Kolem mě pípaly přístroje. Bolela mě hlava. 

Konečně se mi podařilo otevřít oči. Všechno jsem viděla jakoby v mlze. Nezaostřeně. Ležela jsem na posteli v nějakém pokoji. V ruce jsem měla hadičku, která vedla do nějakého přístroje.

Podívala jsem se kolem sebe a zjistila jsem, že kolem mě jsou asi tři přístroje. Jeden vedle druhého, který nesnesitelně pípá. A třetí byla kapačka do, které vedla hadička z mé ruky.

Byla jsem v pokoji sama. 

Na chvilku jsem zavřela oči, ale když jsem je znovu otevřela spatřila jsem osobu ve dveřích bohužel můj zrak stále nebyl zaostřený.

Má těžká víčka se znovu zavřela.

Usnula jsem, ale z mého spánku mě probudili hlasy, které nebyly moc hlasité, ale přes to slyšitelné. 

"Něco nového ?" Zašeptal první hlas. Mužský.

"Stále spí." Promluvil druhý hlas. Ženský.

"Už je to několik dní." Promluvil ten mužský hlas.

"Já vím." Ženský hlas. "Už se vrátil ?"

"Netuším.." Vydechl mužksý hlas a nastalo ticho.

Poté jsem slyšela hlasy, které byly tlumené jakoby z chodby.

"Kde je !?" Zakřičel první hlas, ale pro mě bylo těžké rozeznat komu patří.

"Musíš se uklidnit !" Další tlumený hlas.

Uslyšela jsem zběsilé otevření dveří a následně ticho. Ticho, které přerušil jeho hlas. Hlas, který jsem nechtěla ted slyšet.

"Annie.." Zašeptal a já ztěžka otevřela oči. Zaostřila jsem na osobu stojící ve dveřích. 

"Tylere..." Zašeptala jsem neslyšitelně, ale kvůli tichu, které bylo v místnosti byl můj tenký hlas jako křik.

Sledovala jsem osobu ve dveřích, ale rychle jsem uhla pohledem a zaostřila na dvě osoby Nick a Rebecca. Znovu jsem se podívala ke dveřím a za Tylerem stála ještě jedna osoba Sebastien.

Všichni na mě koukali.

"Ann !" Zakřičela Rebecca a vrhla se ke mě a uvěznila mě v medvědím objetí.

"Ahoj.." Řekla jsem stále tenounkým hláskem. Rebecca se ode mě odtáhla a pořádně si mě prohlédla.

"Pamatuješ si něco ?" Zeptala se a tím mé oči zaplavili slzy. Sklopila jsem pohled k zemi.

Cítila jsem se špatně. Byla jsem slabá...

Utekla jsem..

Jsem zpátky..

"Běž pryč.." Zašeptala jsem do ticha.

"Ann-" Nick chtěl něco říct, ale já zvedla pohled a prosebně se podívala do jeho očí. Nick na mě upřel ten nejvíc prosebný pohled, ale já potřebovala být sama.

Promin..

"Prosím, běžte pryč." Zašeptala jsem do ticha. Nick kývl hlavou vzal Rebeccu za ruku a všichni zmizeli za dveřmi. Mé slzy stále stékali po tvářích.

Podívala jsem se na levou ruku, která měla v sobě hadičku. Náramek.. Neměla jsem ho. 

Pomalinku jsem se posadila své nohy dala pryč z postele. Na sobě jsem měla jen dlouhou bílou košili. Zvedla jsem pohled ze země a podívala se do okna.

"Jsem zpátky.." Prolomil můj hlas ticho.. "Jsem zase doma." Nastalo ticho, které přerušovalo jen pípání přístrojů a můj tep.

Místo zapadajícího slunce jsem sledovala hvězdy.

Ticho v mém pokoji přerušilo tiché otevření dveří a následné zavření.

"Ann." Zašeptal do ticha hlas a já se otočila.

"Sebastiene.." Zašeptala jsem stále tenounkým hlasem a on přešel k mé posteli a posadil se vedle mě.

"Omlouvám se.." Prolomil jeho hlas ticho mezi námi.

"Za co.. ?" Zeptala jsem se ho a on se mi podíval do očí.

"Za všechno.." Zašeptal

"Není to tvoje vina." Zašeptala jsem. "Jen.. Jsem dost divná osoba a těžká na pochopení." Řekla jsem a odvrátila svůj pohled k oknu což Sebastien udělal taky. 

Proč všechno řeším, utekem ?

Je to ta nejlehčí věc, kterou můžeš udělat..

Proč jsem utekla ?

Potřebovala jsem být sama. A ostatní potřebovali být beze mě.. Štastní.

"Nejsi divná." Řekl a já unaveně dala svojí hlavu na jeho rameno. "Jsi jen jedinečná a zvláštní." Řekl a já se usmála.

Nastalo ticho, které přerušovalo pípání přístrojů.

"Ann, proč jsi utekla ?" Zeptal se a stočil pohled ke mě. Oh, víš co jsi udělal ? Vrazil jsi mi dýku do srdce a nůž do zad.

"Chtěla jsem aby jste byly štastní.." Zamumlala jsem a podívala se Sebastienovy do očí.

Když jsou ostatní štastní jsem štastná taky...

"Štastní ?" Zeptal se, a já jen přikývla."Když jsi utekla všichni se báli. Hledali tě ve městě. Prohledali každou budovu. Báli se, že jsi utekla z města."

Zvedla jsem hlavu z jeho ramene a podívala se mu do očí.

Do jeho nádherných očí.

"Já.." Zadrhla jsem se a v mých očích se objevili slzy. "Já všem jenom ubližuji. Máte kvůli mě přehnané starosti. Utekla jsem, protože jsem chtěla aby jste byly štastní. Nechala jsem si vzít pocity pomocí náramku. Abych na všechno zapomněla. Proč ?" Mluvila jsem uplakaným a tenounkým hlasem. "Proč jste na mě nezapomněli ?!" Zakřičela jsem na něho a on si mě starostlivě prohlédnul. 

Chtěl mě pohladit po tváři, ale já ucukla.

"Všem jenom ubližuji." Zašeptala jsem a otočila od něho hlavu.

"Ann-"

"Přiznej si to. Beze mě vám bylo líp." Řekla jsem chytila kapačku do ruky vstala a přešla i s tím přístrojem s kapačkou k oknu.

Slyšela jsem jak zatnul pěsti a naštvaně vstal.

"Proč ? Proč všechno vidíš tak negativně !? Proč se snažíš znít lhostejně i když to tak není !? Proč stále utíkáš a nechceš být štastná ?! Proč si myslíš, že bez tebe budeme štastní ?!" Křičel na mě Sebastien a já cítila jak ve mě proudí energie.

"Přestan.." Zašeptala jsem.

Nevnímala jsem hvězdy na nebi. Nevnímala jsem přístroj, nic..

Jen a pouze jeho křik a mé proudění nebezpečné energie..

"Proč se tváříš jako by ti všechno bylo jedno ?! Proč radši utečeš než aby jsi byla štastná ?!" Křičel dál.

Energie se posouvala mým tělem a já cítila jak proudí mýma očima.

"Přestan." Řekla jsem už víc nahlas.

"Proč chceš zapomenout na ty štastné chvíle ?! Na ty chvíle kdy jsme se smáli a blbli !? Na všechno co jsme spolu prožili ?! Chceš snad zapomenout i na všechny vzpomínky ?!" Křičel dál jako bych nic neřekla.

Stále jsem stála na tom samém místě jednou rukou jsem držela kapačku a tu druhou jsem měla podél těla. Stála jsem tam a koukala z okna.

"Přestan." Řekla jsem nahlas, ale on stále pokračoval.

"Můžeš mi už sakra říct ! Důvod toho všeho ?!" Zakřičel.

Otočila jsem se.

Promin..

"Přestan !" Zakřičela jsem.

Já Nechtěla..

Všechna energie se vypustila. Polapila celí pokoj v chladně modrém světle. Oba jsme byly v modře chladném světle. Stáli jsme naproti sobě.

Zavřela jsem oči. Nechala jsem energii proudit a vypouštět z mého těla. Když jsem oči otevřela všude kolem mě proudil vítr a mé oči svítili zářivě bílou barvou.

Zděšeně si mě sledoval.

"Protože.." Promluvila jsem a Sebastien se na mě podíval. "Protože já nedokážu být štastná." Řekla jsem a hned na to začal vítr a energie sílit.

Z energie se staly ostré proudy větru, které škrábali Sebastiena.

Nebyla jsem to já...

Já jsem byla hluboko zamčená ve svém srdci a moje energie si dělala co jen chtěla.

Ale zarazil se mi dech když jsem spatřila vzpomínku.

FLASHBACK

"Co jsme zač ?" Řekl jsem do vzduchu ,protože jsem ve svém pokoji byla sama. Sama dokud jsem neuslyšela tiché zaklepání na dveře.

Protože jsem byla zabraná do svých myšlenek tak jsem se rozhodla jen pro obyčejné "Dále." Moje dveře se otevřeli a ten neznámý vstoupil do mého pokoje a zavřel za sebou dveře.

Slyšela jsem kroky přibližující k mé posteli ,ale neotočila jsem se. Jen jsem dále sledovala ten západ slunce.

"Proč se mi vyhýbáš ?" Zeptal se mužský hlas ,a já ihned poznala komu patří.

"Nevyhýbám." Řekla jsem klidným hlasem.

"Kdykoliv mě vidíš jen sklopíš pohled k zemi. Je to kvůli tomu co jsem ti řekl ?"

Povzdechla jsem si vstala a otočila se na Sebastiena. "Já vím ,že to nechceš slyšet ,ale je mi tě líto." Podívala jsem se mu do očí. Nic. Nic neříkal. Tak jsem se rozhodla pokračovat. "Každý den mám po boku kus mé rodiny. Nikdo z vás tady ne. Proč já ? Proč já jediná ?" Zeptala jsem se ,ikdiž jsem věděla ,že odpověd na otázku nikdo nezná. Sklopila jsem pohled k zemi.

"Annabeo." Sebastien si povzdechl a já na něj upřela své šedivomodré oči. "Nemusíš se cítit provinile kvůli tomu co vlastně jsi nebo proč tu jsi a proč to tak je. Nikdo z nás to neví ,ale měla by jsi být štastná kvůli Jamiemu. Když dokáže být Jamie štastný dokžeš být štastná i ty." Obešel postel a položil mi ruku na rameno. "Když jsou ostatní štastní jsem štastný taky." Věnoval mi ten nejupřímější usměv a naklonil hlavu trochu na stranu. já na něj pouze koukala a v hlavě se mi přehrávala jediná věta.

'Když jsou ostatní štastní jsem štastný taky.'

Pevně jsem ho obejmula a zabořila hlavu do jeho hrudi. Byl překvapený z mého chování ,ale obětí mi opětoval.

"Budu štastná aby jsi mohl být štastní." Zamumlala jsem do jeho hrudi a vsadila bych se o to ,že se usmál.

Konec FLASHBACKU

Zrychleně jsem dýchala a mé oči dostali svůj šedomodrý odstín. Energie kolem mě stále proudila.

Vnímala jsem svůj zrychlený tep. Svůj zrychlený dech. Energii a vítr, který proudil kolem mě.

Do reality mě vrátil křik.

Křik Sebastien. Klečel na zemi se sklopenou hlavou a držel si ruku. Spatřila jsem červenou tekutinu.

Čas se zastavil.

Vyndala jsem si kapačku z ruky a rozeběhla se k Sebastienovy. Z očí se mi spustili slzy. Spadla jsem na kolena a obejmula Sebastiena kolem ramen.

Brečela jsem

Je mi to tak líto..

Kolem nás se začala vytvářet čistě bílá koule, která najednou vybuchla a všechna energie se vrátila do mého těla.

Moje košile začala červenat, ale nebyla to moje krev..

"Sebastiene !" Zakřičela jsem a stále hystericky brečela. "Promin ! Je mi to tak líto ! Já nechtěla !" Křičela jsem dál a Sebastien si unaveně položil hlavu na moje rameno.

"Tohle mi nesmíš udělat !" Zakřičela jsem a sevřela Sebastiena ještě pevněji."Prosím !" Zakřičela jsem.

"Ann.." Vydechl Sebastien a já ho pevně sevřela.

"Neboj jsem tady. Nikam neodejdu. Pomůžu ti." Říkala jsem a pevně ho držela. "Nikdy tě neopustím." Řekla jsem a všimla si jeho krvavé ruky.

Náramek..

Nátahla jsem se po něm a s lehkostí mu ho sundala.

"Ššš. Všechno bude v pořádku. Musíš ještě chvíli vydržet.." Mluvila jsem na něj a nandala si náramek.

Začala jsem do něj vkládat strašně velké množství energie..

Jsem slabá..

Vlasy mi začali blondatet, oči světlat, kůže bělat.

"Nesmíš mě opustit.." Řekla jsem a stále brečela.

Vkládala jsem moc energie. Připadala jsem si unavená..

"Ann.. přestan.." Promluvil Sebastien, ale já nemohla přestat musela jsem mu pomoct.

Náramek praskl.

Energie se mi vracela do těla.

Sakra !

Ne ne ne ne ne ne ne !!

Odtáhla jsem se od Sebastiena a své rty přitiskla na ty jeho. Všechna energie v mém těle se začala přesouvat do jeho těla.

Cítila jsem, že už není tak slabý je silnější.

Cítila jsem se unavená..

Sebastien se ode mně odtáhl.

Spatřila jsem jeho pohled než se mi začali zavírat oční víčka.

"Ann !" Uslyšela jsem jeho křik než jsem se ponořila do spánku..

A víš co jsem si uvědomila ?

Já nedokážu být štatsná, když někdo koho mám ráda štastný není..

Nedokážu žít bez tebe Sebastiene.

A nejsi jediný bez koho bych nedokázala žít.

Děkuji Sebastiene.

Mílí Čtenáři a Čtenářky

Máme tu další kapitolu :P

Slova Annabei:

Im sick of crying

Tired of Trying

Yeah im smiling

But inside im dying

Vaše FluffynkaKate