Sebastien sklopil pohled k zemi. Nechtělo se mu o tom co se stalo mluvit. Sklopila jsem také pohled k zemi. 

"Toho co se stalo lituju." Zašeptal skoro neslyšně a já k němu zvedla své oči. Stále pozoroval podlahu. Starostlivě jsem ho pozorovala. Položila jsem mu mojí ruku na rameno a on ke mě zvedl své oči. Oči plné bolesti. Upřímně jsem se na něj usmála aby věděl ,že v tom není sám. "Pohádal jsem se s ním." Zleskovatěly mu oči. "Poslední větu kterou si od něj pamatuju. Bylo." Pozastavil se a zhluboka se nadechl. "Řekl ,že mě nenávidí." Zašeptal skoro neslyšně. Všimla jsem si ,že mu po tváři stéká slza. Bylo mi z něho smutno.

"Určitě to tak nemyslel." Řekla jsem a on na mě upřel své oči. Ve kterých jsem viděla ještě větší bolest než předtím. "Určitě-" Zarazila jsem se. Co jsem mu měla říct ,že jeho brášku už nikdy neuvidí ?

"Ann, Já ti závidím." Vydechl a mě tím vrátil do reality. "S Jamiem si můžeš povídat každý den. Když se pohádáte zase se můžete usmířit ,ale já Tommyho už nikdy neuvidím." Vydechl a bolest z jeho očí zmizela rychlostí blesku. Sklopila jsem pohled k zemi.

Měl pravdu. On už možná nikdy neuvidí svého bráško ,ale já ho uvidím každý den. Všichni tady mi musí závidět. Já mám kus rodiny vždy nablízku. Oni.. Oni o rodinu přišli.

"Omlouvám se." Řekla jsem skoro neslšně a zvedla oči od podlahy. Sebastien si mě nechápavě prohlížel. "Ale poradím ti jednu větu co mi kdysi dávno někdo řekl. Nikdy neříkej nikdy ,protože nevíš co se stane." Usmála jsem se na něj svým nejupřímnějším usměvem. 

FLASHBACK

"To je k ničemu já se to nikdy nenaučím." Řekla naštvaně malá holčička ,která seděl u piána.

"Beo."Otočila jsem se na tatínka. "Něco ti poradím ano ?" Kývla jsem hlavou a tatínek se vedle mě posadil. "Nikdy neříkej nikdy ,protože nevíš co se může stát." Řekl a položil si své ruce na ty  mé ,které leželi na klavesách. Začal jemně stlačovat klávesy přes mé ruce a tím hrál nějaké noty. 

Zavřela jsem oči a vnímala jen tu hudbu. Když jsem otevřela oči tatínek už neměl ruce položené na těch mých. Hrála jsem sama. Otočila jsem se na tatínka a skočil mu kolem krku.

"Děkuju." Vydechla jsem do jeho krku.

"Mě neděkuj princezno."

KONEC FLASHBACKU

"Děkuju." Prolomil ticho Sebastien a já se usmála. Opatrně jsem ho obejmula a on mi obětí opětoval. 

"Mě nemusíš děkovat." Řekla jsem tlumeně. Odtáhla jsem se od něj a nahodila na tvář svůj krásný usměv.

---<>---

Byla jsem ve svém pokoji a uklízela papíry ze země. Když jsem si se Sebastienem povídali tak mě napadlo ,že bych si mohla trochu uklidit v pokoji. Takže tedka sbírám papíry po zemi. Když už jsem měla třetí menší hromádku papírů tak jsem jí položila na můj noční stolek a v tu chvíli jsem slyšela jak otevírání dveří. Upřela jsem na dveře svůj pohled a uviděla Jamieho. Bezmyšlenkovytě jsem k němu přiběhla a skočila mu kolem krku.

"Taky tě rád vidím."Uslyšela jsem tlumený hlas Jamieho ,protože jsem ho svírala tak pevně ,že bych ho mohla každou chvilkou udusit. Trochu se od něj odtáhla aby mohl dýchat ,ale tak aby ho pořád mohla svírat v pevném obětí. 

"Aww... To je tak roztomilý." Uslyšela jsem hlas z chodby s Jamiem sme se přestali obímat a otočili se do chodby kde stála Carrie ,která stála a pozorovala Harryho ,protože to právě jemu předchozí věta patřila. "Jste tak roztomilý." Řekl láskyplným hlasem Harry a já jsem se usmála.

Periferním vyděním jsem si všimla další postavy ,která od nás taky stojí podívala jsem se směrem kde stála a uviděla Sebastiena. Ihned jsem si vzpoměla na to co mi řekl ustoupila o krok od Jamieho a usměv mi z tváře zmizel. Upřeně jsem sledovala podlahu a věděla ,že jsem ,že mě momentálně všichni pozorují. Všichni jsme tam mlčky stáli a ani se nehýbali. Vypadalo to jako by se svět zastavil ,ale nebylo tomu tak. Z tady toho pětičleného tranzu probudil hlas Darii.

"Já. Našla nějakou. Místnost" Řekla zadýchaně. VCelá pětičlenná skupina na ní upřela své pohledy a Daria si je všechny prohlédla. 

"Jakou místnost Dario ?" Zeptal se Sebastien a všichni kromě Annabei na něho upřeli své pohledy.

"Nahoře." Řekla jednoduše Daria a Jamie kývl hlavou a vydal se směrem ke čekárně a ve skleněných dveří se na všechny otočil. 

"Jdete ?" Zeptal se Jamie a já kývla hlavou a podívala se na Harryho s Carrie ty taky kývly a Daria ,která bůh ví jak ,ale stála vedle Jamieho si jen prohlížela svoje dokonalé nehty a čekala na zaostalou trojici. No spíš čtveřici ,protože se k nim přidal i Sebastien.

Když všichni stáli u skleněných dveří Jamie drknul loktem do Lenka ,která se podívala na něho pak na nás kývla hlavou a prošla skleněnýma dveřma. My jsme jí poslušně následovali. Dorazili jsme ke schodům kde se Daria zastavila ,ale my si toho nevšimli a tak, Jamieho narazil do Darii do Jamieho narazila Carrie a do Cariie narazil Harry když Annabea narazila do Harryho a čekala na pád na zem kde se momentálně všichni jmenování válely tak jí někdo chytil za zápěstí. Annabea se otočila na toho kdo jí zachránil pádu. Sebastien.

Sklopila pohled k zemi. "Děkuju." Zašeptala a podívala se na hromádku čtyř osob na zemi.

"Harry slez ze mě !" Zakřičela Carrie a Harry se na ní překvapeně podíval.

"Hele Harry já chápu ,že se ti z CARRIE nechce slézt ,ale my jsme tu taky !" Zakřičelo tentokrát mé dvojče a Harry se tak trychle přesunul na nohy ,že by nikdo nepoznal ,že před vteřinou ležel na zemi.

Carrie slezla ze Jamieho ten se pak postavil a natáhl k Darie ruku ta jí přijala a všichni ted stáli na nohou. Carrie si oprašovala své šaty stejně jako Daria. Já jsem pohlédla na Sebastiena ,který se na mě upřeně díval a vůbec si nevšímal ,že kolem něho vůbec někdo je. Jediný koho vnímal byla dívka se dlouhými hnědými vlasy a šedivomodrými oči. Annabea sklopila pohled k zemi aby nebylo vidět jak červená ,ale jakmile spatřila ,že jí Sebastien stále drží za ruku byla rudá jako rajče a vysmekla se mu.Podívala se na zrzovlasou dívku.

"Proč jsme zastavili ?" Pozorovala dívku tázavím výrazem. Všichni kolem nich ztichli a pozzorovali dívku stejně jako Annabea.

"No. To je jedno. Jdeme." Zavelela a šla po schodech nahoru a všichni sme šli za ní. Já jsem pochodovala těsně za dívkou. Když jsme vyšli nahoru uviděla jsou dlouhou chodbu na pravou a na levou stranu. Dívka ve předu šla na levou a všichni šli za ní.

"Většina těch místností je zamčená ,ale netuším proč." Řekla zrzovláska a tím prolomila ticho.

"Jak si tu místnost vlastně našla ?" Zeptal se klučičí hlas ,ale Annabea se ani nemusela otočit a věděla ,že se zeptalo její dvojče.

"No chtěla jsem prozkoumat tuhle budovu když jste tu nebyly ,ale našla jsem místnost kde no. Počkejte až to uvidíte." Odpověděla Daria a zastavila se před železnými dveřmi. Vzala kliku a s vrznutím o podlahu se dveře otevřeli. 

Daria vstoupila do místnosti a Annabea hned za ní stejně jako všichni ostatní. Annabea udivěně otevřela usta ,protože celá tahle místnost měla stříbrné stěny nikde se neváleli kameny ani papíry a dokonce nikde nebyla ani žádná tráva či kytka. Na každé straně bylo pět Stojanů s nějakým oblečením nijak se tím nezabívala ,protože každý stojan byl ohraničen skleněným půlkruhem na kterém bylo číslo od jedničky do desítky ,ale to nebylo jediné co jí zaujalo po pravé straně každého skleněného půlkruhu byla nějaká větší skřínka a před nima byl nějaký pracovní stůl za kterým bylo křeslo a na stole leželi nějaké papíry.

Daria přešla ke stolu a vzala do rukou ty papíry.

"Je na nich vždycky číslo a jméno." Řekla a podívala se na nás s papírama v ruce.

"Takže." Vydechl Harry a všichni na něho upřeli své oči. "Všichni se ptají kde jsme ,ale já se ptám: Co jsme zač ?" Tázavě si nás projel očima a když všichni stále mlčeli tak zakroutil hlavou a zamumlal něco o tom ,že nikdo nic neví a ,že je to strašný. V tom jsem uslyšela jak Carrie zamumlala něco o tom ,že on taky nic neví tak at mlčí.

Zrzovláska si povzdechla a všichni upřela na ní své pohledy. No všichni kromě Harryho ,který si momentálně cosi mumlal. "Carrie." Blondýnka se na ní podívala a čekala co řekne. "Ty máš číslo čtyři." Řekla jednoduše dívka a přešla k ní aby jí podala papír ta jen kývla a rozběhla se ke kostýmku (Ano tak nazvala to oblečení Annabea Kostýmek.) 

Daria přešla o kousek dál a zadívala se na Harryho ,ale ten jí vůbec nevěnoval pozornost tak papír navrchu strčila dospod a přečetla si další jméno ,ale to také strčila dospod."Jamie ty máš číslo sedm." Řekla dívka a podala mému dvojčeti papír ten kývl a šel na druhou stranu než Carrie protože právě tam se nacházel jeho kostýmek. "Je super to je moje." Řekla si spíš pro sebe ,ale všichni to slyšeli a tento papír také strčila dospod. Podívala se na papír a pak na mě.

"Ann. Ty máš Jedničku." Řekla a podala mi papír

Annabea Nis - Číslo 1.

Ahooojky

Tady vaše FluffynkaKate s další kapitolou "Poslední"

Doufám ,že se líbí.

A chtěla bych poděkovat za to jedno přečtení píšu pro radost a né pro hlasování či komenty. 

Psaní  je můj koníček a proto se omlouvám za gramatické chybky

Mám vás moc ráda.

A kdyby jste někde našli nějakou gramatickou chybku nebojte se mi o tom napsat a já to hned opravím. To vám slibuju.

Budu ráda když to nevzdáte a dál si budete číst tuto knížku. Ten příběh sice začíná být pro mě trochu zvláštní a  abych pravdu řekla ty kopule kostýkmky byl asi špatný nápad opravdu nevím.

Ale nebudu se tu vykecávat takže zase někdy.

Awoj

Vaše FluffynkaKate