"Počkej Ann, ty si myslíš ?" Řekl najednou Sebastien ,který se snažil pochopit to co se ted děje. Kolem nás panovala napjatá atmosféra plná nechápajících i chápajících výrazů.

"Že někdo nám hodně blízký měl stejný náramek jako my ,a z nějakého důvodu jsme ho po něm zdědily." Řekla jsem svojí teorii a začala nad tím přemýšlet.

Mamka měla náramek bílý s třemi modrými proužky ,ale nikdy krom té poslední vzpomínky jsem ho na ní neviděla.

Táta měl náramek černý s třemi zlatými proužky ,který ted nosí Jamie ,a z nějakého důvodu všichni tady mají náramek od svého blízkého.

"Ann.. Rád bych věřil tvé teorii ,ale-" Ozval se hlas Nicka ,ale zadrhl se v půlce věty. Všichni jsme na něj měli stočené své pohledy.

"Ale ?" Pobídla ho rukou k odpovědi zrzovláska.

"Ale já jsem z dětského domova." Řekl a na tváři měl chladný kamenný výraz ve ,kterém jsem já nenašla žádnou zmínku smutku.. Až na jeho oči. Oči vás prozradí ,a Nicka prozradili. Tím myslím to ,že Nick byl sice navenek kamenný a chladný ,ale vevnitř smutný.

Všichni na něho koukali ,a já si všimla ,že všichni jsou smutný. A Harry no.. Harry momentálně propukl v hysterický pláč ,ale Nick měl stále svůj chladný kamenný výraz. A můj ptáček to celé pozoroval ,když stál na mém rameni.

"Nicku.." Začala Lenka ,která se ,ale zadrhla ,protože nevěděla co mu má říct. Všimla jsem si Rebečinýho výrazu měla ho stejně chladný a kamenný jako Nick ,ale přesto jsem v jejích očích poznala něco. Něco co říkalo ,že ví něco co mi ne.

Začali kolovat slova, věty. Na utěšení Harryho hysterický pláč ,nebo různé otázky na Nickovu minulost ,ale Nick o ní nechtěl vůbec mluvit.

Rebecco ?

Co nám tají ?

Její výraz se neměnil stále byla tichá s chladným kamenným výrazem ,a v očích měla tajemství. Tajemství,které jsem se rozhodla zjistit. Vůbec si nevšimla toho ,že jí někdo (já) sleduje ,a svojí pozornost věnovala všem kamarádům ,kteří měli velice zajímavou konverzaci ,nesoucí název uklidněte Harryho hysterický pláč.

Zhluboka jsem se nadechla a všimla si menší záře mého náramku ,ale nijak jsem jí nevěnovala pozornost. "Rebecco ?" Všichni ztichli ,protože jsem to řekla tonem hlasu ,který byl extrémně klidný, ale zároven milý,a plný vzteku ,u kterého si nejsem jistá kde se tam vzal. Připomínal.. Připomínal mi hlas mé mamky ,když mi říkala o té hvězdě.

Rebecca strnula a její kamenná tvář se rozpadla na milion kousíčku. Ne to se fakt nestalo. Svůj pohled otočila na mě. Netušila ,že jsem jí sledovala. A já netuším o čem přemýšlí ,ale vím ,že nám něco tají. A to mi potvrdil její zděšený výraz.

"A-Ano ?" Zeptala se trochu zděšeně. A já si prohlédla její tvář. Nakonec jsem si povzdechla. Všichni potichoučku seděli a malinko zděšeně mě pozorovali.

"Řekni mi-" Zase ten hlas připomínající mojí maminku ,která by tímto hlasem dokázala jednoduše vykrást banku. Zhluboka jsem se nadechla ,a pokračovala. "Tajíš nám něco ?" Zeptala jsem se klidným maminčiným hlasem.

Ptáček na mém rameni trochu naklonil hlavu a pozoroval svýma malinkýma očkama černovlasou Rebeccu.

"N..." Zadrhla se ,když si všimla mého klidného výrazu. "Já.." Porozhlédla se kolem sebe jestli nenajde pomoc. Nakonec skončila svým pohled na mém náramku ,a pak se vyděšeně podívala na mě. Trochu se odsunula ,a v jejích očích byl jasný strach.

Strach ze mě ?

Zamračila jsem se a podívala se na náramek na mé ruce ,a na mém obličeji si objevil stejně zděšený výraz. Svítil. Svítil strašně moc. Ještě víc než doposud ,jeho záře mě přinutila přimhouřit oči.

"Ann..." Řekl najednou hlas ,který jsem nedokázala momentálně rozeznat. Strnula jsem.

Má strach ze mě ?

"Bojíš se mě.. ?" Zašeptala jsem a zvedla hlavu. Rebecca měla strach přímo psaný v jejích očích.

Má ze mě strach.

Ze mě..

Z očí mi začali stékat první slzy. Rychlostí blesku jsem se postavila ,a utíkala pryč. Přesněji k východu ze střechy. Než jsem zmizela ve dveřích jsem se podívala. Všechny pohledy směřovali na mě. Všechny pohledy kromě Jamieho. Ten měl pohled na svém levém zápěstí.

Když svítí mě. Svítí i jemu...

Z očí mi začali stékat vodopády slz. Otočila jsem se a utíkala po schodech dolů. Volali mé jméno ,ale já je nevnímala.

Zase utíkám. Utíkám od problémů. Slíbila jsem ,že budu silná ,ale nejde to.

Jak můžete být silný ,když jste jen šestnáctiletá uplakaná holčička ?

Utíkala jsem dolů. Zastavila jsem v čekárně. Moje nohy byly unavené ,ale já jsem se rozbrečela víc.

Bojí se mě.

Nemůžu být někde kde se mě bojí. Zamyslela jsem se a pak se rozhodla. A z očí mi začali stékat další slzy ,které se rozhodli nepřestávat téct.

 Běžela jsem k pokoji s číslem sedm. Přiběhla jsem k Jamieho posteli kde leželo album. Otevřela jsem ho ,a vyndala z něho fotku ,kde jsem já a Jamie s mamkou a tatínek. Je to fotka z pátých narozenin... Poslední fotka s tátou.

Složila jsem si jí do kapsy od džín ,a porozhlédla se po pokoji. Nakonec jsem si povzdechla ,a utekla pryč. Běžela jsem do čekárny tam jsem si vzala černý vak od Vans ,který se válel na stole ,či pultu u skleněných dveří. 

Dala jsem si do něho flašku s vodou. A běžela ještě do pokoje pro menší deku. Tu jsem si složila do vaku a zhluboka se nadechla.

Chci to vážně udělat ?

Chci utéct ?

Ptal se jeden hlas v mé hlavě a druhý mu odpověděl. Kéž by druhý hlas nikdy neexzistoval.

Bojí se tě. Nemůžeš být někde kde se tě bojí. Když utečeš budou štastní.

Poslechla jsem svojí hlavu a dala si vak na záda. Jsem stále naivní malá holčička. Podívala jsem se na svůj svíticí náramek. Zhluboka se nadechla a s lehkostí pírka ho sundala. Položila jsem ho na svojí postel a otočila se.

Štastní...

Zhluboka jsem se nadechla ,porozhlédla se po svém pokoji a utekla z něho. Ptáček celou dobu mého zběsilého utíkání seděl na jedné z židlí v čekárně. Když jsem začala scházet schody letěl za mnou. 

Slyšela jsem kroky. Kroky jak zběsile sbíhají schody,a hlas.

"Ann !" Zakřičel ten hlas.

Věděla jsem komu ten hlas patří ,a proto jsem se rozhodla. Nikdo nesmí vědět ,že utíkám. Zrychlila jsem krok a během pár vteřin jsem byla v přízemí. Tušila jsem ,že už ví co se děje ,a že utíkám ,a proto jsem svoje nohy dala do běhu ,a utekla z této budovy.

Vrat se.

Promluvil najednou první hlas ,ale já zatřepala hlavou.

"Nemůžu se vrátit. Ne když se mě bojí." Zašeptala jsem ,a po tváři mi začala stékat slza. Zastavila jsem a otočila se.

Byla jsem dost daleko ,ale stále jsem viděla budovu.

"Sbohem." Zašeptala jsem do vzduchu. Otočila jsem se ,a už normálním krokem šla. Šla uprostřed silnice ve městě.

FLASHBACK

"Tak." Řekl něčí hlas ,který se do ted dotýkal mého levého zápěstí. "Líbí ?" Zeptal se zase ten hlas.

Podívala jsem se na mé zápěstí ,a všimla si náramku ,který byl bílý s třemi modrými proužky.

"Je nádherný. Stejný jako maminky." Řekla jsem a vzorničky se mi rozšířili.

Porozhlédla jsem se kolem sebe. Stála jsem v nádherně zařízené bílé místnosti ,a seděla jsem v nádherném bílém křesle. 

Ta postava co přede mnou stála byla žena. Žena v nádherné stříbrné kombinéze s třemi vínovými proužky u levého kotníku ,a s třemi vínovými proužky na pravém rukávě u pravého zápěstí.

"Kde je Jamie ?" Zeptala se malá holčička té ženy.

Žena s černými vlasy dlouhé až pod zadek pohladila malou holčičku po hlavě.

"Jamie taky dostane svůj náramek." Řekla s usměvem na tváři žena.

"A vy máte taky náramek ?" Zeptala se malinkatá holčička ,která měla své dlouhé hnědé vlasy zapletené do dvou copánků.

"Né, ten můj dostane moje dcerka." Zakroutila hlavou žena.

Dala jsem hlavu na stranu.

"Neboj určitě z vás budou kamarádky." Promluvila zase žena ,a já se chtěla zeptat na jméno té holčičky ,ale do místnosti vrazil nějaký muž.

"Sarah, máme problém číslo A9." Řekl muž udýchaným hlasem.

"Zmizení jisté osoby." Zašeptala žena a pohlédla na muže. Nakonec se postavila ,protože celou dobu u mě klečela. "Kdo ?" Zeptala se klidně žena.

"Číslo 11." Řekl muž v čistě černé kombinéze.

"Ten kluk." Zašeptala udiveně žena ,a utekla z místnosti.

Když se zavřeli dveře vše začalo mizet v mlze ,ale vzpomínka neskončila ,ba naopak pokračovala a já stála momentálně s nějakými dětmi před autobusem.

Na ruce jsem měla náramek. Maminky náramek. Rozhlédla jsem se kolem sebe všude stály ,nebo chodily kolem ti lidi v černých kombinézách. Byly jsme u nějaké silnice na ,které stál autobus 

"Takže děti. Můžete nastoupit do autobusu-" Dál jsem neslyšela výklad jedné ženy ,protože jsem zahlédla svojí mamku v bílé kombinéze s třemi modrými proužky u levého kotníku a s třemi modrými proužky na pravém rukávě.

Povídala si s tou ženou ,která byla před tím se mnou v místnosti ,a ještě s jedním mužem.

Moje zorničky se rozšířili.

"Mamí !" Zakřičela jsem a utíkala za maminkou. Mamka na mě pohlédla a rozeběhla se proti mě skočila jsem jí kolem krku.

"Annabeo." Vydechla nevěřícně mamka. Asi myslela ,že jsme už odjeli.

"Přišla jsem ti říct Sbohem." Odtáhla jsem se od ní a darovala jí ten nejkouzelnější usměv.

Mamka se podívala za mě a já taky. Všechny děti byly už v autobuse ,a čekalo se jen na mě. Mamka si povzdechla položila mě na zem. Pohladila mě po hlavě a dala mi pusu na čelo. 

Pak mi pokynula ,že můžu jít. Já se usmála otočila se a zamávala jí.

"Sbohem Mamí !" Zakřičela jsem a vešla do autobusu.

Všechno se stratilo v bílé mlze.

Konec FLASHBACKU

Vzpomínka skončila ,a mě po tvářích tekly slzy. To je vzpomínka kdy jsme řekla své mamce sbohem. Šla jsem dál po silnici ,a přemýšlela nad vzpomínkou.

Všechny slzy jsem utřela a pokračovala v cestě do neznáma.

Musím být silná. Už nejsem malá holčička ,přijdu na to co se stalo ,ale musím být sama.

Omlouvám se ,ale snad až se vrátím se mě bát nebudete. 

Řekla jsem si v duchu a pokračovala v cestě. Společně s ptáčkem ,který za mnou poletoval.

Milý Čtenáři a Čtenářky

Doufám ,že se kapitolka líbí :)

Nejsem si jistá jestli byl utěk Annabei to správné rozhodnutí ,ale do budoucnosti se mi fakt chodit nechce. A navíc se tak rozhodla nerozmluvila bych jí to :(

No doufejmě (Musíte hlavně věřit.) ,že to naše milovaná Ann zvládne :)

Slova Annabei

Někdy je prostě lepší odejít. Ne proto ,že by jste se něčeho báli ,ale proto ,že oni se bojí vás.

Chudák Ann..

No dneska se nebudu vykecávat takže Ahoj! :)

Vaše FluffynkaKate