Seděla jsem na své posteli ve svém pokoji a skrz okno pozorovala oranžové záblesky zapadajícího slunce. Přemýšlela jsem nad vším co se stalo. Dnes jsme se probudili neznáme kde. A každý z nás má své číslo a k němu svůj kostýmek. Zopakuji si Harryho otázku.

"Co jsme zač ?" Řekl jsem do vzduchu ,protože jsem ve svém pokoji byla sama. Sama dokud jsem neuslyšela tiché zaklepání na dveře.

Prrotože jsem byla zabraná do svých myšlenek tak jsem se rozhodla jen pro obyčejné "Dále." Moje dveře se otevřeli a ten neznámý vstoupil do mého pokoje a zavřel za sebou dveře.

Slyšela jsem kroky přibližující k mé posteli ,ale neotočila jsem se. Jen jsem dále sledovala ten západ slunce. 

"Proč se mi vyhýbáš ?" Zeptal se mužský hlas ,a já ihned poznala komu patří.

"Nevyhýbám." Řekla jsem klidným hlasem.

"Kdykoliv mě vidíš jen sklopíš pohled k zemi. Je to kvůli tomu co jsem ti řekl ?" 

Povzdechla jsem si vstala a otočila se na Sebastiena. "Já vím ,že to nechceš slyšet ,ale je mi tě líto." Podívala jsem se mu do očí. Nic. Nic neříkal. Tak jsem se rozhodla pokračovat. "Každý den mám po boku kus mé rodiny. Nikdo z vás tady ne. Proč já ? Proč já jediná ?" Zeptala jsem se ,ikdiž jsem věděla ,že odpověd na otázku nikdo nezná. Sklopila jsem pohled k zemi.

"Annabeo." Sebastien si povzdechl a já na něj upřela své šedivomodré oči. "Nemusíš se cítit provinile kvůli tomu co vlastně jsi nebo proč tu jsi a proč to tak je. Nikdo z nás to neví ,ale měla by jsi být štastná kvůli Jamiemu. Když dokáže být Jamie štastný dokžeš být štastná i ty." Obešel postel a položil mi ruku na rameno. "Když jsou ostatní štastní jsem štastný taky." Věnoval mi ten nejupřímější usměv a naklonil hlavu trochu na stranu. já na něj pouze koukala a v hlavě se mi přehrávala jediná věta.

'Když jsou ostatní štastní jsem štastný taky.'

Pevně jsem ho obejmula a zabořila hlavu do jeho hrudi. Byl překvapený z mého chování ,ale obětí mi opětoval.

"Budu štastná aby jsi mohl být štastní." Zamumlala jsem do jeho hrudi a vsadila bych se o to ,že se usmál.

Obímali jsme se docela dlouho když v tom mi na pamět spadla jedna vzpomínka.

FLASHBACK

"Tatí !" Křičela malá hočička a utíkala za svým tatínkem po cestičce u domku. Jejího otce odváděli tři muži a jedna žena v černých oblecích k černému autu.

"Beinko ?!" Otočil se na malou holčičku její otec a malá uplakaná holčička mu skočila kolem krku.

"Já ti nedovolím odejít !" Rozbrečela se malá holčička ještě víc.

"Pane Nisi musíme jet." Řekl mu klidným hlasem jeden z mužů.

Tatínek dal malou holčičku na zem a usmál se na ní.

"Slib mi ,že na sebe dáš pozor." Její otec utřel palcem slzy ,které holčičce tekly po tvářích jako vodopády.

Ale v tom holčičku zaujal černý náramek s třemi zlatými proužky. Její otec co do ted klečel u dívky vstal a zmizel v autě. Všechno se pak ztratilo v mlze a malá holčička si klekla na zem a utřela si poslední slzy.

"Neboj tatínku. Dam na sebe pozor." Řekla dívka do vzduchu a podívala se na silnici kde už dávno nestálo černé auto...

KONEC FLASHBACKU

Černý náramek s třemi zlatými proužky...

--<>--

Oběvila jsem se uprostřed lesa. Všude kolem mě byl sníh a všude bylo ticho. Udělala jsem jeden krok když v tom jsem si všimla mých dlouhých bílých šatů s mohutnou sukní. A sněhu ,který každým krokem roztál. Šla jsem cestičkou a pod každým mím krokem roztával sníh. Zastavila jsem se a otočila. Uviděla jsem jak pomalu všechen sníh roztává a cestička po ,které jsem šla už nebyla zahalená sněhovou peřinkou ,ale byly vidět všechny klacíky a kamínky pod ní. Otočila jsem se spádky a spatřil dům. Nikde jsem už sníh neviděla. Přiblížila jsem se k dřevěnému domku. Vyšla jsem tři schůdky a stála na verandě ,kterou zdobili různé květináče s kytkami a jedna lavička pod oknem. Podívala jsem se na dřevěné dveře vzala do rukou kovovou kliku a otočila s ní. Dveře se otevřeli a já uviděla bílý záblesk světla.

Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem na své posteli ve svém pokoji. Svojí mikinu jsem měla položenou na nočním stolku vedle postele. Posadila jsem se na postel a přemýšlela nad tím. Co se mi to vlastně zdálo. Nechápalo jsem mé sny ,ale dlouho jsem nad tím nepřemýšlela ,protože někdo zaklepal na dveře.

Vstala jsem z postele a šla je otevřít. 

Stál tam Andrei v džínách s třemi šedivými proužky na levém kotníku. tmavě modrých botách s třemi šedivými proužky po obou stranách. Bílo tmavě modrým tričkem uděláno jako ombré tím způsobem ,že nahoře je tmavá a dole bílá. A s třemi šedivými proužky na pravém rukávě a s bílím náramkem s třemi aqua modrými proužky na levém zápěstí. 

Opíral se o futra dveří a ruce měl složené na hrudi.

"Co potřebuješ Andrei ?" Zeptala jsem se ho a pozvedla obočí a pro důraz ,že mě to opravdu zajímá jsem si složila ruce na hrudi. Andrei se jen zhluboka nadechl a spustil...

"Harry řekl Carie ,která to řekla Lence,ale ta prohlížela skleněné dveře tak to řekla Sebastienovy ,ale ten měl moc práce s zásobama tak to řekl Jamiemu ,ale ten momentálně dělal nějakou extra tajnou práci tak to řekl Rebecce ,ale ta se naštvala a oddupala pryč a tak to prostě řekl mě. A proto jsem tady." Uklonil se přede mnou a já se jen zasmála a ruce spustila podél mého těla.

"Tak ?" Zeptala jsem se ho.

"Harry řekl Carrie aby ti řekla ,že mu Nick říkal.." Začal s dalším vysvětlováním Andrei a já jsem se v duchu plácla do čela.

"Prostě mi to řekni." Vyzvala jsem ho ,protože poslouchání toho kdo komu co říkal mě opravdu nezajímalo.

"Dobře. Nick ti vzkazuje ,že dnešní skupina co jde ven se skláda z tebe, Nicka, Harryho, mě a Rebecci. A máme se všichni sejíjít za."Podíval se na pravé zápěstí a pak znova na mě. "Za deset minut."Dořekl (Konečně) vzkaz co mi měl říct a já jen kývla hlavou otočila se a šla ke své posteli obešla jsem jí a vzala z nočního stolku mikinu a pak se vrátila zpátky ke dveřím.

"Jdeme." Zeptala jsem se ho a oblékla si mikinu. Jen kývl hlavou a oba jsme vyrazili do čekárny. Když jsme procházeli kolem skleněných dveří všimla jsem si červenou fixou namalovaná dvě kolečka (kolem kterých byly šipky) ve ,kterých byly drobné prasklinky.

Bylo mi jasné ,že to je práce Lenky ,ale kde vzala červenou fixu opravdu netuším. Měla jsme namířeno ke schodům ,ale já zastavila. Andrei se na mě nechápavě podíval.

"Kde je Jamie ?" Zeptala jsem se ho. On mě pořád nechápavě pozoroval.

"U sebe v pokoji. Proč-"

"Počkej tu." Řekla jsem mu a zmizela v chodbě s pokoji. Narazila jsem na pokoj s číslem sedm a zatukala na dveře.

Když se otevřeli viděla jsem v nich Jamieho. Ihned jsem ho obejmula. Vůbec to nechápal ,ale obětí mi opětoval. Zabořila jsem hlavu do jeho hrudi a dýchala jeho vůni. Ano sourozenecká láska.

"Jdu do města." Zamumlala jsem do jeho hrudi a odtáhla se už chtěl něco říct ,ale já ho přerušila.

"Nemusíš se bát. Kluci na mě dají pozor." Věnovala jsem mu ten nejupřímější usměv, naposledy ho obejmula a utíkala chodbou spádky do čekárny.

Uviděla jsem Andreie jak se opíra o zed vedle schodů přišla jsem k němu.

"Můžeme." Řekla jsem a Andrei na mě upřel své oči. Pak jen kývl hlavou.

 Scházeli jsme schody a když jsme dorazili do přízemí tak jsme se oběvili v nějaké místnosti ,ale Andreii najednou zastavil.

Sundal si batoh ze zad ,který vzal jen-on-ví-kde a žačal v něm něco hledat. Vytáhl nějaké balení a batoh si zase dal na záda. "Na." Podal mi balení sušenek a já jsem se podívala na balení a pak na něj. "Dneska jsi ještě nic nejedla." Kývla jsem a sušenky jsem si od něj vzala. Pak jen kývl a pokračoval v cestě já jsem si mezitím rozdělala balení sušenek a jednu jsem si dala do pusy. Čokoládové sušenky s kousky bílé čokolády. Mnam.

Prošli jsme dveřma a mě ihned praštil do nosu. Čistý přírodní vzduch vzhlédla jsem od balení sušenek a rozhlédla se kolem sebe. Většina paneláků byly pokryté trávou či mechem všude rostli stromy a kvetli kytky. Všude to vypadalo čište. Jako by tady nikdy život nebyl nikde žádné odpadky jen. Kameny, kytky, tráva, stromy a občas vyditelné silnice a budovy. Byla to nádhera. Můj pohled spadl na skupinku 3 osob přešla jsem k nim a všimla si i Andreie.

"Skvěle už jste tu." Zaradoval se Nick a obdařil mě pohledem a následně i usměvem. "Dneska budeme jen prozkoumávat město. A omlouvám se jestli vám zním jako velitel." 

Tímto mě překvapil on se nám omlouvá za to ,že zní jako velitel ?

"Dobře veliteli." Zazubil se na něho Harry. A Nick se jen zamračil já jsem se tomu zasmála a stočila svůj pohled na černovlasého Nicka.

"Jdeme ?" Zeptala jsem se ho a on se na mě jen usmál a kývl. Podíval se na ostatní a rozešel se do utrob města všichni ho následovali a já zůstala jako poslední.

Zhluboka jsem se nadechla a vydala se za nimi. 

Ahojte Čtenáři a Čtenářky.

Všem co čtou každou mojí kapitolu a těm co se moje knížka líbí tak chci strašně moc poděkovat.

Ano, jsem člověk co děkuje a omlouvá se za všechno (Ikdiž to třeba není jeho chyba)

Mám vás moc ráda!

A doufám ,že zůstanete a budete číst dál a dál..

Pokud vás zajímá pointa náramků nebo čísel každého přeživšího. Tak se to časem dozvíte. Takže nebojte a čekejte :)

Jo a zajímá mě jaká postava v této knížce se vám zatím nejvíce líbí?

Sebastien Andrei Nick Jamie Harry

Rebecca Carie Lenka Daria Annabea

Moc by mě to zajímalo. Takže se nebojte to napsat do komentářů :)

Takže to bude asi vše  pro dnešek se s vámi loučí vaše..

                                                                                                                                                                 FluffynkaKate