řekl ,že měl nějakou práci. Ihned jsem vyskočila na nohy. Vyběhla ze svého pokoje ,a prohledala každou místnost v domě. 

Nikde. Nikde jsem ho nenašla. Nikde nebyl. Vyběhla jsem z našeho rodiného domku na kraji lesa. A pak jsem to spatřila. Jeho auto tu nebylo. Jeho tmavě modré auto nestálo na tom místě kde vždycky stálo. Zmizelo, a sním zmizel i můj tatínek. Navždy.

KONEC FLASHABCKU

Když vzpomínka skončila. Carie s Lenkou na mě mlčky koukali. Nechápali. Aniž bych si to uvědomila po tváři se mi kutálela slza. Na moje páté narozeniny. To byl poslední den kdy jsem ho viděla. A do tváře mi lhal ,ale i tak jsem mu věřila. Byla jsem tenkrát naivní malá holčička.

"Ann, jsi v pořádku ?" Zeptala se opatrně Lenka ,a já si rychlostí blesku utřela jednu jedinou slzu na mé tváři.

"Vypadáš strašně, není ti špatně ? Chceš se vykašlat ?" Zeptala se tentokrát Carie a já si uvědomila ,že potřebuju být sama.

" Nic mi není." Odpověděla jsem jednoduše. Vstala jsem z postele a odešla. Ano utekla jsem od problémů jako vždycky. Jako když se něco stalo, když se něco dělo, prostě jsem utekla co nejdál to šlo, a to se dělo i ted. 

Utíkala jsem chodbou. Proběhla skleněnými dveřmi. Všichni co se v čekárně nacházeli na mě házeli nechápající pohledy.

 Zahlédla jsem mezi nima i Jamieho a na jeho ruce černý náramek se třemi zlatými proužky. Zastvaila jsem se ,protože mi na mysl spadlo tolik vzpomínek na tátu. 

Viděla jsem jak se směje, mračí, diskutuje se mnou, jak si se mnou hraje, jak spolu jedeme na bruslích, jak mě učí psát a číst, a poslední vzpomínka jak mi lže. Rozbrečela jsem se ,a spatřila Jamieho pohled plný starosti a nechápání. 

Dala jsem se zase do běhu. Musela jsem utéct. Musela jsem být sama, a to hned.

Uviděla jsem i Nicka a to bylo to co jsem potřebovala vědět. Nick byl na každé výpravě ve městě a když je tady tak ve městě nebude nikdo kdo by mě mohl vidět , nebo najít, a proto jsem se rozhodla ,že ve městě budu sama. A to je to co jsem potřebovala. Potřebovala jsem být sama. 

Běžela jsem po schodech dolů. Po asi pěti patrech netuším kolik jich bylo nepočítala jsem to, jsem se dostala do přízemí. Vyběhla jsem ven a utíkala dál městem. Co nejdál to šlo. Utíkala jsem, ale z utíkání se stala rychlá chůze z ní obyčejné chození a nakonec jsem jen stála na místě uprostřed města. Daleko od všech. Daleko od všech problému a hlavně daleko od všech vzpomínek. Daleko od Jamieho.

Sedla jsem si do prostřed silnice na měkkou trávu. A porozhlédla se kolem. Všude samé zarostlé budovy, auta. Sem tam nějaký strom a spousta kytek. Kusy kamenů a větviček po zemi. A takhle to vypadalo. Všude bylo ticho ,a já slyšela vlastní tlukot srdce.

Utekla jsem, proč vždycky uteču ? Mohla jsem tam zůstat a říct jim všechno. Všechno o mých vzpomínkách o tátovy ,a klidně i o tom náramku ,ale já to neudělala ,prostě jsem zbaběle utekla. Přemýšlela jsem o všem možném. O probuzení. O tomhle světe, o  tátovi, o náramku, o Rebecce a o tom co řekla, o Jamiem, a o sobě a mých vzpomínkách. 

Seděla jsem tam dlouhou dobu. A stále jsem si nedokázala uspořádat své myšlenky. Na nic jsem nepřišla. Nikoho jsem neviděla, a proto ted vnímám to ticho. Mám zavřený oči a své myšlenky zamčené hluboko pod zemí v mé mysli. Nechtěla jsem přemýšlet ,a proto jsem poslouchala to ticho. Otevřela jsem oči. Slunce bylo vysoko nad zemí. 

Všude ticho ,ale pak jsem na obloze spatřila něco co jsem nečekala. Poletovalo tam hejno ptáků. Pozorovala jsem je jak si tam jen tak poletují. Neuvěřila jsem tomu ,že na zemi může ještě exzistovat nějaké zvíře, myslela jsem si ,že všechno ,prostě a jednoduše zmizelo.

Ale nezmizelo. V tuto chvíli mi padla na mysl myšlenka, že musím zjistit co se stalo. 

Strnula jsem na místě ,a jestli se ptáte proč. Je to jednoduché. Na rameni se mi oběvila něčí ruka. Čekala jsem jestli ta osoba něco řekne a byla jsem ráda ,když konečně promluvila, i když jsem popravdě čekala ,že mi bude vyčítat co se stalo ,ale to neudělala.

"Nádhera ,že ano ?" Řekla ta osoba a posadila se vedle mě. Neotočila jsem se na ní a stále pozorovala poletující ptáky.

"Ano." Odpověděla jsem jednoduše a usmála se. Chvíli jsme tam mlčky seděli a pozorovali oblohu.

"Budu hádat." Řekla a já zpozorněla. "Špatná vzpomínka ?" Strnula jsem a otočila jsem se na tu osobu. Osobu ,kterou jsem nečekala. Čekala jsem Jamieho, Nicka ,nebo Carie či.. to je jedno čekala jsem všechny ,ale jí rozhodně ne.

Vedle mě seděla Rebecca a sledovala oblohu. Zatřepala jsem hlavou a rozhodla se pokračovat v konverzaci.

"Vzpomínka na moje páté narozeniny." Odpověděla jsem ,popravdě mě ani nenapadlo jí lhát.

"Co se stalo ?" Ptala se dál.

"Byl to poslední den kdy jsem viděla svého tátu." Odpověděla jsem.

"A proto jsi utekla ?" Zeptala se a podívala se na mě. Zakroutila jsem hlavou.

"Ne."Povzdechla jsem si.

"Tak proč ?" Zeptala se ,a sledovala mě starostlivým výrazem ,který jsem u ní viděla poprvé.

"Jamie má stejný náramek  jako měl kdysi můj otec." Odpověděla jsem a povzdechla si.

"A vždycky když ho vidíš si vzpomeneš na tátu." řekla Rebecca a já jen přikývla. Rebecca mě beze slova obejmula. Nečekala jsem to. Vždycky mě nesnášela a ted ? Ted tu se mnou byla a naslouchala každému mému slovu ,protože jsem jí v tom objetí vyprávěla o té vzpomínce.

"Nejsem jediná kdo tě hledá." Řekla najednou po nějaké době co jsme seděli a pozorovali město Rebecca. Já jsem se na ní otočila s nechápajícím výrazem. "Jamie se o tebe strašně bál, a celou tuto akci s názvem. Najděte Ann. Zůčastnil společně s Nickem ,který má taky o tebe velký strach." odfrkla si. Rebecca. Stará Rebecca je zpátky. usmála jsem se. "Zajímají se jen o tebe, a-"

"Rebecco." Řekla jsem a dívka se na mě naštvaně a v očích jsem uviděla to ,že mi závidí. "Je nechci být jejich střed vesmíru. Nemám ráda pozornost. Nikdy jsem nechtěla aby si mě všichni všímali. Nemůžu za to." Řekla jsem a věnovala jí upřímný usměv její výraz se změnil byla zaskočená, ale já jsem chtěla říct větu ,kterou obě pochopíme. "Není to moje vina." Skoro jsem zašeptala. Nevyptávala se na to jak to vím ,ale sklopila pohled k zemi.

Mluvila jsem o tom ,že tvrdila to ,že je moje vina ,že tady jsme. Dala jsem jí ruku na rameno a umála se na ni pak jsem vstala ze země.

"Vrátíme se." Podívala jsem se na ní a podala jí ruku ona jí radostně přijala, a obě jsme si cestou zpátky povídali o všem. Ano o všem. Ona jediná věděla o mých myšlenkách. A já si uvědomila jednu věc. Jsem jediná kdo ví jaká je Rebecca ve skutečnosti ?

Ahoj Čtenáři  Čtenářky

Doufám ,že se další kapitolka líbí. Docela zajímavá nemyslíte ?

Zase jsme se podívali do minulosti hlavní hrdinky Annabei

Přesněji do jejich pátých narozenin a zárověn posledním dnem kdy viděla svého otce

v příští kaptolce se dozvíme jak bude reagovat Jamie na její vzpomínky na otce s tím ,že mají stejný náramek.

Ale co ty náramky znamenají se dozvíme až někdy jindy.

A doufám ,že jste nezapoměly na ten Rebecci tajemný papír je velice duležitý a v blízké době se o něm něco dozvíte

To bude pro dnešek asi vše. Ráda jsem si popovídala a zase někdy Ahoj

                                                                                                                               Vaše FluffynkaKate