Procházeli jsme zarostlým městem. Všude byly nádherné květiny. Na nebi nebyl ani jeden mráček. A já jen poslouchala svůj tlukot srdce a cítila slabí větřík.Šli jsme už několik hodin. Za celou naší cestu jsme měli už čtyři přestávky dvakrát jsme měli něco k jídlo tedka bylo něco po druhé hodině odpoledne, pokud umím určovat čas podle sluníčka. Z naší skupiny jsem šla jako poslední. Aspon jsem si to myslela dokud se ke mě nepřipojil Nick.

"Co ty tu tak sama ?" Podíval se na mě a já jsem se na něj usmála.

"Nejsem sama." Řekla jsem a Nick jenom kývl hlavou. Procházeli jsme bok po boku zarostlým městem.

"Rebecca." Řekla najednou Nick a já na něj stočila svůj nechápající pohled. "Vždycky když tě vidí jen se mračí a propaluje tě pohledem." Nick se na mě otočil se stejným nechápajícím výrazem

Povzdechla jsem si "Netuším co jí na mě vadí." Řekla jsem popravdě a stočila svůj pohled na černovlásku ,která kráčela vedle Harryho a Andreie. 

Měla na sobě roztrhané černé džíny s vysokým pasem s třemi světle růžovými proužky u levého kotníku. Bíle boty s světle růžovými proužky po obou stranách s bílím tričkem zastrčeným do černých džín a přes to přehozenou černou džínovou bundu s třemi světle růžovými proužky na pravém rukávě k tomu bílí pásek na krku s stříbrným měsíčkem. Na levém zápěstí měla stříbrný náramek s třemi vínovými proužky. 

Nick na ní také stočil svůj pohled. "Tak to zjistím." Řekla Nick a usmál se na mě já ho jen nechápavě pozorovala. "Dáme si pauzu!" Zakřičel a všichni se na něj otočili. 

"Jo slouhlasím." Zarenagoval ihned Harry a Andrei jen kývl hlavou a šel k jedné budově kde rostl strom. Batoh položil o kmen stromu a opřel se o budovu. Harry následoval Andreie a Nick vzal Rebeccu za paži a odtáhl za roh protější  budovy. Já jsem si jen povzdechla a šla ke klukům.

"Můžu si sednout ?" Zeptala jsem se a oba kluci na mě upřeli své pohledy a Harrymu se zajiskřilo v očích.

"Ale jistě Princezno Annabeo." Vyskočil na nohy a uklonil se přede mnou. Já jsem se zasmála ,a posadila se vedle Andreie. Harry se opřel o kmen stromu cca dva metry od nás.

"Kam si myslíte ,že šel Nick s Rebeccou ?" Zeptal se Harry s nápadem začít konverzaci.

"Za roh tamhle tý budovy." Zareagoval ihned Andrei a ukázal na protejší budovu. (Přesněji na její roh.) Harry se jen ušklíbl.

"O čem si tam asi tak povídají ?" Zasmál se Harry a u slova Povídají udělal uvozovky. Andrei protočil očima a já si povzdechla ,ale hned na to jsem začala kašlat. 

Harry ,který momentálně něco vyprávěl ztichl a oba kluci na mě stočili své pohledy. Já jsem si toho nevšímala a když už mi bylo líp tak jsem zatřepala hlavou a teprve ted jsem si všimla ,že mě oba kluci upřeně sledují.

"Nic mi není." Řekla jsem Andrei chtěl něco říct ,ale přerušil ho Nick ,který k nám přišel.

"Annabeo." Řekl a naznačil mi abych vstala já kývla hlavou a vstala s Nickem jsme šli dál aby neměli příležitost zaslechnout naší konverzaci.

"Tak ?" Zeptala jsem se ho.

"Když vynechám ta sprostá slova co řekla. Tak jsem se dozvěděl ,že si pamatuje ,že kvůli tobě je ted tady bez přátel a bez rodiny. Nemá nikoho. A dává to za vinu tobě." Řekl lítostivě Nick a já sklopila pohled k zemi.

Vzpoměla jsem si na to jak jsem se chovala kvůli Sebastienovy když jsem zjistila ,že měl sourozence. Jsem jediná. Já jediná nemám nikoho ,protože každý den mám po boku někoho kdo by pro mě udělal všechno stejně jak já pro něj...

"Když jsou ostatní štastní jsem štastný taky." Zopakovala jsem si v duchu větu a podívala se na Nicka ,který mě stále pozoroval.

Usmála jsem se na něj a naklonila hlavu na stranu.

"Ann-"

"To je v pořádku." Nasadila jsem ten nejlepší usměv. Ikdiž jsem byla smutná z toho ,že je mu mě líto. Položila jsem mu ruku na rameno a on mě upřeně sledoval. "Sebastien mi řekl." Odkašlala jsem si "Když jsou ostatní štastní jsem štastní taky." Usmála jsem se a jeho vzorničky se rozšířili.

"Chápu." Řekl a sklopil pohled k zemi já jsem ho tentokrát nechápavě pozorovala a on se mi znovu podíval do očí. "Nejsi sama. Nikdo není sám." Usmál se a já mu usměv oplatila.

--<>--

Dívala jsem se z okna a pozorovala celé město. Byly jsme v jedné budově co jsme našli ,protože jsme byly dál a v noci by jsme nic neviděli a bylo by tak nebezpečné se vracet zpátky. Tak (Byl to Harrho nápad.) ,že by jsme mohli přespat v nějaké budově a hned ráno se vrátíme. Za tu dobu co jsem byla venku jsme stihli prozkoumat velkou část města.

Momentálně se nacházíme ve vysoké budově a já pozoruji skrz otevřené okno velkou část zarostlého města. Vidím i most pod ,kterým teče čistá průhledná řeka. Všude je klid a momentálně zapadá slunce.

"Zase sama ?" Zeptal se mě už dobře známý hlas.

"Už jsem ti to říkala. Nejsem sama." Dívala jsem se na západ slunce a Nick si stoupnul vedle mě a oba jsme pozorovali tu nádheru plnou oranžových paprsků. 

Netrvalo dlouho a z druhé strany se ke mě postavil Harry vedle něho Rebecca a vedle Nicka se postavil Andrei. Všichni jsme v tichosti pozorovali západ slunce.

"Nádhera." Řekla najednou Rebecca. A já byla překvapená řekla to takovým fascinovaným hlasem.

"Souhlasím." Zareagoval Andrei.

"Celé tohle město je nádherné." Řekl fascinovaně Harry."Škoda ,že nás je tu jen deset." Stočil na nás pohled Harry. "Nepřipadáte si sami." Už jsem chtěla namítnout mojí 'oblíbenou' větu ,ale někdo mě předběhl.

"Nejsme sami." Řekl Nick a já se na něj otočila. "Nikdo z nás není sám." Mrkl na mě Nick a já se jen děkovně usmála ,ale tento krásný okamžik zničilo odfrknutí černovlasé dívky.

"Lžeš." Řekla klidným hlasem a všichni kromě mě na ní stočili své pohledy. "Všichni kromě paní užasné Annabei jsou sami." Řekla a já slyšela u mého jména znechucení. Stlačila jsme dlaně v pěsti a snažila se zabránit výbuchu vzteku. Nick si mě starostlivě a lítostivě prohlížel. "Annabea je jediná ,která má po boku kus své milující rodiny. Kus svého života. Kus někoho kdo by pro vás udělal cokoliv stejně jako vy pro něj." Můj vztek se vytratil hned jakmile jsem slyšela pláč. 

Otočila jsem se na Rebeccu. Stála na místě se zatnutými pěstmi a pozorovala podlahu a vlasy měla dané za ucho a tím pádem byly vidět její tváře po ,kterých se kutáleli slzy. Ostatní jen starostlivě a mlčky přihlíželi k Rebecce ,která se utápí ve vzpomínkách. Blezku rychle jsem obešla Harryho všem se zatajil dech. Slyšela jsem všech zrychlený tlukot srdce. Nevím co se jim honilo v myšlenkách ,ale ani jsem na to neměla čas , protože jsem uvěznila Rebeccu v obětí.

"Nejsi sama. A nikdy nebudeš." Řekla jsem jí tím nejjemnějším hláskem co jsem dokázala a ona místo toho aby mě odstrčila se rozbrečela ještě víc. Harry se přidal k našemu medvědímu obětí a po chvíli jsme tam všichni byly uvěznění v medvědím nekončícím obětí.

--<>--

Právě procházíme všichni zarostlým městem. Je brzo ráno a my máme namířeno domů. Když spatřím dobře známou budovu přidám do kroku a ani si to neuvědomuji a už běžím po schodech nahoru. Když konečně spatřím tu čekárnu běžím po chodbě najít toho koho hledám ,ale v mém pokoji jsou otevřené dveře. Nakouknu do svého pokoje a spatřím Jamieho jak sedí se sklopenou hlavou k zemi na mé posteli a v rukou si hraje s prstýkem. Musel se cítit strašně když jsme se včéra nevrátili. V tichosti jsem k němu přiběhla.

"Jamie.." Zašeptala jsem ,ale on to slyšel a rychle zvednul hlavu a jeho oči se rozšířili postavil se a já mu skočila kolem krku.

"Kde jsi byla ? Víš jak jsem se bál ?" 

"Už se nemusíš bát. Už jsem zpátky." Zesílila jsem obětí.

"Už tě nikam samotnou nepustím." Řekl rozhodně Jamie a já se usmála a zabořila hlavu víc do jeho hrudi. Po delší chvilce jsem se od něj odtáhla a věnovala mu nejupřímější usměv. 

"Štastní." Zašeptal neslyšně někdo ve dveřích ,ale já to slyšela. Otočila jsem se ke dveřím a zahlédla usmívajícího Sebastiena. 

Ušklíbla jsem se a vtáhla ho za paži do obětí. Zabořila jsem hlavu do jeho hrudi a dýhala jeho vůni. "Štastní." Zamumlala jsem do jeho hrudi a odtáhla se od něj. Usmála jsem se na něj a jeho líčka měla barvu rajčete.

"A mě nikdo neobejme ?" Zafnukal Harry ze dveří a já se zasmála. Vedle něj stála Carie ,která to celá nechápavě ,ale zajuatě pozorovala. Harry se na mě zazubil ,ale než stihl něco namítnout tak jsem Harryho, Carie, Sebastiena, Jamieho a Lenku ,která se tam vzala jen-ona-ví-kde. Jsem stáhla do obětí.

"Tak já vás tu hledám a vy tady-" Nestihl to doříct ,protože Harry vtáhl Nicka do obětí.

A tak se tam v pokoji v jedné budově v jednom městě objímalo šest přeživšých a bylo by jich i víc kdyby jsem nezačala opět kašlat. Obětí se rozpustilo já jsem si instiktivně dala ruku před pusu a začala kašlat. Jamie mě držel za rameno a všichni kolem starostlivě přihlíželi ke kašlající Annabee. Když jsem si (konečně) odkašlala tak jsem zatřepala hlavou a podívala se na pět starostlivých výrazů mých kamarádů.

"Annabeo?" 

"Nic mi není." Odbyla jsem starostlivý hlas Lenky ,protože právě jí patřila předchozí věta. Všichni si mě starostlivě prohlíželi.

Usmála jsem se a všem jsem tím věnovala ten nejupřímější usměv.

Ahoj mí milí Čtenáři a Čtenářky.

Tady je další kapitola mé knížky "Poslední"

Dneska vyšli dvě kapitoly ,protože jsem měla čas a tak jsem psala ,ale nezvykejte si. Mám ještě školu a musím se učit. Chci dobré známky na vysvědčení :)

Doufám ,že se kapitolka s 1660 slovy líbí. Opravdu jsem se snažila a dneska ůjdu spát s myšlenkami pokračování příběhu.

No nic budu doufat ,že se kapitolka líbila a uvidíme se zase někdy. (A já budu doufat ,že brzy.)

Takže Ahoj

                                                                                                                                                          Vaše: FluffynkaKate