Šla jsem po schodech s Carie ,a dorazila do čtvrtého patra. Kolem mě  proběhla nějaká osoba ,ale proběhla tak rychle ,že jsem si ani nevšimla kdo to byl. Carie stejně jako já kouká na dveře jedné z místností ,protože právě tam ta osoba zmizela.

Carie se na mě otočila s výrazem ,který značil ,že taky neví kdo to byl. Pokrčila jsem rameny a Carie si povzdechla a vydala se do chodby ,a následně vešla do jedné z místností. Povzdechla jsem si a zabočila na levou stranu. Šla jsem chodbou a vzala do ruky jednu ze klik. 

Zatlačila jsem na dveře ,ale ty nešli otevřít. Zamračila jsem se a znovu zatahala za kliku. Zase nic. Vztekle jsem začala tlačit na kliku. Tahala jsem na ní i tlačila. Pořád nic. Všimla jsem si ,že náramek začíná slabě svítit ,ale nevěnovala jsem tomu pozornost.

Stále jsem tlačila ,či tahala za kliku. Vzhlédla jsem ke dveřím ,a začala si je prohlížet. Něco na nich psalo ,ale bylo to z části poškrábané.

K--ce-á-  Da---l-  N-s-

Víc jsem toho nepřečetla ,ale zaujalo mě něco jiného. Ty dveře nebyly ani z části pokryté trochou mechu couvla jsem a podívala se na dveře. Bylo to jakoby mech,tráva a kytky se těm dveřím vyhýbali. Ted jsem rozhodnutá ty dveře musím otevřít. Vzala jsem do ruky kliku ,a stiskla kliku co nejvíc to šlo. Zatáhla jsem za ní a soustředila se jen na to aby se dveře otevřeli. Uslyšela jsem cvaknutí zámku a hned na to se dveře otevřeli aniž bych na ně zatlačila. 

Vstoupila jsem do místnosti. Ihned jak jsem vstoupila všimla jsem si zvláštní energie ,která je v místnosti. Nedokážu to popsat slovy.. prostě ,když cítíte bolest třeba vás bolí noha. Tak ta bolest prostupuje celým vaším tělem. A tohle je podobné ,ale necítíte bolest ,ale zvláštní velice silnou energii ,která prostupuje vašim tělem.

Podívám se na svůj náramek. Tři světle modré proužky svítí jako když jsem se v noci probudila. Svítí znova ,ale..víc. Vzhlédla jsem od svého náramku abych se mohla podívat na místnost. 

Všechny stěny byly nádherně bílé. Okna ,které z části zakrýval bílý závěs. Dřevěná světlá podlaha ,a naproti dveřím nádherný bílí stůl s bílím křeslem. Všechno tak čisté nikde žádná skrvnka ,kytka,tráva ,či mech. 

Ta energie mi přišla čistá stejně jako tahle místnost. Všimla jsem si něčeho na stole přistoupila jsem k tomu ,a všimla si nějakých desek. Vzala jsem je do ruky ,a otevřela. Přečetla jsem si  krátký nadpis,čili jméno a hned na to mi desky spadli na zem a já zůstala stát ,a snažila se zpomalit svůj tlukot srdce ,protože to co tam psalo bylo jediné.

Daniel Nis

Můj táta. Vzpoměla jsem si na nápis na dveřích.

Kancelář Daniela Nise

Když jsem konečně zklidnila svůj tep jsem se podívala na stůl na ,kterém se váleli zavřené desky. Rozklepanýma rukama jsem je vzala do ruky a otevřela. 

Daniel Nis

Zase ten nadpis. Jméno mého otce. 

Tati, co se stalo ?

Otočila jsem na další stránku. Byla tam jeho fotka . Tmavě hnědé vlasy , a šedivé oči. Měl černý oblek ,který mu užasně slušel. Na ruce měl náramek. Náramek ,který leží na posteli mého dvojčete. Svůj pohled jsem stočila na druhou stranu a opět strnula. Z očí se mi začali hrnout slzy.

Byla tam fotka. Fotka kde je táta s mamkou ,a táta drží v náruči mě ,a mamka drží Jamieho. Je to fotka pár měsíců po našem narození. Mamka s tátou se usmívají. Tato fotka mě donutí také k usměvu ,i přesto ,že stále brečím. 

Otočím na další stránku. Na ,které je další fotka mého táty ,ale něco mi na tom nesedí. Nasadím nechápající výraz a podívám se na další stránku. Pořád mám nechápající výraz jsou tam různé fotky. Jak je s námi na zahradě ,nebo když jdeme nakupovat ,či jsme někde na výletě.

Otočím na poslední stránku. Tentokrát je tam jenom jedna fotka. Fotka někde v lese. Je to focené tak jakoby někdo ležel na zemi. Před ním je vyfocená zbran na zemi ,a v dálce je vidět silná bílá záře.

Ihned mi to dojde a album s fotkami pustím na zem. Začnu couvat spádky.

Ty fotky. Oni nás fotili ? Oni náš fotili bez našeho vědomí ? A ta poslední fotka.. Byla jako v tom snu ? Byl to sen ,nebo utržek mojí minulosti ?

Narazím do něčí hrudi a tím se vrátím do reality. Strnu na místě. Pravou rukou přejíždím po náramku na mé levé ruce.

"Ann ?" Řekne osoba a já mlčím. Udělám krok v před a otočím se. Sebastien. "Co se děje ?" Zeptá se starostlivým hlasem a nasadí nechápající výraz.

Otočila jsem se spádky a můj pohled spadl na album ,neboli složku ,která byla na zemi zavřená. Sebastien mě obešel ,a zvedl album ze země. Otevřel ho a přečetl si nadbis. Podíval se na mě s chápajícím a smutným výrazem.

Přišla jsem k němu a vzala mu album poté jsem začala listovat stránkami.

"Jé Anńabeinka byla jako malá roztomiloučká." Řekl láskyplně Harry ,který se tu vzal jen-on-ví-jak.  Stále jsem listovala v Albu ,ale pak mi něco došlo.

Otočila jsem se na Harryho ,neměl být ve městě ? A když je tady..

Cink. Ano takto ,prostě cink. Protože ihned co jsem si uvědomila co se děje ,jsem zavřela album a utíkala pryč. Sebastien s Harrym na mě volali ,ale já je neposlouchala. Utíkala jsem po schodech.

Bleskurychle jsem proběhla čekárnu s několika mými kamarády ,ale nezastavila utíkala jsem dál. Proběhla jsem skleněnýma dveřmi s dvěma kolečky od červené fixy. Utíkala jsem chodbou a vrazila do pokoje číslo sedm.

Jamie měl v ruce náramek a ,ihned co jsem vrazila do místnosti se na mě podíval ,a pak jeho pohled skončil na albu. Přiběhla jsem k němu a pohotově než jsem do něj vrazila, jsem album odhodila na postel. 

A tak se stalo to co nebylo nevyhnutelné ,a to ,že tyto dvojčata sebou plácly na postel ,a já držela jamieho kolem krku.

"Ann-" Začal Jamie ,ale já ho přerušila.

"Takže za prvé. Ten náramek ,už nikdy nesundáš. Za druhé mi vždycky řekneš když se vrátíte. A za třetí." Šeptala jsem ,a trochu se od něj odtáhla ,a podívala se mu do očí. "Nechci aby jsi se smál kvůli mě." Zašeptala jsem ,a Jamie se zatvářil lítostivě. Což mi potvrdilo ,že mám pravdu.

Zvedla jsem se abych neležela na Jamiem a on se posadil. Poté pohled stočil na mě. Já se otočila na patě a chtěla odejít.

"Ann to je-" Zastavila jsem.

"Album fotek našeho táty." Řekla jsem a odešla z jeho pokoje. Zavřela jsem dveře ,a podívala se do chodby ,kde ted stálo několik mojich kamarádů.

Začala na mě sypat otázky jako například. "Ann co se stalo ?" nebo "Ann ty a Jamie spolu mluvíte ?" A nebo "Potřebuješ být sama ?" Tato věta patřila Nickovy. Ano nebudu vám lhát udivilo mě to. Když jsem kolem něho procházela kývla jsem hlavou zastavila se a podívala se mu do očí.

"Jamie potřebuje být taky chvíli sám. Stejně jako já." Odpověděla jsem Nick mi věnoval chápající výraz a ,když jsem procházela skleněnými dveřmi všem naznačil ,že za mnou chodit nemají.

Šla jsem po schodech nahoru. Přesněji na střechu. Poslední schod ,a já spatřila nádherný výhled. Udělala jsem pár kroků a sedla si na měkký mech.

Podívala jsem se kolem sebe. Uviděla jsem napůl zarostlé budovy. Některé zničené. Modré nebe na ,kterém nebyl ani jeden mráček. Občas jsem slyšela i nějaké ptačí zazpívání ,ale to bylo vše.

V tuto chvíli jsem tu byla jen já a město.

Možná se ptáte, proč jsem chtěla být sama ?

Je to jednoduché. Jamie jak mile zjistí co v tom albu je za fotky ,bude mě chtít najít ,ale když mu nikdo neřekne kde jsem tak mě nenajde. Takže vlastně chci aby si vše v hlavě urovnal a sám přišel na to ,na co jsem přišla já. A to je..

Že nás někdo sledoval ,a fotil bez našeho vědomí. Možná ,že o tom táta věděl, ale to už nijak nezjistím. Táta je pryč.. Máma je pryč. Můj starý život zmizel ,a já si na něj ani moc nepamatuji.

Z mého přemýšlení mě vytrhl hlas zraněného ptáčka. Stoupla jsem si a rozhlédla se kolem sebe. Všimla jsem si malého ptáčka schouleného v klubíčku na zemi. Sundala jsem si za chůze mikinu ,a klekla si vedle něho.

Opatrně jsem ho zabalila do mé starorůžové mikiny ,a vzala si ho zabaleného v mikině do náruče. Bylo sice hezky ,ale foukal studený vítr.Začala jsem s ním jemně houpat ,a ptáček zavřel oči a pár chvil na to pravidelně oddechoval.

Podívala jsem se na místo kde jsem ho našla. Bylo tam nějaké zrní ,bylo ho málo ,ale bylo tam. Jednou rukou jsem držela v náruči ptáčka a tou druhou jsem začala sbírat zrní ,které jsem pokládala na jedno místečko na mikině.

Společně s ptáčkem v náruči jsem vstala ,a šla směrem k východu ze střechy. Ptáček malinko zazpíval ,a já jsem mu to oplatila v podobě pískaní ,ale ne hlasitého abych páčka neprobudila.

Tohle je můj nový mazlíček. Pomyslela jsem si a usmála se.

Ptáček

Ahoj Čtenáři a Čtenářky

Ze začátku bych se vám chtěla omluvit za to ,že velice dlouhou dobu (Ano pro mě dlouhou) Nevyšla kapitola.

Moc mě to mrzí. Měla jsem ted hodně věcí a na psaní ,prostě nezbil čas. Doufám ,že mi odpustíte.

Takže.

Dnes jsme se dozvěděli velice zajímavé věci. Například: Jak se jmenuje Annabein otec. Také to ,že je někdo sledoval ,a k tomu všemu i něco málo o snu ,který se Annabee zdál. A v poslední řadě si Annabea našla mazlíčka.

Netuším proč zrovna ptáček ,ale je to roztomilí ne ?

Slova Annabei

Když se cítíte na dně hlubokého ocenáu tak se stačí usmát na sebe v zrcadle ,a ihned si uvědomit kolik lidí kolem sebe máte ,kteří vás mají rádi takového jaký jste.

Někdy bych se měla zeptat Annabei,.. vlastně se jí nezeptám ,protože mezi deseti posledními nejsem ,ale to nevadí.

Jednou snad příjde čas a vyjde knížka ,která bude znázornovat můj život v mojí mysli. Stačí jen doufat :)

To bude pro dnešek vše.

                                                                                 Vaše FluffynkaKate