Pohled neznáme osoby:

Sedím na židli a sledují její tělo jak nehybně leží na posteli. Kolem ní pípají přístroje. Na hlavě má dýchací masku, která jí dodává kyslík, který jí udržuje na živu. 

Bojím se o ní.. Strašně moc.

Sedím tu už několik dní v kuse, nespal jsem, nejedl. Čekám jen na ten její usměv.

Na její kouzelný usměv, který mi vždy vyčaroval usměv na tváři.

Na její oči, které poznají všechno.

Na její dokonalí hlas, který bych mohl poslouchat celou věčnost.

Trhl jsem sebou, když se otevřeli dveře pokoje a svůj pohled přesměroval ke dveřím.

"Stále tu jsi.." Řekla Carrie a já svůj pohled znovu zabodl do nehnutě ležícího těla. "Já vím, že ti na ní záleží-"

"Carrie." Vyrušil jsem jí svým chladným a unaveným hlasem, ale ona pokračovala jako by mě neslyšela.

"Ale už ji nespal několik dní. Jsi u ní stále, dlouho jsi nic nejedl. Pochop, že by jsi měl jít pryč a nějak se odreagovat. Najíst se, vyspat. Prostě by jsi tu neměl jen sedět." Řekla smutným hlasem a přešla ke mě aby mi mohla položit ruku na rameno.

"Co když nebudu u toho když se probudí ?" Zašeptal jsem chladně a Carrie si stoupla přede mě, ale já měl své oči zabodnuté na místo kde ležela.

"Poslouchej mě." Řekla a já se jí podíval do očí. Do jejích oříškových očí. "Je na tom špatně. Je stále slabá a vůbec se to nelepší, je mi líto, že ti musím říct krutou pravdu, ale ona.." Řekla Carrie se slzami v očích a já prudce vstal a couvl "Neprobudí se.." Řekla a udělala krok ke mě, ale já couvl.

"Lžeš.." Sykl jsem na ni a zatnul ruce v pěsti. Viděl jsem jak se jí kutálejí slzy po tvářích a mě po chvilce aniž bych si to uvědomil stekla po tváři také jedna slza, ke které se hned připojili její sestry."Ona se probudí !" Zakřičel jsem na ní, i když její smutný obličej a lítost v očích mi nedodávalo žádné předsvědčení, že říkám pravdu..

Sakra !

Říkám pravdu !

Probudí se !

"Probudí se ! Určitě !" Křičel jsem na ní o po tvářích se mi kutáleli slzy. "Vždycky se probudí !" Křičel jsem a spadl na kolena ruce jsem si dal před obličej a brečel.

Vždy se probudila..

Vždy..

A tohle není výjimkou..

Probudí se.

Já v to věřím.

Stejně jako jsem věřil, že jí najdou, že jí přivedou zpátky.

Stejně jako jsem věřil, že...

že..

Zvedl jsem svůj pohled plný slz a podíval se její nehybně ležící tělo.

"Carrie běž pryč." Řekl jsem tiše a vstal. Carrie jen poraženicky sklopila pohled a odcházela z pokoje, ale ve dveřích se zastavila a podívala se na mě.

"Jsi hodný kluk." Řekla a zmizela za dveřmi pokoje. 

Jsi hodný kluk..

Utřel jsem si všechny slzy, což způsobilo - další vodopády slzy. Přešel jsem k její posteli, židli přisunul blíž a posadil se, následně jsem jí chytil za její chladnou ruku a usmál se.

"Probudíš se." Řekl jsem s usměvem a svůj pohled odvrátil někam do prostoru pokoje, přesněji na malinký kovový polo kroužek na zemi.

Na její náramek.

Hodný..

Pohled Annabei:

Probudila jsem se, nacházela jsem se na zemi v lese. 

Zase v lese.

Měla jsem na sobě jenom bílou košili do půlky stehen. 

Postavila jsem se a porozhlédla se kolem sebe všude samé stromy a tma. Udělala jsem krok do předu, ale moje noha propadla zemí a stejně tak i moje tělo a já dopadla do sněhu.

Znovu jsem se postavila a oprášila košili od sněhu. Porozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila zamrzlé jezírko na, kterém bruslila malá holčička s copánky. 

Udělala piruletu, ale ta se jí nepovedla a dopadla na zadek. Najednou se u ní objevil nějaký kluk, který jí pomohl vstát a zase zmizel. 

Celé jezírko zaplavilo světlo a já musela odvrátit zrak, který dopadl na dívku držícího chlapce za ruku. Otočila se na něj a usmála se. Následně se spolu rozeběhli hlouběji do lesa. 

Odvrátila jsem svůj zrak, který dopadl na chlapce nesoucí dívku v náruči a odkládající jí do její postýlky. Chlapec zmizel. 

Zatmělo se mi před očima a já začala padat. Dopadla jsem na něco měkého otevřela jsem oči. Seděla jsem na posteli. Porozhlédla jsem se kolem sebe. 

Nacházela jsem se v nějakém pokoji. Vstala jsem z postele a přešla k nástěnce, která se nacházela nad stolem, hned naproti posteli.

Byly na ní různé fotky, ale vždycky měla jedna dívka rozmazaný obličej. 

Prudce jsem se otočila a najednou jsem byla v nějaké temné místnosti. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale všude byla tma. 

V místnosti se rozsvítila malá žárovka zavěšená ke stropu. A já přede mnou spatřila Jamieho. Zamračil se na mě.

Za ním se objevila jedna žena a muž. Žena položila Jamiemu ruku na rameno. Najednou se zdálo všechno tak jiné. Jako by Jamiemu byly tři roky. 

Udělala jsem jeden krok k nim, ale ta žena s mužem se začali rozpadat v jemný prášek, který vítr odnášel pryč. Rozeběhla jsem se k nim, ale když jsem se letmo dotkla Jamieho tak mě něco odhodilo prudce dozadu a já dopadla na tvrdou zem.

Otevřela jsem oči a najednou jsem se nacházela v lese, přede mnou kráčel nějaký malý chlapec. Vstala jsem ze země a šla za ním. 

Najednou zastavil a já taky zastavila, povzdechl si a otočil se na mě. Zvedl ruku a natáhl ji na pravou stranu. Podívala jsem se tam.

Kolem mě byla najednou bílá barva, a to kompletně všude, ale..

Přede mnou byl Colton. Usmíval se na mě.

"Coltone ?" Řekla jsem a sama se lekla svého hlasu. Byl tenký a slabý skoro neslyšitelný.

"Princezno." Řekl s usměvem a přešel ke mě blíž. Pohladil mě po tváři a mně začali stékat po tvářích slzy. Skočila jsem mu kolem krku abych ho mohla uvěznit v pevném objetí, které mi samozřejmě opětoval.

"Kde to jsem ?" Zeptala jsem se ho hlasem, kterého jsem se sama bála a Colton se ode mě odtáhl aby se mi mohl podívat do očí.

"Všechno se dozvíš. Řeknu ti pravdu." Řekl a druhou větu zašeptal a já od něho uskočila o dva kroky dozadu.

"Coltone..." Zašeptala jsem a on ke mě opět přešel aby mě mohl pohladit po tváři.

"Řekni ti pravdu jenom jestli budeš chtít."  Zašeptal a já zavřela oči.

Dozvím se všechno..

Budu vědět co jsem zač. 

Co se stalo.

Co se děje.

Co se stane ? No dobře, to asi ne. 

Otázkou je: Chci to vědět ?

Sama se bojím toho co jsem opravdu zač. Přece jenom, když budu vědět co jsem tak už si nebudu moct namlouvat, že jsem normální. 

Ale..

Je vůbec k něčemu si namlouvat něco co není pravda ?

Co takhle zapomenout na všechny utěky a prostě se smířit s tím, že já nikdy nebudu normální ?

Co takhle nebýt pro jednou sobec a dozvědět se něco co by mohlo pomoct všem, a nebo být sobcem, kterým jsem byla vždycky a tuto příležitost zahodit ?

Když budu vědět co jsem zač, budu tím pádem vědět, že nejsem normální, ale je člověk považován za Normálního když dokáže ovládat vlastní energii ?

Počkat..

Co když jsem jiná, než ostatní moji kamarádi, přecejnom, jenom já dokážu ovládat energii, ještě jsem nikoho z nich neviděla ji použít. A já jí dokážu ovládat i bez náramku.

Náramku..

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla otevřela jsem oči. 

"Chci to vědět." Řekla jsem a Colton přikývl.

Pohled neznámé osoby:

Sedím na židli a pozoruji náramek ve svých rukou. Bílý a tři modré proužky, které pomalu zhasínali. 

Zvedl jsem svůj pohled a zadíval se na nevině spící dívku. Vzal jsem její ruku do té své a náramek jí nasadil. Z náramku se začala přesouvat energie po žílách až k jejímu srdce kde zmizela stejně jako všechny tři proužky na náramku.

Náramek jsem jí sundal a následně ho odhodil k oknu, kterým náramek proletěl a zmizel někde venku.

Uchopil jsem jí za její chladnou ruku a usmál se. 

"Vždycky jsi byla jiná." Řekl jsem a začal v sobě všechnu energii probouzet. "Vždycky jsi byla jedinečná." Řekl jsem a začal všechnu energii přesouvat k mému náramku.

"A já věřím, že jsi silná." Řekl jsem a palcem jí hladil hřbet ruky. "Stejně jako věřím, že se probudíš." Zašeptal jsem a moje levá ruka začala průhlednit. Mé vlasy dostávali u konečků světlejší skoro průhledný odstín.

Moje nohy a obě ruce byly u konečků prstů skoro průhledné. 

"A víš v co ještě věřím ?" Zeptal jsem se jí a doširoka se usmál následně jsem vstal ze židle, ale za ruku jsem jí stále držel.

"Že mě máš ráda." Řekl jsem a sklonil jsem se k tomu abych mohl své rty přitisknout na ty její. Všechnu svojí schromažděnou energii jsem přesunul do jejího těla. 

Pohled Annabei:

Dívala jsem se do Coltonových očí a snažila se pobrat to co mi právě řekl. Všechno kolem se najednou začalo rozsypávat jako písek a mizet v temnotě.

"Je čas." Řekl Colton a věnoval mi pusu na čelo než zmizel. Mým tělem se rozlila energie, ale nebyla moje. 

"Co se to děje ?" Zeptala jsem se sama sebe a zadrhla se nad svým normálním hlasem. V mých žilách proudila energie stejně jako v mých očích. 

Polapila mě temnota a já cítila jak ležím na něčem měkkém. Kolem mě pípali přístroje. Otevřela jsem oči. Nad sebou jsem spatřila rozmazanou osobu.

"Annie !" Zakřičela ta osoba a objala mě kolem krku. Moje oči zaostřili a já ležela ve svém pokoji. Na mé posteli a kolem krku mě objímal Tyler.

"Tylere.. " Zašeptala jsem a objetí mu opětovala. 

Vzpomněla jsem si na Andreie..

"Omlouvám se.." Řekla jsem a po tvářích se mi začali kutálet slzy. Tyler se ode mě odtáhl a já spatřila jeho tmavě modré oči ve, kterých byl hluboký oceán plný tajemství. 

Začal mi utírat slzy. "Za co ?" Zeptal se mě jemně a mé znovu stekla po tváři slza, kterou hbitě Tyler utřel.

"Za Andreie.." Zašeptala jsem a Tyler se mi podíval hluboko do očí.

"Nemusíš se za to omlouvat.." Zašeptal a pohladil mě po tváři. V jeho očích jsem viděla jisté nadšení z mého probuzení, ale i další pocit.. Pocit, který jsem si nechtěla přiznat, že ho vidím.

Zadívala jsem se mu hluboko do očí. Připadala jsem si jako, že se topím v oceánu, ale on mě hbitě zachránil a držel mě nad vodou, i když sám měl potíže s tím, aby se nepotopil. Držel mě jenom proto aby se mi nic nestalo. 

"Tylere ?" Řekla jsem a nespouštěla pohled z jeho očí. Jeho oči,, oči ve kterých vždy bylo tolik tajemství se ted zdáli naprosto pravdivé ? Že každý pocit v nich a každou věc myslí naprosto vážně a od srdce ?

Jestli je tomu tak, tak doufám, že mě někteří nezakopete pod zem..

A jestli tomu tak není..

Tak už ani nevím co v jeho očích vidím.

"Ano, Annie ?" Zeptal se mě a já se chvíli v duchu přemlouvala, než jsem se rozhodla.

"Co cítíš ?" Zašeptala jsem a bez mrknutí sledovala jeho oči. Zadrhl se a já v jeho očích spatřila ten jeden jediný pocit, který donutil moje srdce poskočit radostí. 

Usmála jsem se a Tyler se na mě nechápavě zadíval. "Oči prozradí všechno." Řekla jsem s usměvem a Tyler se na mě trochu v rozpacích podíval.

"Annie, já-" Jeho slova zanikla a já si mohla odškrtnout další políčko na svém dlouhém seznamu, ale vratme se k tématu. 

Jeho slova zanikla, když jsem se zvedla vyhoupla trochu do sedu chytila ho za jeho lem trička a stáhla ho k sobě abych mohla své rty přitisknout na ty jeho.

A stalo se to. Líbali jsme se tam a bylo to dokonalé. Vraceli jsme si polibky zas a znova.

Tyler mě chytl za boky a víc se ke mě přitáhl. 

Po době, kterou si ani nedokážu určit jsme se od sebe odtáhli a já mu věnovala usměv a řekla dvě slůvka, která v jeho očích způsobila jiskřičky a, která donutila obě naše srdce poskočit radostí. 

Dvě obyčejná slůvka, která dokážou tolik věcí..

"Miluji tě." 

Milí Čtenáři a Čtenářky

Budu doufat, že jsem tuhle kapitolu nepokazila, ale snad všem došlo, že Tyler a Annabea skončí spolu.. Nebo snad ne ?

*doufá, že to nepokazila*

No ehe ehe. Aspon máme nějaký pár, který můžeme shipovat :3

Tybea nebo Anner.. Už vím !

Tyan 

Jo ! To je naprosto dokonalé !

*je ráda za svůj výtvor*

*dívá se co vlastně napsala*

*umírá smíchy*

*zvuk sanitky*

a nakonec prohlášení autorky..

"JÁ EXISTUJU !"

Vaše FluffynkaKate

Ps: Radost v životě a retardovaní kamarádi v životě, prostě nesmí chybět :3