Procházela jsem obchodním centrem ,který jsem při mém posledním utěku objevila. Šla jsem kolem obchodu s oblečením ,ale k mému špatnému ujištění je obchod zavřený. Vzala jsem tedy jednu židli z obchodu s nábytkem,který se nacházel hned naproti obchodu s oblečením.

Když jsem prošla dveřmi ozvalo se pípání ,ale já ho naprosto ignorovala. Se židlí v ruce jsem se postavila proti skleněným výlohám v obchodu s oblečením. Židli jsem zvedla do vzduchu a se stále kamenným výrazem s ní hodila o skleněnou výlohu.

Židle dopadla na zem ,a já jí znovu vzala do rukou. Sklo se nerozbilo na první pokus ,ale je na něm vidět ,že už toho moc nevydrží. Šla jsem tedy pár kroků dozadu a se židlí opět hodila. Ozval se zvuk praskání skla a židle ,která dopadla na podlahu.

Na mé tváři se objevil jemný usměv a já vkročila do obchodu. Vyhla jsem se jedné z figurín. 

Zhluboka jsem se nadechla a porozhlédla kolem sebe. Začala jsem se procházet po obchodu. Našla jsem několik nádherných kousků oblečení a všimla jsem si že nemají čipy. Nakonec jsem zvolila, černé džíny s vysokým pasem k tomu bílé tričko s nápisem Im only Human. Tričko jsem si zastrčila do džín.

Na nohy jsem si nazula černé tenisky. A přes tričko ještě přehodila černou rozeplou mikinu. Na mikinu jsem hodila ještě červený kabát (Pro jistotu kdyby znovu pršelo nebo byla zima). Už jsem chtěla odejít ,ale zahlédla jsem černý batoh. Přišla jsem k němu a zjistila ,že je o dost větší než můj vak.

Sundala jsem tedy vak ze zad ,a přendala všechny věci do batohu. Když jsem si všimla knížky jen jsem se nepřítomně usmála.

Asriel..

Sklopila jsem pohled ,ale najednou všechny pocity zase zmizeli jako kdyby žádné vůbec nebyly ,a já knížku vložila do batohu. Vak jsem složila do menšího tvaru a vložila ho do jedné z kapes v batohu. Než jsem odešla z obchodu jsem ještě popadla ještě jedny džíny a další dvě bílá trika s různými nápisy  k tomu jednu tmavě modrou mikinu a šálu. Vše jsem uložila do batohu. 

(Kdybych se ušpinila.)

Vyšla jsem z obchodu a šla rovnou k obchodu s potravinami. Zde nebyl problém obchod byl otevřený. Vzala jsem několik balení sušenek, oříšků, sušeného ovoce, ptačí zob a tři lahve s ochucenou vodou.

Všechno jsem nastrkala do batohu a šla ven z obchodního centra. Šla jsem po silnici a ptáček si zpíval nějakou písničku. Po nějaké době chození jsem zahlédla most. Opět jsem se nepřítomně usmála.

Vybrala jsem panelák ze ,kterého bude nádherný výhled na most a pomocí rozbitého okna do něho vešla.

Okno bylo ,ale až v druhém patře takže jsem se prolezla po římse a málem spadla dolů ,ale nakonec jsem to zvládla a ted se nacházím na chodbě. Vyšla jsem několik schodů na horu a v každém patře kontrolovala jestli nejsou otevřené nějaké dveře. 

Konečně jsem našla nějaké otevřené. Vešla jsem tedy do jednoho z bytů. Prošla jsem hezky zařízenou chodbou a na věšáku si všimla klíčků. Usmála jsem se. Chodba vedla do obýváku ve ,kterém se nacházel barový pult za ,kterým byla nádherná bílá kuchyn.

Vešla jsem spádky na chodbu kde byly troje dveře. Záchod, koupelna a pokoj. V pokoji byla velká postel a skřín. Šla jsem spádky do kuchyně a položila na linku svůj batoh vyndala jsem z něho všechny své zásoby. 

Poté jsem se jen rukama opřela o linku a zadívala se z okna ,které bylo naproti baru na krásný most za ,kterým je obrovský les.

"Tak tohle je můj byt." Řekla jsem a usmála se. "Tedy než zjistím kde je Jamie." Dodala jsem a začala uklízet všechny potraviny do určitých poliček. (Do poliček kde nebyli hrnce, příbory a talíře.)

Nakonec jsem vzala batoh a šla do pokoje. Všimla jsem si ptáčka ,který klidně oddechoval na posteli. Až se vzbudí dám mu něco k jídlu a pití. Přešla jsem ke skříni a otevřela ji. Bylo tam dívčí oblečení různých barev a různých látek. Mezi ně jsem vložila oblečení ,které jsem vzala z obchodu.

Batoh jsem položila na zem vedle psacího stolu. A šla do chodby. Sundala jsem si červený kabát ,který jsem pověsila na věšák. Poté jsem vzala klíčky a zkoušela jednotlivé klíče do zámku. Když jsem našla ten správný jsem dveře zavřela a zamkla. 

Šla jsem do obýváku a posadila se na červený gauč. Celý obývák s kuchyní (Kuchyn bila bílá) byl laden do červeno-bílých barev. Můj pohled se stočil k oknu. Zapadalo slunce.

Vstala jsem a přešla k oknu. Otevřela jsem dveře na balkon a vešla na něj. Rukama jsem se chytila zábradlí a pozorovala les za ,kterým zapadalo slunce. Nádherný most pod ,kterým tekla řeka a v ní byly odlesky oranžové a žluté barvy. Jak poletují ptáci a snaží se uschovat do svých hnízd.

Nepřítomně jsem hleděla na tu nádhernou krajinu. Nepřítomně jsem poslouchala zvuky tekoucí vody, zpěv ptáčků, vítru ,který si prohrával s mými vlasy. 

Svůj stisk na zábradlí jsem zesílila a po tváři mi nepřítomně stekla slza.

Byla to tak osamocená slza. Stejně jako já. Byla sama. Neměla nikoho kdo by jí pomohl. Neměla nikoho kdo by jí pomohl vrátit zpátky a nenechat stékat po tváři. A Proto..

Proto se dostala na zem ,kde se z ní stala jen malinká mokrá tečka ,ale..

Už nebyla sama..

Přidalo se k ní spoustu teček ,které způsoboval déšt nesoucí se ze zatažených mraků. 

Vše mi bylo jedno ,že Jamie je někde pryč. Že jsem opustila všechny své kamarády. Že už mi na nikom nezáleží. Že na mě dopadají kapky deště. Že jsem sama.

Můj pohled totiž směřoval jen na jedno jediné místo.. 

Místo mezi lesem. Místo kam dopadala sluneční záře. Místo ,které jsem tak dobře znala ,ale už ani nevím kdy jsem ho naposledy spatřila. Místo ve ,kterém jsem vyrůstala. Místo odkud odcházel můj otec. Místo ve ,kterém jsem se dívala z okna na Jamieho po rakovině. Místo kde jsem z lehátka pozorovala jednu osamocenou hvězdu na obloze. Místo kde jsem si hrála. Místo kde jsem plakala. Místo ,které jsem opustila.

Můj stisk na zábradlí opět zesílil a z očí se mi začali hrnout malé osamocené slzy. Slzy ,které nebyly ani štěstí ani smutku, ani lítosti ani vzteku, byly to slzy..

Jenom slané kapky ,které vycházeli z mých očí. Nenesly žádný pocit. Stejně jako mé srdce. Byly prázdné. Byly to obyčejné kapky slané vody ,ale něčím byly zvláštní..

FLASHBACK

"Zlatíčko neplakej. Nelíbí se mi když jsi smutná. Nesluší ti to k tvému nádhernému usměvu." Promluvila na mě příjemným hláskem moje maminka a utřela mi mé slzy.

"Já nejsem smutná." Promluvila jsem tenkým hláskem a maminka si mé prohlédla nechápajícím býrazem.

"Tak proč pláčeš ?" Zeptala se svým dokonalým hlasem ,který způsoboval její náramek. Na mé tváři se objevil lehký usměv ,a já zaklonila hlavu na stranu.

"Protože, moje slzy jsou jedinečné." Řekla jsem a kouzelně se usmála. Moje maminka se zasmála.

"Jedinečné ? A čím ?" Zeptala se stále usměvavá maminka.

"Protože, se dokážu rozbrečet jenom jen tak. Nemusím být smutná ani štastná. To co mi teče po tvářích by se nemělo nazývat slzy ,ale jen pouhé slané kapky bez jakýchkoliv citů." Řekla jsem a místo usměvu nasadila kamennou masku a moje maminka měla v očích zděšení.

Bála se mě..

"Ale víš co je nejlepší ?" Zeptala jsem se a čekala až se maminka zeptá.

"Co ?" Zeptala se a pohladila mě po tváři.

"Že v noci svítí." Řekla jsem a na mé tváři se objevil zase ten kouzelný usměv.

Konec FLASHBACKU

Slunce zapadlo a na obloze se objevili první hvězdy ,které byly špatně vidět kvůli dešti. Moje osamocené slané kapky ,které se kutáleli po mých tvářích začali svítit nádhernou bílou barvou.

Slzy bez pocitů jsou jen pouhé slané kapky ,ale moje jsou něčím jedinečné. V noci svítí.

Netuším jak dlouho jsem tam stála a nechala slané svíticí kapky stékat po mých tvářích. A nechala na sebe dopadat studený déšt. A svůj pohled nespouštěla jen z jednoho jediného místa.

Mého domovu ,který se nacházel v lese.

Na mé tváři se objevil ten dokonalí usměv. 

Místo slaných kapek se mi po tvářích valili slzy plné pocitů ,které už nesvítili. 

Co by jste čekali ?

Proč brečím ?

Jednoduché vysvětlení.

Zvedla jsem hlavu na tváře mi začali dopadat kapky deště vyhledala jsem na nebi dvě osamocené hvězdy.

"Strašně moc se mi stýská tati." Řekla jsem tenkým hláskem a hned po tom jsem vešla spádky do bytu zavřela bálkonové dveře slzy si utřela do mokré mikiny ,kterou jsem následně odhodila na zem.

Náramek začal svítit stejně jako mé oči. Mé pocity ,které se v mém srdci naskládali. Vzpomínky na tátu opět zmizeli. Byla jsem zase tělo bez duše, bez pocitů.

Mokré džíny jsem si sundala stejně jako tričko ,a místo toho si oblékla dlouhé tričko ,které jsem našla ve skříni. Lehla jsem si do postele hned vedle ptáčka a přikryla se dekou. Z okna jsem zahlédla ty dvě hvězdy ,ale už jsem smutná nebyla, ale i tak jsem řekla tu ohranou větu.

"Dobrou noc tati." Zavřela jsem oči a zachumlala se do deky."Dobrou mami." Zamumlala jsem do polštáře a pak se odevzdala spánku.

--<>--

Procházela jsem se lesem byla tma. Byla jsem jako tělo bez duše. Po tvářích mi tekly slzy. A moje bílá kombinéza byla od červené tekutiny stejně jako mé ruce. Když jsem spatřila utes tak jsem se nepřítomně usmála. Posadila jsem se na kraj utesu a zvedla pohled k nebi. Přesněji k jedné osamělé hvězdě.

"Ahoj, tati." Utřela jsem si slzy a tím si zamazala obličej červenou tekutinou nesoucí jméno krev. "Dneska se stala příšerná věc." Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit svůj pláč. "Někomu jsem ublížila." Sklopila jsem pohled k řece ,která pod utesem tekla."Byl to jeden kluk." Podívala jsem se na své ruce od jeho krve. "Jmenoval se Henry." Svůj pohled jsem nespouštěla z jeho krve na mích rukách."Jeho partička mi nadávala do toho ,že jsem jiná, divná a zvláštní, ale on mi ublížil." Zvedla jsem své skleněné oči opět k jedné osamocené hvězdě."Jen jsem se bránila. Nechtěla jsem ,ale ten náramek.."Skousla jsem si spodní ret a svůj pohled stočila na náramek ,který jsem dostala po mé matce. "Nebyla jsem to já. Opět jsem se podívala na hvězdu. "Stýská se mi tati.."

Otevřela jsem oči a zjistila ,že se můj tep nijak nezrychlil. Nebyla jsem vyděšená. Jen jsem se klidně posadila. 

"Někomu jsem ublížila." Řekla jsem hlasem, který byl naprosto stejný jako hlas mé matky. Klidný ,ale zárověn by jste s ním dokázali vykrást banku a použili by jste jen dvě slova "Dobrý den.".

Ptáček vedle mě začal zpívat.

Milí Čtenáři a Čtenářky

Máme zde novou kapitolu!

Doufám ,že se vám líbí a sama nevím co si o ní mám myslet :D

Slova Annabei

Když se cítíte ,že pro vás život nemá cenu zkuste se jen na chvíli zastavit a zapřemýšlet nad tím pro kolik lidí váš život něco znamená.

Vaše FluffynkaKate